Osobnosti rkp. sporu

Rukopis Královédvorský.
(Gedenkblätter XXIX., str. 214)

Následující tři obranné rozpravy Palacký uvedl v "Gedenkblätter" poznámkou, která vysvětlujíc jejich vznik ostře osvětluje také náladu a ovzduší tehdejší doby. Poznámka tato zní v překladu:

Mezi zjevy, které charakterisují Bachovu periodu reakční v Rakousku (1849-1859), v řadě poslední nestála také snaha, zadžeti povznesení, kterého česká národnost dosáhla v krátké době svobody od 1818-1849. Poněvadž k probuzení a rozšíření národního sebevědomí, vedle jiných příčin, spolupůsobily také staré nově objevené poklady české literatury a mezi nimi přede vším Královédvorský rukopis, uznalo Vídeňské "Comité pro veřejné mínění" za dobré, opět užiti prostředku oblíbeného kdysi již od prvního c.k. dvorního slavisty Bart. Kopitara (+ 1844), aby ony poklady byly učiněny co možno nejvíce neškodny, tím že se pravost jejich popírala a upírala se jim, jakožto moderním falsifikátům, také všechna vnitřní hodnota. Rozpravy ve feuilletonu "Tagesbote aus Böhmen" (říjen 1858), proti nimž směřoval můj následující článek, ve sporu onom učinily epochu, za notorické podpory, ne-li spoluúčinkování, tehdejšího Pražského policejního úřadu.

a)
Rukopisné lži a palaeografické pravdy.
(Vytištěno v časopise Bohemia dne 5., 6. a 10. listopadu 1858).
(Gedenkblätter XXIX. 37a, str. 215)

Od jisté doby v nejrůznějších německých žurnalech jako strašidlo pobíhající duch, který nesleduje menšího cíle, než ku všemu výbornému, co z prastarého květu české literatury za našich dnů bylo objeveno, jako k nepravému zboží, jako ke lži a podvodu vzbuditi nedůvěru, a vylíčiti vlastenecké spisovatele novějších Čech vesměs jako smečku falšovatelů, podvodniků nebo podvedených - tento nečistý duch po dlouhém chrchlání a plivání, po tolika polovičních slovech, tajuplném šeptání a povážlivém naznačování, našel konečně mluvčího, sice jen anonymního a nerozumného, ale přece jen zřetelného a srozumitelného. Ve feuilletonu "Tagesbote aus Böhmen" od 6. do 29. října t.r. pod názvem: "Rukopisné lži a palaeografické pravdy" v pěti článcích promluvil své veliké slovo. V skutku člověk octl by se v pokušení, vysloviti mu největší díky za tuto jeho upřímnost, kdyby jeho patrný účel nebyl v křiklavém odporu s nedobrovolnou neškodností jeho díla: neboť jak známo strašidla nahánějí strachu jen za temna, přivlečeny jsouce na boží světlo omdlívají.

Anonymus vychází od pana Dupoiseta, Macphersona, (proč ne také Chattertona?) a Simonida, aby konečně se dostal k panu Hankovi jakožto "vyslanci české pisařské školy", tedy zajisté jako k velikému falšovateli novo-staročeské literatury, a ukázati naň jako na "pramáti" všech literarních falsifikatů, jež se číselně nedají stanoviti a od r. 1817 se vynořily. Při tom neštítí se námahy, aby "res judicata" jestě jednou byla podrobena quasi-zkoumání, aby "vznešenosti písně Václavovy" s patřičnou okázalostí "dozvonil ku hrobu" a také Píseň na Vyšehrad doprovodil "k orku": neboť - percutitur catulus, ut sentiat leo - zná ještě vyšší cíl; ve svaté horlivosti pro pravdu rád by vlastně báseň o Libušině soudu a především Královédvorský rukopis také "do orku" sprovodil. To jest čestná cena, pro kterou jako všichni jeho soudruhové jest nadšen. Se "srdcem se vzpírajícím" vidí se šlechetný muž nucena, také tento "jinak velice ceněný" poklad "vyrvati ze svého srdce" a přinésti za oběť nutné očistě našeho duševního ovzduší.

Nemám v úmyslu sledovati jej v jeho postupu krok za krokem. Jsa od let odloučen od oněch kruhů, ve kterých se o české literatuře vede velké slovo, necítím se povolána, abych se jich zastával a jejich práci převzal. Také p. Hanka má dosti síly ku své obraně. Ale poněvadž již dlouho marně čekám na nějaký projev s této strany, který by smělý přehmat odkázal v jeho ohrady, a poněvadž i moje jméno se zatahuje ve spor, já však arci lépe než jiní jsem schopný, abych o některých z těchto sporných věcí podal vysvětlení: nerozpakuji se, aspoň pokud mne se věc týče, zdvihnouti vrženou rukavici a s příslušnou courtoisií postaviti se proti neznámému rytíři bez bázně, ale ne bez hany. Ve volbě a vedení zbraní nemusím při tom ovšem bráti zřetel tolik na to, co by chování mého protivníka bylo přiměřeno, jako spíše na to, co úlohy mé jest důstojno. Neboť se mi nejedná o vítězství nad nepřítelem patrně slabým, nýbrž o zabezpečení toho, co náleží dějinám národa našeho, a čeho si vysoce vážiti máme všechnu příčinu.

Spor o Libušin soud není nový. Počal již r. 1819, a byl zprvu roznícen dvěma tehdejšími koryfeji slovanského jazykozpytu, Dobrovským a Kopitarem. Onen se ulekl zjevu, kterého nepochopil, a který hrozil, že převrátí mnohé z jeho oblíbených názorů filologických i historických. Avšak to byl muž poctivec, který nesledoval účelů vedlejších, a proto při delším životě a pokročilejší vědě byl by se beze vší pochyby časem lépe rozmyslil a pravdě cestu otevřel. Naproti tomu důvody a rozpaky Kopitarovy v této věci nebyly nikterak rázu vědeckého a on také svých zbraní nevybíral ze zbrojnice ani filologie ani palaeografie. Stanovisko jeho bylo skoro totožné se stanoviskem, které dnešního dne zaujímá také pán Orkový rytíř. Diskusse vedená po dlouhý čas s větší vřelostí než jasností r. 1840 v kritické rozpravě: "Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache" od P. J. Šafaříka a F. Palackého (v aktech král. české společnosti nauk) našla jak doufáme své zakončení, své vyřízení. Aspoň proti vysvětlivkám námi tam udaným a proti učiněným tvrzením od více než 18 let nikde ještě nic nebylo předneseno; co by látkou a formou jen poněkud vědecky bylo drženo. Také Kopitar až do své smrti (+ 1844) zahalil se v opatrné mlčení. Nejméně však to, co anonymus právě přednáší; bude se moci nechati platiti za vědecké. Počínání jeho jest zcela zvláštní; opakuje skoro doslovně všechno, co sám jsem vytkl na rukopise v palaeografické příčině za neobyčejné a nápadné, ignoruje však docela dané o tom vysvětlení. Děje se to snad bona fide? Zcela mimořádný inkoust rukopisu mluví však co nejrozhodněji a způsobem nevyvratitelným pro jeho vysoké stáří. Případ jest ovšem řídký a obtížný, a bylo by asi dosti palaeografů, kteří po celý život neměli příležitosti, aby o tom sbírali zkušenosti: anonymus však, který patrně věci nic nerozumí a také ničemu se naučiti nechce, beze všeho jej prohlašuje za vnější znak nepravosti. Proč ignoroval uvedenou ode mne (str. 20) skutečnost o písmenech ogubi, která sama o sobě jediná již byla spůsobilá, aby převrátila všechno jeho mělké rozumování? Avšak dopouštím se snad křivdy, dávám-li takové otázky muži, který si dovede jen vtipy dělati o hypothese staročeské školy písařské a myslí, že tím věc odbyl. Jest ovšem snadnější a pohodlnější, popírati neobyčejný zjev a tropiti si z něho šašky, než správně ho pochopiti a vysvětliti; jenže ono počínání jest více mravem literarních gaminů než vážných a ctihodných badatelů.

Jen jedinou výtku činí anonym, které nedá se upříti zdánlivá oprávněnost, a která v tom záleží, že jsem v roce 1840 ještě za pravou nechal platiti píseň Václavovu, jejíž nepravost se od té doby nepopěrně ukázala a že si tedy nesmím osobovati palaeografickou "neomylnost". Jsem s tím úplně srozuměn a velice dalek domýšlivosti, abych si připisoval takovou neomylnost. Jest však v dosti širých kruzích známo, a i anonymus zdá se o tom věděti, že jsem hodnotu oné písně, jakož i hodnotu písně na Vyšehrad, od jakživa velmi nízko cenil. V dřívějších letech jsem na corpus delicti sotva dva- až třikrát zběžně se podíval; jeho bezcennost oddalovala je mé pozornosti a dal jsem se tím méně do jeho kritického zkoumání a oceňování, poněvadž ani Dobrovský ani Kopitar, ani kdokoli jiný jeho pravosti v pochybnost nebral, Dobrovský naopak ji uznával, a zemřelý P. Zimmermann, kterého přece nikdo za Macphersona nebo Simonida pokládati nemohl a nemůže, také mně osobně několikráte za jeho šťastného nálezce se představil. Od r. 1852 však (a první pochybnosti sahají sotva asi tak daleko) nejsem, jak známo, s českým Museem a jeho poklady v pražádném styku. I tato výčitka pozbývá tedy svého dosahu.

S neomylností ve věcech palaeografie má se to asi zrovna tak, jako ve většině lidských věcí vůbec: kdo si tu činí největší nároky, dokazuje obyčejně jen, že duševní jeho obzor jest nejobmezenější. Strávil jsem do dneška pres 35 let v pilném často výhradném studiu starých spisů, a jsem si přece vědom, že jsem se dávno ještě nevyučil. Jsou spisy, o nichž již při prvním pohledu s plnou bezpečností lze souditi; jsou jiné, kde soud byvá tím obtížnější, čím hlouběji se vniká ve studium předmětu. Rukopis Soudu Libušina v celém oboru palaeografie nemá sobě rovna: jest proto nepravý? Může právě za zkušební kámen palaeografické moudrosti platiti. O všech příslušných momentech bylo již v roku 1840 mluveno, a od té doby nebylo jim odporováno, tím méně byly vyvráceny. Tam musím tedy všechen vážnější rozhovor odkázati. Nemám co vzíti zpět, a také co připojiti, leda snad, že také nyní o pravosti této zajímavé a cenné starožitnosti jsem více než kdy jindy přesvědčen a proniknut. Soud můj byl, jak známo, na váhách po dlouhou dobu a rozhodl jsem se teprve ke konci roku 1834 pro pravost. Snad se mi namítne, že vlastenectví moje mne zaslepilo a soud můj zavedlo: ale přece mi snad musí býti přiznáno, že jsem se od r. 1835 nestal vlastenečtější, než jsem byl dříve. Také jsem od jakživa zaměstnán s vyhrabáváním příliš mnohých zasypaných a zapomenutých památek trvalého lesku a ceny pro Čechy, než aby mne mohlo napadnouti, abych je kompromitoval s příměsem falešné neudržitelné cetky; a počeštění celého Německa s jeho nekonečnými poklady nebylo by opravdu ještě dostatečná odměna, která by mne přiměla, abych vědomě tvrdil něco nepravdivého. Nezazlívám proto žádnému odborníku, nesmýšlí-li o Soudu Libušině tak jako já: ale kdyby takový měl se k tomu, aby o něm vyslovil rozsudek nepříznivý, musil bych přece k němu zvolati dobře míněnou prosbou: "Mistře! uč se přece ještě trochu více, a budeš jiné mysli".

b)
(Gedenkblätter 37b, str. 220)

Jsou různá stanoviska, dle kterých zkoumání a oceňování všech památek literarních, a tedy i Soudu Libušina a Královédvorského rukopisu podniknuto býti múže a má: palaeografické, filologické, historické a archaeologické, poetické atd. První jest zajisté nejdůležitější, poněvadž i pro ostatní dává měřítko a rozhodnutí; neboť je-li něco starým a pravým prokázáno, nemůže ani filolog ani historik v tom viděti závadu a odmítati to, nýbrž musí to přijati a theorii svou dle toho zaříditi. V rozpravě této pomíjím zcela stanovisko slovanské filologie, ne že bych je v jeho vysokém významu podceňoval, ale že se v něm necítím kompetentní a jiné dobře známé autority o tom bud již rozhodly nebo ještě rozhodnou. Právě tak sotva se dotknu básnické stránky básní: o tom široké obecenstvo jest samo soudcem a odevzdalo svůj hlas vykonaným překladem těchto památek do všech evropských jazyků. Dovolím si ještě jen několik krátkých poznámek o palaeografické části a vytknu pak několik míst z dějin. Důkladněji se pustiti v tuto věc není úlohou novinářského článku; také zde především běží jen o odmítnutí zrovna tak nepovolaných jako smělých přehmatů od zlomyslníků.

Je-li, jak možno tomu dáti, rukopis Libušina Soudu jakýsi šalebný kousek pro palaeografa, nastupuje u Královédvorského rukopisu právě opačný případ: zde jest vše jasné a normalní a nic od pravidla odchylného, nic neobyčejného nenaskytuje se badateli, leda skutečně vzácná jemnost, ozdobnost a elegance v pergamentu, formatě a písmě. Každý, kdo jen trochu jest honěn v starém písmě, jehož oko v nazírání na ně jest cvičeno a není vášní zakaleno, pozná na první pohled s rozkoší pravou patinu starobylosti, a banalní otázka: jest písmo pravé? umírá na rtech. Kdo přece chce živitt pochybnosti, nerozumí buď pranic věci, buď odnímá palaeografii všechny vědecké základy. Je-li Královédvorský rukopis nepravý, není nic dokazatelně pravého ani v české ani v německé literatuře, na místo pravdy nastupuje všude pochybnost. Proto také žádný skutečný palaeograf nikdy nevyslovil pochybnost o rukopisu: zná-li anonymus takového palaeografa, ať ho jmenuje. Jediné, o čemž mezi odborníky mohla se utvořiti divergence názorů, byla otázka, zda li písmo náleží konci XIII. století, nebo snad prvním letům vlády Karla IV.: což o sobě není ani velikého významu, ani tak snadno není rozeznati.

Již před některou dobou "Tagesbote" na to naléhal, aby zavedeno bylo kritické zkoumání o pravosti Královédvorského rukopisu, - nápadně něžná péče o čistě literarní zájmy se strany denníku, který zvyklý jest stavěti udalosti na burse nade všechny jiné momenty v životě státním i národním. Rozuměl-li pak list, čeho žádal? Co pak mělo kriticky býti zkoumáno? Snad zdali rukopis není codex rescriptus? Ale pěkný, čistý, v pravdě panenský pergament ukazuje tuto otázku v očích každého znalce za nerozum. Či jest snad písmo, barva podezřelá? tím mohla by býti, kdyby jinaká byla, než jest. Či jest konečně obsah, přes mnohé výklady, které o něm v různých zemích vyšly a již knihovnu tvoří, ještě příliš málo objasněn, příliš hádankovitý a pochybnost vzbuzující? Ano ovšem! Kdyby basně nebyly neněmecké a přece byly proniknuty pravým duchem básnickým, kdyby nesvědčily o také síle a něžnosti, o šlechetném vzletu a čerstvé přírodní pravdivosti: "Tagesbote" a jeho našeptavatelé nechali by jej tak v pokoji, jako rýmovanou prosu nemnoho mladšího Kralohradeckého rukopisu.

Anonymus se ovšem pokouší, pro mínění své udati také důvody. Tyto jsou arci původní, ale tak otřepané a nic nepravící, že se skoro stydím, abych jednotlivě je rozbíral. První důvod: Zpěvy R.K. jsou vesměs unica, nepřicházejí nikde jinde, a jsou proto podezřelé. Nevíliž pak anonymus nic o osudech českého písemnictví v dřívějších stoletích? Všechny naše nejstarší památky toho druhu, jakož i devět desetin německých, jsou unica, a bylo by bláznovství, aby proto za nepravé byly pokládány. Druhý důvod: p. Hanka několik vybledlých písmen v rukopisu novým inkoustem obnovil: nemohl tedy od něho samého za starý býti pokládán. Jakoby tato arci neprominutelná operace něco více a jiného dokazovala, než nedostatek všeho kriticky vědeckého smyslu a taktu u p. Hanky v okamžiku, kdy se do ní dal. Třetí důvod: prof. Sickel do svých Monumenta graphica medii aevi nepřijal za nejstarší českou písemní památku ukázku z R.K, nýbrž listinu z roku 1380: tedy se zdá, že rukopis nepokládal za pravý. Na to odpovídám: Kdyby byl prof. Sickel svojí volbou listiny z r. 1380 (mnou v cizině objevené a pro museum získané) chtěl naznačiti, že v české literatuře není starší písemné památky vůbec, byl by tím překročil nápadným způsobem obor své vlastní kompetence a nebyl by se osvědčil právě autoritou ve svém oboru. Bez odporu chtěl však jen ukázati nejstarší určitě datovanou písemní památku a tu ovšem nemohl zvoliti jiné; tu však jeho volba nic více nedokazuje, než že v českém jazyce nemáme starší listiny než z roku 1380, což nikdo nepopírá.

c)
(Gedenkbliitter 37c, str. 223)

Jest to věc mrzutá, jestliže se přirozená právní zásada: quisque praesumitur bonus, donec probetur esse malus, - přímo převrátí a od poctivého muže se žádá, aby dokázal, že není zlodějem, vrahem, cizoložníkem ap., kdežto obecný cit právní přímo praví, že toho, kdo mu takto spílá, jest to povinností, aby přednesl důvody pro své tvrzení. Proto nezneuznávám obtížného postavení, které si připravuji, podjímám-li se ukázati pravost Královédvorského rukopisu důvody indukce. Není však jiné volby, pokud se protivníkům neuráčí, přednésti jen poněkud platný důvod pro jich podezřívání. Neboť nelogický závěr: "česká píseň Václavova a píseň na Vyšehrad jsou nepravé, jest jím tedy také rukopis Královédvorský" nebudou přece chtíti uplatniti za důvod podstatný. Co pak by říkali, kdybych já chtěl učiniti přirovnání a takto rozumovati: "staré rakouské kroniky Alolda von Pechlarn, Ortila a Pernolda jsou dokazatelně falešny, jest tedy také píseň o Nibelunzích, jak známo dílo starorakouské, podezřelá?" nebo "známá rakouská privelegia, majus i minus, jsou podvržena: následovně jsou také podvrženy všechny rakouské listiny nejstarší doby, které se číselně nedají ustáliti?" Rozdíl byl by více zdánlivý než podstattiý, a přece byl bych vyhlášen za nevědomce, zlomyslníka, blázna. Poněvadž však také tři kusy, které v předešlém článku byly podotčeny, od samých protivníků nemohou býti pokládány za obstojné, musím za to míti, že dosud vůbec není kladného důvodu k pochybování o Královédvorském rukopisu. A při této okolnosti budeme moci nechati platiti induktivní důvody pro pravost. Ovšem mohou takové se obraceti jen na slušné a spravedlivé čtenáře, kteří již předem úsudku svého nezadali a pevně nestanovili; vzdávám se všech nárokův i veškeré naděje, že bych přesvědčil a obrátil úmyslné protivníky.

Jedna z písní Královédvorského rukopisu velebí rekovný čin "Beneše Heřmanova", který Sasíky do Čech vpadlé za nepřítomnosti knížete, který "daleko k Otě zajel", ze země vyhnal. Naši starší vrstevníci se ještě upamatují, jak všichni ti mnozí vykladači rukopisu, pány Hanku a Svobodu v r. 1829 v to počítaje, kladli děj v dobu Otty Braniborského v Čechách (1280). Nesmělo však přece býti tajeno, že dané signalement špatně se hodilo k přijaté době: sotva 10-letého Václava mohl básník přece těžko si přáti na ochranu země, v Čechách také mohli si stěžovati ne do Ottovy přílišné vzdálenosti, nýbrž spíše do jeho blízkosti, patronymická pojmenování byla u českých pánů kolem r. 1280 zatlačena již dědičnými jmeny rodinnými, a přede vším, současník Dalimil pranic neví o Benešovi Heřmanovi, kdežto přece se vynasnažuje oslavovati všechny přední bojovníky České v této době. Teprve od té doby, co jsem já začal vůbec sbírati český diplomatář a kombinací z listin před tím neznámých jsem objevil a prokázal bytí jistého Beneše Heřmanova, jako nanejvýš vynikajícího českého pána (1197-1222), ví se, že tento Beneš byl synem zakladatele Mnichova Hradiště, Heřmana z Ralska (1175-1197), praotcem později proslulého v r. 1468 vymřelého panského rodu Michalovického a v letech 1217-1222 kastelanem Budišinským. Dat těchto nikdo v Čechách před r. 1829 nemohl znáti: přece však prý je neznámý padělatel prorockým darem dotýkajícím se božské vševědoucnosti již r. 1817 správně udal!

První neúplně zachovalá báseň sbírky slaví r. 1004 nastalé opětné dosazení vévody Jaromíra na český trůn. Dle svědectví recense, kterou jsem v r. 1820 na žádost Kopitarovu napsal do 48. svazku Wiener Jahrbücher der Literatur o vydání Rukopisu Královédyorského pořízeného Svobodou a Hankou, nedovedl jsem tehdy ještě sám onu udalost přivésti v souhlas s pravdou, ba řekl jsem, že buď naše dějiny, buď udání pěvcovo musí býti chybny, a pokládal jsem toto za pravdě podobnější. Teprve později mne poučilo hlubší studium pramenů, že přece jen pravdu měl pěvec, a že Jaromír již jednou, vládnuv jen několik neděl na počátku r. 1003 byl svržen, tedy že počátkem září 1004 arci znovu mohl býti dosazen. Záhadný padělatel byl patrně v tomto případě r. 1817 předem lépe zpraven než r. 1829; osvědčil se nad míru hlubokým znatelem dějin, jakého Čechy 1817 vůbec neměly.

Jeden z nejznamenitějšfch historických zpěvů o porážce Tatarů u Olomouce, líčí celou velkou záplavu Mongolskou z r. 1241 více poeticky, než historicky, jako pomstychtivou výpravu Chana pro jeho milou dceru, něžnou Kublajevnu, kterou prý na její cestě do zemí západních Němci zavraždili kvůli jejím drahokamům, zlatu a perlám. Bylo sice již v r. 1818 v Čechách vyzkoumáno, že jest o tom pověst ve Slezsku: ale známost o tom byla ještě tak temna a nejista, že E. Horky ještě v r. 1821 mohl vraždu položiti na moravský hrad Děvín u Mikulova. Teprve v r. 1842 sdělil jsem ve své rozpravě "Vpád Mongolů v r. 1241" (v aktech královské české společnosti nauk) příslušné místo ze staré německé legendy o sv. Hedvice a dokázal jsem, jakož i v rozpravě o ruském knížeti Rostislavu, otci české královny Kunhuty (v českém časopise Musejním) také její pravý a skutečně historický základ: totiž asi v prosinci 1240 u Nového Trhu nastalé zavraždění ruské kněžny prchající před Mongoly (dle ruských, teprve v nejnovější době vydaných pramenů). Tak musíme my ubozí smrtelníci teprve znenáhla docházeti poznání, které padělateli z r. 1817 zázračnou intuicí shora bylo dáno hned hotové!

V takovém výkladu mohl bych ještě dále pokračovati, kdyby příkaz stručnosti nenutil zadržeti. Z toho by ještě větší měrou plynulo, co již jest mimo všechnu pochybnost, že domnělý padělatel z r. 1817 byl by co do historických vědomostí všechno překonal, co kdy v Čechách se objevilo. Však jeho převaha ještě stkvěleji by vyplynula z rozboru jazyka, jehož užíval, kdyby povolaný soudce se podjal ho zkoušeti dle obsahu a formy, dle slovníku a mluvnice. Tvrdí se, a právem, že slovanský jazykozpyt učinil od 40 let spojenou námahou zasloužilých učenců v Rakousku a Rusku obrovské pokroky. Tomu by naprosto tak nebylo, kdyby Královédvorský rukopis a Soud Libušin byly snad novějšího původu; neboť v tomto případě všichni ti mužové, Šafařík jako Kopitar, Miklosič jako Vostokov atd. musili by ještě u padělatele choditi do školy. Celý organismus jazyka, jak jej Královédvorský rukopis poskytuje, nedal se abstrahovati z českých památek před r. 1817 známých; za své bytí děkoval by ještě nepochopitelnější božské intuici, než historická data, kterých jsem se právě dotkl. Avšak mezi organismem jazyka Kralovédvorského rukopisu a organismem jazyka Libušina Soudu leží právě taková propast staletí, jako mezi českým výrazem XIV. a XIX. století. I pochopiž, kdo může, jaké úžasné vědomosti a jaká genialnost byla by nevyhnutelna k vynalezení takových věcí. S nemnohem menším právem mohl bych vysvětliti domněnku, že také známé zbytky gotské řeči a literatury od učenců nové doby nebyly nalezeny, nýbrž vynalezeny. Chci však přenechati jiným, aby tuto věc v podrobnostech popohnali, poněvadž nepatřím k filologům ze zaměstnání.

Kromě tohoto velikého mistrovství v dějinách a jazykoumě byl by domnělý padělatel musil také činně osvědčiti nesrovnatelnou virtuositu v palaeografii a chemii, v chemii také tím, že se mu podařilo, dáti pergamentu tvárnost, která jinak bývá jen účinkem elementarních vlivú po staletí nepřetržitě působících. A ve všech těchto oborech člověk ten byl by musel býti úplný samouk: neboť učitele pro to v Čechách nemohl nalézti a mimo Čechy také ne. Avšak i na tom nebylo by ještě dosti; věc nejvyšší a nejvzácnější, poetické nadání a tvůrčí síla, jíž není rovno, musela se přidružiti k těmto vlastnostem, síla, která se jmenovitě tím osvědčila, že dovedla napodobiti všechnu rozmanitost, vroucnost a prostomyslnost středověku, nikde pojmy nebo názory novověku neprozrazujíc moderního původu. A všechny tyto nadmírné dary byl by vytvořil neznámý velikán od všech vrstevníků jsa nepozorován, pro sebe v úkrytu, aby si pouze jen udělal švandu a krajany své dílem svým obelstil! - Věřiž tomu, kdo může to stráviti.

Poukazuje-li anonymus na pana Hanku jako na velikého padělatele a tento otálí s vyvrácením, není to právě velmi nápadno. Sám bych na místě p. Hankově snad nevěděl, zdali pro takovou výčitku více se zlobiti nebo radovati mám; neboť tolik ducha a vědomosti se mu přece přisoudí, že uznává živě neobyčejnou velikost poklony, která se tím činí jeho schopnosti. Bohužel musil bych i v tom (přirozeně o sobě zcela nemístném) případě, že by p. Hanka se chtěl k padělku přiznati, dobře odúvodněné Ne! zvolati. Onť vzpomene si tak dobře jako já na mrzutou udalost z r. 1826, která mne již tehdy stála jeho přátelství, přátelství, jehož jsem od té doby již nabýti nemohl. Udalosti této byla základem jeho necvičenost v starém písařství, která byla ještě tak veliká, že mu i jednoduché listiny XIII. století dělaly ve čtení nepřekonatelné obtíže, on tedy své chybné opisy, na rozkaz představených musejních, dle mých oprav musil přepsati. A týž muž již o deset let dříve byl by zplodil zázraky palaeografie, s něž nebyl žádný vrstevník! Nepravím to snad, abych zmenšoval povinnou úctu před jeho mnohými dobře zjednanými zásluhami: uvedení této skutečnosti bylo však nezbytné, neměl-li jsem podstatný důvod svého osobního přesvědčení zamlčeti nebo obmeškati. Kdyby p. Hanka byl skutečně domnělý veliký padělatel, národ český byl by oprávněn vznésti na něho velkou a spravedlivou stížnost: ta by však nezněla, že zbásnil Královédvorský rukopis a Soud Libušin, nýbrž že podobného nic více na světlo nevydal a v tak velikých pracích od 40 let naprosto byl nečinný. Část palaeografickou mohl si při tom uspořiti, kdyby naproti tomu nás byl jen obdařil částí poetickou. Ale vyslovím to zpříma beze zloby a lehkovážnosti: kdyby bylo možno všechny vědomosti a všechny schopnosti, které máme p. Hanka, já, anonymus a několik tuctův jeho společníků, slíti v jediného ducha a tohoto ještě přehnati a zmocniti: všichni bychom přece nebyli s to, abychom stvořili nové rovnomocné dílo, jako jest Královédvorský rukopis a Libušin Soud pospolu.

Od té doby co můj první článek v Bohemii vyšel, redaktor Tagesbota p. Kuh předběžnou replikou nepřímo sama sebe za anonyma dal poznati. Věděl jsem ovšem, že můj protivník musí býti muž, povoláním i vědomostmi vzdálený věci, o kterou běží. To dokazovala mimo celý obsah jeho argumentací, ještě více malá okolnost, že duplikát "Jelena" nechává býti napsaný na zadní straně Písně na Vyšehrad. Mohl se při tom vždy osvědčiti jako znatel množství "veřejných tajemství" a klepů, jako např. o Proroctví Libušině a chování se p. Šafaříka k němu, o čemž já nikdy jsem neslyšel a do dneška také nic více nevím, než čemu mne právě učí.

Pan Kuh shledává nyní v mé odpovědi popudlivost, která jest daleka všeho historického klidu a předmětnosti, a dokládá se poctivosti své oproti domněle mnou na odiv vynášenému opovrhování a podezřívání jeho názorů. K tomu jen několik slov za odpověď:

Nepohrdám žádným člověkem, ani nejkleslejším zločincem, pokud jest člověkem; a zdali jsem pohrdal p. Kuhem jako novinářem, ví on zajisté nejlépe. Ale p. Kuh přivinuje se v novější době velmi houževnatě stále těsněji ne právě k "tiché straně" - straně, která se tlačí do všech organů veřejného mínění v Německu a - nemohu jinak říci - seje národní nenávist; namahajíc se neustále, aby hrubé thema: "Slovan jest od přírody bytost, která teprve Němci musí býti na člověka vzdělána" - v novinách, pamfletech ano i spisech učených skrze variace in infinitum utvrdila za dogma ethnografie. Jakby tato strana mohla uznati Rukopis Královédvorský, který proti jejím naukám staví tak hlasité a výmluvné vyvrácení! Proto se vynakládají všechna umění sofistiky, aby tak nevítaný svědek uklizen byl s cesty: posměchem, podezříváním, pomluvou jako zbraněmi se nepohrdá a p. Kuh se neostýchá nabízeti se této straně za mluvčího. Jeho řeči otravují a podezřívají bez dostatečného důvodu naše nejlepší požitky, jakož i naše nejlepší snahy: a přece má to za zlé, nechceme-li si ho za to vysoce vážiti. Naše nejdrahocennější poklady hledí nám vzíti, a diví se ještě, nedíváme-li se na něho ještě klidně a lhostejně. Vystavuje nás vesměs za podvodníky a podvedené, ale tím nemáme se cítiti nikterak uraženi! Napadá nás v našich nejsvětějších zájmech právě tak drze jako citlivě, ale my máme všechuy jeho rány přijímati s historickým klidem a objektivností. Jeho přátelé a tovaryši pospišují si jeho slova a činy ve vítězoslávě vytrubovati do světa (viz Allgem. Zeitung dne 3. listopadu); my však, my máme stále jen jako beránci trpěti a mlčeti, nebo jako v tanci na vejcích pečlivě se vystříhati, aby se protivník ani krokem necítil uražen.

Není v Německu již žádného Schmellera? - Na toho poctivce vždy s rozkoší vzpomínám, hledím-li si udržeti přesvědčení, že jsou Němci, kteří dovedou spojiti s věděním úctu vzbuzujícím nejpřívětivější skromnost a se žhoucí láskou ku svému národu také spravedlnost ku Slovanům. Ovšem Schmeller znal nejen němčinu jako mistr, ale důkladně také studoval slovanštinu a rozuměl jí. Prohlédl si také pilně Rukopis Královédvorský a Soud Libušin, a nechal je platiti za to, čím jsou. Bohužel jest však mrtev, a jiní předáci německé vědy mlčí, kdežto nepovolanci vždy více ku předu se tlačí.

Vyslovil jsem se nyní jednou pro vždy bez obalu o svých názorech a svém smýšlení. Řeč svoji končím dokládaje, že od nynějška se vzdávám všeho účastenství na dalším sporu o této věci. Nepřátelům jest volno, aby za to dle libosti se mnou nakládali. Laskaví čtenáři budou však, jak doufám, se mnou srozuměni, že mám lepší věci na práci, než abych ještě dále se tlačil ve drama, kde Calumniare audacter hraje tak důležitou úlohu.

P. S. V Praze dne 9. listopadu (1858). Když vše svrchu pověděné bylo napsáno, dostávám nejnovější článek svého protivníka uveřejněný dnešního dne. Také proti němu jen několik posledních slov. Protivníkovo chemické dokazování vychází na plano, poněvadž dokazuje něco jiného než má. Na výroku svém trvám i proti autoritám od něho povolaným, které mi bez toho lépe byly známy než jemu; neboť jsem o tom dávno hovořil s p. Pertzem. Protivník ostatně zrušuje sám tyto autority, poněvadž nechce nechati platiti jejich svědectví pro pravost Královédvorského rukopisu. Jeho methoda jakož i jeho důslednost napomínají mne však, že mám nejvyšší čas, abych mu šel s cesty.

Františka Palackého SPISY DROBNÉ.
Díl III. Spisy aesthetické a literární. Uspořádali a úvody opatřili Dr. Bohuš Rieger, řed. Leander Čech, Dr. V. J. Nováček. V Praze 1902. Bursík & Kohout, knihkupci c.k. České university a České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Tiskem Aloisa Wiesnera v Praze, knihtiskaře České akademie císaře... Formát 23,5 x 15 cm. Počet stran 799.
92. Rukopis Královédvorský. (Strana 557-569).