Materialy ke vědeckému posouzení rukopisů
Královédvorského a Zelenohorského.

A T H E N A E U M
březen 1886

Strana 188 až 192:

Diskussi o pravosti rukopisů považujeme a považovali jsme za záležitosť nejen národní, ale předně vědeckou, a proto položili jsme na prvém místě pochybnosť, která vyžaduje soudu co možná odborného. Teprve teď chceme předložiti důvody, které působiti mohou a mají i na kruhy širší. Že jsme s důvody těmito nevystoupili hned - ačkoli jsme je měli - učinili jsme právě proto, že nechtěli jsme pobouřiti kruhy mejširší.
Pokračujíce tedy ve vědeckém posuzování RK a RZ povíme napřed stručně, jakou methodou chceme se práce tak důležité podjati a proto předkládáme plán, dle kterého bychom chtěli postupovati.
  I.   1.  Popis a vyšetřování okolnosti, za kterých rukopisy byly nalezeny; více zajímá nás vědecké posouzení obsahu a památek samých, tedy
 II.   2.  rozbor grammatický (tj. historické grammatiky české),
       3.  rozbor sociologický (kulturně-historický, historický atd.) a
       4.  rozbor aesthetický.
III.  5.  Palaeognostické ohledání látky rukopisné (palaeografické, chemické, fysikálné atd.).
IV.  6.  Podáme, pokud toho zde potřebujeme, material k rozřešení otázky, kdy a kde rukopisy byly básněny a psány.
 V.  7.  Bude-li nám možno, přineseme články o falsifikatech a specialně o některých známějších falsech literarních.
Rozvrh tento, tuším, nepotřebuje vysvětlivek; jen tolik slušno poznamenati, že se redakce "Athenaea" vynasnaží, aby v jednotlivých otázkách odborných co možná odbornickým znalcům ponechala vůdčí práci. Tolikéž budiž poznamenáno jednou pro vždy, že píšíce pro kruhy vědecky vzdělané, psáti budeme co nejstručněji.
Podle tohoto plánu sestaveny jsou též ukázky a poznámky, které zde předkládáme.

Všeobecná pravidla, dle nichž veřejná kritika literarní
má posuzovati zkoumání rukopisů K. i Z.
Napsal T. G. Masaryk.
I.
Vědecký význam okolností, za kterých RK. i RZ. byly nalezeny.

Ze známého všeobecně popisu okolnosti, za kterých rukopisy byly nalezeny, jde na jevo, že na rukopisy musíme velmi pozorni býti. Známe všichni okolností těch mnoho a hlavně víme, že nálezce RKho, Hanka, byl falsator a že tedy, jak už řečeno (Ath. str. 165.), bez náležitého ohledání rukopisů Hankou nalezených pravost jejich nesmíme přijímati, jakmile výklad textu sebe nepatrnější obtíže dělá. Výklad ten je však, jak uznávají znalci všickni, nesnadný a proto musí se pravosť rukopisů přísně vyšetřovati; i kdyby (cizí a domácí) znalci žádných nebo jen malé pochybnosti vyslovovali, musil by se RK. a RZ. právě tak přísně vyšetřovati, jako jej vyšetřovati musíme, slyševše pochybnosti mnohé a vážné. Vyšetřovati však musí odborní znalci a kritikové; správní Výbor Musea Českého povinen jest vyšetřování toto naříditi, aby se všemožně a co nejdříve provedlo.
Záhada o pravosti rukopisů je české vědě při nejmenším takovým problemem, jako např. otázka, byl-li sv. Jan Nepomucký, a odpověď k otázkám oběma stejným vědeckým klidem a rozvážností musí býti zodpovídána. Jako - abych při příkladu dotčeném zůstal - p. prof. Tomkovi věřící lid a jeho zástupcové nepřekáželi, aby onu historickou otázku zodpověděl, taktéž volno býti musí zodpovídati otázku druhou. Věda rozhoduje, má-li pravdu p. prof. Tomek nebo p. P. Votka, věda rozhodniž, jsou-li sporné rukopisy pravé neb ne. My však se nadějeme, že národ český alespoň tak tolerantním bude vůči vědě, jak lid katolický.

II.
Rozbor grammatický.

K vědecké a kritické platnosti grammatického posouzení RK. a RZ. hledí doleji následující článek prof. Gebauera.
My zde pro potřeby své o dosahu grammatického votum s jedné stránky promluvíme, která pro ostatní posouzení, hlavně historická a aesthetická jest důležita.
Mohlo by se totiž jednati o poměrné stáří různých básní rukopisných. Víme ovšem o Jaroslavovi, že klade se do prvé polovice XIV. věku; ale některé básně jiné, např. "Zaboj", jsou prý z doby pohanské.
Dejme tomu, že RKský psán byl ve stol. XIV. všecek; že by tedy starší básně jeho ve věku tom - nikoliv poprvé - byly opisovány, že bychom jedním slovem měli poslední redakci též z prvé polovice stol. XIV. Vzniká otázka: jsou v básních - např. v "Záboji" - sledy starší řeči, tak staré, že by se z nich poměrné stáří dalo určiti? Mohly opisováním sledy ty vymizeti? Báseň "Oldřich a Boleslav" např. dle závěrečných veršů (55-61) byla by brzy po r. 1004 složena, tak i vykladatelé písně nám říkají. Báseň ta však nalezena ve sbírce pocházející prý ze XIV. věku: kdo rozhodne tu o stáří? Aesthetika nemůže - jak zřejmo se vidí z obsahu - ani historie, vždyť historie má, jak podobně známo, obtíže s výkladem věcným (s mostem přes Vltavu). Nezbývá tedy než aby - jak i v básních jiných národů - grammatika historická nám pomohly.
Čekáme tedy od historické grammatiky odpověď hlavně k těmto otázkám:
Jest starobylosť řečí v různých básních nestejná? Jest tato různosť ve stáří dosti patrna a dá se přesně určiti?

III.
Sociologické prozkoumání.

Sociologickým zkoumáním rozumíme všeliké vyšetřování vztahující se k historickým všeobecným i jednotlivým (abstraktným i konkretným) záhadám, vyskytujícím se při analysi rukopisného obsahu. Běží tu tedy o otázky historické, jak totiž posuzovati rukopisné údaje o náboženství, o právním a o politickém zařízení, o vojenství a vůbec o celkovém a světovém stavu starých Čechů.
Specialnou záhadou však jest zodpovědění otázky, jakého druhu jsou epické básně RKského a RZského, zdali jsou tak stary, jak se mnozí domnívají.
Při vyšetřování sociologickém postupovati musíme methodou srovnavací. Musíme však hlavně dvojím směrem srovnávati.
A)  Při každé jednotlivé otázce musíme vyšetřovati, zdali jev, o který běží, shoduje se s celkovým stavem národa českého odjinud známým. Při tom se ptáme, může-li se
a)  z celkového stavu národního žití určité doby nějaký jev náležitě vysouditi; např. jest možno, aby ve XIV. věku, ve kterém u nás reformace náboženská počínala, básně byly složeny duchem pohanským? Odpovědi k otázkám takovým velmi jsou nesnadny a nejisty.
b)  Běží o to, do které míry smíme pro látku básnickou zprávy historické zjištěné a odjinud známé za důkaz uváděti. Jest např. sněmování v "Lib. Soudě" událosť historická nebo fikce básnická, jakou Herder ve své "Fürstentafel" nám podává? Herder dojista líče podobný soud, jaký "Lib. S." líčí, nemyslil na to, že by snad staří Čechové rozepři o dědictví před zemským soudem (sněmem?) za předsednictví nejvyššího tehdy zeměpána rozřešovali.
B)  Dále v míře podřízené srovnávati se musí kulturní stav starých národův ostatních a předně slovanských a pak cizích. Z těchto ovšem nejvíce s oněmi, se kterými otcové naši se stýkali více a prostředněji, tedy s různými německými kmeny (nikoliv "Němci"!).
Dle těchto pravidel přineseme budoucně některé pochybnosti sociologické.

IV.
Rozbor aesthetický

Rozbor aesthetický nerozhoduje přímo o starobylosti básní; neboť i podařené a krásné básně mohly se právě tak, jako nepodařené ano i špatné v 9., ve 14. jako v 19. stol. dělati. Direktně tedy, jak jsem již ve svém listě pověděl, aesthetický rozbor sám o sobě o stáří básní nerozhodne: jsou-li básně krásné, nejde z toho, že jsou staré, jsou-li méně krásné, než obyčejně se věřívá, jsou-li některé dokonce i chatrné, jako že jsou, nejde z toho, že jsou nové.
Posud naši kritikové literarní a historičtí rozebírali básně docela jinak, nežli dělávají u národů jiných kritikové a aesthetikové se svými starými básněmi. Hlavně však dopouštěli se podivného přesmyku pojmů, že totiž obyčejně ze krásy básní vysuzovali, jako by se to samo sebou rozumělo, jejich epickosť a specialní epickosť středověkou; mají-li pokládati tuto epickosť za prostonárodní neb umělou, v tom kolísali, ale vždycky jim krása, epickosť a starobylosť jedním byly a nerozlučným pojmem. Kdo analysuje a skutečně kritisuje, takových neučlánkovaných a nejasných pojmů hledí se vystříhati.
K samému rozboru aesthetickému přikročíme budoucně.

V.
Palaeognostické ohledání

Palaeognostickým ohledáním vyrozumíváme užití těch prostředků moderní vědy, kterými se po stáří látky a písma podezřelých rukopisů můžeme pátrati.
Vyšetření palaeognostické pro otázku naši má značnou důležitosť a hlavně tu, že bychom snad sproštěni byli mnohé zbytečné práce, která by se na věci potřebnější a užitečnější dala vynaložiti. Má taky zkouška ta tu výhodu, že smyslným a makavým svým výsledkem dobře se hodí pro kruhy nezvyklé abstraktnější práci duchové; není mnoho lidí s to, aby analysi obsahu rukopisného sobě náležitý soud udělali.
Pokud palaeognosie o stáří rukopisu může rozhodovati, řekli jsme již (str. 166.), zde ještě všelicos dopovíme.
1.  Pergamen. Srovnavací technologická chemie říci musí, je-li pergamen rukopisů starý a jak jest starý.
Se vzhledem na rukopisy naše již napřed tato pravidla kritická musí býti od znalcův uznána.
a)  Staré rukopisy mívají čisté listy pergamenové, nepopsané. Falsator může si takové listy vybrati a specialně může si, je-li dosti vzdělaný, vybrati pergamen rukopisů z té neb i starší doby, do které falsum své klásti chce. Z toho jde kritické pravidlo: starobylosť pergamenu nerozhoduje o starobylosti písma a jeho obsahu. Naopak čerstvosť pergamenu - dá-li se nezvratně dokázati - rozhoduje proti stáří rukopisu.
b)  Rukopisy nepochybně staré bývají často psány na palimpsestech; jest známo, že instituce Gajovy nalezeny byly na palimpsestě apod. mnohé jiné staré památky.
V době novější podařilo se pozdější písmo zničiti a starší (vyškrabované, vymazované atd.) znovu učiniti čitelným.
Z toho vysvítá pro ohledání starého rukopisu další pravidlo: palimpsest nerozhoduje sám o sobě o starobylosti písma.
Ovšem rozhoduje palimpsest o pravosti, resp. nepravosti novějšího na něm písma v tom případě, ukáže-li se důvody věcnými, že písmo zpodní (vyškrábané) patří do pozdější doby, než do které rukopis se hlásí.
c)  Při ohledávání, je-li rukopis palimpsestem, sluší na to pamatovati, že falsator užiti mohl listů popsaných jen po straně jedné a popsaných vůbec jen částečně. To může míti veliký význam: reagence chemická může totiž na části (i dosti značné) čistý pergamen konstatovati, ale nesmí se z toho souditi, že celý rukopis byl psán na čisté listy venkoncem. Důkaz, stojí-li znalci oň, musí býti proveden pro celý rukopis.
2.  Barvivo. Písmo rukopisů starších, nežli ze XII. st., jest obyčejně žlutavé, protože inkoust vybledl. Od XII. stol. počínajíc užívalo se často barvy (tuše), proto jsou rkp. ty tmavější.
Chemické ohledání barviva - např. inkoustu - musí nám říci a)  z jaké látky barvivo jest. Palaeognosté pak posoudí, v jaké době látky té a kdy bylo od písařův užíváno. b)  Hlavně však běží o to, mohou-li chemikové stáří barviva určiti a s jakou jistotou. Tak není pro ani proti rkp. pranic dokázáno, slyšíme-li, že inkoust RKského je železitý, protože se inkoustu toho i v nové době užívalo (tzv. duběnkového). Chemikové musí nám určitě říci, jak starý železitý inkoust a barvivo vůbec je. Zdali to mohou při každém rukopise přesně a s naprostou jistotou určiti, chemikové ovšem sami si musí říci.
3.  Písmo. Při písmě především jde o to, zdali rkp. nějaký písmem svým jednotný a určitý charakter určité doby vykazuje.
Dejme tomu, že písmo je nejednotné, že litery jsou z různé doby, že užito nesprávných zkratek atp., pak ovšem rukopis je podezřelý, anebo již dle výpovědi palaeografů za podvržený může býti prohlášen.
Dejme tomu však, že by se písmo v podrobnostech - nejen tak na "prvý pohled"! - prokázalo se býti správným, tj., že by se shodovalo ve všem s nepochybnými památkami, řekněme např. s památkami věku XIV.: co z toho jde pro stáří té památky?
Přímo nic!
Dovedný falsator může právě tak psáti v XIX. st., jak psal písař nějaký ve st. XIV. Písmo tedy samo sebou nemůže nám zaručiti, že je starým: neboť dvojí věc je: správné písmo té neb oné doby, a skutečně tak neb onak staré písmo z té neb oné doby. Ovšem rozhodují jednotlivé podrobnosti. V "Meyerově konvers. slovníku" jsme se poučili, že rkp. psané písaři bývají obyčejně - tedy ne vždycky!! - na oko úhlednějšími; kdežto rkp. privatní bývají nepravidelnějšími, za to však správnějšími.
4.  Konečně při zkoušce ohledán býti musí format a vložky listův. Obzvláště prý vložky mají důležitosť, protože se dle nich mezery dají vypočísti, poněvadž se vložky - nikoliv jen listy a stránky - počítaly.
Podobných důležitých okolností je zajisté mnoho; rozumí se, že se při bedlivém ohledání na ně všecky zření míti bude. My jsme laici u věci a proto jsme si věc dle domyslu objasnili.
Pozn. Pro palaeognostické ohledání byla by snad dobrou pomůckou falsa již poznaná ("Milostná Píseň" krále Václava, "Libušino Proroctví", glossy v "Mater Verborum" atd.); obzvláště chemikům a palaeografům by snad prospěla.

VI.
Kdo básně RK. a RZ. dělal, kdy a kde.

Otázka, kdo by okolo 1817 byl mohl básně R.K. a Z. udělati, nesouvisí přímo s otázkou po pravosti těch rukopisů. Rukopisy samy v sobě musí býti vyšetřovány; dokáže-li se, že jsou podvrženy, teprve potom nastane otázka, kdy kdo je psal a kdo je básnil. Nesmí se totiž a nemůže bez důvodu předpokládati, že - jsou-li básně falsa - psány a básněny jsou od osoby jedné a téže.
Abych užil obrazu prof. Gebauerem užitého: úředník bankovní pozná, že bankovka je falešná; kdo je padělatelem, to potom vyšetřuje policie.
I sluší tedy výslovně upozorniti, že netvrdíme nikdo (zde v "Athenaeu"), že Hanka rukopisy, jak jsou, udělal, ani tolik nejde z vývodů prof. Gebauera, že Hanka všecko sám do staré češtiny překládal a že to starým písmem napsal. Zatím jen tolik je jisto, že řeč rukopisů shoduje se se staročeskou - ovšem chybnou! - mluvnicí Hankovou napsanou před objevením rukopisů. *)
*)  Možnosť, že by Hanka tuto svou mluvnici byl zdělal na rukopisech K. a Z., tj. že je měl dříve než se objevily ve Králové Dvoře atd., ať ti, kdo se takové hypothese odvážili, nám dokáží.
Kdo v tom nevidí plný důvod proti starobylosti těch rukopisů, vyvrať námitky; ale neříkej, že Hanka nemohl básní udělati; neboť toho nikdo netvrdil.
Ovšem stalo se modou, z Hanky dělati hlupáka, právem-li, taky se kdysi dovíme; zatím jen protestujeme proti insinuaci, že pravosť rukopisů nelze vyvrátiti, pokud se neukáže, kdo básně mohl dělati. My o Hankovi nemáme mínění, že byl tak dřevěným; jednak byla jeho činnosť literarní a musejní na dobu jeho znamenitá, některé z jeho básní jsou pěkné a složeny v duchu českém, jak i z toho soudíme, že se v lidu ujaly; vzpomínáme toho, že kritický Dobrovský jej za nevědomce neměl, ani Jungmann, ani Čelakovský, ani Sreznjevskij a j.v. Záhada tato však, jako všecky ostatní, časem se objasní, zatím jen odmítáme různé otázky, které ke věci hlavní nepatří.
Mnozí totiž vyšetřujíce sporné památky za důvod pro pravosť uvádějí, že prý v době jejich objevení nikdo tak dokonalých plodů básnických nemohl vytvořiti.
Jsou-li plody skutečně a v každé příčině dokonalými výplody básnickými, rozbor aesthetický nám ukáže.
Zdali okolo roku 1817 někdo básní těch byl schopen, může zodpověděti jen ten, kdo literaturu doby té a předchozí náležitě zná. V literatuře spisu nemáme žádného, který by nám dobu tu vědecky líčil a proto musíme vyčkati, co budoucnosť nám přinese.
Otázku, kdo básně napsal, zodpoví palaeografové, ne literární historikové.
Tolik jen k objasnění pojmův a důvodů, proč zatím nebudeme vyšetřovati, kdo básně ty mohl udělati, zdali jeden, zdali dva atd. a kdo. Já osobně mám své mínění a hledím si jej dle možnosti verifikovati; bude li nás více pátrati, časem v té věci více budeme věděti, nežli teď. Zatím hledati budeme parallely k rukopisům v literuře naší, slovanské a cizí vůbec. Hlavně pak stojíme o parallely z doby novější.

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná