Osobnosti rkp. sporu

Emil Ludwig
DUCH A ČIN
Rozmluvy s Masarykem
Praha 1935.

Rozmluvy německého spisovatele a esejisty Emila Ludwiga (vlast. jménem E. L. Cohna) s presidentem T. G. Masarykem se konaly v únoru 1933 na lánském zámku německy. Z rukopisu přeložili F.K. (František Kubka) a V.K.Š. (Vasil Kaprálek Škrach)

Obsah:

Předmluva

Podobizna myslitele a státníka

Část 1. Myšlení

Část 2. Jednání

Část 3. Myšlení a jednání

Vybral jsem několik úryvků, týkajících se rkp. sporu.

Strana 26:

Od začátku století uctíval český národ jako jakousi národní svátost několik básní tak zvaného Rukopisu královédvorského, který prý jakýsi archivář našel v báni kostela malého města; těmito domněle středověkými papíry se povznesl národní cit Čechů. Ale už kolem roku 1850, kdy se Masaryk narodil, tušil se v tom padělek. Nyní vedla jazyková bádání jednoho kolegy k nové, zničující analýze oněch básní, a to v časopise Masarykově; on sám dokazoval prostředky moderní vědy podvrženost; nacionalisté hnali útokem, nakladatel se vzdal časopisu, veřejné mínění obviňovalo Masaryka, že je podplacen zednáři a Židy; s mladší skupinou založil časopis vlastní. V jednom velkém pražském listě bylo proti němu tenkrát česky napsáno: "I jdi k čertu, ohavný zrádče ... neopovažuj se už ani užívat našeho posvátného jazyka ... přimkni se k nepříteli, jemuž sloužíš, zapomeň, že jsi se narodil z české matky, my tě z našeho národního těla vylučujeme." O třicet let později stal se ten časopis orgánem vládním za presidentství tohoto "hanebníka". Dnes věří už jen několik vrávorajících nacionalistů v pravost tohoto Rukopisu.

Strana 30:

Když vystupoval v záhřebském procesu jako poslanec; když dokazoval - podobně jako u Rukopisu královédvorského - že rozhodný dokument je padělek, nyní však dokonce i to, že vídeňská vláda o tom věděla; když se tak stal detektivem a po třetí odhalil pravdu, ...

Strana 91 až 93:

- Na druhé straně, pokračoaval jsem, vždycky popíráte, že jste se vrhal se zápalem do aféry rukopisné nebo do procesů. Když Vás tedy jiní lidé vyprovokovávali, aby někdo bojoval za pravdu nebo za nevinu - proč právě Vás?

"Nehledal jsem boj," řekl nepohnutě a pevně. "To bylo tak. Ve Vídni experimentoval nějaký Dán s hypnotismem. Četl jsem nějakého starého Angličana o tomto problému. Čeští studenti ve Vídni mě prosili o nějakou přednášku ve svém spolku. Přednesu to, napíše se to, přijmou to do jedné pražské sbírky přednášek. Právě tenkrát se zakládala česká universita. Jeden filolog, jeden historik a hudební theoretik přečtou mou práci, navrhnou mě universitě, stanu se profesorem v Praze. Zde je mně všecko cizí, neznám živé duše, jsem jako nahý v trní. Kolegové se mezi sebou znali ze školy, z téže kavárny a podobně, já jsem se musel teprv orientovat. Mne zajímalo, jak to půjde s novou universitou. Radil jsem založit kritický časopis; mým ideálem byla exaktní věda proti amatérům a diletantům. S několika spoluredaktory jsem založil Athenaeum. Do druhého čísla napsal jeden technik zničující kritiku proti druhému. Velký rámus: jakpak se může takto zacházet se starým pánem z techniky! Tak boj začal. Dělal jsem jistě chyby, neznal jsem lidi, byl jsem už proto bezohledný. To byla takticky chyba. Tak jsem všude narážel a musel jsem se pak hájit. Kdybych byl nepřišel do Prahy, ale na nějakou universitu německou, tož bych býval psal jen své knihy. Zde jsem hned nabyl pověsti literárního revolucionáře; právě moji žáci to často tak chápali, psali, že chci kácet staré modly."

- Taková nedorozumění nejsou mi cizí, prohodil jsem. Když člověk dělá v svých pracích z polobohů lidi, cítí se lidé uraženi, místo aby byli hrdi na své nové kolegy.

"A tady to byli zřídka bozi, příliš často jen nacionalistické fráze," pokračoval. "Při podvržených Rukopisech bylo to jasně vidět. Chtělo se Němcům ukázat, že my Češi máme také něco takového jako píseň o Nibelunzích. Viděl jsem: zde je lež, a lhát s jinými nemohu. Poznal jsem padělek. Byly to čistě romantické moderní zpěvy."

- Goethe jeden přeložil.

"Ano," vpadne živě. "Vybral si opravdu jako velký umělec: byla to totiž krásná lidová píseň, přejatá z ruštiny. Jazykové stránce sporu jsem rozuměl málo," a stále naráží pravým ukazováčkem na levou dlaň, jako by chtěl napichovat chyby. "Ale důkladný profesor češtiny zkonstruoval si starou gramatiku ze starých rukopisů pravých a našel, že padělatelé neuměli staročesky. To bylo rozhodující."

- Shodoval jste se s ním v jeho dojmu?

"Viděl jsem na eposu stručný sloh moderní doby, tedy že to nemůže být epos staré: to byl spíš telegram, ne naivní mnohomluvnost starých eposů. Také jsem měl sociologické pochybnosti o domněle starých společenských zřízeních. Rozhodující byla gramatika a zřejmá přejetí z dokazatelných pramenů, jako ta uvedená lidová píseň ruská, která v době falšování Rukopisů byla v jedné ruské edici, v Praze známé. Zlobilo mě, že bychom měli dělat parádu s falsifikátem, docela prostě mě to zlobilo. Protivníci nás nazývali nevlastenci - byly také hlasy, že bychom neměli Němcům ukazovat své slabosti, a jsště jiní se utěšovali, že se falšovalo také jinde: podvrhy ossianské a jiné. Pro tento hluk Athenaeum více méně hynulo. Mnozí vlastenci vypovídali předplatné. To mě pak stálo peníze."

Strana 238 a 239:

"Mám na příklad," řekl a přešel po svém způsobu zas hned k praxi, "dvě rozumná pravidla od profesora Gebauera. V boji o Rukopisy, když už mně bylo protivné odpovídat obhájcům padělků pořád totéž, řekl mi: 'Proti lži nestačí říci pravdu jednou: musíme ji opakovat pořád, druzí opakují přece také pořád své. To platí zvláště pro žurnalistiku!' Potom jsem se od něho naučil - on byl gramatik - každou myšlenku, nové faktum a tak dále napsat na zvláštní papír, vidíte - tak!"

Emil Ludwig: DUCH A ČIN Rozmluvy s Masarykem
Vydal ČIN - tiskové a nakladatelské družstvo čsl. legionářů. 5. vydání. Praha 1935.