Osobnosti rkp. sporu

Česká Mysl
časopis filosofický
Orgán filosofické jednoty v Praze.
Praha 1910.

Strana 135 až 163:
Dr. Jindřich Vančura:
Vliv Masarykův na dějinné nazírání u nás.

Jak se dnes jinak díváme na hrdinskou dobu našeho státoprávního zápasu v letech 60tých a 70tých! Jeho nezdar předem byl rozhodnut, protože neodpovídal předchozímu vývoji historickému a nedostatečným silám našeho národa. Palackému a feudálním jeho spojencům ...

V novém ruchu vědeckém vynikající místo od počátku zaujal mladý, teprve 33letý profesor filosofie T. G. Masaryk, do té doby docent university vídeňské. Jím byl založen nový kritický list "Athenaeum" a zahájeny přípravy k nové velké encyklopedii české. Smrtí Palackého r. 1876 zdálo se, že pominula autorita, bránící rozhodnutí dávného sporu vědeckého o pravost podzíraných a jím někdy hájených památek staročeských. Když profesor Woltman v pochybnost uvedl pravost uměleckých přípisků v Mater verborum, architekt Baum a skriptor Patera, kteří poznali smělá falsa glos a zmíněných přípisků, za života Palackého neodvážili se vystoupiti s výsledky svého zkoumání. Teprve po smrti jeho učinili tak r. 1877 a kritickou jejich prací nově pohnuto otázkou rukopisů Zelenohorského a Kralodvorského. Téhož roku profesor Vašek a Šembera jali se dokazovati podvrh obou těchto památek i překladu evangelia svatojanského. Pravosti jejich zastávali se prof. Gebauer a archivář Brandl. Ale do sporu vědeckého neprávem jala se zasahovat naše žurnalistika a podle neblahého příkladu let 70tých jala se zrádcovat a tupiti muže, kteří ve Slezsku a na Moravě získali si veliké zásluhy o probuzení a utužení národního života. Mezi pochybovače a brzo potom mezi nevěrce vstoupil prof. Gebauer, jenž svým zkoumáním starého jazyka českého přišel v nesmiřitelné odpory s jazykem podezřelých památek. Jeho článek o Rukopisu Kralodvorském v encyklopedii Ersch-Gruberově r. 1885, domáhající se nových zkoušek chemické a paleografické o této památce, zavdal podnět prof. Masarykovi, aby předního našeho slavistu vyzval k diskusi vědecké, kterou by ke cti a prospěchu vědy české definitivně byl rozřešen spor rukopisný. V proslulém svém listu k prof. Gebauerovi Masaryk mužnými slovy vyvracel námitku, že čest národa vyžaduje obhájení rukopisů. "Čest národa vyžaduje obhájení resp. poznání pravdy, nic více, a větší je mravnost a zmužilost, uznávající omyl, než obhajování omylu, jejž třeba celý národ sdílí!" Z osudu prof. Vaška a Šembery Masaryk tušil, že "věc, o které věda má rozhodovati, hodí se před velké publikum a že opět kaceřovati budou vášně, kde mluviti á rozum", ale nelekal se zápasu. Masaryk byl uznaným vůdcem znamenitého generálního štábu učenců, kteří ve sporu vědeckém proti svedenému veřejnému mínění u nás hájili svobodu vědeckého bádání a učení. Masarykovým dílem byl plán povšechné a podrobné kritiky literární, podle něhož se přesně postupovalo v prozkumu podezřelých památek Rukopisu Kralodvorského a Zelenohorského. Masaryk účastnil se provedení jeho znamenitými rozbory estetickým a sociologickým, parátním byl obráncem pomocníků svých proti žurnallistickým útokům a věci vědecké přinesl veliké oběti hmotné, když v prudkém boji "Athenaeum" propuštěno bylo z nakladatelství p. Ottova. Masaryk stal se nejnenáviděnější osobou ochlokracie žurnalistické, vedené Národními Listy a drem Jul. Grégrem, jedním z náčelníků právě té strany politické, která v letech 70tých tolik zloby zakusila slepým autoritářstvím strany staročeské. Spor rukopisný způsobil mnohé ztráty odpůrcům pravosti rukopisů Kralodvorského a Zelenohorského; ničeny nebo poškozovány existence odpůrců, mařeny podniky literární a pod., ale šjody daleko vyváženy byly positivními výsledky získaného vítězství.

Význam sporu rukopisného pro vědu a veřejný náš život a zásluhu Masarykovu o definitivní vyřízení jeho ocenil nestranný historik francouzský prof. Denis v II. díle svých "Čech po Bílé Hoře". Vytýká sice Masarykovi a jeho přátelům, že "nepřinesli snad do svého sporu potřebnou opatrnost a zdrženlivost; bylo by si přáti, aby šetrněji dbali smutku, který působili; když se rozbíjí bůh, byť to byla modla, třeba chápat a sdílet hrůzu věřících. Operace byla by si vyžadovala ruky lehčí, a rádi bychom byli viděli vítěze slaviti méně hlučně vítězství nad bludem svých otců. Ostatně sejde na tom málo, neboť amputace byla nevyhnutelná. Ohled nelze srovnati s historií; učenec má jen jedinou povinnost: bádati po pravdě, a myslí-li, že ji odkryl, pověděti ji a nic nezamlčeti. Pravými dědici Palackého nebyli ti, kteří hleděli přeměniti dílo jeho v nedotknutelnou bibli, ale ti, kteříž užili zásad svobodného zkoumání při jeho závěrech a kteří zjednali si zásluhu svými spisy. Masaryk té chvíle, kdy v "Athenaeu" vědu postavil proti tradici a pravdu proti zbloudilému vlastenectví, byl pravým synem národa; obrátil život veřejný na novou dráhu, povstav proti ortodoksii, která se měnila v posvátné dogma; vrátil zase Čechům to, co bylo jejich slávou v minulosti a co je zárukou jejich budoucnosti, úctu svědomí.

Prokázáním podvrhů rukopisů Kralodvorského a Zelenohorského největší služba byla vykonána jazykozpytu českému a dějinám českým a slovanským. Filologie česká zavrhla konečně památky, jež po více než půl století uváděly ji na bezcestí. Epochálními spisy Gebauerovými "Historickou mluvnicí jazyka českého" a "Staročeským slovníkem", zahájen byl nový oddíl jazykozpytu českého. Podobná očista vykonána i v dějepise českém, jenž nově očištěn od bájí, jimiž falsatoři - neposledním pramenem jejich byla kronika Hájkova! - dovedli oklamati samého Palackého. Masarykovým sociologickým rozborem rukopisů Kralodvorského a Zelenohorského vyvrácen obraz Palackého o starém slovanském bytu předků našich, jak založen byl na zlomcích rukopisu Zelenohorského a na liché analogii jihoslovanské zadrugy. Proti mlčení Jaromíra Čelakovského , že "před r. 1817 a 1818 nikdo z historiků našich nemohl míti těch vědomostí historicko-právnických, jaké předpokládají básně rukopisů Kralodvorského a Zelenohorského a že celá řada právnických slov, jež v těchto rukopisech přicházejí, tehdy známa nebyla". Masaryk z literatury domácí (Dobnera, Voigta, Dobrovského) i cizí ukázal, že tehdy bylo nejen známo zřízení zádrugy a patriarchalismu, ale že falsator nalezl i všecka ponětí právní a sklova ve spisech své doby, ba celé verše Rukopisy Zelenohorského bylo možná konstruovati na základě pramenů známých před r. 1917-1818.

Proti námitce obránců rukopisů, že v době objevení nemohlo býti takového básníka dovedného, který by byl skladatelem jejich, Masaryk r. 1886 ptal se: "Kdo zná u nás vůbec dobu tu důkladně?" Nikdo, byla odpověď. Zásluhou sporu rukopisného bylo, že z jeho varu a kvasu vyrostla nám řada literárních historiků, kteří se s láskou a s úspěchem věnovali studiu této doby. V dílech Jaroslava Vlčka, Máchala a Hanuše osvětlena jasně doba obrození a počátků naší moderní literatury a odhalena dílna falsatorů obou rukopisů.

Masaryk nakupiv v svém sociologickém rozboru rukopisů Kralodvorského a Zelenohorského hojnou literaturu o zádruze a míru, litoval, že hojné slovanské a cizí práce obránce rukopisu Zelenohorského nepřiměly k vyšetření staročeského zeměvladení a že dějepiscové čeští vůbec málo si všímali dějin selského stavu. Prací Masarykovou povzbuzen byl k studiím o zádruze české a o nejstarším bytě slovanském Peisker, jehož pozoruhodné příspěvky o staročeské zádruze přineslo již "Athenaeum" r. 1888 a 1889. Z téže potřeby pokroku vědy historické po zamítnutí podvrhů rukopisných, vyplynulo též dílo prof. L. Niederla o starožitnostech slovanských.

Revisi, kterou Niederle provádí v tomto díle o nejstarších dějinách slovanských naproti epochálnímu dílu Šafaříkovu, bude třeba podniknouti též v dějinách Palackého. Částečně taková revise a rektifikace provedena v souboru článků, které pod heslem "Čechy" uveřejněny byly v VI. díle Ottova Slovníku Naučného. Ač se redakce díla toho následkem sporu rukopisného dostala do rukou učenců "věřících", nedovedla zabrániti pokroku vědy historické, jenž se stal zavržením podvržených rukopisův, a tyto vypuštěny všudy z pramenů historických. *)

*) Prof. Goll v článku: "Ottův Slovník Nučný a tak zvané Rukopisy Kralodvorský a Zelenohorský" ("Athenaeum" X. 33-39) podal podrobnější přehlídku látky a srovnání Ottova Slovníku Naučného se starým Kobrovým a charakterisoval malomoc věřící redakce proti vítězné síle pravdy nestvůrnou její interpolací v nevěřícím článku Hanušově o dějinách české literatury, v které podala své credo o básních rukopisů Zelenohorského a Králodvorského, poukazujíc jinak k příštímu článku o těchto památkách. Ale zatím věřící stanovisko redakce bylo opuštěno a články o obou rukopisech, jakož i jiné s otázkou tou souvisící sepsány jsou podle pokroku vědy historické, jak se udál prokázáním podvrhů.

Dějiny naše lehce oželí ztráty reků a dějů vymyšlených smělými impostory rukopisů. Historií, která podle krásných slov Denisových zůstala živou, jest historie ne Záboje a Slavoje, Beneše Heřmanova a Jaroslava, ale Husa, Žižky, Poděbrada, Komenského. ...