Osobnosti rkp. sporu

Jindřich Šohájek
PAMĚTI

RKZ.
Pamětí díl IV., část 2.
Vzpomínky, úvahy a komentáře.
Čsl. společnost rukopisná.
Praha, 12. května 1953.
(rukopis - 474 stran)

Strana 1 a 2:

Úvodní slovo.

Kulturně-politický stav našeho národa v létech třicátých první Republiky Čsl byl neutěšený. Ale i hospodářsky byla nastoupena cesta sestupná. Mezinárodní význam náš i přes vychválené zdánlivé úspěchy rok od roku klesal a nevěstil pro budoucno nic dobrého. Cizina, která nám dříve nebyla nakloněna, považovala nás za zhoršené Rakousko, poctiví vlastenci národního zaměření byli zklamáni a živly rozvratu byly na postupu. Mocný germánský soused, odvěký náš nepřítel počal hrozivě vystupovati, aniž mu v tom bylo bráněno. Ani tak velké nebezpečí germánské expanse nedonutilo naše politické strany k soustředění v jeden mocný šik na obranu národní existence. Spoléhalo se tak komplexně na mezinárodní smlouvy více méně problematické, bez pevných garancí, které by naši ohroženou samostatnost ochránily. Národ byl bez vůdčí hlavy těšící se důvěře a lásce všeho občanstva. Po dvacet let měli jsme sice doma dva silné jedince, ale éra jejich vlády přinesla všeobecné rozčarování. První přijat byl v náruč celého národa s nepopsatelným nadšením. Důvěra a naděje do něho kladená byla tak veliká, že se zapomínalo, že ještě před málo lety byl v národě osobou nenáviděnou. Vedoucí mužové státu radostí nad dosaženou samostatností pozbyli kritické soudnosti a státnické opatrnosti. První občan státu požíval ze začátku téměř absolutní moci v důležitých otázkách státních, zaobalenách do hesla - demokracie. Postačilo však deset let státní samostatnosti, aby vyprchaly iluse v jeho státnickou moudrost, spravedlnost a hlavně náklonnost k tradiční národní myšlence, z níž vlastně stát vznikl. Neopíral se o vrstvy národně a státně uvědomělé, ale odstředivé materialistického založení. Druhý, jeho nástupce dostal se k moci spíše obratnou politickou mašinerií, než důvěrou širokých mas. V této době obecné bídy a lhostejnosti inteligence k otázkám kulturním rozpomínalo se mnoho vlastenců na doby minulé, ti starší zejména ještě na časy dr. Riegra, posledního skutečného státníka našeho. Vedoucí mužové tenkrát i přes občasná nedorozumění dovedli ve vážné chvíli potlačiti v sobě stranickost a spojeni odrazili nejednou nástrahy našich nepřátel. Ale i nyní bylo u nás dosti uvědomělých občanů, kteří s bolestí pozorovali kulturní a umělecký úpadek, srovnávali s dobou dřívější a kde se dalo, snažili se o nápravu. Tak byla léta třicátá nikoliv nepodobna oněm počátkům doby probuzenské, kdy několik jednotlivců přes skepsi a útlak shora se pokoušelo probudit uspané národní povědomí. Také i na poli politickém přes nezdar byly učiněny pokusy obdobné. Jest odvěký zákon přírody, že lidé v útlaku vzpomínají lepších dob minulých a srovnávají s přítomností. I nyní myšlénky přemnohých občanů zalétaly do dob příkladné národní soudržnosti a lásky, v nichž zrodila se veledíla vlasteneckého zápalu Národní divadlo, Musea, slavné výstavy a kulturní rozkvět národa k údivu ciziny a závisti nepřátel dospěl kulminační úrovně. Z těchto vzpomínek rostlo přesvědčení, že právě naše Rukopisy byly oním blahodárným elixierem, který ponoukal k činům a měl převážný podíl na národním znovuzrození. Několik osvícených mužů svými přesvědčujícími spisy udrželo kontinuitu s předešlou generací rukopisnou, ale i silnou vůli k pokračování obrany a rozšíření této činnosti ve společném organisačním kolektivu. O tom v dalším.