Osobnosti rkp. sporu

Stanislav Polák
T. G. Masaryk
Za ideálem a pravdou
Masarykův ústav AV ČR
Praha 2000.

(1850-1882)

Strana 107:

... V Brně už bylo české gymnasium a češtině se vyučovalo i na gymnasiu německém.

Zde se však od druhého pololetí čeština stala pro slovanské žáky předmětem pouze nepovinným a začalo se jí vyučovat zvlášť pro ně a zvlášť pro Němce. Tak se nyní pravidelně shromažďovalo dvaačtyřicet českých studentů ze všech tříd nižšího gymnasia při odpoledních hodinách, které vedl katecheta Šmídek. V těch hodinách zavládl nový duch. Poprvé tu byli spolužáci sdruženi v samostatnou národní obec. Pater Šmídek, horlivý vlastenec, neomezoval se jen na jazykovědu, ale záměrně vedl své posluchače k národnímu uvědomění. Tomáš se tu zprvu cítil dobře a pilně se připravoval. Uplatňoval přitom i znalosti jiných slovanských jazyků, jednou Šmídkovi přinesl úlohu vypracovanou v jazyce polském místo v češtině. Na způsobu vyučování mu však něco vadilo. Katecheta velebil bohatství mateřštiny ve srovnání s němčinou a dokazoval to tím, že čeština má sedm pádů, kdežto němčina jen čtyři. Hořekoval nad zanikáním národního kroje, viděl v tom neblahé znamení, že lid ztrácí svou národní svébytnost, že se kazí. Takové horlení budilo různé pochybnosti. Kamenem úrazu se však staly proslulé básně zvané podle místa, kde byly objeveny, rukopisy Královédvorský a Zelenohorský. Národ se jimi pyšnil, že pocházejí až z bájného dávnověku a svým stářím dokazují prvenství české literatury před německou. Pochybovat o nich bylo pro české vlastence zradou, přestože se vědělo, že někteří učenci, i sám Dobrovský, vyslovili podezření, že by to mohly být novověké padělky. Ve škole se jako prvý začal probírat rukopis Zelenohorský, zlomek epické básně o Libušině soudu; žáci měli tu báseň vyložit. Tomáš se připravoval svědomitě; protože trochu znal i ruštinu, všiml si při tom, že v básni jsou ruská slova: burja, tuča, iskati ... To ho překvapilo: stará čeština by se přece měla podobat staré ruštině. Hledal nějaké poučení o staré ruštině, ale nenašel. Ty rusismy ho však znepokojovaly. Četl tu báseň znovu a znovu, srovnával ji s jinými starými epickými básněmi, nelíbila se mu po stránce poetické; potom pročítal i obsáhlý rukopis Královédvorský - ani ty básně se mu nějak nelíbily. Když pak měl ve škole vykládat Libušin soud, přiznal se, že ve velké stáří rukopisu nevěří, a začal vysvětlovat důvody svých pochybností. Šmídek mu nedal ani domluvit. Bylo po výkladu, žák se dopustil národní svatokrádeže. Příštího roku se Tomáš Masaryk na nepovinnou češtinu už nepřihlásil.