Osobnosti rkp. sporu

Dr. Jaromír Doležal
MASARYK
osmdesátiletý
1931

Strana 80 až 88:
Rukopisný boj.

V tomto rušném období uvidíme nejlépe, jak zasahoval profesor Masaryk do osudů našeho národa a jak ta práce byla těžká. V jedné odpovědi jakémusi tazateli S. F. vykládá profesor Masaryk v hodnosti redaktora "Athenaeum" (v lednu 1887 na str. 140) podstatu celého sporu i svoje životní zkušenosti s rukopisy pěkně autobiograficky, což dosud bylo málo známo:

"Nevěřil jsem v rukopisy nikdy. Na gymnasiu jsme měli neobligátní češtinu a v kursu jednom vykládaly se rukopisy Zelenohorský a Královédvorský. Bylo to v kvartě nebo ve kvintě. Počali jsme s RZ. Připravoval jsem se; znaje již trochu ruštiny, podivil jsem se mnohým slovům ruským, i argumentoval jsem: stará čeština měla by se přece podobati staré ruštině. Hledal jsem poučení o staré ruštině, nenašel, ale rusismy mne trápily. Báseň se mi také nelíbila po stránce poetické; přirovnal jsem ji k druhým starým epickým básním, četl jsem básně ty znova a opět, ale RZ ani RK se mi nijak nechtěly líbiti. Literatury o RK a RZ jsem neznal, slyšel jsem jen, že se podezřívají. Maje vykládati RZ, přiznal jsem se, že v jeho stáří nevěřím, vykládal jsem proč, bylo po výkladě.

Později občas, poznávaje literaturu světovou a zabývaje se studiemi sociologickými, vracel jsem se k rukopisům, a co dříve nejasně jsem poznával, poznal jsem teď jasněji a určitěji. Literatury o věci, ani proti ani pro, jsem nečítal, pro mne otázka byla věcí vedlejší a nikdy jsem nemyslil, že mně usouzeno bude, otázkou tou veřejně se zabývati.

Ve Vídni poznal jsem Šemberu a někdy o věci jsme mluvívali (žákem jeho, jak psáno bylo, jsem nebyl); vykládal jsem mu své námitky, ale vida, že on docela jiný má obzor myšlenkový, nevnucoval jsem mu své náhledy.

Přišel jsem do Prahy. Otázka rukopisná se mi teď vnucovala sama s sebou; neboť ani po stránce aesthetické ani po stránce sociologické nemohl jsem se rukopisův, ač často byla příležitost, dovolávati ve svých čteních; vadilo mně o rukopisech tak domněle cenných mlčeti a vlastně ve všem proti nim skrytě mluviti. Vadilo to tím více, že p. H(attala) svými sliby ustavičně na rukopisy upozorňoval. Zároveň jsem poznával, že tak mnozí odborníci rukopisy zavrhují. Mnoho jsem o tom přemyšloval. Chtěl jsem o své újmě aesthetický rozbor vydati; ale maje o průkaznosti aesthetiky mínění, které hned s počátku jsem vyslovil a pořád hájil, vydal jsem zatím jen "O studiu děl básnických", jimiž implicite rukopisy jsem zavrhl."

"Literaturu proti a pro jsem poznal teprve, když vloni spor vzniknul; u Fejfalika [1] a jiných našel jsem mnohé potvrzení svých myšlenek; ale i sociologické i aesthetické námitky jsou mé vlastní, že se shodují tu i tam s námitkami druhých, svědčí jen, že na daném základě prostý rozum k témuž úsudku přichází. Kdo zná jen poněkud mé dřívější práce, pozná, že v nich jsou mnohé premisy, z nichž konkluse od RK a RZ byla učiněna."

Sám, jako neodborník ve staré češtině, v Praze s počátku veřejně a hlasitěji nezasahoval do věci, ale sledoval ji. Věděl snad i o tom, že první náš tehdejší češtinář, universitní profesor dr. Jan Gebauer, ve svém spise "Staročeské sklonění zájmenné" již r. 1885 vyslovil vědecky podepřené pochybnosti o pravosti Rukopisů. Ale širší veřejnost o tom nezvěděla, nebyla žurnalistikou ještě vyštvána.

Prof. Gebauer se snažil, aby otázka pravosti byla vyřízena jen vědeckou komisí, kterou však nebylo možno sestaviti, poněvadž touto národní svátostí jiní vědečtí pracovníci nechtěli z opatrnosti hýbati, tušíce, že by byli proto národní veřejností zrádcováni.

Až došlo v prosinci 1885 k uveřejnění hesla o Rukopisech v Ersch-Gruberově "Allgemeine Enzyklopädie der Wissenschaften und Künste", [2] které pro ten slovník sepsal Gebauer již mnohem dříve. Ale teprve když byl proto napaden 16. ledna 1886 prof. Martinem Hattalou v "Národních listech", začíná se vlastní boj doma. Pro ten hrubý útok Hattalův pozval prof. Kvíčala prof. Masaryka k sobě, aby s ním pojednal o chystané odpovědi Gebauerově, jenž o věci později se vztahem k Masarykovi napsal: [3]

"Dotud já jsem nic nevěděl o pochybnostech jeho a on nic o mých. On o věci ode dávna přemýšlel a měl pro své mínění důvody své. Že by zavrhoval rukopisy bez důvodu, zajisté nemyslíte. Také jste ho, jak vím, poznal do té míry, že se nebudete do něho domnívati úmyslů nekalých, snad přílišnou horlivost mohl byste mu vytýkati, ale ta není hříchem."

Gebauer nechtěl postrádati v nastávajícím boji - jehož vážnosti si byl dobře vědom - podpory svého dosavadního přítele, prof. Kvíčaly, proto mu svěřil rukopis své odpovědi a rád vyhověl pozvání Kvíčalovu ke společné schůzce na 21. ledna 1886 o věci s Masarykem v bytě Kvíčalově, k níž však přišel poněkud později, když další postup ve věci byl už mezi Kvíčalou a Masarykem smluven. Před jednáním ještě prof. Kvíčala v rukopise článku Gebauerova z opatrnosti vyškrtal zmínky o sobě, kde se Gebauer dovolával i jeho pochybností o pravosti Rukopisů, a zostřil šlehy proti Hattalovi. Jako zkušený politik vycítil předem, že z věci vznikne v národě poplach, v němž ještě nevěděl, kde bude většina. Tedy chtěl býti s počátku jenom v pozadí. Ale zmíněného dne se před dvěma universitními kolegy přihlásil mezi odpůrce pravosti; teprve pozdějším vytáčením se ze závazku způsobil jim mnoho hořkosti, aniž tím sobě přidal slávy.

Na schůzce 21. ledna bylo umluveno, že prof. Masaryk otiskne v nejbližším čísle "Athenaeum" list, úmyslně datovaný již 18. ledna, v němž vybízí prof. Gebauera, aby o Rukopisech napsal pravdu. Masaryk chtěl před veřejností vzíti na sebe, že s tak ožehavou otázkou počíná. Gebauer měl podati jen holou a čistou vědeckou pravdu o Rukopisech. Čest národa vyžaduje spíše, aby se mu řekla pravda, než aby se nechával v poznaném bludu, byla řeč Masarykova. A pak dal slovo Gebauerovi k článku o potřebě dalších zkoušek Rukopisů. [4]

Nato postupně zasáhlo do boje proti bořitelům národních památek skoro všecko, co představovalo tehdejší náš národ, od spolků vesnických po vůdce národa Riegra s veškerým tiskem, ať byl staro- nebo mladočeský. Proti všem stála jenom hrstka mladších přátel Masarykových, kterou soustředil kolem "Athenaea".

Ti spolu s ním a Gebauerem neochvějně snášeli důkaz za důkazem ze všech oborů věd, že tyto domnělé rukopisy jsou novodobým padělkem asi z ruky samotného jejich objevitele Hanky a jeho pomocníka Lindy. Na nejhrubší urážky denního tisku a spílání se odpovídalo jenom novými důkazy o nepravosti a výzvami, aby místo nadávek se obhájci pravosti také raději pokusili námitky odpůrců protidůkazy vyvrátiti.

Tenkrát bydlil Masaryk ve vile Vácslava Vlčka, vydavatele "Osvěty" na Královských Vinohradech. Ten rozeslal již 20. února 1886 na všechny korporace a listy plamennou výzvu, aby se všechno vzchopilo na obranu národních památek, protože prý byl učiněn na rukopisy "nový útok, nejhorší ze všech posavadních se strany, odkud by se ho žádný Čech byl nenadál". Volal dále, že "žádný vlastenecký časopis nemůže váhati, jaké by v této příčině zaujíti měl postavení, že jest povinností jednoho každého z nás, k útoku takovému nedívati se netečně a nečinně, nýbrž rozhodně vystoupiti a k obhájení převzácného národního pokladu horlivě a statečně dle nejlepší možnosti své přispívati." Vlček se stal pak "nejnadšenějším obhájcem-bojovníkem, který žádné práce nešetřil". Masaryk řídil boj odpůrců. Tak po jistou dobu měly "oba literární tábory své vrchní štáby" pod jednou střechou, jak si pro zajímavost zapsala již v červnu 1886 Marie Červinková. [5]

Nejsmutnější však na věci je, že "intelektuálním původcem tohoto zlého oběžníku Vlčkova, který rozdmýchal všecku žurnalistiku, byli - jak prozradil prof. Rezek až po osmi letech prof. Gebauerovi - sám prof. Kalousek a rektor university Wáclav Wladiwoj Tomek, nepřátelé Masarykovi stejně jako profesor Josef Jireček. Zvláště Tomek měl Gebauerovi nejvíce za zlé, že "se spojil s Masarykem". [6]

Jak byl zvláště Kalousek proti Masarykovi zaujat, vyciťujeme dobře z listu jeho Riegrovi z 30. června 1886: "mne velmi potěšilo, že profesor Feistmantel ondyno u Pinkasů vyzvonil pravé pohnutky a účely, jež Masarykovská bandička spojuje se svou akcí protirukopisovou... Jednotlivé kusy tohoto programu já jsem vypozoroval dávno dříve z rozmanitých písemných i ústních elukubrací Masarykových, ale že to tak souvisle vyžvatlal jeden z těch naivních a zároveň cynických souspřeženců, z toho mám radost velikou." [7]

Nebyla ušetřena útoků ani rodina Gebauerova, jenž na konec z ustavičného rozčilování vážně ochuravěl. Jiný stoupenec jeho, mladý profesor Opatrný měl ze sporů i smrt. Ale profesor Masaryk neumdléval, nýbrž stál všem po boku, "jako pravý rytíř, muž velké koncepce, bystrá hlava", jak čteme v rodinných vzpomínkách M. Gebauerové. [8]

Prof. Masaryk sám psal o rukopisném sporu nejen v "Athenauem", ale poslal obšírnou stať také do znamenité revue Jagičovy, v Berlíně vydávané: "Archiv für slavische Philologie", kde vyšla pod názvem: "Skizze einer soziologischen Analyse der sogenannten Grüneberger und Königinhofer Handschrift" [9]

Dosavadní vydavatel "Athenaeum" byl Staročech J. Otto. I ten se nyní proti Masarykovi zatvrdil a náklad jeho revue vypověděl v červnu 1886. Tu pomohli někteří věrní přátelé, prof. Gebauer, Goll, kteří složili po 25 zl. podílů. Jinak všechna starost s vydáváním spočívala na Masarykovi, jemuž pomáhal obstarávati administrativní stránku bratr Ludvík; tento měl malou moravskou vinárnu, kde se spiklenečtí Athenčíci, "nihilisté", scházívali.

Vynořilo se dokonce podezření, že svobodní zednáři Gebauera s Masarykem podplatili milionovou sumou, aby připravili národu takovou ostudu. Když jednou o té novince rokoval hlouček hostů v moravské vinárně Ludvíka Masaryka v Praze ve Vodičkově ulici, nepozorovali, že k nim přistoupil neznámý host a poslouchal, jak Ferdinand Náprstek (majitel Černého pivovaru na Karlově náměstí) se divil, co že budou ti lidé dělat s tolika penězi? "Co s těmi penězi Gebauer počne, to nevím," vmísil se nepoznaný Masaryk do hovoru. "Ale o Masarykovi jsem slyšel, co se svým dílem udělá. Prý ty peníze obrátí na humanitní účel. Chce v Praze vystavět prý nový blázinec a kupuje na něj místo; prý na Karlově náměstí Černý pivovar..." a maje na spěch, neznámý odešel. Teprve po jeho odchodu se dověděli překvapení hosté od Ludvíka Masaryka, že ten zasvěcený informátor byl sám profesor Masaryk. [10]

Vidno z toho, že profesor Masaryk měl při všem řádění protivníků ještě humor, kterým si kořenil lidskou zlobu. Snesl i to, že musel ustoupiti z vedení Ottova "Naučného slovníku", jehož se tak horlivě ujal, přebolelo i to, že v profesorském sboru ve schůzi 27. května 1886 11 hlasy právě proti 11 hlasům propadl návrh prof. Durdíka, aby prof. Masaryk byl vládě navrhnut na jmenování řádným profesorem.

V pozadí intriky byl zase prof. Kvíčala; dostal se svou dvojakou hrou do velké tísně. Masaryk k svému obhájení 19. července 1886 v "Otevřeném listě panu dru Janu Kvíčalovi" musel veřejně říci, jak ošemetně si Kvíčala ve sporu tom počínal. Tento řídce se dnes vyskytující projev Masarykův končí slovy: "Nerad jsem list tento napsal, neboť vím, jak těžká jest obžaloba, kterou nám kdo říká, usvědčuje nás z nepravdomluvnosti... Necítím proti vám hořkosti žádné, lituji vás i sebe, že žijeme v době, která po nás takové oběti žádá, po vás, abyste obětoval molochu tzv. veřejného mínění, po mně, abych vás, trestaného dosti tím samým mentoroval, mladší staršího, nezkušenější zkušenějšího." [11] Kvíčala pak hrozil dokonce, "že by se musil zastřeliti", neustanou-li protivníci v boji proti němu, ale sám intrikoval dále, i po smíru, uzavřeném s Gebauerem a Masarykem 13. října 1886 opět v bytě Gebauerově. [12]

Zlí lidé se nespokojili však jenom potíráním odpůrců rukopisů doma prostředky nevybíranými. Postarali se záhy o to, aby se dovědělo vídeňské ministerstvo vyučování, čemu vlastně prof. Masaryk své posluchače učí. Zaslali litografované přednášky jeho o praktické filosofii do Vídně, kde prý "někdo na to upozornil, že se mluvilo o tom, hodí-li se, aby takové různé prý pikantní věci tam mládeži přednášel jakožto praktickou filosofii". Prozrazuje to podle sdělení škol. rady Webra Marie Červinková v listu prof. Kalouskovi (21. června 1886 [13]), jenž si přednášky ty od ní vyžádal. Červinková tu ještě se upřímně přiznává, že si Masarykovy přednášky "sama loni vypůjčila. Je to podivuhodná všehochuť, z každé apatyky trochu; je-li to ale filosofie a je-li praktická, to vědí hvězdy. Některé věci se mi v těch přednáškách líbily, ale neobjevila jsem dobře, jak to vše dohromady souvisí; snad můj ženský rozum na to nestačil", prostomyslně dodává.

Ještě horší věci vycházejí najevo z výtahu listu Kalouskova Riegrovi z 28. července 1887, jak jej vydavatel Heidler [14] uvádí: ..."spřeženství s Masarykovskou bandou uškodí... celé staročeské straně...

Randa prý těžce nese, že ve výboru "Českého klubu" jsou Masarykovci. "Kvíčala vzdychává, že byste měl se (Rieger) objeviti jako Jupiter a jedním bleskem zkrotit tu bandu. Tím by se ovšem ulehčilo obzvláště Kvíčalovi, na nějž Masarykovci nepřestávají se všech stran napadati výčitkami, že on držíval s nimi a nyní se drží s námi..." "Většina profesorův filosofické fakulty [15] podali jsme stížnost k akademickému senátu, že "Athenaeum", vydávané od universitního profesora, činí snižující útoky na universitní profesory. Po návrhu referenta Randy senát uzavřel, že dva případy se hodí za předmět vyšetřování a zároveň hned, aby se úředně oznámilo ministeriu o zavedeném vyšetřování. Kromě toho Kvíčala a Studnička podávají žalobu k senátu jakožto členové jedné komise, že Masaryk jejich jednání nazval bez příčiny illegálným. Konsistoř pražská dosud neučinila nic proti Masarykovi, ale nyní její sekretář Hrádek uznává toho potřebu a hodlal to přednésti arcibiskupovi." Jesuita P. Votka k dosažení cíle, totiž k vyhození Masaryka z filosofické fakulty, radí, aby působení Masarykovo vyložilo se ve vídeňském "Vaterlandu"...

Poznámky:

[1] Julius Feifalik vystoupil již r. 1850 proti Rukopisům spisem: Über die Königinhofer Handschrift.

[2] největší to vědecké publikaci Německa v 19. století, založené r. 1818, jíž vyšlo do r. 1890 celkem 167 svazků.

[3] List Gebauerův prof. Kalouskovi z 19. dubna 1886 v "Rodinných vzpomínkách na J. Gebauera". Mar. Gebauerové díl I., str. 251 násl., str. 259; pak Herben v "Čase" 1899 str. 210 násl.

[4] Athenaeum r. 1886, str. 152 násl.; číslo to vyšlo 13. února 1886 a již 20. února píše o tom Marie Červinková Riegrovi: "Jestli pak jsi si povšiml, jak Gebauer se vyřítil na Královédvorský rukopis... Myslím, že Masařik má v tom ruku." (Dr. Heidler: Příspěvky k Listáři dr. F. L. Riegra 1926, d. II., str. 272.)

[5] L. c. str. 280.

[6] Marie Gebauerová l. c. str. 365.

[7] Heidler: Příspěvky k listáři Fr. L. Riegra, II., str. 282.

[8] M. Gebauerová: Rodinné vzpomínky na Jana Gebauera, díl. I., 1926, str. 225.

[9] Ve svazku X., r. 1887, na str. 54-101. Vyšlo také ve zvláštním otisku. Překlad otiskl prof. Kamenář v Mas. Sborníku sv. III., str. 222 násl. Omyl je v citaci svazku.

[10] Marie Gebauerová: Rodinné vzpomlnky na Jana Gebauera, díl I., 1926, str. 281-2.

[11] Podrobně ve vzpomínkách M. Gebauerové, str. 293 násl.

[12] Mar. Gebauerová l. c. str. 296.

[13] Heidler Příspěvky k listáři F. L. Riegra II., str. 278.

[14] l. c. str. 318.

[15] Bylo to 14 profesorů s W. W. Tomkem včele, kteří 8. července 1887 podali žalobu na Masaryka (i Gebauera), že v "Athenaeu" kritisoval Hattalu a Kvíčalu, který se Studničkou pak žaloval sám 27. července 1887.

Dr. Jaromír Doležal: MASARYK osmdesátiletý.
Státní nakladatelství 1931. Formát 20 x 14 cm. Počet stran 456.

Knihovna Akademie věd v Praze - Libri prohibiti [sign. XC 851b]