H. Gordon Skilling
T. G. MASARYK
Proti proudu 1882-1914
1995
1. Akademický obrazoborec
Strana 22 až 24:
Spor o Rukopisy
Všechny dosavadní rozpory a střetnutí byly jen skromnou předehrou
k tomu, co se rozpoutalo během sporu o pravost starobylých
Rukopisů, údajně nalezených v letech 1817 a 1820; ve skutečnosti se
jednalo o falešné podvrhy, které vznikly dokonce až po datu údajného
nálezu. Masaryk sám nepatřil mezi původce sporu; sotva však do něj vstoupil,
stal se rázem "mluvčím a organizátorem" kritiků Rukopisů. Z odborného
hlediska měl sice největší váhu filolog Jan Gebauer, Masaryk však byl
"dynamickým duchem celého boje, jeho metodologickým usměrňovatelem a
organizátorem". Ustavil na univerzitě "generální štáb pro rukopisný boj" a
sám byl "generálem, řídícím boj". Z univerzity se stalo bitevní pole;
profesorský sbor se polarizoval na konzervativní část, kterou zosobňoval
zvláště Martin Hattala a později Jan Kvíčala, oba zastánci pravosti
Rukopisů, a na část progresivnější, k níž patřili Jan Gebauer a
Jaroslav Goll - ti prohlašovali Rukopisy za falza. Masaryk se vedle své
organizátorské role zapojil do sporu i odborně. Kritikové Rukopisů chápali,
že v sázce je vědecká pravda a svoboda badatelské a studijní činnosti. Tuto
myšlenku Masaryk vyjádřil již v počáteční fázi sporu ve svém článku v
Athenaeu, v kontextu vztahu morálky a národa: "Nepochybuji ..., že čest
národa vyžaduje, aby byla hájena a rozpoznávána pravda - a nic více; je
daleko morálnější a vyžaduje větší odvahu uznat omyl nežli se ho zastávat, a
to i tehdy, když se v něm ocitá celý národ."
To, co se zpočátku jevilo jen jako vědecká polemika, se velmi rychle
změnilo na urputný politický zápas, ve kterém sehrály významnou roli noviny
a publicistika. Kritici Rukopisů měli snahu udržet si objektivní vědecký
postoj; jejich protivníci však do celé záležitosti vtáhli veřejnost, věc
Rukopisů jí prezentovali jako prověrku vlastenectví. Julius Grégr proměnil
svůj deník Národní listy v diskusní fórum a sám se postavil do role soudce i
vykonavatele rozsudku před tribunálem veřejnosti. Kampaň, která se
rozpoutala, srazila diskusi z výšin vědy na úroveň nevybíravých osobních
útoků; kritici Rukopisů byli zatracováni jako zrádci národa, němečtí
kulturtrégři, kosmopolité, národní nihilisté a zastánci "národní
sebevraždy". Urážky dopadaly ze všech kritiků, kteří se sporu účastnili,
nejvíce na Masaryka; jeho odpůrci jej právem považovali za vůdčí osobnost
tažení proti Rukopisům. Intenzita kampaně proti Masarykovi ještě vzrostla
poté, co byl v Herbenově týdeníku Čas otištěn článek o české
otázce, za jehož autora byl Masaryk nesprávně považován. Národní listy
(19.2.1887) Masaryka odsoudily jako "ohavného zrádce" a vyzvaly ho, aby
utekl z "této svaté země". O několik měsíců později zveřejnil
konzervativní klerikální časopis Čech (12.7.1887) další nenávistný útok na
Masaryka, v němž je označován za jednoho z "nepřátel" uvnitř
hradeb: "Zde tedy leží kořen a ten budiž z gruntu vyhuben, ač-li nemá strom
Masarykův z něho vyrostlý a o něj se pevně opírající dále
otravovat jedem hrubé nevlasteneckosti veškero ovzduší české, ničiti mravné
základy naší mládeže." Masaryk prokázal neobyčejné hrdinství tím, že na sebe
v zápase o Rukopisy vzal břemeno zodpovědnosti. Přestože si získal
nezanedbatelnou podporu u studentů a části inteligence, udělal si také
mnoho nepřátel mezi kolegy na univerzitě a vysloužil si odsouzení
u širší veřejnosti, která byla pod vlivem novinářské agitace. Kampaň
okolo Rukopisů stála Masaryka mnoho času, který by jinak mohl věnovat
odborné práci, znemožnila mu, aby uskutečnil řadu projektů, a dokonce, jak
už bylo řečeno, podnítila snahy o jeho vyloučení z univerzity.
Přes to všechno Masaryka těšilo, že univerzita vystoupila jako skutečné
centrum osvěty a ztělesnění mravních a humanistických ideálů, a také to, že
spor o Rukopisy vedl k "revizi celé duchovní organizace národní, až
konečně i politické". Historik Roland Hoffmann označil vítězství kritiky
Rukopisů za významný mezník v novodobém vývoji české kultury. Podle
Theodora Syllaby se v té době česká univerzita stala nejvýznamější
základnou české vědy a jedním z uznávaných center vzdělanosti evropské. Jak
usuzuje Milan Machovec, Masaryk přiměl vědeckou obec "k uznání, že jen
a jen pravdou, vědeckou náročností a maximální sebekritičností lze 'sloužit
národu'". K obdobným závěrům dospěli i dva historici v samizdatu.
"Kritika Rukopisů," píše Jaroslav Opat, "byla de facto úderem do samých
základů českého duchovního života oné doby! Kritikové přišli, aby postavili
poznanou vědeckou pravdu proti hluboce zakořeněnému nacionálnímu mýtu."
Podle slov Milana Otáhala se vítězům podařilo splnit úkol "vybojování práva
vědy na svobodu bádání, na poznávání pravdy".
T. G. MASARYK Proti proudu 1882-1914
Napsal H. Gordon Skilling. Vydalo nakladatelství Práh v roce 1995
nákladem 1500 výtisků.
© Jaroslav Gagan
© Česká společnost rukopisná