Osobnosti rkp. sporu

Nejstarší památky literatury české.
1840.

(Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache: Libuša's Gericht, Evangelium Johannis, Der Leitmeritzer Stiftungsbrief, Glossen der Mater Verborum. Kritisch beleuchtet von Paul Joseph Šafařík und Franz Palacký.
Mit Fac-Similes. Prag 1840. In Commission bei Promberger und Řivnáč.)

Tohoto obšírného kritického díla vydaného německy společně se Šafaříkem nepřekládáme, nýbrž je k vůli úplnosti pouze zaznamenáváme. Účel a cíl tohoto spisu spisovatelé v předmluvě vykládají takto:

"V posledních letech bylo několikráte a důtklivě projeveno přání, aby nejstarší památky české řeči a literatury, které vyšly až dosud jednotlivě dílem v českých časopisech, dílem v "nejstaršÍch slovnících" (1833), učiněny byly přístupny ve vydání kriticky ověřeném a opatřeném potřebnými komentáři většímu kruhu učenců, než jest ten, do kterého se ony časopisy a vokabuláře dle svého určení a dle povahy věci, mohly dostati.

Přání toto nemálo bylo stupňováno a stále znova vzbuzováno růzností názorů o jich stáří a jich původu, která vypukla na neštěstí hned při prvním objevení několika těchto památek a od té doby z jisté strany byla udržována za určitým záměrem; nabylo pak vzhledem k nám jiného závažného významu, zvláště od té doby, kdy postupem svých literarních prací octli jsme se v neodvratné nutnosti, abychom v historické a linguistické příčině těchto památek užívali tím způsobem, jak nám jej jako jedině správným diktovalo naše poznání a naše přesvědčení. Odtud pokládali jsme za povinnost, vyhověti spravedlivému přání obecenstva při tom zúčastněného pořízením správného a požadavkům nejpřísnější kritiky vyhovujícího vydání těchto neocenitelných památek našeho mateřského jazyka, a vyložiti obšírněji důvody, proč jsme jim ve svých jiných spisech přikládali tak velikou důležitost.

Následkem toho pojali jsme již ke konci r. 1834 úmysl, vydati znenáhla spojenými silami a ve spracování přiměřeném nynějšímu stanovisku palaeografických a linguistických věd naše nejstarší jazykové památky, jak tištěné, tak i dosud nevydané, a sice od konce IX. až do konce XIII. století, všechny, naproti tomu však od této doby až do prostřed XIV. století jen v rozumném výboru, učiniti však počátek s nyní vycházejícími čtyřmi kusy. Předběžný plan k naší práci byl hned tehdy načrtnut; avšak naléhavé práce z povolání a povinnosti, opětné delší cesty a překážky jiného druhu nedovolily nám po několik let přiložiti ruce ku práci, která dle naší úmluvy měla býti provedena od nás obou současně a v dorozumění. Teprve v uplynulých posledních třech zimních měsících (prosinec 1839, leden a únor 1840) bylo nám popřáno přikročiti k provedení našeho předsevzetí a rychle ukončiti naši práci. -

Předkládajíce ji se všemi jejími nedostatky a chybami zajímajícímu se obecenstvu, domníváme se, že máme jisté právo na jeho shovívavost a spravedlnost. Můžeme všem svým čtenářům dátí ujištění, že ani pýcha a ješitnost, ani nárok na váhu, vážnost nebo neomylnost, nýbrž jen cit nejsvětější povinnosti, o jejíž povaze se necítíme povoláni tu obšírněji se vyslovovati, pudil nás s protivujícím se srdcem (nolenti animo volentes), ku práci tak námahavé, ležící mimo dráhu, ku které nás nyní poutá povolání i náklonnost, a pří tom ku práci pro zvláštní okolnosti nanejvýš nepříjemné, ano trapné. Ohražujeme se tedy co nejslavněji proti všemu nelaskavému přičítání, jako bychom byli chtěli způsobem, kterým vykonáváme svoji úlohu, zlehčovati zásluhu a slávu nebo podezřívati úmysly někoho, kráčejž on s té neb oné strany hrobu, po boku přítele nebo nepřítele; a kdyby přece proti našemu očekávání někdo spravedlivě se cítil uražena tím, co bylo pověděno nebo nepověděno, prohlašujeme předem svoji lítost a jsme hotovi odprositi. Zachovati národu, jemuž přináležíme, co mu přísluší, a čeho vysoce si vážiti, jako každý národ jiný svého, nejen jest oprávněn, nýbrž i povinen, pokud otci národů se zalíbí nechati jej na živu, a činiti to způsobem sloužícím zájmu vědy a humanity, které stojí nad národy, byl jediný náš účel: zřetele ku přízni lidské neb k obavě před lidmi nemohly a nesměly nás při tom vésti.

Poněvadž o všem, co napsáno, nejdřív ústně jsme se domluvili, a mezi námi byla úplná jednomyslnost názorů, mínění a přesvědčení, pokládáme za naprosto zbytečné vzhledem k věci samé - a této žádáme čtenáře, aby se přidržovali, ne osob - zevrubné udání toho, co ve spise tomto jest z ruky jednoho, co z ruky druhého spolupracovníka.

Víme velmi dobře, že naše práce, jako dílo lidské, není bez nedostatkův a nedopatření, kterým částečně opětným přehlédnutím a přepracováním se dalo vyhnouti; ale po zralém uvážení dali jsme přednost tomu, abychom ji odevzdali veřejnosti v tom způsobu, jak jest tuto před námi, než abychom její vydání učinili nejisto delším průtahem. Blahovolné ukázání pravé cesty a opravy vědu podporující s díky přijmeme a použijeme jich svědomitě při zamýšleném dalším pokračování v naších památkách; proti svévolným útokům, zlomyslnému utrhání a nepoctivému podezřívání, které jen jsou znakem svých původců, jsme odhodláni nadále jako dosud stavěti tiché pohrdání a útěchu klidného svědomí. -
Animo imperabit sapiens, stultus serviet."

Spisovatelé ovšem se domnívali, že pravost památek Libušina soudu, Evangelia sv. Jana a Gloss v Mater Verborum vědecky obhájili a s jistotou přesvědčení praví na str. 196: "Ale již slyšíme volání protivníků: "Mějte se přece na pozoru! Falšovatel mohl by z úkrytu svého povstati a vás zahanbiti." Nuže! Jsme připraveni a očekáváme ho. Ať přijde a - legitimuje se. Ať se legitimuje před kollegiem hlasovati oprávněných soudců. Způsob blíže ustanovíme společně se soudci. Potom, ale také jen po tom - erit nobis magnus Apollo."

Jest arci pravda, že tato publikace Palackého a Šafaříka jest "vzorem kritického vydání a první vědecké vydání toho druhu u nás" (dr. J. Pekař), a že na současníky měla vliv značný (srv. n.p. V. Brandl, Vzpomínky str. 127): avšak ani jedné z památek dotčených nezachránila. Rozprava tato má dnes tedy hlavně význam literárně a kulturně historický, vedle toho také psychologický. Neboť literarní historie bude hleděti vysvětliti, čím to, že jinak bystrozrací, poctiví, pravdymilovní a národně nepředpojatí myslitelé v této otázce mohli se oddávati bludu. Jisté vysvětlení a částečnou obranu dal dr. Josef Pekař v článcích svých "Frant. Palacký" v časopise "Politik" roku 1899. -

Obsah spisu takto se rozděluje: Úvod. § 1. Předmluva. § 2. Přehled nejstarších památek. - Libušin soud. Zlomek. § 3. Popis rukopisu. Míry a čísla. § 4. Rozluštění písma. § 5. Pergament. § 6. Inkoust. § 7. Písmo. § 8. Červené značky. § 9. Fac-simile. § 10. Určení stáří rukopisu. § 11. Text básně. § 12. Seznam slov. § 13. Pravopis. § 14. Grammatické formy. § 15. Ocenění básně a vysvětlivky věcné. - Evangelium sv. Jana. Zlomek. § 16 Pergament, inkoust, písmo a stáří. § 17. Text zlomku. § 18. Seznam slov. § 19. Pravopis. § 20. Mluvnické tvary. § 21. Vlastnost české interlinearní verse. § 22. Závěrečné poznámky. - Dějiny obou zlomků. § 23. Ohlášení a osudy obou zlomků. § 24. Ocenění výtek. - Litoměřická nadační listina. § 25. Stáří, obsah a české lexes. - Glossy v Mater Verborum. § 26. Popis rukopisu. § 27. Seznam gloss.

Františka Palackého SPISY DROBNÉ.
Díl III. Spisy aesthetické a literární. Uspořádali a úvody opatřili Dr. Bohuš Rieger, řed. Leander Čech, Dr. V. J. Nováček. V Praze 1902. Bursík & Kohout, knihkupci c.k. České university a České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Tiskem Aloisa Wiesnera v Praze, knihtiskaře České akademie císaře... Formát 23,5 x 15 cm. Počet stran 799.
90. Nejstarší památky literatury české. 1840. (Strana 547-549).