Osobnosti rkp. sporu

VŮDCE GENERACÍ
Díl první.
Masarykův sborník
časopis pro studium života a díla T. G. Masaryka
Praha 1930-1931.

Strana 305 až 311:
Masaryk a naše literární minulost
(Josef Brambora)

Mnoho pozornosti bylo věnováno ... jeho významnému působení v bojích o Rukopisy (Jindřich Vančura a Josef Hanuš v sborníku T. G. Masarykovi k šedesátým narozeninám a zvláštním čísle České mysli 1910; Václav Tille ve Venkově 7. března 1920), ...

Strana 307:

Především však zajímaly Masaryka otázky, jak spisovatelé řeší různé problémy, proniká u něho zájem o ideje. Hledá pravdu a mravní opravdovost. Tyto ethické zřetele pronikají v celé jeho kritické činnosti. Tato touha po pravdě a zaujetí pro ni byly mu také vodítkem v jeho účasti na rukopisném boji, "Do všech svých potyček jsem se dostal nechtě", řekl Masaryk Karlu Čapkovi (117), a platí to i o jeho vůdcovství v této ne potyčce, nýbrž válce s četnými bitvami, vesměs vítěznými. Protože o této účasti bylo psáno již mnohokrát, budu co nejstručnější, odkazuji na citované již články Hanušovy a Jakubcův, mimo ně i na Hanušovo zevrubné a plastické líčení v Listech filologických 1906. Nesouhlasím s míněním Josefa Pekaře (Masarykova česká filosofie, 39, poznámka 1), že se přeceňují zásluhy Masarykovy o dokázání nepravosti Rukopisů, naopak jsem přesvědčen, že se nedoceňují. Bez Masarykova přispění byl by velmi pravděpodobně Gebauer sdílel osud Šemberův a Vaškův. Masaryk věnoval svůj časopis, který dosud nikterak nebyl finančně zajištěn, zcela hájení nepříjemné pravdy, musil jej pak financovati sám se svými spolubojovníky, byl vypuzen z redakce Ottova naučného slovníku, čtrnáct let nebyl jmenován řádným profesorem, když našel pro Athenaeum nového nakladatele (Vilímka), přičinil se Kvíčala, aby to bylo zrovna jen pro jeden ročník, - ne, není možno odmítat Masarykovo prvenství. Při tom pomíjím mlčením všechny nízké a sprosté pomluvy, jimiž byl častován on i jeho přátelé. Ty proskripce se v Masarykově případě stále opakovaly a opakují. Když v letech 1906-1911 byly rekapitulovány výsledky rukopisných sporů, bylo několikrát vysloveno mínění, že teď už je definitivně konec s legendou o pravosti Rukopisů.

Avšak ulice ještě se nechtěla podrobit vědě, věda ještě nezvítězila úplně. Na sklonku roku 1926 hledali Masarykovi odpůrci nějaké motivy k vytvoření protimasarykovské nálady - na jaře 1927 měla být provedena volba presidenta republiky. Zahájení obstaral časopis Lech. Když nedostačovaly politické útoky proti "realistům" (Gajda, aféra válečných půjček), ani nicotné výtky Herbenovi z plagiátorství, přinesl Lech 29. listopadu 1926 (I, 21) článek, příznačně pojmenovaný A začíná se o Rukopisech, později pak otiskoval téměř v každém čísle na několika sloupcích duchaprázdné obranné poznámky, dávno již vyvrácené. Protože byly málo účinné, byl vybídnut profesor Mareš, aby o otázce promluvil. Učinil tak 16. března 1927 na členské schůzi Mladé generace národní demokracie. František Mareš již v roce 1906 z averse k realistům pochyboval, že podvrhy jsou nepochybně dokázány, a na tom stanovisku zůstal i ve své přednášce. Jako Lech i Mareš důkazy proti Rukopisům podceňuje a zesměšňuje, vyvrácené námitky obránců znova opakuje. Všechny ty nesmysly vyvrátili Weingart v Demokratickém středu, Hýsek, Friedrich, Zubatý a Pekař v Národních listech v dubnu 1927, Zubatý v Naší řeči a zvlášť skvěle Flajšhans v Časopisu Národního musea a v Naší řeči 1928. Čteme-li nové vydání Jakubcových Dějin české literatury, kde autor shromáždil všechny starobylé památky českého písemnictví a kriticky zhodnotil všechny vědecké výzkumy, k nim se vztahující, dojdeme k poznání, že neexistuje místo, kam by bylo možno Rukopisy zařaditi, že by všude trčely zcela isolovaně. To bylo ovšem prokázáno již před 44 lety. Pro Mareše je charakteristická věta na straně 49 jeho otištěné přednášky: "Je nevýhodné hledati nových důkazů pro pravost Rukopisů". Je to idealistické přesvědčení, stará-li se někdo o výhody, které bude mít ze svého jednání? Jakýpak idealismus! V roce 1911 napsal Hanuš v úvodě k svému vydání Rukopisů ve Světové knihovně: "Jsem přesvědčen, že dnes nenašel by se již u nás ani jediný vzdělanec, jenž by si trofal kaceřovati odpůrce Rukopisů takovým způsobem, jako skoro obecně se dálo roku 1886". Je smutnou zásluhou Lecha a Mareše, že mohl opravdu dokázat jednomu odpůrci Rukopisů, že jeho přesvědčení bylo mylné. Ten důkaz si však měl Mareš raději odpustit! Srovnejme s Marešovou poznámkou o nevýhodnosti Masarykovo vyznání: "Ovšem, když jsem postaven před nějaký úkol, tož neuhnu, a co jsem začal, to hledím dodělat". (Hovory, 117). Na závěr partie o Rukopisech cituji zakončení odpovědi Arnošta Krause Františku Marešovi: "Nepotřebujeme vymyšlených Lumírů a Luborů, Zábojů a Vneslavů, máme Husa, Jeronyma, Žižku, Prokopa, Chelčického, Komenského, Dobrovského, Palackého, Šafaříka, Purkyně, Havlíčka, Nerudu a Máchu, Smatanu a Dvořáka, Mánesa a Alše, máme Zborov a anabasi, magistrálu, Terron a Doss' Alto, máme Winkefrieda-Ševce, Achilea-Štefánika, Odyssea-Beneše a máme Herakla-Masaryka, který potřel erymanthského kance pověry, zaplašil třistaosm stymfalských ptáků, vyvlekl na světlo Kerbera s jeho třemi hlavami Nastič-Forgách-Ährenthal a přinesl z jihu jablka Hesperidek, propláchl Augiášův chlév politiky, sestřelil supa, kroužícího nad spoutaným Prometheem, a last not least srazil devět hlav královédvorskému hadu, takže už nemohou uštknout, jen snad syčet jako jiná strašidla o Valpurgině noci".