Stanislav Polák
T. G. Masaryk
Za ideálem a pravdou
2
Masarykův ústav AV ČR
Praha 2001.
(1882-1893)

Strana 110 až 145:

R u k o p i s y

Veliký národ německý, pokořen Napoleonem, čerpal sílu k odboji ze svých literárních památek: roku 1815 si němečtí dobrovolníci brali s sebou do rozhodující bitvy zvláštní válečný výtisk Nibelungů - středověkých hrdinských zpěvů vyvěrajících až z pradávných zdrojů pohanských a všegermánských.
Malý národ český, který přes nevoli německých sousedů se nyní rovněž hlásil k životu, neměl své Nibelungy, a nesměl mít ani svoje husity. Byl vyvrácen z kořene.
A tu se stal zázrak. Dva, tři roky po bitvě u Waterloo, v níž německým bojovníkům zdárně pomáhali i jejich staří Nibelungové, objevily se na dvou místech v Čechách, ve Dvoře Králové a na Zelené Hoře, brzy po sobě dva svazečky pergamenů se zlomky starobylých textů - a v nich bylo vše, co jen si čeští vlastenci mohli přát. Zlomky básní psaných staročeským jazykem obsahovaly hrdinské příběhy i lyriku od pohanského dávnověku až po křesťanské rytířství. Vanul z nich duch vysoké kultury, hrdinství i něhy, slovanské demokracie a vlastenectví. Vznítily radostné opojení. Jejich rekové, na rozdíl od husitů, nikterak nevadili rakouské censuře, a tak rukopisy volně pronikaly do světa, cizí učenci se jim obdivovali, překládali je do evropských jazyků, i Goethe přebásnil něco z jejich veršů do němčiny.
Do nadšení však padl i stín pochybností. Josef Dobrovský, nejvzdělanější patriarcha české vědy, bez výhrad přijal prvý z obou nálezů, rukopis Královédvorský; ale když se příštího roku objevil nález druhý, rukopis Zelenohorský, pojal těžké podezření, že je to padělek, ba netajil se přesvědčením, že osobně zná i padělatele. Jeho kritická slova zůstala hlasem volajícího na poušti - Dobrovský byl v Čechách obviněn z necitlivosti a nevlastenectví - a s tím stigmatem i zemřel. Z krajanů, kteří ho přežili, nepochyboval už nikdo. Jungmann, Palacký, Šafařík - všichni věřili v pravost obou rukopisných nálezů; a jejich víru sdílel celý národ. Pochybnosti se pak ozývaly jen z ciziny, posilovány tím, že různé další nedávno objevené rukopisy zdánlivě středověké byly usvědčovány jako padělky. Za jejich původce byl označován Václav Hanka, někdejší žák Dobrovského, knihovník Českého musea.
Sedmdesátiletý Hanka zemřel v lednu 1861 - ve chvíli politického uvolňování, obecného nadšení a velikých nadějí českého národa. Hankův pohřeb se stal manifestací: Češi oslavovali zasloužilého vlastence a Slovana, nálezce Rukopisu Královédvorského. V tu chvíli se nevzpomínalo, čím Hanka po dlouhá léta budil odpor, pohrdání i podezření nejlepších lidí svého národa. Už jeho učitel Dobrovský v něm viděl strůjce rukopisného podvrhu, a hlasy podezírající Hanku z padělání starých památek se pak ozývaly stále častěji. Tento ješitný a bezmezně ctižádostivý muž se po celý život ubíral křivolakými cestami intrik, pomluv, úlisných licoměrností. S jeho jménem však byly spojeny staré pergameny, které si národ učinil nedotknutelnou svátostí.
Víra se utužovala bojem s nevěřícími. V těžkých letech Bachova absolutismu a nového germanisačního náporu vyšel roku 1858 v německém listu "Tagesbote aus Böhmen" anonymní útok na pravost obou slavných rukopisů - signál k dalším pochybnostem v německém tisku i k obraně ze strany české. Sám František Palacký vystoupil s rozhodným prohlášením, že o pravosti památek je nyní přesvědčen více než kdy jindy a že celou diskusi pokládá za vyřízenu. Rozhodné slovo vůdce národa a proslulého tvůrce české historiografie, muže s nespornou autoritou vědeckou i mravní, přineslo doma pocit naprosté jistoty - cit stupňovaný až v bojový zápal. Neboť česká věda zde hájila dokumenty české národní velikosti proti útokům autorů německých. Česká Praha proti německé Vídni, utlačovaný národ proti utlačovatelské vládě - tak vyzníval rukopisný spor v absolutismu let padesátých i po uvolnění režimu v době následující. Sám Palacký viděl v tažení proti Rukopisům snahu o podlomení českého národního sebevědomí a podezíral dokonce rakouskou policii z podpory této nepřátelské snahy.
Palacký zemřel v roce 1876; dva roky nato se stalo něco neslýchaného: s pochybnostmi vystoupili Slované, i samotní Češi. Dva filologové, brněnský Antonín Vašek, vídeňský Alois Vojtěch Šembera, oba zasloužilí a dosud vážení čeští vlastenci - oba přišli s důkazem, že Rukopisy jsou moderní padělky. Jestliže před půlstoletím Dobrovský trpěl nevraživými útoky pro svou kritickou skepsi, pak nyní, v době zjitřené novými zápasy, na hlavy obou pochybovačů se snesla záplava hněvu a odsoudila je navždy jako zrádce.
Doba se proměnila za ty dvě generace, které se už vystřídaly od proslulého nálezu. On to byl, který zalidnil nejstarší historii českého národa vznešenými a hrdinnými postavami, tvořícími společnost podivuhodně vyspělou a ušlechtilou, a vešel již do děl předních českých historiků i umělců literárních, hudebních, výtvarných - do obrozující se české kultury. V českých rodinách se považovalo za povinnost mít v knihovně pěkný exemplář některého vydání obou Rukopisů. V předních českých salonech při společenských večírcích dcery domu zpívaly písně Rukopisů zhudebněné skladatelem Tomáškem, z Rukopisů se recitovalo a zpívalo při zábavách měšťanských spolků venkovských. Studenti znali a přednášeli oba Rukopisy zpaměti, jako kdysi antičtí rapsódové hrdinské zpěvy Homérovy. Svět rukopisných bohatýrů tvořil záštitu národního sebevědomí. To sebevědomí však bylo dosud křehké, protože obrození zdaleka ještě nedosáhlo výše a plnosti nezbytné k nápravě staletého úpadku. Němci ani nevěřili v možnost takové nápravy, pokládali českou řeč za plebejskou a méněcennou, hodnou leda posměchu. A posměch mocnějších protivníků teď hrozil zranit české sebevědomí na místě zvláště citlivém, protože těmto pergamenům již bylo věnováno tolik nadšené úcty, tolik vědeckého důmyslu i tvůrčího zápalu uměleckého, že zhroucení víry ve zdroj toho všeho se zdálo hrozit katastrofou.
Katastrofa byla odvrácena - oba čeští pochybovači, Vašek i Šembera, zemřeli záhy po svém zrádném vystoupení; pochybnosti cizinců trvaly, ale nebraly se na vědomí, vykládaly se jen jako tajná závist... přestože rostoucím podezřením se netajili ani badatelé slovanští. Ba pochybovalo se i v Čechách, ale jen potají - veřejně se nesmělo, posvátné pergameny v Českém museu dále blažily a povzbuzovaly srdce věřících.
K věřícím patřil i filolog Jan Gebauer, profesor české řeči a literatury na pražské universitě. I on s úctou choval ve své knihovně ilustrované vydání Rukopisů z roku 1873, svázané v červeném plátně a ozdobené zlatem. Když ho o velikonocích 1879 navštívil brněnský profesor Vašek se svou kritikou Rukopisu Zelenohorského, Gebauer s ním nesouhlasil a jeho kritický příspěvek do Listů filologických nepřijal. Veřejnost marně čekala na obranu Rukopisů, kterou už dávno sliboval Martin Hattala; až se přestalo věřit Hattalovým slibům a obrana se očekávala od Hattalova bývalého žáka a nyní mladšího kolegy Gebauera. Ten se konečně dal do práce. Ale čím hlouběji pronikal do své látky, tím více ztrácel víru a poznával, že Vašek, zatím již zemřelý, měl vlastně pravdu. A pravda bolela a působila Gebauerovi těžkou osobní krisi, léta se vlekoucí. Když pro bolest nemohl dál, ustával a utíkal se k jiné práci, ale pak zase pokračoval. Útěchou mu bylo porozumění klasického filologa Kvíčaly, jemuž se svěřoval se svými poznatky. Jsem rád, odpovídal mu Kvíčala, že vaše nálezy potvrzují, o čem já jsem přesvědčen už dávno - ani já nevěřím v pravost Rukopisů. Mocný Kvíčala slíbil, že se ujme celé věci u nejváženějších osobností, historika Václava Vladivoje Tomka, profesora pražské university, a Josefa Jirečka, bývalého ministra kultu a vyučování, nyní říšského poslance, předsedy Společnosti nauk a vlivného člena muzejního spolku. Pod ochranou jejich vědecké autority měly se podezřelé rukopisy znovu a všestranně prozkoumat. - Kvíčala slíbil, ale Gebauer čekal marně.
Zatím Gebauer přijal nabídku spolupráce na lipské encyklopedii Ersch-Gruberově. Mezi příspěvky o české řeči a literatuře nemohla chybět ani stať o rukopisu Královédvorském, a Gebauer v ní nemohl zamlčet fakta budící těžké podezření. Stať byla napsána v zimě 1882-3, ale její tisk přišel na řadu až po letech. Když Gebauer dostal z Lipska otisky ke korektuře, viděl, že je svrchovaný čas k provedení zamýšlených zkoušek. Velice mu záleželo na tom, aby se s ními začalo doma ještě před uveřejněním kritického soudu v cizině. Korekturu svého článku dal přečíst Kvíčalovi a ten řekl, že by článek podepsal oběma rukama. Gebauer tedy žádal, aby Kvíčala urychleně smluvil s Tomkem a Jirečkem ony chemické a mikroskopické zkoušky. Ale Kvíčala teď změnil názor a přál si mít velkou komisi z předních mužů vědy a literatury naučné i beletristické. Gebauer pomyslel na osud Vaškův a Šemberův a zhrozil se představy, jak se zachová takové valné shromáždění vlastenců... Zatím, v prosinci 1885, už vyšel osmatřicátý svazek Ersch-Gruberovy encyklopedie s jeho kritickým článkem a ten byl vzápětí v Národních listech urputně napaden Gebauerovým dávným osobním nepřítelem Hattalou. Schylovalo se k polemice a Kvíčala nyní radil Gebauerovi, aby nečekal na komisi a vystoupil sám. Kvíčala slíbil, že v tom svého mladšího kolegu podpoří. Jako redaktor Listů filologických si od něho vyžádal rukopis kritické stati, aby se o jejím publikování poradil s Masarykem, redaktorem Athenaea. To chtěl učinit na zvláštní schůzce. Gebauer tedy vyřídil Masarykovi, že ho Kvíčala zve k sobě na čtvrtek 21. ledna 1886 o čtvrté hodině odpolední. Gebauer sám nemohl přijít v tuto hodinu, neboť měl slovanský seminář. Masaryk rád přijal pozvání, navštívil Kvíčalu a ten mu vyložil obsah Gebauerovy stati o podezřelých rukopisech. O sobě Kvíčala prohlásil, že v Rukopisy nevěří už pětadvacet let. Protože Masaryk byl ochoten uveřejnit Gebauerovu stať v Athenaeu, Kvíčala mu ji hned odevzdal. Na tom všem se dohodli snadno a rychle, neboť Masaryk dávno věděl o svrchované potřebě takové kritiky. Kvíčala ji však viděl v širších souvislostech praktických a předložil Masarykovi celý politický plán. Znal Masarykovy politické snahy a chtěl je skloubit s touto akcí: když teď mladší profesoři svým vystoupením prokáží před širokou veřejností svou vědeckou převahu nad starými, snáze se jim podaří dostat svého představitele do vídeňského parlamentu, aby tam hájil zájmy university lépe než starý a konservativní Josef Jireček. Goll nebo Masaryk by měl jít do Vídně. Kvíčala slíbil podporovat svým vlivem i tento záměr. - O tom všem již byli domluveni, když o půl druhé hodiny později přišel ještě Gebauer, aby zvěděl, co se stane s jeho článkem. Všichni se dohodli, že budou hledět, aby se žurnalistika chovala klidně a věcně. Masaryk měl v úmyslu zapůsobit na Julia Grégra a jím na Národní listy, Kvíčala slíbil sám podporovat celou akci objektivními referáty v pražském listu Politik.
Tak se poprvé sešli ke spolupráci na vážném úkolu tři osobností naprosto rozdílné. Nejstarší Kvíčala, padesátník majestátního zjevu a suverénního vystupování, mocný a zkušený politik, zvyklý rozhodovat, měl přirozeně vůdčí slovo i v této chvíli. Gebauer, ač o pouhé čtyři roky mladší, býval jeho žákem a dosud k němu cítil oddanou úctu. Sám nadmíru citlivý a plachý, uzavřený učenec, byl silný svým intelektem a věděním, ale bezbranný proti hrubosti druhých; už po léta neurvale napadán svým málo kvalifikovaným, zato nadmíru ješitným kolegou Hattalou, Gebauer dokázal jen přerušit osobní styky s utrhačem a mlčky trpět. Při vstupu do nebezpečného kolbiště nyní potřeboval pomocnou ruku silné osobnosti. Masaryk byl z nich tři nejmladší; na rozdíl od nich vyrostl mimo zdejší prostředí s jeho tradicemi a osobními ohledy; na rozdíl od Kvíčaly neměl politický vliv ani mocné přátele; měl však odvahu i vůli ujmout se věci, o níž věděl, že je spravedlivá a velmi potřebná. Přijal svůj úkol bez váhání, Kvíčala mohl být spokojen.
Pouze Gebauer odcházel z této schůzky v pochybnostech a nejistotě. Podezřelé rukopisy mu stály v cestě jako překážka, s níž se musel chtě nechtě vypořádat, měl-li dále pokračovat ve své životní práci vědecké - v přípravě staročeského slovníku a historické mluvnice jazyka českého. Různé jazykové jevy těch dvou zřejmě padělaných rukopisů se příčily zákonitostem, které on odhaloval studiem památek ostatních, nesporně pravých. Nebylo vyhnutí, muselo se konečně ozvat jasné slovo o příčině těch rozporů. Ale tím se Gebauer vydával po stopách Šemberových a Vaškových a věděl, jaký osud oba nešťastníky stihl. Věděl to dávno, a učinil tedy vše, aby sám byl klatby ušetřen záštitou Kvíčalovou. Kvíčala však neustále odkládal splnění svých slibů a teď nepřijal jeho stať do Listů filologických, kam svou povahou patřila, a odevzdal ji redaktoru jiného časopisu, který Janu Gebauerovi nebyl zvláště sympatický. Athenaeum se mu totiž zdálo nějak příliš honosné, jeho skromnosti vadila velká linie, na titulní straně uvádějící široký kruh redaktorů listu, s redaktorem "en chef" Masarykem. K tomuto novému kolegovi filosofu Gebauer neměl tak blízko jako k dávnému známému, učiteli a příznivci Kvíčalovi. S tím už mluvil o nešťastných Rukopisech mnohokrát, s Masarykem dosud nikdy. Ale Kvíčala ho nyní povzbudivě ujistil, že Masaryk je "k boji jako zrozen", a Gebauer tedy souhlasil. Kvíčala však opatřil jeho text i svými vlastními úpravami a doplňky: seškrtal všechny zmínky o sobě samém, naopak polemiku proti Hattalovi přiostřil.
Všechno dopadlo jinak, než bylo původně ujednáno mezi oběma filology. Úzkostlivá opatrnost, s níž Gebauer po několik let předem si hleděl zabezpečit svoje kritické vystoupení, vyzněla naprázdno. Kvíčala nejen nesplnil slib, že zjedná podporu Tomkovu a Jirečkovu, ale i sám se od věci distancoval a ustoupil do pozadí. Zaranžoval a předem vyhrotil boj, sám však se z budoucího bojiště vytratil. Gebauer ovšem Kvíčalovy útočné přídavky ze svého textu před otištěním zase vyškrtal. Jeho stať měla vyjít v polovině února 1886. [1]
Před čtyřmi roky město Praha věnovalo rozsáhlý pozemek nad Koňskou branou pro zamýšlenou novostavbu Muzea království Českého; přede dvěma roky byl schválen projekt a začalo se s budováním; nyní už nad Václavským náměstím strměla majestátní silueta, která dávala tušit nádheru budoucího ústavu, kam se brzy přestěhují i dva svazečky starých pergamenů vyzařujících do českých duší nadpřirozenou moc národní svátosti.
Jednoho zimního dne 1886 domácí pán Václav Vlček na zahrádce své vily potkal nájemníka Masaryka a zeptal se mimochodem, co je nového; dostal veselou odpověď: "Strojíme funus." - "Jaký funus? Komu?" - "No, Rukopisům." [2]
Gebauerův příspěvek do Athenaea nesl skromný nadpis "Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského". Měl dvě části. V prvé autor vysvětloval, proč jsou další zkoušky potřebné. Rukopis Královédvorský byl nalezen Václavem Hankou. Na Hanku je důvodné podezření, že staročeské rukopisy padělal a za pravé vydával. Tudíž zde musíme být stejně opatrní, jako když máme přijmout bankovku od osoby podezřelé z padělání peněz. Gebauer podává množství příkladů a rekapituluje: v jazyce obou rukopisů jsou velmi hojné odchylky od starého jazyka památek nesporně pravých; tyto odchylky namnoze souhlasí s chybami v notorických falsifikátech a v pracích Hankových z doby před nalezením Rukopisů. V části druhé Gebauer líčí svoji vlastní cestu poznání, od prvotní víry až k nynějším pochybnostem, reprodukuje svůj německý článek z Ersch-Gruberovy encyklopedie a odmítá invektivy Hattalovy. - Jako přílohu k oběma statím napsal Masaryk, podle dohody s Kvíčalou, dopis jejich autorovi, zpětně datovaný dnem 18. ledna 1886. Masaryk píše, jak si u Náprstků povšiml Gebauerova článku v encyklopedii, žádá tedy o příspěvek do Athenaea, zdůrazňuje své vlastní pochybnosti i pochybnosti, byť utajované, mnoha dalších, a konečně sám navrhuje hlediska potřebného zkoumání - od oborů nejméně průkazných až po nejprůkaznější, totiž od estetiky a kulturní historie přes paleografii a chemii až po gramatiku.
Kvíčalovo jméno se v celém textu nevyskytovalo ani jednou - autoři pochopili, že jejich kolega nechce být zatažen do polemik, a respektovali jeho vůli. [3]
Polemika byla v plném proudu již dávno předtím, než se únorové Athenaeum objevilo na veřejnosti. Loňského prosince Martin Hattala na stránkách Národních listů hrubě napadl Gebauera pro jeho příspěvek do německé encyklopedie; 16. ledna 1886 v témže listu otiskl článek druhý, neméně křivý a surový. Masaryk na universitě zašel přímo za Hattalou, oznámil mu, že v Athenaeu brzy vyjde Gebauerova stať, a přímo ho požádal, aby i on napsal do tohoto vědeckého periodika, che-li věcným způsobem Gebauerovy argumenty vyvracet. Místo odpovědi se Hattala rozčílil, začal nadávat na toho kvíčaliána a psa Gebauera i na všechny jeho přívržence, ti všichni že by patříli do kriminálu... Na Ovocném trhu před Stavovským divadlem Masaryk potkal Jaroslava Golla, rozhovořil se s ním o filologické hádce a nové Gebauerově studii s důkazy podvrženosti. Goll hleděl na věc klidně a bez předsudků, žádal pouze argumenty dostatečně přesvědčivé. Na schodišti Karolina se Masaryk setkal s Bráfem, právníkem a členem redakčního kruhu Athenaea, a sdělil mu, že zítra v tom časopisu vyjde Gebauerův článek o falsech. Bráf odpověděl starostlivou připomínkou politika: že je třeba velké opatrnosti vzhledem k autoritě Palackého a Šafaříka a k obecně sdílené víře v pravost Rukopisů. [4]
Únorové číslo Athenaea ještě nevyšlo, a článek o Rukopisech už začínal jitřit mysli v české veřejnosti. Přišly předběžné otisky ke korektuře; Masaryk poslal jeden z nich Juliu Grégrovi, vydavateli Národních listů. Od Gebauera věděl, že Grégr se kdysi dal přesvědčit Šemberou o padělanosti rukopisu Zelenohorského; nyní tedy doufal, že týž Grégr uzná argumenty Gebauerovy. Zmýlíl se - Grégr sice poděkoval, ale odpověděl prudce: nesouhlasí s Gebauerem, nesouhlasí, že bez dobrého rozmyšlení se to řeklo před cizinou... [5] Z tiskárny však podloudně unikaly ještě další otisky a šly z ruky do ruky, ukazovaly se i v Universitní knihovně. Jan Šťastný, ředitel reálky, navštívil starého přítele Gebauera a důtklivě ho varoval, že bude všemi opuštěn a kamenován, připomínal mu osud Husův... doznával, že sám také pochybuje o Rukopisech, přesto však mu domlouval, aby ustoupil, může-li ještě... [6]
Ba nemohl ustoupit - nebylo kam. Cesta vedla pouze kupředu. Ještě v poslední chvíli, při korektuře, Masaryk vložil do svého textu nepřímou odpověď na protesty Grégrovy: Že se nám v cizině vysmějí? Bohužel! Ale doufejme, že jen nerozumní, právě tak jako u nás jen nerozumní hájí pravost bez náležité kritiky. Jde o poznání pravdy a větší je mravnost a zmužilost uznávající omyl než obhajování omylu, byť bylo sdíleno třeba celým národem. Ostatně se na světě objevilo více falsifikátů, a jejich odhalení nikde nezpůsobilo takovou katastrofu, z níž je tolik strachu u nás. [7]
S těmi ráznými slovy tedy vyšlo páté číslo třetího ročníku Athenaea ze dne 15. února 1886. Ve vinohradské vile Osvětě, bydlišti redaktorově, sídlil o patro níže redaktor Osvěty. Po pěti dnech se na veřejnosti objevily tištěné letáky tohoto znění:

Ve Vinohradech, 20. února.

Velevážený pane!

Na rukopisy Zelenohorský a Královédvorský byl v těchto dnech učiněn nový útok, nejhorší ze všech posavadních, se strany, odkud se ho žádný Čech byl nenadál.
Avšak i tento útok bohdá vítězně bude odražen!
Zajisté se mnou souhlasíte, že žádný vlastenecký časopis nemůže váhati, jaké by v této příčině zaujíti měl postavení - že jest povinností jednoho každého z nás, k útoku takovému nedívati se netečně a nečinně, nýbrž rozhodně vystoupiti a k obhájení převzáceného národního pokladu horlivě a statečně dle nejlepší možnosti své přispívati. Vám v úctě oddaný

Václav Vlček, redaktor "Osvěty"

Letáky se rozlétly po redakcích i soukromých osobách v Praze i na venkově. [8]
V odpověď na výzvu k vědecké práci zazněla výzva k boji. A brzy i bojový pokřik. Neboť slova, která se začala objevovat v Národních listech, nejčtenějším deníku, a v Osvětě, nejčtenějším kulturním měsíčníku, neplynula z rozumu, ale z vášně. V Národních listech se chopil péra sám majitel a šéfredaktor Julius Grégr. Ve čtvrtek 4. března vyšla první z jeho polemik a další následovaly rychle za sebou. Grégr mluví o "zřejmé nelogičnosti úsudků profesora Gebauera"; on a Masaryk jsou prý "patrní blíženci: oba si hrajou do rukou jako dva hráči, kteří sobě namíchali karty dříve, než ku hře proti třetímu zasedli..." a tímto duchem se pak nesly nové a nové tirády žurnalistické výřečnosti.
Příklad Národních listů a přímá výzva v oběžníku Vlčkově zapůsobily. Noviny v Praze i na venkově chrlily kletby proti odpůrcům Rukopisů. Vůči tomuto sborovému pokřiku zůstával jediný hlas Athenaea hlasem klidného rozumu a vědeckých argumentů.
A zde bylo třeba napnout všechny síly, aby hlas rozumu v té vřavě nezanikl. Masaryk sám chtě nechtě odložil stranou ostatní vědecké úkoly, neboť musel pomoci Gebauerovi v jeho nerovném boji, který se zvrhl tak nečekaným způsobem. Příští, březnové číslo Athenaea přineslo Gebauerovu odpověď na Kalouskův článek v Osvětě, na stať v jednom regionálním listu a na prohlášení Musejního výboru - všechno ostatní v tomto sešitě obstaral Masaryk: v logicky uspořádané programové stati vytkl, mnohem důkladněji než předešle, metodu všestranného průzkumu podezřelých rukopisů - od vyšetření okolností, za nichž byly nalezeny, přes jednotlivé vědní discipliny povolané k ohledání jejich psací látky, formy grafické i jazykové, a konečně formy literární a obsahu věcného, s jasným stanovením průkazné hodnoty každé z těchto disciplin pro vytčenou otázku i důsledků plynoucích z jejích speciálních poznatků pro formulaci dalších badatelských otázek - až po vytvoření všech předpokladů k úhrnnému soudu o obou písemnostech. Na čtyřech tiskových stranách tak přehledně naznačil celou strategii interdisciplinární vědecké práce, kterou je nutno vykonat. A sám už začal ten program plnit. Upozornil na některé podezřelé jevy paleografické, na podezřelé paralely mezi verši Rukopisů a básněmi moderními, historicky rekapituloval dosavadní náběhy ke zkoumání i jejich nedostatky, a závěrem připojil pronikavou úvahu, k jakým důsledkům vedou všechny takto zjištěné skutečnosti. Tím už podal i předběžnou pracovní hypotézu - reálné východisko k dalšímu kritickému ověřování. A nezůstal sám - ke spolupráci se přihlásil skriptor universitní knihovny Josef Truhlář, s upozorněním na nápadné podobnosti podezřelých epických básní s Jungmannovým překladem Miltonova Ztraceného ráje; a přihlásili se ještě tři další filologové - Jindřich Vančura, Jaroslav Vlček a Karel Černý. Všichni byli ještě mladíci - nejstaršímu Vančurovi bylo jedenatřicet, nejmladšímu Černému dvaadvacet let - a do prvních březnových dnů společně stihli splnit významný úkol: pořídili výpisky a sestavili je do dlouhé, předlouhé dvojice souběžných sloupců, dvojice, která na několika stránkách drobného tisku kladla proti sobě shodná či analogická slova a slovní uskupení, vlevo z podezřelých rukopisů, vpravo z pravděpodobné padělatelovy předlohy. Masaryk nakonec formuloval přesvědčivé závěry.
Pracovalo se pilně dál. Do následujícího, dubnového čísla Athenaea už Josef Truhlář napsal samostatnou studii o korekturách v rukopise Královédvorském, a přibyli noví autoři, další mladí filologové, třiatřicetiletý Josef Král, mimořádný profesor pražské university, napsal o kritické metodě filologické, šestadvacetiletý Matěj Opatrný, středoškolský profesor, vyvrátil gramatické výtky obhájců pravosti; ba přispěl i věrný přitel Seydler aplikací počtu pravděpodobnosti na řešení celého sporu exaktní cestou: z pouhého vyčíslení frekvence dosud zjištěných a nezpochybněných jazykových nepravidelností dospěl k míře pravděpodobnosti tak vysoké, že se prakticky rovnala jistotě o padělanosti. Toto dubnové číslo, kde ovšem nechyběly ani zásadní stati Gebauerovy a Masarykovy, už vyznívalo v definitivní závěr, který vzdělaného a soudného čtenáře nemohl nepřesvědčit.
Masaryk mohl sledovat účinky také doma - v chování Václava Vlčka: kdykoli Athenaeum přineslo něco silného, pan domácí to dal svému nájemníku nelibě znát.
Na jaře 1886 dostal pan Vlček do vily ještě podnájemníka. Litomyšlský profesor Zába, přispěvatel do Athenaea, upozornil Masaryka na schopného studenta, jehož by bylo radno získat ke spolupráci. Byl jím třiadvacetiletý Schauer, rodák z Čech, ale studující ve Vídni. Schauer na pozvání přijel, a že neměl kde bydlet, Masaryk mu poskytl podnájem u sebe. Zaměstnal ho přípravou naučné encyklopedie a překladem Konkrétní logiky do němčiny. Ale nový podnájemník byl flamendr, chodil domů ve dvě, i ve čtyři hodiny ráno těžce namazán; lezl přes plot a pak se potácel přes zahrádku a kolem domu k zadnímu vchodu. Vlček ráno hledal na své zahrádce jeho klikaté šlápoty a svoje pošlapané květiny. A tak musel podnájemník z domu. [9]
Masaryk si oddechl, že po tom nenadálém vyrušení, po třech měsících, jež musel obětovat probojování rukopisné aféry, konečně se může vrátit ke své vlastní práci. [10] Vídeňský nakladatel Konegen čekal na německou versi jeho Konkrétní logiky; redakce naučné encyklopedie byla zpožděna; příprava edice k dějinám náboženského vývoje dosud ani nezačala. Na své uskutečnění čekaly plány politické. Mnoho přerušených akcí se muselo dohánět.
Byly i rodinné starosti. Ludvík, nyní majitel vinohradu v Hustopečích, se rozhodl otevřít si ještě hostinec v Praze. Místnosti si vyhlédl na Novém Městě, v nárožním domě mezi ulicemi Palackého a Vodičkovou, a v únoru 1886 už měl i živnostenské oprávnění. Teď, na počátku dubna, přijel, aby dal podnik do provozu. Záměr to nebyl špatný. Ludvík chtěl prodávat svoje dobré hustopečské víno v rázovité moravské vinárně, která by poutala hosty i svým stylovým zařízením. Něco takového Praha ještě neznala a Ludvík měl všechno potřebné: na Moravě vinici a v Praze bratra. Ovšemže to byl Tomáš, kdo mu zde musel vydatně pomoci, aby se Ludvík mohl pustit do provozování své živnosti. Zařízení lokálu bylo vkusné, víno se tu nalévalo z velkých kamenných džbánů do vysokých broušených sklenic, které mohli znalci volně roztáčet a budit jeho vůně. Na nálevním stole ležely zákusky - opravdový žitný chléb a pravé domácí uzeniny, všechno z Moravy. K úspěchu přispívala i svérázná osobnost Ludvíkova, který svou ztepilou, bohatýrskou postavou připadal hostům jako jeden ze slavných čtyř mušketýrů a velkodušností, přívětivostí i humorem budil sympatie milovníků dobrého vína a pěkného posezení. Podnik sliboval dobré výsledky. [11]
Výsledky se už jevily také v přípravě naučné encyklopedie, přes rušivé zaneprázdnění poslední doby. Ba právě to zaneprázdnění bylo nyní k něčemu dobré i samotné encyklopedii. Rukopisná aféra sblížila s Masarykem slovutného mistra Gebauera a s ním i celou skupinu jeho žáků, mladých filologů, vítanou posilu na velikém díle, vyžadujícím co nejvíce kvalifikovaných spolupracovníků. A mezi nimi byl to především šestadvacetiletý mladík Jaroslav Vlček, který Masarykovi pomohl získat pro encyklopedii také uherské Slovensko. Vlček sám byl Slovák, rodák z Banskej Bystrice, ale jako syn českého otce od dětství pobýval s rodiči střídavě na Slovensku a v Praze, kde nakonec vystudoval universitu a stal se středoškolským profesorem. Vlček nyní Masarykovi zjednal přístup k básníku Svetozáru Hurbanu Vajanskému, vůdčí osobnosti slovenského národního života. Masaryk konečně Vajanskému napsal a získal jeho příslib, že bude do encyklopedie psát o slovenských věcech. [12]
Také existenční vyhlídky byly dobré. Dávný nevraživec Josef Durdík se konečně umoudřil a dalo se čekat, že navrhne Masarykovo jmenování řádným profesorem. Na fakultě se o tom mělo jednat už nyní v květnu.
Masaryk byl rád, že rukopisné intermezzo je vyřízeno a on se může znovu a naplno pustit do díla.
Jak velice se mýlil!

Jaro se v Praze ohlašovalo všemi barvami a hlasy probouzející se přírody a nadto ještě něčím - návštěvníky z ciziny. Jejich sezóna počínala v dubnu. Pražané tyto cizince okukovali jako úkaz pravidelný, a přece vzácný. Nebylo těžké cizokrajné hosty v Praze poznat a sledovat. Měli své hotely, kde se ubytovávali, měli svou cestu, kudy, vedeni cestovní příručkou, procházeli či projížděli - po Příkopech, přes Staroměstské náměstí, Karlův most, Malou Stranu na královský hrad. Zkušený Pražan už zdaleka na každém z nich po charakteristickém zjevu i chování rozeznal Francouze, Angličana, Rusa: každý tu byl nápadný svou cizokrajností. V sezóně se jich objevovalo denně pět, nanejvýš deset. [13] - Kdyby se čas mohl vrátit třeba o tři století zpět, obraz by se změnil k nevíře. Tehdejší Praha, sídlo českého krále a císaře římského, byla plna lidí ze všech koutů Evropy, a nikdo je nepočítal. A kdyby se čas mohl vrátit ještě o další dvě století, objevilo by se v plném rozkvětu vysoké učení pražské, už v předešlé generaci založené po vzoru pařížské Sorbonny a právě se otevírající ideám veliké obrody upadlého křesťanství - ideám záhy posíleným podněty z Anglie a inspirujícím Jana Husa, jehož jméno mělo vejít do dějin Evropy a světa... - Letošního dubna 1886 ozvala se proti někdejšímu působišti Husovu hněvivá obžaloba z úst žurnalisty Františka Zákrejse: "Vybudovali jsme si posléze svou samostatnou universitu a vyžadujeme po ní, aby se stala přední baštou naší národní obrany a přední korouhví na dráze k vítězství. Česká universita musí býti národni universitou... Avšak tím trapněji překvapiti, ano ustrnutím naplniti musil každého z nás nepochopitelný zjev,... že dva profesoři naší uvolněné almae matris pospolu vkročili na nepřátelský povoz, jehož kolesoma mají rozdrceny býti rukopisy Zelenohorský a Královédvorský." [14]
Mezi malým dneškem a velkou minulostí ležela temná propast, do níž se tato země zřítila bělohorskou porážkou roku 1620.
Pobělohorská protireformace s barokní vášnivostí vyhlazovala v Čechách všechny zdroje a stopy husitstvi - české knihy, český jazyk. Potom osvícenství zaplašilo protireformační fanatismus a přineslo ideu jednotného, centralisovaného státu s jednotným státním jazykem - jazykem německým. Víra ve všemohoucnost absolutistického státu však posléze selhala - proti osvícenskému racionalismu, jeho přímočarým idejím a jednoduchému vidění světa vyvstával romantismus. Proti střízlivému rozumu se vzepjal cit a fantasie. Romantismus objevoval složitost a mnohotvárnost, nové barvy i tvary, nové bytosti a jejich společenství, lid s jeho svérázem i bájeslovím, národ s jeho dávnými tradicemi. V době romantismu povstal k novému životu i národ český.
Nebylo to však někdejší sebevědomé, do širého světa rozhleděné češství předbělohorské, co se nyní probíralo k životu - teď to bylo společenství malých lidí, společenství slabé a úzkostlivě do sebe schoulené. Vzpiralo se vládnímu tlaku germanisačnímu, ale obklopeno mořem moderního, probuzeného němectví vyčerpávalo své síly obranou proti jeho příboji. Vzdálenější obzory už nevnímalo, jedinou posilu hledalo v nejasných vzpomínkách na vlastní velkou minulost, ve vlasteneckém citu a romantické fantasii. Z ní vzešly i rukopisné padělky a záhy se vtělily do české národní ideologie. Byly to sladké přeludy a jejich lež nemohla zůstat utajena. Ale slabost nutká zavírat oči před nemilou skutečností, zapírat ji vůči jiným i sobě samému. Slabost sahá po omamném jedu a bojí se vystřízlivění.
Za sedm desetiletí od objevu romantických padělků český národ neobyčejně zesílil, ale přetrvávala v něm utkvělá představa jeho slabosti: ztratí-li své Rukopisy, bude ztracen sám. A tak si národ zakrýval oči před skutečností a žil svým romantickým představám, namlouvaje sám sobě, že jim opravdu věří.
Romantismus byl rozhojněn o novou představu právě přede dvěma roky, kdy vyšla Čechova báseň o lešetínském kováři. Mohutná postava českého kováře, který vykročil proti přesile ozbrojených cizáků samojediný s kladivem v ruce, tato postava byla již v myslích českých vlastenců pojmem, symbolem jejich vlastního postavení a hrdinně mučednického osudu. Rozmáchnout se těžkým kladivem - toť věru efektní gesto zoufalé obrany. Méně efektní je otázka, je-li právě takový způsob obrany tím nejvhodnějším - zda by snad nebylo radno více užívat rozumu než kladiva, ba zda na kladivo vůbec muselo dojít, a na čí vlastně hlavy má to kladivo dopadnout...
Jisto je, že starovlastenecké kladivo viselo jako meč Damoklův nad hlavami českých filologů, kteří ztratili víru v uctívané Rukopisy.
Do boje proti nevěrcům nastoupili novináři, svoláni hlasem Josefa Kalouska, stratéga nastávající vřavy válečné. Kalousek byl sice řádným universitním profesorem historie, z mládí měl však mnohaleté zkušenosti s žurnalistikou a znal její demagogickou moc. Teď napsal výzvu k obraně Rukopisů, dal ji Vlčkovi a ten ji sám podepsal svým jménem redaktora Osvěty a rozšířil po českém světě. [15] Kalousek jako vědec byl vůči Gebauerovi v koncích; na vědecké kolbiště tedy podloudně svolal divoké hordy žurnalistické. Dalším cílem jeho strategie bylo rozdělit nepřítele. Do nejbližšího čísla Vlčkovy Osvěty napsal polemickou stať dosti umírněnou, soukromě pak zaslal Gebauerovi list nadepsaný "Příteli a na ten čas protivníče můj", a v něm vyslovil obavy - ne o Rukopisy, nýbrž o Gebauera, o jeho zdraví duševní i tělesné. Bojí se prý, že Gabauerovy pohnutky nebyly vědecké, ale osobní - z řevnivosti proti Hattalovi; připomíná mu jeho slabou tělesnou konstituci, pro niž těžce odstonal už dřívější vědeckou polemiku; "a proto," píše Kalousek, "ve přítomném hrozném pro vás boji strachuji se o váš život..."; a končí: "Chcete-li slyšeti radu přítele upřímného, vím jenom malou dvojí: zachovejte si zpátečnou cestu otevřenou a neidentifikujte se s pošetilostmi, které na vaší straně přednáší pan Masaryk!" [16] Jak vroucně si Kalousek se svými druhy přál, aby také Gebauer následoval Kvíčalu a v poslední chvíli z bojiště zmizel! Bez Masarykovy podpory, to věděl Kalousek dobře, přecitlivělý Gebauer nevydrží, a nepoddá-li se dobrovolně, pod nastávajícím terorem se zhroutí. Aby zhroucení bylo rychlejší, Kalousek už myslel i na odstranění Masaryka: vhodný nástroj k tomu viděl v jeho pověstném skriptu o praktické filosofii, které se tolik dotklo zdejšího morálního pokrytectví. [17]
Že boj bude hrozný, to Kalousek věděl nejlépe, neboť sám byl z jeho předních strůjců. Na jeho výzvu vyrazila žurnalistika v čele s Juliem Grégrem v Národních listech. Grégr byl právník, svou kariéru kdysi začínal advokátní praxí. I nyní, provázen napovědou Hattalou a dalšími, vstoupil do polemiky jako advokát do soudní síně: chytal za slovo své odpůrce, zneužíval jejich vědecké poctivosti a zdrželivých formulací ke zpochybňování jejich argumentů a matení pojmů, dovolával se autority Palackého, Šafaříka, Jungmanna, útočil na vlastenecké city čtenářů velebením Rukopisů, na nichž se rozehřála srdce generací... Redaktor Václav Vlček a jeho přátelé a kolegové osobně navštěvovali přední básníky a přesvědčovali je, že jsou povinni veršem či prózou přispět k obraně nejdražšího literárního pokladu. [18]
Athenaeum ohlásilo celou soustavu vědních disciplin a pravidel k všestrannému prozkoumání Rukopisů. Jejich obhájci se cítili jako v nepřátelském obklíčení. Zprvu ohromeni bleskem Athenaea, konečně se vzpamatovali, povzbuzováni Grégrem skrze Národní listy, a semkli se kolem svých Rukopisů, aby svorně a vášnivě mařili útoky i útočníky, ať se objeví kdekoli. Byl to začarovaný kruh. Neboť kdo stáli uvnitř, byli uhranuti dvojím kouzlem: pekelným - hrozbou poněmčení; a nebeským - zaslíbením národní spásy, vtělené v Rukopisy. Obhájení Rukopisů stůj co stůj - nebo poněmčení. Tak bylo psáno v jejich srdcích. [19]
Jan Gebauer potkal na ulici profesora Maška, středoškolského filologa, s nímž už léta vědecky spolupracoval ve svém oboru. Mašek si nesl právě vyšlý sešit Athenaea, dal se do řeči s Gebauerem a na jeho pozvání ho večer navštívil, aby si mohli promluvit důkladněji. Čím teď budou naši Jungmannové, Šafaříkové, Palačtí? - stýskal si Mašek. Gebauer mu navrhoval, ať vystoupí proti jeho námitkám a veřejně je vyvrací; Mašek doznal, že by rád, ale nemůže, protože ty námitky jsou přiliš přesvědčivé. Gebauer se tedy zeptal, co jiného měl dělat, když objektivní vědecké poznání ho přinutilo, proti jeho vůlí, k pochybám o pravosti Rukopisů? - "Měl jste mlčet!" pronesl Mašek zvolna a s důrazem, a Gebauerovi se zdálo, že z jeho neobyčejně hlubokého hlasu se ozývá něco strašidelného. [20]
Dubnové číslo Athenaea, které bylo skoro celé věnováno kritice Rukopisů a jímž Masaryk pokládal celou věc pro sebe za vyřízenu, nepřineslo očekávané uklidnění, ale naopak vystupňovalo vášně. První byl opět Julius Grégr v Národních listech. "Literární Maffia" - pod tímto nadpisem se ozvalo proklínání nebývale silné: "K řadě dosavadních útočníků přistoupili útočníci noví; zorganisovala se hotová literární Maffia, která nesahá sice do kapes jednotlivcův, ale vztahuje své smělé ruce po nejdražších skvostech národa. Je to koterie na mladé naší universitě, která opatřila sobě již i svého šaška, jako jej mívaly středověké "rytířské" výpravy, když šlo o to, zaskočit a obrat kupce vracející se s vzácným zbožím z dalekého trhu." A závěr: "Celý český tisk a veškeří vynikající vlastenci čeští neusilovali věru přes půlstoletí o zřízení české university proto, aby se stala střediskem k šíření národního indiferentismu, aby hned v první chvíli svého působení byla táborem, z něhož se organisují soustavné výpravy na zohavení a zničení nejcennějších našich kulturních památek, aby se zneužívalo na ní vědy na potupu věci české, a aby - čeho nedovedla u nás ani dřívější německá universita - podnikala nyní naše vlastní: aby pomocí našich "vědců" otravovala vlasteneckou vřelost v srdci českého studentstva, této chlouby a naděje našeho národa!" [21]
V dubnovém sešitě Vlčkovy Osvěty se objevil první z řady žurnalistických výpadů Františka Zákrejse: "Značí to rozvrat v našich poměrech? Klesáme?... ani Šembera ani Vašek nenašli českého redaktora, který by jejich práce proti našim Rukopisům byl otiskl: nyní však neváhal redaktor českého listu, profesor české fllosofické fakulty, vyzvati českého jazykozpytce, profesora téže fakulty, aby jen hodně, aby jen co možná nejvíce důvodů proti našim památkám sestrojil!" [22]
Dne 8. května kloboucký pastor Císař psal Masarykovi - pro jistotu anglicky, aby nikdo nepovolaný nerozuměl: "Můžete-li, nejste-li zcela jist úspěchem, nechte těch Rukopisů být! Jsem v té věci laik, ale zdá se mi nedokazatelné, že Hanka či kdokoli z jeho současníků mohl být tím padělatelem. Kromě toho nyní vidíte, jaký je ten výkvět našeho národa! Oni vás zničí. Spolek pro vydávání náboženských památek už je zničen, vaše řádná profesura nejspíš také. A vaše Athenaeum? Vždyť se lidé budou bát je odebírat, ze strachu před pomstou našich teroristů..." [23]
Dubnové číslo Athenaea bylo pro nakladatele Jana Ottu číslem posledním. Vlastenecký nakladatel další vydávání listu odřekl. Oznámil to Masarykovi nenadále, v poslední chvíli, kdy květnový sešit byl již v tiskárně vysazen.
V květnu tedy Athenaeum nevyšlo; zato se ozval sborový hlas protivníků. Největší mladočeský deník Národní listy už dávno vysílal Grégrovy plamenné tirády; nyní však byl ještě přehlušen největším listem staročeským - Hlasem národa. Ten vyzval vynikající osobnosti českého života, aby se vyjádřily k rukopisnému sporu - a skutečně začala veliká anketa, kde figurovali v jednomyslném sboru přední literáti, básníci, vědci, paleografové, chemikové. Nastalo právě to, co kdysi navrhoval Kvíčala a čeho se nejvíce obával Gebauer. A mezi těmi, kdo nyní v anketě vystoupili proti pochybovačům, objevil se i muž, jehož podporu dosud Gebauer očekával a Kvíčala sliboval: profesor V. V. Tomek. Před třemi měsíci, když ho Gebauer navštívil, Tomek řekl, že přijme pravdu, i kdyby byla bolestná; nyní také on přeběhl za magickou hranici a ocitl se v začarovaném kruhu uhranutých - a s ním další nevěřící, jimž nad vědeckou pravdu byla národní lež: filologové Mašek, i sám Kvíčala... [24]
Nastalo veliké třídění duchů.

Dne 27. května 1886 se konala schůze sboru filosofické fakulty a na ní se hlasovalo o Durdíkově návrhu, aby Masaryk byl jmenován řádným profesorem. Hlasování skončilo nerozhodně: jedenáct hlasů proti jedenácti. [25]
Rukopisy už rozdělovaly do nepřátelských stran i universitní profesory: staří proti mladým. Mladí vstupovali na vědecké pole bez předsudků, nezatíženi starovlasteneckou minulostí; staří v sobě nesli kus vlastního života věnovaného práci s Rukopisy jako památkami pravými a obhajobě jejich pravosti. Gebauer tuto vlastní minulost překonal a přetrpěl těžkým vnitřním bojem; ostatní ze starších neměli tolik poctivosti a odvahy - neboť obojího bylo svrchovaně třeba k veřejnému doznání v této věci. Ale nešlo jen o Rukopisy, šlo o celý názor na universitu a vědeckou práci. [26]
K mladým se teď s důrazem přihlásil Jaroslav Goll. Gebauerovy argumenty ho přesvědčily, sám už podrobil Rukopisy zkoumání historickému, dospěl ke shodným závěrům a chtěl je publikovat v Rezkově Sborníku historickém - ale nakladatel Jan Otto se postavil na odpor a publikaci - ke Gollovu pobouření - znemožnil. Vlastenecká censura už fungovala dokonale: pro vědeckou kritiku Rukopisů nebylo v Čechách nakladatele. Gollovi nezbylo než vydat si studii nákladem vlastním. [27]
Stejný osud stihl tedy Athenaeum. Také ono ztratilo svého nakladatele i naději, že najde jiného. Kdyby přestalo vycházet, obhájci pravosti Rukopisů se mohlí cítit vítězi, neboť měli v rukou všechnu žurnalistiku a ta by nadále pokračovala v mohutné palbě - bez kritické odpovědi. Její monolog by přehlušil vědeckou pravdu, zahanbil českou universitu, ba českou kulturu vůbec. K tomu dojít nesmělo, Athenaeum muselo pokračovat stůj co stůj. Mělo-li pokračovat, musel si je Masaryk vydávat sám.
Naštěstí zbývala ještě část dědictví po Fleschovi, a později také někteří přátelé byli ochotni přispět menšími částkami. [28] - Ottovo nenadálé odřeknutí zdrželo vycházení listu o jeden měsíc; ale v červnu již bylo zdržení vyrovnáno dvojčíslem, které neslo jméno Masarykovo jako redaktora, vydavatele i nakladatele.
Dvojčíslo mělo nač odpovídat, neboť za dva měsíce se nahromadilo množství polemických hlasů, které nesměly zůstat bez odpovědi. Zde se redaktor musel teprve učit, a to od svého staršího kolegy Gebauera, který při své až pedanticky přísné metodě odborného vědce navíc ovládal i důležité zásady praktické žurnalistiky; v mládí byl totiž působil v redakci Národních listů. Masarykovi se nechtělo odpovídat protivníkům na tvrzení už jednou vyvrácená; Gebauer ho upozornil na rozdíl mezi vědou a žurnalistikou a poučil ho, že zde se musí stále doslova citovat a odpovídat znovu a znovu, jinak čtenáři přijmou falešné, ale opakované tvrzení odpůrcovo. [29] A tak se stránky Athenaea plnily nejen studiemi, ale i polemikou. Nejtrapnější byl spor s Martinem Hattalou, universitním profesorem, který přesto diskutoval nevědecky, křivě a demagogicky.
Hattalu, spíše komickou figurku než opravdového odpůrce, bylo lze odbýt na stránkách Athenaea; vážnější byl útok Hattalových kolegů. V květnovém Hlasu národa profesor a toho času právě rektor Tomek napsal o Gebauerovi, "s jakou lehkomyslností a neznalostí se pochybnosti vyslovují"; což byla od filologického laika vůči odborníkovi Gebauerova formátu vyložená drzost. A vůči Masarykovi se Tomek vyjádřil: "A teď najednou přijde člověk jen lichý a způsobem frivolním a cynickým z R.K. veřejně šašky si tropí?" O něco níže pak profesor geologie Jan Krejčí v záplavě nabubřelých vlasteneckých frází obžaloval "jakýsi duševní nihilismus" a jeho "liché nájezdy" a "literární herostratství". - Zde Masaryk neváhal a proti oběma podal stížnost k akademickému senátu - jemuž právě rektor Tomek předsedal. [30] Začal spor, který se nemohl snadno skončit, putoval až na vídeňské ministerstvo, válka mladých proti starým byla vyhlášena i formálně.
Takový boj nečekal nikdo z těch, kdo se byli sešli 21. ledna 1886 u Kvíčaly k osudovému ujednání. Tichý a zranitelný Gebauer tehdy netušil, jakým protivenstvím jde vstříc. Profesor Kvíčala, když Gebauerovi na pomoc přiváděl Masaryka, hodlaje tak sám vyklouznout, netušil, že jen díky Masarykovi Gebauer neklesne v bojové vřavě, a on sám, Jan Kvíčala, že bude do ní stržen přece.

Veliký politik Jan Kvíčala v lednu roku 1886 vysílal oba mladší kolegy do boje s vědomím, že Gebauerovy důkazy ohromí veřejnost, ale s představou, že konec konců, po rozmanitých půtkách, tyto důkazy zvítězí a veřejnost je resignovaně přijme. On sám zatím setrvá stranou šarvátek, s nadhledem bude sledovat a usměrňovat celé dění a konečně sklidí vděk vítězů za prozíravost, s níž od počátku sdílel jejich stanovisko, i uznání dosud věřících za šetrnost, s níž mírnil bolest jejich zklamaných srdcí. Mladí profesoři, jimž on usnadní i vstup do politiky, budou mu zavázáni a podpoří jeho volbu rektorem. V tomto duchu začal hrát svou protektorskou roli. [31] Ujal se jí s největší opatrností. Pozval k sobě pouze Masaryka, aby se ujednání stalo mezi čtyřma očima; později arci přišel ještě nečekaný svědek Gebauer. [32]
Události se pak vyvíjely proti nadání mnohem bouřlivěji, Gebauer s Masarykem stanuli osamoceni vůči žurnalistické kampani a zfanatisované veřejnosti. A tu se Kvíčalovo chování začalo měnit. Dlouho se halil v rozpačité mlčení. Když se oběma profesorům postavili po bok někteří mladší autoři a mezi nimi klasický filolog Josef Král, který publikoval svůj příspěvek v dubnovém čísle Athenaea, tu Hlas národa z 25. dubna otiskl nepříznivou zprávu - anonymní, ale pocházející, jak se Gebauer brzy dověděl, z pera Kvíčalova: útok proti Králově stati. Oč vděčněji zkormoucený Gebauer vítal každé vlídné slovo, o to víc ho bolela reakce Kvíčalova. Místo slibované podpory, či aspoň očekávané neutrality, se Kvíčala tiše objevil na straně silnějšího protivníka. Skutek tím ošklivější, že bylo jasné, proč Kvíčala zaútočil právě na svého žáka Krále: skrze Gebauera mu dříve namlouval svou dceru, a Král neměl zájem - tedy rodinná msta. Gebauer byl zdrcen, Masaryk pobouřen a rozhodnut k odvetě, zvláště když vycházelo najevo, že Kvíčala při osobních rozmluvách s různými lidmi přímo odsuzuje kritické vystoupení proti Rukopisům. [33] Už bylo jasné, že blahosklonný protektor se změnil v nepřítele. Letní prázdniny roku 1886 neslibovaly právě mír a pohodu.
Charlotta očekávala brzký příchod třetího dítěte; k prázdninovému pobytu letos Masaryk vybral nové místo - Řevnice, malou obec u řeky a lesa, jen několik minut železnicí od Prahy. Třetího července tam odvezl rodinu [34] a sám se pustil do boje, aby červencové Athenaeum už mohlo přinést jasné slovo. Písemně vyzval Kvíčalu; ten zašel za Gebauerem, Masaryk nazítří psal znovu; zatím už byli všichni na prázdninách, ale dopisy se křižovaly jako blesky - Gebauer psal dvakrát Kvíčalovi do Potštýna, Masarykovi do Řevnic, snažil se mírnit Masaryka a zabránit otevřené srážce; Kvíčala však místo odpovědi vrátil Gebauerovi oba jeho listy neotevřené. To rozhodlo: v červencovém Athenaeu vyšla Masarykova stručná stať - zpráva o Kvíčalově lednovém pozvání a o společném rozhodnutí publikovat Gebauerovu kritiku, Kvíčalou samým revidovanou, v Athenaeu; nechyběla ani zmínka o Kvíčalově tehdejším prohlášení, že sám už pětadvacet let v Rukopisy nevěří. Žádná polemika, jen suché konstatování fakt; [35] pro Kvíčalu však rána zdrcující. Odhalila jeho manévrování a přinutila ho k veřejné odpovědi. Ta skutečně vyšla vzápětí v Hlasu národa, následována odpovědí Gebauerovou a otevřeným listem Masarykovým, vydaným v samostatné brožuře a s pomocí přátel šířeným i mimo Prahu [36] - Kvíčala se vykrucoval, uchyloval se ke lžím, osobní spor byl sledován a rozmanitě komentován žurnalisty.
Masarykův Otevřený list odhaloval Kvíčalovu neupřímnost a zradu vlastního přesvědčení. "Nerad jsem list tento napsal," končí tu Masaryk, "neboť vím, jak těžká jest obžaloba, kterou nám kdo říká, usvědčuje nás z nepravdomluvnosti. Ospravedlňuji si, sám sobě, jednání své jednáním vaším... Necítím vůči vám hořkosti žádné, lituji vás i sebe, že žijeme v době, která po nás takové oběti žádá, po vás, abyste obětoval molochu tzv. veřejného mínění, po mně, abych vás, trestaného dosti tím samým, mentoroval, mladší staršího, nezkušenější zkušenějšího."
Prázdniny byly v plném proudu, ale nebylo lze čekat. Nově zvolený rektor, právník Emil Ott, se vydal ze svého venkovského sídla do Mlázovic za Gebauerem, aby zprostředkoval urovnání sporu. Kvíčala sice devátého srpna ještě vydal tiskem "Obranu" proti oběma profesorům, [37] ale tísněn okolnostmi a domluvami svých kolegů v zemském výboru, sám se také snažil o nějaký smír a hledal prostředníky v Gollovi, Seydlerovi. Trapná diplomacie se táhla do konce prázdnin. [38]
Gebauer, uvržen do rukopisných bojů a nezpůsobilý čelit protivenství tak surovému, prožíval těžké chvíle. Už dávno si připadal jako řádný voják, který při plnění svých povinností upadl do zajetí - nikoli civilisovaného nepřítele, respektujícího pravidla boje, nýbrž zuřivých divochů, mezi nimiž si zajatec není jist ničím, ani životem. Odolával jen díky Masarykovi, v němž - přese všechny výhrady vůči jeho prudkosti - viděl pravého rytíře a ochránce v nouzi nejvyšší. [39]
A Masaryk nenechával nikoho na pochybách, že půjde za svou věcí rázně, pevně a beze strachu až do konce. Jeho jasná mysl byla teď ještě posílena radostnou událostí: v úterý 14. září o půl deváté ráno dostali Herbertek s Eliskou bratříčka. Zavoláni do dětského pokoje, uviděli na stole v prádelním koši mezi přikrývkami a bílou čepičkou pěknou černookou tvářičku. Dítě bylo zdravé, otec mu dal významné české jméno Jan. [40] Potom návštěvníci mnohdy zastali universitního profesora, jak dovedně zavinuje nebo převinuje nemluvňátko, jak vaří dětskou kašičku nebo chová chlapečka na klíně a kašičkou ho krmí. [41]
Sedmiletá Eliska chodila už do druhé třídy a zajímala se o svět dospělých. Jednou se otce zeptala, co jsou ty "boje o Rukopisy". - "V tom boji nejsou ručnice a kanony," vysvětloval jí otec, "to bojují malá ostrá perka." Eliska pozorovala, jak ty boje o Rukopisy otce zaměstnávají; po několika dnech přišla a hlásila: "Tatinku, já vím všechno: Gebauer, Goll, Seydler, Rezek, Kvíčala, Hattala, Zákrejs..." [42]
Jan Kvíčala byl teď protivníkem novým a boj s ním byl nejtrapnější. Usvědčen, zaplétal se do lží a křivých obvinění. Když vše selhávalo, začal hledat nějaký smír, nejvíce prostřednictvím ubohého nemocného Seydlera. Počátkem září ho písemně pozval ke schůzce u nového muzea, které se stavělo nad Václavským náměstím, a tam mu naznačoval své přání, aby první krok učinil Masaryk; teprve Seydlerova otevřená výzva ho přiměla k odhodlání setkat se přímo s Masarykem - beze svědků, na neutrální půdě v odlehlém pokoji Seydlerova bytu. Druhého dne večer tedy Seydler zase putoval za Kvíčalou do stavební kanceláře muzea, ale Kvíčala pod různými záminkami zdržoval odchod až do setmění a teprve potom, pod ochrannou rouškou tmy, dal se zavést do vily Osvěty. Tam, poprvé od roztržky, se s Masarykem setkal. Masaryk nechtěl protivníka pokořit, ale trval na tom, aby Kvíčala veřejně doznal své pochybení. Kvíčala útočil na city - dovolával se svého přátelství s Gebauerem, svých zásluh o jeho kariéru, své rodiny, své situace, dokonce se rozplakal - až konečně se oba shodli o formě Kvíčalova veřejného prohlášení. Po bezesné noci Masaryk cítil, že protivníkovi povolil přiliš mnoho - po Seydlerovi mu tedy ráno poslal dopis s novými návrhy... Kvíčala zase zval Seydlera, několikrát se oba sešli a úporně, a přece vždy marně spolu hledali přijatelnou stylisaci toho zapeklitého vyjádření... Přitom Kvíčala jednou rozčileně řekl: "Já jsem odhodlán k nejkrajnějšímu, oni mě doženou k sebevraždě - ale pak ať mě on následuje!" - mínil Gebauera. Lhůta už končila, a tu v předvečer vydání prvého sešitu nového ročníku Athenaea se vydali společně Seydler s Masarykem za Kvíčalou, prvý z obou zašel do jeho bytu, druhý zatím čekal v sousedním hostinci - tam pak Seydler přivedl i Kvíčalu a konečně se dohodli o textu, který zítra půjde do tisku... A přece nebyl konec. Masaryk zapomněl na Gebauera, a když mu druhého dne dal text k revisi, Gebauer namítal proti některým výrazům - a Seydler musel znovu prostředkovat - vyřizoval pozvání ke společné schůzce v Gebauerově bytě. [43]
Tisk Athenaea byl tedy odložen ze třináctého na čtrnáctý říjen, aby v předvečer se mohli ještě sejít - podruhé a jistě naposledy - všichni tři kolegové, kteří před devíti měsíci byli společně zahajovali osudovou diskusi o Rukopisech. Gebauer měl od prázdnin nějakou infekci v noze, ležel doma v posteli, a tak se toto poslední dějství odehrávalo v jeho bytě. Kvíčala mu ještě téhož dne předem vzkázal, po Masarykovi a znovu i po Seydlerovi, že by si musel zoufat a zastřelit se, kdyby Gebauer neslevil ze svých požadavků. Kvíčala věděl, co číní, a nemýlil se: citlivý Gebauer očekával jeho návštěvu hluboce pohnut.
Bylo již tma, když Masaryk vešel do Gebauerova pokoje, aby tam společně přijali Kvíčalu. Temné bylo i předeslané varování Kvíčalovo. Tak zde čekali, Gebauer zasažený vzkazem, že snad bude mít na svědomí lidský život, a Masaryk, zkušený badatel o problémech sebevraždy; až konečně se ozval zvonek. Masaryk vzal svícen, na předsíni poslal zpět Gebauerovu dceru, protože chtěl otevřít sám, a uvedl Kvíčalu do místnosti. Gebauer uvítal příchozího velice dojat. Řekl mu, že oni s Masarykem jsou ochotni ke smíru, nežádají nic, zejména žádnou podporu ani přízeň v současném boji - jediné, co žádají, je, aby jim v tom boji nečinil nespravedlivé obtíže. [44]
Tak se příštího dne dostalo na poslední stránku Athenaea několik slov Kvíčalových - matné politování nad osobním nedorozuměním, které však bylo odstraněno, když redaktor ujistil, že Kvíčalu nevydává za strůjce boje proti Rukopisům; a pod tím několik slov Gebauerových a Masarykových, že sice jsou ještě jiné sporné věci mezi oběma stranami, ale že oni přijímají Kvíčalovo mínění o nevhodnosti další diskuse a také oni pokládají osobní nedorozumění za odstraněné. - To byl konec veřejného sporu, nikoli však smír. Osmělený Kvíčala i potom v soukromém dopise vydíral Gebauera srdcervoucími výčitkami a hrozbami božího trestu... [45]
Masaryk mohl doufat, že po vyřízení celé této nechutné záležitosti se bude moci soustředit na činnost užitečnější i radostnější.
Na podzim l886, rok po uzavření smlouvy s nakladatelem, konečně mohla začít koordinovaná práce na velké encyklopedii. Všechno bylo připraveno. Masaryk jako vedoucí redaktor měl svého zástupce, mladého filologa Emanuela Kováře, redakční sbor specialistů v jednotlivých vědnich disciplinách, personál v čele s ředitelem kanceláře, zkušeným literátem Primusem Sobotkou, měl pro svou práci připraveny dlouhé stoly ve velkém sále starého domu na Karlově náměstí, v místnosti vybavené bohatou knihovnou, jejiž správce Jakub Loukota vykonával i funkci redakčního tajemníka a administrátora. Jednoho slunného podzimního odpoledne ve stanovenou hodinu Masaryk společně se členy redakčního sboru vstoupil do kanceláře, aby její činnost formálně zahájil. Sekretář dal zavolat Jana Ottu, Masaryk představil nakladateli shromážděné členy redakce a pak s radostným úsměvem přecházel místností, ukazoval knihy z jednotlivých oborů, vysvětloval redaktorům všechno potřebné, upozorňoval na to či ono. Redaktoři si vybrali místa a usedli, nějaký čas se hovořilo, potom všichni umlkli a zabrali se do práce. Letos se ještě třídila hesla podle oborů, aby po Novém Roce už mohlo začít psaní článků a za rok, na podzim 1887, aby už mohl tiskem vyjít první sešit encyklopedie. Dnešní den byl jakýmsi slavnostním začátkem velikého díla, a všichni si uvědomovali jeho výjimečnost. Masaryk ještě chvíli postál u knihovny a se spokojeným úsměvem sledoval práci. Nadále sem bude přicházet každé odpoledne, aby vyřizoval došlou korespondenci a schvaloval vznikající elaboráty. [46]
Mnoho muselo být promyšleno a vykonáno, aby se akce tak velkolepá dala do chodu. V tuto chvíli Masaryk opravdu mohl být spokojen.

"Jako konec obrovského ohňostroje zahrály tyto neděle naše národní slavnosti české - právě jako konec ohňostroje, když ještě jednou, na rozloučenou, lítají a víří ohnivá tělesa na všechny strany, bouchají a prskají, i kmitají a svítí. Všude hvězdy, všude jiskry, zrak je zmámen, nerozeznává více hvězdu od hvězdy, a mysl při všem tom jasu přece jen cítí tíhu myšlenky, že v nejbližším okamžiku bude po všem a kolem nás že se rozloží černá, mrtvá noc. Jen někdy z toho nesčetného houfu světel se odlučuje, odlítne jiskra jedna, letí pro sebe dál po temném nebi a zrak náš ji sleduje, nevšímaje si ostatních, a má radost z jejího světla i lituje, když zhasne. Takovou samostatnou jiskrou v národním našem ohňostroji je teď slavnost v Králové Dvoře na oslavu nalezení Rukopisu. V programu svém má třeba mnohou podobu s tou onou slavností jinou, ale v základu, v původu je svoje: jeť jediným dokladem, že politické vědomí u nás neutuchlo již zcela. Je důkazem jediným, že letošní boj o Rukopis dotknul se také českého lidu, že lid porozuměl velkému politickému dosahu boje."
Takto začíná fejeton, který vyšel v Národních listech dne 19. září 1886. Autorem byl Jan Neruda. Básník a žurnalista, v němž i generace vnuků budou spatřovat jednoho z prvních českých světoobčanů, u něhož budou oceňovat střízlivý, skeptický rozum bez dogmatičnosti. [47] Stárnoucí Neruda tu vzpomíná na své mládí, na úmorná léta bachovského absolutismu, kdy jeho básnická generace se rozhodla literárně oslavit den 17. září 1857 - čtyřicáté výročí nalezení Rukopisu. Na vydání tištěné knížky nebylo za tehdejší censury ani pomyšlení, a tak se mladíci usnesli věnovat starému Hankovi jen album příležitostných básní ručně psaných. To staré album měl teď Neruda před sebou, citoval z něho mnohé verše, vzpomínal a uvažoval, když psal svůj fejeton.
I Neruda, tento střízlivě kritický, skeptický a světově orientovaný duch, odmítal kritiku Rukopisů, hněvivě se proti ní uzavřel. Neruda zůstal věřícím, protože tato víra už od raného mládí nesla jeho nadšení, prostoupila jeho bytost, stala se její součástí. Nedokázal si tu víru vyrvat ze srdce.
Kdož ví, co vše se dělo ve skrytu Nerudovy duše pod tíhou myšlenky na temnou, mrtvou noc po dohasnutí ohňostroje. [48] Nerudova mladší vrstevnice, básnířka Eliška Krásnohorská v pozdních vzpomínkách vyznala, že při ohromující zprávě o Gebauerových pochybnostech si připadala jako bezděčná spoluvinice, neboť také ona při mnohonásobném čtení rukopisu Královédvorského se nikdy nemohla ubránit dojmu, jako by jeho lyrické básně nebyly starobylé; zle si vytýkala svou laickou opovážlivost chovat nejslabší stín podezření proti posvátné národní památce, a nenáviděla svůj vlastní rouhavý pocit. Stačila rozmluva s vášnivě věřící přítelkyní, a Krásnohorská se zastyděla za vlastní malomyslnost a nevlastenectví. Pak za ní přišli spisovatelé Václav Vlček s Františkem Zákrejsem, po nich ještě Ferdinand Schulz, a všichni stejně horovali o její literární povinnosti přidat se ke všeobecnému vyznání víry veršem nebo prosou. A tu Krásnohorská, zcela již získána, začala také horovat plamennými slovy, útočit břitkým pérem, proklínajíc pochybovače jako cyniky, tvory bez lidské duše. [49]
Jan Neruda s rozhořčením odsuzoval "ten nynější nájezd na rukopis Kralodvorský, tak nevhodný a nevědecký, tak duchaprázdný a přece umíněný a jízlivý, že až hnusno." [50]
Věřící, jemuž se v nitru ozývají bezděčné pochybnosti, odříkává svoje krédo hlasem zvýšeným a rozhorleným, aby přehlušil ten tichý rouhavý hlas nevěry v sobě samém.
Rouhavý hlas proti Rukopisům zněl z Athenaea veřejně už přes půl roku a sílil - hlas věřících rostl v křik. Po prázdninách 1886 odpůrci Rukopisů běhali ulicí nenávistných pohledů, ukazovalo se na ně, plivalo se po nich, dostávali anonymní dopisy s potupnými nadávkami, někteří stálí hosté byli pro svou zradu vykázáni z hostinců, kvalifikovaní vzdělanci přicházeli o zaměstnání. Mezi mládeží docházelo k vášnivým výstupům, k bitkám v kavárnách. Stará přátelství se měnila v zášť. [51]
Škarohlídský pastor Císař předvídal správně, když zjara věštil Masarykovi pohromu. Skutečně: spolek pro vydávání náboženských památek zanikl a s ním i naděje na uskutečnění jeho záměru; osobní nepřátelství rozdělilo vědecké kruhy a hrozilo ochromit spolupráci na přípravě velké encyklopedie; Athenaeum ztratilo svého nakladatele; naděje na jmenování řádným profesorem se ztratily do nedohledna, protože Masaryk teď vedl ostrý spor se staršími, váženými profesory a do Vídně putovaly zlé denunciace proti němu; časopisy, jejichž kulturní úroveň chtěl pozvedat, změnily se v hlásné trouby jeho nepřátel: Masaryk se stal zrádcem - a může vykřičený zrádce pomyslit na činnost politickou? - Pouze v jednom se Císař mýlil - když předpovídal: "Oni vás zničí."
Masaryk se rozpomenul na článek ze své dětské čítanky - jak žebrající milosrdný bratr odpověděl na políček rozhněvaného pána: "Pane, to bylo pro mne. Teď dejte něco na chudé." A na tu historku navázal, když v červnu vlastním nákladem zachraňoval své Athenaeum: "Přišli jsme žebrat na tu chudičkou českou Pravdu, rozzlobili se, dali a dávají nám políčky. "Pánové, to je nám, teď však dejte něco na tu chudinku." - - - [52] Masaryk uměl rány přijímat - a uměl je i rozdávat. Nebál se boje ani teroru. Když viděl, že v tradičních společnostech je nerad viděn, přestal je navštěvovat. Přestal chodit do Náprstkova domu, přestal cvičit v Sokole; [53] zato měl veselý vycházkový klub a kroužky mladších, kteří nebyli zatíženi minulostí a dobře si rozuměli. A přece míval chvíle, kdy se v něm všechno bouřilo a on si říkal, že nemít děti, nic by ho v Praze neudrželo. [54] Co ho odtud vyhánělo, nebyl strach z boje a protivenství, ale pochybnosti, zda všechna ta práce je k něčemu, zda ten sisyfovský balvan, který už po čtyři roky valil vzhůru a který se mu teď hroutil pod rukama, se vůbec kdy poddá jeho úsilí; zda tím úsilím ve zdejší válce o podvržené kousky pergamenu nepromrhá svůj život, který přece měl patřit věcem velkým a ideálním.
Ale byly to jen chvíle. Všechny ty letošní půtky se lží a malostí byly mu zase vynahrazovány poznáváním lidí a uzavíráním nových přátelství.
Opravdu nové bylo přátelství s Janem Gebauerem. Vzešlo ze spojenectví v rukopisné kampani a rozšířilo se na celé rodiny obou kolegů. V nedělní odpoledne buď Gebauerovi navštěvovali vilu Osvětu, nebo Masarykovi šli do Ječné ulice ke Gebauerovým. Oba profesoři napřed diskutovali v pracovně, jejich ženy, které se velmi spřátelily, zatím hovořily spolu a děti si hrály v obývacím pokoji. Gebauerovi jich měli pěknou řádku - nejstarší z nich, sedmnáctiletá Marie, už studovala, ostatní byly vrstevníky dětí Masarykových. [53]
Podobně pěkné přátelství se zrodilo mezi všemi "Athenčíky" - vědci, kteří navzdory všemu trvali na poctivé kritice Rukopisů: Jaroslav Goll, Antonín Rezek, Gustav Seydler, Otakar Hostinský - ti všichni patřili ke družině mladších profesorů, která chtěla vnést do české university přísné požadavky vědecké pravdy. A přidávali se noví, i nejmladší, a že v bytech profesorů už bylo těsno, začali se všichni scházet každého sobotního večera v hotelu U Štěpána na Václavském náměstí. Osmačtyřicetiletý Gebauer byl mezi nimi nejstarší, někteří sotva vyšli z fakulty. Kromě odborných diskusí se veselá společnost bavila i různými parodiemi - tak se zde zase objevila už starší literární práce "Původ slova lať, učená rozprava Martina Mataly", zesměšňující polemický styl Hattalův; student Karel Černý anonymně vytiskl parafrázi na jednu hrdinnou báseň z rukopisu Královédvorského, nazval ji "Nové skládánie o velikém pobitie Tataróv" a opěval v ní rukopisný boj s bohatýrskými výjevy: Jebúr (Gebauer) jako orel rozkacen honil hřiešný komparativ, Toma (Masaryk) jako tur skočil a uchvátil proradného Johanesa (Kvíčalu); Seydler zase přinesl "Otevřený list pánům profesorům Gebauerovi a Masarykovi v příčině Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského" - satiru na rétoriku Grégrovu v Národních listech (Masaryk do ní ještě přičinil několik doplňků). [56] - Julius Grégr v dubnových Národních listech vmetl ve tvář vědcům kolem Athenaea nepřátelské označení "literární Maffia". Nuže, měl ji mít. Už tu nebyl jen utrápený Gebauer s Masarykem, ale celá odvážná družina. Tato společnost konečně strhla pokryteckou masku starovlastenectví, otevřeně se mu vysmála a do upjatých universitních kruhů vnesla cosi nového - humor.
Mikulášská nadílka ve vile Osvětě roku 1886 byla slavná. K Masarykovým, jichž bylo letos o malého Jeníčka více, přišla nejen rodina Seydlerova, ale poprvé i milá paní Gebauerová se svými dětmi. Venku ležel sníh, Mikuláš se objevil vysoký, celý bílý, veselý, bez čerta a bez anděla, zato s opravdovským naditým pytlem přes rameno; postavil se uprostřed velikého pokoje, v uctivé vzdálenosti obklopen napjatě očekávající drobotinou, zasmál se, zažertoval, a "tož, děti, rozdělte se" shodil pytel s ramene a vysypal z něho velikou hromadu ovoce a drobných dárků. Paní Masaryková přiklekla, děti se shrnuly kolem ní a ona sotva stačila podělovat. [57]
Před vánočními svátky dostal Masaryk poštou dárek - první číslo zbrusu nového časopisu, nazvaného "Čas". O svátcích se u něho objevili dva mladí gratulanti, Jaroslav Vlček s Janem Herbenem - vydavatelé "Času". Sešit měl osm listů a vyšel redakcí Herbenovou dne 20. prosince. Mladíci byli napnuti, co uslyší. "Máte špatný papír," řekl Masaryk, a pak jim trhal článek za článkem, od nevhodného úvodníku a všelijakých hloupostí až po neujasněnost koncepce. Řekl jim vesele, že by měl chuť strhat je v Athenaeu - potom se zamrzel, že ten výprask asi obstarají Grégrovy Národní listy. Mladí žurnalisté odešli schlíplí. Ale za několik dní Masaryk sám se objevil u Herbena s vlastním příspěvkem do jeho časopisu - obsáhlou kritikou divadelní hry Vrchlického. [58]
Při novoročním blahopřání Hostinskému si Masaryk zavzpomínal na minulá léta, kdy jako soukromý docent vídeňský dostal z Prahy milý dopis právě od něho, dosud mu neznámého kolegy, a vzpomínal, jak z toho nakonec vzešel jeho příchod do Prahy - teď doznával, že si klade otázku, nenalézaje odpovědi: zdali tenkrát učinil dobře, že se rozhodl do té Prahy jít. A Hostinský mu napsal nejen za sebe, ale i za mnohé, nesčetné jiné, že jistě učinil dobře. [59]
Hostinský dal za pravdu té světlé ze dvou možných odpovědí - zůstat a věřit, že se přece dočká výsledků. Nebylo to cizí ani mysli Masarykově. Vždyť on sám nedávno takto nadějně povzbuzoval jednoho mladého pesimistu, trnoucího nad řáděním starovlastenců: "Za pět let," řekl Masaryk, "už bude jinak. Uvidite, až vyjdou nynější studenti z university. A za deset - všichni tihle dnes budou smeteni." [60]

Rukopisný spor vyvolal divoké vášně, rozbouřil celý český svět a rozdělil jej na vyznavače víry a hrstku zjevných nevěrců. Tradiční vlastenectví terorisovalo zdravý rozum a zvůle fanatismu řádila všude. Bylo v tom třeštění cosi hrozného, a zároveň - po dřívější duchovní ztrnulosti - i cosi bujarého. Mládež, milující ruch a nadšení, pocítila ten převrat zvláštním způsobem. Někdejší nadšení praotců z literárního nálezu se po dvou generacích změnilo v zuřivost oklamaných synů a vnuků, zavírajících oči ze strachu před pravdou. Ale nyní se začalo skrytě šířit nadšení nové, z nového objevu - z objevu vědecké pravdy a její prosté, přísné krásy. A mezi mládeží se začala šířit zprvu nepatrná skupinka spiklenců, nadšených příkladem Athenaea a jeho statečného boje za pravdu. Tito mladíci, spisovatelé bez postavení, suplenti, koncipienti, studenti, se znali ze spolupráce v redakci Ottovy naučné encyklopedie, večer se scházeli v odlehlých koutcích kaváren, utajovaně, ale ohnivě diskutovali a toužili přidat se ke svým duchovním vzorům a s nimi se účastnit boje. Zaujala je Masarykova výzva v červnovém Athenaeu: bijte, ale vyslechněte nás! I oni si chtěli vynutit slyšení. Pobuřoval je nepoměr sil: Athenaeum muselo zachovávat zdrženlivou vědeckou dikci a dostávalo se do rukou malé hrstky čtenářů; proti němu divoce útočily deníky, týdeníky, měsíčníky, které působily na mysli ohromných davů. Mladí nadšenci to chtěli napravovat. To však znamenalo založit a vlastním nákladem vydávat časopis. Před veřejností tajili své záměry, a přece se o nich vědělo. Julius Grégr se znepokojoval a také na jejich adresu mířil svým odsouzením "literární Maffie". Spiklenci to přijali hrdě a sami se začali nazývat mafiány. Vždyť jakási zbojnická mentalita opravdu stvořila jejich kroužek a semkla jej společnou vůli k aktivnímu, trochu dobrodružnému činu. Masaryk neměl valné mínění o jejich schopnostech a neschvaloval jim ten plán vlastního časopisu. [61] Spiklenci ho neposlechli, složili se na první číslo, dali dohromady několik literárních příspěvků a před vánoci 1886 vytiskli úvodní sešit čtrnáctideníku, který nesl jméno "Čas, list věnovaný veřejným otázkám".
Vůdcem mafie a redaktorem nového listu byl Jan Herben, Masarykův mladší krajan a dávný známý. Absolvent oboru historie na pražské universitě, vstoupil do redakce Národních listů, po vypuknutí rukopisného boje byl Grégrem z redakce vyhozen pro své smýšlení; stal se členem redakce Ottovy velké encyklopedie, ale v prosinci ji sám opustil, aby její pověsti neublížil jako nastávající odbojný redaktor. Nejbližším druhem Herbenovým byl Jaroslav Vlček, filolog, středoškolský profesor, který se cítil doma na Slovensku stejně jako na Moravě a v Čechách a který před rokem byl přeložen z Brna do Prahy. Všech mafiánů bylo v té chvíli jedenáct. Měli program jednoduchý a radikální - bojové heslo mládí: řezat, řezat a řezat. Řezat všechno, co nenáviděli, v čem viděli nepočestnost, nepravdu, hnilobu. Dobrá vůle ani nadšení však nestačily zmoci mladickou nezkušenost: do poslední chvíle se jim nepodařilo sehnat vhodný článek i za úvodník. Konečně vzali zavděk, ač s jistými rozpaky, příspěvkem Schauerovým.
Hubert Gordon Schauer byl ten flámující mladík, který zjara 1886 šlapal Václavu Vlčkovi po květinkách a jehož musel Masaryk nakonec poslat pryč, byť oceňoval jeho nadání. Když se ukazovalo, že mafiáni se nedají odradit, Masaryk jim na pomoc doporučil Schauera, znalého několika jazyků a schopného referovat o cizí literatuře. Schauer přijal Herbenovo pozvání i myšlenku vydávat časopis, ale v družině budoucího redaktora se choval příliš sebevědomě, mluvil zvysoka a příliš se od ostatních lišil svými názory, až musel být požádán, aby do této společnosti už nechodil. Literární spolupráce však nepřestala. A nakonec to byla právě Schauerova stať, která v nouzi nejvyšší spasila začínající žurnalisty.
Schauer byl dítětem ze smíšeného manželství česko-německého, trpěl vnitřní rozervaností a to vše se odráželo v jeho stati Naše dvě otázky, která se objevila koncem roku 1886 jako úvodník prvního čísla Času. V nadpisu měla "dvě otázky", ve skutečnosti kladla otázek mnoho, základní však jen jedinou, v různých variacích: Jsme opravdu zabezpečeni před odnárodněním? Je náš národní fond takový, aby v krajním případě, kdy by se rozhodovalo o našem národním bytí či nebytí, poskytoval dostatečnou mravní posilu k sebezáchově? Bylo by naše odcizení českému jazyku a splynutí s cizím velkým národem skutečnou etickou škodou pro svět? - Masarykovi se článek nelíbil, jevil se mu povrchní a nemožný - zvlášť jako úvodník prvého čísla, a nadto úvodník anonymní. Však to také vytkl oběma mladíkům, když ho o vánocích navštívili. A jejich obhajobě, že oni s tím článkem vlastně nesouhlasí, jak to také říkají v redakčním dodatku, Masaryk se smál jako nejlepšímu vtipu. [62]
Ten předpovídaný výprask od Národních listů přišel se zpožděním dvou měsíců a ve zvláštní podobě. Dne 19. února 1887 Národní listy přinesly článek nadepsaný "Filosofové sebevraždy" a v něm strašnou kletbu: "I jdi k čertu, ohavný zrádče, a přimkni se se svou pochybnou duševní troškou a svou mravní mizerií ke komu chceš; jen neopovažuj se už ani užívat našeho posvátného jazyka a pokáleti jej svým podlým duchem a otravným dechem! Jdi, přimkni se k nepříteli, jemuž sloužíš, zapomeň, že jsi se narodil z české matky, že jsi kráčel po české půdě, my tě z našeho národního těla vylučujeme jako šerednou hlízu. Jdi, utec z této svaté země, než se pod tebou otevře, aby tě pohltila." [63] To všechno mířilo na Masaryka. Jeho knihu o sebevraždě tu sotva kdo znal více než podle názvu. Snadno tedy mohly Národní listy vyřknout obvinění, že to byl Masaryk, kdo napsal ten anonymní článek, a v něm že nabádá k národní sebevraždě. - Zrodila se nová aféra, žurnalisté se předháněli ve zlořečení. Zvláště staročeský Hlas národa nechtěl zůstat pozadu a 23. února přinesl alarmující článek "Nevlastenecká agitace", o společnosti či společnostech mladých lidí, najmě studentů, kteří se neostýchají přisvědčovat několika lidem agitujícím pro jakési přenárodnění. Ty agitace prý mají svůj zdroj "v nezřízené ctižádosti ne-li v něčem horším lidí, kteří po rozmanitých avanturách v cizině vrátili se do vlasti a domáhají se zde zvláštního, vynikajícího postavení podkopáváním a zpřevracením přesvědčení a víry ve vše, co národ náš z mrákotného spánku vyburcovalo... K získání stoupenců neváhají ti, jimž na převrácení myslí mladých lidí záleží, porušovati nezkušence penězi, jež pod rouškou dobročinnosti a podporování mladých talentů rozdávají. Nechceme prozatím agitace a prameny, z nichž peníze k nekalým účelům pocházejí, naznačovati blíže, ale uznáváme to za vlasteneckou povinnost upozorniti na tyto rejdy, které by pro svedené lidi mohly míti následky osudné..." Tím nezřízeným ctižádostivcem a dobrodruhem, který nekale získanými penězi korumpuje mladé lidi, byl ovšem zase Masaryk. Zejména se předpokládalo, že on to je, kdo potají řídí a financuje Čas. - Zatím vydavatel a redaktor Jan Herben zabředal do dluhů. [64]
Herbenův časopis byl velice nedokonalý. Ale byl už na světě a prozrazoval dobrou vůli a odvahu. Jan Herben chtěl jít za Masarykem jako apoštol. Začal navštěvovat jeho domácnost, aby vyslechl mistrův soud o textu připravovaném ke zveřejnění nebo aby si podle jeho diktátu zaznamenal osnovu článku, který se má objevit v Čase. Masarykovy děti vítaly tyto návštěvy jako zajímavou událost. Pana Herbena měly rády a nazvaly si ho "jezevec", neboť ze školy věděly, že "jezevec je zavalitý". Když pan Herben vešel do otcovy pracovny, Eliska s Herbertkem slýchali svého otce přecházet po místnosti a mluvit hlasitě, někdy prudce, což je velice bavilo; lehli si u dveří a poslouchali; když pak se kroky blížily ke dveřím, děti vyskočily a zmizely. [65]

Moravská vinárna Ludvíka Masaryka prosperovala. Měla svůj zvláštní ráz i společensky. Navštěvovali ji malíři, sochaři, literáti, hudebníci, a také nároční znalci dobrého vína. Ozdobou klientely byl bratr známého Vojty Náprstka Ferdinand, obecně zvaný Ferda, vlastník pivovaru. Byl to expert mezinárodní pověsti, již v roce 1868 na pařížské výstavě vystupoval jako člen poroty z vybraných znalců vína.
I Tomáš Masaryk zašel občas k bratrovi na skleničku, měl-li volnou chvíli cestou na universitu nebo zpět. Společnost umělců mu byla bližší než intelektuální hovory universitních kolegů. Chodili sem i Ludvíkovi přátelé malíři Míkoláš Aleš a Hanuš Schwaiger. Zvláště toho druhého si Masaryk oblíbil. Jako malíře i jako člověka. Schwaiger byl vrstevník Ludvíkův, a brzy se skamarádil nejen s ním, ale také s jeho starším bratrem. Byl nesmírně dobrosrdečný, nedovedl se hněvat, měl zvláštní dar humoru, který nikomu neublížil. I jeho tvorba vynikala osobitým kouzlem: Schwaiger připadal Masarykovi jako český Brueghel, ba přímo český Holanďan, starý holandský mistr, který z Nizozemí šestnáctého století zabloudil do Čech století devatenáctého: také on hleděl na svět jako umělec i více lidový než učený a spíše venkovský než městský - až po ten mýtický svět pohádek a báchorek, jejž vykouzloval na svých obrazech. - A Schwaiger zase sblížil Masaryka se svými přáteli, malířem Pirnerem, člověkem tichým a skromným, zato velkým umělcem, a profesorem Kleinem, klasickým archeologem zdejší německé university, zajímavým svou katolickou pravověrností. Tak našel Masaryk v bratrově vinárně další útočiště, kde rád poseděl i večer.
Jednou čekal na Schwaigra a slyšel od sousedního stolu svoje jméno - mluvilo se o Masarykovi a Gebauerovi, jak zradili svůj národ a co všechno zavinili. Slavný Ferda Náprstek tam seděl s kroužkem hostů a vykládal, jak ti zaprodanci jsou podplaceni od Němců a svobodných zednářů, aby pošlapali českou minulost. Masaryk se hned přidal, pomáhal jim nadávat na Masaryka a ještě je popichoval. Až po jeho odchodu se vlastenci dověděli, kdo byl ten pán, s nímž si tak dobře notovali. [66]
Jindy Masaryk pomáhal občanům nadávat na zrádce Masaryka při jízdě v tramvaji. [67] Takové zážitky ho docela bavily. Mnohem hůře nesl svůj úděl jeho starší druh Jan Gebauer. Byl vědec, ne bojovník, a surovými útoky nesmírně trpěl. I on dostával anonymní dopisy, musel vystoupit z měšťanského spolku, kde ho veřejně tupili, musel se vzdalovat dosavadních přátel, aby jim nedal příležitost okázale se mu vyhnout, na svých osamělých procházkách viděl opovržlivé pohledy i gesta kolemjdoucích, také jeho žena přerušila účast ve veřejném životě a vystoupila ze ženského spolku, jehož předsedkyně Krásnohorská zatracovala Jana Gebauera, jedna jejich dcerka se vrátila ze školy s pláčem, když dosud nejlepší kamarádka se od ní dala přesadit a řekla, že má zakázáno s ní mluvit, druhá trpěla chováním učitelky a nadávkami spolužaček, které na ni pokřikovaly "ty židovko!" [68]
Do kavárny Slavie na nábřeží jednou vešel host rudý spravedlivým hněvem a zvěstoval, co se stalo dopoledne: dva chudí dráteníci přišli ke starostovi, představili se mu jako Masarykovi bratři a stěžovali si na Tomáše, že vystudoval z otcovského jmění, po smrti rodičů je ošidil o podíly dědické, oženil se s milionářkou, žije si v Praze jako kníže a k bratrům se nechce znát. Historka se rozletěla po Praze a skoro všude se jí věřilo. A rojily se zvěsti další. Gebauer se chce dostat do Vídně a bojem proti Rukopisům si k tomu vyšlapává cestičku... Nějaký stařec ve Vídni si přečetl Masarykův Selbstmord, zastřelil se a odkázal mu sto tisíc zlatých... Masaryk je dobrodruh, který tajuplně halí svůj skutečný původ... prchal z Evropy do Ameriky a z Ameriky zase do Evropy ne bez příčiny... Oba, Masaryk i Gebauer, jsou podplaceni od Němců, zednářů a židů...
Pravou sensaci vzbudila báseň něžného poety Adolfa Heyduka, která se objevila v časopise Zlatá Praha 25. března 1887: "Vás věru nezrodila matka česká, spíš netvorná, zlo sálající saň..." Grégrovy Národní listy se jí hned chopily, přetiskly její nejpádnější sloky a tak je rozšířily po celém národě. [69]
Žurnalistické kletby přejala ulice. Fiakristé si nadávali "Ty Masaříku" a lidé dávali to jméno svým psům. [70]
V té vřavě už Masarykovi zbývalo jen rozloučit se s posledními závazky, které ho ještě pojily k někdejšímu, nyní pohřbenému plánu povznášení naučné literatury. Členům Spolku pro vydávání památek náboženského vývoje - spolku předloni ustaveného, ale nikdy nerealisovaného - nyní rozeslal zpět jejich peněžní příspěvky. [7l] Koncem února 1887 Masaryk napsal dopis Janu Ottovi, že se vzdává redakce naučné encyklopedie a navrhuje místo sebe kolegu Hostinského. [72]
Už loni na podzim vyšel ve Vídni u nakladatele Konegena německý překlad Konkrétní logiky, který pořídil Schauer aještě revidoval Boeck. [73] Nic nového Masaryk neměl, ani nepřipravoval.
Systematickou práci už dávno nedělal žádnou - rukopisná kampaň ho z ní vytrhla. [74] Už celý rok musel organisovat boj, odrážet útoky a nadto studovat látku zcela novou: českou literaturu z doby nálezu obou padělků. Teď přibyl ještě Herbenův čtrnáctideník Čas, při vší nedokonalosti Masarykovi vítaný svou kritičností; Masaryk sám se připojil aktuálními kritikami z oboru beletrie i výtvarného umění. [75]
Dne 1. března 1887 psal opět kloboucký pastor Císař: "Mně je vás a ctěné paní choti velmi líto, že jste poznali, co jest národ náš. Já zkusil, co jsou čeští kněžouři, vy, co čeští redaktoři. Smetana české společnosti ubíjí i to, oč třeba před chvílí ještě sama horlila... Politika je u nás cesta ke zbohatnutí. Národ náš svou lakotou připravil si Bílou Horu a ta učinila z nás prabídný národ Říma pacholků, mamonu lokajů. Já co poznal Anglii, neobliboval jsem již více lidu svého jako předtím. Tím se neodnárodňuji. Bůh chtěl, abych byl Čechem. Ale kdybych si byl mohl voliti, byl bych si kolébku postavil jinam než tam, kde národní hymnou je pitomá veršovačka "v sadě skví se jara květ, zemský ráj to na pohled". Vy zvítězíte s rukopisem Královédvorským, ale bude to vítězství Pyrrhovo..." [76]
Jan Gebauer se dověděl o tajemství úspěchů všemocného vladaře Kvíčaly: "Český národ je chamraď," prohlásil kdesi Kvíčala, "a kdo s ním jako s chamradí zachází, ten mu panuje." [77]
Před rokem začala diskuse o Rukopisech a vědecky byla už dávno skončena jasnými důkazy. Ale bouře, která z toho vznikla, neutichala, ba ještě sílila. Už nešlo jen o Rukopisy. Ty byly pouhým stavebním kamenem budovy představující vlasteneckou ideologii a společenský řád na ní spočívající. Kámen byl vylomen a celá budova se začala hroutit, pohřbívajíc mnohé lži a klamné představy a odhalujíc pokrytecké tváře svých strážců. Tito představitelé starého světa dosud měli v rukou všechnu moc a nyní ji obraceli proti rušitelům. Nastával zápas o celou politickou a sociální organisaci české společnosti. [78]
Masaryk se ho nebál. Dříve se bál maření sil malichernými spory. Teď konečně došlo na věc velkou a zásadní.
Když před čtyřmi roky přišel do Prahy, bylo všude mrtvo. Teď všechno vřelo duchovní revolucí.
Podnět vyšel z pražské university. Nikoli poprvé. Masaryk vzpomínal na to veliké a slavné dějství před polovinou tisíciletí, kdy na této universitě začal promlouvat učitel jménem Jan Hus. [79]

P O Z N Á M K Y :

[1]  (Prehistorie rozhodujícího boje o RKZ:) Hanuš, První období; Hanuš, Padesátiletá diskusse; srov. i A. Kraus, Masaryk organisátor; (Gebauerova účast v tomto dění:) M. Gebauerová, Rodinné vzpomínky; (Masarykova rozmluva s Kvíčalou 21.I.1886:) Masaryk, Doslov. Nota bene: Syllaba (Jan Gebauer na praž. univ., 48) líčí schůzku z 21.I.1886 nepřesně - ve skutečnosti Kvíčala pozval k sobě pouze Masaryka (Gebauer přišel z vlastní vůle a spíše k nelibosti Kvíčalově, který hodlal jednat s Masarykem také o svých zvláštních záměrech politických a už tehdy dával přednost jednání beze svědků), a Masaryk zde neodevzdal svůj dopis (tehdy ještě neexistující) Gebauerovi, nýbrž přijal Gebauerův text z rukou Kvíčalových. Obě tyto okolnosti jsou důležité pro posouzení charakteru Jana Kvíčaly, který již v této chvíli jednal mnohem rafinovaněji, než by se zdálo z podání Syllabova. O politické části Kvíčalova jednání s Masarykem se později už nehovořilo, protože situace se vyvinula nečekaným způsobem. Že však mezi oběma na schůzce došlo i k této politické dohodě, je dokumentováno Masarykovým vlastnoručním stručným záznamem o ní pro domo (A-TGM, sg. 28/1-2), navíc pak výslovnou zmínkou v dodatku k Masarykovu dopisu Albertovi z 29.IX.1888 (ÚA-ČAV, fond Ed. Albert): "Kvíčala sliboval podporu sataroč. listů, najmě "Politik", aby staří někteří páni klidně věc vyslechli... hlavní věc je, proč Kvíčala radil, aby se proti Rukopisům vystoupilo. Vedle jiných jeho důvodů jeden z hlavních byl politický: domnívaje se, že Gebauer hned a snadno zvítězí u velikého množství, chtěl pokořiti starého obránce Jirečka (nedávno předtím vyznamenaného řádem) a vůbec jako protektor Gebauera a starý nevěrec - 25 let prý již v Rukopisy nevěřil - získati si autoritu a popularitu; neboť myslím, že (Kvíčala) tehdy se domníval, že se stane - ministrem kultu. Kdyby totiž nepravost Rukopisův ihned byla bývala uznána, byl by Kvíčala sobě připisoval zásluhu o svobodu myšlení, o vědeckost a národní nepředpojatost - ve Vídni i doma byl by pro sebe fruktifikoval všecek účinek naší práce..."

[2]  Pechová-Krásnohorská, Co přinesla léta, II/II, 194.

[3]  Athenaeum, III-1886, str. 152-168.

[4]  (Hattala:) AUK, Akad. senát, inv. č. 3383, sg. V 63, k. 229 - discipl. řízení 1889-90, protokol z 12.III.1890 k č. 454 praes. 20.II.1890 (= svědectví Ant. Rezka), cituje Syllaba, Jan Gebauer, 49; (Goll:) Boj o podvržené rukopisy, 26; Gebauerová, Rod. vzpomínky, I-II, 262; (Bráf:) Bráf, Paměti, 17-18.

[5]  ANM, fond Jul. Grégr, Masarykův dopis Grégrovi z 10.II.1886: "Ctěný pane doktore, účinek článku Geb.[auerova] mne překvapuje, obzvláště pomyslím-li, že vás svou dobou Šembera pohnul k víře ve falsum; nemohu nežli souditi, že váhy Geb.[auerovy] argumentace nedoceňujete. Výtky, kterou činíte Gebauerovi, taky neuznávám. Nevěřím v učení, že nemáme svá přesvědčení cizině říkati, ač pravda je, že si máme slova pronášená navenek dobře rozmysliti; Gebauer si věc dobře rozmyslil! - Prosím, jen považte: Když Němec neb Francouz něco poví trpkého proti tomu, co doma ho pálí (a nejsou to ti nejhorší vlastenci, kteři hluboký maji cit pro nešvary národní!), každý sousední národ si toho všímá a učí se. Jen se podívejte, jak např. Němci studují, co Francouzové proti sobě říkají, a vice versa, proč tedy najednou Čech nemá jakkoli říci, co jej doma pálí? Poví-li to česky, mohou si toho právě tak všimnouti; že toho nedělají, na věci nic nejinačí. Tutlání nás ničí: co se bojíme říci Němcům (neboli před Němci), neříkáme si pak ani doma a tím se stává, že jsme si udělali takový zhnilý český globus! Ovšem si občas něco říkáme, ale jak se to u nás praktikovalo, to považuji za nadávky, za nic více. Mužové jako Lessing apod. národům svým prospěli pevnou kritikou; kdyby se byli ohlíželi, co sousedé říkají, nic by nebyli svedli! My se pořád ještě podceňujeme: jsme, tuším, už tam, že pravdu resp. kritiku sneseme kdekoliv a kdykoliv. Ostatně v celé záležitosti chtěl jsem vás na věc vážnou upozorniti, abyste v listu svém hájiti dal, co se patří - pravdu; ovšem: co je pravda v našem případě? Doufám, že to brzy budeme věděti." Grégr však odpověděl 15.II.1886 (A-TGM) naprosto odmítavě: poděkoval za texty kritických článků (o RKZ), ale s komentářem: "Jsem jimi silně utvrzen ve svém mínění o pravosti obou rukopisů: neb aspoň o RKZ..." - Srov. Gebauerová, Rod. vzpomínky, I-II, 212: "Když profesor Vašek a Šembera vystoupili se svými námitkami, Julius Grégr, vlastník Národních listů, poslal redaktora Josefa Baráka k tatínkovi se žádostí, aby mu do Národních listů napsal článek proti Rukopisu Zelenohorskému, aby se tak postavil na stranu Šemberovu." Masaryk tedy měl tuto informaci jistě přímo od Gebauera: v tomto smyslu Masaryk píše Albertovi dne 29.IX.1888 (ÚA-ČAV, fond Ed. Albert): "...týž Grégr, když Šembera povstal proti Rukopisům, žádal Barákem článek proti RZ po - Gebauerovi!"

[6]  Gebauerová, Rod.vzpomínky, I-II, 227-228.

[7]  Viz Bráf, Paměti, 18: "Ač byl namířen [sc. Masarykův úvodní list] hlavně proti Jul. Grégrovi a Národním listům, přece... nanejvýš pobouřil a pohněval...". Bráf, spoluredaktor Athenaea, jistě věděl přímo od Masaryka, že osten byl namířen proti Grégrovi a Nár. listům; známe-li však Masarykovu těsně předcházející korespondenci s Grégrem, je nám jasné, že původně Masarykův dopis v Athenaeu proti Grégrovi namířen nebyl (nemohl být, neboť Masaryk naopak očekával od Grégra souhlas a podporu), a že tedy tato polemická pasáž vešla do textu až v poslední chvíli, jako reakce na Grégrovu překvapivou námitku (srov. shora cit. Masarykův list Grégrovi z 10.II.1886: Masaryk tu jinými slovy odpovídá Grégrovi totéž).

[8]  Text Vlčkova letáku v plném znění reprodukuje Masaryk v Athenaeu, 1886 (březen), 221 (zřejmě odtud jej přetiskuje i Gebauerová, Rodinné vzpomínky, I-II, 229). Masaryk uvádí text letáku tímto komentářem: "Pan Václav Vlček, redaktor Osvěty, listů pro rozhledy v umění, vědě a politice, zaslal redaktorům různých listův, a jak vidím z exempláře předloženého, i privátním osobám, následující provolání:..."; v citovaném Vlčkově textu pak podtrhuje slovo "obhájení". To dvojí podtržení ("věda" - "obhájení") je nevyřčenou, ale srozumitelnou kritikou Vlčkova počinu.

[9]  Čapek, Hovory, 84; Gašparíková, U Masarykovcov, 170-171. Časové určení (jaro 1886) uvádí Herben, Kniha vzpomínek, 278.

[10]  A-TGM, Masarykův dopis E. Boeckovi z 19.IV.1886: "Ich komme wiederum angerückt, denn die Königliche Affaire habe ich durchgefochten und kann darum getrost an meine eigentliche Arbeit gehen." Tak optimisticky tedy Masaryk smýšlel v tuto chvíli.

[11]  Archiv města Prahy, agenda povolování živností: dne 8.II.1886 pod č. 17627 bylo vydáno povolení Ludvíku Masarykovi k provozování živnosti hostinské a šenkéřské s právem k výčepu vína, k připravování a podávání pokrmů a k držení dovolených her v domě čp. 715/15 v Palackého ul.; dne 31.III.1886 pod č. 37332 bylo povolení rozšířeno na dům čp. 716/13 v Palackého ul. (148760 ai 1886); dne 15.IV.1886 pod č. 51076 byl jako Ludvíkův náměstek v provozování této živnosti přihlášen ještě jeho otec Josef (za zjištění děkuji p. J. Tichému). - Dále: A-TGM, Masarykovy dopisy E. Boeckovi ze 17.IV.1886 ("Mein Bruder ist seit 2 Wochen hier - er gründet eine Weinstube..."); 3.V.1886 ("...ich will Ihnen einmal ganz kurz über unsere Weinstube berichten... Der Bruder hat in Auspitz sein Geschäft nicht aufgegeben, sondern hier eine Weinstube errichtet, um Auspitzer Wein zu schenken. Das Geschäft verspricht sehr gut zu werden."); Čermák, Vzpomínky novináře, 60 (= osobní vzpomínka pamětníka, zajímavá živým líčením reálií a dojmů pražského návštěvníka vinárny, ale nepřesná datací: uvádí, že Ludvík Masaryk otevřel svou vinárnu "snad roku 1884 nebo následujícího").

[12]  Ke jménům mladých filologů, kteří publikovali na stránkách Athenaea z března a dubna 1886 a v té souvislosti už byli shora zmíněni, připojme ještě Josefa Zubatého, jehož Masaryk požádal o spolupráci na encyklopedii dopisem ze dne 1.II.1886: Ústř. archiv ČAV, fond J. Zubatý (Masarykův dopis Zubatému z uvedeného dne). - Pokud jde o Jaroslava Vlčka, viz Korešpondencia Sv. H. Vajanského, 244, 307 (= Vlčkův dopis Vajanskému z 26.VII.1883 a Masarykův dopis témuž adresátu z 12.II.1886). Je zajímavé, že ještě v létě 1883 se Vlček obdivoval "filologickému radikálu" Hattalovi a Gebauera naopak s despektem řadil mezi zkostnatělé "výtečníky" a la Durdík; přičemž je neméně zajímavé, že už tehdy Vlček velebil "mladého výtečného Moravana" Masaryka: jeví se tu dosud nevyzrálý, povrchní soud mladíka, který se obdivuje radikalismu, aniž v něm ještě dokáže rozlišit opravdovou fundovanost od prázdné chvástavosti. O tři roky později, za boje o RKZ, měl už Vlček jasno i v této věci.

[13]  Viz fejeton (podepsaný šifrou "R.") ve Zlaté Praze, II-1885 (č. 20 z 15.V.1885), str. 273-274.

[14]  Osvěta, XVI-1886, díl I, str. 333.

[15]  O Kalouskově autorství viz Gebauerová, Rod. vzpomínky, I-II, 259-260.

[16]  Gebauerová, Rod. vzpomínky, I-II, 249-251 (Kalouskův dopis z 23.III.1886).

[17]  Příspěvky k listáři, II, 278 (č. 643): Dne 1. června 1886 Marie Červinková-Riegrová odpovídá Kalouskovi na jeho žádost o zapůjčení Masarykových přednášek (a mimochodem také uvádí, že Masaryk prý už byl za ně denuncován na ministerstvu). Že Kalousek začal shánět Masarykovo skriptum právě teď, je výmluvné a srozumitelné.

[18]  Pechová-Krásnohorská, Co přinesla léta, II/1, 117-118. Tato pasáž je velmi poučným dokladem obecné mentality: nikoli skutečná víra v pravost RKZ, ale sociální nátlak a davová sugesce daly v roce 1886 do pohybu kampaň za obhájení RKZ. - K doplnění představy o tehdejší mentalitě poslouží ještě svědectví pamětníka z opačného, kritického tábora - Antal Stašek, (Vzpomínka,) 344: "Český mozek i české srdce byly v předešlém století přeplněny, ba rozhýčkány a takřka namlsány sladkými ilusemi o slavné naší minulosti a ještě slavnější budoucnosti. Klamné, ale příjemné přeludy ty srostly s bytostí převážné většiny těch, z nichž skládal se národ, a staly se takořka součástkou jejich intelektů, jejich světového názoru a především jejich citů... Oklamaným se zdálo, že [Masaryk] jim sahá na kus duševního života, na mozek i na srdce. Bolelo to, bolelo to tuze. Slabí duchové srůstají s davovými myšlenkami a city tak, že každá změna, jež se od zevnějšku prodírá do utkvělé jejich soustavy, zdá se jim jako výlomem kamene ze zdi, do které uzavřeli svůj vniterný život. Odtud bolest a za bolestí křik. Boj, který se proti Masarykovi rozlítil, nebyl jen bojem osobní nenávisti a osobních pohnutek; byl i elementárním výbuchem těch, kterým podťaty byly kořeny názorů, jimiž duševně žili i tyli a podle nichž budovali své vzdušné zámky, ba i vědecké teorie."

[19]  Příspěvky k listáři, II, 280-281 (= č. 649): "...Mezitím však Julius Grégr byl se hnedle z počátku té věci uchopil a hájil Rukopisy v dlouhé řadě článků, v nichž měl mnohé ovšem spolupracovníky. Přísluší mu skutečně zásluha, neboť v prvním okamžiku byli mnozí ohromeni bleskem Athenaea a zvláště ve studentstvu mnozí dali se uchvátiti, skepticismus mezi vzdělanými se rozmáhal, pochybovačů bylo plno..." - Pokud jde o duševní rozpoložení věřících, cituji doslova pamětnici nejpovolanější - Pechová-Krásnohorská, Co přinesla léta, II/2, 194: "K tomu se přidružovala okolnost, že prof. Gebauer nezpravil o svých nových objevech kolegiálně příslušných kruhů českých, nýbrž vystoupil s nimi v publikaci německé. To dodalo celému počinu nátěru, který dráždil mysli daleko přes obvod otázky vědecké a vzbouzel rozhořčení, v němž se při sporu o pravost Rukopisů vlastně probojovávala otázka: obrana národnosti stůj co stůj - aneb odnárodnění. Tak to vypadalo i v srdci Vlčkově."

[20]  Gebauerová, Rod. vzpomínky, I-II, 247-249.

[21]  Jul. Grégr, Na obranu, 74-80.

[22]  Osvěta, 1886, č. 4, str. 335.

[23]  A- TGM, Císařův (koresp.) lístek Masarykovi z 8.V.1886.

[24]  Masaryk reagoval ostře, ale bezvýsledně - srov. LA-PNP, fond Jan Otto, Masarykův list Ottovi ze 16.V.1886: "Ctěný pane nakladateli, já rozhodně stojím na tom, aby Athenaeum vyšlo, jak jsem je napsal. Budete-li brániti, tj. nedá-Ii se hned zítra tiskárna do lámání, mně to nevadí. Já po případě vytisknouti dám to, co je proti Grégrovi napsáno, jinde, ale zároveň napíšu docela podobný článek o českém nakladatelství a doložím podobnými doklady. Pane Otto: nemohu teď po listě vašem posledním jednati jinak a lituji velice, že to, čemu se chcete vyhnouti, vaším zabraňováním vám se stane. Já vás už neprosím, ale slušně žádám po vás té mužnosti, aby se v tiskárně české smělo tisknouti, co svědomí a sebeobrana velí; buďte ujištěn, že nejednám animosně, ovšem tak bezohledně, jak vy se mnou. Přátelsky radím naposledy, abyste se nepřepočítal! Přijde hned zítra ráno k poslední rozmluvě vám oddaný T. G. Masaryk." Celý případ komentuje Gebauerová, Rod. vzpomínky, I-II, 226, 244-245, 249, 273.

[25]  Přiznivé gesto Durdíkovo bylo výrazem jeho tehdejší snahy o "modus vivendi" s Masarykem, zprostředkovávaný zvláště Hostinským - srov. A-TGM, Hostinského dopis Masarykovi, s.d. [asi z prosince 1885] ("...Durdík sám to byl, jenž otázku smíru, modu vivendi atd. přivedl na denní pořádek. Já ihned postavil jsem se na to stanovisko, že osobní, soukromý poměr mezi vámi dvěma nemá se nikterak spřežiti s oficiálním jednáním komise naší o vašem ordinariátu. Avšak vidouce, že kol. Durdík opět a opět se k tomu vrací, že mu tudíž na dosažení smíru takového velmi záleží, přistoupili jsme k tomu a z kolegiálnosti slíbili jsme svou intervenci, ku kteréž jednání komise zavdalo toliko příležitost: neboť na tom stáli jsme vždy, že věcně je záležitost vašeho ordinariátu na onom soukromém jednání docela nezávislá..." - přes toto výslovné oddělování obou věcí jistě spolu obě přece jen souvisely - fakticky, psychologicky, v mysli Durdíkově: a právě to vedlo k Durdíkově benevolenci, ovšem pouze přechodné, jak ještě uvidíme). O hlasování referoval hned nazítří u Riegrů Kalousek: Příspěvky k listáři, II, 278 (č. 641); vzpomíná na ně Gebauerová, Rod. vzpomínky, I-II, 223. Přes rovnost hlasů nakonec komise doporučila podat návrh na Masarykovo jmenování vídeňskému ministerstvu: SÚA, fond MKV/R pres, sign. VIII Masaryk, ad čj. 2032/1892. Další vývoj události však odsunul vyřízení věci na mnoho let.

[26]  Srov. Kalouskův dopis Riegrovi ze 30.VI.1886 (Příspěvky k listáři, II, 282): "Mne velmi těšilo, že profesor Feistmantel ondyno u Pinkasů vyzvonil pravé pohnutky a účely, jež masarykovská bandička spojuje se svou akcí protirukopisovou: na Rukopisech jim záleží málo, ale slavné vyhozeni jich z literatury měl býti počátek k vyhození starých pryč od vlády ve Společnosti nauk, v Museu, v universitě i v politice. Jednotlivé kusy tohoto programu já jsem vypozoroval dávno dříve z rozmanitých písemných i ústních elukubrací Masarykových, ale že to tak souvisle vyžvatlal jeden z těch naivních a zároveň cynických souspřeženců, z toho mám radost velikou..."

[27]  Příspěvky k listáři, II, 278 (č. 641 = zápisky Marie Červinkové-Riegrové, 28.V.1886): "Velmi zuřivým masarykovcem je Goll. Rezek chtěl do Historického sborníku přijmouti jeho článek proti Rukopisu, ale pak to odepřel. Stalo prý se to na žádost Ottovu. Goll, jak víme od Bráfa, byl nad tím tak rozčilen, že Bráf jej nikdy v životě v takovém rozčilení neviděl a obával se o jeho zdraví." - Srov. Gebauerová, Rod. vzpomínky, I-II, 262-264 ("Jaroslav Goll sám mi řekl, že nemalou pobídkou zasáhnouti do sporu mu také bylo vědomí, že se nejmenší váha přisuzovala u nás námitkám z historie.").

[28]  Gebauerová (Rod. vzpomínky, I-II, 265) bez bližšího časového údaje uvádí Jana Gebauera a Jaroslava Golla, z nichž každý přispěl částkou 25 zlatých. K tomu ovšem došlo až později - srov. Kaizl, Z mého života, II, 469 (pozn.): teprve 7. července 1888, kdy se Athenaea ujímal Kaizl, bylo smluvně ustaveno společenství přispěvatelů; v roce 1887 ještě ležela tíha financování, ne-li úplně, tedy jistě naprostou převahou na Masarykovi.

[29]  Čapek, Hovory, 78; Gašparíková, U Masarykovcov, 36.

[30]  Viz časopis Hlas národa, úvodní stať "Rukopis královédvorský" z 10. května 1886, a Tomek, Paměti, II, 464-465. - Významné je svědectví Gebauerovy dcery (Gebauerová, Rod. vzpomínky, I-II, 274): "Ve veřejném vystoupení Tomkově v Hlasu národa cítil tatínek největší křivdu, která se mu v těch hrozných dobách stala."

[31]  Kraus, Jubileum; Vaníček, K počátkům realismu, 66 (věcný referát v Pokroku ze 14.II.1886 = zřejmě Kvíčalův první i poslední zásah v duchu původně dohodnutém). Že Kvíčala přitom původně kalkuloval s podporou mladých při volbě rektora, naznačuje dobře informovaná Marie Červinková-Riegrová svým zápiskem ze 17.VI.1885: Příspěvky k listáři, II, 248.

[32]  "Přítomnost p. prof. Gebauera ovšem nebyla ode mne očekávána, avšak on přišel přece..." píše Kvíčala v Hlase národa z 18.VII.1886 (= č. 197), str. 2 (stať nadepsaná "Spor o Rukopisy", pozn. pod čarou) a opakuje in: Kvíčala, Obrana, 18 (pozn.). - V této věci nemáme proč Kvíčalovi nevěřit; pisatel ji sice uvádí v úmyslu sebeobranném, ale ve skutečnosti to faktum mluví proti němu: Kvíčala chtěl jednat i o svých plánech politických, a tedy bez Gebauera (a pokládám za pravděpodobné, že právě proto zvolil i hodinu, na niž k sobě pozval Masaryka - totiž dobu, kdy, jak Kvíčala jistě dobře věděl, Gebauer přijít nemohl, zaneprázdněn slovanským seminářem). Gebauer na to reaguje - v dopise Kvíčalovi z 21.X.1886 - slovy: "Pravíte pod čarou, že přítomnost moje od vás nebyla očekávána, ale já přišel přece. Urážlivost těchto slov cítí každý! Já však jsem měl právo přijíti, vždyť se jednalo o věc mou, a přišel jsem až o 1/2 6., když úrada s Masarykem mohla být skoncována." - cituje Gebauerová, Rod. vzpomínky, I-II, 305; jak autorka uvádí (ibidem, 223), jistě podle otcova přímého sdělení (či snad jeho písemného záznamu), když předtím Gebauer vyřizoval Masarykovi Kvíčalovo pozvání, o sobě řekl, "sám že přijde později, poněvadž má toho dne slovanský seminář". - Ve svém "Doslovu" z července 1886 (Athenaeum, III-1886, 448-449) Masaryk jistě Kvíčalovi naznačuje, že by mohl zveřejnit i jeho tehdejší plán politický: "Ostatní, co k dějinám nynějšího sporu se vztahuje, částečně vyložím v následujícím... Jsem zatím hotov..." (podtrhuji sám: St.P.).

[33]  A-TGM, Seydlerův dopis Masarykovi z 12.XI.1886 ("halil se... stále v jakési rozpačité mlčení..."); Gebauerová, Rod. vzpomínky, I-II, 303-304 ([Gebauer - Kvíčalovi:] "Vaše rozmluvy s tím a oním - odsuzující naše vystoupení..."); srov. Tomek, Paměti, II, 464 ("Byljsem brzy potom potažen do sporu o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, ve kterémž se vždy prudčeji pokračovalo. Dne 18. května měl jsem rozpravu s Kvíčalou, která se toho týkala..."). Osobní pozadí Kvíčalova útoku na J. Krále si r. 1888 zcela otevřeně zaznamenává Král (Svatoš, Výbor z koresp., 185: "Když jsem si nechtěl vzít jeho dceru, kterou mi skrze Gebauera nabízel."), naznačuje Králův "Otevřený list prof. Janu Kvíčalovi" (1887) a komentuje Čas, I-1887 (č. 22), str. 344 ("Tento poměr mezi Kv. a Kr. byl porušen nikoli z příčin vědeckých, nýbrž čistě rodinných, jež jsou v Praze obecně známy...").

[34]  A-TGM, Masarykův dopis E. Boeckovi z 3.VII.1886 ("Heute bringe ich Frau und Kinder aufs Land: Řevnice..., kleiner Ort, Fluss, Wald." Tento prázdninový pobyt Masarykův se uchoval v paměti místních obyvatel: srov. Šťastný, Městečko pod Skalkou, 301-302 ("Nutno zaznamenat, že v hostinci U Kučinů bydlel v roce 1885 president Osvoboditel T. G. Masaryk, který se zde věnoval svému zamilovanému sportu, rybářství. Denně vycházel s rybářským prutem, aby se vracel s nějakým úlovkem. Byla zde v upomínku na jeho pobyt zasazena pamětní deska."). Pamětní deska, autorem zmíněná, byla (podle záznamu v místní kronice) odhalena dne 18.VIII.1935, existovala (podle sdělení očitého svědka) ještě v r. 1986 [!] a její nápis zněl: "V tomto domě bydlel v létě roku 1885 president osvoboditel Dr. T. G. Masaryk" (na fasádě tohoto domu - čp. 39 na Palackého náměstí - ještě ve zmíněném roce prosvítal nápis "Restaurace u Kučinů"). Je zajímavé, že nikdo z místních pamětníků si nevšiml chyby v určení roku: ve skutečnosti Masaryk byl v Řevnicích nikoli r. 1885, ale až o rok později.

[35]  Athenaeum,III-1886, 448-449.

[36]  Hlas národa, 18.VII.1886, č. 197, str. 2 (přetisk Masarykovy zprávy z Athenaea a Kvíčalova odpověď, datovaná 17.VII.), č. 201, str. 3 (Gebauerova odpověď Kvíčalovi, datovaná 20.VII.); Masaryk, Otevřený list (datován 19.VII.). Srov. A-TGM, Rezkův list (z Třeboně) Masarykovi, 25.VII.1886 ("Včera večer obdržel jsem "Otevřený list"... Dva exempláře jsem si ponechal; ostatek dnes ráno - zítra rozšířím po celých jižních Čechách..."); Národní listy, 25.VII., příloha k č. 204 ("V příčině Královédvorského rukopisu" = komentář ke sporu).

[37]  Kvíčala, Obrana; den jejího vydáni viz in Gebauerová, Rod. vzpomínky, I-II, 295.

[38]  Gebauerová, Rod. vzpomínky, I-II, 295; A-TGM, Seydlerův dopis Masarykovi z 12.XI.1886.

[39]  Gebauerová, Rod. vzpomínky, I-II, 314 (Gebauerův list Frant. Bartošovi z 8.III.1886), 225 ("Masaryk je muž veliké koncepce, charakterisoval tatínek později svého mladého druha, o němž pak říkal, že se mu jako "pravý rytíř" postavil po bok...").

[40]  A-TGM, Masarykovy dopisy ze 14. IX. 1886 E. Boeckovi, T. Weignerovi atd. (z nich plyne, že o jménu novorozence bylo rozhodnuto ihned po jeho narození: "Narodil se nám Jeník, zdravý, silný."); A. Masaryková, Dětství a mládí, 36.

[41]  Herben, Masarykův rodinný život, 65.

[42]  A. Masaryková, Dětství a mládí, 31.

[43]  A-TGM, Seydlerův dopis Masarykovi z 12.XI.1886. Tento obšírný list začiná slovy: "Milý příteli! K vašemu přání vylíčím milerád onu stránku transakce s p. prof. Kvíčalou končící jeho známým vyjádřením v posledním č. Athenaea, ve kterém já jsem měl účastenství. Důvody, které pro toto své přání uvádíte, dovedu v plné míře oceniti, ano pokládám přímo za svou povinnost přispěti k obhájení vašemu pro ten případ, jenž ostatně jistě nenastane, že by vám z jeho strany nové křivdy se děly..." Viz dále ÚA-ČAV, fond Ed. Albert, Masarykův list Albertovi z 18.XI.1888 ("Uprosil mě: plakal přede mnou!..."). - Srov. i Gebauerová, Rod. vzpomínky, I-II, 308: Gebauerův dopis Kvíčalovi z 21.X.1886 ("Mám svědomí čisté! Pověděl jsem vám to po koll. Masarykovi, když jste mi po něm vzkázal, že byste se musel zastřeliti - to řekl jste i koll. Seydlerovi - a že bych vás měl potom následovati. Slovo tak hrozné pohnulo nás k největší umírněnosti...").

[44]  Gebauerová, Rod. vzpomínky, I-II, 296-298.

[45]  Gebauerová, Rod. vzpomínky, I-II, 299-310. - O tom, jak rukopisným sporem se Athenaeum stávalo rostoucí měrou neúnosným pro nakladatele Jana Ottu, svědčí Masarykův list Ottovi z 26.IX.1886 (LA-PNP, fond Jan Otto): "Ctěný pane nakladateli, můj článek proti p. Kalouskovi, po soudu mém, nijak není osobní, jest věcnou odpovědí proti jeho článku. Abychom se totiž slovy nemátli, považuji za záležitost osobní svůj spor s p. Kvíčalou, a ten odbyl jsem posud mimo Athenaeum. Po soudu mém proti úmluvě naší jsem nejednal. Uznávám ovšem úplně vaši nepříjemnou situaci a nijak ji nechci ztěžovati, a tudíž nezbývá, než abych Athenaeum, ač má-li vycházeti, tiskl jinde. Tím více jsem k tomu nucen, jelikož, jak vidím, dva spisky pro Rukopisy u vás vyjdou, i nemohl bych se pak ani v listě, jehož redaktorem jsem, hájiti. - Myslil jsem, že budu-li "nakladatelem", nikterak vašemu závodu nebude na škodu, budeme-li o rkpech psáti; vidím teď, že tomu tak není, a proto velice toho lituji. Musím teď v poslední chvíli dělati opatření nová a hlavně Athenaeu samému - o sobě ani nemluvím - se uškodí, když je tak renomovaný nakladatel zbaví svého přístřeší, - avšak pochopuji dobře, že jednáte správně dle daných okolností, jakože uznávám, že jste se k listu choval liberálně. - Prosím ještě, abyste mně laskavě přenechal seznam abonentů (přímých). - Protože den s dva nesmím vyjíti, slušně prosím o odpověď. Snad byste p. Laichtra poslal ke mně, s ním bych o věci mohl promluviti; prosím však o brzké vyjednání, aby číslo včas vyšlo..." V této chvíli ovšem se Otto ještě Athenaea nevzdal (stane se tak později).

[46]  Loukota, Moje styky; A. Kraus, Z počátků, 454-456; A. Kraus, Masaryk organisátor, 582-583; srov. Špét, K počátkům.

[47]  Národní listy, 19.IX.1886 - fejeton datovaný dnem 18. září. Srov. Čapek, Ratolest a vavřín (Praha, 1910), 14-16 (= přetisk dvou Čapkových statí z Lidových novin 21.VIII.1921 a 8.VII.1934). - Srov. i předešlý Nerudův fejeton v Nár.listech z 28.III.1886 a další jeho projevy o této věci.

[48]  Srov. Stašek, (Vzpomínka,) 343: "Proč to veřejně a před cizinou říkat? slyšel jsem častým refrénem i od samého Nerudy."

[49]  Pechová-Krásnohorská, Co přinesla léta, II/1, 117-118.

[50]  Neruda, Podobizny, III, 133-134 (stať z 13.VIII.1886).

[51]  Herben, Kniha vzpomínek, 268-273.

[52]  Athenaeum, III-1886, 363.

[53]  Herben, Kniha vzpomínek, 307 ("Na výletech řečnívalo se proti nihilismu, v šatně i při cvičeních padaly takové sokolské jadrnosti, kreslily se karikatury a podobně. Prof. M. byl nucen odejít proto z pražského Sokola..."); Fr. Veselý, Bratr Masaryk, 4 ("Cvičiti přestal Masaryk jen proto, že spory o pravost Rukopisů proti němu nakupily tolik předsudků a odporu osobního...").

[54]  Cituji doslova: Korešpondencia, 331 (dopis Jaroslava Vlčka Sv. Hurbanu Vajanskému z 26.IX.1886: "...a veru neraz mi povedal v dovernej chvíli, že keby nie deti, nič by ho v Prahe neudržalo."). - Ještě uvidíme, že podobné myšlenky se Masarykovi vracely i později.

[55]  Gebauerová, Rod. vzpomínky, I-II, 279-280; A. Masaryková, Dětství a mládí, 34-35.

[56]  Gebauerová, Rod. vzpomínky, I-II, 282-283; Hotbauerová-Heyrovská, Mezi vědci, 81.

[57]  Schieszlová, Domove, 180-181.

[58]  Herben, Kniha vzpomínek, 275-276 (srov. i 281-282); srov. i Ivan Herben, Ze starých papírů, 2.

[59]  A-TGM, Hostinského odpověď Masarykovi ze 17.I.1887.

[60]  Jan Laichter, Jak se prof. TGM stal redaktorem, 352.

[61]  A. Kraus, Z počátků Času; Herben, Kniha vzpomínek, 268-275 ("Profesor Masaryk věděl arci, že náš kruh chystá časopis. Do vydání prvního čísla s nikým z nás však o programu jeho nemluvil, o obsahu prvního čísla docela nic nevěděl."); Čapek, Hovory, 85 ("Já jsem o tom nevěděl, až když jsem dostal do ruky první číslo..."); Gašparíková, U Masarykovcov, 171 ("Jak říkám - byl jsem proti - věděl jsem, že Herben na to nestačí. No, ale on sehnal si články a Čas začal vycházet."): z prvé z obou Masarykových vzpomínek by se mohlo zdát, že Masaryk do poslední chvíle nevěděl o jejich úmyslu založit časopis; přesněji formulována je vzpomínka druhá, která ostatně nikterak není v rozporu s onou první (Masaryk věděl o jejich úmyslu a nesouhlasil s ním, ale oni nakonec, aniž se s ním byli poradili, svůj úmysl provedli).

[62]  Herben, Kniha vzpomínek, 278-282. - Čapek (Hovory, 85) a Gašparíková (U Masarykovcov, 199-200) zaznamenali Masarykovu vzpomínku, jak šel vynadat Herbenovi pro tento Schauerův článek a našel Herbena v posteli atd.: to je určitě nesprávné. Víme, že Masaryk dostal první sešit Času stejně jako ostatní adresáti poštou hned po vydání a svoje kritické výhrady pak řekl Herbenovi a Vlčkovi až při jejich návštěvě o svátcích: Herben, Kniha vzpomínek, 275 (Herben vzpomíná, jak spolu s Vlčkem doufali, že je Masaryk pochválí: tak nemohli smýšlet v případě, že Masaryk byl už předtím sdělil svůj nepříznívý soud Herbenovi). Scéna v Herbenově bytě se udála při jiné, pozdější příležitosti (Herben sám na ni vzpomíná také).

[63]  Cituje Herben, Kniha vzpomínek, 287.

[64]  Herben, Kniha vzpomínek, 289-290, 293.

[65]  A. Masaryková, Dětství a mládí, 36-37. Masarykova soustavná spolupráce s Herbenem začala teprve číslem 6 Času ze dne 5. března 1887, kde byl otištěn Masarykův úvodnik "Vlastenecká policie" (= Čas, 1, 82-87): viz ÚA-ČAV, fond Eduard Albert, Masarykův dopis Albertovi z 22.IX.1888 ("Já 1. čísla Času neviděl a vůbec přímějšího vlivu na list jsem neměl, než když Národní listy Časem bily zase mne. Proti útoku Národních listů napsal jsem poprvé článek "Vlastenčící policie" a z těch dob redaktorovi jsem rádcem; ale nemám ještě tolik kdy, abych list bedlivěji kontroloval.")

[66]  Čermák, Vzpomínky, 60, jako stálé hosty Ludvíkovy jmenuje mj. Ferdu Náprstka (s charakteristikou, kterou zde reprodukuji), Mikoláše Alše, Hanuše Schwaigra a Wilhelma Kleina. Že oba malíři byli především blízkýmí přáteli Ludvíkovými, je známo z jejich dochované korespondence, a pokud jde o Schwaigra, nadto i z pozdějších vzpomínek A. Masarykové, Dětství a mládí, 46n. (její domněnka, že otec znal Schwaigra snad už z Vídně, je mylná - srov. dále). Že se Masaryk setkal s Ferdinandem Náprstkem právě u Ludvíka, plyne ze srovnání těchto dvou vzpomínek: Čapek, Hovory, 84 ("Jednou jsem v hospodě čekal na Schwaigra; u vedlejšího stolu seděl bratr Vojty Náprstka..."), a Gebauerová, Rod. vzpomínky, I-II, 281-282 ("Když se vynořilo ono podezření..., rokoval o tom také kroužek hostů v moravské vinárně Ludvíka Masaryka... Profesor M. cestou do přednášky se u bratra zastavil a... [následuje jiná, anekdoticky pointovaná verse o průběhu rozrnluvy = patrně výsledek až pozdější ústní tradice, snad i zpětně ovlivněné hilsneriádou, kdy Masaryk v analogické situaci skutečně řekl, že za ty peníze, jimiž byl podplacen, postaví blázinec]). Zde se držím prostší a autentičtější verse Masarykovy, podle Gebauerové však upřesňuji, že onou hospodou byla vinárna Ludvíkova (což dokonale zapadá do všech známých souvislostí). K seznámení se Schwaigrem (a Kleinem) došlo zřejmě nedlouho před 5. únorem 1887, neboť toho dne o tom Masaryk píše E. Boeckovi jako o novince (A-TGM: "Auch habe ich einen netten Menschen kennen gelernt, den Maler Hans Schwaiger, einen böhm. Brueghel... sonst sehe ich ab und zu Prof. Klein, es ist der auch Ihnen bekannte "Wasenmeister". Er stellt sich mir als besser dar, als ich anfänglich geglaubt hätte; aber es ist mir jedenfalls interessant einen Menschen zu finden, dem der alte Wahlspruch gilt: credo quia absurdum est. Freilich muss man ihm nicht darein reden, sonst ist der Katholicismus beim Teufel."). Že to byl Schwaiger, kdo Masaryka seznámil se svými přáteli Pirnerem a Kleinem, uvádí Čapek, Hovory, 79 ("...s ním a jeho přáteli,... P... a Kl..., chodíval jsem někdy večer na pivo nebo na víno..."). Jak vysoko Masaryk už tehdy hodnotil Schwaigrovu tvorbu, je zřejmé nejen ze zmíněného dopisu Boeckovi, ale ještě více ze soudobé tištěné studie Masaryk, Jan Schwaiger. I později Masaryk jistě míní Schwaigra, když píše Weignerovi 16.IX.1887 (A-TGM): "Milý příteli, běží o pomoc jednomu z našich nejlepších malířů; rád bych, aby mohl z Prahy do Mnichova, a k tomu konci jsou peníze potřebny. Můžete-li mně pomoci, učiňte tak, dal bych mu (anonymně ovšem) těch 500 zl... Já musím dáti zprávu Věšínovi, který to zprostředkuje." (Zmíněnou částku byl Weigner Masarykovi dlužen; ale protože se právě bohatě oženil, Masaryk mu jemně naznačuje, že by tímto dobročinným způsobem měl svůj dluh splatit ve prospěch svého kolegy malíře.).

[67]  Čapek, Hovory, 84.

[68]  Gebauerová, Rod. vzpomínky, I-II, 232-239.

[69]  Herben, Kniha vzpomínek, 304, 307-308; Gebauerová, Rod. vzpomínky, I-II, 234, 281, 338.

[70]  Batěk, Za Masarykem, 90.

[71]  Pešek, Masarykův podnět; ÚA-ČAV, fond Zd. Nejedlý, sg. 3475/33 (Masarykův dopis z 8.II.1887 s komentářem: "Spolek pro neblahé poměry literární a jiné se rozešel.").

[72]  LA-PNP, fond Primus Sobotka, Masarykův dopis Sobotkovi z 21.VII.1886 (srov. Herbenův komentář in Čas, I, 13: "Ottův Slovník je dítkem T. G. Masaryka. Po něm správu redakce převzal muž všestranně vzdělaný a osvědčený, Primus Sobotka."); LA-PNP, fond Jan Otto, Masarykův list Ottovi z 27.II.1887 ("Ctěný pane nakladateli, uváživ ještě jednou poměry nynější, odhodlal jsem se, ač nerad, vzdáti se redakce vaší Encyklopedie. Jsem přesvědčen, že tím věci prospěji, a proto vám tento svůj záměr slušně oznamuji a zároveň doporoučím vám za nástupce p. prof. Hostinského. Prof. Hostinský oběma stranám bude vhodný svou umírněností; hlavně však po soudu mém dostává se mu literární zručnosti a pro vaši Encyklopedii všestranného a filos. vzdělání, jež ke věci je potřebno. Lituji velice, že nemohu, jak jsem si přál, využitkovati svých vědomostí pro podnik pro národ tak důležitý, doufám však, že nahrazen budu jinými a povolanějšími. Omlouvati se vám, že povinnosti své se vzdávám, p. nakladateli, za známých i vám publicistických a osobních poměrů, asi nemusim... Račte mně určiti čas k odevzdání. S kol. Hostinským promluvím zítra..."; skutečně pak - ještě před odjezdem do Ruska v březnu 1887 - Masaryk zajistil řádné předání agendy - viz ibid., Masarykův list Ottovi odeslaný z Moskvy v dubnu 1887: "...k vašnostinu ze dne 28.3. t.r. dovoluji sobě takto odpověděti. Předně co se seznamu spolupracovníkův a rozdělení práce týká, dal jsem seznam takový prof. Hostinskému; on dojista vám ho dá... Já prosím, abyste s prof. Hostinským přece jen jednal, myslím, že redakci přijme, alespoň tak mně přislíbil před odchodem; stalo-li se mezitím něco, nevím... Konečně se ráčíte dotýkatí mého odjezdu, jako bych nebyl uspořádal věci, nežli jsem odjel. I v tom mně křivdíte: já vyjednal s prof. Hostinským, že redakci přijme, odevzdal jsem mu spolupracovníky [seznam], zkorigoval jsem první část rukopisův, aby stačilo, než přijedu, pochodil jsem čelné spolupracovníky, aby Hostinskému ochotně pracovali, a teprve potom jsem odejel..."); Loukota, Moje styky, 43 (faksimile Masarykova dopisu Ottovi z 27.II.1887; v A-TGM je uložen opis tohoto dopisu). - O záměrných pomluvách s cílem zdiskreditovat Ottovu encyklopedii pod vedením Masarykovým viz Příspěvky k listáři, II, 289-290 (Kalousek píše 7.X.1886 Marii Červinkové-Riegrové: "Dle pověstí po Praze kolující Masaryk má s Ottou smlouvu, že rozdělí se při encyklopedii risiko na polovic, a Masaryk půjčil prý Ottovovi 50.000 nebo mu snad za tolik podpisuje směnek..."); srov. ÚA-ČAV, fond Ed. Albert, Masarykův dopis Albertovi z 29.IX.1888 ("...co Staří udělali proti Nauč. Slovníku, jehož vydávání jsem "zbuntoval" já s velikou námahou. Rozšířila se totiž zpráva (falešná), že jsem já dal na podnik několik tisíc (16-40.000), to se, jako jiné klepy, věřilo a brzy nato počalo se proti N.Sl., jen abych já ztratil své peníze."). - Jak nevlídně hleděl na Masaryka i Neruda, svědčí jeho dopisy Juliu Grégrovi, a v souvislosti s encyldopedií zejména dopis z 13.I.1887 (ed. Pražák, Neruda v dopisech, 556: "Tadyhle jsme měli reklamu příštímu konv. slovníku, kterýž, ovšem tajně, rediguje - Masaryk! Byl jsem před nějakým časem přímo odepřel; našli si ale cestu do listu předce.").

[73]  Masaryk, Versuch; Herben, Kniha vzpomínek, 278 ("...Schauer... překládal do němčiny jeho knihu Základové konkrétní logiky, jež vyšla r. 1886 ve Vídni...": kniha skutečně vyšla již v říjnu 1886, přestože na titulní stránce nese rok vydání 1887); A-TGM, Masarykova korespondence s E. Boeckem od ledna do října 1886 (dokumentuje průběh tiskové realisace: 16.I. Masaryk poslal Boeckovi první část rukopisu k jazykové revisi a opravě, popř. i k opravám věcným; Boeck potom ve Vídni dohlížel na průběh sazby; 20. října již Masaryk očekával zásilku hotové knihy); ibid., Masarykovy dopisy z listopadu 1886 různým adresátům svědčí o tom, že v uvedeném měsíci již autor rozesílal první výtisky.

[74]  A-TGM, Masarykův dopis E. Boeckovi z 5.II.1887: "Systematisch kann ich aber wegen des Kampfes immer nicht arbeiten, ich bummle."

[75]  Masaryk: [1] J. Vrchlického Exulanti; [2] Zlatý máj; [3] Jan Schwaiger.

[76]  A-TGM, Císařův dopis Masarykovi z 1.III.l887.

[77]  Gebauerová, Rodinné vzpomínky, 1-11, l85-l86.

[78]  V tomto smyslu výstižně interpretuje situaci, která byla roku l887, Herben, Kniha vzpomínek, l79-l8l.

[79]  Srov. Neznámý dopis T. G. Masarykův: "Boj jde hloub, o to běží, zorganisovati novou stranu společensko literární, která by základy našeho bytu střízlivě a upřímně shledávala a proti korupci se postavila. Že právě z university podnět vyšel, je pochopitelné, a nestalo se, si parva licet componere magnis, právě u nás poprvé. - Tedy ne o rukopisy, ale o bytí nebytí staré korupce šlo: my před nepřítelem tak naučili jsme se lháti, že jsme konečně i sobě samým lhali." Tento dopis je sice datován (v Moskvě) dnem 25.III.l888, ale nelze pochybovat, že zmíněnou podobnost obou mravně obrodných procesů si Masaryk uvědomil už dávno předtím - tedy že jistě si jí byl vědom již na jaře l887, tj. v době, o níž je právě řeč. Vždyť víme, jak jeho mysl spontánně tíhla k očekávání něčeho podobného při pouhé myšlence na pražskou universitu, když dne 24.III.1879 vídeňský soukromý docent Masaryk psal Leandru Čechovi: "Nebylo by to krásné, kdyby filosofie národ vzkřísila, národ, jenž první všech pro svobodu myšlení krev svou cedil..." (Hýsek, Masarykovy dopisy, 260: tuto sentenci jsem již citoval v kontextu doby jejího vyslovení, ale stojí za to znovu si ji připomenout právě zde).

©  Česká společnost rukopisná