A T H E N A E U M
listy pro literaturu a kritiku vědeckou
Ročník III.  Číslo X. (15. červenec 1886)
Strana 406 až 422:
Náčrt sociologického rozboru RZho a RKho.
Napsal T. G. Masaryk.

I. Jak RZ. líčí zádruhové zřízení staročeské.
A. § 1. Pojem zádruhového hospodaření.
§ 2. Občina (mir) a zádruha.
§ 3. Ani mir ani zádruha nejsou institucí slovanskou.
§ 4. Terminologie zádruhového zřízení.
§ 5. Literaturu o zádruze a miru.
B. Kritika toho, co RZ o zádruze povídá.
§ 6. Měli staří Čechové zádruhové zřízení?
1. Volba hospodáře.
2. Ot vojevodi.
3. Kmeti, leši, vladyky.
4. "Sněm" a "Lib. Soud" odporující prvotným zřízením společenským.
§ 7. Staré dědické právo české a německé v L.S. Němci ve staré době neznali prvorozenství.
      (Šafařík, Vocel, H. Jireček, Šembera, Brandl.)
C. § 8. Odkud falsarius pro RZ. bral látku a slova.
1. Literatura před 1817 o zádruze,
2. o patriarchalismu a poradách hospodářův.
3. "Plzně-dle" v sněmy slavny chodí,
4. "vojevodi".
5. Domnělé něm. právo prvorozenství.
§ 9. 1. Spory o děditství na sněmích vyřízeny?
2. Libuše kněžnou na zlatém stole?
3. Neurčitosť a nejasnosť L.S. vůbec. Seznam parallel RZ. (Hájek a Linda). - Závěrečný soud o RZ.
II. Několik slov o ostatních záhadách sociologických.
§ 10. Nedostatek mythickosti.
1. Neznalosť bohův a pohanského názoru světového vůbec.
2. Domnělý boj pohanství a křesťanství v "Záboji".
§ 11. Neznalosť starého bojovného života. Slovanská družina knížecí atp. - Doslov.

V náčrtu tomto rozeberu podrobněji, co RZ. podává o staročeském zřízení zádruhovém. Vyložím předně, čemu sociologie dnes učí o zádruze, dokáži, že RZ. o věci má nesprávné ponětí, a konečně ukáži, odkud falsator čerpal z literatury před r. 1817.
Přídavkem dotknu se stručně vážnějších předmětův, o kterých bylo by jednati, kdyby - toho bylo potřebí. Ale není: RK. i RZ. jsou tak makavá falsa, že nezbývá než čekati, až soudná rozvaha a upřímnosť odčiní, co mylné ponětí o potřebách českého národa spáchalo na logice a veřejné mravnosti.

I. Jak RZ. líčí zádruhové zřízení staročeské.

A.

§ 1. Zádruhové hospodářství posud u Jihoslovanů se udrželo nejlépe a proto nám právě jihoslovanská zádruha sloužiti musí za vodítko při posuzování RZho. Je známo, že zádruha v době novější předmětem je pilných studií sociologických, i povím tedy stručně, oč vědě dnes běží, a uvedu pak hlavní autority, kteými vývody mé mohou býti kontrolovány.
Zádruhou vůbec rozumíme nějaké sdružení několika osob k určitému cíli; v užším a praegnantném smyslu zádruha je spolčení se členů rodiny nebo rodu, aby společně hospodařili. Buď totiž rodina v jednom koleně - rodiče a děti - anebo rodina v několika kolenech, obyčejně ve třech, hospodaří pod správou jednoho hospodáře hlavního společně. *)
*) Rodina v jednom koleně spravující se způsobem zádružným u Jihoslovanů sluje inokostina (inokoština) - V české literatuře obyčejně se mluvívá "o rodovém" zřízení: terminus ten není dosti určitý, proto zvolil jsem si srbský.
V rodině zádružné panuje částečný kommunism, totiž kommunism agrarní. Rodina neb rod mají pozemek všem členům rodiny nebo rodu společný. Movité statky, nesloužící přímo obdělávání půdy, bývají z pravidla soukromým majetkem jednotlivců.
Nemovitý statek pozemkový je tedy společným majetkem rodiny nebo rodu. Proto jednotlivec nedědí a nedostává pozemkových údělů; jsou-li alespoň dva členové - na příklad bratři - mají buď pozemky společné, nebo se o ně rozdělí. Dělívají se totiž pozemky jen tehdy, když člen rodiny zakládá si rodinu zvláštní; to může se státi s přivolením zádruhy kdykoliv, na př., kdyby dva bratři nebo vůbec dva poslední členové zádruhy o pozemky se dělili, chtíce každý z té neb oné příčiny žíti pro sebe.
Výjimkou někteří členové zádruhy užívají i soukromého pozemku; zádruha např. poskytne novomanželům čásť společného majetku k užívání dočasnému. Některý člen zádruhy může si pozemek zvláštní koupiti pro sebe atp. Vůbec pak v různých dobách a krajinách kommunism rodový bývá různý.
Zádružné zřízení samo sebou vede k tomu, že dcery pozemkových podílů výbavou nedostávají, protože buď zeť vchází jako člen v rodinu tchánovu, buď snacha přechází v rodinu mužovu, tak že vždy zaopatřena je, protože muž je zaopatřen.
Hospodářem přirozeným v rodině bývá nejstarší člen rodiny, buď tedy otec nebo nejstarší syn nebo bratr otcův atd. Vcelku rozhoduje o hodnosti hospodářově stáří, pokud totiž stáří bývá zárukou zkušenosti a rozumnosti; dojista v nejstarších dobách stáří rozhodovala. Záhy však vedle praerogativy stáří z praktických potřeb bylo přihlíženo i ke způsobilosti hospodářově a v zádruze vedle stáří dbalo se i schopnosti. Tím vzniká značná rozmanitosť v ustavování hospodáře zádružného.
V době naší u Jihoslovanův úřad hospodářův přechází na určité členy rodiny řádem nestejným. Mnohdy si hospodář nástupce svého vybírá a výběr ten ovšem jaksi tacito consensu všech se schvaluje. Někdy si zádruha hospodáře volívá; když totiž hospodář zemřel, než si ustanovil nástupce, anebo když se hospodář stává neschopným fysicky, mravně a intellektualně atp. Druhdy se některý člen zádruhy v úřad prostě uváže a nezřídka o úřad svádějí se tuhé boje. Vcelku však zdá se býti pro jihoslovanskou zádruhu pravidlem, že nejstarší člen hodnotu hospodářskou dědí; dojista i tam, kde si volívají hospodáře, vybírají si jej pravidlem z nejstarších členů.
Nejsou všude a vždy stejná pravidla, dle nichž by se hospodářstvo a zřízení zádružní vůbec ustavovalo. Teď u Jihoslovanů i v téže obci různé rodiny způsobem různým se spravují. Otázka, jaký v dobách starších a nejstarších řád panoval, posud induktivně není zodpověděna; zdá se však, že o hodnosti hospodářově rozhodovalo stáří a že tedy nejstarší člen rodiny následoval (po smrti nebo ještě za živa hospodáře dřívějšího); velmi často otce následoval nejstarší syn. Teprve později nastávali řádové rozmanití a tím jakási volnosť zádruhy. Nejstarší zřízení zádruhy bezpochyby odpovídalo ve všem tzv. patriarchalnému stavu společenskému, který v dobách starých panoval všude, a dle toho nebylo ve společné rodině mnoho volnosti pro jednotlivé členy.
Na tento rozdíl zádruhového zřízení, rozdíl to historicky a zeměpisně podmíněný, důrazně upozorňujeme. Zejména pak sluší pamatovati, že zádruha není sama sebou nějakou institucí zabezpečující jednotlivým členům rodiny všude a vždy větší volnosť, než jaké používají členové rodin nezádružných, ve kterých teď žijeme my. V tom právě jsou rozdíly značné. Kdežto např. jihoslovanská zádruha teď - jak byla dříve, tím řečeno není! - členům poskytuje značné volnosti, jsouc řízena duchem jakoby parlamentarným, ve veliké rodině ruské hospodář posud vládl despoticky. Nesmí se tedy zádruhové zřízení pokládati za něco u všech národův a ve všech dobách stejného; zádruha vyvíjí se jako všecky ostatní instituce socialné, odpovídajíc u jednotlivých národův ostatním zvláštnostem národním. § 2. Zřízení zádruhové, pokud tkví v kommunismu agrarném, zjevuje se i v širších vrstvách, nespojených pokrevenstvím, totiž v celých obcích. Zoveme tento způsob ruským jménem občina (mir).
Na pohled by se podobalo, že mir přirozeným způsobem se vyvinul ze zádruhy a skutečně mnohým sociologům tak se podobá; avšak na druhé straně mohla se naopak i zádruha vyvinouti z miru, také mohlo se rodinné a obecné zřízení, jaké se jeví v zádruze a miru, vedle sebe zároveň vyvíjeti z týchže příčin, a konečně mezi oběma nemusilo býti příčinného spojení žádného. Dojista u Jihoslovanů teď miru není a naopak vyskytá se mirové zřízení bez zádruhového, ačkoliv obojí také se přihází vedle sebe. § 3. Ani zádruha ani mir nejsou institucí výhradně slovanskou, jak se myslívalo. Obě zřízení nalézají se posud u různých národův a plemen, a podobá se, že ve starší době agrarní kommunism byl institucí obyčejnou. Zdá se, že soukromý majetek pozemkový vyvinul se později z majetku obecného, že by tedy i zádruha i mir představovaly starší typ hospodářské organisace společenské.
Bezpečně víme, že v Evropě agrarní kommunism byl u národů, pokročivších k majetku soukromému, jako např. u Římanů, jejichžto právní zřízení na západě posud mají velikou platnosť. I u Němců bylo zádruhové zřízení, a vymizelo úplně teprve po třicetileté válce.
V různých zemích ovšem nestejnou dobou přikročilo se k soukromému a v jedné rodině posloupnému dědičnému majetku pozemkovému.
Konečně rozvoj ten nebyl všude stejně rychlý a nestal se zároveň ve všech třídách národa; posud u nás šlechticové mají jiná práva pozemková nežli prostý lid rolnický (např. svěrenství). § 4. Že zádruha (i mir) byly institucí hospodářskou (a rodinnou), to vedle věcného poznání dovoliti můžene z terminologie. Všecky názvy totiž vztahují se na hospodaření a žití domácí a rodinné.
Nás zajímá terminologie slovanská: "zádruha", "družina", "družstvo", "bratrstvo", "širá, veliká rodina", "skupština" a pod. u Srbův a Chorvatův. U Rusů máme "velikou, rodovou", rodinu naproti "malé, otcovské"; "pečiště" byl název severoruské zádruhy atd.
Hospodář nazývá se u Jihoslovanů: "gospodar, domačin, starješina (kučni)", "djado neb domakin" u Bulharů, "boljsak" u Rusův atd. § 5. Podrobnějších výkladův o zádruze např. kdy žena může býti hospodářem atp., zde nepotřebujeme; práce Bogišičovy o tom mohou každého poučiti.
V naší literatuře bohužel o zádruze a miru málo se pracovalo; odborné práce posud nemáme ani jedné, jen příležitostně o věci jednáme, částečně při výkladu RZho. Vedle Šafaříkových "Výměskův o dědičném právu v Čechách, co příspěvek k vysvětlení zlomku RZho" (Sebr. Spisy III, 153) předmětu bylo dotčeno od Palackého v Dějinách (I); Vocel pojednal o staročeském dědickém právu r. 1861; a ve pracích Jičínského a H. Jirečka jsou k otázce té příspěvky.
Avšak české práce více obírají se právem dědičným nežli institucí zádruhovou samou.
O zádruze (jihosl.) napsal v novější době dobrý spis Og. M. Utiešenovič, Die Hauskommunion der Südslaven 1859 (ze spisu toho čerpal náš Nauč. Sl.; Utiešenovič zároveň poučuje o starší literatuře str. 14). Nejnověji vynikl v oboru tom Bogišič; Gragja u odgovorima iz rozličnih krajeva Slovenskoga juga 1874; Pravni običaji u Slovená (Privatno pravo) 1867; spis o inokostině v. Athenaeum III, str. 222.
Na mir upozornil Evropu a specialně i Rusy Haxthausen Studien über die inneren Zustände das Volksleben und insbesondere die ländhehen Einrichtungen 1847-52 (ruský překlad 1857). Haxthausen považoval občinu ruskou za původní zřízení výhradně slovanské; v Rusku po něm vznikly dvě strany, z nichž jedna (slavjanofilská), a zejména Běljajec, držela mínění Haxthausenovo, kdežto druhá, vedená Čičerinem, v občinném zřízení neviděla než vládní zřízení věku XVI., jimž tiskus a správa vojenská postarala se porukou (ručením) celé obce o daň a vojenský dorost. Novější ruskou lit. o věci viz u v. Keusslera, Zur Geschichte und Kritik des bäuerlichen Gemeindebesitzes 1876 sequ.: srv. Kojalovič, Istorija russk. Samosoznanija 1884.
Vedle ruských zasluhují obzvláštního povšimnutí některé anglické práce, protože zádruhu a mir rozbírají se všeobecnějšího stanoviska sociologického. Sem patří přede všemi Maine: Village Community in the East and West 1872; Early Law und Custom 1883; Early History of Institutions 1880. Francouzský národní hospodář Laveleye spracoval novější látku téměř všecku: De la Propriété et des ses formes primitives 1874; něm. překladatel Bücher doplnil spis pěknými zprávami o německém zřízení mirovém a zádruhovém, (1879).
Dále sluší upozorniti na některé výtečné monografie: Nasse, Über die mittelalterliche Feidgemeinschaft in England 1869; Seebohm, Die englische Dorfgemeinde in ihren Beziehungen zur Gutsherrlichkeit, zu der ursprüglichen Stammesverfassung, zur Flureintheilung und Feldgemeinschaft (z angl. přeložil V. Bunsen) 1885.
Konečně srv. spisy Maurerovy: Geschichte der Dorfverlassung in Deutschland 1865, 1866; Týž, Gesch. d. Markenverfassung in Deutschland 1856; Gierke, Das deutsche Genossenschaftsprecht 1868-1881 3 sv. atp.; Mayer, Das Eigenthum nach dem verschiedenen Weltanschauungen 1871 a Felix, Der Einfluss der Sitten und Gebrauche auf die Entwickelung des Eigenthums 1883-86, 2 sv.

B.

§ 6. Přistupujeme nyní k posouzení RZho, pokud se týká zádruhového zřízení rodinného, především mějme na mysli, že nemáme vedle RZho žádných přímých památek starých, ve kterých nejstarší zřízení české rodiny - zřízení před XI. st. - by se líčilo. Dějepiscové posud málo věci si všímali, dojista dějin selského stavu a zeměvladení vůbec nemáme téměř žádných. A právě v tom nedostatku nový máme důkaz, jak Rukopisy naše málo působily i na rozvoj vědecký; neboť nad Šafaříka i v tomto oboru málo jsme pokročili, ačkoli právě obránci RZho měli příčinu, aby staré zřízení společenské stopovali bedlivěji, resp. všecky památky po této stránce prostudovali. Liknavosť ta tím většího zasluhuje pokárání, poněvadž jednak právě RZ. se podezříval nejvíce, a tím vybízel k pilnému studiu starého věku, jednak Srbové a Rusové bedlivě věci si všímali: je přímo nepochopitelno, že u nás četné práce ruské - Běljajev, Krylov, Samarin, Leskov na jedné, Čičerin, Kavelin, Kalačev, Solovjev na druhé straně - nenašly žádného ohlasu, když přece k RZmu se hlásíme. A nejen slovanské, ani německé a j. cizí práce obránce RZho nepřiměly k vyšetření staročeského zeměvladení.

Že staří Čechové měli rodové zřízení podobné nynějšímu zádruhovému zřízení jihoslovanskému, toho domýšleti se můžeme dle některých zpráv z nejstarších našich kronikářů. Soudíme tak dále dle některých (pozdějších) ustanovení soukromého práva, jako především práva dědického *)
*) Některá zřízení st. XI.-XIII., nasvědčující zádruhovému zřízení, v. Vocel, O staročeském dědickém právu, 14, Jireček, Slov. Právo II, 261 sequ. Srv. Palacký, Dějiny 3. vyd. I, 1, 187, II, 2, 295.
a dále z toho, že v XII. a XII. stol. celá obec porukou ručila úřadům a že tedy před tím snad i rod za sebe byl odpověden. Závažný je dále řád nástupní, který Břetislav I. vydal r. 1055, aby totiž vždycky nejstarší člen rodu Přemyslova stal se knížetem. Povážíme-li, že ve šlechtě se zachovává mnohdy starší mrav, jenž v masse národa již vymizel, je pravděpodobno, že Břetislav obnovil, resp. kodifikoval starší mrav obecný. Konečně dle zřízení jiných slovanských i neslovanských národů zřízení staré společnosti české do jisté míry si můžeme zobraziti. Ovšem sluší tu přirovnati ke starému věku českému co možná starý, nikoli jen nový věk národů těchto. Jaké však staročeské rodové zřízení bylo, historikové naši posud nám bezpečně nevylíčili, spokojujíce se příliš analogií s institucemi jihoslovanskými a k tomu ještě nynějšími. Bude úkolem budoucím, dějiny zeměvladení v Čechách podati na základě zachovaných pramenů.
RZ. líčí nám zádruhové zřízení doby Libušiny (z konce VII. st.) těmito verši: 
          Sněm.

   však ot svej čeledi vojevodi,
   mužie pašú, ženy ruby strojá,
   i umre-li glava čeledina,
   děti vše tu zbožiem v jednom vladú,
   vladyku si z roda vyberúce,
   ký plezně-dle v sněmy slavny chodí,
   chodí s kmetmi, lechy, vladykami.
       Vstachu kmeté, leši i vladyky,
   pochválichu pravdu po zákonu.


        Z Libušina Soudu.

   ... bratroma rozřešite pravdu,
   jaže vadita sě o dědiny,
   o dědiny otnie mezu sobú.
   Po zákonu věkožizných bogóv
   budeta ima oba v jedno vlásti,
   či sě rozdělita rovnú měrú.
   - - -   - - -
   (prevencu dědinu dáti pravda
   - - -   - - -
   nechvalno nám v Němcech iskati pravdu;
   u nás pravda po zákonu svatu,
   juže prinesechu otci naši.)
Proti líčení tomu máme tyto námitky.
1. Je na pováženou, mohl-li se v naší staré zádruze hospodář (po smrti hospodáře dřívějšího) voliti. Volba taková posud u Jihoslovanů není pravidlem a dokonce není pravděpodobno, že by u Čechů již ve staré době takováto poměrná volnosť byla panovala. Neboť v době staré panoval všude patriarchalism, a ten nesrovnává se s volbou hospodáře; dojista lze odkázati k tomu, že v Čechách záhy moc knížecí a po ní královská značně sesílila, a to svědčí o společnosti, v níž vládlo tuhé smýšlení monarchické a žilo hlavně ve zřízení rodinném. *)
*) Že i u starých Slovanů děti nebyly tak volnými, jak se u nás dle RZho posud myslívá, vyplývá z analogie s národy jinými, mezi nimi i slovanskými; tak např. je charakteristickým dokladem, že u Srbů v Lunebursku  s y n  zval se voatrik (= votrok, otrok), jak Dobrovský dosvědčuje ve Slovance 1824 p. 13.
Že básník RZho, neliše náležitě rodového a patriarchalného zřízení, skutečně představoval sobě, že nejstarší z rodu se stává hospodářem, to vidíme z L.S. dosti jasně. Soud totiž prohlašuje, že oba bratři rozvadění mají dědinami po otci v jedno vládnouti. To ovšem dle zádruhovského práva je možno, rozumí-li se totiž, že jeden z bratří bude hospodářem, neboť jen to značí v zádruze "v jedno vlásti".
Avšak který to má býti? To Soud neříká a z toho jde: buď na to básník zapomněl, anebo se to rozumí pro staré Čechy samo sebou. Rozumí se to však samo sebou, panuje-li přísný řád: v tom případě byl by to řád podobný Břetislavovu, že totiž panuje nejstarší z rodu. Předpokládá-li L.S. tento řád, neshoduje se se Sněmem, jenž hospodáře volí.
Ovšem jako ve všem, i tu RZ. je neurčitý. Nevíme totiž ze slov jeho, zdali ve staré rodině české jen jedno koleno pospolu žilo nebo kolen více: terminus "čeleď" je neurčitý, mohl by znamenati jedno koleno s patřičnou čeládkou z cizí krve, mohl by však totéž znamenati, co znamená slovo: "rod". Ale k "rodu", z něhož hospodář se volívá, nijak se nehodí pravidlo, že každý "otec" rodu = čeledi vojevodí a že "děti" si jej volívají. To by nanejvýše mělo smysl v tom případě, kdyby slova "ot" a "děti" byla termini technici označující jedno hospodáře zádružného a druhé - abychom užili srbského názvu - zádruháře. Etymologicky je snad možno, aby byl "ot" = hospodář a děti = členové rodiny zádružné, zdali to však historie připustí, nevím; neboť dle novějších výzkumův o prvotném pokrevenství a příbuzenství RZ. odkazoval by pak do doby, ve které snad panovala promiskuita pohlavní, kdy totiž "otec" a "dítě" vlastní se neznalo. Zdali to pro Slovany a Čechy je zvláště přípustno, nevím; pochybuji.
Pochybnosti tyto pak v jistotu sesilují se rozborem těch výrazů, z nichž podstatu zádruhového zřízení lze poznati.
Básník totiž praví, že každý otec své čeledi vojevodí: je-li tomu tak, že každý otec své čeledi vojevodí, pak přece čeleď nemohla si po jeho smrti hlavu z rodu vybírati: kde každý otec čeledi vojevodí, tam hospodář jen výjimkou může se voliti. Vládne-li v zádruze každý otec, pak je to zřízení patriarchalné, ve kterém hodnosť hospodářova stářím se dědí. *)
*) Nepouštěje se rád do etymologických výkladů, dovoluji si otázku, nenasvědčují-li termíny: dědina a dědic, souvisící se slovem "děd", tomu, že u Čechů posloupnosť záhy byla pevným pravidlem ustálena? Smí se z toho souditi, že rody pravidlem pohromadě zůstávaly do třetího kolena? Ovšem by pak posloupnosť se řídila z pravidla senioratem nebo majoratem.
Básník odporuje jedním předpisem druhému, tj. věc nebyla mu jasna, a to ovšem mohl býti jen básník novověký, nikoli básník žijící ve staré zádruze.
2. I ostatní výrazy prozrazují falsatora majícího o staré zádruze pojmy velmi neurčité a nejasné.
Nelze totiž říci, že každý otec své čeledi vojevodí. Terminus: "vojevoditi" odkazuje ke zřízení vojenskému a proto nemůže označovati funkci hospodářskou. Vždyť dle ostatních zpráv o pravěku slovanském předkové naši záhy přilnuli k orbě - a neměli by staří rolníci pro činnosť zádruhového hospodáře názvu utvořeného vhodně k označení té činnosti, které především se oddávali?
Podobně i terminus vládyka nedosti dobře se hodí k pojmenování zádruhového hospodáře. *)
*) Jungmann vykládá = vladař domu a čeledi šlechtické (!), otec čelední.
Konečně zaráží, že pojem "hospodáře" se označuje v několika málo verších vedle sebe třemi ba čtyřmi názvy: ("ot"), "vojevodí", "hlava", "vládyka"; kdo má ponětí o ustálenosti prvotných pojmů, ten již tuto rozháranosť pojmovou pokládati musí za znak podvrženosti RZho. Totéž platí o názvech "čeleď" a "rod", jak už bylo ukázáno.
3. O funkci hospodářově se dovídáme, že vedle toho, že čeledi vojevodí, do sněmů chodí "s kmetmi, lechy, vládykami".
Tato koordinace kmetů, lechův a vladyk už Dobrovskému právem se nelíbila (Jahr. d. Lit. 1824 sv. XXVII.). Dobrovský dobře pověděl, že kmetové nejsou stavem pro sebe a my se svého stanoviska výpověď jeho potvrzujeme.
Staré zádruhové zřízení přeci znamenalo, že hospodáři, jakožto nejstarší v obci, tvořili radu starostů, zastupujíce každý svůj rod. To vyplývá z vyloženého principu, že totiž ve staré době hospodář obyčejně dle stáří se ustavoval. Odtud tedy ve Sněmu vedle vládyk = starješinů, - (lechové mythičtí nás nezajímají) - ještě jiní "kmetové" jako stav zvláštní?
Falsator se tím tak právě prozradil, jako mnohými věcmi jinými. *)
*) Hanka, bezpochyby Dobrovským byv poučen, 1822 v Kroku napsal: "Nelze mysliti, jako by kmeti, leši o vládyky byly tolikeré osoby a stavy, nébrž tatáž osoba byla vládykou jakožto hlava čeledína, lechem jakožto urozená osoba a kmetem jakožto rádce při soudu sněmovním a potom při soudu zemském". Jaké tímto výkladem aesthetické monstrum vzniká ve Sněmu a L.S., zbytečno je doličovati.
4. Že básník RZho skutečně nerozuměl zádruhovému žití starému a odpovídající mu prostotě organisace společenské, prozrazuje to, že nám vlastně líčí rozepři a sněmování šlechticů pánů, jaké jsme v Čechách měli teprve v době pozdější.
Staré zřízení zádruhové vyžaduje, aby rod celý žil na jednom místě. Praví-li tedy rozsudek Lib. Soudu: "budeta im (dědinám) oba v jedno vlásti", předpokládá to pro dobu tehdejší spoluhospodaření na témže místě, ovšem za vedení hospodáře správčího. Jak má a může se to státi v Libušině Soudě, když Chrudoš sídlí na Otavě křivě a Šťáhlav na Radbuze chladně? Radbuza od Otavy je vzdálena nejméně 6 až 7 mil - a takový kus Čech patřil jedné staročeské zádruze?
Falsarius se prozradil: popisuje staré jednoduché rodové zřízení doby Libušiny, pamatoval na rytířské hrady a statky doby pozdější. Že skutečně si plete dobu starou s pozdější, vidíme i z toho, že oba bratři mají příjmení, označující určité sídlo; podobně i ostatní vládykové mají takovou titulaturu (od Lubice, z Dobroslavska atd.).
S touto titulaturou skladateli L.S. stala se ještě jiná nehoda.
Situace v L.S. předpokládá totiž, že se oba bratři po nedávné smrti otcově, která se právě byla přihodila, o dědiny vadí, sic jinak celého Soudu by nebylo. Dojista nemluvilo by se tak emfaticky o otcovských dědinách, také by se ve "Sněmu" nemluvilo o smrti hospodářově. Je-li tomu tak, jak mohou oba bratři míti příjmení taková, jaká mají ostatní, již dávno samostatní vládykové?
A jak se konečně tato titulatura vůbec hodí k prvotným poměrům rodovým a jak se specialně hodí na "oba Klenovica, roda stara Tetvy Popelova"?! § 7. O zádružném žití, jak se jeví v RZ., posud málo se jednalo, ač hlavně o to běží; za to více spor byl veden o o dědické právo. Chrudoš totiž dovolává se práva, že prý prvorozenému dědina po otci má býti dána a básník napovídá, že právo to německé jest a tudíž cizí. Obránci RZho předpokládajíce, že básník RZho správně líčí i české i německé právo dědičné, vidí v tom důvod pro pravosť RZho.
Nás tu otázka tato méně zajímá. Po soudu mém pro RZ. mnohem význačnější je to, co se o zádruhovém zřízení povídá, nežli co slyšíme o dědickém právu; neboť dědické právo vyplývá z celkového zřízení rodinného, a proto hlavní interess sociologický soustřeďuje se právě na zřízení tom. Poněvadž však obránci RZho o věci jednali, přihlédneme k ní, abychom vývody jejich skontrolovali.
Vzpomeňme si, oč v Lib. Soudě běží.
Rodní bratři, Chrudoš a Šťáhlav, vadili se o dědiny otcovské. Sestra jejich poprosila Libuši, aby je pohnala před soud. Libuše svolala vše "kmety, lechy i vládyky", aby "rozřešili pravdu", mají-li totiž oba v jedno vládnouti neb rovnou měrou se rozděliti. Rozsudek zní, aby oba v jedno vládli. Starší bratr Chrudoš toho rozsudku neuznává: "prevencu dědinu dáti pravda".
Toto líčení samo o sobě je dosti neurčité a nejasné. Předně velmi neurčitě je řečeno, že bratři o dědiny otné se vadí: jaká to může býti váda při zádruhovém zřízení? Buď se hádají o to, kdo má býti hospodářem, buď při dělení dály se nesprávnosti, anebo konečně vůbec proti obecnému mravu jeden z bratrů osvojuje si něco, co právu se příčí. Skutečně neepicky sice, ale přece expost od Chrudoše se dovídáme, že jsa starší chce, aby dostal dědinu; básník pak, opět expost, naznačuje, že je to zvyk německý, ačkoliv by se verše "Nechvalno atd." nemusily nutně vztahovati k nárokům Chrudošovým, nýbrž hleděti k tomu, co Libuše řekla; ale dejme tomu, že Chrudim skutečně dovolává se německého práva. Jaké je to vlastně právo? "Prevencu dáti dědinu".
Prvorozenství samo v sobě může býti i v zádruze; i v zádruze (slovan.) může, podobně jako např. při fideikommissu (německém) posloupnosť býti prvorozenstvím řízena, že totiž nejstarší syn stává se hospodářem; v prvorozenství tedy samém není mezi zádruhou a německým právem žádného rozdílu. Rozdíl hledati sluší v tom, zdali pozemkový majetek patří rodu anebo patří-li jednomu členu rodiny, jenž jej jiným postupuje buď nedílný nebo dílný.
Co tedy znamená: prvorozenci dáti dědinu?
To lze různě vykládati. Ve smyslu zádruhovém značilo by to, že prvorozený má býti hospodářem, že se mu dědina má dáti ve správu. To zde nemůže býti míněno, jak vysvítá z rozsudku sněmovního a ze slov básníka, že Chrudoš domáhá se práva německého. Ale jaké je to právo? To nedá se ze slov tak skrovných a ze situace tak nejasné určitě vyvoditi; slyšíme jen, že se dědina má dáti prvorozenci a můžeme tedy mysliti, že tím Chrudoš jako starší bratr má dostati všecko dědictví, nikoliv jako fideikommiss (senioratní, majoratní) a p., ale jakožto vlastní majetek soukromý, osobní.
Tento výklad je možný - není však nutný! - a protože posud tak se dával, i my jej přijímáme a tážeme se tedy: bylo by v době Libušině u Němců prvorozenství ve smysle právě vyloženém?
Slyšme napřed, co o věci bylo pověděno v literatuře naší.
Prvý otázku tu kriticky probíral Šafařík, ukazuje zároveň (Výměsky o dědičném právě v Čechách), že spor o pravosť RZ. již za jeho doby nikterak nebyl ve prospěch památky rozhodnut. Praví totiž:
"Panující ve knihách a na katedrách učení jest to, že v Němcích za starodávna, ovšem v první polovici středního věku (5.-10. st.), po otci dědili synové a dcery zároveň, a že dědičné právo prvorozenství teprve ve 14. st. se začalo a v 15. st. na vrch vzešlo. (Volenci němečtí, Karel IV., zlatá bulla.) Jestliže to nevývratná pravda, nachází se skladatel básně Zelenohorské ve zjevném odporu s historií a nemůže do staré doby náležeti." Šafařík však i s jiné strany k tomu poukazuje, že věc ještě dostatečně a všestranně vyšetřena není a že jsou nezáporné sledy práva prvorozenství v oné staré době aspoň u některých větví germanského kmene. Sám pak pro Tenktery (žijící u vtoku Lípy do Rýna), Švédy, Nory a Dány ukazuje, že u oněch právo prvorozenství již na konci I. st. bylo, u těchto převádění dědictví na jednoho syna již v st. VI., ne-li již dříve. "Zdaliž i u jiných Němcův," tak končí Šafařík svou rozpravu - "a jmenovitě u kterých a ve kterém věku, a zdaliž i u těch, o nichž čeští páni v 8. st. a český básník něco pozdějšího věku známosť míti mohli, jest otázka, kteráž hlubšího zkoumání požaduje, než já na ten čas předsevzíti mohu".
Kdo pozorně si přečte toto pojednání, dojista musí se ptáti, jestli Šafařík o RZ. nepochyboval; dojista Šafařík starobylosť jeho nepovažoval za sociologicky dokázanou. Já osobně ve vývodech Šafaříkových, vždycky jsem viděl skepsi; pátral jsem po věci i našel jsem hodnověrné svědky, jimž pověděl, že ve formě, ve které rkp. máme, nemůže býti pravý: prof. Höfler dosvědčí každému, že mu Šafařík, když spolu připravovali glagolské zlomky - vyšly 1857 - k otázce, zdali v pravosť RZho věří, docela určitě řekl: Ne, v této formě ne! (Pro všecky případy upozorňuji, že Šafařík o prof. Höflerovi jiné měl mínění, než o něm u nás teď panuje: Šafařík s ním pracoval a přátelsky s ním obcoval.)
Prof. Gebauer upozornil (Athen. str. 161.) na dopis Šafaříkův Pogodinovi, ve kterém předpovídá, že mimo Píseň na Vyšehrad a Milostnou páseň kr. Václava "noch mehrere angeblich alte Denkmäler uniehlbar durchfallen werden". Trvám, že Šafařík ne-li RK., RZ. jistě pokládal za takovouto domněle starou památku. Pan Jireček v "Osvětě" dal uveřejniti listy Šafaříkovy, kterými tato domněnka má býti vyvrácena: listy ty ničeho nedokazují, leč chvalitebnou kritickosť Šafaříkovu a starosť o to, aby se v záhadách těch apod. opatrně postupovalo.
Šafaříkovy střízlivé nálezy a pokyny (1859) zůstaly dlouho nepovšimnuty. Vocel (O Staročeském dědickém právu) se domníval, že u Germanů bylo všeobecným pravidlem, že nejstarší syn obdrží čeleď a dům (str. 11.). Tohoto výroku Vocel náležitě neodůvodnil a neobjasnil. Neboť neuvádí různé kmeny německé, o které více jde nežli o Germany vůbec (Dány např.), a neslyšíme, bylo-li právo to jen pro šlechtu platno nebo i pro sedláky. Nikterak nelze říci, že ve pravěku národů germánských právo prvorozenské je zakořeněno (str. 13.); neboť tomu, jak uslyšíme, odporují starogermánská zřízení velmi rozhodně.
Po Vocelovi H. Jireček jednal o Slov. právě, ale věcí sporných a Šafaříkem nedokonaných nevyšetřoval. (Slovanské právo I., 1863 str. 142. sequ.)
Šembera (Libušin Soud 1879, str. 143.) vrátil se k Šafaříkovi a poučen byv, jak praví, "proslulou autoritou" - (tuším že prof. Hoffmannem na univ. Vídeňské) - dokazuje, že staré německé právo dědičné od slovanského v ničem se nerozeznávalo a že prvorozenec u Němců jako u Slovanů, nepožíval přednosti před mladšími bratry. Důkazem jsou mu pak tyto prameny: Sachsenspiegel, Vermehrter Sachsenspiegel, Práva Bavorská, Práva Brněnská, Schwabenspiegel, Sächsisches Weichbild Recht. "Teprve Zlatou bullou císaře Karla IV. z roku 1356 - postupuje Šembera - ustanoveno jest, že se mají světská kurfiřtství děditi podle řádu prvorozenství (primogenitury), dle kteréž bully potomně toto pravidlo, pokud se týče posloupnosti v teritorie, přijato jest do domovních zákonů knížecích rodů, načež když vzešly v 17. st. fideikomisy, užili ho také šlechticové, kteří zřizovali fideikomisy, vedle jiných řádů posloupnosti, např. seniorátů a minorátorů. Avšak v obecném německém právě dědičném nemělo řečené pravidlo průchodu nikdy."
Z toho Šembera udělal závěr, že RZ. je podvržen, jako už Šafařík pověděl, že RZ. není z doby staré, jestliže v Němcích v době staré synové (a dcery) zároveň po otci dědili. I jde tedy o to, zdali Šembera dokázal, že Němci a hlavně ti, o kterých Čechové ve věku Libušině mohli věděti, měli totéž právo dědičné jako Češi. Nežli o tom rozhodneme, podáme ještě vývody Brandlovy, jimiž chce Šemberův důvod vyvrátiti. (Obrana Libušina Soudu 1879, str. 151.)
Páně Brandlův pokus velmi je nekritický. Opraviv Šemberu, že prý nesprávně citoval Šafaříkovy vývody, sám do téže chyby upadá podkládaje svému odpůrci, že jen ze Sachsenspiegelu a Schwabenspiegelu vedl důkazy, kdežto Šembera, jak jsme ukázali, i jiných četných pramenů se dovolává. Praví p. B. doslovně: "P. Š(embera) se podíval do Sachsenspiegelu a Schwabenspiegelu a nalezl tam společné dědění dětí a míní, že takové dědění bylo zákonem pro celé Německo platným asi tak jako zlatá bulla. Avšak jest veliký rozdíl mezi touto bullou a oběma zrcadly; zlatá bulla jest skutečný zákon, Sachsenspiegel i Schwabenspiegel jsou práce privatní podobné pracím našeho V. ze Všehrd a Ctibora Tovačovského. V Sachsenspiegelu sebral Eike z Repkova právní zvyky kmene saského, jako ve Schwabenspiegelu, který maje za podkladek Sachsenspiegel také zásadami kanonického a římského práva prosáknut jest, hlavní zřetel k právním obyčejům kmene švábského obrácen jest. Avšak ani v jednom ani v druhém nezrcadlí se obyčeje u všech kmenů německých platné. Individualisování práv, u starožitných národův obyčejné, jmenovitě v Němcích bujnělo, tak že nejen kmeny, nýbrž sebe menší území, anoť i jednotlivé osady zvláštní práva měly (Weisthümer). Krom dědického práva prvorozence u Tenklerův a Normanů mělo totéž právo platnosť také na jiných místech německých; určitě to víme o Bavorsku." I dokládá se pak Brandl Wolframa z Eschenbachu, stěžujícího si často, že jako později rozený syn neměl podílu v dědictví rodném. Wolfram pocházel prý z Eschenbachu, městečka a panství v bývalém bavorském Nordgau; i dokazuje pak Brandl, jak právě z Bavorska Čechové již v šeré minulosti poučení dostati mohli o právích německých. Protože Wolfram zemřel okolo r. 1230, Brandl činí závěr, že v Bavorsku již před XII. stol. právo prvorozencovo bylo a že tam odtud Čechové známosť toho dostati mohli: to však novým jest mu důkazem, že Libušin Soud roku 1818 falšován býti nemohl, nýbrž, že nezáporně ze staré doby pochází. (Str. 155.)
Ve vývodech Brandlových jsou tyto hlavní vady:
a) Jak už řečeno, Šembera dokládal se pramenů sedmi, kdežto Brandl jen jediného; *)
*) Brandl dle Šafaříka i Tenkterův a Normannů se dovolává; ale co se týče Normannů, Šafařík přece upozornil, že prameny jeho mluví jen o jednom synu, a výslovně praví, že neví, je-li to syn nejstarší!
Šembera tedy důkaz svůj mnohem pevněji odůvodnil nežli Brandl. b) Brandl z Wolframa z Eschenbachu dokazuje, že právo prvorozenství panovalo v Bavořích; ale Šembera taktéž o Bavorsku dovolává se práv bavorských, Brandlovi tudíž důkaz odpadá: Čechové mohli se z bavorských práv obému naučit, c) Brandl odporuje svému vlastnímu pravidlu: jestliže právě u Němců sebe menší území i jednotlivé osady měly svá zvláštní práva, pak nesmí se bez zvláštního důkazu dovozovati, že v Bavorsku panovalo právo eschenbašské. d) Brandl vytýká Šemberovi, že dovolávaje se Sachsenspiegelu a Schwabenspiegelu dovolává se privátní práce, nikoli zákona: Brandl dovolávaje se básníka ještě slabší má auktoritu, neboť Sachsenspiegel a Schwabenspiegel jsou práce právnické, Wolframova jen poetická. e) Bylo-li v Eschenbachu - nikoli v Bavorsku! - v XII. st. právo prvorozenské, nejde z toho, že bylo již ve st. Libušině: jak v Čechách později zavládlo totéž právo, tak i Němcích později se vyvinulo. f) Wolfram byl, jak dle něho se podobá, rytířem: opět nový důvod, abychom z něho nedovozovali, že právo prvorozenství platilo u celého národa bavorského, neboť šlechta téměř všude měla svá zvláštní práva. Atd.
Brandl tedy: 1. Šembery nevyvrátil, a 2. dokonce pak tímto svým důvodem pravosti RZho nedokázal. *)
*) Dle toho posouzena budiž i nejnovější právnická obrana RZho, kterou, jak ze článku vyplývá, pan J. Čelakovský podal v Nár. Listech (5. března 1886); p. Čelakovský totiž akceptuje Brandlovy vývody.
Vidíme tedy, že jsme nad Šafaříka mnoho nevynikli a že jeho pochybnosti posud mají platnosť; jediný Šembera vyhledal některé nevývratné důvody, že prvorozenství nebylo u Němců všech a specialně, že nebylo v Bavořích s námi sousedících. *)
*) Bairisches Rechtsbuch v. Ruprecht v. Freysing, München 1802.
Běží tedy o to, zdali Šemberovy důvody i dnes obstojí.
Obstojí a dají se ještě sesíliti. Co se týče předně práva prvorozenského, odborníci historičtí dokázali, že právo to u starých Němců nemělo platnosti a že teprve v době pozdější se vyvinulo. Už Šafařík dobře k tomu ukázal, že teprve bullou Karla IV. právo prvorozenské stalo se zákonem platícím kurfirstům, knížecím rodům a šlechticům; ale z toho nejde, že v národě samém a v době pradávné panovalo. Že v duchu německého práva onoho výlučného prvorozenství není, dosvědčují, jak už řečeno, autority v oboru historie právní; nejnověji Siegel pronesl tato závažná slova:
Dass gleich Nahe auch zugleich erbten, war ein allgemeines Princip des deutschen Rechtes. Ein Vorrecht der Erstgeburt oder des höheren und jüngeren Alters, die Primogenitur wie das Majorat und Minorat beruhte auf besonderen Anordnungen oder Gewohnheiten und galt immer nur für einzelne Güter und Erbschaften bestimmter Art. *)
*) Siegel, Deutsche Rechtsgeschichte 1886, str. 384.
Tyto vývody z dějin práva německého potvrzují se s dějinami zeměvladení, jak očekávati můžeme již předem, protože posloupnosť v rodině souvisí hlavně s hospodařením rodiny. I dovídáme se tedy, že v nejstarší době i u Němců byl agrarní kommunism, že i Němci měli v nejstarší době zřízení mirové i zádruhové.
Ovšem je rozdíl mezi občinou a zádruhou německou a slovanskou, ale to pro naši otázku je věc vedlejší; nám jde pouze o to, zdali i staří Němci socialné zřízení upravovali na živém pocitu pokrevenství a příbuzenství; jest-li tomu tak, pak pro výlučné prvorozenství nebylo místa.
Věříme-li kompetentným věci znalcům, nelze pochybovati, že u starých Němců pozemky byly společny ("Feldgemeinschaft"). *)
*) Viz hlavně Gierke, Das deutsche Genossenschaftsrecht, 1868, I. 60 sequ.; II, 134 sequ.
Kdy však u Němců z původního kommunismu agrarního se vyvinulo soukromé vlastnictví půdy, nelze určitě pro všecky části Německa ustanoviti. Zádruhové zřízení vymizelo teprve po třicetileté válce; do té doby se udrželo alespoň u nevolníkův, u svobodných vymizelo mnohem dříve. Mirové zřízení přestává taktéž v době poměrně staré; snad asi od V.-IX. věku položiti můžeme dobu přechodní, ve které se soukromý majetek vyvíjel; *)
*) Srv. Hanel, Říšské i právní dějiny německé 1886, str. 62., 68.
avšak původní a prvotné názory o společném majetku pozemkovém ještě se udržely. *)
*) Laveleye sl. c. o mirovém zřízení Němců str. 86 sequ., o zádruhovém str. 415. Srv. Gierke II, 144 sequ.
Z těchto důvodů vyplývá, že RZ. proto není pravý, poněvadž se dovolává práva prvorozenského u Němců, kteréhožto práva u starých Němců v době Libušině nebylo. Také ve staré německé rodině právě tak, jako v české, o dění rozhodoval přirozený svazek pokrevní: všichni synové po otci dědívali. *)
*) Pro otázku naši je lhostejno, jestli u Němců synové všichni stejné části dostávali nebo nestejné; běží jen o to, zdali němečtí Chrudošové dostávali celou dědinu.
Nemohou tedy obráncové RZho ve výpovědi Chrudošově viděti pravých vědomostí právnických poměrů staročeských a staroněmeckých; naopak jeví se v ní omyl falsatorův, který byl právě tak chatrným právníkem, jako grammatikem a básníkem.
Očekávám ovšem známou námitku, že báseň není právním kodexem, že básník má volnosť komposice a slova. Obráncové naši dojista tímto správným výrokem si pomáhají, vykládajíce historicky, pokud možno, a svalujíce, čeho nelze vyložiti, na básníka. Avšak to je nesprávné užití správné o sobě věty.
Běží právě o to, mohl-li básník některé mylně historické údaje vytvořiti samočinně, o čemž ovšem rozhoduje ve všech básnách stejné pravidlo: dá-li se např. ukázati, že omyly nápadně se shodují s nějakými mylnými theoriemi, pak je pravděpodobnosť veliká, že básník theorie ty znal. Tak se má věc s RZ.: nelíčí správně věku, do kterého se hlásí, za to správně podává idee, která u nás o věku tom na počátku tohoto st. panovaly; a jak básně anachronismy určují svou dobu, tak i RZ., svými anachronismy spadá do st. XIX. Toho důkaz podáme v odstavci následujícím. § 8. Jeden z důvodů, které tak často slýcháme od obránců, jest, že prý před 1817 u nás nikdo tolik věcné znalosti neměl, ani míti nemohl, že by RK. a RZ. byl mohl napsati. Tvrzení to vyvráceno jest nejedním dokladem, jako např. faktum, že již 1808 známa byla "Tartarfürstin", že Hanka před 1817 znal některé zvláštnosti dialektu moravského atd. I ve případě našem věc má se podobně a důvod obránců jen dokazuje, že oni předně nerozumějí rukopisům, vidouce v nich buď mnohem více anebo zase méně, nežli v nich skutečně jest, a po druhé dokazují výrokem tím vedle neznalosti nových vědeckých bádání neznalosť literatury před 1817 a to literatury nejen cizí, ale i domácí!
O pravěku Čechův a Slovanů vůbec bylo psáno před 1817 u nás a jinde (hlavně v Rusku) mnoho; Hanka hlavním byl představitelem toho značného hnutí a specialně onoho panslavismu, který se jevil tehdy u nás. V literatuře domácí starým věkem Čechův a Slovanů zabývali se pilně Dobrovský, Dobner, Pelzl, Voigt a mnozí jiní; k tomu kronika Hájkova apod. spisy mnoho byly čteny: my teď, majíce Palackého aj., snadno zapomínáme, že před 1817 ony starší práce tak byly známy, jako nám jsou známy novější, a ve pracích těch složeno je všecko, co rkpech nalézáme věcného. O slovanských starožitnostech např. v jediných dějinách Karamzinových jsou bohaté zprávy, tamže zároveň je snesena obsáhlá literatura jednající o Slovanech. Vzpomeňme si, že v dobách těch známi byli Schlözer, Stritter, Raič a jiní a jiní a důvod obránců stane se smutným důkazem nevědomosti, která vlasť naši obestřela hustou tmou.
Toho důkaz zvláštní podám pro jeden z nejvážnějších případův ihned; neboť zejména o právních vědomostech RZ. se prohlašuje posud, že daleko přesahují vědomostí možných okolo r. 1817 falsatorů. Tak např. prohlásil ještě nedávno pan prof. J. Čelakovský (Nár. Listy 5. března 1886), že "před rokem 1817 a 1818 ... nikdo z historiků našich nemohl míti těch vědomostí historicko-právnických, jaké předpokládají básně RKho a RZho a že celá řada právnických slov, jež v těchto rukopisech přicházejí, tehdy známa nebyla". P. Čelakovský těm okolo 1817 křivdí: kdyby byl řekl, že dnes máme historiky a specialné historiky práva českého, kteří těch vědomostí nemají, pravdu by byl pověděl, podávaje toho sám důkaz patřičný; neboť každou věc a každé slovo lze doložiti z literatury před 1817 známé! -
Již tedy vizme známosti ty o českém zřízení zádruhovém.
R. 1807 upravovaly se zákony ve Vojenské Hranici a při tom se přihlíželo k zádruze. Téhož roku pak byly publikovány nové zákony hraničářské a v těch v III. hlavním dílu § 55 - 90, obšírně jednáno o zádruze (Von der Hauscommunion) a právo dědické náležitě je vysloveno. Tak čteme např. § 64.: "So lange die Hauscommunion besteht, haben alle Mitglieder derselben gleichen Anspruch auf das Vermögen des Hauses - -" Taktéž upraveno je dělení společného statku atd. *)
*) Zákony ty uvádí Jireček, Svod Zákonů Slovanských 1880, 437 seq.; Vaníček, Specialgesch. der Militärgrenze III, 199 sequ; Schwicker, Gesch. der Oesterr. Militärgrenze 1883, 234.
Již z tohoto dokladu vysvítá, že u nás před 1817 zádruhové zřízení slovanské známo býti mohlo.
Avšak i starší zprávy o zádruze byly okolo 1817 a známy byly - z literatury domácí! Dobrovský (!) ve Slavínu 1806 podávaje výpisky ze spisu Engelova "Geschichte von Dalmatien, Croatien und Slavonien" vyšlého 1798 uvádí (I. str. 62) o obyvatelích slavonských toto: "Ihre Gründe theilen sie niemals, noch gehen die Brüder auseinander, wenn der Vater gestorben ist, sondern oft vereinigen sich zwanzig Ehepaare (wovon jedes zum wenigsten einen besondern Verschlang im Hause hat) in einem Hause, meistens ohne Zank, unter der Oberleitung eines Stareschina, der zwar erwälet, aber gemeiniglich schon von seinem Vorfahren auf dem Sterbebette namentlich anempfohlen wird; zuweilen geschicht es, dass ein jüngerer, aber geschickter Mann, das Oberregiment führt ... atd." *)
*) Srv. Jordan, De originibus Slavicis, Vindobonae 174., I. cap. 13: De varietate opinionum super adventu Czechi et Lechi in Bohemiam. Registruje a recensuje všelijaké zprávy historiků praví o Kosmovi (str. 42): Recte paternae primae Czechi conditoris quasi dominationi universali substituit regimen particulare per familias divisum, ita ut quilibet in sua tribu et generatione (id est familia) aetate, moribus, opibus spectatior, rectorem in cadem sua familia egerit. - Zprávy takové lze snadno rozhojniti, kdyby toho byla potřeba. Upozorniti sluší, že o ustanovení hospodáře mluví se rozmanitým způsobem, a proto falsarius, nemoha si to vysvětliti, právě tuto věc si pletl .
Dovídáme se dále mezi jiným, že "ženy ruby strojá", že totiž mají "Flachs und Wolle in der Hand, um sie zu Kleidern zu verarbeiten" (str. 78), o mužích slyšíme ovšem, že v létě hlavně prací polní se zabývají atd.
Myslím, že po takovémto důkaze obráncové RZho utichnou, ač nebudou-li tvrditi, že u nás Dobrovského spisy se nestudovaly. - -
2. Ukázal jsem, že básník RZho zádruhové zřízení spojuje nejasně s patriarchalismem.
O původním patriarchalismu před 1817 falsator věděti mohl z Písma a z něho mohl per analogiam staré Čechy líčiti; co je v RZ. řečeno, je tak neurčito, že by tento výklad postačoval sám. Avšak v literuře cizí i domácí o patriarchalismu starých Slovanův a specialně i Čechů dosti bylo psáno před 1817. Tak např. Voigtův spis "Über den Geist der Böhm. Gesetze in den verschiedenen Zeitaltern 1788 i o tomto i o mnohých jiných (a specialně i právnických!) poměrech staročeských poskytoval dobrého poučení. Tam např. čteme na str. 12.: Die Slaven hatten ursprünglich eine gleichsam republikanische oder vielmehr "hausväterliche Verfassung" a vykládá se, co to znamená. *)
*) O starých Slovanech často citují se před 1817 zprávy byzant. spisovatelů, kteří povídají (srov. co níže z Prokopia položeno), že Staří Slované demokraticky nebo jak to tu Voigt povídá, republikánsky se spravovali. To posud vykládá se ve smyslu moderného demokratismu a republikanismu; ale již Voigt dobře se opravuje řka "oder vielmehr hausväterliche Verfassung". Dojista nesmíme si představovati, že u našich předků byla bůh ví jaká volnosť a politická svoboda; a) demokracia u řeckých a byzantinských spisovatelů užívá se ve smyslu nepříznivém: demokracie Řekům starým i novějším byla ústava poněkud anarchická; b) patriarchaism a specialně zádruhové zřízení eo ipso znamená v době staré tuhou vládu hospodářů nad čeledí. c) Faktum, že u Čechů, Poláků, Rusův atd. vyvinula se záhy tuhá monarchie, ba vlastně autokracie, nejlépe dosvědčuje, že naši předkové, pokud už byli politicky zorganisovaní, v dotčené věci málo se líčili ode všech ostatních národů.
Týž Voigt praví dále o starých českých hospodářích na str. 29: "Ein jeder Hausvater handelte in seiner Familie nach eigenem Gutdünken", což nám náš básník přeložil ve slova: "však ot svej čeledi vojvodí". A že hospodářové tito specialně "v sněmy slavny chodí", i o tom Voigt, dovolávaje se auktorit starších, falsatora mohl poučiti. Čtemeť na str. 28: "Von den eingentlichen Gränzen seiner (totiž praotce Čecha) obrigkeitlichen Gewalt meldet uns Cosmas nur so viel: dass er sich über die wichtigsten Angelegenheiten mit den Vornehmsten aus seinem Gefolge berathschlaget habe, und dass dieselben ihm, als ihrem Herrn zugethan gewesen seyn. (Senior, quem alii quasi Dominum comitabantur.) Hayek setz schon hinzu: Czech habe ordentliche Versammlungen der Hausväter zusammengeruft: (lubet cieri patres familias cum omni uxorum, liberorum, servorumque grege).
"Glava čeledina" taktéž z literatury časové falsariovi byla známa. Duchovský (Lucifer lucens non urens Pragae 1765 - polemický spis proti Dobnerovi - str. 110) má tento citat o Slovanech z Theophana "in Chronographia ad A. 590. Postera luce viri tres Slavinorum genere orti, nullo ferro vel gladio accincti, sed Cytharis tantummodo instructi a Romanis capti sunt. Unde traherent ortum vel moram facerent, Imperator rogare: Illi se genere Slavions, et ad Oceani limites habitare responderunt. Chaganum autem Legatos ad se misisse, et Tribuum Praefectos muneribus solicitasse, ut sibi suppetias adverus Romanos ferent: se vero a familiarum capitibus missos, qui cos apud Chaganum Excusarent .... Cytharas autem circumduxisse, in regione quippe ferri nescia natos, armis non assuctos retegere". ("varyto" + "vládyka".)
V odpovědi Dobnerově (Epistolae apologetica adversus Luciferum urentem non lucentem. Pragae 1767 str. 124) čteme: certe miro prorsus consensu in id unum conspirant (totiž oculati testes = současní historikové): Slavis veteribus olim praeter seniores populi familiarumque capita principes gentis non fuisse, neque ab uno homine gubernari morem habuisse, sed vixisse communi liberate, res omnes utiles vel difficiles in commune consilium deduxisse.
3. Básník RZ. i jinak pilně čerpal z literatury mu přístupné, jak viděti můžeme z dokladu pro banalný a nesmyslný verš: "Ký plzně-dle v sněmy slavny chodí." Pravím, že je to verš banalný: prosím, jen považme, jak nemotorno je říci, že hospodář chodí do sněmu k vůli užitku, když toho vyžaduje prospěch! Dojista takto sněmování nikde jinde nebylo sociologicky vyloženo. A odkud falsarius vzal takový verš?
V literatuře před 1817 často vyskytá se o Slovanech zpráva Prokopiova (de bello Goth. III.), která se dle zvyku doby latinsky podává takto: "Slavini et Antae non uni parent viro, sed ab antiquo in democratia vitam agunt ac propter utilitates et damna apud ipsos in commune convocari ("káže kněžna vypraviti posly") solent.
Český básník vzal si lat. "propter utilitates" a přeložil to do své staré češtiny chybným slovem, neboť víme, že plzně je utvořeno chybně.
Proč však falsarius skomolil pojmy Prokopiovy o staroslov. sněmování, toho důvod je asi tento:
Dobrovský(!) ve Slavíně (1806 I., 496) podávaje výpisky ze Stritterových, Schlözerových a Wagnerových spisů historických uvádí dotčené líčení Prokopiovo. Je zajímavo k lat. překladu přirovnati německý a srbský: "Die Slaven und Anten stehen unter keinem Monarchen, sondern sie haben, von alten Zeit her, eine demokratische Regierung. Daher berathschlagen sie sich über ihre Interessen gemeinschaftlich atd." V tomto něm. textě tedy pojem "propter utilitas et damna" jedním slovem všeobecnějším přeložen, totiž slovem: "Interessen". Srbský překlad Prokopiova líčení podán na str. 120. takto: "Slaveni i Anti ne jedinomu povinujutsja čelověku, no iz drevle obscim pravleniem žitelstvujut i potomu polzy i tščety u nich vo običe priemljutsja.." atd. Zde tedy máme původ monstrosního verše: německý překlad svedl falsatora, aby "propter utilitates et damna" podal jedním slovem a slovo to vzal z ruštiny nebo srbštiny a zabalil je falešným hávem staročeským. *)
*) Nejnověji jeden obránce rkpů vykládá "plzně-dle" slovenštinou takto: že prý buď podle lidnatosti nebo bohatosti své dědiny ve sněmy chodili, - zdá se tedy, že p. obránce k rkpům dělati chce komický kommentář (Ostatně dle = propter, nikoli = secundum.)
4. Tím parallely nejsou vyřerpány. I nesprávné "vojevodi" dá se literarně vyložiti. U Nestora v dobách Dobrovského *)
*) Jak známo, Dobrovský Schlözerovi poslal dodatky kritické (vyd. Schlözerovo V. 212), a tudíž právem smíme usouditi, že nejen Dobrovskému, ale i jiným Čechům Nestor byl znám.
u nás studovaného, čteme např. vyd. Schlözerovo I. 100: "kii kňažaše v rodu svojem". Dle kňážiť položil falsarius vojevoditi, obzvláště když Nestor na místě uvedeném (str. 99.) dříve vztahoval se k Polákům "živuščim o sobě i vladějuščim rody svoimi". Avšak kňažiť hodí se u Nestora a hodilo by se i k označení vlády hospodářovy nad zádruhou; neboť v době nejstarší, jak sociologie učí, pojem vůdce politického a kněze není ještě náležitě rozlišen, obě funkce ještě v jedné osobě se spojují, jak právě vývoj českého slova kněz ukazuje, označující v době nejstarší vládce-kněze, později vládce a teď kněze. A poněvadž v nejstarších dobách otec rodiny a patriarcha rodu svému byl i vůdcem i knězem, Nestorovo slovo i v RZ. by se hodilo na místo nemožného "vojevoditi".
5. Ukázali jsme, odkud falsor vzal své vědomosti o zádruze; ukážeme, odkud vzal své vědomosti o domnělém právě německém.
Mohl je míti z kroniky polského dějepisce Martina Kromera. Kromer totiž ve svém spise De Origine et rebus gestis Polonorum líčí na počátku 6. knihy velmi živě a názorně sedění sněmu (senatu), ve kterém Vladislav II. dovolává se německého práva následního naproti domácímu polskému.
Situace je tato.
Boleslav Křivoustý (+ 1139) rozdělil říši svým synům na čtyři úděly, nejstarší syn Vladislav, držící úděl krakovský, byl hlavou rodiny. *)
*) Sluší poznamenati, že pátý syn nejmladší zůstal bez údělu: příklad jak i ve slovanských státech v jednotlivých případech syn zůstal bez údělu.
Návodem své ženy, panstvíchtivé Kristiny, dcery něm. císaře Jindřicha V., usiloval o to, aby bratry své zbavil údělův. I popisuje nám Kromer scenu ve sněmě, jak Vladislav pánům polským úmysl svůj zjevuje: mluví proti českému, ruskému a ovšem i polskému právu, že prý se jim říše rozdrobuje a seslabuje; radí k prvorozenství; Kristina, účastníc se porady, dokládá, že prý v Němcích a v jných vzdělaných zemích zvykem a zákonem je pravidlo, "ut maximus natu in bona paterna succedat, caeteris fratribus paululum aliquid prae manibus det, unde vivant". Proti tomu pánové polští se vzpírají dovolávajíce se zákonů domácích a samého zákona přírody: udávají i politické důvody, že prý bratr bratru lepší je radou a pomocí nežli cizí atp. *)
*) Viz. vyd. Kromerova spisu z r. 1568. (Budiž poznamenáno, že v univ. knihovně jeden exemplář Kromerovy kroniky s Dubraviem v jedno je svázán).
Zde, trvám, je předloha pro Chrudoše. Máme zajisté sněm, na kterém kníže dovolává se naproti českému a slov. právu práva prvorozenství, práva to dle domnění dcery císaře německého; dcera císařova, žijící ve XII. stol., pro dosažení svých cílů směla se ovšem dopustiti nesprávnosti historické, mohla totiž říci, že právo prvorozenské v Němcích vůbec panuje, ale básník český VII.-IX. st. té chyby dopustiti se nemohl. Vždyť ani v době Kristinině právo to nemělo obecné platnosti u Němcův. (Kristina praví, že i v jiných vzdělaných zemích právo to platí, nejen v Německu.)
Falsarius mohl však i literaturou časovou ke věci býti přiveden. Ovšem dnes obránci nám namlouvají, že Hanka a jeho kruh byli lidé nevalně vzdělaní a nadaní; avšak to činí pouze proto, aby snižujíce dobu okolo 1817, domnělou krásu rkpův a pravosť jejich obhájili. Obhájcové křivdí době okolo 1817: nepravím, že na př. Hanka byl člověk genialný, ale tolik přece je vidno z činnosti jeho, že byl značně vzdělán a že měl mnohem více vědomostí, nežli většina dnešních obráncův.
I pravím tedy, že v literatuře před 1817 dosti bylo látky o starém věku slovanském a německém a že zejména v době té rozbíralo se právo dědické a nástupní vůbec. Mezi historiky právními otázka o prvorozenství atp. tehdy byla materia trita. Již 1778 vyšly dějiny německé posloupnosti - (Fr.Ch.J.) Fischera, Versuch über die Geschichte der teutschen Erbfolge 2. sv. - ve kterých věc všestranně se uvažovala. Dle Fischera je právo na půdu všem lidem stejné a původní, dokládá se pro to zpráv o nejstarších národech a národech barbarských; dokazuje pak, že z agrárního kommunismu vznikla přirozená posloupnosť: rodiče přijímají děti dle přirozeného práva na půdu jako spolumajetníky a tím dostává se jim po smrti dědictví; toto však není výrazem nějaké zvůle rodičů, nějakého privatního práva, ale výrazem původního, přirozeným právem posvěceného kommunismu (agrarního). I Němci, vykládá Fischer, rozdělili se původně o půdu dle rodů kommunisticky, a z toho kommunismu vzniklo později právo prvorozenství dvojím způsobem: a) kdy ještě místa bylo dosti, jeden - nejstarší, někdy i nejmladší - podržel sídlo otcovo, druzí snadno si našli pozemky jinde. b) Hlavně však vyniklo z původního kommunismu: kommunism nebyl by ani možný, kdyby se pořádek neudržel nepřetržitý a to jest jen tím možno, když jeden dostal větší právo; že jest to právě nejstarší, je přirozeno. Mladší bratři prvorozenstvím nikterak nebývali zbaveni svých podílů. Fischer se domnívá, že k Němcům primogenitura dostala se od Francouzův a učí, že ještě na počátku XII. st. nebylo všeobecným právem, naopak bylo prý dělení ještě mravem obecným.
Vedle Fischera mnozí právníci z konce minulého a počátku tohoto st. dědění vykládali z původního kommunismu agrarního; proti nim postavili se zase druzí a hlavně J. Fr. Runde, svou dobou vynikající auktorita právních dějin. Runde popírá mínění Fischerovo aj. rozhodně - ač neupírá, že by původně nebyl býval agrarní kommunism - uče, že německá posloupnosť při dědění pozemků prýští z povinnosti vojenské, že totiž jistota rodiny hlavním cílem byla rodiny staroněmecké.
Proč to vykládám?
Trvám, že pro vznik RZho to faktum dosti je závažno, že se před 1817 mezi právníky o těchto theoriích pilně jednalo, Hanka i Linda studujíce práva dověděli se a dověděti musili, že německé dědické právo se vyvozuje od jedněch z původního kommunismu agrarního, od druhých ze zřízení vojenského, že tedy jedni důraz kladli na práci hospodářskou, druzí na ducha vojenského, který se Němcům už tehdy často přisuzoval. U nás v době té chválila se holubičí povaha slovanská, - falsarius snadno, řekl bych ex cathedra, pro opus své měl pokyny. I budiž ještě konstantováno, že Rundeovy učebnice - Grundsätze des allgemeinen deutsche Privatrechts - na něm. universitách od roku 1791 - 1829 v 8.nbsp;bvyd. pilně se užívalo. (V. u Runde § 651 a častěji.) § 9. Také ostatní věcné i slovné části RZho snadno lze konstruovati.
1. Mezi jiným např. bylo řečeno, že i v dobách historických spory o dědictví na sněmích se vyřizovaly, že tedy i v tom jeví se konkretná znalosť právnických poměrů staročeských. Proti tomu jsem již uvedl (Athenaeum str. 190), že Herder, líče ve své básni "Fürstentafel" svádu dvou českých rolníků, dojista nechtěl tím říci, že se podobné pře v Čechách v VII. stol. rozřešovaly před plným zemským sněmem. Herder užívaje Hájkovy kroniky utvořil si sněm jako básník. A podobně i básník RZho Hájkem doveden byl k názoru, že již v nejstarších dobách byly "slavné sněmy"; Hájek totiž v nejstarších dobách má sněmy: tak např. hned za Libuše byl "sněm o kníže", Hájek má i "Libušin soud" atd. *)
*) Podobně nekriticky (anachronicky) vede si např. Veleslavínův Kalendář historický str. 2.: Krok z rady Lecha knížete polského volen za kníže české na sněmě Vyšehradském léta 345. Unbsp;bJordana, De originibus Slavicicis čteme na str. 43: Krokus, tamquam vir in tota natione excellens, ex arbitro familiae in arbitrum gentis ... praetoriamque juris dicundi atque compromissoriam communis utilitatis promovendae potestatem adeptus est; quam et in filiam natu minimam ... transmisit. Atp.
Takových anachronismů Hájek mohl se dopustiti, neboť měl před sebou sněmy vyvinuté, nikoliv však básník doby Libušiny. Tehdy spor o dědictví nemohl hned v první instanci přijíti před soud na sněm zemský; neboť staré zřízení rodové nutně s sebou přinášelo, že se obyčejné spory vyřizovaly v radě hospodářů (starostův). Ovšem v době Libušině Čechy ani tak centralisovány nebyly, že by vladykové se scházeli ze všech končin - pozdějších Čech! *)
*) Herder ve své "Fürstentafel" (Athen. str. 270.) správněji Libuši nám představuje sedící na louce ve kruhu dvanácti pánův.
Také jest na uváženou, zdali se zemský sněm svolati mohl officialně, když sestra obou bratří privatně Libuši o při něco pošeptala atd.
2. Libuše v RZ. nesprávně se nám představuje jako kněžna; Kosmas, Dalimil, Hájek aj. dobře postihli osobnosť její, jakožto věštkyni především a nikoli jako panující nade všemi Čechy kněžnu. Hájek z ní ovšem anachronicky udělal kněžnu a proto i falsarius nesprávně mluví o kněžně a o "otně zlatě siedlě"; znamená-li "zlaté sídlo", "stól oteň v slavně sněmě", pak zase dopustil se anachronismu; zlatý prestol mohli míti knížata, nikoliv hospodářové prvých českých rodů. Ve v. 25. se falsarius podřekl: správně dle Hájka mluví jen o Libušině "dvoře".
3. O theatralnosti "Libušina Soudu" a o nesmyslném sněmování už mluveno (Athenaeum str. 288.). Nejasnosť a neurčitosť jeho povšechná tímto rozborem je dokázána.
4. Ostatní část "Sněmu" snadno lze konstruovati s malou znalostí ruštiny, polštiny a slov. jazyků vůbec. Slova pachať, plzně, pravda (dle Šafaříka i) pochvaliti jsou vzata z jazyků těchto.
"LIbušin Soud" znám byl falsatoru z našich starých kronik, spor o meze a dědiny dle Hájka, Dalimila, Kosmy atp. je pracován.
Další parallely k RZému byly již podány v Athenaeum str. 206.-212., 265., 266., 270.
Terminologie právní - mnoho jí není! - pokud je česká, před 1817 známa byla obecně. Dochovalať se např. ve kronice Hájkově a ve spisech jiných, v Čechách vždy čítaných, jako např. u Veleslavíny aj. *)
*) Veleslavínovy Silva Quadrilinguis a Nomenclator Quadrilinguis mají všeckny termíny RZho české - (ruských a polských ovšem nemůže míti!); srv. v posledním spise v části nadepsané: De familia et cognatione, De dominio et servitute a hlavně De rebus judicialibus et ad scientiam juris spectantibus. ("Desky právní dřevěné", "losní nádoba", "vládnutí statkem" atp. je tam, ovšem i u Hájka aj.) Že konečně i Všehrdovy rkpy byly známy v. Procházka, Miscellaneen der Böhm. u. Mähr. Liter. seltener Werke und verschiedener Handschriften, 1785 I, 2, str. 819. Ostatně falsarius nemusil se uchylovati do daleké minulosti: vždyť přece měl z r. 1808 Thamův "Okus českoněmeckého právnického a jednatelského slovníku atd." v němž co potřeboval, všecko najíti mohl, vyjmouc ovšem terminy jinoslovanské, jichž falsarius k českým připletl. Tam má pohanění, výpověď i popraviti (= einem richten, dle toho tedy: na popravu ... ustaviti pravdu), při ustaviti odkazuje se k ustanoviti, nález, dědina (= liegendes Grund) atd. atd. Vůbec pak Thamovy Slovníky dostatečným byly zdrojem slovesného poučení.
Vůbec pak lze celý RZ. do nejmenších podrobností věcných a slovesných z literatury před 1817 obecně známé konstruovati snadno - netřeba k tomu nic jiného než spisy prohlížeti a ovšem věděti, oč běží. *)
*) Do jakých podrobností se při konstrukci jíti může, ukáži ještě na jednom příkladě. Právníkům okolo 1817, jako nynějším, známo bylo, že Němci svá stará práva básněmi v paměti si udržovali: když Němci, proč ne i Čechové, pomyslil si falsarius a udělal nám "Sněm". (O básnických zprávách starého práva byly monografie a v učebnicích o věci se jednalo; v. např. Selchow, Elementa Juris Germanici privati 1775 § 25.)
Prof. Goll ve vyšlém právě spise: Historický Rozbor atd. str. 72. - 74. uvádí k Libušině Soudu z Hájkovy kroniky tyto parallely:
"Hned v krajině Charvatské byly neustálé vády o meze i dědiny mezi příbuznými. Anbsp;bproto Čech a Lech spolu se o to snesli, že se vystěhují s dětmi, přátely a příbuznými ... Za nimi pak jeli ... hrabata a páni z té Charvatské země znamenití (srv. jenže pride s pleky s Čechovými). Ouředníci a správce lidu jich na každém noclehu zemi, která by úrodnější byla (srov. v sieže žirné vlasti) ohlédovali ... A tak přišli do země Boemův. (Viz "O pojiti a počátku národa českého.")
Po smrti Čechově zvolen za soudce lidu a za správce Krok ... "Bratři dva vlastní, jenž byli také z rodu Čechova" Supan a Turesk založili Tursko. Tu se - Hájek zná i rok; 671 - stala sváda o pastvy mezi čeledí bratrů předřečených. "Supan jako starší bratr nestyděl se mladšímu toho dvora postúpiti ... I založil sobě dvůr jiný (1. 2 b.) *)
*) R. 683 za Kroka dle Hájka založen nový hrad Psáry, pozdější Vyšehrad. K tomu vyhledána jedna dosti vysoká a široká hora, která měla nad řekú příkrú skálu. (sr. píseň pod Vyšehradem.)
R. 685 nalezeno poprvé zlato. Dva bratři oznámili Krokovi, že nalezli mnoho drobného zlata, kteréžto z písku (srv. zlatopieskú glínu) vodou vypravše, ohněm v hromadu spustili (l. 4 b). Za Libuše jiní dva bratři nalezli stříbro v krajinách západních (l. 7 b. Tedy tam, kde teče Mže stříbronosná).
Po smrti Krokově země rozdělena mezi dcery jeho, ale že Libuše byla nejmoudřejší, "všichni v svých potřebách a rozepřech k soudu Libušinu se utíkali a za nález spravedlivý žádajíce prosili". Lid a starší shromáždivše se na tom zůstali, "aby Libuše, dcera Krokova, jako mocná kněžna je soudila" (l. 7 a). Zvolení Libuše za kněžnu klade Hájek do r. 715.
Nejednou se u Hájka vypravuje, jak všecko množství lidu českého se k Libuši sešlo, tedy na sněm. Tak r. 720 (l. 8 b) Libuše shromáždění oslovuje: "Moji věrní milí! ..." (srv. moji kmeté ...). Toho času povolala znamenitějších, žádaje rady jich a pomoci, jak by lid spravovati měla. I přidáno jí pomocníky některé k správě země dvanácte počtem, z nichž přední slul hrabě Vršovský, "tak aby on i oni radou Libušinou se spravovali a jejímu soudu poddáni byli". *)
*) Tito zemané či vladykové Hájkovi podobají se lechům básně.
A ti všichni od spravování země zemané sluli neb také vladyky. Mezi dvěma zemany bytem v Chuchli vznikla sváda o meze a dědiny ..." Nebyli to rodní bratři, neslují Šťahlav a Chrudoš, než Milovec a Rohoň. Než aspoň Chruda najdeme na místě jiném (l. 58 a). Úloha Chrudoše připadla Rohoňovi. Když Libuše "na vyšší místo vstúpivši" na koberci se posadila, a tohoto dědiny odsoudila, víme, jak se zachoval, a víme též, co kněžna "jeho nesmírné hanění v své uši slyšéci" ("slyšeste zdé poganěnie moje") odpověděla (l. 9 a). *)
*) Sr. Die ältesten Denkm. str. 84.: Der fabelhafte Hájek ... folgt übrigens fast wörtlich dem Cosmas, der wohl in diesem Punkte seine einzige Quelle gewesen ist. - Kosmas: contumelia; Hájek: hanění; L. Soud: pohanění. - Potom v kronice následuje popis jiného sněmu "o kníže", při čemž Libuše se posadila na vysoké stolici (sr. stól oteň v slavném sněmě) kobercem přistřený. Vnbsp;břeči své vytýká Libuše lidu, že dal v zapomenutí všecka slova veleslavného knížete svého, jenž jej uvedl do této země, "Ó nebožátka" (sr. Beneš H. v. 13: dajte, ubožátka ...) sprostná a zuřivosti plná, proč před životem k smrti utíkáte ..." (l. 10 a).
Hájek počátek desk zemských klade již do doby Nezamyslovy, o němž (l. 23) vypravuje, že "rozdělil zemi, hory a lesy a každému z vladyk a zvláště mocnějším, kteří více čeledi mají, nětco té země udělil. S volí lopotuov kázal to Nezamysl pro budoucí paměť na dskách dubových zapsati".
Ještě staršího původu jsou Hájkovy knihy obsahu právního. K r. 876 (l. 56 a) *)
*) Srv. Dobrovský ve W. J. 1824, str. 103. Na Hájkovu kroniku Dobrovský několikráte upozorňuje. Dnes, jak se zdá, i tento článek Dobrovského jest zapomenut.
vypravuje Hájek, že k radě zemanův kníže Hostivít bratru svému Mstibojovi udělil knížetství Zlické. Při tom mezi bratřími, kteří před tím byli ve sporu, zavřen mír a učiněna smlouva dědičná. "Takové narovnání a smlúvu tu zemané kázali jsú pro budoucí paměť a zachování pokoje v knihy pamětní zapsati, tu kdež jsú práva od předešlých knížat, totiž od Přemysla a od Libuše i jiných popsána byla. To zapsání stalo se skrze Rosana, žáka (tištěno: Rosanažyaka) a pisáka velmi opatrného na knihách telecích dskami dubovými upevněných, kteřížto spisové věcí zemských velmi pilně a opatrně v jednom tvrdém sklepě *)
*) Srv. Vyšehrade tvrd. Mimovolně si vzpomeneme též na vypravovaní Hankovo "Bylo to dne 16. září, co sem poklad ten v Králové Dvoře ve sklepě v kostelní věži ... našel."
před božnicí chovány a ostříhány byly. Starší lopotové toliko od nich klíče měli."
Libuše dar prorocký zdědila po otci. Krok byl "věštec". Na svých věštbách mnoho přezvěděl od duchův, zvláště o věcech budoucích. I kázal to sepsati a dcerám svým dal to schovati (l. 4 a). Libuša, nejmladší dcera Krokova, byla dívka (srv. dievčie ruka) velmi opatrná a mnohé věci budoucí, když toho potřeba kázala, oznamovala (l. 5 b).
Libuše při svých věštbách nevystupuje sama. Tak hned při první věštbě, jež se popisuje k r. 710 (l. 6 a). Znbsp;bponuknutí duchuov věščích a pojavši svých deset panen a odebrala se s nimi na jedno místo široké tu, kdež Cidlina v Labe vchází, a s koně svého sedši do hustých tesuov vešla. Tu založen hrad i město Libice. Při věštbě na Petříně r. 713 (l. 7 a) Libuše sice také své panny s sebou pojala a rozkázala těmto svým služebnicím veliký oheň udělati. "Ony vuoli a rozkaz paní své vyplnivše od ní se uchýlily. Tu ona přistoupivši k ohni mnohé a rozličné oběti duchuom věščím (jakž od nich naučena byla) činila, a od nich vzavši odpověď více na Liběhrad založený r. 712, se nevrátila. Ale na dědictví otce svého přijevši, to jest na hrad Psáry, *)
*) Potom Vyšehrad zvaný.
všem, že tu bydliti chce, zjevně pravila.
Roku 714 při věštbě na hradu Psárech, při které Libuše usedla na nejvyšší skále před svými pannami, mnoho o tom hradě budúcího oznamovala. "Ale že její pisák na ten čas přítomen nebyl, protož mnoho, ježto by bylo hodné paměti, což tu bylo mluveno, dáno jest v zapomenutí". Jen to se ví, že rozkázala, aby hrad na dál slul Libín. "Služebnice její Smilka, Duobra, Vlastimila, Nastavila" všemu lidu rozkaz paní a kněžny jich oznámily (l. 7). Roku 717 Libuše prorokovala o hradu Pražském, "všecko to kázavši pisákovi svému, kterémuž Zyak jméno bylo, slovanskými literami a slovy na korách březových k tomu připravených popsati a služebnici své Vlastimile pro budúcí paměť dala to schovati. R. 730 Libuše věštila nepřátelství Vršovců proti Přemyslovcům. "Služebnice, když sú se s svú paní na Libín navrátily, všecko to oznámily pořádně knížeti Přemyslovi, kterýž podiviv se tomu, rozkázal to v listy památné zapsati. R. 733 Libuše stojíc na jedné vysoké na řekou Vltavou skále věštbami oznamovala, kde by v tajných místech kovové, stříbra neb zlata položení své měly. Před smrtí Libuše služebnicem svým Vlastislavě a Častavě i jiným nohsledám hojnou mzdu za službu zlatem i stříbrem vyplatila" (l. 15 a) ...
Svrchu jsme slyšeli o desíti pannách, potom uvedeny čtyři jménem, ke konci se vytýkají jen dvě ... *)
*) Vladislava jest - Vlasta dívčí války či, jak Hájek píše, Vlásta.
"Dvě věglasně děvě, vyučeně věščbám vítězovým; u jednej sú desky pravdodatné" jedno z nejzajímavějších a (dle Aelt. Denkm. 96) nejtemnějších a k výkladu nejobtížnějších míst Lib. Soudu nabývá místy z Hájkovy kroniky vybranými něco světla." -
Na shodu Lindovy Záře nad pohanstvem nebo Václav a Boleslav (vyšlé tiskem 1818) Šembera upozornil prvý. Nás tu zajímá asi toto.
Předně boj Slovanstva pohanského s cizím náboženstvím, kterýžto boj se vede mezi dvěma bratry, Václavem knížetem a Boleslavem. Boleslav, zavraždiv bratra, stává se křesťanem a tak Slovanství zavládne ve formě křesťanské; Václav představitel cizího názoru světového zabit je Boleslavem Slovanem: Slovan opanuje stav se křesťanem.
Spor bratří Domar a Radov opakuje se ještě v malém; (str. 137.) Václav kníže po Šalamounsku je rozsuzuje. Také je spor jiný mezi dvěma otci, které stařičký Charon usmíří (str. 7.).
Čech je "vojvodem" (str. 1.) a proto "každý otec byl vůdcem rodiny své, každý praotec svého potomstva". ("Však ot svej čeledi vojevodí.") "Otcové panovali nad svou rodinou, nad otci panoval vojvoda Pražský s Vyšehradu slavného, z otců každý mu byl radou." (Slovo "otec" tu ustáleno v terminus označující patriarchalism; otcové ti pak "v sněmy slavny chodí", jak vidíme v L.S.) Dotčeným dvěma bratřím, Domarovi a Radovu otec umírající zanechal dva koně "na stejnosť" (str. 137.) ("jim v jedno vlásti").
V jednotlivostech mnoho je shod. Předně popis Vyšehradu (str. 56.); Libuše je kněžnou samovládkyní (ibid.); popis soudu (str. 65.). Srv. Dívky bělorouché (str. 12.) = kněžna v bělestvúci rizě. Vojvoda Čech ... postavil sem tohoto Boha přineseného za trojími horami a přes čtyry řeky = "jenže pride s pleky Čechovými ... přes tři řeky". "Libuša samovládkyně měla hojné dvorstvo dívek, a jen ženštiny panovaly nade vším a vláda jejich byla povahy jemné" (str. 49.) = dievčie ruka na vy k vládě slaba. "Libušino sídlo: veliká okna do oblouků" (str. 57.) = vlastovica ... sěde na okence rozlořito Lubušině otně zlatě siedlě". Ratibor v Záři i RZ. se zjevuje atp. Konečně nalézáme v obou básních četné rusismy (v Záři: zdravstvuj, pobědonosný atd.); ovšem jsou v Záři mnohé poklesky grammatické, některé jsou i v RZ. (Šembera str. 65). V celku pak je tu i tam týž způsob básnický: epitheta jsou podobná, v Záři je totéž nechutenství ve tvoření adj. složitých (širokovládný Svantovit atd.), které RZ. (i RK.) charakterisuje atd.
"Záře nad pohanstvem" i RZ. výrazem jsou onoho panslavismu více literarního nežli politického, který v Čechách uzrál teprve na sklonku minulého a počátku našeho stol.; oba plody vznikly snahou, dáti nám Čechům starou kulturu, kulturu co možná vyšší nežli měli tehda okolní národové, hlavně Němci. Domnělou kulturu "Záře" i RZ. nesprávně, nehistoricky vyličují způsobem stejným, stejnými na mnoze slovy, že nelze než souditi, že Záře i RZ. působily na sebe vzájemně: buď znal Linda RZ., nebo básník RZho znal Záři, anebo konečně Linda zbásnil i RZ.
Resumuje-li se všecko, co v tomto rozboru a jinde proti RZ. správného bylo řečeno, vyplývá z toho nevývratná pravda, že RZ. je podvržen.
1. Sociologicky nelze ho držeti;
2. grammatika zavrhuje mnohá chybná rčení (Athen. 154-159, 192, 252 atd.);
3. parallely k němu ze mnohých spisů dob velmi různých jsou tak četny a porážející, že lze věcně i slovně konstruovati RZ. celý;
4. obzvláště také, jak u RK., smutná shoda Hankových omylů grammatických proti němu mluví (Athen. 159);
5. palaeografové unisono prohlašují jej za hotové monstrum (Athen. 247) a
6. konečně i aesthetika veliké krásy a poetické síly v něm nevidí (Athen. 288).
Rukopis Zelenohorský je falsum.

II

Tak a podobně, jak pojednal jsem o zádruhovém zřízení RZho, bylo by lze o všech ostatních otázkách sociologických pojednati a dokázati, že básně RKho a RZho nepodávají nám správného obrazu doby, kterou doličovati chtí, a že vědomosti reálné čerpány jsou vesměs z literatury okolo 1817 obecně známé. Toho mnohé důkazy byly předneseny ve statích předchozích, hlavně ve článcích p. Vančury a Vlčka a v četných parallelách věcných i slovesných.
Specialně vytýkám ještě tyto všeobecnější záhady sociologické, jimiž podvrženosť rkpů, pokud ovšem sociologie rozhoduje, vychází najevo. § 10. V básních není ducha mythického, jakého ve všech starých básních nalézáme. O tom jsem promluvil již při rozboru aesthetickém (str. 283., 287.)
1. O bozích starých máme jen plané referaty, nikde bohové ti k lidem nejsou v tom poměru, ve kterém u pohanů bývali. K tomu přistupuje okolnosť, že bohové ti jsou anonymní; jen jména Mořeny a Vesny se vyskytují, jména ta však 1817 byla známa. *)
*) O slov. mythologii již před 1817 pilně se psalo; tak např. vyšel 1804 v Gotinkách od Rusa Kajsarova Alfab. Slovník mythologický; tam mezi jinými bytosťmi popsán je Don (dle něho Vetava může býti zosobněna), je tam Marzana; Dobrovský zmiňuje se ve svém referatě o českých běsích a vykládá co na Moravě je Mařena. Srov. Dobrovského Slavín 1806, 401. v. Bienenberg Gesch. d. Stadt. Königgrätz 1780, I, domnívá se, že Slované spalovali mrtvoly jako Němci (str. 46), podává seznam slov bůžků (str. 47.) atp.
Snad jediného "Třasu" se básník odvážil, ale k tomu odvahy veliké třeba nebylo, protože to není nic než personifikace obyčejného pojmu biblického, podobného ke "Strachu".
Proti anonymitě bohů nesmí se namítati, že snad křesťanští spisovatelé jména vynechali: a) kde se tak ve středověku dálo, nahrazovala se jména pohanská křesťanskými; b) vidíme z celé osnovy básní, že tam pro působení bohů místa není a že tedy nic není vynecháno a skomoleno.
Obětování jalůvky "v Čestmíru" a obětování zbraní nepřátel pobitých atp. náboženské obřady všem národům byly společny a proto v nich nic specificky staročeského viděti nelze. O spalování mrtvol platí totéž.
Mimo to však o všech těch a podobných předmětech okolo 1817 každý se mohl dobře poučiti. Tak např. bylo známo Dobrovského pojednání o spalování mrtvol u starých Slovanů 1786; u Hájka, Nestora aj. o věci dosti se lze dočísti. *)
*) U Nestora, vyd. Schlözerova I, str. 124., čte se, že mrtvého "sžigachu" srv. doniž, mrtev "nesžen" Čestm.
O obětování zbraní dovídáme se, že Štětínští Slované desetinu kořisti a všecky zbraně pobitých nepřátel dávali do chrámu (Vita St. Ottonis.) atd.
V jednotlivostech všude prozrazuje se falsarius. V "Čestm." ku př. (v. 136): nezjařte se bozi svému "sluzě" odpovídá více křesťanskému (a židovskému) nežli staroslovanskému názoru; tolikéž "oběť" nesvědčí pohanovi atd.
Hlavně však postrádáme charakteristické pověrčivosti a naivnosti starého názoru světového a odpovídající mu básnické pohádkovosti epické. Přečtěme si jen např. Kosmu, chceme-li poznati, jaký duch panoval v době staré! Kosmas, ačkoli je křesťan a na dobu svou velmi vzdělaný člověk, pevně věří v čáry dokazuje, že čarodějnice mohou předvídati atp. Po tom všem v básních našich není ani stopy. Kdyby Záboj, Čestmír, Libušin Soud atd. byly povstaly v době před Kosmou - Kosmas + 1125 - musily by v nich býti stopy toho podivného ducha; ale nejsou. *)
*) Ještě v Dalimilu máme ducha mythického; na př. Sv. Václav zjevně se Čechům ukázal a k boji dodává jim srdce. Sv. Václavovi za živa připisuje divotvornou moc, jakou i jiní národové králům svým připisovali atd.
Netvrdím ovšem, že by básně ty měly býti skladištěm mythologickým, ale nějaké stopy v nich býti musily. Jaké by stopy ty býti měly, lze ukázati na příkladě: kdo prohlížel Hájkovu kroniku, usmál se nad dřevorytinami, a obzvláště nad anachronickými rakvemi s křížkem, jež vidíme hned při pohřbu praotce Čecha. A podobné stopy musili bychom nalézati v RKském a RZském, kdyby to byly památky staré; ale nenalézáme jich. Kdyby totiž křesťanští spisovatelé z pohanských básní byli vynechávali zřejmé a výslovné vzpomínky pohanské (jména bohův atd.), byli by tam zanechali nějaké památky podobné rakvím Hájkovým: jako z těchto projevuje se křesťanský rytec XVI. stol., tak má se v RK. a RZ. projevovati křesťanský přepisovač XIV. i pohanský básník IX. věku. Ale neprojevuje se; za to prozrazuje se básník, který žil okolo 1817.
Podstata a vývoj náboženství téměř dvě stě let pilně se studuje, a věc dnes tak je prozkoumána, že jen ten může tvrditi, že některé básně RK. a RZho psány jsou duchem pohanským, kdo v otázce té nemá náležitého vzdělání. Nepochopuji smělosť, s kterou u nás o věci opovažují se mluviti lidé, kteří každým slovem prozrazují svou nevědomosť; avšak děje se tak a nevědomosť slaví dnes u nás orgie, - doufejme jen, že brzy bude po slavnosti.
2. O křesťanském duchu "Jaroslava" také již dosti bylo pověděno (str. 285). Zde jen slovo o domnělém zápase pohanství a křesťanství, který prý se zračí v "Záboji". Není-li duch pohanský náležitě vystižen, a není-li v básních žádného ducha křesťanského, pak ovšem i zápas pohanství se křesťanstvím dobře vylíčen býti nemůže.
Kdyby v Záboji skutečný byl ohlas nepřátelského nárazu dvou názorů světových, pohansko-slovanského a křesťansko-německého, musili bychom se v básni dočísti o něčem více nežli o jednoduché půtce Záboje s Luděkem. A nic více v Záboji není nežli prostý údaj, který se hodí do všech dob, do všech končin a ke všem národům. *)
*) To Palacký z počátku dobře poznával (v. níže).
Kdo věděti chceš, jak Slovan-pohan zápasil s Němcem-křesťanem, přečti si jen Helmholdovu kroniku o Slovanech a poznáš, co je boj dvou náboženství; a kdo ještě i potom budeš tvrditi, že Záboj psán je duchem pohanským, můžeš tak činiti, ale nečiníš tak jménem vědy a rozumu. Vždyť v takovém boji by se nám líčiti musily charakteristické stránky, kdežto v Záboji se popisuje boj, v němž o náboženství se jen mluví; nic se neděje, co by s náboženstvím přímo souviselo. Za to jeví se v boji moderný pocit vlastenecký, a kde se zavadí o náboženství, tam se to děje způsobem nesprávným, jako když dvakráte polygamie se staví do popředí. *)
*) Srv. co o "lubicích" a polygamii řečeno na str. 287. Atd.
To uráží tím více, protože se to příčí jedné z nejpěknějších stránek charakteru českého. Myslím totiž, že staří Čechové měli náboženský cit velmi hluboký a opravdový; to vidíme z dějin našich, ve kterých jsme právě náboženským vývojem nejplatněji vynikli a tuším že i studium přítomnosti k témuž úsudku vede, který již dotčený Helmhold pronesl (I., cap. 1.): "Boemia habet ... viros bellicosos, plena est ecclesiis et religione divina".
V Záboji není pohanského ducha a není ho nikde v rkpech našich. Kdyby tam byl, nebyly by se nám básně dochovaly, jak p. Vančura i Vlček ukázali. Považme např., že Němci mající tak bohatou literaturu starší, literaturu prostonárodní i umělou, z dob pohanských nedochovali téměř ničeho a že jim mezeru tu, právě jako u nás, falsum - Ukolébavka - mělo nahraditi. Ze st. IX. Němci mají pouze tzv. Merseburgské čarování; podobně ani Francouzi ani Angličané, ani Rusové, ani Srbové neuchovali si památek z doby pohanské, neboť křesťanská censura památky ty důsledně ničila; Skotsko na př., od Říma mnohem odlehlejší, své národní písně ani v nepřístupných horách nezachovalo v původním znění, pouze ve křesťanské recensi: my jediní Čechové v tom jsme výjimkou? Ovšem si mnozí na tom zakládají, že stojíme pro sebe majíce ve všem samá unica, - to však je luzná myšlénka pro nevyspělé jinochy spokojující se takovýmto "vlastenectvím", hlouběji myslícího to znepokojuje, neboť vidí v tom pouze snahu, aby propasť mezi národy se rozšiřovala. Věda ukazuje nám, jak ve hlavních rysech všude týž byl vývoj a naše "vlastenectví" (?) předpisuje, abychom se co možná isolovali! -
RK. nemohl ve XIV. století ani básněn ani opsán býti: v té době připravovala se u nás reformace a v té době vzdělaný Čech - básně RKho jsou básně umělé! - básně ty by byl opsal neřku-li udělal? Století, které nám dalo spisy Štítného, které připravilo a odchovalo Husa - to století bylo by si libovalo v pohanských básních? Je smutno, že v české vědě taková otázka ještě se smí postaviti. § 11. Básník RKho a RZho neměl konkretné znalosti starého věku.
Ukázal jsem již (na str. 291.) na neznalosť bojovného života starého. Popisy bitev a výprav válečných jsou mnohdy až dětinské. *)
*) I Palacký doznal, že tak, jak Čestmír líčí, v Čechách žádné tvrze nebylo dobýváno. Mezi důvody totiž, že Záboj a Čestmír složeny jsou od téhož básníka, jest i tento: "Wir finden darin dieselbe Unbestimmtheit des Schauplatzes der Begebenheiten, denselben Mangel einer festen historischen Grundlage und vollendeter Umrisse; Záboj u. Slavoj wiederholen sich in Čestm. u. Vojmir u. die Belagerung der Burg Kruvojs ist in einer Art dargestellt, wie sie unseres Wissens in Böhmen sonst niemals versucht wurde" ...(W. Jahrb. 1829). O válečné výpravě v Čestmíru Komárek napsal ČČM. 1868 tak ostrou, ale případnou kritiku, že se jen diviti musíme, jak článek ten se dostal do Musejníka a jak pisatel jeho v RK, mohl věřiti. Je to ovšem poučný doklad, jak zvolna se šířilo poznání, že básně RKho a RZho jsou hluché květy, ba květiny jen papírové ... Článek Komárkův v té příčině zasluhuje povšimnutí!
Vedle neznalosti bojového způsobu starého podezřelá je i ta okolnosť, že rekové našich písní a hlavně knížata nemají družiny: jak krásně v ruských a srbských písních, starých i novějších, slovanská povaha jeví se v přátelském poměru vůdce s družinou! Náš básník líčí jen knížata a vůdce osamělé maje ovšem moderné poměry na paměti. *)
*) Družina knížecí dobře se hodí k původnímu zřízená společenskému, jaké se jeví u Slovanů v zádruze, artelích atd. - O politické funkci ruské družiny knížecí poučí Solovjev v Dějinách ruských. - I němečtí hrdinové a knížata mívají družinu; viz Hanel l. c. str. 90.
V podrobnostech dále mnoho je podezřelostí. Už Fejfalík na př. velmi dobře ukázal, že básník Ludise neznal zvyků rytířských; slova "král", "helm", "tábor" prozrazují falsatora atd. atd.
Slovem: ve všem básně RKho a RZho vymýkají se době, do které se hlásí, zato však dobře se hodí do doby nové.
Končím.
Z celého rozboru je vidno, oč vlastně při rkpech našich běží, - o to, kritickým okem dívati se na vývoj a byt národa českého a rektifikovati mnohé nesprávné theorie a přede vším chybné ponětí o starších dobách naší historie.
O rukopisy K. a Z. vůbec ve sporu nynějším tak nešlo, jak o to, máme-li se zhostiti literarní korrupce, má-li v Čechách panovati svobodné myšlení. Svobodou myšlení však rozumí se u vzdělaných národův už dávno něco více nežli škádlení kněží a šlechty.

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná