A T H E N A E U M
listy pro literaturu a kritiku vědeckou
Ročník III.  Číslo VI. (15. březen 1886)
Strana 215 až 221:

Příloha první.

Předchozími úvahami podali jsme, co po našem vědeckém přesvědčení říci se musilo; ve Příloze této umístěny jsou některé poznámky týkající se vlastního "sporu" o rukopisy. Bylo očekávati, že pojednání a diskuse naše s mnohých stran ve zlé se bude vykládati, a že neujdeme různému a rozmanitému osočování a posuzování. Proti takovému a podobnému počínání napsány jsou následující poznámky.

I.

Kdo o sporné otázce naší chladněji přemyšluje a důvody pro a contra nejen slýchá, ale i kriticky váží, ten se zármutkem vidí, jak nejen nejznamenitější vědcové neslovanští, ale i slovanští památky naše zavrhují z důvodů vědeckých. Je bolno věděti, že se na cizích vysokých školách naše české památky studujícím ukazují za příklady podvrhů literarních; trudno je každému upřímnému Čechu slyšeti, jak všude, mimo Čechy, odborníci a po nich široké kruhy přešli k dennímu pořádku ve věci, která u nás za palladium národa se považuje. To uráží cit každého, kdo dosah věci dovede pochopiti a proto na tom stojíme, aby se památky konečně vyšetřily, jak toho moderná věda a česť národa vyžaduje.
Nejen česť, ale i pravý prospěch národa toho vyžaduje. Co pak jsme děti, jež nesnesou rozvahy o životních svých potřebách? Bude se nám pořád ještě to malicherné vlastenectví vštěpovati, vlastenectví záležející v nekritickém přijímání všeho, co nám Bůh ví kdo povídá? Jsme skutečně ještě tak malicherní, věříce, že ten zrádcem je národa, kdo nám zdůvodněné své přesvědčení předkládá?
Každý národ má účely hlavně praktické, prací obyčejně neodkladnou vyhověti má svým potřebám naléhavým a nutným; život a dokonce boj národa každého znamená čin za činem. I běda národu, který nemá generalného štábu, který nemá mužů, kterým volno, ba povinno o všech důležitých potřebách národních svobodně rokovati, uvažovati, kritisovati; běda národu, který pro životní své účely není připraven, běda národu, který si trvalým a upřímným rozvažováním nenashromáždil poznání cílův a prostředků, pro ustavičnou práci potřebných! Národ takový zmítán je libovůlí samozvanců, národ takový nekráčí mužně za vytknutým cílem, ale na zdař bůh vrhá se v osud slepý. I domnívá se pak mnohý v národě takovém, že důvěřovati smí v jakousi genialnosť a Bůh ví v jaké mythické síly svých vůdců; snad skutečně tu i tam něco se mu podaří, - ale neklam se nikdo takovými nahodilými úspěchy! Opravdový a trvanlivý prospěch národa jen tehdy může býti zabezpečen, má-li synů dosti, kteří o potřebách jeho náležitě přemýšlejí a kteří ho o potřebách jeho poučují.
Takovýto jest socialný a politický úkol theoretické práce vědecké, ať už kritické nebo positivně budující; národ, který nedovede ceniti vědu co nejpřísnější, není schopen života, ani hoden.
V každém národě jest silná opposice proti theoretikům; jednak theoretikové sami tříbí druh na druhu názory své, hlavní však vzniká opposice tam, kde běží o obecný interess; to je pochopitelno a děkujeme Bohu, že věc tak je, že specialně veliké množství nedá se okamžitě strhnouti v myšlénkový proud svých theoretikův. Avšak na druhé straně pravda všeliká jen tím klestí si dráhu, že odpor tento překonává, že naproti přesvědčení staršímu své přesvědčení nové staví, nejen jakožto přesvědčení - kdo by neměl přesvědčení! - ale jakožto přesvědčení mravní a rozumné. Pravda všude po tuhém zápase vítězila a žádný obhájce pravdy, znající běh světa, nesmí čekati, že mínění jeho, byť i sebe lépe zdůvodněné, hned a všude se přijme. Ovšem o tom poučuje jej vývoj všech národů, že časem všude ve všech oborech vědních po nějakém zápase upevní se ve společnosti, ne-li skutečná svoboda myšlení, tož alespoň tolerance, že totiž veřejně a volně každý smí pronášeti své zdůvodněné mínění. Tak zajisté po tuhém zápase nastala tolerance náboženská, poněkud i politická, a teď jde o toleranci národnostní. Jde teď o to, smí-li se v národě klidně a rozvážně nejen mysliti, ale veřejně mluviti o záhadách národa se týkajících, jde o to, jsme-li již tak vzdělaní, že sneseme mínění různá, ať je podává kdokoli a kdykoli.
Mnozí národové na té výši již jsou. Např. ve Francii teď s velikou přesností protřásají se všeliké neduhy veřejného života, a je Francouzům lhostejno, jestli si Němci jejich vyznání a odkrývání vad všímají, jako že si jich velmi pečlivě všímají. Francouzští historikové uvažují např. o tom, zdali plémě romanské a obzvláště Francouzové nevymírají, studují se symptomy úpadku národního atd.; ale nikomu nenapadne, aby mužům těm kdo vytýkal nevlastenectví. Francouzové jednoduše jsou tak vzdělaní, že poznávají, že jen úsilným studiem všeho svého bytu národního dojdou k poznání toho, co dělati mají. V Němcích taky veliký je proud, který není spokojen s nynějším utvářením Německa, který např. v pruském militarismu nevidí non plus ultra národní moudrosti; a jsou v Němcích mužové na universitách pruských, kteří toto své mínění veřejně hlásají. Ve Francii i v Německu, v Anglii, v Italii národ je tak vzdělaný, že poslouchá, co theoretikové o jeho - vždyť jsou to i jeho! - potřebách rokují.
Je pravda, i u těchto národů jsou ještě massy lidu netolerantnými a co chvíle slýcháme o výbuchu národní zášti; ale pak jsou to výbuchy massy lidu a jsou to výbuchy proti cizím; že by však proti vlastním svým učencům organisovala se tažení literarní atp. nikdo teď neslyší. Všude u národů těch je veliká třída inteligence, ve které volno je volným mínění svá přednášeti.
U nás posud poměry jsou jiné a horší. My ještě jsme značně netolerantní a málo schopni v otázkách životních mínění kriticky vážiti a důvodně přijímati neb zavrhovati.
Říká se, že jakožto malý národ nesmíme o svých potřebách veřejně mluviti. To však je dnes dětinský důvod. Byla doba, kdy státy a lidé o sobě nic nevěděli a kdy se domnívali, že tajná diplomacie spravuje osudy národů - bláhoví! Poznali jsme, že jen studiem a pozorováním vlastního a cizího života dá se dělati politika skutečně rozumná; a tak na místě tajné diplomacie studují se teď všude podmínky skutečného stavu a vývoje národův a států.
Co medle zatajíme před svými odpůrci? Odpůrce rozumný nečeká na naše projevy, ale studuje sám; za to svou tajnou diplomacií poškozujeme právě sebe sami. Národ neví, oč běží, jen tak všeho trochu doslýchá a tvoří si falešné úsudky. Ale nejen národ, i ti tajúplní vědcové, politikové atd. právě pro svou tajnosť uváznou v nečinnosti, vyvíjí se augurství a neomylná nedůtklivosť. Konec konců pak v celém národě nikdo není věcně připraven pro to, co ho čeká, i vidíme pak, že v nejzávažnějších záležitostech vlastně pohodlnosť rozhoduje, kde by rozhodovati měla vědecky a kriticky protříbená theorie. O tom všem dalo by se mnoho říci a bude se to musiti říci; zde jen toho se domáháme, aby v naší specialné otázce každému volno bylo, zdůvodněné mínění své pronésti. Neběžiť pouze o pravosť nebo nepravosť rukopisův, ale o to, aby volno bylo každému vědecké své přesvědčení kdykoliv a o čemkoli přednésti. Obzvláště pak v záležitosti rukopisů tolik sobě přejeme, aby národ náš alespoň tolik klidu a chladnosti měl a strpení se svými vědci, kolik na př. ruský v podobné záhadě projevuje (při otázce po pravosti "Igora"). Věda nečeká, až se jí dá očkovací atd. vysvědčení, že smí choditi po - žebrotě! Má Čech, kterému Bůh uštědřil nějaké to světélko, státi v předsíni augurův a čekati, až mu dovolí zapáliti oběť, kterou se podkuřuje samolibosť osobní a národní? Nikdy!
Jsou již i u nás mužové, kteří sklánějíce šíji před pravou auktoritou, nepoddají se nerozumu v žádné věci a kteří přede vším nedají se zastrašiti dětinstvím a umíněností tak četných lživůdců svých. "Nemohu na konec", tak psal nám muž osvícený a uznaný vlastenec - "než vysloviti ... dík za zakročení v choulostivé otázce rukopisu Kralodvorského. Otázka ta, jako mnohé jiné otázky u nás - ne-li všecky - byla posud traktována vždy se stanoviska strannického: pochybovati o jeho pravosti bylo samo o sobě již hříchem proti našemu národu. Přál bych si upřimně, aby pravosť rukopisu byla dokázána, ale těším se zároveň, že aspoň v jedné otázce sňata z nás kletba, která celý náš národní život jako můra tíží, totiž neotevřenosti, neupřímnosti, sebeklamu a bázlivého sebeobelhávání. Stálým zápasem politickým uvykli jsme tak staviti na místě pravdy líčená zdání, že konečně věříme sami tomu, co si o sobě napíšeme a to ke skutečné škodě a záhubě volného rozvoje duševního života u nás.
Vidím však, že jsem zaběhl dále, než jsem chtěl a neřekl jsem cele to, co cítím. Opakuji však, že jsem dopis Váš ke prof. Gebauerovi i článek prof. Gebauera vítal upřímně co první krok na dráze pravé". - Podobných projevů dostalo se nám dosť a jsou nám milou pobídkou vidoucím, že nejsme sami a že nejsou právě ti nejhorší na naší straně!

II.

Jen s těmito zásadami volné diskuse vědecké smíme postupovati v otázce rukopisů podezřelých. Věc musí konečně býti vyšetřena co nejpečlivěji a nejkritičtěji.
Jak má český, slovanský a vůbec každý jazykozpytec kriticky pracovati, nerozhodne-li se v otázce rukopisné? Jak může náš historik dějstva literarního, náboženského, politického atd. vědecky pracovati, nerozhodne-li se, jsou-li památky ty pravé nebo nepravé? A kdo z nás všech, komu vývoj národa není lhostejný a kdo spornou věc aspoň částečně poznal, netečně může pochybnosti projevované v sobě ututlati a hráti si na ptáka pštrosa?
Považme specialně situaci našeho učitelstva, hlavně professorů češtiny a historie. Mnozí z nich samostatně svými vlastními studiemi přicházejí k pochybnostem a mají pak žactvu něco přednášeti, čemu sami buď nevěří neb o čem pochybují. Stůjtež zde na ukázanou dva výpisky z mnohých listů, které právě tento závažný moment doličují.
"Co my nyní na středních školách s Rukopisy počíti máme? Máme-li žáky proti svému přesvědčení klamati, či máme je uváděti ve spory filologické, v jedné třídě jich hájiti, ve druhé zavrhovati? Této trapné nejistotě třeba brzy konec učiniti". -
"Co pak se týče postavení učitelova na střední škole vůči žactvu, to je přímo trapné. Jazyk Rkpisů vykládá se vlastně jen proto, aby žáci každou chvíli viděli, jak stará čeština nevypadala. A jak asi jest učiteli, když horuje o slávě předků, hrdinských činech, válečnictví, soudnictví, náboženství, pěvectví starých Čechů, dává o tom písemné úvahy aj. na základě věcí, kterým ani on, ani žáci nevěří (neboť bez napovídání učitelova jsou zpraveni o všelikých námitkách) - o tom není třeba vykládati. Ani vědecké, ani mravní stránce to není na prospěch, a kromě toho příčí se i instrukcím, které praví, že ve škole mají se vykládati věci jen jisté a nesporné".
Je tuším každému nepředjatému jasno, že vědecká diskusse o rukopise musí býti vedena. Ostatně "Athenaeum" diskussi nezapočalo, jen diskusse otevřené se súčastní. Vždyť přece všeobecně a veřejně se čeká na "Obranu" RK. již delší dobu slibovanou. V tom faktum tkví přece, že posavadní hájení neuznává se za dostatečné. Otázkou bylo hnuto v "Osvětě" a "Národních Listech" atd. před nejširším čtenářstvem. Proto súčastnili jsme se diskusse a súčastníme se i dále a podáváme vážnější námitky, nadějíce se do vědců našich, že tím i věci i jim je poslouženo.
Jsou ovšem hlasové, že prý přes všeliké pochybnosti nemá se věcí hýbati, tj. mnozí pánové - veřejně i soukromě - dovolují vědě hájiti rukopisy, nikoli pochybovati. Ukázali jsme, že toto kommando zpátečnické nemá smyslu ani s politického stanoviska; s vědeckého stanoviska každý jen trochu moderně vzdělaný člověk zakřikování takové musí litovati. Těm, kdo vědí, co je vědecká práce a jaký má význam pro národ, nemusím to opět a opět vykládati, běží jen o ty, kteří tak daleko nejsou a specialně o ty, kteří prohlašují, že zkouška není potřebna, dokud se od protivníků nedají pádné pochybnosti a určité otázky.
Jde ovšem o to, dovedou-li ti, kdo tak mluví, pádnosť důvodů pochopiti, myslím, že nedovedou; a protože hlasy takové do nejširších vrstev se házejí, budiž dovoleno, příkladem věc objasniti.
Zoolog koupil od obchodníka různé brouky a mezi nimi některé exotické a dokonce již vymřelé druhy. Brouci ti se ve veřejném museum vystaví; obrazy a popisy jejich přecházejí již do učebních knih a dokonce i nová theorie vývoje živočišstva se na těch dvou vymřelých exemplářích zbuduje. Tu pozná zoolog náš z novin, že obchodník, od kterého brouky koupil, usvědčen je z podvodu, že totiž z jednotlivých částí lebových různých brouků umělé brouky sestavuje, podobné jak nedávno chytrák kostru mořského hada po Evropě ukazoval. Co udělá náš zoolog? Dá se do bedlivého zkoumání svých brouků neb počká, až mu někdo donese pochybnosti? Počká snad i tehdy, když sám už poznal, že jeden, ba dva brouci skutečně jsou takovými umělými nestvůrami, o kterých známá anekdota vypravuje (charakterisujíc americký "hum-buk")? Nedá se dokonce do důkladné zkoušky těch vymřelin, i když mu ukázali, že jedna noha je rozhodně z jiného brouka, také tykadlo ...? Neprohlednouti podezřelé tvory na tomto stadiu, je snad stanovisko zoologova sluhy, který brouky pod poklopem schovává, oprašuje, je to snad stanovisko malíře neb fotografa, který zvířátka naše fotografoval, ale není to stanovisko vědeckého zoologa, leda že by zoolog náš patřil k těm vědcům, kteří se kdysi rekrutovali z vysloužilých poddůstojníků.
Prosím čtenáře "Athenaea" za odpuštění, že úkol vědy tak popularně znázorňuji, ale jde mi právě o to, aby i nejširší kruhy, které si o věci soud dovolují, vědomy byly, oč vlastně běží a tedy o to, že podobně čeští vědcové rukopisy důvodně podezřívané musí co nejpečlivěji vyšetřiti. To snad teď pochopí každý, kdo spor jen přibližně zná.
Představme si vzdělaného čtenáře naší literatury, vzdělance jen poněkud soudného a nelhostejného. Vzdělanec ten čte např. v Zeleného Životě J. J. 1881 str. 241, úryvek z listu Jungmannova z r. 1824, dle kterého RZ. zkušebnou komissí, složenou z Dobrovského, Millauera a Steinmanna, byl vyšetřován a za falsum prohlášen, a RZ. teprv když Dobrovský zemřel, z mrtvých vstal.
To ho zarazí a optá se, na jakých důvodech rukopis ten opět se považuje za správný. Jakmile se dá do takového přemýšlení, zeptá se hned, smí-li kommissi dotčené důvěřovati i čte dále, co Jungmann o ní poznamenává. Pravíť o Steinmannovi, že byl "kovaným Němcem"; je to dostatečný důvod Steinmannovi a celé kommissi nedůvěřovati? Se Steinmannem přece byl Millauer, řeči české, jak z téhož Jungmanna (v rejstříku) se dovídáme, rozhodně příznivý, a byl s ním Dobrovský, o jehož soudnosti a pravdymilovnosti nikdo nepochybuje. Také Steinmann stal se posléze jednatelem musejním.
Čtenář náš tímto vším uveden je v nesnáze, neví, na čem jest i dá se do hledání, jak RZ. opět mohl se prohlásiti za správný, když byl už jednou za nesprávný uznán. Na každý však způsob vidí čtenář náš, že s RZ. věc jaksi je pochybná, jistotně nesnadná.
Čtenář náš tedy pátrá po důvodech, kterými RZ. byl restituován, i nalezne, že stalo se tak po mnohých letech auktoritou Palackého (Älteste Denkmäler r. 1840).
Oddechne si a bude rád. Snad se mu namane otázka, jaké byly ty chemické důvody Steinmannovy, ale uspokojí se tím, že Palacký RZ. prohlásil za pravý. *)
*)  Šafařík-Palacký (Älteste Denkmäler) dovolávají se pro pravosť RZho mezi jiným parere Cordy, bývalého kustoda Musejního. Corda vydal dvě parere. V prvém (Älteste Denkmäler str. 22) konstatuje o inkoustu RZho, že je železitý, o stáří jeho však ničeho si netroufá rozhodnouti, hlavně pro nepokročilosť organické chemie. Toto parere je z r. 1840, dne 2. února. Téhož roku 7. března (Älteste Denkmäler str. 177) týž Corda podává parere druhé, ve kterém dle analogie dvou kodexů, jednoho z XII. a druhého ze XIII. stol., konstatuje a) že inkoust RZho byl takový, jakého posud - rozuměj do 1840 - se užívalo (železitý). Palacký (ibid str. 179). Toto mínění opravuje, že prý inkoust byl jiný. b) Dále však Corda prohlašuje, že RZ. soudíc dle písma, je velmi starý ("höchst alt") a dokládá, že starší je než-li ostatní české rkp tehdy známé. - Parere toto nedostačuje: Corda chemicky neprozkoumal inkoust RZho samého, jen inkoust podobných rkpů jiných, a že tedy jen soud per analogiam dělá. Nezkoušel RZ. chemicky, není-li palimpsest; prof. Sickl tvrdí, že inkoust je organický, to však je prý makavým důvodem, že RZ. je falsum. S tím částečně shoduje se, že Palacký Cordovu rozboru inkoustu nedůvěřoval.
Čtenář náš se raduje. Všímá si, maje teď pozornosť obrácenu k záhadám těmto, co se o věci píše a proslýchá. Slyší, slyší, že prý to s tím RZ. přece není tak docela jasno; obhájcové památek, jako by se to samo sebou rozumělo, o RZ. nemluvívají, ba dokonce veřejně napovídají - viz "Světozor" 1883 str. 47. - že RZ. by mohl býti podvržený atp. Čtenář náš trapně je dojat, neboť povstávají v cizině i doma hlasové proti RZ. i RK. Čtenář náš spoléhal na Palackého auktoritu, ale musil by nebýti čtenářem, aby se nedověděl, že Palacký osudné jiné podvržky měl za pravé, o kterých palaeograf český, jako by nic, poznal, že jsou to falsifikáty.
Palacký, věře ve pravosť RK. a Z. věřil zároveň ve pravosť rukopisů, které se později neosvědčily, např. v ty, které p. Patera "pouhým palaeografickým vyšetřením" (v "Mater Verborum") poznal jako podvržené.
Čtenář náš je nešťasten! Shledává si - lituje, že není odborníkem - důvody a protidůvody i nalézá např., že Pertz RK. prohlásil za pravý, ale již již se spokojuje, tu slyší, že Wattenbach, druhá auktorita palaeografická RK. i RZ. má za falsum - je po radosti. Na neštěstí se doví, že Pertz, kterým se tak potěšil, nepoznal, že Privilegium Fridericianum Majus je podvrženo; mysliltě, že je to pravý rukopis ze stol. XII., kdežto prokázal se býti falsem ze stol. XIV.
Teď je po klidu! K tomu ještě přistupuje okolnosť, že se čtenáři našemu cizinci vysmívají - co dělat? Konečně ví, co má dělat! Pošlu těm odpůrcům všem důvody našich vědcův! I hledá si především protokoly těch kommissí, které přece věc vyšetřily. Vždyť přece máme palaeografy, máme chemiky atd., ti zajisté věc vyšetřili; když já laik v té věci mám interess tak veliký, když mně to nedá pokoje, co teprv ti chudáci vystáli, kteří jsou od toho? Ba nevystáli, ti jednoduše pochybnosti odbyli a proto honem ty pádné a makavé protokoly a důvody našich odborníků pošleme těm tam do Vídně, do Petrohradu i těm do Brna ... Čtenář náš neposlal protokolů, neposlal důvodů - potkali jsme ho nedávno, nemluví již o věci, stydí se za sebe, stydí se za nás všecky ...

III.

Diskusse o pravosti rukopisů, jak se v poslední době vedla a posud vede, nevyhovuje dnešnímu stavu vědecké vytříbenosti a zralosti. Posud nebyla udělána zkouška palaeografická ani chemická: slyšíme jen, že ten neb onen - více méně kompetentní soudce - mínění své pronesl; ale posud nebylo zkoušky důkladné, takové, aby každý vědec protokolárně mínění své světu předložil tak, aby ho všichni, my i cizina, mohli kontrolovati. Kdo ví, co to znamená odborníkovi podati vědeckému světu zdůvodněné mínění o nějakém předmětě, ten ovšem nikdy neřekne, že by na př. slavný německý palaeograf ze zášti národnostní votum dal příčící se svědomí.
Není to snadná věc takové důkladné zkoumání palaeografické pronésti. Potřebovalo by se ke srovnání mnohých fotografických otisků různých rukopisův atd., slovem stálo by to času a nebylo by to zadarmo. To každý rozumný ví; ale přece neustále musím naléhati, aby se zkouška stala a aby se všecky ty prostředky celému světu předložily, jimiž votum kommissí dá se kontrolovati. Vždyť ve případě, že by votum palaeografické vypadlo proti rukopisům, druzí mohou přes to býti opačného mínění; ale má-li pak mínění takové býti důvodné, potřebují obě strany, dostatečného věcného materialu srovnavacího.
Že zkouška chemická podobně nebyla ještě provedena, bylo ukázáno a vrátíme se ku věci hned ještě jednou.
Co týká se posavadního hájení grammatického, to tolikéž nezdá se mi býti dostatečným; mám alespoň svědectví v rukou, že rozhodovali o věci mužové, jinak zasloužilí, kteří ani grammatických forem staroč. neznali. Za to ovšem vroucný měli cit vlastenecký a někdy i nenávisť k těm, kdo o předmětu věcně psali.
Podobně i novější historická a aesthetická posouzení nejsou dosti přesná a klidná, tak že jedním slovem, věda na stavu svém nynějším nemůže se spokojiti posavadními rozbory.
Že posud skutečně obhájcové věc celou na slabé vážky kladou a že mnohem více věří nežli vědí, to teď ukáží na nejnovějším způsobě obhajovacím, kterého se pan Kalousek podjal v "Osvětě" (1886, II.).
Ukáži, jak badatel zasloužilý a kritický u věci naší naprosto nekriticky si vede. Nejde při tom o to, abych rozborem svým se pocvičil v dialektice, ale o to mi jde, abych na konkretném příkladě ukázal, jak nám lidem city světlo přirozené zatemňují a jak tam, kde si přejeme důkazů nám milých, nekriticky si vedeme.
Předně uvádím ze článku p. Kalouskova toto místo (str. 288.): "Co se ... žádosti [po palaeografické a chemické zkoušce] dotýče, tu pokládám za místnou a spravedlivou, ano i mnozí jiní, a já s nimi, dávno přáli sobě, aby ty rukopisy ze všelikých stránek co nejbedlivěji se zkoumaly, tak aby možno-li, učinil se jednou konec pochybnostem".
Jsem rád, že p. Kalousek pověděl, že on i jiní mnozí důkladné zkoušky již dávno si přáli a stojí nám tedy, kteří si téhož přejí, jako člen výboru musejního v slibu.
V této jedné věci tedy se shodujeme; ve všem jiném však se rozcházíme.
O grammatických námitkách p. Kalouskových jako negrammatik nemusím mluviti; jsou ovšem takové, že je i druhý neodborník snadno odmítne. Zde jen podivení projevuji nad způsobem, jakým velikou námitku prof. Gebauera takořka pominul, počínaje za to charakteristickým způsobem auktoritami.
Předně tedy podává se nám argumentum ad hominem, specialně ad auctoritatem, že prý pp. Tomek, Vrťátko a Patera p. spisovatelovi pověděli, že výtkami p. Gebauerovými nikterak nejsou zvikláni ve svém přesvědčení, že sporné rukopisy jsou staré a nepodvržené. Já bych naproti tomu mohl více nežli deset povolaných znalců jmenovati, kteří námitkami p. Gebauerovými jsou velice zvikláni ve svém starém přesvědčení, mohl bych mu podobný počet jmenovati mužů, kterým námitky p. Gebauerovy dostačují; a mezi muži těmi jsou znalci odborní a takoví, o jejichž šlechetnosti a vlastenectví nikdo nepochybuje. Avšak nám nejde o jména, ale o důvody, i lituji, že pan Kalousek ještě užívá té zastaralé methody, dle které se pochybnosti umlčovaly auktoritou Palackého aj. Jak uktority ty nebyly neomylnými, právě jsme slyšeli.
Pan Kalousek arci nám říká, že všichni tři jsou znalci odbornými a specielně palaeografickými; já nemám, proč bych mu to nevěřil, ale prosím o důvody těch pánů, a dále žádám o pečlivý palaeografický popis sporných památek. Na "on dit" ve věci již nepřistoupíme, ať nám poví někdo něco pro nebo proti: důvody chceme, které každý odborník může kontrolovati!
Mám však ještě docela specialný důvod, proč v zájmu věci žádám důvody a ne auktority. Mám totiž o p. Paterovi svědectví Vaškovo, že dotčená auktorita p. Kalouskova před nedávným časem v pravosť RK. buď nevěřila neb alespoň pochybovala. Pravíť Vašek ve spise nevydaném, jenž mně však na čas byl svěřen, doslovně takto: "Když kdosi připomenul prostosrdečné vyznání Vrťátkovo (popis fotogr. vydání), že "délkou času jakož i častým ukazováním a ohledáváním převzácná tato památka (RK.!) velice schází", odpověděl na to známý znalec staročeských rukopisů, jenž však jako mnoho jiných terrorismem ... k mlčení odsouzen jest: "Čím pak to je, že právě nyní ten rukopis tak rychle schází, ačkoli se prve přes pět set let dobře udržel?"
"Známý znalec staroč. rukopisů" je p. Patera, jak vysvítá z toho, že Vašek rukopisy v Museu palaeograficky studoval, a z výslovného svědectví Vaškova, jež tolikéž písemně mám zjištěno.
O hodnověrnosti prof. Vaška však dle toho, co jsem vyšetřoval, nemůže býti pochybnosti. *)
*)  Upozorňuji na jeho svědomitě vlasteneckou působnosť ve Slezsku, vylíčenou v "Putování po Slezsku" aj.
Pronesl-li tedy p. Patera v době pozdější opačné mínění, dojista, maje důvody, mínění své změnil, i vidím z toho jen opět, jak choulostivá a nejistá je sporná záležitosť a jak se při ní kriticky a pečlivě musí postupovati. *) Důvody! Důvody!
*)  Ostatně čteme v Helfertově článku (Die Czecho-Slaven 1883, str. 428), že záležitosť s Mater Verborum není ještě vyřízena; pan Vrťátko totiž nevěří úplně auktoritě p. Kalouskově. Nový důkaz, jak pečlivě RK. a RZ. musí býti vyšetřovány!
Pan Kalousek dále říká, že prý rasurová kommisse s valnou čásť chemické ohledání vykonala, a rozumí tomu v ten smysl, že zkouška ta dařila se ve prospěch RKho.
Pan Kalousek se mýlí a nevidí jasně, oč při chemické zkoušce běží. Bylo to již (viz Athenaeum str. 164., 166.) objasněno; ale protože se to opět přednáší, musím nolens volens ještě jednou říci, oč běží.
a) Co nalezla dotčená kommisse rasurová? Našla prý, že inkoust RK. je železitý.
b) Co chceme od chemiků vyzvěděti? Je-li inkoust RK. i RZ. - nezapomínejme na druhý z těchto rukopisů! - starý a specielně chceme slyšeti, jak starý je, zdali 70 nebo aspoň 500 let.
Co tedy jsme slyšeli? Že inkoust RK. je železitý, ale neslyšeli jsme, že inkoust jeho a RZ. je starý.
O inkoustu železitém však v každém konvers. slovníku - prohlížel jsem Naučný Sl. Meyerův, Encykl. Britan. - se dovídáme, že se ho všeobecně užívá v novější době a taky již ve starší. V Nauč. Slov. o inkoustech, užívaných na pergamenech, podotknuto, že "z lučebného zkoumání starých (jak starých?) rukopisů vyšlo na jevo, že také již tehdáž někdy železité sloučeniny do inkoustu se dávaly". Dle toho by snad dokonce železitý inkoust podezření a nikoli důvěru vzbuzoval; ale o to neběží, než o faktum které tu důrazně opakuji, že dotčená kommisse rasurová starobylosť inkoustu neprokázala. Nesmí se tedy jakožto důvod pravosti RK. uváděti, že psán je inkoustem železitým, protože jde o to, je-li inkoust starý a jak starý jest, a nesmíme se svědectví dotčené kommisse rasurové dovolávati ve prospěch rukopisův, ovšem ani v neprospěch. *)
*)  Běží, jak vidno, hlavně o to, aby pojmy náležité byly určeny a jasny, a proto právě na tyto věci ukazuji výslovně. Praví se a píše se, že také prý byla provedena zkouška chemická; žákům a čtenářům zpráva ta utkví v paměti a mají pak na dlouho snad na vždy mínění, že RK. skutečně byl od chemiků za pravý prohlášen - a je to jen nedorozumění! A tak dálo a děje se i ve věcech jiných!
S několika stran byl jsem upozorněn, že prý kommisse rasurová netoliko pravdě podobnosť dokázala, že inkoust je železitý, jak jsem dle str. 148. Č.M. citoval, ale že prý (l.c. str. 147.) "nezvratně dokázáno, že inkoust, jímž rukopis psán byl, byl opravdu železitý". Uznávám, že jsem i toto místo mohl citovati; ale logická řekl bych šetrnosť, mne toho zdržela.
Při rukopisech našich nesmí se tuším z jedné písmenky nebo stránky souditi o stránkách všech, a proto nepovažuji dodatečné prohlášení kommisse, jak se čte v Musejníku, za dosti zdůvodněné. Tam totiž jen o jedné písmeně nezvratný důkaz byl proveden. Je možno, že kommisse má své důvody, proč inkoust celého rukopisu považuje za železitý; avšak důvodů těch ve svém parere nepodala. Abych zatím této věci nemusil se dotýkati, neuváděl jsem místa na str. 147., kde totiž inkoust jednoho "s" za skutečně železitý je prokázán. Teď však, když mne sl. Výbor Musejní ve veřejných listech (2. března 1886) z toho opominutí kárá a mne dokonce z falšování pravdy nařknul, musím ovšem i na tento nedostatek rasurové kommisse veřejně ukázati. Domníval jsem se, že postačí těm, jichž se týká, ukážu-li, že parere kommisse pro otázku naši nemá té ceny, kterou mu veřejně připisují, a že tedy sami dovtípí se i dalšího. Neměl jsem tak předpokládati, resp. kommisse rasurové své kritiky ušetřovati, a proto omyl ten, pocházející z dobré vůle, napravuji a prohlašuji, že i to dodatečné prohlášení pro otázku naši nemá té váhy, kterou mu kommisse sama a po ní slavný Výbor Musejní připisují. Nám ovšem nejde o železitosť inkoustu rukopisného; jde-li však palaeografům o ni, pak musí býti přesný důkaz proveden, že celý rukopis je psán železitým inkoustem. Neboť při podezřelých rukopisech je možnosť dána, že by snad menší neb větší čásť mohla býti pravá a čásť podvržená. Vždyť přece víme, že dály se u nás a specialně od Hanky rukopisné podvody, a proto bez nejpřísnější kritiky a opatrnosti nesmíme o rukopisech jím nalezených tvrzení svá činiti. *)
*)  Rozumí se, že chemik ohledávající rkp., za vývody zodpověden není, které z jeho odpovědí palaeografové, historikové atd. činí. Jak řekl jsem ve svém listě, chemik je přísežným znalcem, který k určitým otázkám odpovídá.
Musí se důkaz železitosti nejen o jedné liteře, ale o několika a aspoň na tolika místech provésti, aby z toho vyplývalo dostatečné svědectví pro rukopis celý. *)
*)  Jak důvodné toto přání je, pozná každý z toho, co o palaeografickém zkoumání lyrických básní RKho jsme pověděli (str. 205).
Doufám nyní, že úkol budoucího chem. rozboru je, alespoň nám z obecenstva čekajícího, dosti jasně určen. Do dalších sporů však nechci se pouštěti a specialně nepožaduji na sl. Výboru Mus. zadostučinění za jeho nepěkné nařčení; činím tak ovšem v naději, že budoucně povede si klidněji a důstojněji a že ze zkoumání našich rukopisů neudělá věc plebiscitu, ale vědy.
Vraťme se tedy k "Osvětě".
Pan Kalousek má ještě jinou lichou představu, resp. ještě jiný domnělý důvod pro pravosť rukopisů. Praví totiž, že prý by prostředky chemické k ohledání rasur užité byly musily odkryti písmo spodní, kdyby to byl palimpsest. Nejsem chemikem, abych mínění to mohl bez kritiky přijmouti nebo zavrhnouti; já bedlivou a pozornou četbou dotčené zprávy jsem se nepřesvědčil, že důkaz ten pro celý rkp. by byl provedený. Avšak neběží mi tak o to, je-li RK. a RZ. palimpsesetem nebo ne. V rukopisech bývají nezřídka nepopsané pergamenové listy; kdo tedy chce falšovat, vybere si takový starý pergamen, udělá si z jednoho listu, je-li veliký, několik menších, a chemie mu pak nikdy nedokáže, že pergamen není starý.
A nebývají i pravé rukopisy palimpsesty? Jistotně že jsou. Palimpsest jen tehdy by dokázal podvrženosť nadpisu nového, kdyby písmo spodní z jakýchkoli věcných důvodů domnělému stáří písma vrchního odporovalo.
Jsem s důvody p. Kalouskovými hotov i prosím jej a čtenáře, aby nezazlíval mně, že jsem je tak skepticky rozbíral; nejde při sporu tom pouze o pravdu, ale i osobní česť nejen moji, ale mnohých jiných, a proto nezazlívejž nikdo, objasňujeme-li pojmy, o které nám všem jde, co nejpečlivěji. Čiňme jen všichni tak a na vzájem!
Ukázal jsem tedy - resumuji konečně - že p. Kalousek v záležitosti sporné pranic nového nepřednesl, že naopak opakoval omyly a nejasné pojmy již staré. I máme tedy to poučení: když tak obezřelý muž patrně chybuje ve vážení některých důvodů proti nebo pro rukopisy, co potom čekati máme od lidí méně kritických a dokonce nekritických? *)
*)  Pan Kalousek ovšem říká, že důvody své na rychlo sebral, to však nic neomlouvá.

Strana 221 a 222:

Příloha druhá.

Pan Václav Vlček, redaktor "Osvěty", listů pro rozhledy v umění, vědě a politice, zaslal redakcím různých listův, a jak vidím z exempláře předloženého, i privátním osobám následující provolání:

"Ve Vinohradech, 20. února.
Velevážený pane!
Na rukopisy Z. a K. byl v těchto dnech učiněn nový útok, nejhorší ze všech posavadních, se strany, odkud by se ho snad žádný Čech byl nenadál.
Avšak i tento útok bohdá vítězně bude odražen!
Zajisté se mnou souhlasíte, že žádný vlastenecký časopis nemůže váhati, jaké by v této příčině zaujíti měl postavení - že jest povinností každého z nás, k útoku takovému nedívati se netečně a nečinně, nýbrž rozhodně vystoupiti a k obhájení převzácného národního pokladu horlivě a statečně dle nejlepší možnosti své přispívati. Vám v úctě oddaný
Václav Vlček
redaktor Osvěty."

Příloha třetí.

Články předchozí, ve kterých mezi jiným také o palaeografické zkoušce rkpů. jednám, byly již vytištěny, když pan J. Stoklasa v "Národních Listech" dne 13. března 1886 uveřejnil "Slovo o chemickém zkoumání RK. a RZho".
Nemluvil bych tu o slově tak nerozvážném, kdybych nechtěl ještě na jednom příkladě stručně ukázati, jak mužové odborně vzdělaní zbytečně ke věci mluví a tím spor jen prodlužují. Budoucně ovšem na všeliké plané námitky, ať přicházejí s které koli strany, neodpovím. -
Pan St. uvádí z Listu mého, co jsem o dosahu chemického rozboru pověděl, a praví pak, že bezpochyby "neznám aneb znáti nechci", že RZ. již roku 1835, 1840, 1858 chemicky zkoumán byl. Pan St. přečte-li si, co jsem napsal, přesvědčí se, že mně křivdil; ale o to zde neběží, než o to, že "Slovem" svým nic nedokázal a mne v ničem nevyvrátil.
a) Já v Listu svém přece výslovně mluvím o výsledku kommisse rasurové vztahující se k RK., nikoli k RZ.; proč nekritisuje pan St. to, co jsem pověděl na místě toho, co jsem nepověděl?
b) RZ. již před r. 1835 zkoumán byl (str. 228) tehdejším peofessorem chemie Steinmannem a po zkoušce té od Musea českého jakožto podvržený odstraněn. Po zkoušce Cordově opět slovutný palaeograf Sickel RZ. prohlásil nověji za falsum: která tedy zkouška je hodnověrná? K otázce té jen prosbou musím odpověděti, abychom se nedovolávali takových a podobných zkoušek starých, ale udělejme raději zkoušky nové se stanoviska moderné vědy a takové, jež veřejně všemi odborníky by mohly býti kontrolovány.
c) Parere Cordy, kterého se p. St. dovolává, nedostačuje, jak jsem ukázal: vrcholí-li parere v "úplnou starobylosť" písma RZho, pak prosím za vysvětlenou, co značí "úplná starobylosť"? RZ. hlásí se do IX. neb X. stol.: dokázal tedy Corda, že je 900 let starý? O to jde právě, aby nám palaeognosté určitě řekli, jak stará ta neb ona památka je. Dovedou to specialně chemikové? Pan Stoklasa sám říká, že chemie toho dokázati nemůže, je-li rkp. z X. neb XIII. stol. To ovšem je pak např. pro RK. zničující prognostikou: při RK. běží o to, je-li ze XIV. stol. a chemie by neuměla říci, je-li ze XIV. neb XVII.? Pak ovšem jsme s chemickým rozborem hotovi.
d) Pan St. dokládá se výroku prof. Emlera. Toho neměl dělati, dokládaje se zároveň Palackého (a Cordy); neboť dle výroku professora Emlera patřil by RZ. jakožto "palaeografická zvláštnosť" do století XIII. - (prof. Emler neřekl, že by nemohl býti i ze XIV. atd. st.), avšak Palacký věřil, že RZ. - o ten p. St. hlavně jde - patří do druhé polovice IX. nebo jistotně do prvé polovice X. stol. Co tedy chtěl pan Stoklasa vlastně říci?
e) Auktorita Kolbeho pro spor náš nic nerozhoduje, jak tuším netřeba znovu vykládati.
f) Pan St. konečně myslí, že to, čemu nelze dokázati nepravosť, je pravé: tato logická formule pro případ náš se nehodí. Pravosť aneb nepravosť rkpů. podezřelých nedokazuje pouze jedna věda, ale věd více, a proto musí se souhrn všech důvodů najíti; a konečně v různých odborech podána byla vota různá, kdy opět je úkolem vědecké kritiky, hlasy vážiti, resp. novou zkouškou pravdy se domáhati.
Všecko ostatní, co p. St. ve svém "Slově" povídá, je sice velmi neslušné, ale pro spor náš pražádné váhy nemá.
T. G. Masaryk

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná