Albín Bráf
Život a dílo
Paměti - díl první.
Vydal Josef Gruber.
VESMÍR nakladatelská a vydavatelská společnost s r.o. v Praze - Karlíně
1922
Strana 17 až 20:
III.  Mé styky s T. G. Masarykem.

... ... Masaryk sám upřímně doznával o sobě, že umění nerozumí a myslím, že opravdu mnoho nerozuměl. Po uveřejnění Gebauerova článku o rukopisech uvedeného antedatovaným dopisem Masarykovým v "Athenaeu" nastalo vůbec roztřídění duchů rázu naprosto jiného, než byly dosavadní rozchody názorů, pokud šlo o prof. Masaryka. Co tak zhusta později u něho nelibě nesli jeho oddaní přívrženci, jistý autokratický postup, to se ukázalo i tenkrát. Ze spoluredaktorů odborných (z nichž já byl pro vědy právní a státní, Maixner pro lékařské), nikdo netušil, že Gebauerův článek vyjde. Teprve den před vydáním čísla řekl mi Masaryk při nahodilém potkání na schodech v Karolinu, že v zítřejším čísle vyjde Gebauerův článek, v němž bude dokázána nepravost králodvorského rukopisu. Obmezil jsem se na upozornění, že jest třeba v té věci velké opatrnosti, poněvadž celá česká veřejnost pod autoritou Palackého a Šafaříka o pravosti je přesvědčena. O svém neblahém úvodním listu, jehož historie pak v nevkusných tahanicích s Kvíčalou vyšla na jevo, nezmínil se Masaryk při té rozmluvě ani slovem. Nemyslím, že by byl kdokoliv z nás spoluredaktorů se vzpíral uveřejnění článku Gebauerova, věcně, vědecky psaného, nikoho neurážejícího. Ale byli bychom se asi svorně ohradili proti úvodnímu listu Masarykovu, který byl vzorem beztaktnosti. Ač byl namířen hlavně proti Jul. Grégrovi a Národním listům, přece všeobecností svých snižujících útoků na všecky, kdo dosud v pravost Rukopisů věřili, nanejvýš pobouřil a pohněval, i mne, který jsem ani minutu nebyl v pochybách o velké závažnosti důvodů Gebauerových. Nebylo nejmenšího důvodu koho provokovat, kdo dosud v pravost věřil. Bylo-li Gebauerově úvaze třeba doprovodu redakčního, měl býti šetrným k přesvědčení, které se zakládalo na úsudku velkých našich autorit (od smrti Palackého nebylo uplynulo ani ještě 10 let), proto nebylo třeba nikoho, pranikoho snižovat a spatřovat ve víře v pravost rukopisů bůhví jaký doklad vlastenecké opozdilosti a obmezenosti. Lze říci, že ten nešťastný, opravdu provokativní úvod měl hlavní vinu, že se hádka o pravost rukopisu vyšinula z kolejí věcného vědeckého sporu. Včasným avisem snažil jsem se zabezpečiti v Hlasu Národa objektivné stanovisko ke článku Gebauerově a Hubáček vyhověl, ovšem mu pak napadl žurnalistický kousek, zavésti o věci jakési hlasování notáblů a tu přišli ke slovu také lidé ne právě povolaní a v Tomkově projevu se objevilo, pohříchu, slovo "člověk lichý", namířené na Masaryka. To však nebylo nejhorší. Povážlivěji to počalo blýskat z Mariánské ulice, kde Čelakovský, Hattala a jiní pomáhali Juliovi Grégrovi v diletantském jeho díle obrany. Redakci Athenaea vedl si pak dále Masaryk už výhradně na své jméno, jména odborných spoluredaktorů z titulního listu zmizela, také tedy moje, aniž proto došlo mezi námi oběma k nějaké formální roztržce. Důvody, pro které mezi námi znenáhla přestávaly styky, dříve hojnější, anebo přesněji, důvody, pro které jsem styků stále méně hledal, spočívaly v jistém morálním zklamání, jehož se mi pořáde více dostávalo a pro které jsem pozbýval k němu důvěry.
Jeden z nejvýznačnějších případů, sem spadajících, souvisel s t. řeč. záležitostí Schauerovou. Kdyby pan Viktor Dyk, než napsal "Konec Hackenschmiedův", o tomto případě byl zvěděl, nebyl by si ho dal ujíti. Jdouce jednou z naší sobotní večerní společnosti ocitli jsme se, Masaryk, Storch a já, záhy v živém sporu. A pro ten spor jsem se nedal směrem k Vinohradům, kde jsem bydlil, nýbrž provázel jsem oba soudruhy až na Smíchov, kde v Karlově ulici, podél Kinského zahrady vzhůru se vinoucí, bydlil Masaryk. A v čilé hádce vrátili jsme se zas k Oujezdské bráně a odtud opět vzhůru. Hádku vyvolal výrok Masarykův, stojí-li zápas o zachování naší národnosti za oběti, jež se mu přinášejí; nebylo-li by v kulturní příčině pro nás výhodnější připojiti se k nějakému velkému kulturnímu národu a uvolniti síly, nyní zápasem o zachování národnosti mařené, pro positivní práci kulturní, jejíž ovoce by nám z bohatého zdroje mocného kulturního života hojně plynulo, získali bychom větší horizonty a t.p. Přítel Storch nad těmi a podobnými vývody, jež následkem hádky nabývaly u Masaryka jisté umíněné stupňovanosti, z míry se rozčilil, mluvil se zápalem, k jakému se mezi čtyřma očima zřídka dal strhnouti, odmítaje rozhorleně včechna Masarykova tvrzení. Já jsem sice také byl trochu dopálen, ale přece jsem zachoval jistou míru a obmezil se na rozumové důvody, když u Masaryka jiné neměly platnosti. Hlavně pak jsem kladl důraz na to, že odnárodnění širokých vrstev už jednou se u nás nepodařilo a že by nebylo nižádným prospěchem kulturním, kdybychom měli zase k tomu dospěti, aby se vrstvy vyšší a inteligentnější odnárodnily, nikoliv však široké vrstvy lidové, do nichž po dobu dlouhých generací nový jazyk tak snadno nepronikne, aby mohl být prostředkem kulturním, a přerve, přetrhne-li se vzájemný vztah mezi vrchní a širokou spodní vrstvou národa odnárodněním oné, jak bylo již u nás jednou, jaký z toho vyplývá podle naší historie hrozný stav! Masaryk nechtěl připustit, že by se chod odnárodnění nutně zase a s takovým výsledkem opakoval atd. Zkrátka bezvýsledná tahanice názorů, která měla jen ten následek, že Storch přestal od té chvíle mít jakýchkoliv styků s Masarykem, já pak, připisuje jisté výstřednosti výroků, jež při tom padly o nás a našich snahách k udržení národnosti, spíše za bezděčné přehánění, k němuž se dal Masaryk často ve sporech strhnouti, nepřikládal jsem tomu výjevu mnoho váhy. Teprve když po založení Času objevil se v něm článek mladého a nadaného, tak záhy zemřelého Schauera, žáka Masarykova, s podobnou, až nápadně podobnou tendencí, jakou měla v naší někdejší hádce slova Masarykova, oživil se mi obraz její a dostavilo se nemalé udivení, když po útocích pro ten článek na Masaryka ve veřejnosti podnikaných, on jevil tak málo chuti, také pro svou osobu se k ideám jeho znát, jevil všecku ochotu nechati ubohého Schauera na holičkách a vydati ho na soud velekněží v "Nár. listech". Jenže těm bylo vítanějším, držeti se redaktora a vydavatele "Času", který asi o podobném thematě nehovoříval jen v noci mezi Oujezdskou branou a svým bytem v Karlově ulici smíchovské.
... ...

Paměti Albína Bráfa vydal Gruber se svolením Masarykovým:

Dne 6. VI. 1919.

Pane professore Grubře,

vracím rkp. Bráfův s díky. Po mém soudu měly by Paměti být uveřejněny, ovšem celé jak jsou; to vyžaduje pieta k zesnulému. Namítáte, že jsou předstiženy vývojem, jaksi antikvitou; ano, ale mají cenu jako výraz Bráfovy osobnosti, obsahují dost detailů obecně zajímavých a celková tendence a pojetí charakterisuje právě vynikajícího českého - staročeského - politika.

Pokud běží o mne, tož stejně bych si přál uveřejnění, protože to patří k celku: Bráf, je pravda, mně nerozuměl, ale nerozuměli také jiní a nerozuměl jsem sobě já sám. Totiž tenkrát; hnal jsem se za ideálem, jenž mi nebyl tak jasný jak za této války a touto válkou a dělal jsem tenkrát (to vím nejlépe sám) mnohé chyby. Zejména jsem odpuzoval lidi. Pokud jde o Bráfa, řekl jsem Vám už, že nesprávně posuzoval můj poměr k Kaizlovi a tím i k sobě. Bráf odhalil mi příležitostně tolik intimního, ba nejintimnějšího, že jsem se právě tou jeho důvěrou vždy cítil jaksi k němu vázán, i když byl proti mně. Není u nás ještě mnoho lidí, kteří ty, s nimiž nesouhlasí, dovedou si vážit, ba i mít rádi. Slovem - nebudu uveřejněním v nejmenším osobně dotčen a souhlasím s přáním paní Bráfové. -

S pozdravem

Masaryk.

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná