Osobnosti rkp. sporu

CESTA A ODKAZ T. G. MASARYKA
Fakta - Úvahy - Souvislosti
Nakladatelství Lidové noviny
2002

Strana 41 až 47:
Boje o Rukopisy
Jiří Brabec

Myšlení vůbec je samo sebou svobodné. Myšlení je nejurčitěji osnováno vědou a filozofií. Svobodné myšlení je racionalismus, svobodný rozum. Myšlení, věda, filozofie kritizují. Kritika, kriticismus je podstatou svobodného myšlení. Myšlení je vždy individuální. Pravda se nedá odhlasovat, a přijímá-li masa pravdu, může ji opravdově přijmout jen tehdy, přijme-li ji každý jednotlivec uvědoměle. Naše doba je subjektivní citově i rozumově, a proto je také individualistická. - Negace, pouhá negace, není ještě kritika. I negace je někdy dobrá; je osvobozující, troufá-li si někdo říci: ne.

Klíčové v těchto parafrázích Masarykových textů je slovo kritika, kriticismus. Byl kritikem české společnosti, i když se právě na jeho kriticismus zapomíná. Nad každou fotografií, na níž je tento muž obklopen davem jásajících lidí, nad každou vzpomínkou na něho jako na prezidenta první republiky, která vypovídá o bezmezné úctě k tomuto zakladateli našeho svobodného státu, se mně neodbytně vtírá slovo paradox. Je přece paradoxní, že jeden z mála Čechů, který nejednou neváhal stát bezmála proti všem, člověk vysmívaný, ironizovaný, pomlouvaný, nenáviděný jako málokdo v této zemi, zanechává památku osobnosti všemi milované.

Dnes se vracíme k Masarykovi, který neváhal říci ne, neváhal se postavit proti všem, které spojoval "rukopisný" mýtus, velký, slavný, ale lživý a uměle vytvořený mýtus. Vracíme se k Masarykovi, který se neváhal střetnout s převážnou většinou české společnosti, vracíme se k tzv. rukopisným bojům. Tento návrat do poloviny let osmdesátých, k bojům o domnělé staročeské památky, je návratem k době zlomové, od které začíná české kritické myšlení neuznávající žádná tabu. Tehdy poprvé bylo v Čechách zcela suverénně hlásáno: všechno se může stát předmětem nestranného zkoumání. Všechno, to znamená i hodnoty, o něž se opírá národní vědomí, z nichž vyrůstá národní hrdost a národní pýcha.

Moje přednáška patří zápasům, které neměly a snad dodnes nemají v české historii obdoby, patří zápasům, v nichž měla být dokázána pravost či nepravost dvou staročeských rukopisů. Záhy však šlo v této konfrontaci o daleko závažnější problém.

V české společnosti devatenáctého století se často opakuje stejná otázka a na ni stejná odpověď: "Jsme v přítomnosti malí?" - "Jen pohleďme, jak velkými jsme byli my Češi, my Slované, v dávných dobách." Toto dědictví minulosti nám nesmí nikdo vzít, nesmí je zcizit, zlehčit, prohlásit za nepravé.

Rukopisy dvou údajně staročeských literárních památek, které dokládaly hrdinskou českou minulost, se objevily za záhadných okolností. První nalezl Václav Hanka roku 1817 ve věžním sklepení kostela ve Dvoře Králové, proto název Rukopis královédvorský, a o rok později někdo neznámý poslal Národnímu muzeu - prý ze Zelené Hory u Nepomuku - zlomek básně, v níž kněžna Libuše soudí při bratrů Chrudoše a Šťáhlava, tedy Rukopis zelenohorský.

Oba Rukopisy nejsou díla ledajaká. Měla dokázat velkou kulturu a uměleckou zdatnost Čechů, a to v době, kdy mnohé národy tak staré a obsáhlé středověké literární památky neměly. Na jedné straně čteme v Rukopisech bohatýrskou epiku Oldřich a Boleslav, Záboj a Slavoj, a na straně druhé lyrické skvosty, které překládal sám Goethe. Upozornil tak na tato díla další evropské vzdělance. Po překladu do němčiny následoval překlad polský, ruský a postupně vycházely ještě další. Zanedlouho se však v cizině i v Čechách ozývaly hlasy, které o pravosti Rukopisů pochybovaly. U nás Rukopis zelenohorský hned po jeho "objevení" označil za podvrh jazykovědec a historik Josef Dobrovský, což mu tehdejší mladá generace nezapomněla.

Žáci se učili básně z Rukopisů nazpaměť, citovalo se z nich, výklady o Rukopisech se staly jedním z dokladů české vzdělanosti, školou českého vlastenectví. Významný český estetik, univerzitní profesor Otokar Hostinský, vzpomínal, jak na střední škole na Rukopisy všichni pohlíželi asi tak jako na Homéra. Ve svých monumentálních dílech se o Rukopisy opírají František Palacký i Pavel Josef Šafařík. Inspiraci z nich čerpali čeští umělci - Mánes, Aleš, Myslbek, Smetana, Zeyer. S domněle pradávnými památkami bylo spojeno i otevření Národního divadla.

A právě tyto památky byly v roce 1886 zpochybněny. Navíc jejich pravost zpochybnili přímo profesoři české univerzity v Praze, která byla ne dlouho předtím, roku 1882, zřízena. V jejich čele stál šestatřicetiletý univerzitní profesor Tomáš Garrigue Masaryk, který vzbuzoval v českých kruzích jistou nedůvěru; vždyť přišel z ciziny a za ženu měl Američanku. Na druhé straně přicházel do českého prostředí s novými, překvapivými nápady. Jedna jeho iniciativa byla zvlášť oceňována: to, že zhruba rok po svém příchodu do Prahy, v roce 1883, založil a redigoval vědecký časopis - Athenaeum.

A právě v Athenaeu zveřejnil Masaryk roku 1886 stať svého kolegy, předního českého filologa, profesora Jana Gebauera. Tento znalec staré češtiny ve své studii dokazoval, že v obou literárních památkách jsou jevy, které se zcela vymykají jazyku české středověké literatury. Masaryk se k jeho pochybnostem o pravosti Rukopisů připojil vlastní statí, v níž naznačil program všestranného výzkumu, jemuž by podezřelé Rukopisy měly být podrobeny. Rozpoznal, že Gebauerovy námitky představují cosi víc než jen začátek běžné odborné diskuse, že tu jde o otázku mravní, o otázku skutečných národních hodnot, o to, na jakých základech stojí české národní společenství.

Již na začátku sporu se Masaryk netajil svou skepsí k pravosti Rukopisů. Každý rozumný člověk, říká Masaryk, bude asi velmi nerad, když se dozví, že to, co bylo na výsluní národního života, je falzum. Také musíme počítat s tím, že se nám vysmějí v cizině, a doufejme, že právě z toho si vezmeme všichni poučení. Čest národa totiž vyžaduje obhájení pravdy, nic víc. Hanbu, která na nás padne, tuto hanbu musíme snést, jako ji v podobné situaci musí snést každý národ, chce-li žít v moderním věku. Převážná část české inteligence si však tehdy představovala čest národa úplně jinak než Masaryk. A tak se rozpoutal boj, jaký česká společnost do té doby nezažila. Univerzitní profesoři (kromě Jana Gebauera to byl hlavně historik Jaroslav Goll), zejména onen nevlastenec Masaryk, prý házejí, jak bylo tehdy psáno v tisku, balvany na cestu naší národní práci a pášou na národě zradu, zločin. Je to parafráze, ale dosti přesná. Takto byl kvalifikován pokus kriticky se vyrovnat s Rukopisy.

Kriticky znamenalo s přizváním odborníků. A skutečně do Athenaea začali psát analýzy mladí vědci z univerzity, zatímco ti starší se shlukli do opačného tábora. Byli v něm například historik Václav Vladivoj Tomek a konzervativní politik, vědec Josef Jireček. Tento tábor zastánců pravosti Rukopisů byl stále agresivnější, neboť do sporu se stále víc zapojovaly také autority politické, v čele s vůdcem tehdy silné liberálně konzervativní Národní strany Františkem Ladislavem Riegrem. Právě tito konzervativní profesoři a političtí předáci přenesli boj až do jednotlivých měst a městeček, kde se dokonce hlasovalo o tom, zda jsou Rukopisy pravé nebo falešné. A všichni ovšem odhlasovali, že jsou pravé.

Proti Masarykovi a Gebauerovi napsal šéf nejmocnějšího českého deníku, Národních listů, Julius Grégr celou knihu - Na obranu rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, která se záhy dočkala dvou vydání. Příznačný pro tuto knihu je autorův pamfletický a patetický jazyk: Naše zázračné pergameny chtějí zničit závistivci s bezohlednou frivolitou "a v čele těchto národních nepřátel a krutých zhoubců kulturních našich památek stojí Masaryk", který se odvažuje až do posvátného zátiší našeho Pantheonu. [1]

Pod tíhou těchto patetických slov jakoby zanikala tehdy vyslovená otázka Masarykova: Mají snad literární šmokové rozhodovat o takových vážných věcech národa? [2] Na straně Grégrově stáli tehdy přední čeští umělci v čele s Janem Nerudou; ten také ostře Masaryka odmítl a povzbuzoval v polemické vehemenci Julia Grégra. Píše mu například: Rukopisu královédvorského můžeš se ujmout směle a troufale. Dle mého svatého přesvědčení je pravý jako květ na lučině, v zahradě, v lese, pravý - přirozený květ. [3]

Hlasitě se v tomto sporu projevovali také další čeští spisovatelé. Tak třeba Eliška Krásnohorská nazývá všechny obhájce Rukopisů těmi, kteří jsou věrní svaté české věci, kdežto ti druzí jsou zákopníci a podkopníci, lžimudrci a pitvorové. A ještě razantněji pěl pootavský slavík Adolf Heyduk:


     Vás věru nezrodila matka česká;
     spíš netvorná, zlo sálající saň,
     jež nad hlavou nám perutěmi tleská
     a stále žádá české krve daň.
     Kéž v národě juž vstanou bohatýři:
     zde mocný Trut, tam jasný světec Jiří,
     a pravdy ostřím rozpoltí vám skráň!    [4]

V rukopisných bojích se odehrálo mnoho příběhů, které charakterizují naše přední představitele politické, literární, umělce i žurnalisty. My se teď pokusíme říci, jaký vlastně měl ten rukopisný boj význam pro českou společnost a také pro Masaryka.

Od bojů o Rukopisy se kritika stala v české společnosti trvalým fenoménem. V literární historii se často hovoří o tom, že v devadesátých letech 19. století se literární a umělecká kritika stala samostatným žánrem. Často se ale zapomíná, že tento samostatný žánr mohl vzniknout jedině tehdy, když bylo probojováno samo právo na kritiku, když byla kritika odlišena od pouhé negace, když bylo jasně řečeno, že pravda se nedá odhlasovat. Jenom díky T. G. Masarykovi a rukopisným bojům se kriticismus stal základním nástrojem poznání pro intelektuální sféru dvacátého století. Už žádný nacionalismus nemohl takto založené kritice bránit.

Jaký význam mělo toto střetnutí pro samotného Masaryka? Zanedlouho, právě díky rukopisným bojům Masaryk přešel od otázek filozofických a sociologických k otázkám vztahujícím se k chorobě celého národního společenství. Stal se analytikem této choroby. Byl už významným autorem sociologického spisu Sebevražda (1878), publikoval řadu úvah, například o Pascalovi, o Humovi, o Bucklovi, o otázkách estetických, metodologických, ale Rukopisy vyvolaly otázku po charakteru národního společenství. Později o tom napsal i sám Masaryk:

Ve sporu a boji o Rukopisy královédvorský a zelenohorský pociťoval jsem především mravní význam pro náš národ, totiž že vynikající spisovatelé chtěli národu pomoci nepravdou, lží. Lež bývá zbraní slabého, potlačeného, a lež sama je slabá. Jest sebeklamem, sebeobelháváním. Falešné Rukopisy nám nepomohly. Přímo úžasem mne naplňovaly důkazy obhájců, že podvrhy jsou základem všeho našeho kulturního úsilí; že se bez nich propadneme. Obhájcové to pojímali docela materialisticky - speciálně tato nekritičnost mne dráždívala. Ze samého počátku jsem rukopisný boj posuzoval symptomaticky: jelikož jsme v důležitém oboru duchovním prokázali takové slabosti, jaký byl a je náš stav celkový, jak dovedeme myslit a usilovat v oborech jiných a zejména také prakticky? Neodpovídá falešnosti rukopisné falešnost politická, hospodářská atd.? Odtud úsilí moje po kritické revizi našeho snažení obrodního, o snažení vědomější. Odtud pokračování ve filozofii historie Dobrovským a Kollárem započaté. Odtud další moje snahy sociální a politické. Odtud realism, jak jsem jej pojímal a posud pojímám. [5]

Masaryk se tehdy soustřeďuje na tři okruhy, kterým věnuje značnou pozornost v dalším svém díle. Prvním okruhem jeho zájmu se stala revize planého vlastenčení a slovanštění. Dogmata o slovanské příbuznosti a o tom, co z tohoto příbuzenství vyplývá, se vytvářela už od raného národního obrození. Masaryk jako jeden z prvních nezkoumá tuto otázku s cílem pomoci slovanské vzájemnosti; zkoumá sám smysl oné slovanské vzájemnosti. Píše například rozsáhlou studii o Kirijevském, zabývá se Dostojevským a obrací se i k Tolstému - toho poznává také osobně.

Také druhý okruh Masarykova zájmu na přelomu 80. a 90. let bezprostředně vyrůstá z rukopisného boje. Masaryk nebyl teoretikem odpoutaným od praktických otázek národního společenství; využil první příležitosti k tomu, aby mohl vstoupit do praktické politiky a právě tam prosazovat své mravní názory, svoji kritiku. Záhy však zjistil, že tato sféra praktické politiky je jakoby neprostupná. A protože nechtěl být jedním z politikářů, kteří pro kompromis učiní vše, zanedlouho po svém prvním pokusu z praktické politiky odchází. Po několika letech se ovšem vrací.

Také třetí oblast bezprostředně vyrůstá ze sporu rukopisného. Jde o zkoumání programové základny českého kulturního života. Masaryk se zabývá českými dějinami od obrození až do přítomnosti a hledá smysl naší národní existence, její pevné zakotvení. Tak vzniká slavná tetralogie: Česká otázka, Naše nynější krize, Karel Havlíček, Jan Hus. V těchto čtyřech knihách Masaryk nejenom kritizuje českou politiku, ale zároveň stanoví programové směrnice, jak on říká, politiky mravné. Sám přiznává, že prvním impulzem k tomu, aby se zabýval národním programem, mu byl právě rukopisný boj, protože se tázal, proč k němu muselo dojít.

Dostáváme se k otázce, která vlastně prolíná celým naším tématem, a která je pro Masaryka příznačná: k otázce mravnosti. Podle něho není totiž jediná sféra národního života, ve které by kritérium mravní nemělo být dominantní. Toto kritérium nesmí být nikdy zaměněno za jiné. Masaryk o tomto kritériu velmi uvažoval a dobře věděl, že mravnost je založena na citu. Ale věděl také, že city nejsou vždy povznášející; a tak je nutné, aby cit byl korigován. Tak, jako cit je korigován poznáním, to jest rozumem, tak zase rozum musí být korigován citem. Citový interes vede často k nekontrolovatelným, iracionálním postojům, jak se to také projevilo v bojích rukopisných. Ale ani rozum sám nestačí. Také on je omezen, jako by neviděl člověka celého. A tady se dostává ke slovu, co bylo latentně přítomno u Masaryka již od počátku - náboženská víra, která člověka sceluje.

Připomeňme si, že v době bojů o Rukopisy ještě Masaryk nevstoupil do politiky. Působil pouze jako profesor filozofie na české pražské univerzitě. A filozofovi určuje novou roli:

Filozof pochopuje a vida v tom prostředek, kterým Prozřetelnost člověčenstvo vede k vyšší mravnosti a hlubšímu věcí poznání, pochod ten studuje a z vývoje jeho nejen teoretická, ale i praktická poučení si béře, jak sám ve vřavě té se má chovati. Pro vědeckou činnost svou drží se pravidla velkého filozofa svatého Augustina, řkoucího: "Milujte lidi a potírejte omyly - nejde v prvé řadě o náboženství nebo o filozofii, ale o pravdu." [6]

Citovaná díla:

[1] Grégr, Julius: Na obranu rukopisů Králevodvorského a Zelenohorského. 2. vyd., Praha 1886, s. 58.

[2] List redaktora Athenaea, prof. T. G. Masaryka, ke spisovateli článků předešlých. In: Athenaeum, (listy pro literaturu a kritiku vědeckou) 3, 1886, č. 5, 15. února, s. 164-168. Cit. ze s. 165.

[3] Neruda, Jan: Dopisy I. Praha, SNKLU 1963, s. 296.

[4] Heyduk, Adolf: Zákopníkům přenárodnění. In: Zlatá Praha 4, 1886, s. 276.

[5] Masaryk, T. G.: Před 25 lety. In: Boj o podvržené rukopisy. Zpomínky po 25ti letech. Redigoval Jan Herben. Praha, Knihovnička Času č. 58, 1911, s. 44-45.

[6] Masaryk, T. G.: Základové konkrétné logiky. Spisy TGM, sv. 2. Praha, Masarykův ústav AV ČR a Ústav TGM 2001, s. 170.

Cesta a odkaz T. G. Masaryka
Fakta - Úvahy - Souvislosti. V roce 2002 vydalo Nakladatelství Lidové noviny, jako 1. svazek Knižnice Klubu Vltava. Vydání první. Formát 19 x 10,5 cm. Počet stran 274.