Nedávno, vzpomínajíc starých časů, jsem si vypůjčila Rukopis
zelenohorský a čím dále jsem četla, tím více se mi v mysli vynořovaly
romantické básně doby probuzenecké, ruské byliny a naše lidové písně. Zdálo
se mi, že Rukopisy byly psány právě pod jejich dojmem. Posuďte, není-li tomu
tak, z této malé ukázky:
SKŘIVÁNEK
Pleje děvče konopí
u panského dvora.
Zeptal se jí skřivánek,
proč je žalostiva?
"Jak bych mohla ráda být,
skřivánku ty malý?
Odvedli mně milého
na kamenný hrádek.
Kdybych měla perečko,
psala bych mu lístek.
Ty, můj milý skřivánku,
ty bys tam s ním letěl.
Není pera, není blanky,
bych mu psala lístek;
pozdrav drahého mi zpěvem,
že tu hořem zmírám".
Nepřipomínají vám tyto verše z Rukopisu králodvorského, přepsané do nové
češtiny, báseň Čelakovského anebo lidovou píseň? Mimo to v době, do které
Hanka Rukopisy kladl, ani mnozí králové neuměli psát, a zde prosté venkovské
děvče naříká, že nemá "pera ani blanky", aby napsalo milému, kterého jí
"odvedli".
Chápu otcovo odhodlání a snahu jít za pravdou. Geniální slavisté a muži
ryzího charakteru, Dobrovský a Kopitar, kromě jiných, už dávno předtím
pochopili, že Rukopisy jsou podvržené padělky a že je napsali romantičtí
básníci. Hanka verše převedl do staročeštiny a jiný spiklenec je napsal na
pergamen, protože chtěli světu ukázat vzácné české středověké poklady,
starší než němečtí Nibelungové a rovněž tak krásné, snad i krásnější.
Rukopisný boj byl ve své podstatě skupinovou prací mladých odborníků,
kteří zkoumali hodnověrnost Rukopisů; po stránce jazykové tak učinil
Gebauer, po stránce historické Goll, po stránce paleografické Hrubý. Můj
otec organizoval práci celé skupiny a sám kritizoval Rukopisy z hlediska
sociologického a estetického.
Nebylo třeba zdůrazňovat kulturní vyspělost starých Čechů podvrženými
Rukopisy. Kronika Kosmova, staré písně a legendy stačí, abychom se
přesvědčili o hodnotách a nadání našeho národa už v šerém dávnověku. Jak
krásná jsou jména z doby pohanské: Křesomysl, Hostivít, Nezamysl, Vojen!
Jakou znalost a jaký postřeh duchovních pojmů projevují! Může být krásnější
vlastnost nežli křesat lidskou mysl?!
Pamatuji se, že otec říkal, že v boji dal nejednu zbytečnou ránu a že se
ve svém mládí dopustil nejedné chyby. On však správně pochopil, že je třeba
budovat na prosté skutečnosti, proto organizoval výzkumnou práci, která
přesvědčivě dokázala, že Rukopisy byly podvrženy.
Tato práce se proměnila v boj, protože někteří zastánci Rukopisů cenili
více slávu národa, založenou na padělcích, nežli vznešenou skutečnost.
Někteří z nich sami zapochybovali o pravosti Rukopisů, ale tím se stali
ještě neústupnějšími.
Nutno však uznat, že mladí učenci, kteří dokázali nepravost Rukopisů,
byli velmi ohniví, nadšení a často bezohlední. Myslím, že nejsilnější
osobností a největším vědcem této skupiny byl profesor Jan Gebauer. Jeho
"Historická mluvnice jazyka českého" je skvostem naší literatury.
Gebauer, vědec světového jména, byl člověk velmi skromný a tichý a těžko
snášel neomalené útoky. Otec si často povzdechl nad jeho plachostí, jež byla
v takovém rozporu s jeho vědomostmi a jeho pevným postojem. Na druhé straně
otec se zdál Gebauerovi příliš prudkým a ohnivým.
Vážná kampaň bojů o Rukopisy sblížila naší rodinu s Gebauerovými,
Seydlerovými a Gollovými a tato cenná přátelství nám zůstala po celý život.
V neděli jsme k těmto rodinám chodívali na odpolední návštěvy, zvláště
ke Gebauerovým a Seydlerovým, a oni k nám. My děti jsme dobře věděly, kde
jsou nejlepší koláče a buchty a kde můžeme očekávat nějaké překvapení, jako
jsou pomeranče, rozinky nebo ořechy. Nejslavnějším bodem těchto klidných,
snad až trošičku nudných návštěv byla pro nás svačina. Jinak jsme my děti
hrávaly společenské hry: černý-bílý, ano-ne, na mlynářku, prstýnek a jiné.
Dováděly jsme v obývacím pokoji, zatím co otec trávil nedělní odpoledne
obyčejně v rozhovoru s profesorem Gebauerem v jeho pracovně a matka si
povídala s paní Gebauerovou, s níž si velmi dobře rozuměla.
Paní Gebauerová si velmi vážila svého muže, ač ona sama byla středem
rodiny. Pocházela ze starobylé pardubické měšťanské rodiny, která měla svou
kulturu a tradici. V dívčích letech měla paní Gebauerová mnoho
nápadníků pro svůj milý zjev a půvabné způsoby, ale před měšťanskými synky
dala přednost mladému učenci, který pocházel z chudé tkalcovské rodiny.
Byt Gebauerových byl velmi skrovný, jen tu a tam kus pěkného nábytku
připomínal blahobyt rodiny Gebauerové.
Gebauerovy děti byly pěkné a nadané; byly přísněji vedeny než my a nikdy
se ironicky nevyjadřovaly o skupině obhájců Rukopisů. Imponovala mi jejich
kázeň a také důkladnost jejich školských prací. Nejstarší dcera Marie, o
hodně starší než my, byla učitelkou. Později se stala spisovatelkou a mimo
jiné napsala životopis svého otce. Mladší děti byly Herbertovými a mými
vrstevníky. Nejnadanější z nich, Jan, později historik, bohužel zemřel
mlád.
Otec často říkával, že se od Gebauera mnohému naučil, zvláště po stránce
metodické. Tenkrát viděl, že je důležité každou myšlenku zapsat na zvláštní
papír a zařadit. Profesor Gebauer si tak zapisoval staročeská slova a obraty
řeči. Někdy nám dětem tyto lístky ukazoval. Byl k nám vždy nesmírně vlídný.
Na Seydlerovy mám též velmi milé vzpomínky. Profesor Seydler, astronom,
nám vyprávěl o hvězdné obloze a zval nás do malé hvězdárny, již vybudoval na
Letné. Tam nám dalekohledem otvíral vesmír.
První paní Seydlerová byla z rodiny slavných matematiků. Zemřela na
tuberkulózu a zanechala tři malé děti. Druhá paní Seydlerová byla tělem -
duší hospodyně. Právě u nich byly nejlepší koláče a nejbáječnější čokoláda.
Nejstarší ze Seydlerových dětí, Helenka, byla geniální matematičkou.
Obdivovala svého otce, po němž své nadání zdědila. Jako maličká se kudrnatá
Helenka rozběhla jednou se smetáčkem a lopatkou do zahrady, aby smetla
hvězdy, které v srpnu toho roku hustě padaly z nebe.
Škoda - přeškoda, že nemohla studovat na univerzitě; jistě by byla v
matematice vynikla. Předčasná smrt jejího otce tomu zabránila. Profesor
Seydler dlouho churavěl, nicméně byl velmi činný v rukopisném sporu. Vztah
mého otce k němu byl prodchnut jakousi něžnou úctou.
Helenka se stala upřímnou a věrnou přítelkyní mé matky; sblížilo je
jejich jasné a přesné myšlení. Za první světové války, když matka byla úplně
osamělá, Helenka ji často navštěvovala a hrála s ní šachy.
V plném víru bojů o Rukopisy se narodil Jan. Zavolali nás, abychom se
podívali na nového bratříčka. V dětském pokoji na stole v koši na
prádlo vyhlížela z bílé čepičky a přikrývek malá hlavička - milá, pěkná
tvářička. Jaký život byl před ním?
Jeho jméno zvolil otec - krásné a významné české jméno. Naše jména,
Herbert a Alice, měla svou historii. Herbert byl pokřtěn podle příjmení
otcova nejlepšího přítele, Josefa Herberta, a mé jméno zvolil otec podle
hrdinky románu "Mučednice z Tillbury". Byla bych ráda tento román četla, ale
ani v Britském muzea, ani jinde se mi nepodařilo jej vypátrat. Hrdinka
tohoto příběhu nesouhlasila se životem a politikou anglického dvora a
nechtěla svému synovi dovolit, aby vstoupil do královských služeb. Pro svůj
vzdor byla uvězněna a později utopena.
Doma mi říkali "Elis" - litovala jsem, že nemám české jméno a že se moje
jméno jinak píše a jinak vyslovuje.
Roku 1887 založil žurnalista Jan Herben čtrnáctideník "Čas", ve kterém
se účastnil boje o Rukopisy. Byl rodákem z Brumovic a otec ho poznal
ještě jako studenta na moravském Slovácku. Herbert a já jsme mu říkali
"jezevec", protože jsme se dočetli, že jezevec je "zavalitý". Nevěsta pana
Herbena byla mou učitelkou na druhé třídě obecné. Pocházela z uvědomělé
české rodiny z Brna a v Ottově "Světové knihovně" vydala mnoho dobrých
překladů z ruštiny.
Za návštěv pana Herbena jsme slýchávali, jak otec přechází po pracovně a
jak mluví hlasitě; jindy diktoval osnovu článku, který dle jeho přání měl
být uveřejněn v "Čase". Nás tyto rozhovory velice bavily a nejednou jsme si
lehli u dveří a naslouchali jsme jim; když se pak kroky blížily ke dveřím,
vyskočili jsme a zmizeli.
Pana Herbena jsme měli rádi, byl svůj, nikdo nebyl zcela takový jako on.
A přese všechno domlouvání otec ho měl také rád - byl mu nutností!
Nepochybuji, že jeden z těch prudkých rozhovorů mezi otcem a Herbenem se
týkal článku "Naše dvě otázky", uveřejněného v prvním čísle "Času". Autor
článku si kladl dvě otázky: Má malý národ usilovat o samostatnost nebo má
splynout s národem velkým?
Otec o tomto článku nevěděl, a když ho dostal do rukou, velmi se nad ním
rozhorlil. Veřejnost autora neznala a článek připisovala otci. Teprve
později vyšlo najevo, že jeho pisatelem je Hubert Gordon Schauer. Veřejnost
Schauera odsoudila, ale otec věděl, že je to člověk nadaný, avšak na scestí.
Když bylo Schauerovi nejhůře, otec se ho ujal, dokonce mu poskytl útulek v
našem domově.
Schauer byl souměrné postavy; zapamatovala jsem si ho zvláště proto, že
měl vlasy ustřižené do "rendlíku", jako to mívali staročeští sedláci. Dlouho
však u nás zůstat nemohl. Byl rozháraný, večer přicházel pozdě domů a rodiče
viděli, že mu svým pohostinstvím nepomáhají.
Je zvláštní, jak ten širý svět pronikal do našeho dětského pokoje ve
vile Osvětě. Z Ameriky nám babička Garriguová posílala vždy časopis
"St. Nicholas" a stránky, jež se jí nejvíc líbily, označovala červeným nebo
zlatým javorovým listem. Vždy jsme se na tento časopis těšili. Připomínal
nám matčino vypravování o jejím dětství, o jejich bílém domě v zahradě a o
škeblích, jež jim strýc kapitán přinášel ze svých cest.
Ještě z vily Osvěty, v dubnu 1887, se otec vypravil na svou první
studijní cestu do Ruska. Z první a roku 1889 z druhé cesty nám přivezl
dárky z té zvláštní, daleké země. Byly to svérázné dřevěné vyřezávané
hračky, krásně ilustrované vydání starých ruských pověstí - bylin, a pro mne
malý ruský kroj s křížkovým vyšíváním.
V podvečer si otec často sedl na svou zelenou lenošku a já s Herbertem
jsme si klekli na zem, opřeli se o opěradlo křesla a naslouchali těm
obdivuhodným zkazkám o ruských bohatýrech. Na mne vždy mocně působila pověst
o Svjatogorovi, který vdechl Iljovi Muromci svou černozemnou sílu.
Ze své cesty přivezl otec také měděný ruský samovar - ten se stal
rodinným přítelem. Stál vždy před matkou na prostorném jídelním stole,
rozžhavené uhlí v něm zářilo a samovar zpíval. Když se uhlí nechtělo
rozhořet, malý Herbert je posvátně a důležitě rozdmychoval měchem nebo
čižmou. Otec měl svůj zvláštní stakan s mosaznou rukojetí a někdy vypil šest
až sedm pohárů světlezlatého čaje. Po léta jsme kolem samovaru sedávali.
Protože si otec přál, aby jeho děti znaly ještě jednu slovanskou řeč,
učili jsme se spolu s Herbertem rusky. Naše učitelka slečna Hračková
pocházela z uvědomělé české rodiny. Bydlela v románské rotundě.
V okrouhlé místnosti, ve svém bytě, měla vzácné rodinné památky; celé
prostředí se nám dětem jevilo pohádkově.
Za tři roky jsme se naučili dost dobře rusky, a tak se nám otevřel nový
svět. Již jako děvčátku se mi tehdy dostávalo krásných vlivů Východu i
Západu, toho nejlepšího, co Východ i Západ poskytovaly. Já jsem se z toho
radovala, ale už tehdy jsem vyciťovala, že otcovy snahy a matčiny pevné
zásady se příkře liší od okolí, které bylo zasaženo jakýmsi cizím živlem.
Nebylo náhodou, že už tenkrát mnozí opouštěli svou milovanou vlast a
stěhovali se do Ameriky, protože nechtěli sloužit pod německým vedenímk.
Náš domácí pan Vácslav Vlček byl upřímný vlastenec a myslím, že opravdu
věřil v pravost Rukopisů. Těžce snášel důkazy o jejich nepravosti. Řídil
časopis "Osvětu" a psal romány s romantickými vlasteneckými náměty známé
svou nekonečnou délkou a tehdy velmi oblíbené.
Čím přesvědčivěji se vítězství klonilo k těm, kdo rozpoznali nepravost
Rukopisů, tím úporněji se zastánci Rukopisů utvrzovali ve svém postoji. Za
takových okolností se denní styk otcův s naším panem domácím stával trapným,
a proto jsme se s milou vilou Osvětou rozloučili a odstěhovali jsme se.
Strana 41:
Školská ulice
Mezi univerzitními profesory byli někteří bojovní zastánci pravosti
Rukopisů. Jeden z nich, profesor Kvíčala, sám kdysi o pravosti Rukopisů
pochyboval a nyní nenáviděl ty, kdo dokázali, že Rukopisy jsou podvrženy; v
první řadě nenáviděl otce, který se neohroženě postavil za velikého
češtináře Gebauera a se skupinou pracovníků dokázal nade vší pochybnost, že
Rukopisy vznikly teprve v devatenáctém století. Profesor Kvíčala a jeho
přátelé obžalovali otce u akademického senátu, že svými přednáškami kazí
mládež, a žádali, aby byl z univerzity odstraněn. Proti otci bylo zavedeno
disciplinární řízení. Otec stál pevně a bránil se s přesvědčením. A na
univerzitě zůstal, ale po dlouhá léta se nestal řádným profesorem, ač
pražskou profesuru přijal s podmínkou, že ve dvou letech bude jmenován
ordinářem.
Dr. Alice Garrigue Masaryková
(* 3.5.1879 ve Vídni, + 29.11.1966 v Chicagu).
Alice G. Masaryková: Dětství a mládí. Vzpomínky a myšlenky
Vydáno a vytištěno v USA. Vydal Masaryk Publications Trust 1960.
Registrováno v katalogu Library of Congress pod číslem 60-53177.
Cena $ 2.50. Universum Press Company - New York.
Formát 21 x 14 cm. Počet stran 131.
Moravská zemská knihovna v Brně [sign. 2-959.811]
© Jaroslav Gagan
© Česká společnost rukopisná