Alice G. Masaryková
Dětství a mládí
Vzpomínky a myšlenky
Ústav T. G. Masaryka
Praha 1994.
Strana 25 až 32:
Boje o Rukopisy

Bydleli jsme ještě ve vile Osvětě, když začaly boje o Rukopisy. Mně bylo sedm let a často jsem slyšela o Rukopisech, ale mnoho jsem tomu nerozuměla, proto jsem se jednou otce zeptala, co jsou to ty "boje o Rukopisy".
"V tom boji nejsou ručnice a kanony," vysvětloval otec, "to bojují malá, ostrá perka."
Vyrozuměla jsem, že se jedná o vážnou věc, kterou otec byl velmi zaujat. Rodinné chvilky u stolu mu byly milé, ale často jsem pozorovala, že je v myšlenkách jinde.
Po několika dnech jsem přišla k otci a spustila:
"Tatínku, já vím všechno: Gebauer, Goll, Seydler, Rezek, Kvíčala, Hattala, Zákrejs...". Jmenovala jsem mu účastníky boje. Přeháněla jsem; ve skutečnosti jsem toho věděla velmi málo, vlastně jen to, že jedni pracují s otcem a druzí že jsou jeho odpůrci.
Počátkem 19. století oznámil Václav Hanka, že objevil staré rukopisy epických zpěvů a lyrických písní psaných v staročeštině. Našel je v Králově Dvoře a na Zelené Hoře, a proto se jim říkalo "Rukopis králodvorský" a "Rukopis zelenohorský". Česká veřejnost přijala básně s nadšením, dokonce v cizině si jich povšimli. Brzy však začaly se ozývat pochyby o jejich pravosti, ač padělatelé byli dovední a Hamka dobře ovládal starou češtinu. Nicméně slavný Gebauer našel v Rukopisech jazykové nesrovnalosti.
Pamatuji se na jeden důkaz nepravosti Rukopisů. Otec mi vysvětlil, že padělatelé si nejdříve připravili pergamen tak, aby vypadal velmi starý, roztrhli ho na proužky a pak tyto kousky pergamenu složili a psali na ně. Tak se stalo, že ani jedno písmeno nebylo přetrženo, protože písař se vyhýbal trhlinám a nepsal přes ně. Tohle mi zůstalo v paměti.
Nedávno, vzpomínajíc starých časů, jsem si vypůjčila Rukopis zelenohorský a čím dále jsem četla, tím více se mi v mysli vynořovaly romantické básně doby probuzenecké, ruské byliny a naše lidové písně. Zdálo se mi, že Rukopisy byly psány právě pod jejich dojmem. Posuďte, není-li tomu tak, z této malé ukázky: 

                                "SKŘIVÁNEK"

                         Pleje děvče konopí
                          u panského dvora.
                    Zeptal se jí skřivánek,
                         proč je žalostiva?

                  "Jak bych mohla ráda být,
                         skřivánku ty malý?
                         Odvedli mně milého
                          na kamenný hrádek.

                       Kdybych měla perečko,
                       psala bych mu lístek.
                     Ty, můj milý skřivánku,
                     ty bys tam s ním letěl.

                     Není pera, není blanky,
                       bych mu psala lístek;
                  pozdrav drahého mi zpěvem,
                        že tu hořem zmírám".

Nepřipomínají vám tyto verše z Rukopisu králodvorského, přepsané do nové češtiny, báseň Čelakovského anebo lidovou píseň? Mimo to v době, do které Hanka Rukopisy kladl, ani mnozí králové neuměli psát, a zde prosté venkovské děvče naříká, že nemá "pera ani blanky", aby napsalo milému, kterého jí "odvedli".
Chápu otcovo odhodlání a snahu jít za pravdou. Geniální slavisté a muži ryzího charakteru, Dobrovský a Kopitar, kromě jiných, už dávno předtím pochopili, že Rukopisy jsou podvržené padělky a že je napsali romantičtí básníci. Hanka verše převedl do staročeštiny a jiný spiklenec je napsal na pergamen, protože chtěli světu ukázat vzácné české středověké poklady, starší než němečtí Nibelungové a rovněž tak krásné, snad i krásnější.
Rukopisný boj byl ve své podstatě skupinovou prací mladých odborníků, kteří zkoumali hodnověrnost Rukopisů; po stránce jazykové tak učinil Gebauer, po stránce historické Goll, po stránce paleografické Hrubý. Můj otec organizoval práci celé skupiny a sám kritizoval Rukopisy z hlediska sociologického a estetického.
Nebylo třeba zdůrazňovat kulturní vyspělost starých Čechů podvrženými Rukopisy. Kronika Kosmova, staré písně a legendy stačí, abychom se přesvědčili o hodnotách a nadání našeho národa už v šerém dávnověku. Jak krásná jsou jména z doby pohanské: Křesomysl, Hostivít, Nezamysl, Vojen! Jakou znalost a jaký postřeh duchovních pojmů projevují! Může být krásnější vlastnost nežli křesat lidskou mysl?!
Pamatuji se, že otec říkal, že v boji dal nejednu zbytečnou ránu a že se ve svém mládí dopustil nejedné chyby. On však správně pochopil, že je třeba budovat na prosté skutečnosti, proto organizoval výzkumnou práci, která přesvědčivě dokázala, že Rukopisy byly podvrženy.
Tato práce se proměnila v boj, protože někteří zastánci Rukopisů cenili více slávu národa, založenou na padělcích, nežli vznešenou skutečnost. Někteří z nich sami zapochybovali o pravosti Rukopisů, ale tím se stali ještě neústupnějšími.
Nutno však uznat, že mladí učenci, kteří dokázali nepravost Rukopisů, byli velmi ohniví, nadšení a často bezohlední. Myslím, že nejsilnější osobností a největším vědcem této skupiny byl profesor Jan Gebauer. Jeho "Historická mluvnice jazyka českého" je skvostem naší literatury.
Gebauer, vědec světového jména, byl člověk velmi skromný a tichý a těžko snášel neomalené útoky. Otec si často povzdechl nad jeho plachostí, jež byla v takovém rozporu s jeho vědomostmi a jeho pevným postojem. Na druhé straně otec se zdál Gebauerovi příliš prudkým a ohnivým.
Vážná kampaň bojů o Rukopisy sblížila naší rodinu s Gebauerovými, Seydlerovými a Gollovými a tato cenná přátelství nám zůstala po celý život. V neděli jsme k těmto rodinám chodívali na odpolední návštěvy, zvláště ke Gebauerovým a Seydlerovým, a oni k nám. My děti jsme dobře věděly, kde jsou nejlepší koláče a buchty a kde můžeme očekávat nějaké překvapení, jako jsou pomeranče, rozinky nebo ořechy. Nejslavnějším bodem těchto klidných, snad až trošičku nudných návštěv byla pro nás svačina. Jinak jsme my děti hrávaly společenské hry: černý-bílý, ano-ne, na mlynářku, prstýnek a jiné. Dováděly jsme v obývacím pokoji, zatím co otec trávil nedělní odpoledne obyčejně v rozhovoru s profesorem Gebauerem v jeho pracovně a matka si povídala s paní Gebauerovou, s níž si velmi dobře rozuměla.
Paní Gebauerová si velmi vážila svého muže, ač ona sama byla středem rodiny. Pocházela ze starobylé pardubické měšťanské rodiny, která měla svou kulturu a tradici. V dívčích letech měla paní Gebauerová mnoho nápadníků pro svůj milý zjev a půvabné způsoby, ale před měšťanskými synky dala přednost mladému učenci, který pocházel z chudé tkalcovské rodiny.
Byt Gebauerových byl velmi skrovný, jen tu a tam kus pěkného nábytku připomínal blahobyt rodiny Gebauerové.
Gebauerovy děti byly pěkné a nadané; byly přísněji vedeny než my a nikdy se ironicky nevyjadřovaly o skupině obhájců Rukopisů. Imponovala mi jejich kázeň a také důkladnost jejich školských prací. Nejstarší dcera Marie, o hodně starší než my, byla učitelkou. Později se stala spisovatelkou a mimo jiné napsala životopis svého otce. Mladší děti byly Herbertovými a mými vrstevníky. Nejnadanější z nich, Jan, později historik, bohužel zemřel mlád.
Otec často říkával, že se od Gebauera mnohému naučil, zvláště po stránce metodické. Tenkrát viděl, že je důležité každou myšlenku zapsat na zvláštní papír a zařadit. Profesor Gebauer si tak zapisoval staročeská slova a obraty řeči. Někdy nám dětem tyto lístky ukazoval. Byl k nám vždy nesmírně vlídný.
Na Seydlerovy mám též velmi milé vzpomínky. Profesor Seydler, astronom, nám vyprávěl o hvězdné obloze a zval nás do malé hvězdárny, již vybudoval na Letné. Tam nám dalekohledem otvíral vesmír.
První paní Seydlerová byla z rodiny slavných matematiků. Zemřela na tuberkulózu a zanechala tři malé děti. Druhá paní Seydlerová byla tělem - duší hospodyně. Právě u nich byly nejlepší koláče a nejbáječnější čokoláda.
Nejstarší ze Seydlerových dětí, Helenka, byla geniální matematičkou. Obdivovala svého otce, po němž své nadání zdědila. Jako maličká se kudrnatá Helenka rozběhla jednou se smetáčkem a lopatkou do zahrady, aby smetla hvězdy, které v srpnu toho roku hustě padaly z nebe.
Škoda - přeškoda, že nemohla studovat na univerzitě; jistě by byla v matematice vynikla. Předčasná smrt jejího otce tomu zabránila. Profesor Seydler dlouho churavěl, nicméně byl velmi činný v rukopisném sporu. Vztah mého otce k němu byl prodchnut jakousi něžnou úctou.
Helenka se stala upřímnou a věrnou přítelkyní mé matky; sblížilo je jejich jasné a přesné myšlení. Za první světové války, když matka byla úplně osamělá, Helenka ji často navštěvovala a hrála s ní šachy.
V plném víru bojů o Rukopisy se narodil Jan. Zavolali nás, abychom se podívali na nového bratříčka. V dětském pokoji na stole v koši na prádlo vyhlížela z bílé čepičky a přikrývek malá hlavička - milá, pěkná tvářička. Jaký život byl před ním?
Jeho jméno zvolil otec - krásné a významné české jméno. Naše jména, Herbert a Alice, měla svou historii. Herbert byl pokřtěn podle příjmení otcova nejlepšího přítele, Josefa Herberta, a mé jméno zvolil otec podle hrdinky románu "Mučednice z Tillbury". Byla bych ráda tento román četla, ale ani v Britském muzeu, ani jinde se mi nepodařilo jej vypátrat. Hrdinka tohoto příběhu nesouhlasila se životem a politikou anglického dvora a nechtěla svému synovi dovolit, aby vstoupil do královských služeb. Pro svůj vzdor byla uvězněna a později utopena.
Doma mi říkali "Elis" - litovala jsem, že nemám české jméno a že se moje jméno jinak píše a jinak vyslovuje.
Roku 1887 založil žurnalista Jan Herben čtrnáctideník "Čas", ve kterém se účastnil boje o Rukopisy. Byl rodákem z Brumovic a otec ho poznal ještě jako studenta na moravském Slovácku. Herbert a já jsme mu říkali "jezevec", protože jsme se dočetli, že jezevec je "zavalitý". Nevěsta pana Herbena byla mou učitelkou na druhé třídě obecné. Pocházela z uvědomělé české rodiny z Brna a v Ottově "Světové knihovně" vydala mnoho dobrých překladů z ruštiny.
Za návštěv pana Herbena jsme slýchávali, jak otec přechází po pracovně a jak mluví hlasitě; jindy diktoval osnovu článku, který dle jeho přání měl být uveřejněn v "Čase". Nás tyto rozhovory velice bavily a nejednou jsme si lehli u dveří a naslouchali jsme jim; když se pak kroky blížily ke dveřím, vyskočili jsme a zmizeli.
Pana Herbena jsme měli rádi, byl svůj, nikdo nebyl zcela takový jako on. A přese všechno domlouvání otec ho měl také rád - byl mu nutností!
Nepochybuji, že jeden z těch prudkých rozhovorů mezi otcem a Herbenem se týkal článku "Naše dvě otázky", uveřejněného v prvním čísle "Času". Autor článku si kladl dvě otázky: Má malý národ usilovat o samostatnost nebo má splynout s národem velkým?
Otec o tomto článku nevěděl, a když ho dostal do rukou, velmi se nad ním rozhorlil. Veřejnost autora neznala a článek připisovala otci. Teprve později vyšlo najevo, že jeho pisatelem je Hubert Gordon Schauer. Veřejnost Schauera odsoudila, ale otec věděl, že je to člověk nadaný, avšak na scestí. Když bylo Schauerovi nejhůře, otec se ho ujal, dokonce mu poskytl útulek v našem domově.
Schauer byl souměrné postavy; zapamatovala jsem si ho zvláště proto, že měl vlasy ustřižené do "rendlíku", jako to mívali staročeští sedláci. Dlouho však u nás zůstat nemohl. Byl rozháraný, večer přicházel pozdě domů a rodiče viděli, že mu svým pohostinstvím nepomáhají.
Je zvláštní, jak ten širý svět pronikal do našeho dětského pokoje ve vile Osvětě. Z Ameriky nám babička Garriguová posílala vždy časopis "St. Nicholas" a stránky, jež se jí nejvíc líbily, označovala červeným nebo zlatým javorovým listem. Vždy jsme se na tento časopis těšili. Připomínal nám matčino vypravování o jejím dětství, o jejich bílém domě v zahradě a o škeblích, jež jim strýc kapitán přinášel ze svých cest.
Ještě z vily Osvěty, v dubnu 1887, se otec vypravil na svou první studijní cestu do Ruska. Z první a roku 1889 z druhé cesty nám přivezl dárky z té zvláštní, daleké země. Byly to svérázné dřevěné vyřezávané hračky, krásně ilustrované vydání starých ruských pověstí - bylin, a pro mne malý ruský kroj s křížkovým vyšíváním.
V podvečer si otec často sedl na svou zelenou lenošku a já s Herbertem jsme si klekli na zem, opřeli se o opěradlo křesla a naslouchali těm obdivuhodným zkazkám o ruských bohatýrech. Na mne vždy mocně působila pověst o Svjatogorovi, který vdechl Iljovi Muromci svou černozemnou sílu.
Ze své cesty přivezl otec také měděný ruský samovar - ten se stal rodinným přítelem. Stál vždy před matkou na prostorném jídelním stole, rozžhavené uhlí v něm zářilo a samovar zpíval. Když se uhlí nechtělo rozhořet, malý Herbert je posvátně a důležitě rozdmychoval měchem nebo čižmou. Otec měl svůj zvláštní stakan s mosaznou rukojetí a někdy vypil šest až sedm pohárů světlezlatého čaje. Po léta jsme kolem samovaru sedávali.
Protože si otec přál, aby jeho děti znaly ještě jednu slovanskou řeč, učili jsme se spolu s Herbertem rusky. Naše učitelka slečna Hračková pocházela z uvědomělé české rodiny. Bydlela v románské rotundě. V okrouhlé místnosti, ve svém bytě, měla vzácné rodinné památky; celé prostředí se nám dětem jevilo pohádkově.
Za tři roky jsme se naučili dost dobře rusky, a tak se nám otevřel nový svět. Již jako děvčátku se mi tehdy dostávalo krásných vlivů Východu i Západu, toho nejlepšího, co Východ i Západ poskytovaly. Já jsem se z toho radovala, ale už tehdy jsem vyciťovala, že otcovy snahy a matčiny pevné zásady se příkře liší od okolí, které bylo zasaženo jakýmsi cizím živlem. Nebylo náhodou, že už tenkrát mnozí opouštěli svou milovanou vlast a stěhovali se do Ameriky, protože nechtěli sloužit pod německým vedenímk.
Náš domácí pan Vácslav Vlček byl upřímný vlastenec a myslím, že opravdu věřil v pravost Rukopisů. Těžce snášel důkazy o jejich nepravosti. Řídil časopis "Osvětu" a psal romány s romantickými vlasteneckými náměty známé svou nekonečnou délkou a tehdy velmi oblíbené.
Čím přesvědčivěji se vítězství klonilo k těm, kdo rozpoznali nepravost Rukopisů, tím úporněji se zastánci Rukopisů utvrzovali ve svém postoji. Za takových okolností se denní styk otcův s naším panem domácím stával trapným, a proto jsme se s milou vilou Osvětou rozloučili a odstěhovali jsme se.

Strana 34:
Školská ulice

Mezi univerzitními profesory byli někteří bojovní zastánci pravosti Rukopisů. Jeden z nich, profesor Kvíčala, sám kdysi o pravosti Rukopisů pochyboval a nyní nenáviděl ty, kdo dokázali, že Rukopisy jsou podvrženy; v první řadě nenáviděl otce, který se neohroženě postavil za velikého češtináře Gebauera a se skupinou pracovníků dokázal nade vší pochybnost, že Rukopisy vznikly teprve v devatenáctém století. Profesor Kvíčala a jeho přátelé obžalovali otce u akademického senátu, že svými přednáškami kazí mládež, a žádali, aby byl z univerzity odstraněn. Proti otci bylo zavedeno disciplinární řízení. Otec stál pevně a bránil se s přesvědčením. A na univerzitě zůstal, ale po dlouhá léta se nestal řádným profesorem, ač pražskou profesuru přijal s podmínkou, že ve dvou letech bude jmenován ordinářem.


Dr. Alice Garrigue Masaryková (* 3.5.1879 ve Vídni,   + 29.11.1966 v Chicagu).

Alice G. Masaryková:  Dětství a mládí. Vzpomínky a myšlenky
Vydal Ústav T. G. Masaryka. Vydání druhé. Praha 1994. Formát 20 x 13 cm. Počet stran 130.

Městská knihovna v Praze  [sign. G 2810]

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná