Osobnosti rkp. sporu

Počátek boje
Jan Neruda
Národní Listy (28. března 1886)

V Praze, 27. března 1886

Zima je tedy opravdu již pryč; odbyla si svoje zcela již "neodvolatelně poslední vystoupení" a šla žehnána námi všemi. Šla za hlučné střelby z děl, za nesmírného rámusu sprovázejícího ji lidstva - dovedla odejít s efektem, svatá pravda, jakož by dovedla užíti povolené jí doby až po minuty nejposlednější. A teď zavládlo tedy jaro. Nevím, jak působí na jiné; na mne jako by byla padla tíže, hlava je jarním vzduchem zabrána, po očích a lících hraje si rýma, údy jsou jako centy; jeli celý náš národ jako já, ani bych mu nepřál kýženého - politického jara.

Ale národ je teď rozhodně vesel. Na všech stranách se ozývá jeho řehtavý smích. V očích mu hrajou skotačivé jiskry. Se rtů splývají vtipy. Humór se mu rozložil po všech údech. Není také divu: ty články v "Athenaeu" o rukopise Kralovedvorském jsou vskutku neodolatelny! Člověk se musí smát! Páni profesoři Gebauer a Masaryk sáhli do tak živého, že jsme jako rozlechtáni! - Vzácné talenty! Dar zlatého humóru udělen jim vrchovatou měrou a oni ho užívají spůsobem jedině správným: na prospěch národu. - Kdo tomu nebohému, k smrti týranému národu opatří veselou chvíli třeba jen jedinou, kdo vyvolá jen jednu jiskru v jeho oku, shladí jen jedinou vrásku na bledé jeho tváři, rozevře mu rty k smíchu třeba jen okamžitému - bůh mu to zaplať! Pánové Gebauře a Masaryku, co jste zde na národě učinili, zaplať Vám to pánbůh stotisíckrát!

Veliké talenty, zcela neobyčejné! Na panu profesoru Masarykovi pozorovali jsme vzácný dar humóru ovšem už dříve. Hned když se jednalo o "nutnosti", aby pro vědecké práce českých učenců (rozuměj jistých mladších profesorů na české universitě) založena byla "Bohemische Revue". Aby totiž pro případ, že by pánové tito mimo všechno nadání věděli předce někdy něco cenného, mohli to psát - německy! Výborný vtip! Ale neproniknul do vrstev dosti širokých snad pro žíravou, v něm obsaženou satyru. I učinil tedy pan profesor Masaryk teď jinak. Myslil si: když nepůsobilo solo, bude působit duetto, a vskutku povedlo se mu najít ještě jednu sílu nadanou, ba připojil k oběma solistům ještě i celý sbor "veselých Athénčíků", malý ale vybraný. A spustili tedy tu veselou "o Rukopise Kralovedvorském". Nemohli si ani vyhledat nic pro nás vhodnějšího. Otázkou rukopisu byl náš národ už tolik týrán, tak dlouho mučen a štván, že zrovna žíznil v tom směru už po něčem veselém. A proto padla nová písnička nám všem hned tak do ucha a na všech stranách je teď tolik smíchu a radosti a blahosti obecné.

Totiž - obecné přece ne! Jsouť také u nás mrzouti, jimž ten náš lidský život je pořád ještě "málo opravdový", kteří pro nějaké to obratné a zdravé spojování "pathetického s komickým" nemají ani nejmenšího smyslu! A jsou zase i lidé jiní, kteří nerozumějí vůbec žádnému vtipu na světě a berou všecko do slova, jak je to psáno. Ti považují dotýčné články v "Athenaeu" za články zcela opravdové - člověk by puknul! Je pravda, pan prof. Masaryk píše obratně. On užívá např. slov "věda", "vědecky" a t.p. tak často, že naivní, ale hodně naivní - čtenář může snad na chvílku býti v rozpacích. Za to však předce ještě častěji poodhrnuje se tu opona ta opravdová a zpod cípů její, hned zde, hned onde, vykoukne pak páně profesorova tvář pravá, tak veselá, tak rozmarná, že by ji člověk zlíbal. Děje se to arci jen na chvilku - tvář hned zase zmizí - ale ta chvilka na porozumění stačí!

Jak pak může člověk neporozumět např. věcem následujícím:

Pan prof. Masaryk spor o Rukopise porovnává se sporem o sv. Janu Nepomuckém! Sebe porovnává s profesorem Tomkem, učencem, který, jak známo, nenapíše slova, dokud nemá na ně deset dokladů naprosto bezpečných a nás ostatní porovnává s jezovitou páterem Votkou. Povedlo se - co?

P. prof. M. lamentuje ukrutně, že u nás panuje dosud zhoubná "víra v auktority" a napomíná - ovšem právem - abychom se toho už pro pána boha konečně střežili tedy! Ale sám píše o celém sporu jen na základě auktority p. pr. Gebauera! "Odstrašující příklad," že nemůže být přece ani vtipnějšího!

P. pr. M. nazývá sama sebe několikráte tam "laikem". Ale rovněž několikráte tam napsal, že laikové nemají se do té věci ani míchat! Koho to tedy odhání! Sebe?

P. pr. M., aby docílil většího dojmu, napsal hned na počátku "vědecky" rozčlánkovaný plán, jak že hodlá u zkoumání Rukopisu pokračovat: I, II, ... 1, 2, 3 ... A, B, ... a, b, c ... - a když to napsal, nechal všechny I, A, a, atd. klidně stát, obrátil se k nim zády a šel vesele domů.

P. pr. M. žádá asi celého desatera znaleckých komisí na pergamén, na písmo, na ingoust, atd. Načež pronáší se s nejopravdovější tváří na světě, že všechny ty komise, i kdyby dokazovaly jasně Rukopisu pravost, jemu nedokážou "pranic!"

P. pr. M.ovi je "nápadným" veliký počet rasur, je mu "nápadno", že v Rukopise je jediný případ, "kde text z listu předcházejícího nepřebíhá na následující", a je mu "nápadná okolnost", že čtyry slova píšou se v rukopisech Kr. a pak ve Hradeckém stejně. Vskutku laškovná, rozmarná hra! Kdyby bylo málo rasur: "Aha, protože Hanka opisoval dle předlovy hotové." Kdyby bylo více případů, kde text atd. - "Proč je jich pět, proč ne dva, ne čtyry?" A kdyby Ruk. v ničem nesrovnával se s pražádným jiným rukopisem českým -"Hola! to je přec podezřelé - ne!?"

P. pr. M. tvrdí, že dosud čeští kritikové to, co je krásné, považovali také už pro samu tu krásu za epické a za - - starobylé - a při tom se p. pr. M. ani neušklíbne!

P. pr. M. tvrdí, že by žádný učený za úsudek svůj dožádaný Němec netroufal si pronést o našich Rukopisech úsudek falešný, p. pr. M. tedy dnes ještě věří v nějakého vůči nám poctivého učeného Němce - nu, čtenář už vidí, že je p. pr. M. čtverák!

Neméně pěkně zpívá ale p. prof. Gebauer, jen co je pravda! On nemá sice tak vyškolenou myšlenkovou koloraturu, jakou vyniká p. pr. M., vládne ale za to komikou velmi působivou, tak zvanou "suchou". P. pr. G. zase tedy dělá, jakoby nevěřil své autoritě, své filologii pranic a přijímá za rozhodčí zrovna to, co p. pr. M. zavrhuje; tím se dostává do duetta motiv bez odporu pikantní, vábný, řekl bych dramatický. Velmi mile také působí, že p. pr. G. žádá dnes nalehavě to, co mohl žádat už před několika lety, když byl po dvakráte členem musejních komisí, ale pro zatrolenou náhodu tam nikdy nemoh' přijít. A obzvláště veselé je, když se p. pr. G. tváří, jakoby ho ten spor bolel. Škoda, že nevypráví také ještě, jak ho to bolí, že vystupuje zároveň proti svému kollegovi, prof. Hattalovi, zrovna teď, kdy Hattalovo dílo o Rukopise blíží se už svému konci! To by bylo najisto pěkné - tak milounké!

Povídám, vítězný humór! Musíme se mu poddat. Vždyť přece nesmíme o vlastenectví obou pánů pochybovat ani z povzdálí! Oni to opravdově nemyslejí! Sic by najisto byli počkali, až vyjde dílo Hattalovo - tak ukrutně naspěch přece nebylo! Nebo kdyby byli neměli důvěry v dílo to, byli by si pomyslili: "Nesmíme vystoupit, dokud nemáme věc všestranně uváženou! Sic kdyby se i pak dokázala Rukopisů pravost, budou Němci se přec dovolávat našeho svědectví až do konce věků!" - a byli by se tiše uradili, jiných různých odborníků ještě sezvali, pak věc veřejně s klidem oznámili, třeba tedy i učenců cizích napotom přibrali - národ by jim byl býval vděčen, ať už výsledek byl jakýkoli.

Začali humoristicky a budou pokračovat humoristicky! P. pr. M. např. už oznamuje rozbor "esthetický". To může být tuze pěkné! On může např. říci, že se mu z celého rukopisu nelíbí báseň ani jediná - proč by nemoh'? Voltairovi se nelíbil Shakespeare pranic, a to do opravdy. Polovici Němců se nelíbí Goethe, druhé polovici Schiller, rovněž do opravdy. Jak pak teprv, když se to vezme žertem! Je známo, že Ludvík Börne strhal kdysi Goethova "Erlköniga" tak, že na jeho nočním majestátu nezůstalo dobrého chlupu. Ku konci pak řekl Börne ovšem: "Vidíte, že lze strhat i věc nejvznešenější." - A uvidíte, že p. pr. M. řekne ku konci také něco!