Osobnosti rkp. sporu

A T H E N A E U M
listy pro literaturu a kritiku vědeckou

Ročník IV. Číslo I (15. říjen 1886)
Strana 43 až 47:
Odpověď p. J. Kalouskovi.

Pan Kalousek v Osvětě asi v devíti (hlavnějších) kusích mluví proti mému sociologickému rozboru. Kusy ty pořádkem, jaký p. K. volil, rozeberu a ukážu, jak p. K. slova má způsobem ve vědě nedovoleným skrucuje.

I. a) Napsal jsem Ath. III, 407: "V celku rozhoduje o hodnosti hospodářově stáří, pokud totiž stáří bývá zárukou zkušenosti a rozumnosti; dojista v nejstarších dobách stáří rozhodovalo. Záhy však vedle praerogativy stáří dbalo se i schopnosti." Něco dále pravím: "Otázka, jaký v dobách starších a nejstarších řád panoval, posud induktivně není zodpověděna; zdá se však, že o hodnosti hospodářově rozhodovalo stáří."

Pan K. cituje pouze slova: "dojista v nejstaších dobách stáří rozhodovalo" a "zdá se však, že o hodnosti hospodářově rozhodovalo stáří" - - a těší se z toho, že prý si odporuji.

b) Pan K. dovolává se mého rozboru str. 409, kde řečeno: "Že básník RZho, nelíše náležitě rodového a patriarchalného zřízení, skutečně představoval sobě, že nejstarší z rodu stává se hospodářem, to vidíme z L.S. dosti jasně" Pan K. cituje slova tato, aby ukázal, že dle básníka stáří rozhodovalo, že tedy dobré má ponětí o staré zádruze a že já si odporuji.

Pan K. dopouští se zkroucení. Já přece ukazuji na dotčeném místě, že je neshoda mezi volením hospodáře (ve Sněmu) a výpovědí soudní v L.S.: o tu neshodu jde, že totiž básník si představuje, že hospodář se volí, že však zároveň při tom si představuje, že panuje ustálený řád posloupnosti. Pan K. zamlčuje oč jde, užívá výpovědi mé docela nesprávně, aby mne usvědčil z nelogickosti.

2. Pan K. nerozumí, co znamená pravím-li (Ath. 415), že falsarius zádruhové řízení nejasně spojuje s patriarchalismem.

Pojem "patriarchalismu" v sociologii - o které p. K. ovšem věděti nechce! - je docela určitý, že totiž v rodině přirozené stáří vůdcovství zabezpečuje, že tedy otec, po případě děd, nad rodinou (ženami, dítkami, otroky atd.) panuje. I pravím tedy, že falsarius si starou rodinu českou jednou představoval patriarchalnou, zároveň však že si ji představuje nepatriarchalnou a takovou, že si děti hospodáře volívají.

Pan K. dále nerozumí, že patriarchalism může býti v zádruze, ale že pak otec (děd) v zádruze panuje, že se však hospodář nevolí; p. K. nechce viděti neshody v RZ, za to vkládá mně neshody do rozboru mého, jichž tam naprosto není..

3. Pan K. dle str. 422. opět nelogickosť mně imputuje; že prý jednou pravím, že v básních není pohanského ducha a zároveň na témže místě prý pravím, že mají pohanského ducha. Pan K. opět slova má násilně zkrucuje a tak naivnou nelogickosť mně mně imputuje, že skutečně nevím, co k takové kritice mám říci.

4. (Osvěta 817) p. K. dokazuje, že starý hospodář zádruhový slouti mohl "otcem". Kdo to popírá? Já ukazuji, že v RZ nemáme pouze terminus technicus "otec", ale i "děti" - toho p. K. opět vynechává!! - a dělám pak z toho správný závěr, kterému p. K. nerozumí, protože, jak viděti, mu schází patřičné poznání o tom, co sociologie o promiskuitě učí.

5. Upozornil jsem, že v několika řádkách (Sněmu) funkce hospodářova označuje se tak mnohými disparatnými pojmy; ot, vojevodí, hlava, vladyka: vidím v té rozháranosti pojmové znak falsifikace ukazuje k tomu, že i jiné pojmy (čeleď = rod) jsou tak rozhárány.

Pan K. neuvádí všech těch pojmův a odbývá mne tím, že prý, jak sám udávám, hospodář u Jihoslovanův a Rusů má také mnohé a různé názvy. K neuvěření: že u několik národův a v různých končinách jednoho národa nalézají se různé názvy, to je přirozeno; ale aby se v jedné rodině a tedy i v jedné básni nešetřilo ustálených termínů, to je nemožno!

6. Pravil jsem (Ath. 410), že nedobře se mluví o "vojevodění" hospodáře a řekl jsem proč, že totiž funkce hospodářská vyžaduje svůj terminus.

Pan K. opět výrok můj zkroutil ptaje se udiveně, nevím-li, že staří Čechové měli zřízení vojenské? Jde o zřízení hospodářské, které - to ovšem zase nemilá panu Kalouskovi sociologie učí! - vedle vojenského v době staré velmi příkře stálo, z čeho vyplývá, že nemohl vojenský term. techn. užit býti pro funkci hospodářskou.

7. Ukázal jsem (Ath. 410), že falsarius pletl si starou zádruhu s rodinou šlechtickou a že výpověď Libušina (v L.S.) neshoduje se s pravidlem ve Sněmu.

Pan K. zamlčel, co jsem řekl, za to poučuje mne tou banalností, že prý v době zádruhového zřízení byli šlechticové!!

8. Ukázal jsem (Ath. 417), že líčení sněmu v L.S. neshoduje se se zádruhovým zřízením. Řekl jsem docela určitě, co se neshoduje, totiž a) sněmování o spory dědičné, jaké se v L.S. líčí, a b) sněmy řízené způsobem, jakým se v L.S. líčí.

Pan K. opět zamlčuje, co říkám; ale dokazuje, že už v nejstarších časích byly sněmy. Neběží o sněmy vůbec, ale docela určitý druh sněmů a o to, zda-li se ten určitý druh sněmu shoduje s jiným současným zařízením společenským tolikéž docela určitým.

9. Řekl jsem o Libuši (Ath. 418), že nám ji staré prameny vyličují "jakožto věštkyni především a nikoli jako panující nade všemi Čechy kněžnu". Tím pro každého, vzdělaného sociologií modernou, je řečeno, že v Libuši především viděti musíme věštkyni a teprve potom kněžnu. Pan K. neví však, co sociologie - opět nemilá mu sociologie! - učí, jak ve staré době funkce kněžská a politická splývala, resp. jen pozvolna se oddělovala, že tedy Kosmas, Dalemil a ještě Hájek znamenitě vystihli charakter Libušin, kdežto falsarius RZho toho starého charakteru nepoznal, líče nám kněžnu dle doby pozdější, kdy knížectví od kněžství se již bylo úplně odloučilo. -

O menších věcech mluviti nebudu: jsou právě tak zkroucené a nesprávné, jako ty značnější. Příklad: Ath. 409 jsem řekl, že stará zádruha nikterak nebyla nějakou institucí volnosti, jak falsarius myslil. Ukázal jsem však - o tom hned promluvím v odstavci B. - jak falsarius nerozumně čerpal z literatury časové a proto i pro výrok, že zádruha není institucí volnosti, citoval jsem "např." z Dobrovského poznámku, že Slované v Lunebursku syna nazývali otrokem. Citoval jsem právě Dobrovského, aby zjevno bylo, že falsarius lépe mohl býti spraven o věku starém, nežli jest; pan K. praví, že tím dokladem o právním postavení dětí ve staroslov. rodině málo je rozhodnuto. Tedy opět a opět vyvracování toho, co jsem netvrdil, tj. zkrucování mých výpovědí. Atd. atd.

Pan K., jak jsem podrobně dokázal, zkrucuje má slova a mluví o věcech, o kterých jsem já nikdy nemluvil. Pan K. však zamlčuje z Rozboru mého i takové věci, kterých by se jako svědomitý historik český musil dotknouti. Zejména zamlčuje:

1. Důkaz platný, že okolo 1817 i v domácí literatuře všecko známo bylo, co RZ. a RK. nám líčí.

2. Pan K. dále zamlčuje shody pojmův i slov RZého a literatury známé před 1818, kterýmižto shodami podvrženosť RZého s velikou pravděpodobností se dokazuje.

3. P. K. ani nehlesl o tak závažném faktu, že Šafařík v RZ. ("v této formě") nevěřil.

4. P. K. konečně vyhnul se diskussi o domnělém právu prvorozenství.

Takovéto počínaní příčí se všem pravidlům vědecké kritiky a literární slušnosti. Lituji ztráty času, kterou sobě a čtenářům Athenaea kritikou p. K. zaviňuji; budoucně na podobné jritiky již neodpovím.

II.

Pan Kalousek mezi prvými naše námitky proti rkpům veřejně prohlašoval za čin nevlastenecký a specialně mně hned ze samého počátku podkládal pohnutky nekalé. Podezření to p. K. ovšem nedokázal, ale neostýchal se je veřejně vysloviti. Pan K. i nověji obzvláště proti mně vystoupl podobným způsobem (v Osvětě č. 8).

Chci ukázati, že pan Kalousek nedůstojně si počíná a že nepěkně pomlouvá.

1. Pan Kalousek neprávem tvrdí, že jsem v rkpné otázce něco psal, čemu odborně nerozumím. Napsal jsem hlavně sociologický a aesthetický rozbor, rozbory tedy z mého oboru, obzvláště prvý. Za to právě p. K. psal proti staroč. grammatice, jíž, jak mu dokázáno, nijak nerozumí. Pan K. tedy, nikoli já, dokázal, že nedovede sobě vážiti hlasu odborného; co to však vědě znamená, netřeba vykládati. Všecky uštěpačné poznámky o "vědeckosti" atp. tedy platí o vlastním počínání p. Kalouskově.

Pan K. mohl by snad namítati, že jsem psal o chem. zkoušce, o dosahu palaeografie, že nejsa chemikem atd. nemám práva o takových věcech psáti. Odpovídám: nepsal jsem ničeho, co by redaktorovi kritického listu neslušelo, a nepsal jsem tu o ničem, co vyžaduje odborného vzdělání. Napsal jsem např., že železitosť inkoustu nedokazuje stáří písemné památky. Tuto pro každého jen poněkud rozvažujícího člověka zřejmou větu musil jsem ovšem právě p. Kalouskovi (Ath. III, 220) důrazně vykládati: když nechemik historik tvrdí, že železitosť inkoustu veliké stáří RKého dokazuje, pak je bohužel nepříjemným úkolem nechemika jiného tuto tak nelogickou větu vyvrátiti.

Abych ještě příkladu uvedl. P. K. z toho, že RK. není palimpsest, dovozoval stáří, které se mu obecně připisovalo; p. K. jako historik měl věděti, že palimpsest sám sebou o stáří rkpův nerozhoduje; pan K. tohoto i každému nehistorikovi tak zřejmého pravidla nešetřil i musil jsem ho na něj upamatovati, nikoliv jako palaeograf - p. K. také není palaeografem - ale jako člověk, jenž o rkpech dopátrati se chtěl pravdy.

A tak nic z toho, co jsem v Athen. napsal, nevymyká se mému oboru. Kde jsem předložil něco, co od odborníků jiných mám, jsem to výslovně řekl (Athen. III, 243). Abych ukázal při věcech, každému vzdělanci známých, citoval jsem konv. slovníky, každému přístupné - obránci nerozumějíce tomu, dělali vtipy, že poučuji konv. slovníkem.

2. Není pravda, že jsem obhájcům "šmoků" nadával: citoval jsem slovo to v závorkách, abych odmítl nadávku, která se nám nevěřícím v rkpy dostala od p. Martina Hattaly. (Viz Athen. III, 455).

Já jsem šmoků nikomu nenadával a vůbec ani nijak jsem nenadával: ať p. Kalousek nadávky mé ukáže!

P. K. vytýká mně, že jsem řekl, abychom neaugurovali. Řekl jsem to a opětuji to, proto že mám důkazy pro tento výrok a důkazy ty částečně jsem uveřejnil a bude-li potřeba, uveřejním ještě další. Tak např. dosvědčuje prof. Höfler, že Šafařík už před 30 lety v RZ. nevěřil: svědectví to je vší víry hodné; ptám se: nevědělo se u nás o tom, že Šafařík v RZ. nevěří?? Vědělo: mám české svědky, že Šafaříkovo mínění známo bylo osobám, jimž neslušelo zůstati lhostejnými, když tak závažné faktum poznali.

Mám dále i svědectví, že Šafařík i o RK. při nejmenším pochyboval - alespoň v jedné době - : to že se také nevědělo? Znám také svědky toho, že Šafařík i o RK. pochybně se vyslovil.

Dále známy mně byly podivné věci: jako že na př. falsa mater verborum dávno před tím se znala, než k jejich odhalení Němec Woltmann donutil; vím, že i o EJ už léta se vědělo, že je podvrženo; věděl jsem, jak i prof. Kvíčala řekl (Osvědčení), o mnohých, jenž v rkpy nevěří aneb alespoň o pravosti jejich pochybují; věděl jsem však zároveň, že mnozí z těchto nevěrců na školách o rkpech musí přednášeti; a konečně - tím není vyčerpán seznam takových a podobných fakt! - viděl jsem, že v době novější přes všeliké pochybnosti veřejně a soukromí pronešená neučila se patřičná zkouška palaeognostická - - - i ptám se: jak se má takový stav věcí nazvati? Dojista nesnesitelným a české vědy nedůstojným a stavu takovému přísluší jméno augurství!

Pan K. tedy nijak nedokázal, že jsem nadával. A cituje-li na důkaz větu mou: "u nás jen nerozumní věc hájí bez náležité kritiky", tedy patrně nerozumí co čte; vždyť neříkám, že u nás jen nerozumní rkpy hájí, ale pravím přece, že jen nerozumní je hájí bez kritiky: a to že je urážka seriosných, kritických a povolaných obranců? Divím se, jak pan K. tak nekriticky může obviňovati!

3. Pan K. emfaticky horuje, že prý česť jest člověka statkem velevzácným! Dojista; ale kdo dotýkal se a dotýká se ve sporu ustavičně cti jednotlivců?

T. zv. obrancové ze samého počátku z otázky vědecké udělali věc vlastenecko-politickou a je jedním z oněch bídných prostředků mnohých obranců, - neříkám všech! - kaceřovati nás a podkládati nám motivy nekalé. Ve sporu nynějším p. Martin Hattala tímto argumentem ad plebem počal a slyšíme je ustavičně. Cti p. K. nikdo se nedotkl, za to p. K. více než jednou a opětně neprávem vytýká nám a specielně mně nevlastenectví. Jak nepěkným způsobem p. K. to činí, ukáži hned.

Praví dovolávaje se Athen. III, 215: "on naše vlastenectví nevykřikuje za malicherné". Pan K. dopustil se touto větou nepěkného zkroucení mé výpovědi. Já jsem řekl:

"Jsme skutečně ještě tak malicherní, věříce, že ten zrádcem je národa, kdo nám zdůvodněné své přesvědčení předkládá" atp.

Ptám se každého upřímného člověka: je tou větou řečeno, že kdo v rkpy věří aneb je obhajují, mají malicherné vlastenectví?

4. Pan K. neprávem mně vytýká, že se nevlastenecky vzpírám proti vší organisaci naší literární i politické.

Co se naší organisace literarní týká, tož právě spor náš ukazuje každému rozvážnému posuzovateli, že jsme literarně desorganisováni; neboť kde pro Bůh, by se vědecká otázka tak řešila, jak se řešila u nás? Kde by bylo možným, aby každý nevyspělý mladík vynadati směl mužům, jichž povoláním je vědecky bádati a pracovati? Kde ve světě politické denníky opovažují se předpisovati učencům, co věřiti smějí? Kde by bylo možným uváděti za argument votům gymnasistů VI. třídy pro pravosť rkpův atd. atd. ? - - -

Když jsem napsal článek: "Jak zvelebovati naši literaturu náukovou (Athen. II, 271), p. K. souhlas svůj mně o své újmě vyslovil; nynější spor není než illustrací neblahých našich poměrů vědeckých, tam charakterisovaných - teď p. K. poměry ty schvaluje?

Pan K. na mne žaluje, že také s politickou organisací nejsem spokojen. Jsem-li spokojen, nejsem-li, do sporu našeho nepatří, ale o to běží, zdali jsem ve sporu o rkpy tuto svou nespokojenosť na jevo dal způsobem, který by pana K. oprávňoval, mne denuncovati. Pan K. dovolává se mých výroků napsaných 15. března; neprávem: Výslovně pravím, že mluvím ke "sporu" o rkpy a že hájím proti osočování (jež se tedy veřejně stalo!): jakým právem dovoluje si pan K. výpovědím mým dávati smysl, jenž nemají a dle celé situace ani míti nemohou? Pan K. mermocí dělá z otázky rkpné otázku politicko-vlasteneckou, a proti tomu ovšem jsem se vzpíral a posud vzpírám. Jen zlovolným zkroucením mohl pan K. říci, že jsem "našim předákům přezdíval samozvancův" a pod., kdežto jsem výslovně mluvil jen proti těm, kteří veřejně z otázky vědecké učinili otázku politicko-vlasteneckou.

Smím, tuším, končiti výrokem, že pan K. mně a ostatním, jenž z vědeckého přesvědčení v rkpy věřiti nemohou, křivdí, že nás veřejně pomlouvá a nám na cti utrhá, podkládaje nám "osobní účely" (jaké??) atd. Již pp. Gebauer, Seydler, Král, dokázali p. Kalouskovi, jak nepěkně si počíná, jak např. až lehkovážně slovům našim nerozumí (Athen. III, 383) a je zkrucuje; totéž dokázal jsem mu i zde. Učinil jsem to však v tom přání, aby se konečně způsobem takovým přestalo "bojovati" a aby se otázka vědecká řešila vědecky, nikoli kaceřováním, nadáváním a více neb méně povědomou nepravdou. T. G. M.

Pan professor Kvíčala píše redaktoru "Athenaea" takto:

".... O věcné stránce, jak řečeno, budeme jednati jinde. Co však osobního sporu se týká, lituji nedorozumění, které bylo příčinou tohoto sporu. Soudil jsem totiž dle Vašich vyhlášení, že mne vydáváte za strůjce boje proti rukopisům; seznav však, že jste toho nepomýšleli, myslím, že ona naše porada, o které je řeč ve Vašem "Doslovu" (v červencovém čísle Athenaea) přestává býti předmětem veřejných výkladův ...... J. Kvíčala."

V našich dalších vyhlášeních jsou ještě některé jiné sporné věci, kterých pan prof. Kvíčala v listě svém se nedotýká. Myslíme ovšem, že i tu tvrzení naše jsou správná. Ale p. prof. Kvíčala míní, že by diskusse o těch věcech neprospěla, a proto i my jich nebudeme zpomínati a pokládáme osobní nepohodnutí, které mezi námi a p. prof. Kvíčalou bylo, položeným zde vyjádřením p. prof. Kvíčaly za uklizené.

V Praze, dne 13. října 1886. J. Gebauer.
T. G. Masaryk.