Časopisové čeští r. 1834.
(Č.Č.M. 1834. IV., str. 460-470. - Radkost I., 63-73)

Od té doby, co my v historii literatury naší se pamatujeme, nikdy ještě tolik časopisův, jako letos, pospolu z tiskáren českých na světlo nevycházelo. Pražské noviny, Česká Včela, Světozor, Květy České, Večerní Vyražení, Krok, Tatranka, Časopis pro katolické duchovenstvo a Přítel mládeže, - činí s tímto časopisem musejním dohromady deset periodických spisův, rozdílných sice co do oučele, obsahu, formátu, ceny a spůsobu vydávání, rozdílných také co do prospívání a oblíbenosti u čtenářstva, ale vždy předce k jednomu konečnému cíli vedoucích, k osvětě totiž a k zábavě duchovní národu našeho, a za tím i ke zvelebení a rozšíření literatury národní. Téměř toho až příliš jest, pro nevalný ještě počet jak čtenářstva tak ovšem i spisovatelstva našeho; i není se čemu diviti, že někteří z oněch časopisův, snad pro nedostatek těchto životních šťáv, již i umdlévají, ba i skutečně, jako nebohé Večerní Vyražení, na věčný sen se ubírají.
Ale s tímto rozhojněním časopisův českých nastala spolu také - bohu-li žel, či chvála, říci nesmíme - nová doba v kritice naší, více nežli kritická - pán bůh sám vediž ji k dobrému konci! - ano již sama ta dvě slovíčka "časopis" a "český" mnohým krajanům našim urážliva býti počínají: první sice z té příčiny, že prý není dosti české; druhé pak zase proto, že pouze české jest. -
Radí se nám, abychom dle analogie slov denník, týdenník, nepsali již více "časopis", ano se to prý německému "Zeitschrift" tuze podobá, alebrž "časník". I jakož pak, takéli rukopis na ručník, letopis na letník proměniti sluší? A když slov letopis a rukopis nejen u Čechův, ale i Rusův, Srbův atd., kdežto němčina neznáma, od jakživa pravě se užívá: proč by nám časopis němčinou zapáchati měl?
Důležitější, aspoň co do následkův, zdá se býti námitka druhá. Český - a vždy jen český - to prý urážka pro Moravany a Slováky. Ale jak pak má se psáti jináče? Čili jen "moravský" aneb jen "slovenský"? aneboli "českomoravskoslovenský"? Sáhodlouhé a slátané to jmeno komu líbiti se, komu ku potěšení a ke cti sloužiti bude? - Ať se prý píše "slovanský!" - Ale "Slovan" jest nomen genericum, obsahující v sobě i Poláky, Chorváty, Srby, Rusy atd. I píšíce my jazykem jednoho toliko národu slovanského, a jsouce toliko jedinka v počtu slovanských rodův, můžeme-li mimo prohřešení se proti logice a rozumu sami osobovati sobě jmeno všeobecné? Vždyť jako jinde, tak i zde, a potiori fit denominatio. Slovák jest jen nepatrná změna jmena "Slovan"; "Moravan", znamenající obyvatele na řece Moravě, také není původní a genitické jmeno národní, jakové jest Čech. Jak pak jmenoval se Moravan, pokud ještě na Moravě nebydlil? Původu jména "Čech" posavad nikdo s jistotou se nedopídil; neb co nebožtík Dobrovský o tom pronesl, po pilnějším skoumání s pravdou neostojí. Bezpochyby Čechové přinesli své jmeno již ze své někdejší vlasti s sebou. A nepocházejí-li Moravané a Slováci z téže dávné vlasti, jako i Čechové? nejsou-li všickni jeden a týž národ, buď že na Labi, Vltavě, nebo na Moravě, Váhu a Hronu bydlejí? A protož ne bez podstaty říci se může i to, že Moravané jsou Čechové, od dávna na Moravě usedlí, i Slováci že jsou vlastně větev česká, v Uhřích bydlící. Ale bůh sám ví, ký to zlý duch za našeho věku mezi bratřími téhož rodu, téhož jazyka, téhož státu, svornost a lásku dusiti a různice i zmatky bábelské, ba ďábelské, rozsívati se usiluje!
Avšak obraťme se již k samým těmto časopisům českým, počítajíce k nim, s dobrým svědomím, i Tatranku samu, ačkoli mezi Slováky zrozenou, ano dopřejíce jí, aspoň ze zdvořilosti, jakožto hostu v Praze, první místo ve přehledu našem. Po dlouhém odpočinutí navštívila nás nedávno potřikrát, - tuším jen proto zvláště, aby nás všecky "novotáře a nepravopisce" náležitě pokárala; tenkráte zajisté zjevila se nad míru jaksi zubatá. Vzala sice sobě za štít Kritona Platonova, ač již přede čtyřidceti lety přeloženého, vždy však i v původu svém i v překladu mladého a krásného, - škoda jen, že p. Palkovič nám ode 40 let ještě celého Platona aneb aspoň hojnějšího výboru z něho nepodal! - potom i řeč latinskou, 12. listop. 1803 při nastoupení professury jazyka našeho v Prešpurku od p. Vydavatele čtenou; pak dvě ukázky básní snad od posluchačův jeho sepsaných, kteréžto rádi vítáme; jakož i jiné drobnůstky v tomže svazku nám podané: ku konci ale postavila si střelbu, tak, nercili hrubou, ale dotíravou, že aspoň v tom, kde dotýká se jmění našeho národního, naší snahy a péče, nemůžeme jí nechati bez odpovědi.
Pan Palkovič ještě vždy na svém stojí, že prý rukopis Libušina soudu podvržen jest; čili, abychom pravdu řekli, nestojí on na svém, ale na domnění neb. Dobrovského, i k tomu přijímaje, že Zlomkové evangelií S. Jana (v. Časopis musejní r. 1829, sv. 11.) také podvrženi jsou, jelikož i to Dobrovským někdy řečeno a psáno bylo. I poněvadž tu činiti jest o věc důležitou, o nejstarší totiž a vzácné památky řeči a literatury naší, budiž mi dovoleno, šířeji a osobně o tom se pronésti.
Že písma každého zvláštního věku, vedle vší nesmírné a nesčíslné rozdílnosti péra každého téměř písaře, mají vždy předce nějaký společný ráz do sebe, kterýmž ode písem jiných věkův všech se dělí, to nejen znatelé diplomatiky, ale i každý takořka čtenář ví; každý zajisté rozezná na první pohled ku př. písmo našeho věku od jakéhokoli přede dvěma stoletími psaného. Budeme-li se ale ptáti na důvody, proč některé písmo za staré, jiné zase za nové se pokládá, tuť již jen zběhlý diplomatik, který zná zvláštní povahy písem všech věkův podrobně a dokonale, může nám dáti odpověď dostatečnou. Avšak i ten někdy, vyčerpav celou zásobu známých o tom pravidel a zákonův, jako v poslední instancí odvolá se ještě na jistý takt, jehožto nabyl mnohonásobným pilným zraku svého cvičením. Často listina některá psána jest dle všech znakův starožitných dosti pravidelně, a přece zkušené oko diplomatikovo spatří faleš její na první pohled. Tento cit a téměř neomylný takt bývá jen podílem dlouholetého pilného cvičení a zvyku; žádný důvtip ani dáti ani nahraditi ho nemůže.
Jestliže pak i já, po tolikrém ode dvanácti let téměř každodenním skoumání a cvičení se ve starých písmech, osobuji sobě nejen pravidelnou známost jejich, ale i jakýžkoli onen takt, a tudíž nějaký platný soud o této věci, - ať mi to žádný za marnou chloubu nevykládá, an to z potřeby činím. Prohlídav již na tisíce listin a rukopisův starých nejen ve všech téměř archivech a bibliothekách českých, ale i vídeňských, mnichovských i jinde; a měv při tom na sta příležitostí k opravdovému skoumání starých listin podezřelých: - musel bych věru příliš tupé mysli a tupého zraku býti, kdybych měl ještě v umění tom za nevědu vydávati se. Ba pohříchu! musímť já nejeden starožitný diplom, ode dosavadních historikův českých, ano i od samého Dobrovského za pravý uznaný, mezi podvržené odmísiti; o čemž o všem na svém místě, když totižto všeobecný starý diplomatář český mnou vydáván bude, složím bohdá náležitý a řádný počet.
Ať již tedy dím krátce a jediným slovem: naprosto nepochopuji, kterak ti zlomkové z evangelium S. Jana, nercili s důvodem, ale jen s nějakou pravdě podobností mohou v pochybnost bráni býti! Nepodezřelejšího písma v každém ohledu věru nadarmo hledali bychom po celém širém světě. Aniž posavad ještě kde o jakém sebe menším důvodu proti pravdě jich doslýcháno, kromě od pp. K. i P. opětovaného [...]; aniž sám neb. Dobrovský kladl důvody jaké na své domnění. Já pak o pravdě těchto vzácných zlomkův všemi náležitými vniterními i zevnějšími důvody tak dokonale přesvědčen jsem, jako o vlastním živobytí svém. Ať každý, kdokoli s podstatou o tom souditi umí, podívá se sám, jestli ne na originál, alespoň na věrný snímek, ještě nedávno v p. Hankově sbírce starých slovníkův podaný; ať originál předloží se všem předním diplomatikům v Europě ku posudku; jestliže všickni nesrovnají se v tom, že to pravé a nepodezřelé písmo z X. století, z věku S. Václava, - pak já pokorně vyznám, že ovšem ničemu tomu nerozumím.
Co do soudu Libušina jest to arci jináče. Blána již před písmem nečistá i špinavá, inkoust zelený po celé blánce rozlezlý, litery sotva čitedlné, forma jejich neobyčejná, - to vše zarazí na první pohled tuším každého, i sebe zběhlejšího, diplomatika. Protož není se čemu diviti, jestliže i kdo rozumný zasadí se o nepravost rukopisu toho. Já také před několika léty, jsa v těchto věcech tehdáž ještě méně honěný, s jedné strany důrazem tím, s druhé pak důvody p. Dobrovského do rozpakův zavésti sem se dal. Nyní ale, v těchto teprva dnech, pilnější než kdy jindy rukopisu (jehož sem od osmi let byl neviděl) skoumání předsevzav, konečně o pravosti jeho i v diplomatické stránce přesvědčil sem se, a s pravým srdce svého potěšením ochotné o tom před vlastenci činím vyznání. Nic není v rukopisu tom celém, ač neobyčejném, coby podstatně odporovalo pravdě té, že on, ne-li z IX. století, z věku i Svatoplukova, ale jistě z první polovice X. věku pochází. Dobře znaje všecku i důležitost i nesnázi věci této, nepravím toho ani ze všetečnosti, ani z ukvapení: ale dokážeme toho bohdá veřejně, přítel můj, p. Šafařík, v ohledu jazykozpytném, já v ohledu diplomatickém i historickém. jakmile k obšírné o tom práci pro čas dostihneme. Pro tento svazek již ani místo, ani chvíle nám nestačí. Potom i podstata důvodův neb. Dobrovského sama se zjeví, i nepotřeba zničiti částky pokladu tohoto chemickým zkoušením inkoustu, ano k jistému výpadku sotva vésti může. Bude-li však i toto ode znatelův za prospěšné k odkrytí pravdy uznáno, a přistoupíli k tomu vůle sl. Museum, jakožto majitele rukopisu, staneť se neomylně. Já zatím Tatrance za to děkuji, že mi příčinu dala k náležitému rukopisu toho skoumání, a tudíž i k nabytí o něm přesvědčení, kteréž já pokládám sobě za nemalé štěstí.
P. Palkovič, čím dále, s tím trpčejší náruživostí osupuje se na všecky "novoty" a "novotáře" v jazyku našem. Litujeme věru, že muž tak rozumný vždy ještě přistupuje ke hlasu, kteréhožto my v těchto dobách již jen od nedouka sme se doslýchali. *)
*)  Viz Květy české r. 1834, číslo 14 na konci.
Probůh! vymřel-li již jazyk náš, aneb živ-li ještě? Vy aspoň páni, kteříkoli proti všem novotám žehráte, na smrt jej odsuzujete. Opravdu, prohlednemeli celou novější literaturu naši, nenajdeme ani jedné knihy vědecké, kterážby bez novot v jazyku českém psána byla; proč? protože kdokoli o předmětech naučných, o předmětech novoeuropejské vzdělanosti vůbec, psáti se pokouší, a primo limine již nedostatečnost onoho, jak vy pravíte, klassického a dokonalého jazyka, k označení tisícera předmětův novověké potřeby, nemile zakušuje, a tudíž meze jeho rozprostraniti, staň se to jak staň, přinucen jest. Pištež pak nám, páni, jazykem Komenského, ku př. o chemii, o geologii atd. Ba přeložtež nám jen ku př. Balbiho zeměpis jazykem bratří Kralických - pak my se od vás rádi tomu mistrovství učiti budeme. Či snad se domníváte, že budemeli psáti ku př. o rozdílu mezi karbonium, karbonatem a karbonidem, Čech nám snáze porozumí, nežli když mu napovíme o uhlíku, o uhlanu a uhličníku? Čili, abychom se vyhnuli tomuto i onomu, nebudeme raději o tom na věky psáti ničeho, - jakož to u vás a od vás se děje - a přiznáme se tedy skutkem k tomu, že chudý a nejapný jazyk náš nehodí se do nynějšího vzdělaného světa, že jím pravé ducha osvěty ani nabyti ani uděliti nelze, a protož že sluší ponechati ho do vůle boží leda grammatikům a sedlákům, odříkati se původu a jmena slovanského mezi vzdělanci, přilnouti čím dříve tím raději k jazykům a národům cizím, a pomoci konečně, aby již jednou té surové neřesti české umíráčkem odzvoněno bylo! Viztež páni, kam nás vedete; viztež také, je-li to věc ušlechtilého vlastence, haniti a osočovati u národu muže ty, kteří celý takořka život svůj nasazují a obětují na zakládaní a šíření osvěty národní mezi námi, ano vy zatím téměř ani hlasu svého, a to jen leda k hanění, nepozdvihujete! A protož aneb ukažte nám sami, dobrými a hojnými příklady, kterak sobě počínati máme, abychom národu svému otevřeli bránu ku pravé osvětě; a my, cokoli nám zdárného podáte, vděčně přijmeme a toho ku poučení svému, kde potřebí, užijeme: anebo, nelíbíli se vám zabírati se do tak krušné práce, přestaňte již aspoň hanění toho, aby nezůstala po vás památka trpká, ale spravedlivá, že mohše nápomocni býti k obecnému dobrému, volili ste raději kaziti a rušiti, pokud možná bylo, snažení v tom jiných. Ač přiznáme se, že nevalné naděje do pomoci vaší chováme, když vy ku př. na místě dobrého a již i přijatého slova věda, vědec, vědecký, špatné i od vás samých nechválené uměnictví, uměník, uměnický nám předce navrhujete.
Co do pravopisu nebo nepravopisu, nového i starého, chceme již raději mlčeti, ano všecken spor o něm u Čechův, chvála bohu! již utichl. Jen to nám divné jest a nepochopitelné, kterak p. Palkovič, an co do soudu Libušina beze vší výminky jurat in verba magistri, co do pravopisu zase neb. Dobrovskému tak urputně odpírati může. Zdeť již p. P. dokonale na svém stojí, pravě, že o v jazyku českém jest souhláska vždycky tvrdá! (t.j. nejeřovaná). Charakteristické to znamení doby té, ve kteréž literatura naše nyní se nachází, že muž jináče učený, professor řeči a literatury české, po třidcetiletém professorování, a po nesmrtelných Dobrovského zásluhách v odkrytí celého organismu jazykův slovanských, ještě to tvrditi směl! Však my mu zde náležité o tom lekce z grammatiky dávati nebudeme: k tomuť nám již ani čas ani místo nestačí. A z této příčiny také i o jiných věcech ve Tatrance, zvláště kdež důvodům p. Jungmannovým leda odpory se kladou, mlčeti musíme.
O ostatních časopisech českých, s nimiž nejsme v žádném důležitém ohledu na sporu, můžeme pronesti se tím kratčeji. O Světozoru především jeho podnikatelům a nakladatelům, pp. synům Bohumila Háse, tu povinnou chválu vzdáváme, že čím dále tím pilněji a čistěji tištěn byl, což v díle obrázkovém aspoň jedna z předních zásluh jest. Že ne všickni obrázkové rytcům stejně uměle se daří, toho nakladatelům za vinu přičítati nemůžeme, vědouce o nedostatku dobrých rytcův ve dřevě v zemích našich vůbec. Také aby ve vybírání předmětův k obrázkům na zvláštní potřeby čtenářstva našeho zvláštní ohled brán byl, jen tehdáž snad právem žádati bychom mohli, kdybychom o velikém počtu odběratelův tohoto neobyčejně i nákladného i laciného díla věděli. Ale nebylo jich, jakož nám praveno, než asi půl druha tisíce: což ačkoli dosti jest ve poměru s jinými časopisy, samo však ve sobě, při ohledu na potřebný náklad, vždy jen málem nazývati se musí. Přičítána toho vina onde i onde i samým spisovatelům, ježto prý dílo toto duchem příliš učeným a vědeckým vedli; - my však myslíme, že kdyby náš Světozor doslovně do němčiny překládán byl, nikdo by tuším na nepopulárnost jeho nenaříkal. Pro zcela nevzdělaný lid Světozor u nás jakýkoli tím méně psáti se dá, čím více redaktor jeho vázán jest obrázky určenými pro publikum již poněkud osvícenější. Však i na spisovatele aspoň tu prosbu vzkládáme, aby nepurisujíce příliš ve populárním spisu, čtenářstvu slabšímu (a toho-tě částka větší) nenadsazovali těžkostí v obsahu těžkostmi ve slohu, kromě kde toho potřeba nevyhnutelná káže. Ostatně doufáme, že všickni věrní vlastenci věrně se přičiní o rozšíření výborného spisu tohoto, každý ve svém okolí, aby nám na delší čas zachován a prospěšen býti mohl. Ať se jen pováží, kolik užitečných známostí, o kterýchžto sice v jazyku našem ještě nikdy psáno nebylo, již sám tento první Světozora ročník bedlivému čtenáři poskytuje!
"Noviny Pražské" aspoň nikdy prvé rozumněji a uměleji redigovány nebyly, nežli p. Čelakovským léta tohoto. Vycházejíce podvakráte za týden, dávaly nehojný sice, ale vždy dosti ouplný a (kdo tomu rozuměti umí) také věrný obraz důležitějších veřejných událostí ve světě politickém.
"Česká Včela" a "Květy České", dva týdenníkové, příbuzní co do plánu i obsahu, jelikož v obou se hledí ke čtení zábavnému i ku ponaučnému lehčejšímu, lišili však se patrně vedením svých redaktorův. V jednom podávány nám plody větším dílem dospělejší, z ciziny přesazené, ve pilném výboru; ve druhém pak rozmanité plodiny původní nejvíce mladých spisovatelův, dílem nezralé, dílem i utěšené naděje dávající. Takž oba tito časopisové dobře vedle sebe státi a národu sloužiti mohou. Škoda jen, že posledního času jejich redaktorové dali se spolu do půtky nepotřebné, škodlivé a nečestné, jelikož již jen pouze osobní. Čtenářstvo rádo dívá se hádkám o důležité věci, v nichž samo něčemu naučiti se může: kde ale jen osobné svády se dějí, tam jen leda luza v nich sobě libovati může. Lichá to chvála, lichá i hane, vítěziti anebo přemahánu býti ve půtce takové. Aniž pak redaktorové to právo mají, aby zaměstnávali publikum svými osobními záležitostmi.
Všenaučný Krok, věrný stále předsevzetí svému, letos opět jedním svazkem (třetího dílu druhým) na světlo vykročil. V obsahu svém podobný jesti svazek tento loňskému. Nové v něm nejdůležitější pojednání jest od p. Smetany, o povětrnosti roku 1834.
Časopis pro katolické duchovenstvo, vydávaný od kníž. arcibisk. konsistoře Pražské, vedením vys. důstojného pana Václava Pešiny, mezi všemi českými časopisy nejzdárněji prokvetá i nejúčinnější život jeví, maje výborných pomocníkův s dostatek. Kéžbychom to mohli také o "Příteli mládeže", vydávaném od důst. p. Zieglera říci! Proč osvícení vlastencové neujímají se snažněji spisu toho, jenž tak výborný prostředek podává k šíření světla i ducha tam, kde ho u nás nejvíce potřebí, mezi učiteli školními? My o příčině nevíme, ale jistě toho velice litujeme.
Konečně ještě připomínáme, že s počátkem roku nastávajícího 1835 noví dva časopisové, ne čeští sice, ale slovanští a na české ohled beroucí, vycházeti budou: v Zábřehu totiž, vedením Dra. Lud. Gaje, noviny Chorvatské, první toho spůsobu mezi Chorváty, i s listem pro čtení zábavné týdenním pod názvem "Danca Chorvatska, Slavonska i Dalmatinska"; ve Krakově pak, vedením Dra. Ant. Sigm. Helcela, v polském jazyku "Quartalnik naukovy", obsahu pouze vědeckého.

Františka Palackého SPISY DROBNÉ.
Díl III. Spisy aesthetické a literární. Uspořádali a úvody opatřili Dr. Bohuš Rieger, řed. Leander Čech, Dr. V. J. Nováček. V Praze 1902. Bursík & Kohout, knihkupci c.k. České university a České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Tiskem Aloisa Wiesnera v Praze, knihtiskaře České akademie císaře... Formát 23,5 x 15 cm. Počet stran 799.
III.  Časopisové čeští r. 1834. (Strana 656-663).

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná