KDO SEPSAL
KRALODVORSKÝ RUKOPIS
ROKU 1817?
Objasňuje
ALOIS VOJTĚCH ŠEMBERA,
profesor řeči a literatury české na universitě vídeňské.
Z tiskárny Mechitaristské (V. Heinricha).
Nákladem spisovatelovým.
Ve Vídni 1880.
OBSAH:
Úvod. Jak spisovatel došel poznání, že Kralodvorský Rukopis jest skladba novověká.
Důkazové novověkého původu Kralodvorského Rukopisu.
1. List Václava Hanky, dán J. Dobrovskému dne 17. září 1817 o nalezení Kralodvorského Rukopisu.
2. Písmo Kralodvorského Rukopisu. Razury a opravy.
3. Ortografie Kralodvorského Rukopisu.
4. Jazyk Kralodvorského Rukopisu.
a) Chyby jazykové.
b) Slova pro Kralodvorský Rukopis zvláště utvořená nebo z jiných řečí slovanských vzatá.
Důkazové, že skladatelem epických básní Kralodvorského Rukopisu jest Václav A. Svoboda.
1. Slova do r. 1815 neznámá, která jsou jediné v skladbách Svobodových z tohoto roku a v epických básních Kralodvorského Rukopisu
2. Slova neobyčejná ve Svobodově Ódě na mír Evropy r. 1815 a v epických básních Kralodvorského Rukopisu.
3. Zvláštní opakování slov v básních Svobodových a v epických básních Kralodvorského Rukopisu.
4. Slova, fráse a obraty v básních a jiných spisech Svobodových a v epických básních Kralodvorského Rukopisu.
5. Purismus či vyloučení cizích slov v básních a jiných spisech Svobodových a v epických básních Kralodvorského Rukopisu.
6. Půtahy historické a topografické v básních Jaroslav, Beneš Hermanóv a Zbyhoň ke Svobodovi jako k původci jich ukazující.
7. Způsobilost V. A. Svobody ke složení epických básní Kralodvorského Rukopisu.
8. Spisy, z nichž Svoboda bral slova i verše do epických básní Kralodvorského Rukopisu.
Důkazové, že skladatelem písní Kralodvorskébo Rukopisu jest Václav Hanka.
Podobnost písní Kralodvorského Rukopisu s písněmi národními a Hankovými, zejména s Písněmi pod Vyšehradem a krále Václava, některá slova zvláštní a stejná mazlivá a zdrobnělá slova v písních Kralodvorského Rukopisu a v písních Hankových.
PŘÍDAVEK.
I. České spisy podvržené.
II. Nejstarší památky řeči české podlé Šafaříka a Palackého r. 1840
III. Nejstarší památky řeči české podlé nového prozkoumání r. 1880
Dodavek  (Vídeň 1880)
Druhý dodavek  (Vídeň 1881)
5. Metrum některých básní Kralodvorského Rukopisu.
Třetí dodavek  (Vídeň 1881)
Analyse básně Jelen.
Analyse básně Ludiše a Lubor.
Jak dobře uměl Hanka Kralodvorský Rukopis čísti, husí nožičky vysvětlovati a chyby opravovati.
Jiné doplňky a opravy.  +  Závěrek.

 
ÚVOD.
Jak jsem došel poznání, že Kralodvorský Rukopis jest skladba novověká.

Roku 1858 navštěvoval mě Julius Fejfalík, můj někdejší posluchač, jakž to činíval předešlá léta, i mívali jsme rozmluvy o tom, zdali básně Kralodvorského Rukopisu složeny jsou od několika básníků, jak já jsem pravil ve svých Dějinách literatury české, vydaných toho roku, anebo jsou-li složeny od básníka jednoho. Fejfalík dovozoval, že básně epické sepsal básník jeden, a to způsobem takovým, že jsem, uznav jeho mínění za pravé, změnil v druhém vydání týchž Dějin r. 1859 dřívější mínění své, maje za skladatele těch básní Záviši z Falkenšteina, k němuž již Hanka v předmluvě ke Kralodvorskému Rukopisu r. 1819 jako k původci jich ukazoval a Palacký mu v tom přisvědčil. Fejfalík proti mé domněnce nejprvé ničeho nenamítal, však při druhé rozmluvě o té věci odporoval mi, řka určitě: "mýlíte se, ne Záviše z Falkenšteina složil ty básně, ale básník z r. 1817". Já užás nad touto výpovědí zapřisáhal jsem jej, aby od té myšlénky upustil, že víry nedojde a způsobí si tím obecné nepřátelství na Moravě i v Čechách. Ale Fejfalík stál na svém, a když mé důtklivé domluvy nechtěl slyšeti, rozešli jsme se jako osobní protivníci. Brzo potom vydal spis svůj o Kralodvorském Rukopise, a propadl, jak vědomo, u Čechů úplně.
Od té doby spor o pravost básní Kralodvorského Rukopisu dřímal až do nynějška. Já věře neoblomně v ryzost těch básní nazval jsem ve svých Dějinách literatury české r. 1869 a 1872 brožurku J. Fejfalíka, v níž ve své horlivosti jak tyto básně tak i jich skladatele tupil, hanlivým spisem, a ještě r. 1878 v Dodavcích k týmž Dějinám Kralodvorský Rukopis, "ryzím zlatem". Ani hrubé chyby jazykové r. 1879 odkryté nebyly s to, aby mou víru v starožitnost toho rukopisu zviklaly. Když mi profesor Olomoucký p. V. Prasek v listě, daném dne 16. května 1879, projevil své mínění, že důvody, které jsem v příčině podvrženosti Libušina Soudu uvedl, vztahují se z většiny také ke Kralodvorskému Rukopisu, a že tedy nelze obou rukopisů, co původce jich se týče, od sebe různiti, uznal jsem v odpovědi přátelské jemu dané úplně chyby mluvnické v Kralodvorském Rukopise jím vytknuté, ale neshledával jsem v nich důkazu padělanosti rukopisu, nébrž neznalost správné řeči se strany skladatelovy (dle mého zdání Záviše z Falkenšteina). Podobným způsobem vyjádřil jsem se také brzo potom Brněnskému profesorovi p. A. Vaškovi ve dvou listech, před vydáním a po vydání jeho Filologického důkazu o podvrženosti Kralodvorského Rukopisu jemu poslaných. Tak velice byl jsem ještě tehda přílišnou důvěrou v autoritu zaslepen. Teprv když jsem uhodil v srpnu r. 1879 v Časop. Mus. na r. 1870 na dopis V. Hanky ze dne 17. září 1817, v němž podal Dobrovskému zprávu o nalezení Kralodvorského Rukopisu - sňato mi jest bělmo s očí. Neníť naprosto možná, že by Hanka byl přes noc v obsah nalezeného rukopisu tak vnikl, jak z toho dopisu zjevno, že by byl hned staré písmo neznámé až do posledního řádku tak důkladně prostudoval, kdyby ho nebyl již prvé viděl, že by byl všem slovům, až prý na několik, rozuměl, básně na světlo vynešené hned za nejstarší památku literatury české prohlásil, ducha Homérova v nich vyslídil, radost, kterou budou míti příznivci jeho, hrabata ze Šternberka, z "Jaroslava bez příjmění" předvídal, příčinu přežalostné ztráty největší části té drahé sbírky, že totiž vojáci z vojska Žižkova tu knížku na nálepy ke střelám rozřezali, historicky vysvětlil a konečně tituly všeeh básní a částku básně Ludiše a Lubor bez nejmenší chybičky opsal. Při čemž podotknouti sluší, že Hanka, jak potomně vypravoval, měl v den nalezení rukopisu mnoho roztržitosti a zaměstnání v hostinci se svými známými, na děkanství a u svého hostitele J. Skleňčky, druhého dne pak na radnici, pročež neměl mnoho prázdné chvíle, by se byl obíral s rukopisem. Mimo to nebyl Hanka pokládán za příliš důvtipného, i měloť se vůbec za to, když nalezl Kralodvorský Rukopis, že ani nevěděl, co si s ním má počíti, a že by ho bez pomoci Dobrovského nebyl mohl ani vydati. Nedávno ještě pravil p. A. Rybička o Hankovi, že poslal Svobodovi přepis Kralodvorského Rukopisu, teprv když se byl naučil návodem Dobrovského slova a řádky v něm děliti a je čísti,  [1]  ap. V. Brandl, chtěje proti prof. Vaškovi dovésti, že Hanka nemohl býti spisovatelem Kral. Rukopisu, udělal z něho přímo hlupce, nazývaje jej podlé titulatur z rozličných příčin od jeho protivníků mu daných: dřevěným duchem, neznalcem staročeských pramenů, nedoukem, ignorantem a tupohlavcem.  [2]  Kterak mohl tedy takový tupohlavec a neznalec podati ve 24 hodinách takovou důkladnou zprávu o obsahu Kral. Rukopisu, jakouž podal Hanka v listě ze dne 17. září 1817? A kterak mohl s takovým nedoukem Dobrovský až do své smrti setrvati v dopisování přátelském a vědeckém?
Listem připomenutým, dle něhož Hanka, přišed na den "sv. Ludmily" ráno z Hořiněvsi do Králové Dvoru vešel sám jediný s kaplanem (Borčem) do temného sklepení ve věži kostelní, vyvrací se všechno to, co posud vůbec, zvláště pak v úvodu Šafaříkově ke Kralodvorskému Rukopisu r. 1845 vydanému, i v Naučném Slovníku (IV, 941) o nalezení téhož rukopisu jest psáno a za pravé pokládáno, i neníť té nejmenší pochybnosti, že Hanka, jsa dne 16. září 1817 ve tmavé kostelní věži s kaplanem Borčem samoten, rukopis donešený, aniž Borč to znamenal, z kapsy vyňav na oko ze zákoutí u jarmary vytáhl, jak to již prof. Vašek bez obalu pověděl.
Když jsem list Hankův, daný Dobrovskému, byl přečetl, nebyl jsem již na rozpacích, zdali Kralodv. Rukopis jest práce novověká čili nic. Abych pak poznal, jak list Hankův se srovnává s povahou a obsahem rukopisu, jal jsem se (ovšem jinýma očima) ohledati písmo a pravopis v něm, zvláště těch 80 razur a oprav od r. 1862 k užásnutí všech znalců objevených, vypátral jsem některé nové mluvnické poklésky a germanismy, vzal jsem opět v uvážení spis Fejfalíkův mně téměř již z paměti vyšlý a taktéž pádné důvody profesory Vaškem a Lamanským  [3]  i kanovníkem Petruševičem  [4]  proti pravosti Kralodv. Rukopisu pronešené, i shledav, že všechno s přesvědčením mým z listu Hankova ze dne 17. září 1817 nabytým se shoduje, vyloučil jsem Kralodv. Ruk. ze svých Dějin literatury staročeské. Tento průběh svého zkoumání vykládám v tomto spise, aby čtenáři, kteří by v příčině pravosti Kralodvorského Rukopisu byli ještě v pochybnosti, nabyli téhož přesvědčení, jehož jsem já onou cestou nabyl.
Však po zjištění novověkého původu Kralodv. Rukopisu vzešla naléhavá otázka: kdo sepsal ten novověký rukopis? Již před 22 léty, když se vedla v Praze před soudem rozepře o starobylost Kralodv. Ruk., proskakovaly hlasy skeptiků, že jediný Václav A. Svoboda byl s to, aby jej byl padělal. Také J. Fejfalík pronášel soukromě toto mínění, ale ve svém spise netroufal si toho učiniti, ježto korespondence Svobodova, vedená s Hankou r. 1817 a 1818 z příčiny přeložení Kral. Ruk. do němčiny,  [5]  viděla se mu v tom býti na odpor. Já však nedal jsem se touto korespondencí másti, ale srovnávaje pilně neobyčejná slova, fráse a obraty v básních Svobodových a v básních Kral. Ruk. došel jsem neklamné jistoty, že původcem básní epických téhož rukopisu jest V. A. Svoboda, proslulý rodák Navarovský a skladatelem písni V. Hanka, proslulý rodák Hořiněveský. Resultát toho srovnáui položil jsem doleji ve spise, přidav k tomu některé důvody historické a topografické, že básně Jaroslav, Beneš Hermanóv a Zbyhoň složeny jsou V. Svobodou, jakož i vysvědčení způsobilosti jeho k padělání těchto a jiných básní.
Takto nalezl jsem po mnohém hledání předkem v prožluklé Svobodově interjekci "Ajta", jakž níže vyloženo, vejce Kolumbovo, kteréž mohli vrstevníci Svobodovi již r. 1819 snadno nalézti.
Naději se ovšem, že Štěpánové, Michalové a jiní duchem s nimi spříznění odpůrcové uznané pravdy budou popírati pravost mého nálezu, a vyjedou si opět na mne, hanějíce a snižujíce mě, jako mi to učinili při Libušině Soudu; ale dojdou tím dříve nebo později - tím jsem jist - zasloužené hany a potupy.

Ve Vídni, dne 23. dubna 1880.
A. V. Š.

Poznámky:

  [1]  Životopis V. A. Svobody v Osvětě na r. 1879, strana 816.

  [2]  Časop. Matice Mor. na r. 1879, str. 129.

  [3]  V žurnále ruského ministerium osvěty na r. 1879.

  [4]  Ve Lvovském časopise "Slovo" na r. 1879, č.74-113.

  [5]  Časopis Mus. na rok 1859, str. 397.

 
Důkazové novověkého původu Kralodvorského Rukopisu.

1. List Václava Hanky,
dán Jos. Dobrovskému dne 17. září 1817 o nalezení Kralodvorského Rukopisu.
(V Časop. Mus. na rok 1870, III., 220)

Vaše Důstojnosti!

V úterý na sv. Ludmilu [1] přišel sem ráno do Kralové Dvora nad Labem, chodili sme po kostele s p. kaplanem zdejším [2] a vešli sme se podívat do věže do jednoho sklepení, kde kostelní poklad a ozdoby složeny jsou. V té věžI v jednom koutě jest celý sklad střel ještě ze Žižkovy vojny; mezi těmi střelami já jsem se přebíral a v koutě pod jarmaron zavadím o cosi jako papírového [3], vytáhnu to, ale tuze sem si toho nevšíml, poněvadž sem se domníval, že to nějaké latinské modlitby budou, ukazuje to p. kaplanovi; on také to hned za latinské držel, poněvadž se tam již dříve starý latinský žaltář nalezl. Když sme vyšli ven na schody, vidím, že je to pergamen a k mému největšímu potěšení, že to česky jest [4], ano česky jest to, a jak soudím, jsou to nejstarší památky literatury naší. Přebudiž bohu žel, že toho snad ta nejmenší částka do mých rukou přišla, je to viděti, jak to je řezané, dva listy skoro v polou dolů přeříznuty jsou, já se jináč nedomnívám, než že snad vojáci z Žižkova vojska na nálepy ke střelám tuto knížku rozřezali [5], jak na střelách nacházím [6]. To písmo neb ruka podobá se tak nazvanému rukopisu Hradeckému, ano i v pražském žaltáři [7] se mi zdá, že to podobné jest, jedno že jest písmo to velmi maličké a ortografie zcela latinská; formát to má o poznání větší než rukopis Hradecký, obsahuje pak tento zlomek poezie a sice na větším díle válečné věci, řeč jest až tuze stará, a já bych to byl zrovna do dvanáctého věku postavil, kdyby tam nebylo o velikých "boiech tatar s krsiestani". Jsou v tom celé věci, kromě první a poslední kus celý není; celých lístků jest toliko dvanáct a čtyři rozřezáni. [8] Nápisy těchto lístků jsou: 1. Pocina fie kapitule feftmezcietma trsietiech knih o pobiti fasikow. 2. Pocinafie ouelikich boiech krsieftan fiatari. 3. Pocinafie kapitule fedmezcietma trsietich knih ouiceftuie nad Vlaflauem. 4. Pocinafie oflauneem fiedani. 5. Pocinafie o uelikem pobiti. 6. Pocinafie kapitule ofmmezcietma trsietiech r knih o piefniech. [9]
Řeč v tom jest taková: lkaze kniez zemanom fuim kto chtie trsieti na siedanie biludise ftanouila kniezna na lubora kaze lubor bolemira ziua wfedafta oba na konie wzefta drsiewcce oftru hrotu rucie wohradu fie hnafta protiw fobie zamiersifta frazifta fie ofcepoma bolemir fie fkonie koti fcit mu daleko zaletie otnefu iei chlapi zdrahi zewznie hlahol trub ikotlow.
Naději se, že také páni hrabata ze Sternbergu nad tím nalezením velikou radost míti budou, poněvadž se v tom při tatařích dosti malá, ale velmi slavná zmínka o Jaroslavu beze všeho přijmění činí. [10]
Já se tolik těším na shledání s Vaší Důstojností, proto že v tom několik způsobů řeči a posovad v češtině neznámých slov nacházím. Duch je v tom právě homerský [11] Kdybych věděl, že Vaše Důstojnost do Častolovic přijede, hned bych se tam na cestu vydal, proto že se tu po Hradecku potuluji. Nejlítěji mi je, že ta knižka celá není. [12]
V Kralovéj Dvoře [13] nad Labem dne 17. září 1817.
Vaší Důstojnosti
nejnižší sluha
Hanka.

Poznámky:

    [1]  Tento list psán jest ve středu dne 17. zaří. Každý jiný dopisovatel byl by napsal: Včera dne 16.; však Hankovi šlo o to, aby nález svůj oslavil tím, že se stal v den sv. Ludmily, patronky České, anebo aby svým nálezem oslavil den sv. patronky, a proto počal svatou Ludmilou.

    [2]  Rozumí se tu kaplan Pankrác Borč.

    [3]  Neviňátko V. Hanka, nemaje ani tušení, že by byl zavadil o pergamén, na němž byly napsány básně staročeské, domýšlel se, že zavadil o sprostý papír, popsaný modlitbami latinskými, a p. kaplan také prý tak smýšlel, ačkoli rukopisu nebyl ještě ani spatřil.

    [4]  Právě takovou radost, jakou měl Hanka v Králové Dvoře, když poznal, že to, co nalezl v kostelní věži, jest české, měl deset let později v Českém Museum, ohledávaje tu s Kraloveckým profesorem E. Graffem německé glosy v Šalomounově sl. Mater Verborum a spatřiv tu nenadále glosy české. Radost, kterou měl z tohoto objevení, pronesl Hanka těmito slovy: "Srovnavše několik glos - přišli sme na České - jak mne to obradovalo! a s jakou dychtivostí sem dále hledal, vysloviti možná není". (Časop. Mus. na r. 1827, IV, 70). Od roku 1877 však víme, že Hanka dvě třetiny těch glos českých, které jej tak obradovaly (na počet 850), prodlením několika let sám byl padělal a prof. Graffovi šikovně k nalezení podstrčil.

    [5]  Že by byli vojáci Žižkovi Kralodvorský Rukopis na nálepy ke střelám rozřezali, vymyslil sobě Hanka, neboť město Králové Dvůr, podavší se r. 1421 Žižkovi dobrovolně, bylo od jeho vojska zcela ošetřeno. Nesměli se tedy vojáci Žižkovi opovážiti, dobývati se do archivů a vyřezávati listy z rukopisů. Aby však Hanka takové rozřezání hodnověrným učinil, rozřízl několik listů napřed, a roztrušováno také, že jistý kostelník ještě v tomto století listy z rukopisu vystřihoval.

    [6]  Když byl potomně Hanka tázán, kde jsou ty střely, na nichž nálepy nalezl, odpověděl, že je daroval knížeti Rudolfovi Kynskému r. 1836 zemřelému; ve sbírkách knížete Kynského však nic se nenalezlo.

    [7]  Tuto vyznává Hanka, dle kterých rukopisů Linda písmo v Kral. Rukopise napodobil. Oba spisy, Rukopis Hradecký i Žaltář Klementinský, kladeny jsou tehda na konec XIlI. století, právě do té doby, v které prý byl napsán Kral. Rukopis. Skutečně pak nebylo v těch letech ani jiných vzorů v Praze před rukama, dle nichž by byl mohl Linda svůj experiment kaligrafický vyvésti.

    [8]  Podlé této zprávy Hankovy zdržoval v sobě Kral. Rukopis dne 16. září 1817, když byl nalezen, dvanáct celých lístků a čtyři lístky rozřezané. Dle předmluvy Hankovy ke Kral. Rukopisu, psané dne 16. září 1818, tedy rok po nalezení rukopisu, obsahoval však týž rukopis jen dvanáct lístků a dva uzoučké proužky, jak se posud ve fotografii spatřují. Byla tedy s ním v tom roce vykonána nějaká manipulace, při kteréž z příčiny ovšem nepovědomé dva rozřezané lístky odstraněny jsou a dva přistřiženy na úzké proužky.

    [9]  Hanka opsal Dobrovskému nápisy kapitol a čísla knih básně obsahujích zúmyslně, aby se Dobrovský z nich dovtípil, že básně nalezené jsou jen nepatrná částka velké sbírky vojáky Žižkovými zmařené. Čiperní falsátoři rozdělivše totiž domnělou sbírku podlé písma svatého na knihy a na kapitoly položili své básně do 25-28 kapitoly knihy třetí, tak že čtenář snadno se mohl domysliti, měla-li každá kniha 25 kapitol, a každá kapitola jen dvě básně, že nejméně 150 básní, beze vší pochyby překrásných, přišlo na zmar; kteréžto básně ztracené svědčily dle mínění padělatelů skvěle o veliké vzdělanosti národu českého v šedém starověku. Dobrovský, porozuměv těmto nalíčeným nápisům a maje tudíž nalezený rukopis za skrovný zlomek větší knihy, naříkal ve své historii řeči české tehda právě tištěné nad tou nesmírnou ztrátou, a totéž učinil licoměrně Hanka r. 1819 v předmluvě své ke Kralodvorskému Rukopisu.

    [10]  Tuto Hanka zřejmě dává na srozuměnou, že skladatel Jaroslava chtěl se básní svou zachovati tehdejším mecenášům českým, šlechetným napomahatelům věd a umění, Kašparovi a Františkovi hrabatům ze Šternberka. Ale podivno jest, jak měli tito vznešení pánové poznati, že "Jaroslav beze všeho příjmění" byl z rodu Šternberského. Patrně měl jim to vysvětliti Václav Hájek z Libočan.

    [11]  Kterak se Hankovi přes noc v Kralodv. Rukopise zjevil duch homérský, jehož v něm posud vykladači téhož rukopisu téměř ani neznamenali, těžko jest si vysvětliti, zvláště když se ví, že Hanka jako student nebýval egregius Graecus. I staloť se to nejináč nežli vnuknutím V. Svobody a J. Lindy, Homéra dobře znalých, kteréhož vnuknutí se od nich Hankovi dostalo, prvé nežli šel s rukopisem do Králové Dvoru.

    [12]  Takto si na konec povzdechl Hanka, ovsem ne bez příčiny, vzpomenuv si na těch 150 básní ztracených.

    [13]  Tento lokál (v Kralovéj Dvoře) místo obyčejného "ve Dvoře Králové" jest taková zvláštnůstka Hankova, jako lokál "v Polaniech" a "Korutaniech" místo v Polanech a Korutanech v Mastičkáři, aneb nominativ Češie místo Čechové v básni Jaroslav.

Důkazové, že skladatelem písní Kralodvorského Rukopisu jest Václav Hanka.

Již Julius Fejfalík ukázal ve svém spise o Kralodvorském Rukopise (Über die Königinhofer Handschrift, s. 17-20) dostatečně, že písně tohoto rukopisu jsou nového původu, napodobeny podlé českých písní národních. Zejména dovedl, že píseň "Opuštěná" udělána jest podlé "Písně osiřelé nevěsty", která se počíná: Bože mě polituj, kde je můj tatíček (Erbenovy Písně národní III, 108-110), a v písni "Skřivánek" vytkl se sarkasmem, že by dívka sedlská z XIII. století, zaměstnána pletím konopí, byla uměla psáti psaníčko milencovi pércem na pergaméně.  [1] Po Fejfalíkovi ukázal prof. Vašek ve svém spise Filologický důkaz atd. (str. 46), že písně Kral. Rukopisu složil V. Hanka. Na stvrzení toho přivádí, že píseň Kytice, obsahující verš: "Kda bych věděla, kytice krásná", má velkou podobnost s písní Hankovou "Na sebe", zdržující v sobě verš téhož znění: "Kdybych věděla, moje robátko" atd., též že jest v písni Kytice tentýž verš adonický, Hankovi vůbec oblíbený jako v podvržené Hankou Písni pod Vyšehradem. V písni "Jahody" prozrazuje, jak prof. Vašek dobře vytýká, prostomilé slovíčko "pochládeček" též společného tvůrce s Písní pod Vyšehradem, poněvadž jenom tyto dvě písně honosí se tím slovíčkem a nižádná třetí píseň v literatuře české. Mimo to padělány jsou staročeské verše v této písni: "Vezdy mi řiekáše máti: chovaj sě junoší! čemu sě junoší chovať, kdaž sú dobří ludie" dle známé národní písně novočeské: "Vždycky mně matička říkávala, abych se mládencům vyhýbala, a já předce mám je v srdci, kdyť jsou ti mládenci hodní chlapci". (Výbor z lit. české, I, 1201).
Píseň "Skřivánek" zdržuje v sobě též známky společného původu s Písní pod Vyšehradem. Verš: ty (skřivánče) by s niem (lístkem) tam letial, jest jako blíženec verše v Písni Vyšehradské: jáz (jsa) slavieček rúče bych tamo lecial; v Skřivánku nazývá se tento ptáček "malitkým" a v Písni pod Vyšehradem slove slavieček "malým"; v Skř. má týž ptáček drahého (milého) pozdravovati pěním a v Písni pod Vyšehradem: chodie drahá (milá) večerem pozdno, dva stejné germanismy: Grüss den Theu'ren mit Gesange a wo die Theu're geht. Takové germanismy jsou také v Písních Hankových: "Nekvěl ach Drahá" a "Ach co moje Drahá u Šumavy dělá". Známkou společného původu s Písní Vyšehradskou jest též v Jahodách verš: i celovach ústa a v Písni Vyš.: celovach medná ústa, a v Opuštěné příslovce "rovno", podobné v Písni Vyš. příslovcím veselo, mutno a pozdno.
V písni "Růže" jsou verše: "Ach ty róže, krásná róže, až do - lúčky sežžech" napodobeny podlé starobylé písně ruské, ježto se počíná: "Ach ty sad li, ty moj sadočik - k čemu ty rano sad razcvetaješ, razcvetavši sad usychaješ" a končí se verši: "Ja večer molodenka dolho večera prosiděla, vsú lučinušku pripalila (Čelakovského Slov. písně III, 130). Verše pak: "Vše dřiezhy, lúčky sežžech" a "Snieše se mi ve sně" svědčí, že si skladatel Růže pamatoval z Alexandra verše: "Vznidú dřiezhy mezi nima" a "viděch ve sně řecké stany", jakož si z něho pamatoval slova: otčík, jinoše, zemice, rúče, chovaj se, hořem nyje. Přes to jeví písně Hankovy: Pomsta "Ach lesy, lesy černé" a Nářek "Ach hory, hrozné hory, ach slyšte žalost mou", nemalou příbuznost s písní Opuštěná: "Ach vy lesi, tmaví lesi, lesi Miletínští" a píseň: "Věj větříčku zlatý" projevuje příbuznost s Kyticí: "Věje větřieček z kniežeckých lesóv". Toto připomínání lesů Miletínských v písni Opuštěná a lesů kniežeckých v Kytici vedlo Erbena (rodáka Miletínského) k mínění, že lze tyto dva lesy pokládati za les jeden a přičísti vůbec všem kratším písním Kral. Rukopisu za vlast Miletín a jeho blízké okolí, kdež nepochybně z úst lidu jsou sebrány a sepsány (Výbor z liter. české I, 1202). Kteréžto mínění Erbenovo blíží se velmi pronešení našemu, že ty písně pocházejí od V. Hanky, rodilého z Hořiněvsi, osady vzdálí asi půl druhé míle od Miletína i od Králové Dvoru.
K tomu dodáváme, kterak řeč mazlivá a na diminutiva hojná v písních Kral. Rukopisu se srovnává se řečí písní Hankových, připojujíce některá slova zvláštní v písních Kral. Rukopisu Hankou utvořená nebo z ruštiny a staroslovenčiny přenešená.
Za mazlivá a zdrobnělá slova přivádíme v písních Kral. Rukopisu: větřieček, pochládeček, boreček, roveček, palúček, konieček, sněžek, prstének, kamének, zmilitek, zmilitka, nebožka (nebohá), trávka, děva, vodica, zemica, nožica, slunéčko, pérce, bělitký, malitký, tichounký, hebúčký; v písních Hankových jsou tatáž a podobná slova: větříček, větřínek, háječek, pahoreček, skřiváneček, mládeneček, měsíček, travička, travinka, hlávka (sr. trávka), vodinka, děva, dívčinka, divečka, ručinka, tvářinky, slunéčko, pérečko, raménko, ubožátko, žitko, zeleněnký, tichounký a množství jiných. K těmto slovům přičísti náleží v Písni pod Vyšehradem: slavieček, pochládeček a srdéčko a v Písni krále Václava: sladinký a tělíčko.
Slova zvláštní Hankou utvořená nebo z ruštiny a staroslovenčiny přenešená jsou tato:
Bělitký, bělounký. Zadřieše si ostré trnie v bělitkú nožicu, v Jahodách.
Bol, bolesť, bolný, bolestný. Čemu si bol zdělo, v nožici bolný trn, v Jahodách. Obě slova vzata jsou z ruského.
Děva, dívka. Toto nové slovíčko, utvořené Hankou r. 1813 a přiváděné ponejprv v písni "Při hodech" v Hromádkových Prvotinách krásného umění a v Hankově Dvanácteru písní (1815), nachází se v Kral. Rukopise v Kytici, v Jahodách, v Žežhulici a ve Skřivánku, též ve Zbyhoni a v Jelenu.   [2] "Po vodě k děvě kytice plyje, - i je sě děva kyticu loviti, - plakachu vše děvy - i by v každej děvě po žalným srdečce". Rok po nalezení Kral. Rukopisu přenesl Hanka své mlaďátko do Libušina Soudu, kde "dvě věglasně děvě, děvě súdně, vyučeně věštbám vítězovým sebrastě glasy v slavně sněmě". Opět po roce (1819) uvedl je v Milostnou píseň krále Václava, líče v ní "blaženstvie" královo, "ež tako lepú děvú chlubiti sě móže". Také Linda nemeškaje pojal něžné Hankovo slůvko do své Záře nad pohanstvem, vypisuje tu (str. 23) boj mládenců o "děvy krásné". Dle těchto dokladů jest slovo "děva" samo o sobě neomylným důkazem, že Hanka jest skladatelem písní Kral. Rukopisu a Písně pod Vyšehradem, též spoluskladatelem Libušina Soudu, rovněž jako jsou slova: "ajta, luna a chrabrý" sama o sobě jasným důkazem, že Svoboda jest skladatelem epických básní Kral. Rukopisu.
Laskati se, milovati se. Laskachom sě, milovachom, v Jahodách.
Pochládeěek, chládek. Poždi milá, v pochládečce, v Jahodách. Původ vzalo toto něžné slůvko rok dříve (1816) v Písni pod Vyšehradem, kdež "siela churastia" dává "pochládeček mil".
Pytati se, ptáti se. Pyta sě jiej skřivánek; vzato ze starosloveněiny.
Ráda, veselá. "Proč je žalostiva? Kak bych mohla ráda býti", v Skřivánku. Zde zdá se, že dřímal skladatel, maje německé fröhlich a froh (gern) za totéž. Překladatelé němečtí dali tomu verši pravý smysl, Svoboda slovy: Wie sollt ich nicht traurig sein? a hrabě Thun slovy: Wie könnt ich denn fröhlich sein?
Roveček, dimin. od rov. Zahřeben v rovečcě, v Opuštěné; tamtéž dimin. trávka, trávka na niej roste.
Sniéžek, dimin. od sníh. Na koníce jako sniežek bielém, v Jahodách.
Zmilitek a zmilitka, miláček a milenka. Zmilitka sě nedoždech, v Růži, a otvedechu zmilitka, ve Skřivánku; běže zmilitka ku potoku, v Kytici; moje zmilitka, v Jahodách. Obě slova udělána jsou podlé určitého adjektiva zmilitký (zmilitké děťátko) v písni Zdrávas v Rukopise Svatovítském.
Mluvnické chyby, jichž se Hanka v písních Kralodv. Rukopisu dopustil, uvádí prof. Vašek ve svém Filologickém důkaze, str. 28-30.
Poznámky:

  [1]  Pánové Josef a Herm. Jireček odporovali ve spise: Die Echtheit der Königinhofer Handschrift, st. 66, Fejfalíkovi z přičiny této výtky, přičítajíce mu neznalost slovanských národních písní, ježto se v národních písních srbských Vukem Štefanovičem vydaných a v jiných písních nejednou zmínka činí o dívkách, které listy píší. Tím však přímo pojmenovali pramen, z něhož Hanka, srbských písní znalý, obral si vzorek ke své písařce z doby Otakarovy. Páni Jirečkové vyvraceli vůbec téměř všechno, co Fejfalík proti pravosti Kral. Rukopisu napsal, ale neplatnými důvody, a jak nyní objasněno, nadarmo.

  [2]  Snad připomene někdo, když děva, oblíbené mladé slovíčko Hankovo vyskytuje se také ve Zbyhoni a v Jelenu, že Hanka složil i tyto dvě básně a že tedy celá "kapitule (28.) o piesniech" pochází od něho. Dotýkáme na to, že o tuto věc temnou rouškou zahalenou nehodláme se s nikým pouštěti v rozepři.

KDO SEPSAL KRALODVORSKÝ RUKOPIS ROKU 1817?
Objasňuje ALOIS VOJTĚCH ŠEMBERA, profesor řeči a literatury české na universitě vídeňské. Nákladem spisovatelovým. Ve Vídni 1880. Z tiskárny Mechitaristské (V. Heinricha). Formát 23 x 15 cm. Počet stran 64.

Knihovna Čsl. rukopisné společnosti v Praze  [sign. 20]

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná