Osobnosti rkp. sporu

PhDr. Julius Enders
Alois Vojtěch ŠEMBERA

Alois Vojtěch ŠEMBERA (1807 - 1882), bohemista a slavista, dlouhá léta profesor ve Vídni, zkušební komisař Gebauerův; založil v uvedeném městě i jakousi školu svých následovníků. Je znám jako tvrdošíjný odpůrce RZ i RK, ale nebyl jím vždy; kromě toho se od Vaška lišil tím, že snad ze staré češtiny méně znal, ale samostatněji přemýšlel - se všemi výhodami i nevýhodami takového počínání.

Původně byl nadšeným obdivovatelem obou Rukopisů, které vyhovovaly jeho vědeckému přesvědčení i jinak. Byl to "starý vlastenecký idealista" (Sborník RKZ - dnešní stav poznání; str.34). Ve své práci o západních Slovanech psal o Markomanech, jež ztotožnil s Moravany; mluvil o nich jako o lidech s kulturou poměrně vyspělou (pevné hrady, knížecí sídla, obchodní střediska, orba, pastevectví, odedávna stálá bydliště. Každý vrch a háj měl od nepaměti své jméno, viz Brandl, str.163). "Horlivý náš Šembera", říká o něm na jednom místě Šafařík (Národopis, str.11). Některé jeho práce byly ovšem přijaty přímo s posměchem, a to ani ne tak od obránců RZK, jako spíše od odpůrců, Miklošiče a Rösslera (Hattala, str.381). Ale i Hattala prohlásil Šemberovy lingvistické práce za "mimořádně primitivní" (str.42). Snad byly tyto kritiky jedním z důvodů, proč Šembera své smýšlení později radikálně změnil a podlehl moravskému Němci J. Feifalikovi a B. Kopitarovi, jehož jízlivý způsob psaní ke konci svého života převzal. Mareš (Strach, str.56) zaznamenává zprávu, že Šemberův syn přísahal umírajícímu otci, že pomstí jeho předčasnou smrt. Vydal jeho hlavní práci - německy - a odrodil se. O rozhodném vlivu Němectva i němectví ve sporu o Rukopisy se psalo hodně, nejobsažněji, třebaže stručně, rozebral tuto tendenci Perek (str.3). Máme ovšem na mysli spíše Němce v bývalém Rakousku-Uhersku a bohužel i mnohé slavisty, kteří se k nim připojili. Výpady odpůrců se příkře liší od noblesnosti Palackého, Šafaříkovy a Brandlovy.

Ze spisů, jež po sobě Šembera zanechal, nás zejména zajímají: Dějiny řeči a literatury československé, (Vídeň 1858, čtvrté vydání 1878); Libušin soud, domnělá nejstarší památka řeči české, jest podvržen. Též zlomek Ev. sv. Jana, (Vídeň 1879). Kdo sepsal RK 1817? (Vídeň 1880). Vyšlo, jak výše řečeno, i německy ve Vídni v r.1882. Ke svým pracím přidal Šembera i několik "dodavků" (jak to jmenoval) v časopisech. O něm samotném je rozsáhlejší monografie E. Škorpila: A. V. Šembera, přehled života a díla (Vysoké Mýto 1946, 205 stran).

Připomínáme, že i Šembera zasáhl do historie písně "Poděbradské" nebo "Moravo, Moravo". Dal ji totiž zhudebnit (Kolda, str.38 nn.). Autorem nejstarší verse byl, jak jsme již uvedli, Hanka. Uznáváme tu Šemberovo vlastenectví, ale nebudeme řešit, zda bylo v textu původně "to koňstvo" nebo "potomstvo" nebo dokonce "děvčátka hezky".

Šemberovy námitky proti RZ a RK rozdělíme podle jiného kriteria, než námitky Vaškovy. Uvedeme nejprve takové, které již byly definitivně vyvráceny nebo které se aspoň v nejnovější protirukopisné literatuře nevyskytují, a po nich ty výtky, jež stále přetrvávají. Projevuje se tu ovšem tendence známá již z naší krátké studie o A. Vaškovi: mnoho Šemberových námitek převzal Gebauer. Oba starší odpůrci se octli v Gebauerových pojednáních asi ve dvou třetinách textu (Osvěta 26, 1896, str.711).

Nejdříve osvětlíme námitku, kterou dnes nacházíme velmi zřídka: Hanka prý psal o nálezu RK Dobrovskému hned druhý den po nálezu, hned uvedl jméno Jaroslavovo i další tituly básní, opsal část Ludiše a objevil v této krátké době, že RK je jen zlomek delšího kodexu. Proti této výtce polemisuje Mareš (Klamnost, str.77 nn.) takto: jestliže měl Hanka RK ve vlastnictví už předtím, než jej "nalezl" (tedy na den sv.Ludmily 16. září 1817), odpadají námitky z t.zv. koincidencí, neboť vytčené odchylky, jež odpůrci hledají v Hankových původních spisech a vydáních před tímto datem, mohly být převzaty z RK. Tehdy totiž pokládali nálezci objevené staročeské texty za svůj majetek a kromě toho je známo i doloženo, že mnoho rukopisů bylo z Musea odnášeno soukromými osobami; dá se tedy říci, že tyto památky byly kradeny, třebaže dozor nad nimi byl brzy zpřísněn. Nám se však takovéto uvažování o provenienci RK i RZ nezdá místné. Krom toho byl Hanka dobrý filolog a na svou dobu zdatný vydavatel staročeských textů, s nimiž se obíral takřka stále. Mohl tedy i RK přehlédnout za jedinou noc, zvláště když uvážíme, s jakým nadšením asi tyto písně excerpoval. Mimo to je Ludiše ke čtení asi nejsnazší částí RK, neboť se v ní vyskytuje mnoho ustálených, stereotypních veršů.

K historické stránce Jaroslava Šembera námitek nepodal; vždyť dokonce uveřejnil studii "Vpád Mongolů 1241". Domníval se, že nachází na Hostýně pozůstatky tatarského obléhání, ale mylně. Ve svém díle "Západní Slované v pravěku" vytýkal slovanským učencům přílišnou závislost na německé vědě. O tomto J. Šohájek (Zprávy 1.2.1946). Jakousi Šemberovu apologii nacházíme i v knize J. Heyera Rukopisové boje a jejich ohlasy ve Vídni, revue Dunaj 13, č.4, Vídeň 1936. Jako vídeňský profesor měl Šembera styky též se Zákrejsem st., přesvědčeným obráncem Rukopisů; a na druhé straně zase uznal Trávníček Šemberův spis o RZ za vynikající! Toto ocenění uvedl na pravou míru Mareš, Zprávy 9-10, 1937, str.6. Je tu stále vidět jakýsi podtón, jako by i sám Šembera svůj protirukopisový postoj hleděl pomocí své lepší minulosti otupit.

Na str. 53 spisku o podvrženém RZ podal Šembera paleograficky velmi chatrné svědectví, neboť nezkoumal originál, ale jen ruční napodobeninu (B.Střemcha, Zprávy 1949, str.5). Zde je i citace známých slov Dobrovského, že by RZ koneckonců mohl přec jen být pravý. V r. 1880 doložil prý Šembera některá slova z RK ze Svobodovy básně, jež prý vyšla v r. 1815 (tedy příklad na koincidence!), ale ukázalo se prý, že je Svoboda vložil do svého výtvoru později, až po nálezu RK. Tak podle citátu z Flajšhanse, Zprávy 1936, č.4, str.4, Šemberovo mínění o zelené "barvě" RZ, kterou viděli i Sickel a Pertz, vyvrátil Brandl. Kuriosní je, že Šembera považoval za důkaz padělanosti i to, že jsou Rukopisy psány "in continuo".

Některé drobnosti: chybné čtení "na popražiu" v RZ, správně ovšem "na popravu"; boj proti jménu Trut, vyvrátil Šafařík a Brandl; čtení "ajta" místo aj, ta; dúbraviny uné nebo unie spojoval Šembera neprávem s "juný"; Gebauer ještě jako obránce vyvracel Šemberovy výtky proti tvaru "nedoždech" (ale G. četl "nedozdiech", nesprávně, je to starobylý aorist), proti "třie, čtyřie (akus.), imperf. hrnúše, 3.sing. ždaje, viezech na suk, některá "ie" místo "i", vraziú, trčú, žižňú; námitka proti adj. "družná" rovněž opuštěna, otázku ordálií řešil Brandl i Mareš (Pravda, str.225); výtky proti "pravdodatný, krivdy, dsky, svatocúdná" nemají průkaznost; zcela scestný byl výpad proti figuře zvané epanastrofa; zmínky o zlatu nemusí být anachronismem, jak přiznává i Sb.(str. 107); Šembera se domníval, že ordálie, tedy boží soudy, se řešívaly kyjem; vyslovil se, že i staročeská skladba "Mastičkář" je podvrhem; "pahuba" není rusismus; psaní "Vhltava" z RZ, ač je i v Hájkovi, není třeba brát jako důkaz mystifikace; Šembera četl zcela špatně v RZ "jetvi Popelova", což má být nářečový tvar místo "větve", ale už dávno se ví, že je tam "Tetvy Popelova", osobní jméno. V Ev. sv. Jana káral Šembera, že je tam stálé syčení, za něž pokládal častou příklonku "-se" ač je ovšem nutné číst "-ž, že" (existuje dodnes). To ironisoval i Gebauer, třebaže zřídka užíval tohoto polemického prostředku. Nelibost Šemberovu dále vzbudily tyto výrazy nebo sousloví: chybný duál "tvoje výpovědi", zákon(!) svatý, čeledin, v jedno, vlásti + dativ, kmeti (tak) leši, vladyky (že jsou pospolu), vybrati(!), pravda(!), předl. "po" s dativem(!), tři přechodníky za sebou, koncovka "-ovici" (Klenovica), opakování předložek, žírný, zlaté siedlo, sedm kmetů (domníval se, že jich mělo být více), předl. "po" s akusativem, Labe pi(j)e Orlicu, Dobroslavsk, příklonka "-že", Trut, pogubi, striebronosná Mže, měkkost a jotace "ie", pravda proti křivdě, věščby Vít(ě)zovy, věkožízný, elise "l-" místo "li", rozmysliti, národ (prý nevhodné), číslem preglédati, ptenec, chybějící spona jest(!), zapodobno, poganěnie, iskati, být na někoho sláb, svatý (je prý křesťanské), počet spojky "a" proti "i" je prý nízký. "Moji kmetie" chce mít Šembera takto, tedy zdvořilé oslovení, kdežto jinde čteme, že je to germanismus! Komicky působí dohady, jak se má číst nebo odůvodnit verš "búria sesypavši túču šira neba": Šembera zavrhuje vlastně celý verš. Někdo žádá "ssypavši", někdo jiný "ssuvši", další vylučuje "tuču" jako nečeskou, čtvrtý tu chce mít "širého", pátý "čirého", šestý "s šira". Jen první čtení je správné, ostatní jsou mylné nebo alespoň zbytečné konjektury. Přetrvává i většina námitek paleografických, dále slova: ot, mútíši vodu, rozvlajáše, rodný bratr, některá jména osobní, komposita, žádá se "sprositi" s gen., vytýká se nejasnost v pojmech "kněžna - knieni", předložka "v Vyšegradě" je prý nevhodná, neví se dobře, co je "utr", nesprávný je prý gen. "Krkonoší", potírají se slova jako ladná řeka, rozvaditi, předl. dle, adj. svatocúdná, nález(!), govoriti, sborný, aor. zarve, srovnávací instrumentál jarým turem, verš "u nebudu vám súditi svády" zvláště pro archaismus "u" místo "už, uže". Zde prý vzniklo nelibé houkání - asi jako v EJ syčení.

Na str.51 svého spisku o RZ se Šembera dovolává jiného odpůrce Rukopisů - kanovníka Petruševiče ve Lvově, a říká, že Mil. píseň krále Václava i Jelen, který patří k RK a je opsán na druhé straně pergamenu, je palimpsest. Šembera snad viděl zbytky latinského písma pod řádky, ač se tehdy také soudilo, že je to český text, který prosvítá z druhé strany.

Kromě těchto námitek, které zahrnují takřka celý RZ a dosvědčují - mírně řečeno - Šemberovu nechuť, ne-li nenávist, k této památce, bychom mohli ještě uvést množství paralel, tedy domnělých Hankových výpůjček z nejrůznějších textů někdy orální nebo lidové, ale valnou většinou umělé literatury, kterou prý mohl falsátor před rokem 1817 znát. Nejlépe se s Šemberovými obviněními vypořádal Brandl. Jeho obrana RZ však byla odpůrci i obhájci pomíjena proto, že hojně citoval doklady z RK, jenž měl tehdy méně oponentů, než RZ, nemluvě o sporných památkách ostatních. Připomínka, že vše, co se zdálo Rukopisům podobné, bylo posuzováno jako příznak padělanosti, a co se od aspoň trochu příbuzných textů příkřeji lišilo, stávalo se stejně podezřelým, osvědčuje se u Šembery právě tak správnou jako u Vaška.