Osobnosti rkp. sporu

@ME.FORMAT R Osobnosti rkp. sporu Jindřich Šohájek
PAMĚTI

RKZ.
Pamětí díl V., část 3.
Vzpomínky, úvahy a komentáře.
Čsl. společnost rukopisná.
Praha, 19. dubna 1954.
(rukopis - 439 stran)

Strana 1 a 2:

Předmluva ku třetí části Pamětí.

Národní a politický život v Československu od polovice r. 1936 vyvíjel se opět cestou sestupnou. Vnitropolitické problémy nebylo možno řešiti okamžitým rozhodováním pro různé otázky navzájem se křížící, čímž dočasný úspěch a náprava se znemožnila. Stále stoupající nezaměstnanost a klesající životní standard zneklidňovaly občany daněmi přetížené a roztrpčené diktaturou politických stran. Zahraniční situace se stále komplikovala vzrůstajícím nebezpečím sousední expanse. Začínalo být jasno, že Německo vystoupivší ze "společnosti národů", půjde samo dále za cílem, tentokráte dosažitelným. Pod pláštěm míru bude připravovati válku k okupaci snad celé Evropy. Jako Francie svojí revolucí a rozvratem národních sil zaplatila strašnou daň u Sedanu a nevzala si k srdci poučení dějin, tak i náš germánský soused po své porážce za světové války nezmoudřel a nastoupil hazardně cestu k největší katastrofě svých dějin. Tisícileté dějiny našeho sousedství s Německem mluví dle Palackého o stálém stýkání a potýkání s Němci. Teorie tato tolikrát během dějin prokázaná, byla u nás po prvé válce lehkomyslně přezírána. Dr. K. Kramář, první premier našeho nového státu ČSR v jedné z velikých svých řečí správně varoval před podceňováním nebezpečí sousedního slovy, že "na zatroubení zdvihnou se všichni Němci opšt k odvetě". Správná tato prognosa se po létech bohužel splnila. Jiného, opačného mínění byl tenkrát první občan našeho státu. Hlásal humanitu, neurčitý, nevyjasněný pojem, o němž nebylo zkušeností, jak ho v praktickém životě naplniti. Tím méně na poli mezinárodním, neboť jsme nikdy nikoho neohrožovali. Palackého humanitní ideály demokratické se u nás ode dávna samy sebou rozuměly. Při všem mluvení o humanitě dával T.G.M. stále najevo, že ani tenkrát ještě neuhasl v jeho srdci plamen národního přenárodnění pro kulturu německou, jak nám o tom líčí Bráfovy Paměti. Nezměnil se, realismus opět ožíval a celá činnost prvního presidenta vracela se k činnosti předválečné. Nikoli nadarmo byla napsána Horkého božura "M. redivius". Ve vojenství nastoupen u nás nebezpečný extrém zrušení armády, beztak malé a demoralisované. První vojenský velitel hlásal "válka nebude ani za sto let", což bylo u nás doma přijímáno jako bůhví jaká prorocká moudrost a u souseda podněcovala lačnost po tučné kořisti, která se mu v tisícileté minulosti vždy vymkla z drápů. Sousedské vztahy k nám i když delší léta trvaly, nebyly ostatně nikdy upřimné. Tak i nyní. Mohl s námi žíti navždy v míru dle Havlíčkova "já pán, ty pán". V tomto nezáludném společenství a spolupráci mohly být oba národy baštou opravdového pokroku, míru a pokoje, o kterou by se na dlouhé věky tříštily jakékoli pokusy o rozvrat zprava i zleva. Avšak kniha nového poloboha "Mein Kampf" dala jasně všem u nás i za hranicemi na srozuměnou, že není tam vůle k mírovému soužití dočasně maskovanému. Duch Treitschkeho filosofie o nadřazeném národě, Bismarkovo "krví a železem", Nietscheovy ideje o nadlidech a ...... hrozba o rozbíjení lebek v krvi i srdci velkého národa byl stále živý. Tyto zhoubné ideje byly dokonce označovány jako vůle prozřetelnosti. Teprve v hodině dvanácté voláno u nás "Hanibal ante portas". Přikročeno k druhému extrému. Dříve z nejvyšších míst nařizováno - žádnou armádu, nyní vše jen pro armádu. Stále hledán nějaký ten duch, aby najednou vlil do naší pacifismem a různými -ismy otupených nějaký ten kouzelný elixír statečnosti k činům budoucím. Věnovány miliardy na vojenskou výzbroj a na hraniční bašty odporu, které později i s výzbrojí padly do rukou okupantů. U lidí lehkomyslných nastalo zděšení, až když se vidělo, že tzv. Společnost národů v Ženevě byla jen dle hlasu lidu "žvanírnou" a smlouvy s takovou chválou na odiv vystavované jen - cárem papíru.

Jednoho krásného dne viděl jsem na praž. Národní třídě prvního občana státu, co by vrchního velitele armády na koni, za ním suitu franc. generála Fauchera a pěkně vybavené vojenské formace pražské posádky všech typů. Projeli ulicemi za mlčící Prahy na chodnících, jako by tušili, že první statně se držící jezdec chce tímto gestem napraviti o 360° svůj dřívější "státnický omyl" o žádné armádě nebo jen milici. "Pozdě, ale přece" říkali jedni. Jiným kolovaly hlavou zcela jiné myšlenky... A my všichni účastníci pětiletého krvavého dramatu na frontách jsme obavou trnuli, zda se podaří ještě vzkřísiti to, co bylo po 15 let v duši mládeže ubíjeno? - Lásku k vlasti, národu a zodpovědnost za činy spáchané. Mnohý účastník defilé z našich rukopisných řad neubránil se meditacím, bude-li to ještě duch Záboje, který ovládne nitro tisíců ve zbrani, aby po příkladu dávného bohatýra odrazili vetřelce až k modrým horám...

Jest pravdou, že po abdikaci prvního pres. T.G.M. jeho nástupce se snažil zachrániti, co ještě bylo možno a věnoval mnoho péče o urychlené vybudování armády. Naše již početná obec nové rukopisné obrany, čím více se blížily osudové chvíle Mnichova a kulturní záležitosti ustupovaly víc a víc otázkám brannosti, tím houževnatěji pracovala, aby RKZ v tom víru událostí nezapadly. O snahách, práci, naději i zklamání budu vyprávěti v třetí části Pamětí RKZ a sice v I. kapitole nazvané "Doba předmnichovská". K tomu všemu mi dopomáhej Bůh!

V Praze, dne 14. května 1953.

Jidřich Šohájek