Dne 6. VI. 1919.
Pane professore Grubře,
vracím rkp. Bráfův s díky. Po mém soudu měly by Paměti být uveřejněny, ovšem
celé jak jsou; to vyžaduje pieta k zesnulému. Namítáte, že jsou předstiženy
vývojem, jaksi antikvitou; ano, ale mají cenu jako výraz Bráfovy osobnosti,
obsahují dost detailů obecně zajímavých a celková tendence a pojetí
charakterisuje právě vynikajícího českého - staročeského - politika.
Pokud běží o mne, tož stejně bych si přál uveřejnění, protože to patří k
celku: Bráf, je pravda, mně nerozuměl, ale nerozuměli také jiní a nerozuměl
jsem sobě já sám. Totiž tenkrát; hnal jsem se za ideálem, jenž mi nebyl tak
jasný jak za této války a touto válkou a dělal jsem tenkrát (to vím nejlépe
sám) mnohé chyby. Zejména jsem odpuzoval lidi. Pokud jde o Bráfa, řekl jsem
Vám už, že nesprávně posuzoval můj poměr k Kaizlovi a tím i k sobě. Bráf
odhalil mi příležitostně tolik intimního, ba nejintimnějšího, že jsem se
právě tou jeho důvěrou vždy cítil jaksi k němu vázán, i když byl proti mně.
Není u nás ještě mnoho lidí, kteří ty, s nimiž nesouhlasí, dovedou si vážit,
ba i mít rádi. Slovem - nebudu uveřejněním v nejmenším osobně dotčen a
souhlasím s přáním paní Bráfové. -
S pozdravem
Masaryk.
© Jaroslav Gagan
© Česká společnost rukopisná