Osobnosti rkp. sporu

Památce prof. Julia Stoklasy
Soubor příspěvků jeho přátel a spolupracovníků
Nákladem Československé Akademie zemědělské
V Praze 1937.

PhDr. et Dr. techn. h.c. Julius Stoklasa
( 9.9.1857 Litomyšl - 4.4.1936 Praha )

Strana 400 až 405:
Účast Stoklasova v rukopisném boji
Dr. Jan Boštík

Mladý Stoklasa, jehož romantické vlastenectví tak typické pro tehdejší dobu poznáváme z jeho mladických veřejných projevů, nemohl zůstat lhostejný k rukopisnému boji, který se rozpoutal po známém únorovém dopisu prof. Masaryka v Atheneu v r. 1886. Charakteristický rys jeho povahy prozrazuje nejen způsob, jakým se do sporu vmísil, ale také argumentate, kterou sotva třicetiletý Stoklasa útočí jak na prof. T. G. Masaryka a prof. J. Gebaura, tak na samotného zastánce pravosti Rukopisů profesora pražské techniky Ant. Bělohoubka. Je to také dokladem jistého sebevědomí, které vyplývalo ze Stoklasova důkladného vzdělání chemického nebo ještě lépe z jeho nadání pro chemii. Sledujeme-li Stoklasův způsob myšlení v jeho tehdejších článcích, vidíme v nich projev osobitého naturelu, který vytvářel jeho osobnost až do nejzazšího stáří: uměl býti lehce pohyblivým logikem ve všech polohách, používal k tomu všech zbraní vědy, ale neostřil je na brusech kritického pochybování problematického vědce. Byl bezprostředním a mnoho myslil, ale nebyl přemýšlivým. A proto když zkřížil zbraň s protivníkem, měl v ruce jenom lehkou šavli a nikoliv těžký meč, kterým byl v životě mnohokrát ohrožován.

V roce 1886 byl Stoklasa "inspektorem továrny na lučebniny a mrviva strojená v Pečkách", jak ho Bělohoubek označuje a měl již publikováno na dvacet odborných článků a prací. Jeho zájmy nebyly vyčerpány běžnými pracemi továrního chemika, ale jeho instinkt hledal uplatnění v různých možnostech, v nichž by se zajiskřil jeho duch a kde by prokázal svoji odbornou všestrannost.

Spočítáme-li chemiky, kteří se otevřeně a svými jmény účastnili rukopisného boje na obou stranách, vidíme, že jich byl jenom nepatrný počet a právě pro Stoklasu je příznačné, že mezi nimi nechyběl. Jeho účast byla závažná a na jeho důvody reaguje jak Masaryk a Gebauer, tak Bělohoubek, který rád uznal jeho "horlivost v oboru badání najmě v oboru agrochemie" (Osvěta XVIII., 649).

Pročítáme-li tehdejší revue a politické listy, na jichž stránkách boj probíhal, udivuje nás také polemická urputnost ve výrazech, které podlehl i Stoklasa nejen vůči Masarykovi, Gebauerovi, Wislicenovi a j., ale také v kritice chemického rozboru Bělohoubkova. Nechápal, jak si Bělohoubek "mohl vůbec troufat provésti chemické dobrozdání ve sporné otázce pravosti rukopisů". Při tom však Stoklasa věřil v pravost rukopisů od svého mládí až do smrti a když nedlouho před smrtí jej vyhledali mladí nadšenci, kteří se opět snaží vzbuditi víru v pravost rukopisů, stal se jim autoritou a byl jim tichým patronem.

Prof. Gebauer žádal ve své první stati ze seriálu článků v Athenaeu, do nichž snášel mluvnické důkazy proti pravosti Rukopisů, aby kromě zkoušky jazykové byly také provedeny zkoušky palaeografická a chemická. V tomto směru byl návrh kladnou odpovědí prof. Masarykovi, který do stupnice průkaznosti právě řadil také rozbor palaeografický a chemický, třebaže pochyboval o tom, že těmito rozbory může být pravost či nepravost Rukopisů prokázána.

Stoklasa brzy na to reagoval ve svém prvém článku Slovo o chemickém zkoumání R.K.Z. v Nár. listech dne 13. března 1886. Připomíná, že rukopis Zelenohorský byl již třikrát zkoumán a uvádí nález kustoda A. J. Cordy, který provedl rozbor inkoustu a pergamenu a neshledal ničeho podezřelého, co by nasvědčovalo tomu, že jde o falsifikát. Polemisuje s Gebauerovým prohlášením, že budou-Ii zkoušky chemická a palaeografická s to dokázat starobylost rukopisů, že tomu podřídí pochybnosti filologické.

Na tento Stoklasův článek odpověděl v Athaeneu (III., 221) prof. Masaryk v třetí příloze k vědeckému posouzení rukopisů a lituje, že i mužové odborně vzdělaní k věci mluví a tím spor prodlužují. Zdůrazňuje, že není možno se dovolávat zkoušek starých, ale nutno provést zkoušky nové, založené na moderním stavu vědy. Jinak v šesti bodech probírá Stoklasova tvrzení a nakonec odmítá názor, že je pravé to, čemu nelze dokázat nepravost.

Stoklasa brzy odpovídá na Masarykův článek v Nár. listech 26. března 1886 v článku O chemickém zkoumání R.K.Z. Vysvětluje svůj zájem o věc tím, že již r. 1879 byl povzbuzován prof. Šemberou ve Vídni k chemickému prozkumu starých listin. Již tehdy pátral po tom, zda by bylo možno vynalézti "modus přípravy inkoustu, který by posloužil ku zhotovení manuskriptu, podobnému zelenohorskému; experimenty ty zůstaly však plně bez výsledků". Dále praví, že nenašel v odborné literatuře zpráv o konstituci železitého inkoustu, kterého bylo používáno v dobách klasických a ve středověku. Pak polemisuje s Masarykovým popisováním Cordovy účasti na zkoumání pravosti rukopisu zelenohorského a tvrdí, že Corda provedl r. 1835 chemickou zkoušku za přítomností Šafaříka a Palackého a došel k poznání, že zelenavá barva inkoustu rukopisů nevzniká z barvy organické, nýbrž z okolnosti, že inkoust je železitý. Brání odbornou kvalifikaci Cordovu proti jiným autoritám, které uvádí Masaryk, odpovídá na jednotlivé body jeho článku a prohlašuje, že zcela souhlasí s novým prozkoumáním rukopisu "na základě moderních vymožeností a exaktních výzkumů co do povahy inkoustu a co do chování se jich pergamenu".

Pokračování tohoto Stoklasova pojednání je v článku Materiál k chemickému prozkoumáni RKZ v příloze Nár. listů k číslu ze dne 18. a z 19. května 1886. V prvé části rekapituluje tehdejší vědomosti o složení starých inkoustů a prohlašuje, že svým vlastním zkoumáním dospěl k poznání, že ve středověku bylo užíváno inkoustu připraveného pomocí solí měďnatých a železnatých. Podává výsledek vlastního výzkumu inkoustů na některých musejních rukopisech. Zkoumal také falsa, o nichž prohlašuje, že "jsou tak bez důmyslu zhotovena, že teprve zříme, jak plané jsou domněnky o padělání RKZ". V druhé části Stoklasa probírá nález Cordův a tvrdí, že rukopis zelenohorský je psán inkoustem železnato-měďnatým nebo dokonce měďnatým a uvádí, že celý protirukopisný boj nabude pro odpůrce kritického obratu, potvrdí-li se s veškerou určitostí, že inkoust je měďnatý nebo měďnato-železnatý. Je totiž známo, že teprve v letech šedesátých určili chemikové měď v manuskriptech z dob klasických a středověku a Stoklasa se táže, mohl-li domnělý falsátor věděti již r. 1810-1816, že byl připravován inkoust pomocí skalice. Dále praví, že Corda a Staněk usoudili, že zelenohorský rukopis je psán inkoustem pouze železnatým, neboť neměli tušení o tom, že by existoval inkoust měďnatý.

Na tato Stoklasova tvrzení odpověděl v říjnovém čísle Athenaea (IV., 19) Jos. Truhlář, který ironisuje tvrzení Stoklasova, jenž si myslí, že falsátor by musel provádět dlouhé experimenty než by připadl na měďnatý inkoust a poukazuje na prostý Krameriův kalendář toleranční na r. 1769, kde byl otištěn recept na výrobu zeleného inkoustu z mědi.

Mezitím se sešla v květnu r. 1886 komise pro prozkoumání Rukopisů a navrhla výboru Společnosti Musea král. Českého, aby chemické prozkoumání provedli prof. V. Šafařík z české university, prof. J. Lerch z university německé a Ant. Bělohoubek, profesor chemie na české technice. Při debatě padlo také jméno Stoklasovo. Poněvadž prof. Lerch členství v komisi nepřijal, byli pověřeni chemickým prozkoumáním prof. Šafařík a Bělohoubek. Nálezy obou profesorů byly předneseny v komisi a publikovány v květnu r. 1887 v Časopisu musea (LXI., 297). Prof. Gebauer uveřejnil v Athenaeu před i po uveřejnění zprávy komise několik pojednání o chemickém a mikroskopickém vyšetřování rukopisů. V prosinci byly otištěny v téže revui listy J. Wislicena, profesora chemie lipské university. V Nár. listech pak byla publikována dvě pojednání Julia Stoklasy. Profesor Bělohoubek si stěžuje později v Osvětě (XVIII., 466) na okolnost, že po uveřejnění zprávy chemické komise nevznesli čeští chemikové námitek proti zprávě chemické komise a pak odpovídá jak na námitky prof. Gebauera, tak na kritisující stati Stoklasovy.

Stoklasa totiž uveřejnil v Nár. listech po vydání nálezu dva články O chemické a mikroskopické zkoušce RK. Prvý 25. prosince 1887 a druhý 22. ledna 1888. Netají se názorem, že parere profesorů Šafaříka a Bělohoubka "nevyhovuje zcela požadavkům, jaké žádáme v otázce tak eminentně důležité". Vytýká jim, že nestudovali povahu inkoustů starých manuskriptů ve světových archivech a považuje jejich dobrozdání pouze za materiál k dalšímu šetření. Praví, že po dvě léta se zabýval chemickým zkoumáním starých rukopisů pokud se týče inkoustu a pergamenu a prohlašuje, že se ztotožňuje ve všech bodech s kritikou prof. Gebauera proti prof. Bělohoubkovi, k jehož závěrům se staví negativně jako k falešným a neopodstatněným. Pak zaujímá odmítavé stanovisko k celému parere prof. Wislicena a ke Gebauerovu tvrzení, že chemie nemůže podat nezvratných důkazů pravosti králodvorského rukopisu. Přiznává se k tomu, že studoval z podnětu Dr. Grégra v Erfurtě sbírku rukopisů, a to jak inkoust, tak pergamen, a uvádí vlastní analytickou metodu. Prohlašuje, že mikrochemickou analysou lze dokázati rozdíl mezi rukopisy starými a novověkými a proti Gebauerovi tvrdí, že chemie může podat důkaz o pravosti králodvorského rukopisu. Na základě několika nepodařených výzkumů nelze "hlásati do světa, že rukopis je falsum". Pokud se týče nálezu berlínské modři prof. Bělohoubkem, tvrdí, že není možný, a vytýká prof. Gebauerovi, že jej akceptoval za jedině správný ze všech ostatních důkazů jenom proto, aby podepřel svědectví proti pravosti rukopisu, třebaže je přesvědčen, právě tak jako ostatní chemikové, o tom, že všechny dedukce Bělohoubkovy jsou naprosto liché a že berlínskou modř dokázati nemohl.

Tvrzení a útoky WislicenoVy, Stoklasovy a GebaueroVy nemohl ovšem prof. Bělohoubek ponechati bez odpovědi. V Osvětě odpovídá nejdříve prof. Wislicenovi a pak Juliu Stoklasovi (XVIII., 638) jako "druhému odborníku, který podal na veřejnost kritickou úvahu o chemickém a mikroskopickém ohledání rukopisů". Brání se proti Stoklasově výtce, že parere prof. Šafaříka a Bělohoubka nevyhovuje požadavkům, které mají být uvažovány při tak důležité otázce. Odpovídá na čtyři Stoklasovy námitky a prohlašuje, že chemie nebude moci podat přímého důkazu o pravosti rukopisu králodvorského, který je nyní středem sporu, resp. o tom, že pochází ze XIV. století. Má-Ii však Stoklasa za to, že chemie může podat přímý důkaz, bylo by zajisté neodpustitelnou chybou, kdyby mu k tomu nebyla dána příležitost. I navrhuje proto správnímu výboru musea, aby Stoklasu povolal za člena chemické komise. Prof. Bělohoubek se cítí velmi dotčen Stoklasovým tvrzením, že nemohl dokázati berlínskou modř, kterou podle dobrozdání nalezl v iniciále N slova Neklan v králodvorském rukopisu a praví, že Stoklasa neměl práva k odsouzení jeho práce, neboť tím bral v pochybnost chemickou čest Bělohoubkovu. V souvislosti s tím oznamuje, že pozval do své laboratoře odborníky, před nimiž provedl důkaz pravdy. Dr. Julius Grégr, který byl jedním ze svědků pak prohlásil, že ochotně uveřejní v Národních listech satisfakci za stať z 22. ledna 1888. Bělohoubek nemínil zlehčit na veřejnosti pověst chemika Stoklasy, kterého si vážil, ježto mu šlo o to, aby ho přesvědčil. Dopsal proto Stoklasovi a pozval ho k návštěvě, při níž za přítomnosti ještě tří chemiků provedl všechny reakce, které si Stoklasa přál. Prof. Bělohoubek dále píše, že Stoklasa doznal, že byl v neprávu, omluvil své jednání a prohlásil, že se cítí povinen v Nár. listech dáti mu satisfakci. Také při druhé návštěvě dne 29. dubna 1888 v přítomnosti Frant. Farského, ředitele zemské vyšší hosp. školy v Táboře, prohlásil Stoklasa, že se svojí kritikou přenáhlil a že se pokusy přesvědčil o správnosti Bělohoubkova zkoumání.

Taková byla Stoklasova dokumentární účast v rukopisných bojích. Stoklasa mohl pak i po těchto událostech pokračovat v diskusi a bránit se a útočit na obou frontách, ježto z dosavadního způsobu polemik by se mohlo zdát, že se octl v táboře odpůrců pravosti rukopisů, což však neodpovídalo ani jeho citovému vztahu k rukopisům, ani jeho vnitřnímu přesvědčení jako chemika. Odmlčel se však, jako ostatně pomalu utuchal celý boj, takže se důvodně zdálo, že většina celého veřejného mínění přejala názor, že jazykové důvody jsou tak přesvědčivé, že otázka podvržení rukopisů je jimi definitivně prokázána. Stoklasova víra v pravost rukopisů zůstávala však latentní a prozrazoval ji jenom v rozhovoru s těmi, kteří v pravost rukopisů věřili. Nakonec ji osvědčil v r. 1935 projevenou ochotou, že by veřejně vystoupil k obhájení pravosti rukopisů. V jeho pozůstalosti se však nenašlo dokladů o tom, že by se zabýval touto otázkou ještě po roku 1888. Tehdy se oženil a pilně soukromě studoval, aby vykonal doktorát v Lipsku a dokončil studia na vysoké škole zemědělské ve Vídni. Měl tedy zcela jiné starosti a jeho odborný zájem přešel k agrikulturní chemii a biochemii, v níž intensivně pracoval na mnoha problémech, zvláště když pak pomýšlel na kariéru vysokoškolského učitele. I s hlediska této budoucí existence by se mohlo vysvětlovat jeho odmlčení, ačkoli je to nejméně pravděpodobné.

Stoklasovu účast na rukopisných bojích můžeme posuzovati jako projev temperamentu, který ho nutkal k tomu, aby nebyla zameškána žádná příležitost, kterou život nabízí jako ventil pro akumulované vědomosti, kombinační mohutnost a horoucí vlastenectví, které si žádá důkazů. Ať se díváme jakkoli na Stoklasovu účast v rukopisných bojích, musíme doznat, že dovedl veřejně a otevřeně vystoupit a neschovávat se za názory jiných, ani nebyl skrytým rádcem a našeptavačem, jako tolik jiných našich chemiků.

Památce prof. Julia Stoklasy
Soubor příspěvků jeho přátel a spolupracovníků. Nákladem Československé Akademie zemědělské v Praze 1937. Publikace obsahuje 138 příspěvků, 130 ilustrací a má 816 stran.