Osobnosti rkp. sporu

VŮDCE GENERACÍ
Díl druhý.
Masarykův sborník
časopis pro studium života a díla T. G. Masaryka
Praha 1930-1931.

Strana 169 až 171:
Denis a Masaryk
(Louis Eisenmann)

Roku 1903 věnoval Arnošt Denis Masarykovi krátkou větu, dva odstavce textu a dosti dlouhou poznámku v druhém svazku francouzského vydání svých Čech po Bílé hoře (576, 583-585). Text je bez přepínání pochvalný: uznává autoritu mladého profesora, jeho svůdný vliv na mladé lidi, jeho přístupnost západním myšlenkám, ale přičítá velkou část jeho osobní působnosti obecnému myšlenkovému hnutí a tradici Hálkově a Nerudově. V oddíle, věnovaném boji rukopisnému, je tón poněkud vřelejší: Masaryk je tam chválen za to, že vykonal povinnost učence a syna svého národa, že znovu obrátil Čechy k tomu, co bylo jejich slávou v minulosti a co je zárukou jejich budoucnosti: k úctě ke svědomí, že uvedl veřejný život na novou cestu, vzbouřiv se proti pravověrnosti, která dřímala na posvěceném dogmatu; mohl prý však šetřiti ve své polemice jemnosti a nezbytné zdrženlivosti, triumfovati méně hlučně: kácí-li se bůh, byť to byla modla, má se rozuměti a sdíleti hrůza věřících.

- Poznámka je barvitější: i když je Naše doba nejskvělejší českou revui a Masaryk duchem velmi probudilým, spisovatelem velmi zasloužilým, bylo jeho tažení proti Rukopisům vedeno s hlučnou vervou, člověk je často podrážděn jeho velekněžským chováním, jeho ostrými aforismy a mlhavými proroctvími a Denisovi samému je nesnesitelný jeho mysticism. Vcelku měl Masaryk vynikající vlastnosti - a zvláště nedostatky - které byly nezbytné v této hodině národního života.