Osobnosti rkp. sporu

Staročeské rukopisy a jejich kritika.
Tištěno v Jindřicha Sybla Historische Zeitschrift,
1. ročník 1859, III. svazek, str. 87-ll1.
(Gedenkblätter XXX., 38, str. 231)

Maxmilian Büdinger (nar. 1828 v Kasselu, + 1902) odešed po r. 1851 z Marburku do Vídně, zabýval se tu staršími dějinami rakouskými i českými (n.p. Zur Kritik altböhm. Geschichte 1857). Zasáhl též v boj o pravost básní Král. Ruk. uveřejniv v Sybelově historickém časopise r. 1859 rozpravu: "Die Königinhofer Handschrift und ihre Geschwister". Na tuto rozpravu Palacký odpověděl v témže časopise pojednáním, které tuto překládáme.

Büdinger r. 1861 povolán byl za professora všeobecných dějin do Curichu a odtud r. 1872 do Vídně.

Zřídka kdy která literarní pře rozproudila nejen odborníky, ale i vzdělané čtenářstvo vůbec v tak širokých kruzích a měrou tak vysokou, jako spor od předešlého roku znovu oživlý o pravosti některých rukopisů, které se počítají k nejvýbornějším pokladům staročeské literatury. Nejen veškeré české novinářstvo živě se ho zúčastnilo a označovalo každý jeho obrat výkřiky, jak právě odpovídaly jednotlivým náladám: ba i v Německu bylo jen málo novin a časopisů, které by tomuto zjevu nebyly věnovaly pozornost; byl pozorován a bylo o něm mluveno i v Polsku a Rusku, nevzpomínajíc osamělého ohlasu, jehož se mu dostalo u Jihoslovanů, jakož i v Dánsku a Švédsku. V Čechách samých udalost ta zakrátko se stala tak říkaje rodinnou věcí celého národa, pokud totiž národ jest schopen a nakloněn účast míti na zjevech ve světě knižním; nebude se však ani počet jeho příliš nízko odhadovati, uslyšíme-li, že česká díla všeobecnějšího zájmu vydávají se v nejnovější době ve 4 až 5 tisících, některá theologická až v 20 tisících výtisků. V Praze zvláště tento předmět zaujímal po nějaký čas v denních rozhovorech přední místo, nejen v kruzích literarních, nýbrž i na místech veřejných, v hostincích, v kavárnách, ano i v menších hospůdkách; všude se tázali a sahali především po článcích, které se týkaly tohoto sporu, a jevila se netrpělivost ano i úzkost, dlouho-li na ně bylo čekati. Ano i v samé Vídni, kde celá pře, ne-li původně rozdmýchána, přece ode dávna nejvytrvaleji byla udržována, poutal k sobě tento předmět, dle svědectví dopisovatele časopisu "Augsburger Allgemeine Zeitung" (dne 16. dubna t.r.) pozornost učených kruhů i "uprostřed vřavy válečné"; a skutečnost, že velice ctěný vydavatel tohoto časopisu pana Büdingera ve Vídni vyzval, aby se o něm rozhovořil, mluví také zcela hlasitě pro zájem, který se v nejvzdělanějších kruzích německých vůbec poutá k této sporné otázce.

Co však jest pravý, vlastní základ tohoto tak mnohostranného a nápadného účastenství? Jak zvláště v Čechách velké obecenstvo dostalo se k tomu, aby se náhle zajímalo o učené antiquarní otázky, o palaeografickou kritiku? Každý bez námahy uzná a přizná, že zájem na sporu nemůže býti čistě vědecký, že tu ne o několik abstraktních pouček, ale že běžeti musí o zřejmé výsledky životního významu. Nuže, které jsou to zájmy? - Jemný pozorovatel vyslovil teprve nedávno v jednom z nejvýbornějších ruských časopisů mínění, které sic o sobě asi má mnoho pravdy, ale vlastní příčiny věci přece jen neodhaluje. Míní, že Čechové nebo jak nyní v Německu je jmenovati jest oblíbeno, die Čechen, jakožto národ vyloučeni jsou teď ze všeho života veřejného a rozhovory o politických otázkách že se staly pro ně nemožností: tu prý se vrhá stále činný duch s tím větší horlivostí a živostí na obory debat literarních, umělecké a vědecké výkony a kritiky, které ještě jedině jeho činnosti jsou otevřeny; tím prý to také jest, že pocbybnosti, a útoky činěné na jejich nejvýbornější literarní poklady byly považovány za věc národní, za věc cti celého národa a že také tak o nich bylo jednáno. I tu poznámku bylo slyšeti v Čechách pronášeti, že jest to přece nápadno, proč se Němci tolik namáhají, aby připravili Čechy o jich nejlepší literarně-historické poklady: vždyť prý, i kdyby se jim to podařilo, tím sami nezbohatnou; proto prý jest základem tohoto usilování s jejich strany jen národní nepřízeň a nevraživost. Bez odporu jest však vysvětliti celý zjev z motivu obsáhlejšího, který, byť i většině nevědomý, na obou stranách všechny ostatní ovládal. Němec ode dávna jest nakloněn, Slovanu, svému nejbližšímu příbuznému v genealogii národů, upírati práva rovnocennosti a pokládati ho a nakládati s ním jako s plemenem nižšího druhu. Již nejstarší český kronikář Kosmas (+ 1125) učinil poznámku o innata Teutonicis superbia, quod semper tumido fastu habent despectui Slavos et eorum linguam. Kdežto však středověcí Němci svým citům v této příčině dávali praktické následky způsobem surovým a citelným, vylučováním všech Slovanů z práva měšťanského, cechů a pod., potomci jejich dnešní usilují utvářiti je theoreticky a uvésti v učenou soustavu, které sice sami nevěří, ale kterou by rádi vykořistili ve svůj vlastní prospěch. Arci! oni Němci věřili v pravdu svého mínění a jednali dle toho důsledně: nynější (ne všichni, nýbrž jen ona strana nebo koterie, která tuto nauku hlásá), nevěří v nic a dopouštějí se nedůslednosti, že nechtějí snad Slovany od sebe odpuzovati, nýbrž naopak je k sobě připoutati a Němce z nich učiniti, nestarajíce se, že by krev německá přimísením krve slovanské mohla utrpěti škodu co do své ušlechtilosti. Adeptové této nauky totiž sice netvrdí, že by změna řeči měla nutným účinkem také změnu šťáv v lidském organismu, že by tedy byla spůsobilá venkoncem očistiti a povznésti fysické i duševní schopnosti národa: nicméně vyčerpávají sebe důkazy nejrozmanitějšího druhu, aby sebe sama a celý svět přesvědčili, že spása Slovanů spočívá jen v jich úplné germanisaci. Neboť Slovanství jest prý od přirozenosti čisté barbarství a otroctví; slovanský kmen jest prý od jakživa neschopen, aby v sobě a ze sebe rozvinul zárodky vzdělání; má-li cosi podobného, tu prý nevyhnutelně od Němců si to vypůjčil nebo je napodobil. Nauka tato v době novější s jisté strany přelévána byla s velikou horlivostí do nejrozmanitějších forem a dána byla do oběhu; zvláště politický denník v Rakousku výhradně čtený, Augsburger Allgemeine Zeitung, mnoho přispěla k jejímu rozšíření i do nejnižších vrstev lidových. V Čechách ovšem nalezá víc odporu než víry a probouzí city, jejichž vzmahání se na obou stranách jest jen litovati. Nikdy již ani prostého člověka nepřesvědčíme, že jeho nejbližší soused, n.p. německý sedlák vyniká nad českého intelligencí a schopností vzdělavací: kdo však v Čechách okusil se stromu poznání a tím zároveň zjednal si aspoň tušení významu, který přísluší dějinám jeho národa, musí v oné nauce znamenati jen nezaslouženou urážku. Jestliže však nyní noví učitelé, aby zachovali svou důslednost, přicházejí s tvrzením, že slavné činy českých dějin nic nejsou a spočívají dílem na nedobrovolném sebeklamu, dílem na úmyslné lži a umělé soustavě podvodů, že Čech odjakživa barbarství jen potud urostl, pokud u Němce do školy chodil, že památky jeho primitivního stavu kulturního, n.p. báseň o Libušině soudu a Královédvorský Rukopis jsou samy vybásněny a vylhány: pochopíme, jaký dojem takové nauky jmenem německé vědy drze a hlasitě pronášené musí míti na české mysli, jaké jsou s to vytvořiti nálady a probuditi snahy opačné. A tím dochází také svého rozluštění hádanka, že antiquarně-literarní spor u celého národa mohl vzbuditi tak daleko rozšířenou pozornost a nalézti tak živé účastenství.

Této okolnosti však také jest děkovati za skutek nejnovějšího data, velmi významný, ano rozhodný pro rozřešení sporu: za konečné dokázání a úřední zjištění, kdy, kde a od koho sporné rukopisy byly objeveny a na denní světlo přivedeny. Jest nyní nad pochybnost ukázáno množstvím souhlasných svědectví a výroků, že až dosud jmenem "Libušin Soud" poznačovaná stará báseň roku 1817 na zámku Zelené Hoře u Nepomuku v Čechách od tamnějšího úředníka, jmenem Josefa Kováře, nalezena byla ve starých papírech uschovávaných v hospodářském sklepení; že Kovář, nejsa s to, aby rukopis přečetl, ale přece tuše možný jeho význam, pověděl o něm tehdejšímu nepomuckému městskému děkanovi Františku Boubelovi, který jej dlouho u sebe ponechal, jako kuriosum některým svým známým mlče o nálezci i nálezišti jej ukazovával, jej rovněž marně zcela rozluštiti se pokoušel a svému příteli Kovářovi konečně poradil, aby jej odevzdal tehdy vznikajícímu českému národnímu Museu; což tento také pak při jedné cestě úřední podniknuté v říjnu 1818 ze Zelené Hory do Prahy vykonal znamým, politování hodným spůsobem. Dne 25. března 1859 dosvědčil nynější městský děkan nepomucký, pan Josef Zeman, před c.k. notářem a povolanými svědky, s plným vědomím a svědomím, totožnost předloženého mu nynějšího musejního rukopisu s rukopisem, jejž před asi 41 roky byl viděl a v rukách měl u svého zemřelého předchůdce Boubely. Veškerá často velmi malicherná pátrání a svědectví týkající se tohoto objevu nynějším jednatelem musejním prof. W. W. Tomkem sebrána byla s velikou pilností a sdělena českému obecenstvu v prvním sešitě Časopisu musejního na rok 1859. Pro německé čtenáře vyšel překlad této rozpravy ve zvláštní brožuře s titulem: "Die Grünberger Handschrift. Zeugnisse über die Auffindung des Libušin soud". Zusammengestellt von W. W. Tomek. (Prag, 1859, im Verlag des Museums). K tomuto prameni jest odkázati všechny badatele a pochybovače, kterým vážně běží o zjednání pravdy v této sporné věci; kdoby z něho ještě nedovedl nabýti přesvědčení, tomu asi není pomoci. Neboť bylo by těžko, ano nemožno, vidoucím učiniti toho, kdo očí naprosto otevříti nechce.

Rovněž tak nesmí na dále býti pochybnost o nalezení rukopisu Královédvorského, anať věc tato v době nejnovější i soudně byla vyšetřena a konstatována. Jak známo knihovník českého Musea, pan Hanka, byl od anonyma v "Tagesbotu" ne nezřetelně poznačen za onoho velikého padělatele, který staročeskou literaturu obohatil množstvím nových vlastních výtvorů a mezi nimi také Královédvorským Rukopisem. Poněvadž ihned u c.k. Pražského zemského soudu zažaloval redaktora "Tagesbota", a soud v předběžném o věci té konaném vyšetřování mezi jinými opatřeními nařídil také výslech všech v městě Králové Dvoře ještě snad žijících svědků nalezení onoho rukopisu: bylo u c.k. okr. soudu protokolarně vyslechnuto dne 24. prosince 1858 a 10. ledna 1859 šest svědků, mužů vesměs zachovalých, jejichž přísežné výpovědi, jelikož řečený c.k. zemský, jakožto trestní soud dne 16. dubna t.r. se ustanovil na tom pohnati následkem toho šetření zmíněného redaktora před soud, byly mi od právního přítele žalobcova v opise sděleny a nebudou již zajisté dlouho obecenstvu tajeny. Dva ze svědků, František Trnka a Jan Schafer byli, ač tehdy ještě mladí, přec osobní pozorovatelé nálezu, který se udál bezprostředně před jejich očima; ostatní vypověděli, co jim bylo známo od zemřelých již účastníků jeho, tehdejšího kaplana Pankrace Borče a kostelníka Vaňury, kteří pana Hanku zavedli do oné kostelní věže, v jejímž klenutí za nástěnnou skříní, kde kostelní paramenty a některé starožitnosti byly uchovány, mezi jinými papíry učinil tento šťastný nález. Tím pana Hanky známá zpráva o tom skoro doslovně jest potvrzena a jeho slova jsou úplně ospravedlněna.

Těmito skutky obhajcové pravosti zmíněných rukopisů smějí dlouho trvající spor pokládati za rozhodnutý ve svůj prospěch a za úplně ukončený: neboť tvrdošijným popěračům není dále jiné pomoci, než snad domněnka, že neznámý přítel Čechů před rokem 1817 vnikl jako zloděj do hospodářského sklepení důchodního Kováře a uložil tam poklad, a že pan Hanka ve věži Královédvorské, kde nikdy před tím nebyl, rukopis jako Bosco nebo Döbler včaroval a vyčaroval; domněnka, jako o sobě není rázu vědeckého; také vědecké odpovědi ani nevyžaduje ani nezasluhuje. Tím, dalo by se říci, také celý literarní spor jest v koncích; neboť pravost jiných staročeských rukopisů, jako n.p. Evangelia sv. Jana, Gloss v Mater Verborum a p. s jedné strany se již nepopírá, pravost Písně pod Vyšehradem a milostné písně krále Václava s druhé strany se již v ochranu nebere.

Slovům těmto nebudiž však tak rozuměno, jako bychom, moji přátelé nebo ti, kdož s mým míněním souhlasí, a já, chtěli přetrhnouti neb odmítati všechny další vědecké rozhovory o stáří zmíněných rukopisů. Dáváme tomu, že vše, co skutečně jest pravé a staré, tedy také tyto spisy, musí všem podstatným podmínkám stáří vyhovovati, všechna jeho pravá kriteria na sobě míti a vykazovati. Naproti tomu jen žádáme plným právem, aby tyto podmínky, tato kriteria ani od nepovolaných a nevědomých nebyly oktrojovány, ani od předpojatých a strannických soudců posuzovány jednostranně a dle rozmaru. V pravdě vědeckému rozhovoru nechceme a nebudeme se nikdy vyhýbati. Poněvadž kdysi (1824) Dobrovský vědeckými, ač ne obstojnými důvody popíral pravost básně o Libušině soudu, vynaložili jsme, můj přítel Šafařík a já, v r. 1840, všechnu péči, abychom ve zvláštní rozpravě ("Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache, kritisch beleuchtet" atd. v rozpravách královské české Společnosti věd) jednotlivě a obšírně v přísně vědecké formě odhalili a dokázali všechny jeho omyly, přehmaty a klamné závěry. To, co tam bylo předneseno, od té doby ještě od nikoho nebylo stejnými vědeckými důvody popíráno, tím méně vyvráceno. Ale poněvadž od 20 let, jako všechny vědy vůbec, tak i slovanský jazykozpyt a věda o starožitnostech těšily se z patrných pokroků: není divu, jestliže pozdější badatelé, jako např. prof. Hattala (v "Prager Morgenpost" v prosinci 1858 a lednu 1859) dovedli přidati k věcem tam řečeným některé dodatky, které však jest pokládati za právě tolik nových důkazů pravosti oné literarní památky. Nepotřebuji opakovati, jak nešlechetná, ano opovržení hodná a nedůstojná jest každá insinuace proti němu, pokud se nikomu nepodaří, důvody tam uvedené lepšími a obstojnějšími potříti.

O zpěvech Královédvorského Rukopisu, s vyznamenáním jmenovaných nejen v Čechách, nýbrž i v celém světě literarním, nebylo co do jich starožitnosti a jejich pravosti až do konce r. 1858 pochybováno od žádného proslulého učence domova nebo ciziny důvody, které nárok činí na platnost vědeckou; neboť co anonymus v "Tagesbotu aus Böhmen" v říjnu 1858 přednášel, nebylo věru dle jeho vlastního přiznání vybráno z vědecké zbrojnice. Úlohu, provésti "striktní důkaz" pro jich nepravost, postavil si teprve v tomto roce a v nynějším časopise pan Max Büdinger, a dle úsudku svých přátel také ji skutečně rozřešil. Ačkoli nejsem pilným čtenářem novin a časopisů - nemám k tomu ani kdy, ani prostředků -, dostal jsem přece náhodou množství listů do rukou, ve kterých panu Büdingerovi největší chvála za to byla vzdávána, že spor vedený dle udání dosud se zelus sine scientia přenesl konečně na pole přísně vědecké, provedl jej s německou důkladností a také konečně na vždy rozhodl; nám ubohým českým "národnostním podvodníkům" nedostalo se při tom ani soucitu, jejž šlechetní lidé tytýž cítívají i pro přemožené. Vyznávám se, že jsem přečet rozpravu v historickém Časopise již dosti pevně byl jsem odhodlán, nechati ji, ač hlavně proti mně směřovala, bez odpovědi. Chovám totiž příliš mnoho vážnosti a důvěry k pravé německé vědě, než abych se byl obával, že methoda páně Büdingerova a jeho důvody mohly by u ní míti účinek a pravdě býti skutečně na úkor. Teprve nesmírný souhlasný jásot jinak i vážených listů, jako k.p. Vídeňských novin dne 23. března, Augsburských Všeobecných novin dne 16. dubna t.r. a jiných přiměly mne, abych ještě jednou, doufám že naposled vstoupil na bojiště velice mně nepříjemné, a poněkud blíže dokázal, pokud v Büdingerově "striktním dovozování", se projevila, nepravím německá, nýbrž věda a její duch i methoda vůbec.

Je-li vyšetřiti pravost nebo nepravost staré písemné památky, která v originalu jest ještě po ruce: tu káže i uznané pravidlo kritiky i nejprostší rozum přirozený, aby především byla podrobena důkladné zkoušce ve příčině palaeografické, a aby prozkoumány byly i její látka, zde pergament a inkoust, i forma, písmena a jich spojení, zda mají do sebe starobylé znaky, které byly abstrahovány z jiných bez odporu pravých památek. Neboť moment palaeografický jest v otázkách tohoto rázu převládající, rozhodující; pochází-li totiž památka skutečně ze starých časů, její obsah má ihned vážnost, kterou starožitník i jazykozpytec musí uznati a přijati, jeviž se ostatně podávaný obsah sebe nápadnější nebo nesprávnější; je-li však nepravost dokázána a zjištěna palaeograficky, všechna správnost i nezávadnost obsahu není s to, aby památku zachránila. Arciť palaeografie není dosud věda hotová, dokonalá a uzavřená; stále ještě se vyvíjí a k dokonalosti jest jí učiniti ještě velmi mnoho kroků, bude-li vůbec kdy moci činiti nároky, jakožto věda zkušebná, na dokonalost a apodiktickou neklamnost. Přes to však cvičený palaeograf již nyní jest s to, aby mnohý spis pouze dle jeho obsahu, s bezpečným zrakem a taktem uznal a poznačil za neklamně starobylý. Chtěl-li tedy Büdinger Rukopisem Královédvorským zjednati si rytířské ostruhy, byl především povinen, nebáti se krátké cesty z Vídně do Prahy, nýbrž osobně se odebrati do českého Musea, jehož vědecké poklady se stejnou volností přátelům i nepřátelům k užívání jsou otevřeny. Tím méně měl toho opomenouti, jelikož mu nebylo dovoleno ignorovati, že největší nyní žijící autorita ve věcech palaeografie, pan vrchní knihovník Pertz, právě z palaeografických důvodů rukopis uznal a prohlásil za "pocházející ze XIV. století", tedy za pravý (viz Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde, sv. 9, str. 465). Příslušelo mu tedy, aby jak nás všechny, tak i pana Pertze usvědčil z jeho bludu, a sestrojil novou palaeografiickou nauku. Byl bych věru žádostiv, viděti, co by to přednášel a jakými důvody by svoje mínění podporoval. Pouhý pohled na facsimile, které, jak obyčejně, pochází od mistra v palaeografii méně znalého než v moderní kalligrafii, v případě tomto nepostačí. Z poznámek, ve kterých nám (str. 149 až 150) předvádí "záznamy přítele lépe honěného v příslušných otázkách", - palaeografické drobty pochybné ceny -, dá se souditi, že si ani v těchto věcech neosoboval úsudku, tedy se cítil neschopna, aby vyhověl nejpodstatnější části své úlohy: tím spíše byl by se měl po právu v celém svém tonu mírniti a skromněji vystupovati.

Nepopírám, že jsou případy (jen že Královédvorský Rukopis k nim nepatří), kde palaeografické momenty samy nepostačují, aby odůvodnily a na jisto postavily úplně bezpečný soud, kde jest tedy badatel nucen, přístupně a pomocně se otázati také obsahu spisu, zda skutečně vyhovuje podmínkám staré doby, která má býti přijata. K materielnímu obsahu náležejí skutky a pojmy, které památka poskytuje, k formalnímu jazyk, do kterého je odívá. Pan Büdinger (nehledě k polemice, kterou měl s mým tvrzením a ku které se později vrátím) označil pouze jediný předmět v Královédvorském Rukopise za naprosto protidobý: bubny, na jejichž užívání jen mysliti u česko-německého vojska jedenáctého století jest prý pošetilé, kteréby rovnaly se tak asi domnělé střelbě na Troju z děl a tvoří anachronismus, jejž bychom ani padělateli z r. 1817 sotva odpustili; ano dle této jediné věci měl prý se, po jeho mínění, již jasně shledati padělek: neboť bubny prý byly u evropských vojsk neznámy po celý dřívější středověk, tvořily prý výlučný znak mohammedanského válečnictví atd. Teprve když tyto válečně archaeologické věty řádně byly dokumentovány, ano, jak se zdá, teprve po dokončení jeho rozpravy, zastihla učeného badatele nehoda, že zpozoroval, kterak "tympanum, signum bellicum" častokráte užíváno bylo ku poplašnému svolání vojínů ve vojště českém, které 1158 před Milán táhlo. To však ho nikterak nezmátlo: místo aby odvolal svoji ukvapenou větu, hleděl si raději tím pomoci, že prohlásil tympanum ne za buben, nýbrž za kotel, či spíše raději za zvon; tím zavdal mým krajanům příležitost ke vtipům dosti kousavým a ke smíchu v pravdě homerickému. Nechci se také do něho dáti, nýbrž prostě chci jen poznamenati, že latinské slovo tympanum odpovídá úplně českému slovu buben; jak tento buben vypadal a k čemu se ho vůbec užívalo, to vyšetřiti zbývá našim starožitníkům. Avšak bylo by patrně převrácené, ano pošetilé, musíme-li připustiti tympanum bellicum za zvláštnost českého válečnictvf, abychom "buben" v něm za závadný pokládali; neboť patrně Čechové mezi sebou mluvili česky, a ne latinsky. Zajisté však p. Büdinger při tympanu Vincentia Pražského nebyl by připadl na myšlenku zvonu, kdyby si byl přečetl, co děkan Kosmas v r. 1092 (Pertz Monum. XI, p. 100) vypravuje o slavnostním přijetí vévody Břetislava II. v Praze: quem advenientem in urbem Pragam laetis choreis per diversa compita dispositis tam puellarum quam juvenum modulantium tibiis et tympanis, et per ecclesias pulsantibus campanis, plebs laetabunda suscepit etc. Také by se byl nemusil namahati se zpozdilou báchorkou u Pubičky a Hájka o bubnu z kůže Žižkovy, kdyby si byl vzpomněl na 46. kapitolu Historie české Aeneáše Sylvia (1458). Konečně se "buben" v staročeských rukopisech mnohem častěji vyskytuje, než vyrozuměti možno z citatů v Jungmannově Slovníku; mezi jinými také v české Alexandreidě skoro současné s Král. R., kterou přece p. Büdinger sám sotva bude pokládati za moderní padělek. I nabyl zajisté, jak tušíme, sám přesvědčení, že s hlavním šípem ze svého učenébo toulce vystřelil vlastně - jen naprázdno.

Formalního obsahu, jazyka totiž, ve kterém písne Královédvorského Rukopisu jsou složeny, pan Büdinger pozornosti za hodna neuznává: a přece jazyk vedle palaeografické tvoří nejdůležitější stránku, ku které při kritice památky bylo vzíti zřetel. Člověk musí arci aspoň trochu jazyka býti mocen, aby jen poněkud o tom úsudku byl schopen; člověk musil se aspoň na krátký čas vžíti v nářečí, aby od něho mohl býti poznán zvláštní duch a ráz, který v něm se vyslovuje. Bobužel však pan Büdinger z češtiny rozumí jen asi tolik, co já z čínštiny nebo japonštiny. My starší současníci, kteří jsme byli ještě svědky a účastníky pokusů konaných před r. 1817, aby se vytvořila a povznesla básnická mluva česká (- který spisovatel nebyl by v mládí svém blouznil pro básnictví?) - dovedeme o tom vypravovati, jak objevením Královédvorského Rukopisu náhle před námi nový netušený svět se otevřel, s jakou kouzelnou mocí tak nezvyklé a přece duchu našemu příbuzné zvuky bušily v naše srdce, jak rychle následkem toho vyšší a přece přirozenější vzlet v obraznosti, obraze i slově nahradil a potlačil dosavadní umělý tok české řeči. A nejen neočekávaná plnost nových silných slovních tvarův a odvozenin bylo to, co nás překvapovalo: i mnohem bohatší, bujnější a ušlechtilejší grammatická stavba jazyka v poměru ku stavbě novější plnila nás úžasem; neboť jako mluvnice německá před tisíci lety byla daleko bohatější a složitější než nyní, tak ani čeština asi od čtyř století nemohla se úplně vyhnouti proudu novoevropského zjednodušení, ačkoli tím méně byla dotčena, než ostatní řeči západní. Tyto odvozeniny a přetvořeniny jevily se ostatně ve všech slovanských nářečích dle stálých, více nebo méně totožných a venkoncem ústrojných zásad a zákonů; vystupuje tu před námi tolik zdánlivé a přece tak málo skutečné libovůle, jako ve všech pravých přírodních útvarech. Znalost těchto zákonů jmenujeme vědou slovanské filologie, která však jest velmi moderního data a ještě neukončena. Dle svědectví tak povolaného soudce jako Kopitara, byl Dobrovský sám ještě v r. 1819 naprosto jediný člověk, kterého bylo lze pokládati za schopna, aby nastínil k ní první velikolepé základní rysy. Proto byl také od císařské vlády povolán do Vídně, aby zde dokončil a tiskem vydal své Institutiones linguae slavicae (1820). To bylo nejen dle soudu Kopitarova, ale dle soudu celého světa, dílo značící novou dobu: slovanská filologie jako věda byla tím narozena. Ale již v květnu 1823, když Dobrovský mi poslal na památku výtisk tohoto díla a já ho prosil, aby opatřil je podpisem svého jmena, vepsal v ně památné dvojverší:

           Cum relego, scripsisse pudet, quia plurima cerno, 
           Me quoque, qui feci, judice digna lini.

To naznačujž těm, kteří poněkud dále stojí od tohoto předmětu, jak mnohé a jak rychlé pokroky nová věda as učinila právě od r. 1820. Vskutku od té doby vzrostla v bohatě rozčleněnou soustavu, v objemnou nauku, ve které se méně znalí, jako k.p. já sám, sotva již dokonale dovedou vyznati. Tím to jest, že dnes mnozí žáci toho odboru více mu rozumějí, než před 40 lety ještě mistři sami tušili; nicméně jest jisto, že i epigonům ještě velmi mnoho doháněti zbývá. Této zajímavé části lidského vědění za našich dnů žádný učenec nesmí neznati, nechce-li ipso facto platiti a pokládán býti za nevědomce. Myslím-li tu na páně Büdingerovo zcela "unqualifiable" počínání - budiž mi prominuto toto neněmecké slovo - bezděky mi vždy napadá, co vypravují cestovatelé o přírodních synech jižních ostrovů, octnou-li se maně u evropského parníku: pranic tu neshledávají podivuhodného; hra mohutných přírodních sil ve službách ostrovtipu a vůle lidské, která by mohla znalce učiniti pyšným, nechává je chladny a necitny; vždyť oni to vědí lépe; vše, co tu mohou viděti, slyšeti nebo hmatati, jest čiré čarodějství, - a co by tomu ještě bylo nemožného? Pan Büdinger není arci divoch, ba on stojí jakž se udává na vrchole německé vědy: nicméně shlíží s toutéž chladností, s toutéž necitností a pohrdáním na podivuhodně krásný výtvor a nazývá jej čirým barbarstvím a klamným dílem, poněvadž mu asi tolik rozumí, jako divoch zázrakům parní síly.

Neboť bohužel i s té jediné stránky, se které by mu mohly býti zpěvy Královédvorského Rukopisu ještě přístupny, se stránky aestheticko-kritické totiž, nedovede pan Büdinger ničeho na nich si vážiti. Klade je ve stejnou kategorii s "nejšpatnějšími francouzskými romany" (str. 149) a nalezá v nich jen "surové záští pod pláštěm citlivé měkkosti!" Na věky zůstane dlužen důkaz požadovaný od něho anonymním spisovatelem (Helfertem? str. 29) v brožuře v Praze proti němu vyšlé: my však zatím, až svůj vkus lépe vzdělá, budeme se těšiti o ceně oněch básní s jinou německou autoritou, s Goethem, který vnímavý jsa pro krásu ve všech formách a ve všech pásech světa, také se nadchl pro Rukopis Královédvorský, jednu z jeho písní také sám přeložil a ku svým spisům připojil, v nich o celé sbírce několikráte (n.p. sv. XXXII, 407, XXXIII, 321) mluvil a ji výslovně poznačil, za "naprosto neocenitelné zbytky nejstarší doby".

Zdá se, jakoby pan Biidinger ve příčině jazyka Rukopisu Královédvorského chtěl se odvolávati na dva učence, kteří dle jeho mínění o něm stejně jako on smýšlejí a slovanštiny skutečně jsou znalí: na p. Miklosiče totiž, slavistu bez odporu velmi znamenitého, a pana Feifalika, který aspoň takž jakž česky čísti a mluviti umí. Co se tedy týká p. Miklosiče, tento dle mého vědomí nikde se veřejně o věci té nevyslovil; a pomyslím-li, jak často ve své srovnávací mluvnici se odvolává na Rukopis Královédvorský a Soud Libušin a z nich čerpá doklady pro svoji nauku, tu nikterak nemohu sebe přesvědčiti, že by muž tak rozumný se dopustil takové nedůslednosti, aby uváděl za svědky památky, o jichž nepravosti z předu jest přesvědčen. Neboť třebas i jednou nazývá tvary, jako vsja a vsju "neslýchané" (Grammat. III, 402), ví přece tak dobře jako já, že se z toho nedá souditi ani o jejich nesprávnosti, ani o jejich moderním původu. Pan Büdinger se chlubí, že má důvěru u p. Miklosiče: máme-li však souditi dle jeho slov (str. 152), zdálo by se, jakoby jeho pochybnosti směřovaly pouze proti Soudu Libušinu, ne však proti Královédvorskému Rukopisu a jako by je částečně čerpal z Dobrovského rozpravy ve "Wiener Jahrbücher" (Sv. 27 z r. 1824), dávno vyvrácené. Buď jak buď, nepochybuji, že p. Miklosič bude se nyní viděti nucena, aby se o věci té veřejně vyslovil s vědeckými důvody, jak jsou důstojny jeho vědecké pověsti. Kdyby však, jakož věřiti nemohu, skutečně se vyslovil ve smyslu p. Büdingera: tu jsem úplně přesvědčen, že i on zakrátko nalezne právě tak svého mistra, jako jej svého času nalezl ještě větší slavista Dobrovský. Slavistika jako věda dělá také za našich dnů nepřetržité, neustálé pokroky, a děkuje za ně nejen ještě žijícím autoritám prvního řádu, jako Šafaříkovi, Vostokovi a Miklosičovi, nýbrž i stále rostoucímu počtu mladších učenců, kterým nebude moci na dlouho býti odepíráno jich přijetí mezi mistry. Chci za příklady zde uvésti jen některé z nejnovějších případů týkajících se našeho předmětu. Jak známo obě nejstarší památky, Soud Libušin a Zlomek evangelia sv. Jana z X. století souvisí jazykově tak úzce, že s pravostí jedné také pravost druhé památky nutně stojí nebo padá. Tu však c.k. ministerský tajemník p. Jos. Jireček ve zvláštní učené rozpravě teprve v tyto dny uveřejněné v Rozpravách královské české Společnosti věd dokázal podrobně a zřejmě (hlavně zvláštní jazykovou chybou vyskytující se v Evang. sv. Jana XII, 24), že meziřádkový překlad onoho zlomku byl základem všem nejstarším překladům evangelií až do konce XIV. století. Že by nyní n.p. pan Miklosič nálezci zlomku Evangelia panu Hankovi, kterého ještě v r. 1851 prohlásil, za "úžasného nevědomce", za "duševního proletáře" atd., přiznával veliké mistrovství, že by si byl z nejstarších evangelií v r. 1828 ještě většinou neznámých, abstrahoval původní text, jak by byl právě za doby sv. Václava jistě zněl, a jej uvedl ve formu dle písma i jazyka tak dokonalou, všestranně naprosto bezvadnou, - o tom musím prozatím spravedlivě býti v pochybnostech. Rovněž tak významny a důležity jsou pokroky, které novější doba učinila ve správném čtení, porozumění a ve vysvětlení Královédvorského Rukopisu. Jak známo v prapísmu nečiní se rozdíl mezi zvukem s (německy ss nebo sz) a š (německy sch), a může i musí tedy v každém jednotlivém případě rozhodnouti jen smysl jednotlivých slov a celých vět, zda tu jest čísti s či š. Nuže, tak četli nejen pan Hanka ve všech svých dosavádních vydáních, nýbrž i všichni překladatelé Rukopisu (i také pánové Svoboda v r. 1819 a 1829 a hrabě Josef Matiáš Thun v r. 1845), v básni Záboj a Slavoj verš:


           tamo pokrysta i vracesta sě rozkošem

a v Čestmíru a Vlaslavu:


           Morena jej sipáše v noc černu

a překládali proto tam, Svoboda:


     1819  bargen dortdie Waffen, kehrten freudig heim
           (ukryli tam zbraně, vraceli se radostně)

     1829  bargen dort sich heimlich, kehrten heim 
           von dort in Freuden
           (skryli se tarn tajně, vraceli se domů 
           odtud v radostech)

hrabě Thun:


           "bargen alles dort und kehrten hin mit Lust zurück"
           (ukryli tam vše a vraceli se s rozkoší),

zde, Svoboda:


    1819   Morena lullt ihn in schwarze Nacht 
           (Morana uspává ho v černou noc)

    1829   Morena wirft ihn zur Nacht hinunter 
           (Morana vrhá jej v černou noc)

hrabě Thun:


           "auf ihn streut Morena nächt'ges Dunkel" 
           (Morana sype naň noční temnotu).

Jungmann sám napsal o tom ve svém kritickém slovníku pod heslem rozkoš (str. 885): "gingen ihren Vergnügungen nach - šli za svou rozkoší (aby totiž pozornosti nepřátel k sobě nevábili; ita puto, non vero Instrumentalem masculinum".) To vztahuje se k pochybnosti, kterou teprve 1838 vyslovil již zemřelý prof. Koubek v Časopise musejním, zda místo dativu mn. č. podst. jmena rozkoš neměl by se raději čísti instrumental sing. jinak neznámého slova rozkos (různoběžný směr), jehož kořen (kos) zachoval se nyní jen ve slovech kos-mo, úkos ap. Tento poslední výklad byl však později prof. Čelakovským až k jistotě přiveden a jest tak správný i samozřejmý, že jest jen diviti se, proč dávno nebyl zpozorován a uznán. Místo sipáše (sypala nebo uspala) dokázal pan archivář Erben teprve v tomto roce, že má se čísti šípáše (od staročeského šípati nebo šípěti, jaculari, šípem odstřeliti) ap. Hojnější důkazy tohoto druhu nebyly by, obávám se, tuto na místě, a dovolím si tedy ještě připojiti jen jednu filologickou poznámku z vlastní zkušenosti. Již asi od 30 let zaměstnával jsem se také studiemi staročeské onomastiky, předmětu dosud, jako tolik jiných, zcela zanedbávaného a přece zajímavého. Již při prvním seznání zákonů českého tvoření jmen jsem zpozoroval, že některá jen z Rukopisu Královédvorského známá jména osobní, jako Lumír, Lubor, Střebor, Kruvoj, Slavoj, Vlaslav ap. tvoří pravé anomalie, že jsou to zrovna monstra hybrida, která se nedají žádnému pravidlu podříditi, - a vyznávám, nedal jsem se tím přece zviklati o pravosti Rukopisu. Teprv asi před 15 lety náhodou jsem učinil objev, že jeví se v tomto případě zvláštní, jinak nikde nepozorovaný zjev, totiž zákon výpustky prostředních slabik při složených slovech a že tedy svrchu řečená jmena jsou totožná se známými Lutomir, Lutzbor, Střezibor, Krutovoj, Slavivoj, Vladislav nebo Vlastislav atd. Mimo Královédvorský Rukopis jsou mi dosud jen dva příklady známy, kde podobný zjev nepochybně se objevuje: jmeno Chomut, místo Chotomut, z čeho jest odvoditi též jmeno Chomutov v Čechách, a změna - českého Ladislav v Lasslav u Němců, László u Uhrů. Odborní filologové zkoumejtež toto pozorování, o kterém ještě nikdy nebylo mluveno, a sledujtež dále jeho stopy. K uvedení těchto několika filologických poznámek byl jsem hlavně přiveden zcela nevysvětlitelnou hallucinací při jinak zdravém rozumu páně Büdingerově, kde dosti zřejmě dává na srozuměnou, kterak se domnívá, že by skladateli Rukopisu Královédvorského byli pánové Svoboda a Hanka oba pospolu; Svoboda (+ 1849) zbásnil prý zpěvy ony nejprve německy, Hanka je potom česky upravil. Co pak mám ještě říci o panu Feifalikovi, jehož již oznámená brožura proti Rukopisu Královédvorskému stále ještě na sebe dává čekati? Slyšel jsem v literarním kroužku v Praze, nevím z jakého důvodu, na jisto tvrditi, že tento nadaný a snaživý, ale ještě nezkušený mladý muž ve svém dávno hotovém pojednání navazuje prý na tuto nejnechutnější z domněnek páně Büdingerových, a chce prý ji povznésti ke cti odůvodněného názoru. Činím-li mu v tom křivdu, prosím ho napřed za prominutí. V případě opačném však obmezuji se zatím jen na poznámku, že známá věta: Credo, quia absurdum est; aspoň ve vědeckých otázkách nemá platnosti. Avšak nechme ho, ať napřed provede svůj mistrovský kousek: právo kritiky máme přece na vůli.

Přicházím nyní k oné části práce páně Büdingerovy, ve které hleděl vyvrátiti důvody pro pravost Rukopisu Královédvorského, které ode mne byly uvedeny v časopise Bohemia dne 10. listopadu 1858. Zdá se, že věřil, kterak věc jeho zvítězí již ipso facto, podaří-li se mu, odraziti mých několik argumentů. Při trochu přísnější logice se své strany byl by však měl a musel poznati, že při takovém počínání i v nejpříznivějším případě byl by dokázal jen neschopnost obhajcovu, ale nikterak vinu obžalovaného. Či bylo by to něco tak mimořádného, kdyby i mně se bylo přihodilo v tomto sporu něco lidského, kdybych i já při obraně byl dokázal aspoň malou část oné neobratnosti, kterou na neštěstí při útoku rozvinul v míře tak bohaté můj protivník. Nejsem, upřímně řečeno, ani pyšný ani skromný; mám jen v několika oborech pevně odůvodněné vědění, v mnohých jiných jsem dilettant, jako jiní, ve většině bohužel ignorant, jako rovněž jiní. Jsem na neštěstí autodidakt ve všem, co musím vykonávati, a musil jsem si své vědomosti osvojiti teprve znenáhla s nevýslovnou námahou; viděl jsem se nucena, v nesčetných otázkách českých dějin nejen sám si raziti dráhu, ale i vyhledávati a sbírati materialie k nim ve všech koutech a koncích, v jedné osobě dělati stavitele i nádenníka. Že takovýto způsob studovati má také cosi pro sebe, nepopírám: ale nikdo nemůže to tak bolestně pociťovati jako já, v kolika věcech tím musím zůstati zpět. P. Büdinger sice mi (str. 128) prokazuje čest, že mne venkoncem uznává za svého oprávněného protivníka: jest mi líto, že tuto poklonu nemohu ani přijati ani opětovati. Zato však chci býti tak spravedliv a věřiti, že nechtěl mne jen proto tak povýšiti, aby svému vítězství nade mnou přidal tím více lesku. Že podrobných "Studií o Rukopisu Královédvorském", které od učených bratří Jirečků jsou vydávány ve Vídeňském časopise Světozoru a v nichž se tam po celý rok již pokračuje, zrovna tak si nevšiml, jako článků pana Nebeského v Časopise Musejním, dá se, jelikož články ty jsou česky sepsány, spíše pochopiti než ospravedlniti; čím jest to však, že i věc nejlepší, která dosud o tomto Rukopise vůbec, a v německé řeči zvláště, byla napsána, totiž pana Šafaříka Úvod ku překladu J. M. Thuna v r. 1845, úplně ignoroval? Neboť u učence tak sečtělého, přítele pánů Miklosiče a Feifalika, bylo by neodpustitelno, kdyby o tomto úvodu nebyl ani věděl. Z něho byl by měl vyrozuměti, že názory p. Šafaříka v mnohých kusech od názorů mých se liší, a byl by potom nalezl tím méně příčin, aby mne tak říkaje se spornou památkou stotožňoval. Však buď tomu jak buď: jest na čase, abychom blíže přihlédli k tomu, jak s mým dovozováním zaonačil.

Hleděl jsem v Bohemii na několika příkladech ozřejmiti, jak domnělý padělatel by byl musel býti pravým phaenomenem co do genialnosti a učenosti zároveň a zvláště jak by byl musil míti tak hluboké historické vědomosti, jak u nikoho ze známých současníků v r. 1817 je nelze přijati nebo předpokládati. Pan Büdinger jest ještě příliš mladý muž, než aby si mohl vzpomenouti na hroznou duševní pustotu, která tehdy v Čechách zvláště v tomto odboru vědním převládala. Dobrovský jedině stál tu jako důkladný vážnost vzbuzující badatel; avšak i on svůj kritický zrak věnoval skoro výhradně pouze některým částem českých dějin církevních. Na zkoumání vnitřních politických, socialních a kulturně historických stavů starých Čech nepomýšlel nikdo; a dotkl-li se toho kdy kdo náhodou, čerpány vědomosti a doklady hlavně z Hájka. Mám se dáti do dokazování toho? Chci zatím vypravovati jen dvě významné anekdoty, za jejichž správnost ručím. Mezi českými historiky oné doby nestál v poslední řadě také r. 1836 zemřelý kněz řádu křižovnického a c.k. knihovní skriptor J. V. Zimmermann, od kterého asi tucet historických publikací v českém i německém jazyce se ještě zachovalo. Když jsem se s ním v r. 1825 ze zámku Troje, kam jsme oba jako hosté byli pozváni, vracel pěšky do Prahy, dostali jsme se spolu cestou do prudkého sporu, poněvadž jsem jemu, staršímu učenci, na slovo nechtěl uvěřiti, že mistr Jan Hus a Frýdlandský vévoda Valdštýn byli současníci a osobní dobří přátelé. A když jsem v r. 1827 professoru práv Mich. Schusterovi, který mne často navštěvovával, jen aby se mnou se hádal o věty z českých dějin právních, žaloval nesnázi, že jest mně samému ruce přiložiti ku sbírce zemského diplomatáře, potěšil mne slovy: "nač tato námaha? Studujte první nejlepší německou učebnici, poznamenejte si z ní, co v Německu bylo obyčejem, a pokládejte za pravidlo, že o sto let později se to stalo také v Čechách zvykem!" A tento jinak ve svém oboru zcela zdatný muž byl také professor ordinarius českého státního práva na Pražské universitě. Již z těchto dat, které bych mohl do nekonečna rozmnožiti, lze posouditi, z jakého vědeckého ovzduší neznámý padělatel byl by se musel propracovati. Počátky lepšího snažení sahají u mladší generace sotva až do roku 1817 a u žádného známého individua nedostoupily tak daleko, aby je byly učinily schopno, by vykonalo jen malou část toho, co máme v Královédvorském Rukopise. Ze tří kusů, které jsem náhodou vytkl, projevil jsem jen při prvním, který se týkal Beneše Heřmanova jako historické osoby a jeho genealogie, že v Čechách nikdo před r. 1829 dat k tomu potřebných věděti nemohl. Panu Büdingerovi se uráčilo vztahovati tuto moji poznámku na druhý případ vztahující se k boji r. 1004 a Jaromírovu znovu nastolení, kam zrovna tak málo se hodila jako byla míněna. Jest toto přesmyknutí vysvětliti pouhým omylem? Trvá-li však na tom, že neznámého mu Beneše Heřmanova přece vsouvá mezi leta 1280-1282 a činí ho současníkem národních předbojovníků této doby, Hynka z Dubé, Ctibora z Lipnic (předka Cimburků na Moravě) a plejady jiných mužů, které současný Dalemil slaví s takovým účastenstvím a s takovou vřelostí, kdežto o nějakém Beneši Heřmanovi se mu ani nezdá; trvá-li p. Büdinger na platnosti užívání patronymických pojmenování i u náčelníků národa v této době: tu mstí se na něm právě také v tomto případě nedbáni českých pramenů, a poskytuje nám důkaz, že ačkoli jest dějezpytcem z povolání, nevnikl v porozumění celkovému dějinnému vývoji Čech ani v r. 1859 hlouběji, než pouzí dilettanti Svoboda a Hanka ještě v r. 1829. Nesvědčí to však také o zdravém kritickém smyslu a taktu, domýšlí-li se kdo, že kladně odůvodněné "jest" odstranil pouze za možné pokládaným, avšak ničím neospravedlněným "mohlo by býti". Neboť za tak důležitou vytknutá výtka, že nespravedlivé zapuzení nešťastné šlechty mělo jen jedinou mstící výpravu Sasů do Čech za následek, jest více než nicotná, jest skoro směšná; odkud chce míti důvod, že rozpoutané jednou vášně neměly za následek několikaleté pokusy, aby pomstěno bylo odbojné násilí? Říše možností jest arci nekonečná; ale žádný rozvážlivý myslitel nebude proti dobře odůvodněným kladným svědectvím na tom chtíti budovati dějiny. Mnou v tomto případě postavená data zůstanou v platnosti a všemu ostrovtipu páně Büdingerovu se nepodaří jimi otřásti. Co při ostatních dvou kusech namítá, že totiž padělatel mohl čerpati své vědomosti z toho neb onoho pramene, tím spíše připouštím, čím více to vlastně mluví pro mé mínění. Vždyť já jen tvrdil, že neznámý by byl musel míti zcela neobyčejnou sečtelost. Protivník můj to připouští, prohlašuje ho však současně za tak nevědomého (str. 147), že se mu mohou přičítati nejhrubší anachronismy. Není v tom věru odporu? Do kritiky důkazu, jak namahavě duchem chudý impostor musil teprve sbírati své drobty z německého Hájka, nechci se blíže pouštěti. Mně se příliš hluboce protiví tato neomalená, ale ostrovtipně vypínavá kombinace, než abych nebyl rád, že po tom, co v Praze vytištěná brožura *) a jiné rozpravy proti tomu pronesly, nemusím se pouštěti do jejích podrobností.

*) Míní se tu pod názvem "Max Büdinger und die Königinhofer Geschwister" u B. Tempského v Praze v dubnu 1859 vyšlá brožura. (Viz o ní doslov.)

Pan Büdinger ve svém usuzování vychází "dle nejjednodušších zásad kritiky" "od něčeho úplně jistého a nesporného, aby si zjednal měřítko pro posouzení nejistého a pochybného", - míní r. 1849 panem Hankou ve známost uvedené "Proroctví Libušino" ("Prophetia Lubusse") v latinských rýmovaných hexametrech a podobný český překlad, který nazývá nejen "slátaninou", ale i "podvodným padělkem, jestliže kdy kdo takého padělku se odvážil". Shledává mé výpovědi o něm v Bohemii "vyhýbavé" a míní, že i já o něm jinak nesmýšlím. Právem se mohu tázati, co pak jej k tomu opravňuje, aby slovům mým dával jiný smysl, než patrně mají? Byl jsem v červnu 1849, kdy p. Hanka ono "Proroctví" královské Společnosti nauk podal, jak dokázáno, na cestách v cizině; a historická cena básně, to připouštím, byla, aspoň ve výkladu, jakého se jí od p. Hanky dostalo, tak nepatrná, že jsem celou věc také později zcela nechal nepovšimnutu. Teprve důležitost, kterou p. Büdinger věci přikládal, přiměla mne, že jsem pana Hanku požádal, aby mi corpus delicti k nahlédnutí na dva dny zaslal, - (neboť české Museum se svými poklady zůstalo pro mne od r. 1852 jak známo knihou 50 pečetmi zavřenou). *)

*) To jest od sezení Společnosti musejní konaného dne 20. července 1852, ve kterém jsem na popud tehdejšího c.k. policejního řcditele od 50 votantů oné Společnosti z ředitelstva byl vyloučen.

Tak jsem uhlídal Proroctví dne 15. dubna t.r. poprvé a prohlašuji tímto před celým světem, že ve příčině palaeografické, jakož i každé jiné není a nemůže býti nic pravějšího, nepadělanějšího a jistějšího nad latinský text básně, který napsán jest rukou skoro současnou na předloze kodexu pocházejícího z konce XIV. století z kláštera Rokycanského. Pan Hanka jej v r. 1849 nejen místy nesprávně četl (n.p. abjuret extremos místo abnuet, eosis finis m. ensis suus, in urbe dabit m. urbe David), nýbrž mu také zcela nerozuměl, jelikož jej vztahoval na Karla IV., kdežto dle mého plného a odůvodněnébo přesvědčení musí se vztahovati na krále Václava IV. a zbásněn byl asi v letech 1376-1380 od českého kollegiata na Pražské universitě. Do podrobnějších odůvodnění tohoto mínění nechci se tu ze šetrnosti ke čtenáři pouštěti, a poznamenávám jen, že chladná, střízlivá, vypočítavá bytost Karla IV. nikomu nemohla zavdati příležitost, aby na jeho činnost budoval těkavé fantastické sny, že však do mladého Václava jeho současníci něčeho podobnébo mohli se domýšleti a nadíti. Národní apostrofu (proti Němcům) dostatečně vysvětlí již n.p. Chronicon universitatis Pragensis (u Höflera str. 13-14) na rok 1834; pan Büdinger nemůže se hrozněji mýliti, než když v ní chce spatřovati moderní narážku na udalosti z r. 1848-1849. Co však se týče českého textu básně, upřímně vyznávám, že si pro nynějšek netroufám rozhodně se vysloviti o jeho stáří. Neboť ve příčině palaeografické nejeví se písmo jako z jedné litiny, nýbrž má živly, které by první, a jiné, které by se daly přičísti druhé čtvrtině XIV. století, a jejich kritické ocenění pouhým okem jest tím obtížnější, any jednotlivé proužky pergamenové nyní opět vsunuty jsou do švů kodexu, ze kterých je p. Hanka dle své výpovědi v r. 1849 vytáhl. V jazykové příčině vykazuje překlad nejen mnoho neslýchaného, nýbrž také skutečné pravopisné a mluvnické omyly, které sice také v pravých překladech z konce XIV. století nejsou bez příkladu, ale přece vždy jen nápadny. Nechť jiní povolaní soudcové, kteří mají více kdy i chuti k takovým zkoumáním, věc konečně platně rozhodnou: já zdržím se tím spíše rozhodujícího soudu, čím více jest na bíledni, že přijetí padělku pouze při českém textu (u latinského jest jak řečeno nemožné) nejen by nic pro thesi páně Büdingerovu nedokazovalo, nýbrž naopak jeden z nejsilnějších důvodů proti jeho mínění tvořilo. Jak by jen na celém světě se dalo mysliti, že by muž, který již ve svém mládí stvořil pravý palaeografický, linguistický a aesthetický div, jako Rukopis Královédvorský, vystoupil po 32 letech s pravou, v každé příčině tak nedokonalou hudlaninou? V domněnce té vězí nesmyslnost, kterou nemožno dosti drasticky označiti. P. Büdinger snad proti tomu namítne, že také i dle jeho slov (str. 152) p. Hanka při dělání Královédvorského Rukopisu bezprostředně nebyl zúčastněn; ale pak se táži, jakou důkaznou moc má ještě jeho na str. 128 vylíčené "měřítko pro posuzování nejistého a pochybného?" co staví pak ještě na domněle tak nezvratném základě?

I jest tedy celá rozprava mého odpůrce tkanivo logických omylův a quiproquo, nepřekonatelné jen v mělkosti a drzosti svých tvrzení, - smutný příklad a důkaz, jak dnes i vzdělaní Němci zneuznávají pravý úctu vzbuzující ráz německé vědy, když jej bez rozpaků přisuzují spisu tohoto druhu. Nemohu také opomenouti, abych vážně nepokáral, že p. Büdinger, který mluvil o nutnosti střízlivého uvažování o otázce této v úzkém kruhu znalců, hned zpředu zapřel chvalitebný tento úmysl volbou popuzujícího a urážejícího názvu své rozpravy. Co rozuměl výrazem "bratrů Královédvorského Rukopisu?" Tento rukopis nemá bratrů; marně se ohlížíme po plodu v české literatuře, který by mu jen poněkud rovnorodě po bok mohl býti postaven; zlomek o Libušině Soudu jest to jediné, co by v této příčině mohlo býti vzato v úvahu, neoznačuje se však pojmenováním množného čísla "bratři". Patrně tím chtěl pouze naznačiti, že staročeské rukopisy jsou vesměs padělky, jako Rukopis Královédvorský; byl to pokus nivellování jeho v blátě. Arci zůstává dlužen "přesný" důkaz pro jedno jako pro druhé, a vtiskuje tím znamení ne Královédvorskému Rukopisu, ale jen sobě samému.

Ač mnoho mám ještě na srdci, o čem by v otázce staročeských rukopisův a jejich kritiky ještě bylo mluviti, obávám se přece, že bych ctěné čtenáře tohoto časpisu unavil ještě šíře rozpředeným rozborem a ponechávám si mnohé úvahy k jiné příležitosti, ačli mne snad zatím jiní spisovatelé nezbaví tohoto stále nevítaného rozhovoru.

V "Odpovědi" k této rozpravě bezprostředně přidané (str. 112-117) v témž časopise tvrdil pan Büdinger, že obsah mé celé rozpravy jest "úplně prost a prázden všelikého nového k věci patřícího důvodu" a že prý jsem jako jiní z jeho protivníků postavil proti "střízlivému uvažování jen sentimentalní, rozumným důvodům nepřístupnou vášeň". Neboť "důkaz, jak prý dotyčná vypravování u Hájka povstala a jakým způsobem jich při dělání (sic) Rukopisu Královédvorského bylo použito, tvoří místně i věcně hlavní obsah" Büdingerovy rozpravy, - a já že měl, praví, "poctivě přiznati a důkladně vyvrátiti tuto rozhodující část", chtěl-li jsem ještě vůbec promluviti o celé sporné otázce: "neboť se sympathiemi a antipathiemi historická kritika nemá naprosto nic co činiti" (str. 113). - Měl prý jsem tedy, mínil pan Büdinger, vážně dokázati, že n.p. pan Svoboda Rukopis Královédvorský a sice teprve při druhém vydání jeho v r. 1829, německy a dle Sandelova německého Hájka "neudělal" a p. Hankovi k českému překladu nepředložil - (neboť v prvním vydání z r. 1819 nepřicházejí německé Hájkovské výrazy "sprungen" a "sprengen" ap.) - a já nešťastník dopustil jsem se té sentimentality, že jsem "tuto rozhodující část" "důkladně nevyvrátil", nýbrž v tom na tehdy v Praze nově vyšlou brožuru poukázal, která tento Büdingerův hlavní důkaz již dostatečně vyvrátila (str. 22-27); já byl tak krátkozraký, že jsem neviděl pyramidalního významu tak ostrovtipného důkazu!

Nuže, moje na konci rozpravy vyslovená naděje, že "jiní spisovatelé zbaví mne pokračování v tomto rozhovoru stále nevítaném" - rychle se vyplnila: ještě v témž roce 1859 tehdejší redaktor Časopisu Českého Musea (str. 198-235 a 395-460) Václav Nebeský vydal dvě rozpravy, ve kterých Büdingerův "hlavní obsah" podroben byl nejen obšírné a důkladné, nýbrž i zrovna zničující kritice. A když později (1860) zvěčnělý Jul. Feifalik ve své brožuře ve Vídni znovu započal spor proti Královédvorskému Rukopisu, byl od učených bratří Josefa a Hermenegilda Jirečka ve spise: "Die Echtheit der Königinhofer Handschrift kritisch nachgewiesen atd. (Prag 1862 bei Tempsky 212 S. 8) tak důkladně vyvrácen, že celá tato kontroverse touto knihou, jak se zdá, došla svého konečného uzavření, jelikož od té doby zcela umlkla a od neznaleckých spisovatelů jen sporadicky se připomíná.

Proti více smělému než moudrému tvrzení svého odpůrce, že jsem v celé své dlouhé rozpravě ničeho nedokázal, - činím vším právem otázku co on dokázal ve všech svých rozpravách? Nepronesl ani jediné věty, která by obstojná byla bývala shledána; z celé jeho učené práce ničemu jsme se nenaučili, leda že historická kritika u něho "s antipathiemi" velmi mnoho činiti měla. Vskutku jedno vůči nám přece dokázal: na štěstí bezmocnou "zlou vůli", nic více, ani méně.

Františka Palackého SPISY DROBNÉ.
Díl III. Spisy aesthetické a literární. Uspořádali a úvody opatřili Dr. Bohuš Rieger, řed. Leander Čech, Dr. V. J. Nováček. V Praze 1902. Bursík & Kohout, knihkupci c.k. České university a České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Tiskem Aloisa Wiesnera v Praze, knihtiskaře České akademie císaře... Formát 23,5 x 15 cm. Počet stran 799.
93. Staročeské rukopisy a jejich kritika. (Strana 569-590).