Osobnosti rkp. sporu

LIBUŠIN SOUD
domnělá nejstarší památka řeči české
jest podvržen
též zlomek Evangelium sv. Jana.
Čehož důkaz podává
Alois Vojtěch Šembera,
profesor řeči a literatury české na universitě Vídeňské.
Se dvěma světlotisky.

[Zlomek Frisinský a Libušin Soud]

Nákladem spisovatelovým.
Ve Vídni 1879.

Moudrému napověz, nemoudrému dopověz.
Přísloví české.

Slavné paměti
Josefa Dobrovského
bystrého objevitele podvrženosti Libušina soudu
vděčně tento spis věnuje spisovatel.

O b s a h:
Úvod o české veřejnosti, jak se zachovala ke spisovateli r. 1878
Historie rozepře, vedené o pravost Libušina Soudu, počínajíc od r. 1818
Důvody filologické, historické a právnické, též důvody zevnitřní, že Libušin Soud jest podvržen.

Zlomek první. Ukončení sněmu.

Zlomek druhý. Libušin Soud.

Důvody zevnitřní.

Souhrn slov nečeských, novějších neb nově dělaných a frásí i konstrukcí nesprávných v Libušině soudu.
Výroky slovútných paleografů o podvrženosti Libušina Soudu.

Chemické vyšetřování. Nedbalý písař. Přirovnání písma Libušina Soudu k písmu Zlomků Frisinských
Důkazy, že Libušin Soud složili Josef Linda a Václav Hanka

1. Tytéž myšlénky a průpovědi.

2. Napodobeniny dle Králodvorského Rukopisu.

3. Napodobeniny dle Homera.

4. Podobná sobě epitheta do r. 1818 neslýchaná.

5. Podobná osobní jména buď nově tvořená nebo od jinud vzatá.

6. Slova ruská a staroslovenská.

7. Tytéž chyby gramatické a syntaktické.

8. Soud Václavův v Záři nad pohanstvem.
Zpráva, jak se dostal Libušin Soud na Zelenou Horu a odtamtud do Českého Museum.
Očištění Norberta Vaňka od křivého nařknutí, že Libušin Soud odcizil.
Úvaha o Dobrovském a o Palackém jakožto paleografech.
Důvody podvrženosti Zlomku evangelium sv. Jana.
P ř í d a v e k.
Odpověď pánům Josefovi Jirečkovi a Vincencovi Brandlovi na jejich obranu pravosti Libušina Soudu.
Dodavky a opravy.

Ú V O D
o české veřejnosti, jak se zachovala ke spisovateli r. 1878.

Jsa sobě povědom, že hájím, co jest pravého, čekal jsem s myslí pokojnou, až poslední šíp na mne bude vystřelen a neodpovídal jsem dříve. Nyní maje všechny šípy v rukou, spatřuji po bedlivém jich ohledání, že nejsou nic než dílo hrubých ruk a že jsou napuštěny jedem. Ale ani jeden mne nedostihl, ani jeden mne neranil, a tak i jed byl bez účinku. Jako slavný kníže Velkomoravský, dávaje synům svým naučení o svornosti, svazek šípů rozvázal a každý šíp zvlášt o sobě zlomil, tak i já lámu hravě šíp po šípu. Činím to v tomto spise, však ne s útěchou v srdci, ani s úctou ke svým protivníkům; neboť způsob, jak moji odpůrcové, jmenovaní i nejmenovaní, do mně se pustili a mě stíhali, jest neslýchaný, tak že nemám k nikomu z nich ani té nejmenší vážnosti, ani co se týče jich osoby, ani jich vědomostí, které do boje se mnou za zbraň přinesli. Připomínám to výslovně, ačkoli to z každého řádku mého spisu na jevo vychází. Též s bolestí dotýkám, jak se ke mně v této věci zachovala česká veřejnost. Po všechen život svůj jsem nikomu vědomě a zúmyslně na cti neb jinak neublížil, nikomu jsem nedal příčiny, aby mě v srdci zranil, a česká veřejnost mně to nyní učinila. Ještě před rokem prokazovala mi čest, která se prokazuje jen tomu, jehož zásluhy jsou skutečně hodny uznání. Kdo nemá zásluh, nebývá veleben. V čele šla žurnalistika národní, ukazujíc jiným cestu a líčíc vřele i srdečně moje skromné přičinění, a činily to až na "Politiku" a "Světozora" žurnály všechny, ačkoli zastupovaly strany smýšlením sebe rozdílnější. Za hlasem žurnálů šly onoho dne, jejž pokládám za nejblaženější ve svém životě, veřejné korporace a u velikém počtu osoby soukromé, blahopřání mi přinášejíce. Avšak neminul rok, a tatáž žurnalistika zachovala se ke mně jako k nějakému - psanci. Prohlašuji zde slavně přede všemi poctivými čtenáři, že jsem měl za nemožné, abych byl den co den tak hanoben a zneuctěn, jako se skutečně stalo. Nemám všech českých novin a časopisů po ruce, z těch však, jež obyčejně čítám aneb jež mi laskaví přátelé poslali, nabyl jsem přesvědčení, že v celé publicistice české nebylo ani jediného orgánu, vědeckých nevyjímaje, který by byl k mé obraně hlasu svého pozdvihl. Ano dostalo se mi toho zahanbení, že noviny, které do oné chvílé oplývaly laskavostí ke mně, nepřijaly ode mne ani té nejmenší zprávy vší polemiky prázdné.

A čím to bylo, že slova má utlačena jsou jako slova nějakého zjevného nepřítele národu Českého nebo zrádce vlasti? Tím jediné, že jsem v záležitosti čistě vědecké vyslovil své mínění, jak mi kázalo svědomí. Nabyv po zdravém, důkladném a všestranném uvážení jistoty, že Libušin Soud, pokládaný vůbec za nejstarší památku řeči české, jest padělán, vyřknul jsem to bez okolků, však žádné osoby se nedotýkaje a jediné Dobrovskému blahořeče. Nemohl bych jíti pokojně do hrobu, kdybych podvod odkrytý byl v sobě zatajil a mlčením dopustil, aby historie staročeského zřízení zemského, správního i soudního, byla i příště dle onoho spisu falšována, jako se to stalo posud. Ovšem mohl jsem se nadíti, že některý učenec to objeví, jaká neslýchaná šalba s národém Českým byla tropena, ale nemohl jsem předvídati, kdy se to stane a pravda se nedá promlčeti. Anebo nemá snad národ Český tolik síly duchovní do sebe, aby snesl pravdu, když se mu poví? Pohříchu zdá mi se dle toho, čeho jsem zkusil, že tomu tak jest. Byloť mi nevyhnutedlně učiniti, co jsem uznal za pravé, ježto jsem po všechen život zjevně osvědčoval lásku k pravdě, kteráž mi byla pobadatelkou ke všemu mému činění a konání. Předvídal jsem ovšem dobře, jaký účinek bude míti můj výrok o Libušině Soudu na historii a literaturu českou. Věděl jsem, když podvod r. 1818 provedený bude odhalen a prokázán, že se bude musiti v Palackého Dějinách národu Českého článek o zřízení zemském a dávnověké vzdělanosti české předělati, že se bude musiti Libušin Soud, báseň milovníkům literatury národní velice oblíbená, z historie písemnictví a práva českého, v níž se pokládal posnd za nejstarší památku, též z čítanek školních vyloučiti, že konečně se budou musiti veškerá slova a frase z Libušina Soudu do Jungmannova slovníka a do staročeských mluvnic pojatá z těchto spisů vyvrhnouti a tyto mluvnice znovu upraviti. Předvídal jsem tedy, že výrok můj o Libušině Soudu uhodí někde na odpor, a byl jsem naň připraven, ale nenadál jsem se, že to, co jsem svědomitě vyzpytoval, zúmyslně se zatají, že moje důvody se překroutí a že moje přičinění, aby literatura česká byla konečně všech nešvar zproštěna, na místě uznání dojde hany a potupy.

Podivná to věc, nedlouho přede mnou odkryl kustos musejní, pan Patera, podobné zfalšování glos v slovníku Mater Verborum a uveřejnil je v Časopise Musejním způsobem vědeckým jako já, nikoho nehaněv, nikoho neodsoudiv. Proč pak se na něho nevyřítily časopisy "Čech, Světozor, Politika" a jiné jako na mne a neprohlásily ho za nepřítele národu a za zrádce vlasti? Vždyť jeho objevení těch falešných glos nebylo také bez účinku na staročeskou vzdělanost, mythologii a literaturu. Proto se na p. Pateru nevyřítily řečené časopisy, že nemá takového osobního protivníka, jako jest od mnoha let mým osobním protivníkem p. Jos. Jireček. Tento muž, ondy (mírně řečeno) neoblíbený, jehož jména jsem od času internování Karla Havlíčka v Tyrolsku r. 1851 až do r. 1871 před Palackým, když mě každý rok v době sezení akademických ve Vídni navštěvoval, nechtěje ho rozčiliti, ani vysloviti nesměl, jest původcem všeho toho zanevření časopisectva českého na mne; jeho vypínavost, zlomyslnost a nezřízená sofistika, o kterýchž jeho vlastnostech v Přídavku k tomuto spisu hojné doklady položím, způsobily mi všechnu tu ostudu a trpkost. A z jaké příčiny osočoval mě tak p. J. Jireček? Nechť řekne, nedal jsem já mu r. 1844 co mladíkovi pochvalné listy do Prahy a nezjednal jsem mu přístupu do domu Šafaříkova a Palackého? Nechť řekne, zdali jsem mu kdy co zlého učinil? zdali jsem mu v jakémkoli jeho konání překážel a jemu škodil? zdali jsem k tolikerým změnám v jeho smýšlení, ač se mi to protivilo, nemlčel? Však mlčel jsem jako opatrný pocestný, jenž nechá hada v trávě ležícího na pokoji, nedotkna se ho. Tak i já nechal jsem p. J. Jirečka na pokoji, ale on nicméně mě uštknul a chtěje mě umořiti, žehadlem po mně píchal.

První signál k útoku na mne dal jest p. J. Jireček jako věrný syn církve v "Čechu" na r. 1878, kdež v č. 45 v ohyzdném a lživém článku moje jméno přivedl ve spojení se sprostou luzou tam připomínanou. [1] A hned potom započalo ostouzení mého jména ve "Světozoru" p. J. Jirečkem spravovaném a v "Politice", rovněž p. Jirečkovi volně přístupné, a popírání mých důvodů v "Mor. Orlici." P. V. Brandl, též věrný syn církve a vlasti, jak sám se jmenuje, který až po onu dobu vždy ještě jakousi oddanost na oko ke mně jevil, vida, jaký účinek měly útoky p. Jirečkovy v Čechu a ve Světozoru na veřejnost, dodal si srdnatosti a přihrna se co panoš Jirečkův s lučištěm jemu na pomoc, několik šípů na mne vystřelil, které však malomocně padly mimo mne do bahna. S p. Brandlem šli zároveň za zvukem píštaly p. Jirečkovy i mnozí jiní, a div divoucí, také ti, kteří prvé na p. J. Jirečka nic nedávali. Já jsem užasl se toho. Pan J. Jireček řekl ve své vášnivosti v "Čechu", že jsem byl lehkovážný, upíraje pravost Libušina Soudu, že tato pravost jest dokázána, a že jí ještě dokáží vědecké kapacity (totiž pp. Jireček a Brandl), a hle! to vše se na pouhé slovo věřilo v tom bludném domnění, že ten, kdo byl ondy ministrem, musí býti také velikým vědátorem. Pan J. Jireček vychválil p. Brandla jako důmyslného učence a p. Brandl ovinul podobný věnec bobkový p. J. Jirečkovi okolo skrání a oba stkvěli se tu před zástupy oddaně poslouchajícími co dva triumfátorové a "obrancové pravdy." Jaká to tragikomičnost! A ve všem časopisectvu českém nehnul se ani jediný list, aby se proti těmto lžitriumfátorům ozval. Veškeré noviny a časopisy barev velmi rozdílných chovaly se ke mně buď nepřátelsky nebo lhostejně. "Národní Listy" mlčely k nadávkám v "Čechu" a šly svorně s "Pokrokem", "Politika", v hanobení mistryně, sympatisovala s "Vaterlandem", s "Korunou" a s jinými venkovskými týdeníky, "Mor. Orlice" s "Brouskem", "Brněnský Hlas", který též moje jméno za příkladem "Čechovým" se šmoky ve svazek přivedl, s "Osvětou" a s "Lumírem" a tak dále.

A nebylo na tom dosti, co se proti mně psalo doma, ale posílaly se, návodem známých osob, zvěsti také do cizích novin, přeložily se pak na česko a rozhlašovaly se za hlasy cizích autorit mně na potupení. Ode mne však nepřijalo se ani té nejmenší zprávy, neřku-li obrany. Jako by se byly všechny kanceláře redakční drátem telegrafickým smluvily, tak zavřeny jsou všude dvéře přede mnou. "Moravská Orlice" a "Národní Listy" nevytiskly ani slova z mé kratičké zprávy jim zaslané, že jsem měl v měsíci únoru čtvero přednášek na universitě Vídenské o Libušině Soudu, ani návěští, že kanovník Lvovský, p. A. Petruševič, počal vydávati tehda ve Lvovském časopise "Slovo" obšírnou rozpravu o podvrženosti Libušina Soudu; redakce "Osvěty" vrátila obratem pošty zaslané jí z Brna pojednání o Libušině Soudu na mých myšlenkách založené, doloživši, "že ho ani žádná jiná redakce nevytiskne, ježto se vůbec v Praze oddávají naději, že Libušin Soud i při této nastávající zkoušce štastně obstojí", když se totiž nic oposičního nepřijme a tím způsobem pravdě průchod do veřejnosti zamezí.

Když takto hlasu mého a přivrženců mých nebylo slyšeno, odsuzovali mě za příkladem ctihodného p. J. Jirečka lidé věci neznalí, k rozhodování otázek vědeckých zcela nepovolaní způsobem neslušným, vytýkali mi neumělost a nedouctví, ano jeden takový neznalec věci v Pokroku přímo jistil, že prý jsem nečetl ani spisu Šafaříkova: "Die ältesten Denkmäler", proti němuž nejvíce brojím, jiný zase, že jsem nečetl, co r. 1859 vypátráno na Zelené Hoře a v Nepomuku, a opět jiný, že jsem naprosto ničeho nečetl. Jako o závod jali se nedoukové mě zlehčovati a všelikých vědomostí mi upírati. Ovšem tupiti a nadávati, jak to učinil p. J. Jireček, jest věc velmi snadná, nalezá následovníků, i účinkuje také lépe, ježto nádavku si každý snáze pamatuje nežli vědecké důvody.

A k tomu se přidružilo se strany p. J. Jirečka i podezřívání mé poctivosti vlastenecké nejprvé v "Čechu" a potom v "Politice"; zřejmě se pravilo, že ze mne mluví c. k. vládní rada, jako by to byJa nějaká vyšší inspirace na způsob té, o které se mluvívalo r. 1858 v čas nájezdů, činěných na Králodvorský Rukopis. Byla to taktika na pohled nevinná, ale rozuměl jsem jí a jiní jí rozuměli také, bylo to hanebné ostouzení, jehož jen obojetníci jsou schopni a jímž já, věnovav všechen život svůj bez úhony práci vlastenské, měl jsem býti ušetřen. Toto nepoctivé hanobení obnovilo se a došlo vrcholu svého, když jsem, jsa od českých žurnálů odstrčen, podal obranu svou proti "Čechu" a jiným časopisům do německých Pražských novin, které právě byly uveřejnily nestrannou i pravdivou rozpravu o falsifikátech v literatuře české, dávajíce mi, co se týče Libušina Soudu a Zlomku evangelium sv. Jana, úplně za pravdu. Tu již nábožný "Čech" všechen zlostí překypoval a postaviv poťouchlým způsobem opět v popředí c. k. vládního radu, maloval čtenářům svým, že nepodstatnost důvodů mých proti Libušinu Soudu od slovútných učenců v Praze a v Brně dokonale jest dokázáua a moje jednání ode všech českých časopisů za nerozvážné odsouzeno; k tomu přilhal i to, že prý jsem v Pražských novinách se pronesl, že na vědeckou obranu jmenovaných slovútných učencův nebudu odpovídati a nazval toto vymyšlené pronešení frivolností učence nehodnou; já však řekl jsem v Pražských novinách přímo naopak, že všeehny námitky svých odpůrců vyvrátím. Na jiném místě v "Čechu" pustil se p. J. Jireček do spisovatele uvedené výše rozpravy o českých falsifikátech a obsypav jeho a některé popíratele pravosti jiných památek českých nejsprostšími nadávkami ("rozeštvaná laje", "ročepejření krocani" ap.), ujištoval, že prý bylo "jen několik jmen neb písniček od dvou tří nebožtíků v musejni knihovně zfalšováno." Takovým překrucováním pravdy chtěl p. J. Jireček také upříti zfalšování Libušina Soudu, a ukryti před světem znak padělanosti té skladbě vtištěný.

Pan J. Jireček, netaje si toho, že odpor, jejž v "Čechu" a ve "Světozoru" proti mým důvodům činil, jest ničemný, obnovil své útoky na mne v širší ještě míře v Časopise Musejním, pouštěje svému osobnímu záští uzdu i v tomto vážném orgánu. I byl bych se nadál, že redaktor tohoto časopisu, p. Emler, znaje jakožto žák Sicklův úsudek Pertzův a Wattenbachův o Libušině Soudu, prvé než vyhoví choutce p. Jirečkově, ohledá ten pověstný pergamén v Českém Museum, a shledaje výrok řečených slavných paleografů stvrzený, dalšímu prázdnému rozumování p. Jirečkovu v časopise tom vědeckém místa nedá aneb alespoň tupení mé osoby zamezí. Avšak p. Emler, pokorný chvalořečník p. Jirečkův, učinil jináč, a přijav jeho expektoraci do Musejníka zavinil, že jsem v tomto časopise monumentálním, do něhož jsem od 50 let (od r. 1829-1878) pracemi svými přispíval, navždy osobně pohaněn. Tak nešetrně nebyl by se žádný z předešlých redaktorů ke mně zachoval, ani jiný redaktor k mnoholetému spoluspisovateli svého časopisu.

Pan J. Jireček však nepřestal na pouhém vytištění svého potupného článku v Časopise Musejním, nébrž dal ho také ve zvláštních výtiscích do prodeje a rozesílal ho na vše strany, až i panu J. H. Wratislawovi do Londýna, jak patrno jest z anglického časopisn "The Athenaeum", kde si p. J. Jireček tímto pánem, Libušina Soudu zcela neznalým věnec svůj bobkový notně dal podkuřovati. Vzalť si v té daremné agitaci za příklad smýšlením spřízněného přítele svého p. Brandla, který též své zboží z "Mor. Orlice", a to pod firmou líčené dobročinnosti, po Moravě a po Čechách, zvláště mezi studující, po desíti krejcařích rozesílal i rozdával. Takové kramářství provozovali pro oslavení vědy president král. české učené společnosti a zemský archivář markrabství Moravského, aby u lehkověrných čtenářů lež a podvod ještě po nějaký čas při životě zachovali.

Všechnu ostudu vůbec, jak jsem podotkl již výše, způsobil mi p. J. Jireček. Kdyby jeho nebylo, byla by se polemika o Libušin Soud v časopisech vědeckých klidně a bez urážek provedla a rukopis od všech znalců odsouzený byl by se ve vší tichosti ze síně musejní odstranil do oné almary, kde se od roku 1858 chovají Píseň pod Vyšehradem a Píseň krále Václava.

Z toho ze všeho, co tu vyloženo, jde na jevo, v jakém nepřirozeném způsobu se u nás nachází kritika vědecká, když na místě vážné objektivní diskuse provozuje se osobní polemika, v níž se po pilném, svědomitém badateli blátem hází, z poctivébo historika literárního dělá se zrádce národu a ututlává se s obecným schválením úmyslně pravda uznaná. Tímto způsobem, když takový příklad se dává, nevzdělávají se v mladém pokolení charaktery, na jichž vyvinutí vysoce záleží; vědomí slušnosti literární i společenské tím mizí a podrývá se lehkomyslně vážnost k osobám o řeč a literaturu zasloužilým. Mne toto naplňuje hlubokým žalem, když pomním, kam to dospěje, nevzmůže-li se mladé pokolení a nevymaní-li se z poddanosti potměšilců a sobců v popředí se stavících. Když jsem já byl mladíkem, v době, kde nebylo v národě Českém ani sebe slabšího zábřesku nějakého hnutí politického a jediné hnutí jevilo se v literatuře, a to téměř jen v beletristice, přičinili jsme se já a přátelé moji, kteří až na několik málo všichni již sestoupili do hrobu, abychom osvěžili a posilnili vědomí národní; byli jsme jako boží bojovníci, horliví a plní ucty k mužům starším nás vedoucím. Postavení naše bylo snadné, ježto odpůrců bylo poskrovnu; však nyní jest postavení mnohem těžší, kdež činiti jest o zachování bytnosti naší, politické i národní, od tolika stran svírané. Od času mé sebevědomé mladosti zmohly se šiky našich protivníků velice, i potřebí jest nyní mnohem většího napnutí sil, starším i mladším. A jak pak stojíme naproti nim? Když se vzdělávají charaktery takovým způsobem, jak se to nyní osvědčilo v mé rozepři, pak nechť zastře každý rozvážlivý národovec hlavu rouchem smutečným, maje se těžce co obávati budoucuosti a konce nynějšího zápasu. Jediné skalopevní charakterové snesou svízele tuhého boje s četnými nepřáteli, dorážejícími na nás vší zbraní, i sváděním a přemlouváním. Však kde jsou nyní takoví charakterové? - Kéž by se brzo duch národu Českého obrátil na dráhu jinou, aby dovedl rozeznati slovo poctivých ode slova nepoctivých!

Tím dokonávám rozjímání své o veřejnosti české a přistupuji k věci. Laskavý čtenáři sleduj mne bedlivě a suď spravedlivě.

Ve Vidni, dne 1. října 1878. A. V. Š.

[1] Jak spisovatel hanlivého článku v č. 45 a druhého článku v č. 53 a 54 "Čecha", tak i ty pobožné duše v redakci téhož časopisu, které ty články daly vytisknouti, mé obrany však nevytiskly, budou z toho před bohem odpovídati!

Historie rozepře, vedené o pravost Libušina Soudu, počínajíc od r. 1818. [1]

V měsíci listopadu r. 1818 poslal nejmenovaný vlastenec po Pražské poště nejvyššímu purkrabímu, hraběti Františkovi z Kolovrat, čtyři listy pergaménové na pohled starým písmem popsané za dar zřízenému tehda Českému Museum. Nejvyšší purkrabí zaslal je bez odkladu hraběti Kašparovi ze Šternberka, presidentovi nového Museum, meškajícímu té doby v Radnici, kterýž je odevzdal faráři toho místa a proslulému spisovateli, Ant. J. Puchmayerovi, aby vysvětlil, co obsahují. Puchmayer učinil, jak mu uloženo a shledav, že zdržují v sobě českou báseň epickou, přepsal a poslal je Dobrovskému, kterýž jsa tehda na cestách, vrátil se do Prahy. Jakmile Dobrovský spatřil rukopis, pravil bez rozmýšlení, že jest podvržený a čta v něm pak, že Popel přišel s pluky Čechovými do Čech, kterýžto příchod měl za povídačku, zvolal hněvivě, že mu to nějaký ferina udělal na příkoř, aby ho pozlobil. Brzo potom pojmenoval již určitě padělatele. Když totiž v lednu r. 1819 J. Jungmann pomocí Hankovou vyložil ku podivu správně Soud Libušin (viz Krok I, 3, str. 51-61), jemuž Puchmayer a Dobrovský na některých místech nerozuměli, tu Dobrovský, překvapen tímto výkladem, netajil toho, že buď ten nebo onen, anebo oba dva tu báseň složili a Linda že ji opsal; [2] potomně však upustil od podezřívání Jungmanna a jmenoval jen Lindu falsátorem. Od té doby počal se již spor o pravost Libušina Soudu, nejprvé v soukromých listech a potom v časopisech. Stalo se, že téhož ještě roku (1819) poslal Ant. Jungmann přepis Libušina Soudu polskému učenci J. Rakowieckému do Varšavy, kterýž jej dal ve své "Pravdě ruské" co pravou památku staročeskou vytisknouti, a r. 1822 uveřejnili jej J. Jungmann a Hanka v časopise Kroku (I. 3. str. 48-61) jakožto nejstarší památku vzdělanosti české. Dobrovský, rozhněván touto dvojí publikací jemu odpornou, ozval se r. 1824 veřejně proti Libušinu Soudu v Hormayrově Archivu historickém (č. 46) v krátkém článku, nadepsaném: "Literární podvod", v němž Libušin Soud nazývá "patrným šibalstvím jistého dareby, který si ze svých lehkověrných krajanů chce nadělati bláznů". Když pak prof. V. Svoboda jménem svých přátel literárních v č. 64. téhož časopisu, odpovídaje Dobrovskému, starožitnosti Libušina Soudu, ač důvody velmi povrchními, ale spolu jízlivými hájil, hledaje příčinu odporu Dobrovského v jeho předpojatosti skrze praotce Čecha, v jeho domnělém nedostatku zalíbení v poesii a v pomatenosti mysli [3], vyložil Dobrovský ve Vídenských letopisech literárních Kopitarem redigovaných (Jahrbücher der Literatur, 1824, Bd. 27.) v kritice o Rakowieckého "Pravdě ruské" obšírně své důvody filologické i historické, z kterých Libušin Soud prohlásil za padělaný, a to s účinkem takovým, že výbor Českého Museum ještě téhož roku ten rukopis ze sbírek musejních vyloučil, načež jej Hanka choval soukromě u sebe. K tomuto vyloučení přičinil také profesor chemie na technice Pražské J. Steinmann, kterýž vyšetřiv písmo Libušina Soudu uznal je za nové.

Od té doby nebylo již až do smrti Dobrovského o Libušině Soudu ani řeči; vzešelť ale ještě za jeho živobytí spor nový. Hanka nedbaje výstrahy, která mu odkrytím zfalšování Libušina Soudu dána, vytasil se z jara r. 1828 s jinou starožitnou památkou, českým překladem Zlomku evangelium sv. Jana, jejž prý na deskách jisté knihy latinské nalezl, a předložil jej Dobrovskému na ohledanou. Dobrovský, vida písmo úhledné, od písma Libušina Soudu patrně rozdílné, měl je na chvíli za pravé; prozkoumav však jazyk hněvivě vyřkl, že ten překlad jest horší falsifikát než Libušin Soud, i jmenoval Hanku přímo padělatelem. Hanka, postrašen takovým kategorickým výrokem a připojenou k němu hrozbou až do smrti Dobrovského Evangelium sv. Jana již nikomu neukázal, ani na požádání Palackému. Jak nejprvé však Dobrovský život dokonal, dodal si Hanka smělosti a již všechny památky Dobrovským zavržené na světlo vydal, klada každou do jiného století, aby měla literatura česká pomníky z kolikera věků. Zlomek evangelium sv. Jana dal vytisknouti v Časop. Musejním na r. 1829 za nejstarší pozůstatek řeči české z X. století, Libušin Soud přivěsil ku Králodvorskému Rukopisu téhož roku vydanému jako vzácnou památku z XI. století, "přeněžnou píseň milence pod Vyšehradem", již r. 1816 s Lindou udělal, připojil tamtéž co drahocenný zbytek básnictví českého z XII. století a Píseň krále Václava, zhotovenou r. 1819, co podobný pozůstatek ze století XIII.

Nikdo v Čechách toho času ani dost málo o pravosti jmenovaných tu památek nepochyboval, zvláště když Palacký v Kopitarových Letopisech literárních na r. 1829, sv. 48, v pojednání svém o Králodvorském Rukopise, čině tu odpor Dobrovskému v příčině Libušina Soudu, všechny ty rukopisy za staré uznal a dokládaje se paleografické zběhlosti své věk jich Hankou libovolně ustanovený vesměs stvrzoval. Avšak když nebylo odpůrců přesnosti Libušina Soudu a jiných jmenovaných památek v Čechách, objevili se jinde. Kopitar, dávný ctitel a přítel Dobrovského a spoluvydavatel srbských písní národních Vukem Št. Karadžičem sebraných, postavil se již v dotčených výše letopisech literárních proti Palackému, pravě, že Palacký ve svém pojednání linguistických důvodů Dobrovského nevyvrátil, a co se týče paleografie, totiž špinavého pergaménu a rozlezlého zeleného inkoustu, že svým propověděním naopak výrok Dobrovského potvrdil. O Zlomku evangelium sv. Jana pak vytknul Kopitar, že si Hanka za živobytí Dobrovského netroufal tiskem ho vydati, doloživ s důrazem. že "běda té věci, které se pomáhá podvodem, byť i při podvodu byl dobrý úmysl". Po Kopitarovi ozval se jiný hlas protivný ze Slovenska. Jiří Palkovič v Prešpurku jal se nenadále ve svém časopise Tatrance za příkladem Kopitarovým popírati starožitnost Libušina Soudu i Zlomku evangelium sv. Jana, zakládaje mínění své nejvíce na důvodech Dobrovského, načež jemu nejprvé Jungmann (v Časop. Mus. na r. 1832) a na další jeho odpor Palacký (v témž Časop. na rok. 1834) odpověděl, tento, ruče při tom jako diplomatik svým jménem i svou učeností za pravost obou rukopisův. Ale nic napjat, ani toto rukojemství Palackého nepřivedlo protivníků na jinou víru. Kopitar, napsav r. 1837 kritiku o prvním díle Palackého historie České v časopise: Gersdorf's Repertorium der deutschen Literatur (sv. XIV, str. 183), velmi mu to ve zlé vykládal, že nedbaje hlasu Dobrovského užil Libušina Soudu za hlavní pramen dějin staročeského právnictví a české vzdělanosti, i podotkl ironicky, že se asi falsarius posud žijící (rozuměje tu Lindu nebo Hanku), vida to, "do hrsti zasmál". Zároveň ukazoval toho pilnou potřebu, aby v příčině všech památek literatury české od r. 1817-1828 nalezených, nevyjímaje ani glos v sl. Mater Verborum, co nejdříve vyslyšeni byli svědkové ještě žijící, a zrazoval, aby pokud o tom výslechu nebude rozhodnuto, nikdo řečených památek neužíval. Podobným způsobem pronesl se Kopitar později ve svém spise: Hesychii glossographi discipulus (ve Vídni 1839., str. 38), vyzývaje Šafaříka a Palackého, aby veškeré podezřelé památky literární v kritické uvážení vzali. Konečně podotkl té věci nedlouho před svou smrtí poznovu ve svém úvodu: "Prolegomena historica" k Remešskému evangelium, vydanému r. 1843, kdež na zřeteli maje, že jsou v Libušině Soudu některé asonance z národních písní srbských, napsal tato slova: "Putes, grassari ab A. 1817 in Bohemis pestem νο&vtheta;&vepsilon;ια&vsigma;, posteaquam e Vukii Cantionario serbico, ed. Viennae 1814, didicerant falsarii metra Slavorum popularia".

Slova Kopitarova ne příliš zdvořilá, ano i jízlivá a vyzvání jeho výše připomenuté mělo za účinek, že Šafařík a Palacký, aby ty podezřívané památky od dalších útokův ochránili, vydali r. 1840 spis: Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache, v němž Šafařík vyložil všechna slova v Libušině Soudu, v Evangelium sv. Jana a v slovn. Mater Verborum uvedená, Palacký pak část historickou, právnickou i diplomatickou, zvláště Libušina Soudu se týkající. Tímto spisem, v němž oba učenci námitky Dobrovského proti pravosti Libušina Soudu činěné vší mocí odmítali, utvrzena jest, ač v něm bylo mnoho viklavého, důvěra ve pravost jeho tím způsobem, že o ní od r. 1840 po dlouhá léta nikdo nepochyboval. Kopitar, churavěv a zemřcv r. 1844 neměl nástupce, který by byl v odporu proti Libušinu Soudu dále postupoval, Palkovič rovněž již stárnul a nikdo jiný neodvážil se odmlouvati Šafaříkovi a Palackému. Ani pozdější spor, vedený r. 1858 a 1859 mezi Anonymem v časopise "Tagesbote aus Böhmen" v Praze a M. Büdingrem v Syblově Časopise historickém se strany jedné, a mezi Palackým v Bohemii a bratry Jirečky ve Světozoru Vídenském se strany druhé, předkem o pravost Králodvorského Rukopisu a toliko mimochodem Libušina Soudu, nebyl s to, aby byl víru v starožitnost Libušina Soudu podryl, poněvadž protivníci vládli příliš slabou zbraní. Ano naopak utužena jest ještě tou rozepří víra v pravost toho rukopisu, ježto v průběhu jejím hodnověrnými svědky stvrzeno, že roku 1818 spatřen jest byl v rukou důchodního Josefa Kováře na Zelené Hoře, a že od něho se dostal téhož roku do Prahy, o čemž prof. Tomek v Časop. Musejním na r. 1859 obšírnou zprávu podal. Tu již obecně se mělo za to, že Libušin Soud na Zelené Hoře jest nalezen a dáno mu jméno: "Zelenohorský Rukopis". Jak hluboko vniklo přesvědčení o pravosti Libušina Soudu, jakožto památky z dávnověkosti české, která 1000 let skrývala se v prachu na Zelené Hoře, zřejmo jest ze slov, jež napsal J. I. Hanuš ve spise: "Das Schriftwesen der böhmisch-slovenischen Stämme" (v Praze 1867), kdež praví: "Mařil by zbytečně čas, kdo by chtěl ještě nyní podrobně vyvraceti důvody proti pravosti Zelenohorského Rukopisu; jest zhola nemožno, aby za naší doby kdo takový rukopis zfalšoval, tím méně byl by to kdo mohl učiniti před 50 léty. Nechť ustanoví přední akademie na světě sebe větší cenu na složení podobné básně a nikdo jí nedobude. Beati Bohemi possidentes". Těmto slovům Hanušovým přisvědčovali až téměř do nynějška všichni milovníci literatury české, kteří sobě Libušin Soud co domnělou památku z dávné minulosti české byli oblíbili.

Avšak klam nedá se navždy tajiti a pravda vyjde mimo nadání na světlo. V Časop. Musej. na r. 1877 odkryl kustos p. A. Patera k užásnutí všech znalců jazyka, že ve slovníku Mater Verborum od r. 1818 v Českém Museum chovaném mezi 1190 glosami českými, jež Šafařík a Palacký vesměs za pravé byli pokládali, jest 850 falešných, v nové době udělaných, mezi nimiž jsou právě ty nejdůležitější, vztahující se k historii vzdělanosti a mythologii české. Toto nenadálé objevení p. Paterovo přimělo mě k tomu, že jsem si umínil, změniti ve svých Dějinách staročeské literatury r. 1872 vydaných zprávu o sl. Mater Verborum tam podanou a upraviti ji dle nového toho nálezu. Když jsem pak v listopadu 1877 za příčinou této změny ohledával pravé i nepravé glosy v pojednání Paterově v Časopise Musejním, uhodil jsem na některé mezi falešnými tam uvedené, které se mi viděly býti jako dokladem několika slov podezřelých jedině v Libušině Soudu se nacházejících, jakož jsou zejména: rodný germanus, ptenec filius avis, ladný nitens, pravda lex divina, věče forum, oten (otne pameti) paternus (též živok animal v Písni pod Vyšehradem) a j. Jsa ode dávna nedůvěrčivý a znamenav již prvé některé nesprávnosti řeči v Libušině Soudu, přišel jsem mimoděk na myšlénku, zdali padělatel glos ve sl. Mater Verborum neměl také prstů svých při dělání Libušina Soudu a zdali nemá Dobrovský předce pravdu, že Libušin Soud jest zfalšován!

I podnikl jsem neprodleně důkladnou revisi sporu od r. 1818 až do posledních těchto let o původ Libušina Soudu vedeného, a přečet bedlivě veškeré spisy k němu se vztahující nabyl jsem neklamné jistoty, že Soud Libušin jest novověký výtvor, práce Josefa Lindy a Václava Hanky. Načež změnil jsem ve své historii literatury staročeské lejen zprávu o glosách ve sl. Mater Verborum, ale vyloučil jsem z ní zároveň Soud Libušin, dodav k tomu tolik důvodů, kolik jsem shledal za potřebné, maje za to, že mi činiti jest se znalci, o nichž platí průpověd "sapienti pauca". Že však některým kritikům nezdálo se důvodů mnou podaných býti dosti, tedy vyhovuje jejich přání dodávám jich tuto, jakož se domýšlím, s dostatek, čině výtky v 85 verších obojí básně. Kromě toho ukazuji těm, kdož jsou znalí jazyka ruského, k důkladné rozpravě kanovníka Lvovského, pana A. Petruševiče, tištěné s nápisem: "O podložnoi Zelenogorskoi českoi rukopisi, t. j. Sudě Ljubuši" ve Lvovském časopise Slovo (1878, od února počínajíc), kde na slovo vzatý učenec podvrženost Libušina Soudu taktéž všestranně dovozuje.

Přistupuje pak k rozboru Libušina Soudu připomínám, že padělatel té básně, jako jiní spisovatelé jeho doby (1818), maje za to, že stará čili církevní slovenčina, tehda jazyk staroslovanský zvaná, má se k jiným řečem slovanským jako matka k dcerám, hleděl se jí při své práci co nejvíce přiblížiti, přibíraje z ní co možná do češtiny, tu pak, kde mu stará slovenčina nestačila, že vážil z ruštiny a srbštiny, nevěda ovšem, že v té době, do které svůj výtvor kladl, již každá řeč slovanská byla řeč o sobě, majíc téměř tytéž zvláštnosti, které má posud. Z té příčiny a poněvadž dosavadní obhájcové starobylosti Libušina Soudu, berouce své důvody ze staroslovenčiny a jiných řečí slovanských, užívají stejné zbraně, kladu na to váhu, aby při uvažování Libušina Soudu nejprvé měli zřetel k památkám staročeským a nehájili ho věcmi, podlé nichž jest udělán.

Poznámky:

[1] K této zprávě historické připomínám, že jsem všechny osoby v ní jmenované až na Puchmayera znal osobně, zejména Dobrovského (1763-1829), J. Jungmanna (1773-1847), B. Kopitara (1780-1844) Vuka Štef. Karadžiče (1787-1866), Norb. Vaňka (1780-1836), J. Zimmermanna (1788-1836), prof. J. Steinmanna (+ 1834), Václava Svobodu (1791-1849), V. Hanku (1791-1861), J. Lindu (1793-1834) a jiné.

[2] "Jednoho z těch pánů, nebo oba, mám za skladatele a p. Lindu za písaře", psal Dobrovský dne 9. února 1819 Vinc. Zahradníkovi. Palacký rozhorlen, že Dobrovský měl i Jungroanna v podezření, že by byl pomáhal skládati Libušin Soud, zvolal ve své obraně té básně (Die ältesten Denkmäler d. böhm. Sprache, st. 193.) "aby to bůh Dobrovskému odpustil". Ale dle našeho zdání neměl bůh Dobrovskému čeho odpouštěti. Neboť když Jungmann vnuknutím spolufalsátora V. Hanky vyložil na př. verš: "roda stara ietui Popelova" novočesky: "větve starého rodu Popelova", jakž by ho podnes žádný slavista ze svého domyslu nevysvětlil, jest se čemu diviti, že Dobrovský, nejsa vševědoucí, byl té chvíle v pochybnosti, zda-li byl Hanka nebo Jungmann duchem falsátorovým osvícen?

[3] Pomatenost mysli přiváděl za důvod, že Dobrovský odsoudil Libušin Soud za falsifikát, nejen V. Svoboda ještě za živobytí Dobrovského, na kterouž nešetrnost Dobrovský velmi trpce si posteskl, nébrž po jeho smrti učinili to všichni apologetové Libušina Soudu až do Hanuše (1867), ačkoli zjištěno jest, že Dobrovský r. 1818 a příští léta od svého neduhu úplně byl ušetřen. Za tuto bolest neohroženému obhájci pravdy způsobenou dostane se mu bohda nyní spravedlivého dostiučinění a zvýšené oslavy.

Libušin Soud
domnělá nejstarší památka řeči české jest podvržen též zlomek Evangelium sv. Jana.
Čehož důkaz podává Alois Vojtěch Šembera, profesor řeči a literatury české na universitě Vídeňské. Ve Vídni 1879. Nákladem spisovatelovým. Z tiskárny Mechitharistské (V. Heinricha) ve Vídni. Právo překladu zůstavuje si spisovatel. Se dvěma světlotisky [Zlomek Frisinský a Libušin Soud]. Formát 16 x 24 cm. Počet stran 144.

Knihovna České společnosti rukopisné v Praze. [sign. 17a]