Ku dni 16. září.

       Od břehů řeckých, z vlasti Homérovy -
     opouštějíce rodnou svoji zem,
     kde bohatýrů slavných svaté rovy
     šlapány vrahů divých kopytem -
     uchýlily se Helikonské děvy,
     kam slunko zlaté spěje chvatem denním;
     i vykouzleny nové krásné zjevy,
     kam vešly Múzy, ctěny pohostěním;
     pronikla záře nová tichým letem
     a svěží ráno svitlo širým světem.

       Však nebetyčné Krkonošů hory
     a nedobytné hrady Šumavy
     jen slabý odlesk ranní oné zory
     vpouštěly v kraje naší Vltavy.
     Již slávy svojí hrdé pantheony
     okolní národové budovali,
     a luzné písni probuzených tóny
     do háje Múzy mládec, kmeta zvaly:
     nás poutal ještě nevolníků spánek,
     u nás, prý, barbarství svůj mělo stánek!

       A před věky přec v žirné naší vlasti
     se pohýbaly zpěvem českým hrady,
     a srdce k srdci pělo v dobách strasti,
     při písni poráženy vrahů řady! -
     Umlkly písně naše. Bouří cizou
     posuty kraje naše v svěžím květu;
     my hájili jsme statně pravdu ryzou,
     hájili proti veškerému světu:
     té pravdy záře všem je vůkol přána - 
     jen na obrance její kletba dána.

       Než - zželelo se bídy naší nebi
     a odvrácena zkáza nevinných:
     kdy jižjiž v rakev naši tloukli hřeby,
     náš národ nabyl sil poznovu svých;
     neb mužů apoštolů hlouček malý
     tu z vísek chudých vyšel, v tváře potu,
     však odvahou a prací vytrvalý,
     nás budil, křísil opět ku životu:
     a nejen život, - slávy davných věků
     nám věnce navráceny plné vděků.

       Ve Dvoře Králové nejdražší věno
     ve tmavém tlelo chrámu úkrytě;
     Bůh sám, by poctil naše - Čechů jmeno,
     je zachovav nám dal na úsvitě.
     To synů českých oslavenec jeden,
     prostého rodu, velký šlechtic pílí, 
     náš Vácslav Hanka hvězdou spásy veden
     zdvih' poklad drahý v blahé chvíli.
     Pokladu tomu svět se diví celý:
     již nejsme národ chudý, osiřelý!

       A jako z jara, po noci bouřlivé,
     kdy jasný blankyt věstí pěkný den,
     po hájích ptactvo pěje písně tklivé,
     že poutník v duši bývá rozechvěn:
     tak vzbudily se českém na Parnase
     poznovu písní dávných zvuky jaré,
     a Lumírové pohýbali zase
     našeho Vyšehradu skály staré,
     a Zábojové srdce k srdci vzpěli,
     že v žilách krve proudy láskou vřely.

       A Vácslav, jenž nám klenot drahý našel,
     jímž vykouzlen nám nové krásy sad,
     onť uzřev spásu naši k otcům zašel,
     a popel jeho kryje Vyšehrad. -
     Tam klesni, synu! spíť tam velký svatý,
     neb divů jeho moc je převeliká;
     tam oheň, jiskrou upomínky vzňatý,
     ve plápolavý k nebi požár vzniká. -
     A ptáš se, jak ten mocný oheň sluje? -
     Oheň, jenž lásku k vlasti rozněcuje!

Tálinský Josef   vlastním jménem Josef Truhlář. Narozen 16.10.1840 v Talíně u Protivína, zemřel 14.2.1914 v Praze. Knihovník, literární historik, překladatel a editor.