Milan Machovec
Tomáš G. Masaryk
Melantrich 1968
O smysl vědy

Strana 100 až 106:

To, co v české vědě bylo opravdu zdravé a veliké - a nebylo toho tak mnoho - opravdu již potřebovalo mladého průbojného redaktora, který se nebude bát ran, podlosti a zloby, který bude nejen organizovat, ale bude mít i odvahu svést zápas dokonce proti největšímu národnímu mýtu... Již čtyři roky po Masarykově příchodu do Prahy - sotva mohl nastínit svůj obrodný organisační program - propuká boj, který musel na sebe strhnout všechnu pozornost a ovlivnit i vše ostatní: velký boj o Rukopisy...
Když byl Dobrovský zostuzen opravdu "po česku" důkladně, měl po jeho smrti Hanka se svou - jak jej už Palacký podezíral - "padělatelskou fabrikou" a se svými druhy volnou ruku. Vedle obou nejslavnějších Rukopisů - Královédvorského a Zelenohorského - tu brzy stála i řada padělků dalších. Ale ty právě - zhotovené se střídavým jen zdarem (žádný podvodník neumí včas přestat, a tím pracuje bezděčně proti sobě) - probudily u soudnějších lidí - zejména u vídeňských Čechů, nezasažených tak pražským mýtotvorným prostředím - podezřívavý odpor i k oběma hlavním Rukopisům. Ovšem tito lidé - Fejfalík, Šembera aj. - buď mlčeli, nebo se dočkali takových štvanic, že raději zápasu nechali. A tak se nejen Mánes a jeho generace, ale ještě i Aleš a Myslbek inspirovali "nejstaršími památkami české minulosti" a Smetanova Libuše oslavovala "lechy" (už Dobrovský se nad tím zhrozil) rusko-českou haťmatilkou, jež ovšem neodbomíkům připadala "staročeská", zdálo se jim, že má romanticky strhující neomylný punc dávnověku. Tím ovšem pak obsah Rukopisů srostl ve vědomí národa i s jistými opravdovými uměleckými hodnotami, boj proti nim nebyl snad jen bojem proti mýtům, ale musel způsobit i opravdovou bolest. Ale šlo o víc než o bolest romantických srdcí a o obavy českých kupců z jásotu německé konkurence: šlo o smysl vědy pro člověka, o typicky masarykovský problém, je-li věda sama sebou...
Podle našeho názoru není přesné, jestliže se někdy velký boj o Rukopisy osmdesátých let líčí pouze jako boj názoru s názorem, jako boj mezi dvěma vědeckými stanovisky, mezi dvěma hypotézami, schopnými snášet argumenty a protiargumenty, mezi stanovisky, z nichž ovšem pravdivé mohlo být jen jedno. I o to jistě šlo, ale vlastně jen sekundárně. V sázce bylo mnohem víc než jedna akademická odborná otázka: šlo o ráz a stupeň morálního profilu české inteligence, české vědy a kultury vůbec. Podobně však by zase byl jednostranný a schematisující názor, ostatně častý, jako by tu bojovala nějaká "věda vůbec" proti nevědeckosti, pověrám, měšťácké ideologii, národním mýtům. I o to jistě šlo, ale takhle jednoznačné to nebylo: česká věda právě nebyla něčím "jednoznačným", šlo i o velký boj uvnitř této vědy samé. Vždyť když Gebauer a Masaryk snesli nové pádné argumenty proti Rukopisům, když se k nim přidala zprvu jen hrstka těch, kteří měli čest vědce, např. historik Jaroslav Goll či obhájce Smetanovy hudby, estetik Otakar Hostinský - většina pražských vědců naopak, pod tlakem nacionalistické veřejnosti a zejména tisku, byla ochotna mlčet, ano tvrdit opak svého lepšího přesvědčení. Šlo tedy o víc - a ne náhodou, až Masaryk všeobecně sklidil morální plody vítězství, protože až on měl odvahu udělat z toho veřejnou záležitost, netutlat to mezi "povolanými odborníky", ale vnést to do veřejnosti. A zase vůbec ne proto, že by odtud očekával pomoc, naopak: udělal to, i když věděl, že právě odtud půjde hlavní tlak proti odpůrcům Rukopisů. Pro podstatu celé záležitosti je důležité právě to, že odborníci jemu, Masarykovi, těžce zazlívali a vyčítali, že se obrátil k "ulici", ač ta přece ve zdrcující většině šla proti němu. Právě v tom směru a skrze takovéto stránky celé záležitosti se dostaneme k jádru věci: neboť teprve tímto zveřejněním a zhalasněním celé věci se právě pro většinu odborníků podstatně změnila situace, nemohli již mlčet či všelijak proplouvat mezi svědomím "národním" a "vědeckým", museli riskovat, něco dělat, a pokud jim jejich úzkostné národní svědomí nedoporučovalo dělat si ostudu a obtíže v současnosti, musilo jim být jasné, že mohou proto mít tím větší ostudu v budoucnosti... Odtud ten odpor k Masarykovi, který vytvořil pro českou vědu docela novou situaci, odtud i vášně a ten nekonečný příval sprostoty a silných slov, urážek a insinuací, kterými Masaryk musil projít... Ale on věděl, že nejen jeho přátelé, ale i ti jeho odpůrci se tím již ocítají v této nové situaci...

[Není naším úkolem zde popisovat jednotlivé fáze rukopisného boje, jeho vývoj, argumenty a protiargumenty (poučení o tom lze najít již ve Vlčkových či Jakubcových Dějinách české literatury i v různých novějších zpracováních). Tím méně je naším úkolem koncentrovat se na různé spíše detektivní stránky věci, ač jistě svým způsobem vděčné. Nám zde jde jen o ty stránky týkající se základů myšlenkového vývoje samého Masaryka. Pro ozřejmění toho, oč tu z tohoto hlediska v podstatě šlo či nešlo, připomínáme jen zběžně a přehledně, jak byly podány hlavní námitky proti RKZ:
Josef Dobrovský (1824):
Paleograficky je RZ monstrum, nemá obdoby; písař neměl potuchy o písmu doby, kterou předstíral.
Mezi rytmikou RK a RZ jsou obdoby, ačkoliv by mělo jít o výtvory dob zcela různých.
Rusismy, ve staročeštině nemožné (imperativ "razressite").
Jsou tu vlivy jeho vlastních přednášek o staré české řeči a pravopisu.
Řada jmen se vyskytuje pouze u Hájka z Libočan - a nikde jinde v domnělém mezidobí.
Staří Slované jsou v RZ idealisováni podle dobových představ.
Obdobně se tu vyskytují výrazně dobové rysy protiněmeckého šovinismu.
Hojná jsou tu umělá slova, vzniklá napodobením složenin antických či německých, ale ve staročeštině nemožná.
Václav Nebeský (1852):
V pergamenových listech RK byly původně některé novočeské tvary, jež však byly vyškrábány a nahrazeny staročeskými (od - ot).
J. E. Vocel (1854):
Zjišťuje vlivy dobové romantické poesie XIX. století.
Adolf Patera (1877):
Většina glos v "Mater verborum" je padělána. Proto jména bohů v RK nemají pražádné historické opodstatnění.
V. A. Šembera (1878):
Zjišťuje shody RZ s Lindovou "Září nad pohanstvem".
Antonín Vašek (1879):
Jazyk RK a RZ je shodný. Jsou tu i shodné chyby. A tyto chyby zase odpovídají jazyku a chybám vlastních přiznaných děl Hankových.
Jan Gebauer (1886):
Domnělý staročeský jazyk RKZ má na 6000 slov celkem asi 1000 chyb, tj. slov, jež mohla vzniknout až v XIX. století.
T. G. Masaryk (1886):
Estetický i sociologický rozbor RKZ rovněž ukazuje na XIX. století. Je tu řada paralel s obrozeneckou poesií XIX. století.
Jaroslav Goll (1886):
Náměty RK mají podklady v materiálech tištěných před rokem 1817.
Josef Pekař (1896):
Jméno Hrubá Skála vzniklo až v XVII. století.
Zdeněk Nejedlý (1906):
Kotle a lesní rohy, vyskytující se v RK, jsou až hudební nástroje novověké.
Václav Hrubý (1911):
RK byl psán touže rukou jako jiný falsifikát.]

Celkem vzato by - z ryze odborných hledisek - právě pro Rukopis Zelenohorský, ten "národně" vlastně důležitější, obsahující slavný "Libušin soud", mohlo stačit, co přinesl Josef Dobrovský, pro Rukopis Královédvorský, co přineslo bádání let sedmdesátých, ne-li pro jednoznačné odsouzení, tedy v nejlepším případě pro takové podezření, aby se z "největších památek české minulosti" stalo něco povážlivého. Ale ovzduší nacionalismu způsobilo, že - ač vlastně vše od roku 1886 jen doplňuje a usoustavňuje to, co se znalo již dříve - nabyla záležitost docela jiných poloh a docela jiného smyslu než pouze akademické otázky.
Šovinisticky zfanatisovaný dav v tom ovšem spatřoval ne věc vědy (prostý nevzdělaný člověk samozřejmě nemůže rozumět tomu, v čem je smysl a poslání vědy), ale jakési "politiky", resp. oné pražské kryptopolitiky, onoho prosazování "zájmů", onoho odreagovávání komplexu méněcennosti, oněch "jistot" vlasteneckých vášní. Proto pochopitelně hlavní argument proti Masarykovi z těchto pozic byl týž, jaký kdysi uváděl již Svoboda vůči Dobrovskému, totiž zda Masaryk není placen Němci, vládou, židy... I to jistě nelze přejít jako něco lhostejného - vždyť docházelo i k osobním insultacím: Masaryk musil projít léta trvající kalvárií. Jistě i to bylo důležité pro jeho další osobní vyzrávání, jen pak můžeme rozumět tomu, co přišlo dále. Ale ani to nebylo ještě to hlavní.
Hlavní bylo - a jen na tom základě porozumíme podstatě Masarykova myšlenkového vývoje a jeho bytostné potřebě nevyhnout se, ano v jistém smyslu vyprovokovat tuto kalvárii -, že Masaryk zveřejněním celé otázky, jejím zradikalisováním posunul morální problém do docela nových, náročnějších poloh, že donutil českou vědu a českou inteligenci vůbec vyjít z těch pohodlnických opevnění dosavadního autoritářství, z těch tichých, nepsaných "národních dohod" o vzájemném neútočení, z oné zmythologičtělé vlastní podvojné situace; donutil tedy vědu, aby se ptala po svém vlastním principu, po svém smyslu pro člověka, po svém poslání ve společnosti a v národě. Donutil vědu k tomu, co chtěl starý Dobrovský kdysi, ale k čemu mu chybělo sil: k uznání, že jen a jen pravdou, vědeckou náročností a maximální sebekritičností lze "sloužit národu". Tím teprve (a je samozřejmé, že mu to většina vědců dlouho zazlívala, neboť to bolelo, i když to byly rány očistné) byla odčiněna ona křivda, kdysi spáchaná na Dobrovském, ale tím i na národě, na úloze pravdy v národě a tím i na možné úloze národa v boji o pravdu. Tím se umožnilo, aby další vývoj české vědy mohl navázat na velké osvícensko-racionalistické tradice, aby se zbavil ideologického zilusivnění a jiných překážek. To, že pak v dalším vývoji, ač často v těžkých krisích a zápasech, česká věda již jako celek v podstatě nepropadla nejhoršímu nebezpečí "odvědečtění" v jakýchkoliv "službách", na tom mají trvalou, nedozírnou zásluhu boje osmdesátých let a především Masarykovy. Ne tedy "čistou vědou" se tu tehdy zvítězilo, ale důležité bylo právě to, že Masaryk uměl i z vědy udělat mravní a existenciální záležitost, věc lidské cti, opravdovosti, utrpení i štěstí, ano oné blaženosti, která může přijít jen tam a jen v té míře, v jaké míře se projevila i odvaha převzít utrpení. Tak došlo k obnovení principu vědy jakožto mravní hodnoty, jak se jej kdysi do vínku novočeské kultury snažil uložit veliký Dobrovský...
Tak také byl poskytnut základ pro překonání oněch nesmírných škod, které české vědě, kultuře a vůbec českému veřejnému životu způsobilo kdysi padělání a kult Rukopisů. Neboť tímto paděláním byl národ deklasován mravně, věda a pravda byly nahrazeny relativismem, morální odpovědnost a svědomí svévolí, subjektivistickou zvůlí. A rozhodně není podle našeho mínění správné jakkoliv tento čin omlouvat či relativisovat, například výklady o tom, že prý koneckonců Jungmann a jeho generace zápasili "v témže směru jako Dobrovský", což prostě není pravda, což se může jevit správné jen tam, kde je smysl pro pravdu nahrazen jakousi falešnou mystikou dějin. Nelze také zapomínat, že Rukopisy kompromitovaly ve světě i skutečné hodnoty české vědy a kultury, například možný ohlas Palackého "Dějin" a vůbec dobré jméno českého národa. Rovněž nepovažujeme za správné sklony oddělovat tyto škody od jakýchsi uznaných "kladů", například dobré vůle a úspěchů Hankových a jeho druhů, od roznícení "vlasteneckých citů" - vždyť bez Rukopisů by to bylo také šlo, ano, byl by dříve, lépe a hlouběji pochopen mravní smysl doby husitské.
Boj proti Rukopisům představuje jistě významnou positivní tradici české vědy. Ale přesto považujeme za značně zjednodušující, pokud se - nejednou i v jinak výborných užitečných statích - vykládá boj proti Rukopisům jen jako jakési sebeglorifikace vědy, pokud se tu vše špatné připisuje na úkor nacionalismu, politiky, mýtů, ideologií, a naopak vědci tu vystupují schematicky jako nositelé světla a automatičtí vlastníci cti a charakteru. Takovémuto sebeoslavnému pojetí vědy se podle našeho mínění mnohem více podobá postoj Kvíčaly a Hattaly než postoj Gebauerův a Masarykův - a nemůžeme nevyslovit obavu, aby pod podobnými tendencemi nevyzrály zase nové mýty a iluse.
Se zřetelem k tomuto nebezpečí je podle našeho názoru třeba právě z oné rukopisné kampaně se poučit, ne jak je "věda" sebeuspokojivě úžasná a krásná, ale právě naopak, jak obtížné je, aby si věda opravdu nejen zachovala "čistý štít" (čistý vůči komu, před kýrn, od čeho?), ale aby opravdu byla sama sebou, rozuměla svému poslání. Nemělo by se zapomínat na to, že v době, kdy boj o Rukopisy vášnivě zuřil, byla to jen menší část vědců, kteří měli odvahu onen "princip vědy" neohroženě hájit... Neměla by spíše tato skutečnost poskytnout memento současnosti? Či snad existují nějaké "záruky", že dnes podobná "tabu" ve vědě již vznikat nemohou, že se podobné zápletky nemohou opakovat?
A zadruhé: nemělo by se zapomínat, že ten, kdo tento "největší boj české vědy XIX. století" - jak se také říkává - dokázal zorganisovat a statečně řídit, bera na sebe útoky, kryje svým jménem nejednou i ty, kteň měli argumenty proti Rukopisům, ale báli se jim propůjčit svá jména, vlastně žádný typický vědec nebyl... Masaryk byl dříve i později vše jiné než typ "vědce"; v osmdesátých letech se ovšem pohybuje především v oblasti vědy, organisuje ji, uvažuje o jejím smyslu, snaží se ji obrodit, ale ne jako vědec-specialista kteréhokoliv oboru, ale právě jako filosof, hledající celkové poslání vědy pro člověka. Je proto poněkud podivné v osmdesátých letech v něm nevidět nic víc než "vědce" - a oné sebe samu glorifikující vědě, nejčastěji oné specialisované, o vlastním smyslu nepřemýšlející, proti níž měl Masaryk sto námitek, připisovat všechny zásluhy bojů těchto let. Není to spíše nenápadné posunuti pozic k moralitě typů autoritářských vědců oné "pražské atmosféry" a neplodného sebeuspokojení, které Masaryka naopak vyprovokovalo k zápasu? Domníváme se, že pro naši vědu musí být vážným mementem právě to, že tento vědecký boj vyvolal a řídil ten, kdo měl určitý mravní pathos odjinud - jak je z celkového Masarykova dalšího vývoje zřejmé - než z oblasti vědy samé... Kdo jej měl ze svého hledačství lidské totality, ze své snahy filosoficky podepřít a životní praxí hledat smysl vědy... Tedy z té oblasti problematiky, kterou se většina vědců dodnes vůbec nezabývá... Pokud tak neučiní, pak ovšem - stejně jako v době bojů o RKZ - i nadále "čelní představitelé vědy" v kritických okamžicích selhávají a nátlakům politiky prostě ustupují a budou ustupovat, lhostejní k tomu, že tím vědu profanují a veřejnost mravně korumpují.


Ukázky z Masarykových spisů

Strana 193 až 198:

Z bojů proti Rukopisům

[úryvky z Athenaea III, 1886, str. 164-168, 215, 216]

Milan Machovec:  Tomáš G. Masaryk
ODKAZY pokrokových osobností naší munulosti. Studie s ukázkami z Masarykových spisů. S dokumentárními obrazovými přílohami. Vydalo nakladatelství Melantrich. Náklad 60000 výtisků. Praha 1968.
Milan Machovec:  Tomáš G. Masaryk
Vydání třetí doplněné. Vydal Riopress a Česká expedice ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím v roce 2000. HLAS - Masarykova knižnice. Edice pamětí, vzpomínek a dokumentů, svazek 11. Rediguje Jaromír Hořec.
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná