Osobnosti rkp. sporu

Jan Herben
T. G. Masaryk
Život a dílo presidenta osvoboditele
1938

Strana 27 až 29:

Roku 1817 "nalezen" byl ve Dvoře Králové starý rukopis s řadou básní epických a lyrických a roku 1818 "nalezen" druhý rukopis, zlomek básně o Libuši; ten prvý velmi dobrodružně Václavem Hankou, ten druhý tajemně neznámým člověkem na Zelené hoře u Nepomuku, ale poslán také Hankovi, jenž byl bibliotekářem nově založeného musea. Tyto rukopisy byly vždycky podezřelé. Prvním jejich odpůrcem byl patriarcha slavistiky Josef Dobrovský. Zejména mezi učenci ruskými a polskými nebylo v ně víry. Když Dobrovský zemřel, generace Jungmannova nabyla odvahy uctívat je, a Hankovi přibylo chuti k novým nálezům.

Roku 1857 uhodilo. Pavel Šafařík psal 22. února profesoru Pogodinovi: "Nyní něco pro Vás samého. Museum jest nuceno zřídit nestrannou komisi ke zkoušení pravosti některých staročeských zlomkův. V prvých dvou seděních, jimž jsem byl přítomen, dva staré zlomky bídně propadly. Jsou to hanebné podvody - a fabrikant není neuhodnut. Komise bude ve svých poradách pokračovat a zajisté propadne ještě několik jiných památek, jež se za staré vydávají. Než o tom se musí mlčet, dokud komise svých výsledků neuveřejní tiskem. Tedy k jiným ztrátám ještě tato hanba."

Propadly při této zkoušce Píseň na Vyšehrad a Milostná píseň krále Václava; nebylo pochyby, že mezi těmi jinými, které čeká týž osud, Šafařík mínil Rukopis královédvorský a zelenohorský. Nepropadly. Ale v zápětí prohlášeny byly v řadě důmyslných článků za podvrhy Hankovy. Bylo to v Tagesbotu aus Böhmen roku 1859. Pisatel článků zůstal utajen. Obecně se věřilo, že články psal musejní sekretář Václav Nebeský, a věří se tomu podnes, ačkoli se v pozůstalosti universitního bibliotekáře Zeidlera našel doklad, že on články do Tagesbotu doručoval. Byl z toho proces. Redaktor Tagesbotu Kuh byl pro urážku Hankovy cti odsouzen, dostal však milost od císaře, když vídeňský vědec Miklosich podal důvěrné dobré zdání, že články jsou pravdivé.

Řada odpůrců v cizině rostla a v domácí vědě také. Zejména stali se kacíři vídeňský učitel universitní Al. Vojtěch Šembera roku 1877 a roku 1879 gymnasijní profesor Antonín Vašek, otec Petra Bezruče. Oba však byli od české veřejnosti utlučeni. Až na podzim roku 1885 vystoupil ze zálohy dlouho připravované profesor universitní Jan Gebauer, největší naše autorita v české filologii od časů Dobrovského. Požádal jej totiž profesor slavistiky Leskien jakožto redaktor Ersch-Gruberovy Všeobecné encyklopedie, aby napsal článek o našich Rukopisech. Článek vyšel koncem roku 1885 a byl pln pochybností. Starší profesor slavistiky na pražské universitě Martin Hattala napadl Gebauera 16. ledna 1886 - v Národních listech, a to méně vědecky, zato více vlastenecky.

Boj byl vypověděn. Dne 15. února vyšla v Athenaeu Gebauerova odpověď: Potřeba dalších zkoušek rukopisu královédvorského a zelenohorského a Masarykův List redaktora Athenaea. Byl to zdánlivě boj filologie, historie, literatury, paleografie i chemie proti pavědě a proti vlasteneckému diletantismu; ale ačkoli skutečná věda si vedla statečně a vítězně, byl to boj oněch tří hesel Masarykova mládí: Vědění je moc - Pravdou k právu - Nic není velké, co není pravdivé. Z našeho života musila být odstraněna lež, byť byla národu prospěšná neb aspoň drahá. O tento vyšší boj měl zásluhu Masaryk. Jestliže však po deseti letech Rukopisy zmizely z učebnic školních a čítanek, mravní boj dohoříval dlouho ještě potom.

Masaryk přispěl k popravě obou rukopisů estetickým a sociologickým rozborem Rukopisů. Ale nadevše utkvěl v paměti účastníkům boje jako jeho duch a ředitel. Držel vysoko stanovisko boje. Boj rukopisný byl mu příznakem celého našeho přerodu, počátkem nové doby. Odhaloval mravní stránku jeho a pracoval ze všech sil, aby národ byl očištěn. Takové okamžiky se nezapomínají a nemohou být cechovním odbornictvím zatlačovány, tím méně popřeny. Jen ti, kdož stáli uprostřed boje, vědí, co znamenal Masarykův prapor vysoko vlající. Stateční lidé vrhali se do boje s národními mocnostmi, nasazujíce existenci, protože jim šlo o víc než o filologii a historii. Útok demagogie byl tak zuřivý, že profesor Gebauer od Grégrových útoků v Národních listech onemocněl a obával se, že věda bude muset ustoupit vřavě. Neboť vlastenci přenesli boj do Sokola, do vzdělávacích a zábavních spolků - hlasovalo se proti zrádcům. Zdálo se, že budou kamenováni. Ale Masaryk křísil Gebauerovu odvahu a vzkřísil. Ostatně největší zloba, které obhájci byli schopni, padala na hlavu Masarykovu. Věděliť, že je vůdcem boje a odpůrcem "nejsoustavnějším". Profesor Josef Král, když roku 1910 psal blahopřání k šedesátým narozeninám Masarykovým, napsal: "Vzpomínaje trudných chvil, které jsme zažili za slavného rukopisného boje od všelijakých nezapomenutelných osob, a podpory, které jste Vy nám všem poskytoval svou vytrvalostí a neohrožeností, připojuji se k dnešním gratulantům..."

To byl první Masarykův křest ohněm ve vlasti.

Ty věci dávno vystydly a přebolely, ačkoli víc než tři roky Athenaeum musilo odmítat námitky a útoky a stálo to mnoho duševního napětí. Přece však nechť i dnešní lidé vědí něco z toho, jak s Masarykem vlastenecký tisk zacházel. Byl vtělený duch Koniášův. Nafixloval si karty s Gebauerem. Jedná o všelijakých vědách, i o těch, jimž nerozumí. Jako druhý po Baconu "doctor mirabilis" vydává pravidlo pro filosofy vůbec a v zajímavé skromnosti jmenuje dílo své (Konkrétnou logiku) pravým orgánem filosofie v Aristotelově toho slova smyslu. Se svou "sociologií" stane se asi zrovna tak směšným, jako kdyby šel s kanonem na vrabce. Místo jemného malířského štětce chápe se zednické štětky a zachází s našimi rukopisy jako melouchář, když přišel na vzácné fresky. Dělá vše na potupení toho Gemachtes Čechenthum, odvažuje se až do posvátného zátiší našeho Pantheonu, aby jako hyena ohlodal a zohavil kosti nejslavnějších a nejlepších našich vlastenců! Je podoben krejčímu, jenž přišel z Vídně na vesnici a všechny poučuje.

S novinami závodili básníci: Heyduk, Krásnohorská. Profesor Masaryk se nehněval na noviny. Odsuzoval vědecké kruhy a jednotlivé profesory, kteří tisku zneužívali. Dobrý skutek přinášívá dobré ovoce. Boj o rukopisy dobojován zamítnutím podvrhů. Zůstalo jen několik zarputilců a duševních chudáků, kteří se nevzdali. Zakladatel České akademie Josef Hlávka zanechal fond, z něhož měl být odměněn ten, kdo dokáže pravost Rukopisů. Posud nikdo ceny nedostal.

Rukopisný boj byl významným mezníkem v našem rozvoji. Česká universita vybojovala za boje svobodu slova vědě. Mravní moment byl nemalý. Projevili jsme značnou sílu mravní, ač k tomu bylo potřeba sedmdesáti let, než jsme vyřezali ze své minulosti podvod a přiznali se k tomu před světem. Uplynulo pak sotva dvacet let od boje, a jak vypadala potom staročeská literatura. Ti, kterým vytýkáno, že připravují národ o drahocenný klenot, nahradili jej klenoty jinými, pravými a krásnými. Objevili klenoty české reformace a nalézají v nich perly českého písemnictví; klenoty, které tlely v archivech a knihovnách, protože se národ dával oslňovat básněmi z neznámé dávnověkosti, kdy Němci žrali ještě žaludy... Prostě řečeno, ztrátou tak zvaných Rukopisů naše staročeská literatura byla obohacena. Ale i politickým mezníkem se stal rukopisný boj. Chátrání projevily obě tehdejší politické strany, Riegrova i Grégrova. V rukopisném boji nastalo třídění duchů a začala se objevovat třetí strana, jež sice neutvořila viditelné organisace, ale byla již neviditelnou církví. Zakladatel pozdější strany lidové (pokrokové) hlásal již roku 1886 zásady, které se staly pilíři nového programu.

T. G. Masaryk. Život a dílo presidenta osvoboditele.
Napsal Jan Herben. Přehlédl a poslední kapitolu doplnil Ivan Herben. Páté vydání. Nakladatelství Sfinx - B. Janda - Praha. Vyšlo v červenci 1938. Formát 27 x 18 cm. Počet stran 440.