Osobnosti rkp. sporu

Viktor Ficek
Antonín Vašek
v boji za práva lidu a za vědeckou pravdu
Krajské nakladatelství v Ostravě
1964

Strana 160 až 191:

VI.
VAŠKOVA ÚCAST NA RUKOPISNÉM BOJI

Vědecké spory [1] o pravost Hankou "objevených" domněle staročeských literárních památek probíhaly v pěti obdobích od jejich "objevení" na počátku 19. století do třicátých let 20. století, ačkoliv zásadně byl spor rozřešen již vystoupením českých universitních profesorů [2] r. 1886 za vedoucí účasti Jana Gebauera, [3] inspirovaného hlavně filologickými důvody Antonína Vaška.

Šlo o tyto literární rukopisy, [4] uznané dnes za padělky V. Hanky [5] a Jos. Lindy: [6]

Píseň pod Vyšehradem (PV) objevil Josef Linda na přídeští staré knihy r. 1816. Sedmnáctiveršová píseň apostrofuje starobylý Vyšehrad, vyjadřuje milostnou touhu po milence. Památka byla datována do 13. století. Po šesti letech ji Dobrovský prohlásil za padělek, což potvrdila r. 1857 i zkouška paleografická.

Rukopis královédvorský (RK), nalezený V. Hankou v kostelním sklípku 16.9.1817. Je to nejobsáhlejší a nejvýznamnější rukopisný podvrh na dvanácti pergamenových lístcích a dvou nesouvislých proužcích. Údajně byl z konce 13. století. Obsahuje osm zpěvů epických a šest písní lyrických. Látka k epickým básním byla čerpána z české minulosti; zpracovávala vlastenecké motivy ukazující na nacionalismus 19. století a antagonismus proti Němcům-vetřelcům.

Druhá památka z české minulosti, a to mytické, Rukopis zelenohorský (RZ), zvaný též Libušin soud (LS), v druhé části Sněm. Byl zaslán anonymně nejvyššímu purkrabí hraběti Fr. Kolovratovi [7] r. 1818 pro Národní museum. Předvádí vzrušený děj: spor bratří Chrudoše a Šťáhlava přednese sněmu moudrá kněžna a rozhodne ve smyslu zvykového práva, aby úděl otcovský spravovali společně. Chrudoš podle obyčeje německého dovolává se vlády nad celým statkem a pohaní kněžnu. Pak napověděna volba Přemysla za manžela Libušina podle kronikáře Hájka. [8] Kulturním pozadím je dokonalé zřízení státní, vyspělé soudnictví a pokročilá vzdělanost.

Milostná píseň krále Václava (PMil), rukopis domněle z 13. století, byla r. 1819 nastrčena skriptorovi universitní knihovny Janu Zimmermannovi. [9] Falsátoři chtěli světu namluvit, že král Václav básnil počesku. Jak dokázal Julius Fejfalík, [10] je tato skladba překlad podle novoněmecké úpravy Ludvíka Tiecka. [11] Musejní komise r. 1857 objevila, že rukopis je psán na palimpsestu z 15. století.

Básnická falsa měla být filologicky, mytologicky a kulturněhistoricky podepřena falsy filologickými. R. 1827 připsal Hanka nové české glosy (na 900) k původním starým v slovníku Mater verborum [12] (MV). Za padělek byly veřejně prohlášeny r. 1877.

R. 1828 připojil Hanka další padělky: žalm 109 a část žalmu 145 v musejním Glosovaném žaltáři a zlomek meziřádkového překladu evangelia sv. Jana (EJ) prý z 10. až 11. století. Dobrovský je odmítl jako padělek; bylo pak usvědčeno chemickou zkouškou r. 1886.

V prvních třiceti letech (do r. 1847) byl RK uznáván za památku pravou, diskuse byla vedena jenom o RZ a EJ. Josef Dobrovský vystoupil proti A. V. Svobodovi 1827 ve věci RZ a 1828 odhalil nepravost EJ. Podobně odsuzoval obě skladby též Kopitar, [13] jenž soukromě nevěřil ani v pravost RK a glos v Mater verborum, což veřejně dal najevo r. 1837. RZ hájili A. V. Svoboda [14] (1829), Jos. Jungmann (1832), Fr. Palacký (1834) a pak i EJ a glosy MV společně s P. J. Šafaříkem 1840 ve spise Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache und Literatur a jejich důvody byly uznány (1845).

V dalších (téměř třiceti) letech pochybnosti proti pravosti vznesla cizina, zvláště Němci. Vírou v pravost Písně krále Václava a písně Vyšehradské otřásli M. Haupt [15] (1847) a J. Fejfalík (1857), takže komise uznala i PV za padělek; neznámý pisatel v Kuhově [16] Tagesbote aus Böhmen (1858) předvedl Hanku jako padělatele, s pochybností proti pravosti RZ vystoupil M. Büdinger [17] a s pádnými důvody literárněhistorickými a národopisnými opět Jos. Fejfalík ve spise Über die Königinhofer Handschrift (1860). Tábor českých učenců byl jednotný: o obranu se pokusili vedle Palackého W. W. Tomek, [18] V. B. Nebeský, [19] jenž však otřásl paleografickou jistotou RK, objeviv rasury a skvrny, J. A. Helfert, [20] zvláště v důkladném spise Die Echtheit der Königinhofer Handschrift (1862) Jos. Jireček [21] a Hermenegild Jireček. Nebeský a Vocel [22] dokázali, že jsou to skladby básníků umělých (1875). Nebyli s to vyvrátit důvody Fejfalíkovy ani podepřít obranné snahy Vrťátkovy. [23]

Vystoupení Ant. Vaška proti pravosti Rukopisů spadá do III. období těchto bojů (1875-1886), kdy od jejich "objevení" uplynulo sedmdesát let. V sedmdesátých letech podal Jagič [24] výklad o povaze epiky u národů slovanských a potvrdil, že Čechové lidovou epiku neměli (1876). A. Baum [25] a A. Patera [26] prokázali (1877), že většinu glos v Mater verborum padělal V. Hanka. RZ a EJ zavrhli ruští učenci Petruševič, [27] Makušev, [28] Lamanskij [29] jako předtím Jos. Dobrovský, G. H. Pertz [30] (1847); Th. Sickel [31] (1858) a W. Wattenbach [32] (1863). Z Čechů A. V. Šembera vyloučil RZ ze svých Dějin řeči a literatury československé (1877) a snesl jazykové a literárněhistorické důkazy proti jeho pravosti ve spise Libušin soud; proti němu se pokusil o obranu RZ V. Brandl, [33] zjistil však přitom paleografické zvláštňosti, zároveň i v RK. O obhajobu EJ se pokusil Jan Gebauer, chemickou zkouškou (berlínskou modří) bylo však prokázáno r. 1880, že EJ je padělek.

V době Vaškova vystoupení byla tedy otřesena víra ve všechny uvedené domnělé památky nebo dokonce prokázána vědecky jejich padělanost kromě RK; o jehož pravosti mezi českými učenci nebylo pochyb. Ani mezi českými filology nebylo jediného badatele, jenž by byl veřejně vystoupil svými námitkami proti RK nebo projevIl nedůvěru v jeho pravost. I Jan Gebauer věřil, že rukopis není padělaný, dokázal pouze, že nemůže být starší než staročeský Milión (1875); v sedmdesátých letech uveřejňoval s I. Maškem [34] v Listech filologických důvody, jež svědčily pro pravost, uváděly v pochybnost jen jeho stáří. M. Hattala, [35] Jos. Jireček, V. Brandl, Fr. Bartoš [36] aj. se však ve své víře v pravost nedali zviklat. Pochybnosti byly vysloveny v té době jenom z ciziny.

Tím odvážnější bylo vystoupení Ant. Vaška proti této všeobecně uznávané a uctíváné domněle staročeské památce. Vašek však měl k tomu odborné předpoklady.

Filologické schopnosti Vaškovy se projevovaly již dříve, než vystoupil aktivně v rukopisném boji. K odborné práci byl Vašek dobře připraven. Výsledky tohoto zájmu se projevovaly i publikačně. V mladších letech uveřejňoval literární příspěvky vytěžené pouze z pedagogických zkušeností; v těchto studiích však neleží těžiště jeho významu.

Otázkám jazykovědným se věnoval s plným zaujetím od doby, kdy přestal vydávat Opavský besedník. Teoretické základy mu poskytovalo studium klasické a slovanské filologie; byl dobrým žákem tehdy nejvýznamnějšího slavisty Miklosiče. [37]

Z Vaškova opavského pobytu je nejvýznamnější česká stať Výklad slovanských místních jmen v Opavsku. [38] Tato práce se skládá ze čtyř částí všeobecných a z jedné části zvláštní, tj. ze seznamu vyložených jmen osad jednak z Rakouského, jednak z Pruského Slezska: jména osad jsou v obou oddílech seřazena abecedně.

Úmyslně do oblasti svého pojednání pojal i část Slezska za řekou Opavou s tímto odůvodněním:

Pruskou část Opavska, násilně od koruny české odervanou, nemohli jsme zde vyloučiti, an posavad z větší části od Čechoslovanův obydlena jest. Krom toho nalézáme právě zde směrem od Holasovic k Ratiboři nejvíc prastarých rodových jmen, která vzbuzují domněnku, že se naši předkové nejprve v těchto krajinách osadili a pak teprv odtud dále do hornatějších a méně úrodných rozšířili... Možná jest, že se naši slovanští předkové usadili nejprve v okolí nynější vesnice Holasovic, založivše tam hrad, jenž zároveň mohl býti náboženským středištěm jejich: zajisté tam bylo slavné pohřebiště...

U velké většiny jmen udává autor rok nebo století, v němž se osada (podle jeho vlastního zjištění) poprvé uvádí v písemných památkách. Poznamenává, která jména se vyskytují u Palackého nebo v Erbenových Regestech; označuje také moravské enklávy. U některých jmen se setkáváme se staršími jejich názvy (např. Zbyslavice).

V první kapitole vychází autor z konstatování, že místní jména jsou důležitá a zajímavá jak pro jazykozpytce, tak pro dějepisce a upoutají pozornost každého, "jenž pro památky svých předků a své vlasti vřelé srdce má". Dovozuje, že se význam místních jmen věkem zatemnil a chce se pokusit o jejich objasnění. Dovolává se slov Palackého, (Radhost I) o obtížnosti výkladu místních jmen. S pomocí důkladných prací "v oboru slovanského děje a jazykozpytu" chce se však o tento výklad přece pokusit. Zdůrazňuje, že není možno se pustit do rozboru místních jmen bez pomoci základní uvedené literatury a bez znalosti staročeského jazyka. Jinak to vede k zvrácenostem a nesmyslům, což se jeví zvláště ve Slezsku, na rozhraní slovanského a německého obyvatelstva, "kde krásná a přesná jména slovanská zvláště působením úřední němčiny často potvorně překroucena bývají, takže bychom je sotva poznali, kdyby nebylo starších listin po ruce". Také Slované přišlí z Čech a z Moravy prý často násilně překrucují naše slovanská jména.

To jsou pohnutky, které autora přiměly k tomu, aby podal tento výklad; i když se všechno nevysvětlí, chce tak aspoň něčím přispět k objasnění minulosti našich slovanských předků a k zachování jejich památky ve Slezsku.

Ve zvláštní části zkoumá pak jednotlivé názvy, pokud jsou původní, a udává na mnoha místech původní starý tvar, vyšetřuje jejich vznik, u některých uvádí, že náležely k starým rodovým jménům, zjišťuje, kdy byly osady toho jména založeny, a stanovil, podle čeho mají svá jména (podle osobních jmen, podle potoků, půdy, polohy, podle jam nebo dolů, podle obecných poměrů, podle zasvěcení kostela apod.).

Dovolává se zemských desek, oceňuje Šemberovu mapu, čerpá z Palackého, Bílka, [39] Erbena, H. Jirečka, L. Svobody i Kneifla, [40] Ense, [41] kriticky se staví k Jirečkovi. [42]

V II. kapitole vymezuje Opavsko jako zvláštní knížectví pod Otakarovým synem Mikulášem a jeho potomky. Nejvýznamnějším místem na Opavsku byly Holasovice, až je zastínil v 11. století Hradec a v 13. stol. Opava.

V dalších odstavcích se zabývá již vznikem místních jmen. Podle něho názvy osad se vztahují buď k obyvatelům, nebo k povaze místa. Veliký počet staroslovanských osad byl nazván pouze jménem obyvatelů, kteří zpočátku tvořili jeden rod. Dovolává se tu Jirečka, cituje ze ZR a z Dalimila. Připomíná rodové zřízení, jež je podnes u Jihoslovanů, podobně i dříve u našich předků. Dovozuje, že každý obyvatel např. osady Dobroslavic se jmenoval Dobroslav. Všímá si, jak lid některá jména přetvořil. Zdůrazňuje stará rodová jména (vytyčuje zvlášť starobylost u Hradce), uvádí i pozdě založené osady, jako Dvořisko, Filipovice, Háj apod. Zastává se starých názvů zachovaných v lidu.

Rozprava Vaškova měla velký politický ohlas, pobouřila německou veřejnost.

Ve studii O povahopisných jménech osad staročeských [43] se Vašek zaměřuje na hromadná jména, která značí zaměstnání obyvatelů nebo jejich vlastnosti duševní nebo tělesné, jejich mravy nebo zvyky, a snaží se je vysvětlit na základě jazykovědy nebo historie. Uvádí je v jednotlivých kategoriích podle abecedy. Jsou to: a) názvy, které označují zaměstnání obyvatelů. Vychází z H. Jirečka, ale dovolává se i Miklosiče. b) názvy osad, jež vytýkají tělesné nebo duševní vlastnosti; c) názvy, které se zakládají na jistých obyčejích a způsobech obyvatelů. Tu rozeznává názvy, které 1. vytýkají nemravy, 2. jiné zvláštnosti a mravné vady, 3. zevnější způsoby a nezpůsoby, zvláštnosti a tělesné vady, 4. narážejí na jisté události a poměry, 5. vztahují se k jídlu, 6. označují poměr obyvatelů k jistým okolnostem.

Pojednání Vaškova zaujímají v onomastické literatuře významné místo. [45] Vedle Palackého Radhostu a Rákosova Poutníka slovanského je z nejstarších prací toho druhu vůbec. Měly tedy tyto Vaškovy studie význam průkopnický. K práci studoval Vašek všechnu přístupnou liteturu odbornou, tj. kromě spisů Palackého Šafaříkovy Starožitnosti, práce Miklosičovy, Slovanské právo od Hermenegilda Jirečka jakož Erbenova Regesta, Bočkův Codex diplomaticus a Šemberovu Mapu země Moravské.

Nejrozsáhlejší prací z let 1877-1879 je studie O složených slovech v češtině. [44]

Toto obšírné pojednání (zaujímající 47 stran tisku) zabývá se velice důkladně složenými slovy, a to snad poprvé v naší literatuře, jak připomíná autor, "neboť pravidla o tvoření slov jak jednoduchých příponami a stupňováním, tak složených spojováním dvou nebo více slov v jedno, nebyla dosud v literatuře naší úplně vylíčena". Zdůrazňuje význam složených slov i po estetické stránce, dovolávaje se Miklosiče a Grimma: "Složeniny jsou krásny, když dva pojmy v jeden obraz sloučí, méně, když jeden pojem ve dvě slova rozdělí". V rozpravě třídí tento jazykový jev a rozeznává sloučeniny (sloučení jména s jménem - částice s jménem nebo slovesem - číslovek, zájmen a částic mezi sebou - sloves s jinými částkami řeči), pravé složeniny (složení jména s jménem), složeniny doplňkové (v nichž první člen zastupuje akusativ doplňkový čili předmět, nebo pak jiný pád než akusativ) a složeniny přisvojovací (první člen je adjektivum nebo podstatné jméno). K jednotlivým druhům se staví autor kriticky, bere v úvahu jejich rozšíření, přihlíží k správnosti, popř. jejich tvoření nedoporučuje a odmítá i některá nesprávně užívaná slova. Na mnoha místech připojuje svůj výklad, často se zásadním stanoviskem. Vychází z dosavadních zpracovatelů, především z Miklosiče, staví se však k nim kriticky, tak i namnoze k J. Jungmannovi.

Vašek srovnává své příklady s praxí v jiných jazycích, zejména klasických a v sanskrtu, přirozeně má hojně dokladů ze slovanských jazyků, i ze staroslověnštiny (nezapomíná přitom ani na příklady ze Slezska). Německé složeniny proti českým označuje za nemotorné; potírá při tom vliv němčiny na naše tvoření složenin a zavrhuje otrocké překlady z němčiny.

V době, kdy Vašek uveřejnil tuto práci, byl ještě přesvědčen o pravosti Rukopisů, a jmenuje proto jako nejstarší literární památky RZ a RK, které prý vykazují hodně složenin, podle něho "nejsmělejších a přece tak případných". Konstatuje, že Alexandreida je mnohem chudší na složeniny. Tu vidíme, že si uvědomuje tento rozdíl, a je možné, že pojímá již určité podezření. Odkazuje také k vlastním jménům osobním i místním v těchto památkách a vyzdvihuje jejich stáří.

Hojné citace svědčí o tom, že Vašek shledával doklady z českých literárních památek velmi pilně a pečlivě a obeznámil se tak prakticky se starší českou literaturou. Tím vyzbrojil se nepřímo jako málokdo pro rukopisný boj.

Práce - i když dnes je překonána - byla na svou dobu pozoruhodná důkladností, cennými kritickými postřehy a hojnými přesnými doklady, jejichž analýzy byly nesporně vědeckým přínosem.

Vašek jako výborný znalec staročeštiny věděl, že naši filologové mají ve znalosti starší češtiny velké mezery. Měli proto RK ve velké úctě a nepostřehli jeho jazykové nedostatky. Platilo to především o univ. prof. M. Hattalovi, ale ani mladý Gebauer nebyl tehdy ještě vědecky na výši. Věřil v Rukopisy, vždyť psal v té době do Listů filologických kritické a exegetické příspěvky o RK, hájil ještě r. 1881 zlomek EJ, ačkoliv Vašek dovolávaje se Dobrovského přinesl již pádné důvody o jeho padělanosti. Gebauer byl však již na cestě k pravému poznání, když v Ersch-Gruberově encyklopedii zdůraznil, že se RK odchyluje od jazyka pravých památek, neoznačil však ani r. 1886 RKZ za padělané.

Převládající úcta k Rukopisům na základě domnělé jejich starobylosti a jazykové "dokonalosti" utvrzovala mínění, že kolem r. 1817 nebyl u nás nikdo, kdo by byl schopen je padělat.

Na Vaška nepůsobil přesvědčivě ani Šemberův spis proti pravosti RZ, který v Brně způsobil velkou nelibost a nesouhlas, zvláště u Brandla, jenž od r. 1870 obhajoval Rukopisy, a nikdo mu neodporoval. Vašek se vyjádřil o Šemberově práci, že "výtky Libušinu soudu činěné na velikém díle vztahují se i na RK... Kdo tedy zavrhuje Libušin soud, nemůže Králodvorského považovati za pravý".

Šembera, jenž tehdy ještě věřil v RK, poslal mu poslední svou obranu [46] RK z 20. května 1879. Zapřísahal se mu zároveň, aby nepochyboval o pravosti RK, a vysvětloval, proč: "... snažně Vás prosím, nechoďte dále a nedotýkejte se probůh Králodvorského Rukopisu... jen protivníci našeho jazyka popírali pravost RK, a víte, jaké pohoršení způsobili a před národem se potupili, ničeho neprovedše..."

Tehdy na brněnské Besedě přívrženec Brandlův Bartoš, který měl přednášet o Brandlově spise, přednášku odřekl, když uviděl Vaška. [47] K podobným sporům docházelo prý i jinde. O Jirečkovi, kterého Šembera prý i s Brandlem ostře nabral, se domnívá, že složil zbraň. Ovšem mýlil se, jak se ukázalo v případě Vaškově.

Šembera tehdy ještě hájil RK, pokládaje ho za dílo Záviše z Falkenštejna, jež pochází z let 1270-90. Dovolával se paleografů, kteří RK prohlašovali za pravý.

Vašek se nedal odradit varovnými slovy Šemberovými a odvážil se, jak říká Prasek, [48] "na ony časy (činu) neslýchaného, že najednou za falsifikáty prohlásil tři památky v české literatuře považované za nejstarožitnější".

Nicméně i při takových vědeckých sporech jeví se jakási nesolidnost, [49] jak sám Vašek ve svém Důkaze na str. 77 vytýká, že nezasluhuje přezdívky "podezřívače" a "šemberiána".

Vystoupení Ant. Vaška v rukopisné otázce bylo podmíněno jeho odbornou kvalifikací, prokázanou publikovanými filologickými pracemi, i vlastním přiznáním, že se zabývá starou češtinou přes dvacet let, a pak jeho přesvědčením, že rukopisy jsou falsa.

Jak psal svému krajanu JUDr. Janu Kožanému, [50] pokládal za svou morální povinnost zasáhnout do rukopisného boje:

"Věc nedá se více zadržeti a umlčovati. Jestli my sami nesjednáme pravdě průchodu, budeme k tomu s hanbou donuceni od jiných. Proto je svrchovaný čas, abychom to, co nepravého v literatuře a archeologii naší, sami vyloučili, třeba to mnohým trpko bylo. Hankových falsifikátů je pět - dva již jsou odhaleny před lety: Píseň na Vyšehrad a Libušino proroctví. Že Libušin soud je podvržen, dokázal Petruševič. Ale našim učencům jest přijíti s argumentem ad hominem, aby uvěřili. Oni klidně sedí na svých olympických křeslech v Praze a nevidí, jak se bouře se všech stran nad hlavami našimi stahuje."

Vašek do r. 1878 pokládal RZ i RK za památky pravé. Svědčí o tom jednak jeho dosavadní vědecká činnost, jednak jeho vlastní přiznání. Vašek do sepsání svého Filologického důkazu neznal Fejfalíkův spis, jak sám se ohrazuje proti Jirečkovi. [51] Šemberovu knihu proti pravosti RZ [52] sice znal, ale jeho důvody ho nepřesvědčily. Stavěl se k němu kriticky: [53]

Šembera chtěl Petruševiče podporovati, ale přibíraje do spisu svého množství lichých důvodů, neposloužil vědě a pravdě valně. Jestiť to kupodivu, jak nedostatečná je našich filologů znalost staré, tj. nejstarší češtiny. Jinak by dávno museli nesčíslné chyby viděti, jimiž zejména Rukopis Královédvorský oplývá. Vinou toho jsou naše nedostatečné gramatiky staročeské, které na základě těch falsifikátů sdělány jsou..."

Více než české vědecké pokroky na Vaška působili ruští učenci Petruševič a Lamanskij. Závažné bylo ovšem odhalení falšovaných glos. [54] Vašek byl od začátku své práce, namířené proti pravosti Rukopisů, v písemném styku s V. Praskem. [55] V korespondenci se vzájemně posilovali svými badatelskými výsledky, zejména proti zastáncům Rukopisů, jejichž přesvědčení nebylo zcela vyhraněno.

Jako Šemberu, tak i Vaška přivedl k novému studiu RKZ Antonij Petruševič. Tento Rusín vyslovil r. 1876 ve spise O Krakovi-Krokovi pochybnosti o Libušině osobě a tím se dostal ke kritice RZ. 21.2.1878 počal ve lvovském ukrajinském Slově uveřejňovat sérii fejetonů o Libušině soudu a shrnul též všechny dosavadní námitky Dobrovského, Kopitarovy i nové, zejména též odhalení falešných glos.

Vašek sledoval se zájmem výsledky bádání o našich domněle starobylých památkách. Neušly mu ovšem ani práce dalších cizích slavistů, Srezněvského [56] a Lamanského v Petrohradě, Makuševa ve Voroněži. Od r. 1878 se zabral do studia Rukopisů královédvorského a zelenohorského po stránce filologické. Byl po Dobrovském první Čech, kdo se věnoval Rukopisům s potřebnými znalostmi jazykovědnými. Počínal si přitom metodicky správně a přesně.

Teprve po prostudování Petruševičova článku ve lvovském Slově vzrostlo Vaškovo podezření v pravost Rukopisů.

Vašek měl jako klasický filolog pevnou víru v přesná pravidla jazykového vývoje a tak jediný z našich tehdejších badatelů o Rukopisech byl přesvědčen, že filologické důvody jsou v tomto sporu rozhodující a samy tedy jsou s to, aby prokázaly nepravost památek.

Jedině tím, že Vašek posuzoval na jedné straně filologické znaky zaručeně správných staročeských památek v jejich chronologii a na druhé straně zvláštnosti podezřelých rukopisů, mohl dojít k nezvratným důkazům podvrženosti.

Na základě studia spisu Lamanského napsal Vašek v říjnu 1879 do časopisu Občan [57] pojednání Rus Lamanskij o literárních poměrech českých. Podnět k novým rozborům Rukopisů byl rovněž dán objevením padělaných glos v Mater verborum, v Jaroměřské bibli, v Mariale Arnesti, liber viaticus. Paterovo a Baumovo odhalení podvrhů otřáslo autoritou P. J. Šafaříka a Fr. Palackého a bylo proto nutno se vrátit k náhledům J. Dobrovského, na jehož stranu se stavěli všichni ruští učenci kromě Srezněvského. S českými literárními podněty je nejdůkladněji seznámil spis Lamanského, jenž vynikal jako znalec slovanské literatury vůbec a filologie zvláště a svými kritickými schopnostmi připomínal Dobrovského. Lamanskij mluvil všude pravdu a nešetřil těch, kteří se domnívali, že zaujímají místo po Šafaříkovi. Tito by prý rádi zostudili jeho jméno a chtěli by utajit jeho spisy. Z knihy Lamanského podává Vašek krátký úryvek.

Za svého pobytu v Praze prohlížel Lamanskij s Paterou glosy pravé i padělané a dával Paterovi za pravdu, jenom mu zazlíval, že on i ostatní čeští učenci mlčeli O českých padělaných glosách. [58] To bylo již r. 1861. Patera se vrátil k rukopisu Mater verborum až po desíti letech a poznal, že se nemýlil, a oznámil věc Emlerovi, [59] ale ani poté výzkumy Paterovy neuveřejnili. Až když to Patera přednesl jakési komisi, bylo usneseno uveřejnit Paterovy články v Musejníku. Mělo se to však stát slavnostněji. Po celou dobu kazil český bibliotekář Hanka řadu rukopisů. Lamanskij vytýká českým učencům, že nesestavili protokol na základě Paterova výzkumu, a domnívá se, že příčinou toho je, že český patriotismus nemá dost "smělosti, zmužilosti a svobodomyslnosti", aby učenci vyrvali lež s kořenem. Lamanskij dokazuje, že Hanka byl padělatelem, a odsuzuje jeho počínání. Vytýká nepořádky v knihovně Národního muzea, která neinformovala veřejnost. Po léta čeští učenci mlčeli. Pranýřuje tento zjev jako provincialismus malého národa. Vocel přibral jedno místo v RK z českého překladu cestopisu Marka Pola. [60] Lituje, že Baumovy údaje o padělaných přípiscích v Mater verborum z let šedesátých vyšly tiskem tak pozdě.

Vašek cituje z Lamanského, co psal z r. 1878 Francouz Gaston Paris [61] nad pracemi Jagiče, Gebauera, Bauma a Patery:

"Jsme šťastni, že vidíme slovanské kritiky, jmenovitě české, mající v studiích o otázkách nejasných a úplně zatemnělých tak smělou a jistou ruku. Časové se změnili ku prospěchu spisovatelů českých. Před 60 lety byla Praha dílnou falsátorů... Nyní poctivost a věda stejně se skvějí ve spisech vážných, které v tom vycházejí, a osvícená část národa připravuje se patrně k oběti, jejíž upřímnost jí dělá více cti, než jí prve slibovaly naivní fabrikáty pokolení již vymřelého... A u nás jistý učený sbor posud se domnívá, že když i nadále schovávati bude hlavu ve kři, svět o falsifikátech Hankových se nedoví. Týž sbor se zdá sobě býti příliš vznešeným, aby si všiml hlasů domácích jako Šemberova etc., a mínění učenců jako Miklosiče, Jagiče aj."

Vašek však dodává s hořkostí: "Nám se zdá, že rozdíl mezi nynějším a tehdejším časem je jen graduelní, stupňový. Tehdáž byl, kdo se proti oněm falsifikátům ozval, veřejně i v novinách zrádcem aneb nepřítelem českého národa nazýván; nyní to ovšem již nejde, veřejné listy by se za takovou pomluvu již styděly; soukromě však trvá to pomlouvání posud a roznáší se velmi horlivě, jako vůbec oblíbené babské klepy."

V tomto způsobu vidí Lamanskij snahu skrývat pravdu a prodlužovat "to carstvo lží a sebeklamů" k veliké škodě vědy.

Na základě bádání o glosách v Mater verborum usuzuje Lamanskij, že tím se ruší jedna "z hlavních podpor" pravosti RZ a RK; obránci se už nemohou těchto glos dovolávat. Důkaz ospravedlnil také Kopitarovo podezření podobně jako před 20 lety objevená podvrženost Písně na Vyšehrad a Milostné písně krále Václava ospravedlnila úsudek Dobrovského. Lamanskij nadhazuje otázku, zdali Dobrovský neměl pravdu ve svém úsudku o RZ a EJ a Kopitar o RK a naproti tomu Palacký a Šafařík se mýlili a svým spisem "Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache und Literatur" (1840) vydali škodlivé dílo, které "rozšířilo množství nepravých úvah, politování hodných omylů a bludů".

Podle dalších útoků na pravost RK usoudil Lamanskij, jak velice se Šafařík mýlil ve své víře v tuto památku.

Lamanskij nastiňuje stručně soudobý stav bádání [62] o Rukopisech. Je přesvědčen o tom, že se nepravost RZ a RK, jsou-li to výtvory nové doby, dá dokázat z nich samých rysy, které je sbližují s písemnými plody své doby. Lamanskij však důkazy o tom ještě tehdy nepřinesl. (Rozbírá jen glosy MV, Písně na Vyšehrad a Milostnou píseň krále Václava.) Dochází k rozboru české společnosti. Usuzuje tak na "temné stránky" novějšího českého života, jež příkře odmítá.

"Jestliže z vlastenectví lidé vědomě trpí lež a dovolují ji udržovati a rozvíjeti se ve vědě, pak taková shovívavost a takové kompromisy stanou se nejhroznějšími a nejzáhubnějšími vrahy předně vší osvěty a potom politické svobody, která potud je drahá člověku, pokud ochraňuje a zabezpečuje svobodné rozvíjení ducha."

Lamanskij odhalil, že názory o podvržených rukopisech pocházejí skoro vesměs od V. Hanky a po něm to opakovali nebo podpírali Jungmann, Palacký, Šafařík aj. Pozastavuje se nad tím, že učenci později snižovali autora Hanku a vyvyšovali jeho dílo, což se mu přirozeně zdá nelogické. Mínění o Hankovi jako o člověku neschopném není prý zdůvodněno. Čeští spisovatelé nechtěli uznávat důkazy cizí. Lamanskij nevyslovil příznivý úsudek o českém vědeckém životě, ale šlo mu o pravdu a vědecký pokrok.

Spis Lamanského způsobil v českém světě nelibost. Jeho rozprava byla pokoutně zostuzena, autor osočován, že nadržuje mladočechům a je proti šlechtě. Vašek vyvrací tyto hlasy s poukazem, že Lamanskij píše o české šlechtě pouze na jednom místě nepříznivě a několika řádky se zmiňuje o mladočeších, naopak zdůrazňuje, že jeho kniha je přísně vědecká, a ne politická. Podobně zostuzují prý u nás i Petruševiče.

Jako doklad důkladnosti Lamanského uvádí pak Vašek výklad o slovech plzeň - plzný, [63] kteréžto jediné slovo podle Vaška stačí k prokázání nepravosti RZ a RK.

Výsledkem Vaškova studia Rukopisů byl spis Filologický důkaz, který vznikal za poměrně velmi krátkou dobu. Když mu Jireček ve své kritice Schillerovými [64] slovy vytkl, že je nováček, přiznal se, že teprve z jara 1878 začal pochybovat o pravosti RZ (viz druhý spis, str. 11). Porovnával jej s nepochybnými staročeskými památkami a zjistil, že má tytéž chyby a zvláštnosti jako RK.

O Novém roce 1879 byl úplně přesvědčen o nepravosti RK, načež začal psát svůj spis. O velikonocích 1879 jel do Prahy, aby "důkaz svůj některými datami [!] doplnil" a ke konci dubna dal spis do tisku. O velikonocích navštívil také Jana Gebauera a nabídl mu svou rozpravu pro Listy filologické, ale Gebauer ji nepřijal, [65] prý pro příliš velký rozsah (6 archů).

Autor však uvádí, že chtěl svou rozpravu uveřejnit v některém časopise po částech, aby čtenáři byli postupně připravováni na závěr, v časopisech mu však nebylo popřáno místa, tak je nucen vydati ji vlastním nákladem. Z tohoto Vaškova přiznání je vidět, že uveřejnění jeho stati v Listech filologických nebránil pouze rozsah, jak uvadí M. Gebauerová, nýbrž že byly i důvody hlubší.

S výsledky bádání se Vašek během dalšího studia Rukopisů svěřoval V. Praskovi a radil se s ním. Prasek se tak stal účastníkem na rukopisném boji. Z této spolupráce se Prasek hrdě vyznává. [66]

Prasek jako žák Miklosičův věděl, že Miklosič v Rukopisy nevěří, proto ve své Chrestomatii neuvádí ukázky z těchto památek. Proč, to mu zůstalo utajeno do r. 1874. Ale na podzim téhož roku přestal již věřit v Rukopisy, když poznal, že se neřídí pravidly o užívání neurčitých forem adjektiv, jak se to osvědčilo i u Štítného, jímž se v té době zabýval. [67] Podle výskytu nesprávně užitých neurčitých tvarů v atributu v RKZ dovozuje, že v Rukopisy není možno věřit. Že došel k tomuto poznání již tehdy, dosvědčuje mu i jeho žák Fr. Táborský. [68]

Vašek chtěl nahlédnout pro důkazy proti Evangeliu sv. Jana do bible z r. 1417, a proto přijel 9.5. do Olomouce. [69] V té době měl vy tištěn ze své publikace jeden arch i s předmluvou. Shledali, že sporný rukopis klade aoristy místo perfekta, plusquamperfekta a presenta. Byl to další důkaz podvrženosti. Na Praskovu radu pozměnil Vašek předmluvu a vyjádřil se o Rukopisech šetrněji. Na tom přestala Praskova účast na Vaškově spisu.

Tak postupně vznikla Vaškova práce. K pěti archům vlastního spisu byla nakonec napsána a vytištěna předmluva. Motto práce Amicus Plato, sed magis amica veritas [70] je výstižné pro smysl a význam spisu, který sleduje pravdu a nic než pravdu.

V předmluvě autor apostrofuje národní význam domnělých literárních památek; a vyjadřuje lítost nad hlubokým zklamáním: "Rukopis Králodvorský! Jak drahé upomínky budila slova ta posud v srdci každého vzdělaného Čecha! Vždyť jsme rukopis ten měli za posvátnou památku z pradávných dob, za nejskvělejší perlu staročeského básnictví. Avšak byla to iluse, sebeklam! Básně, které jsme měli za nejvzácnější zbytek staré národní poesie, jsou novověký výtvor, chatrným rouchem staročeským oděný od pobloudilého skladatele svého!"

Pronáší tedy zároveň svůj úsudek o Rukopisech, odsuzuje je a nazývá jazyk, kterým jsou psány, "záplatami ze století 13. a 15." Obrací se přímo proti původci, ale nejmenuje ho. Předmluva splňuje funkci závěru: shrnuje již výsledek autorova šetření, vyjadřuje přesvědčení o podvrženosti Rukopisů. Zdůrazňuje smysl a význam autorova počínání: Bude lépe, přiznáme-li pravdu sami, než by ji měli dokázat cizí.

Utěšuje "krajany", že přiznání omylu přinese prospěch. Omyl o Rukopisech hověl národní marnivosti (ne hrdosti) a zasáhl hluboko do národního a kulturního života. Protože Rukopisy byly pokládány za "čistý pramen dějin, vzdělanosti a řeči české", bylo jim věnováno příliš mnoho péče, zatímco jiné a pravé památky nebyly zkoumány ani vydávány. Vašek odsuzuje tento neúměrný zájem a lituje drahoceného času a nákladu, který byl věnován dlouholetému sporu, a připomíná, jak se ubližovalo "největšímu jazykozpytci" Dobrovskému, jak se mu ztrpčovala poslední léta. (Tím Důkaz rehabilituje památku Dobrovského.)

Vyslovuje přání, aby spor byl ukončen, připojuje se k výzvě Petruševiče, Šembery, Jagiče, aby musejní sbor dal Rukopisy vyšetřit po paleografické stránce; očekává tu objasnění.

Skromně přiznává, že spis ve všech částech není bezvadný, že větší znalost staročeštiny u někoho by mohla některé jednotlivosti vysvětlit lépe, avšak prosí zároveň, aby podstatné věci byly uznány a závěry aby nebyly umlčovány.

Ohrazuje se proti způsobu boje, jak se rozvíjel: z pole vědeckého se přenášel na pole národní a politické. Odsuzuje tento postup: takoví odpůrci se stavějí proti pokroku, narušují jednotu národa, neboť vylučují z národa ty, kdo s nimi nesouhlasí.

Zdůrazňuje, že jádrem sporu je otázka, zda RZ pochází z 9.-10. století a RK z 13.-14. století. Kdo se v obraně památek odvolává na tvary z 15. století nebo z doby pozdější nebo kdo zvláštnosti vysvětluje jinými, většinou slovanskými jazyky, přiznává jejich podvrženost. Otázku pravosti RKZ lze rozřešit jen na základě staré češtiny.

Osnova vlastního spisu je důmyslně promyšlená, jednotlivé části jsou pečlivě skloubeny. Váha celé rozpravy spočívá na střední části, na kapitole Důvody podvrženosti (str. 15-49), kdežto tři kapitoly předcházející tvoří předpoklady pro hlavní zdůvodnění, následující kapitoly se týkají původce podvrhů, vzniku a nalezení podvrhu a snaží se prokázat autorství Hankovo srovnáváním s jeho znalostmi staročeštiny. Přidány jsou dodatky po vysázení spisu.

Je důležité si uvědomit vzájemný vztah jádra k druhotným částem spisu, protože Vaškovi kritikové a odpůrci reagovali často (většinou ovšem úmyslně) na podružné partie.

V první kapitole se zabývá autor chronologií RK, jak se na ni díval Šafařík; soudí (jako před ním Fejfalík), že jednotlivé básně RK pocházejí od téhož autora čili že celý rukopis je dílem jednoho básníka.

To dokazuje poukazy na shodná místa v jednotlivých básních, že je tu stejný duch a podobný rozměr (většinou jde o jedno místo ve dvou básních, např. Záboj a Čestmír), shody lexikální a tvaroslovné, i shody v líčení (Oldřich a Jaroslav, Oldřich a Záboj, Záboj a Ludiše, Záboj a Jaroslav atd.). Pozastavuje se tu u slova syrá (země), které se jinde v staročeských spisech nevyskytuje. U básní Jelen - Zbyhoň poukazuje na stejný začátek a provedený paralelismus; jinde shledává analogie. V epických básních ukazuje na týž pramen také "stejný způsob líčení, stejné figury a jistá slova a fráze", která nejsou jinde. Opakování týchž slov (palilogie, anafory, epanalepsis) se vyskytuje velmi hojně (celkem na 40 místech).

Tento pro staročeštinu tak neobyčejný rys uvádí za zvláštnost jednoho a téhož básníka - původce epických básní. Tato zvláštnost se však vyskytuje i v básních lyrických (na 18 místech). Vedle toho je opakování slova hned za sebou (ve 4 básních). V písních RK pozastavuje se nad slovy zmilitek, bělitký, malitký s "přehlasovaným" u. Uvádí řadu v RK oblíbených slov, jež se v jiných staročeských básních vyskytují málo nebo vůbec ne.

Jiným důkazem stejného původu jsou oblíbené tvary adjektivních složenin a zvláště superlativů (v 7 básních 21 dokladů); deminutiva na -ice (v 6 básních 10 dokladů). Upozorňuje na "smělé užívání odtažitých jmen" (v 7 básních 14 příkladů). Podle těchto příznaků soudí, že všechny básně pocházejí od téhož básníka.

Zabývá se dále dobou vzniku Rukopisů a dovolává se Vocela a Gebauera, kteří prokázali, že skladatel RK čerpal z Miliónu M. Pola a ne naopak (podle spojení na dlí položichu). Dokládá to ještě bystrým postřehem, že básníci čerpají z prozaických děl, ne naopak překladatel, jenž vychází z originálu. Podle pravděpodobné doby vzniku překladu Miliónu usoudil, že RK náleží do doby pozdější, až do první polovice 14. století. Básník té doby byl vyznání křesťanského, kdežto pohanský duch, který vane Zábojem a Čestmírem, byl tam vnesen autorem, jenž nedovedl napodobit pravého pohanského ducha. Vašek se tu dovolává Poláka Maciejowského. [71] Ve 14. stol. byla téměř veškerá literatura naplněna náboženstvím a vírou. Tehdy by se nebyl našel básník, který by byl oslavoval staré pohanské časy. Vašek působil přesvědčivě svým metodickým postupem.

Zatímco I. kapitola se zabývá jenom Rukopisem královédvorským a shledává důkazy jeho jednotnosti stejného původu, druhá kapitola srovnává RK a RZ. Dokládá zálibu básníkovu v citoslovci aj, ajta, jež se vyskytuje hojně v jednotlivých básních RK (40krát), též opětovně v RZ, ukazuje na velkou podobnost celých veršů, i jednotlivých slov a frází. V obou skladbách jsou shodně složená adjektiva. Nejzřejmějším důkazem je však Vaškovi verš prokni stupi rozenia dle svego, jenž přešel z RK do RZ, a ne naopak.

V III. kapitole se obrací autor především proti dataci RZ, jenž nemůže pocházet z 9. nebo 10. století, z doby, z níž nemáme žádných literárních památek, pro kterou si však můžeme stav jazyka zhruba rekonstruovat. Adjektivum nemohlo zníti dievčie (před přehláskou), jak to dokazují glosy, objevené Ad. Paterou. Protože přehláska o > e byla praslovanská, nemohlo přivlastňovací adjektivum znít vítězov (jak čteme v RZ), nýbrž vítězev. Vokalismus RZ má ráz 13.-14. století, zatímco písmo má ráz památek 9. nebo 8. století. Dává tu za pravdu ruskému učenci Petruševičovi.

Potíže spočívaly v tom, že padělatel musel podvržené češtině dát ráz 13. století, nemaje starších vzorů. Pouze pomocí staroslověnštiny s přihlédnutím k jiným slovanským jazykům aneb i k analogickým tvořením nových slov mohl dát svému výtvoru podobu starší. Vašek ukazuje na příkladech, že padělatel použil všech těchto možností, prozradil se však tam, kde ustrnul na tvarech z 13. století.

Své filologické důvody pro podvrženost rozdělil Vašek do pěti skupin. Na prvním místě uvádí nečeské skloňování přívlastkových adjektiv. Upozorňuje tím na zvláštnost, převzatou ze staroslověnštiny, totiž na časté užívání substantivních tvarů přídavných jmen (z RK uvádí 23 příkladů, z EJ 7). Skladatel nečiní rozdíl mezi substantivními a složenými tvary. Tato zvláštnost se objevuje v básních mladších 13. století. Vašek se správně opírá o pravidlo, vyplývající z úzu v pravých staročeských památkách, že se substantivního skloňování přídavných jmen užívalo jen v predikátu, v přívlastku jen v jistých rčeních, na něž máme ve všech ostatních staročeských památkách dohromady méně dokladů než v jediném Jaroslavu. Táž zvláštnost se vyskytuje i v podvržené Písni na Vyšehrad, jejíhož autora pokládal Vašek za "pramen, z kterého se tato kalná čeština prýštila". Podle Praska [72] měl Vašek tento důvod rozhojnit a na něm přestat, protože je tak závažný, že stačí pro důkaz podvrženosti.

Vašek dále konstatoval, že v RK, RZ a EJ je tolik gramatických a lexikálních chyb, že jazyk těchto rukopisů nemůžeme pokládat za pravou starou češtinu.

Velkou pozornost věnuje chybám v časování, vychází i tu ze stavu vědeckého bádání o staročeštině. Původce Rukopisu pokládal silný aorist za tvary presentní, protože teorii silného aoristu formuloval teprve Miklosič; Hanka se tu dopustil dvou chyb; utvořil několik chybných tvarů aoristových a užil rozsáhlou měrou presentu historického proti zvyklosti staré češtiny (až do 15. stol.).

Vašek uvádí chybné aoristy, např. zarve (LS), stanů (RK, Jaroslav) aj. a vysvětluje jejich vznik. [73] Na místě aoristů mělo být užito imperfekta. Ježto skladatel o imperfektu ještě nic nevěděl, nemohl je sem položit!

"Nezřízené užívání historického presentu" zdůvodňuje Vašek výsledkem srovnávání s pravými staročeskými památkami. Vašek zdůrazňuje, že směs aoristů a pres. hist. se nevyskytuje nikde (až pak v Historii Trojanské r. 1411). V tom, že totéž zvláštní užívání pres. hist. se vyskytuje ve všech třech rukopisech, vidí další důvod, že pocházejí od téhož skladatele.

Stejně závažné chyby vyplynuly z užívání staročeských praeterit. Vašek jako klasický filolog vychází z předpokladu, že staročeština do konce 14. století užívala všech čtyř minulých časů tak přísně jako řečtina. Vyvozuje, že skladatel Rukopisů neměl o existenci čtyř praeterit ani zdání. Uvádí doklady špatně utvořeného imperfekta. Rovněž v RZ není ani jednoho tvaru imperfekta kromě 2. a 3. osoby sg., v EJ (o 10 let později) se ukazuje, že skladatel již uměl tvořit imperfektum, ale rozdíl významu praeterit (aoristu, imperfekta a perfekta) ještě r. 1828 neznal. Vašek uvádí chyby v tvoření 3. os. sg. impf. v Oldřichu. Aby jasněji vysvitly chyby proti správnému užívání staročeských praeterit, konfrontuje Vašek (na 14 místech) Hankův překlad evangelií s přesným překladem z evangeliáře Olomouckého (1421) a ze Čtení zimního času {z konce 14. stol.). Výpisky ty podává z Jirečkovy rozpravy O českém prvotním překladu sv. evangelií (1859). Proti těmto památkám jsou nesprávnosti v RKZ takřka na každém řádku.

Hrubší chyby nachází Vašek ještě v časování přítomného času a ve tvarech participia presentis activi. [74] Hanka tyto zvláštnosti však má i ve Starobylých skládáních II a v úvodu. Z dalších omylů chybná participia na -iuc- uvádí Vašek na osmi místech (podobné tvary vyskytují se až v pozdějších staročeských památkách z 15. stol. a zřídka jako chyby písařů), dále chyby ve tvoření konjunktivu typu ty bysi (nesprávný tvar z 18. stol. špatnou analogií jako by-sem, aby-sem). [75] (Z Jungmannova slovníku, který tehdy ještě nebyl vydán, nemohl se falsátor o tom poučit.)

Chyb proti hláskosloví jako nejmladší části gramatiky nachází Vašek přirozeně velmi mnoho.

Přihlíží tak i k vývoji znalostí padělatele a postupu jeho dovedností i k vývoji filologické vědy vůbec. Vašek si konstruuje postup padělatelova počínání: první pokus byla PV. Předložil ji Dobrovskému, ten se dal oklamat a dodal mu tím chuť k dalším podvrhům. Domnívá se, že Dobrovský snad upozornil na toto ie, takže Hanka ho v pozdějších podvrzích užívá méně. Vašek vyvrací námitku o střídání ie a í v stč. památkách. Při hájení svého mínění vyvracel Vašek hned případné námitky, které se mohly vyskytovat. Od 13. do 15. století se přehlasovaly široké iotované hlásky, ke konci 14. a během 15. století se začalo měnit jé v jí. Opačný postup v téže době pokládá za nemožný, uvažuje logicky. Dovozuje, jak Šafařík "zbloudil z pravé cesty", dal se oklamat a svést k nesprávným závěrům a k chybným pravidlům, jež se mu samému nezdála. Vašek dokazuje, že domnělá přehláska i-ie je "stvůra" skladatele PV a RK.

Jinde se vyskytuje jé za jí, ale tak zřídka, jak pokleskem písařů. Jen Tkadleček by se měl bedlivěji prozkoumat! Protože falsátor nevěděl, kdy přehlásky probíhaly, kladl vedle sebe tvary, "jež ve skutečnosti byly od sebe vzdáleny 200 let". Vašek to dokládá příklady.

V případě slova Hostajnov se domnívá, že si autor spletl Hostýn se Sv. Kopečkem u Olomouce; jméno vzal z německých knih a přidal příponu -ov.

Názornosti Vaškovy rozpravy přispívají vhodná lidová přirovnání, konkrétní a názorná, např. že Hostajnov vedle máti božia vyjímá se jako Přemysl Otakar I. vedle Žižky na témž historickém obraze. Uvádí jiné nesrovnalosti hláskové a nazývá RK po hláskoslovné stránce pravým monstrem. Dává se unášet svým zápalem vědeckého objevitele a užívá někde velmi silných výrazů.

Při RZ byl padělatel již opatrnější, také se však prozradil tvary z 13. stol. I v EJ, které prý pochází z 10. stol., jsou přehlasované tvary (4); Šafařík a Gebauer počítají sem i další. Uvádí také doklady zpětné přehlásky.

Vašek se pozastavuje také nad důsledným přepisováním slabikotvorného l, r, s průvodním vokálem jako le, re v RZ a EJ, ačkoliv v pravých staročeských památkách je tu velká rozmanitost. V těchto Rukopisech se též důsledně píše i a nedbá se rozdílu i-y jako v jiných památkách té doby. I to svědčí, že památky nemohou pocházet z 9.-12. stol.

Dále uvádí chyby ve skloňování, zejména hrubé chyby proti duálu v RZ, kterých se dopouštěl Hanka i ve Starobylém skládání (1817). Dále místo akus. sg. mask. u životných užil Hanka tvarů genitivních. Později chtěl prý Hanka chyby odstranit, zůstalo jich však dost. Vyškrabané genitivy uvádí Vašek z Čestmíra (na 4 místech). Vašek vyvrací domněnky Gebauerovy, Maškovy, že se však Hankovi starodávné akusativy nedařily.

Že RK pochází z moderní doby, dokazují tvary nomin. plurálu neživotných. V 15. stol. se končila ještě na i, ové; výjimek bylo málo, v RK je jich však mnoho. Mimoto uvádí Vašek ještě jiné chyby proti správnému skloňování.

Do kapitoly Jiné poklésky a zvláštnosti shrnul Vašek ostatní chyby, spadající do různých kategorií. V oboru syntaxe uvádí vazby, které prozrazují moderní původ, především většinou nevhodné pády místo správných, např. skladatel RK klade místo gen. často akus., jak to bývá v nové češtině vlivem němčiny, a nedbá ani genitivu záporového.

Vašek uvádí dále řadu slov, která jsou buď nesprávně tvořená, nebo převzatá z jiných slovanských jazyků, nebo dokonce vymyšlená.

RZ je podle Vaška "po slovné stráuce" pravá směs ze slov staroslověnských, ruských, srbských, staro- i novočeských i vymyšlených. Takové směsici vyrovná se jen vokalismus RK. Mluví-li o parlamentarismu, píše sarkasticky.

Vašek vytýká Hankovi nesprávné užívání předložky dle = secundum. Proto také Hanka připsal do 109. žalmu žaltáře musejního k původnímu podlé ještě dle, aby citátem ze starého žaltáře omluvil hrubou chybu.

Jako další důkaz podvrženosti uvádí Vašek složeniny v RZ a podobné v RK, podrobuje je kritice, některé zavrhuje jako chybně utvořené.

I vlastní jména potvrzují, že RKZ vznikly v nové době. Skladatel obou Rukopisů tvořil nová. Nemožná jsou hlavně jména Lumír a Kruvoj.

Vašek se nevyhýbá zásadnímu stanovisku k Hankovi a zdůrazňuje nutnost očisty: "Jestiť svrchovaný čas, abychom se zbavili té hankovské staročeštiny, která i ty nejdůvtipnější muže zavedla na scestí a zprznila všechny učebné knihy, slovníky a mluvnice české."

Šestý oddíl je věnován metrice a básnickému vyjádření vůbec. Zkoumá jednotlivé básně podle rozměrů. Shrnuje: rozměr většiny básní je vzat ze srbštiny, též mnohé obraty, výrazy a figury básnické.

Napodobování srbských útvarů metrických v RKZ poznal již Kopitar, a proto popíral pravost Rukopisů (1839). Vašek poukazuje na Hankovy znalosti srbštiny, které se projevovaly ve výboru básní 1817 "Prostonárodní srbská múza, do Čech převedená". Kriticky udává, že si osvojil pouze zevnější způsob srbského básnění, ne jeho jádro, plastičnost, objektivnost. Tak se tu jeví jeho moderní subjektivismus, jak posoudila překladatelka ze srbštiny Robinsová-Talvj [76] 1853, která se pozastavuje nad lyrickými výlevy v epických básních (zvláště v Záboji). Epická objektivnost je nejlépe zachována v RZ. Jen začátek je utvořen podle lyrické srbské národní písně z Vukovy sbírky (jak uvedl Petruševič).

K posouzení uvádí Vašek ukázky z těchto překladů Hankových. Poznamenává, že tu nalézáme též počátky substantivního skloňování přívlastkových adjektiv i jiné odchylky.

V posledním oddílu Vašek vytýká neurčitost a mlhavost dějiště, což svědčí o padělanosti (tak se projevuje i u Macphersona). [77] Zdůvodňuje to tím, že RZ nejmenuje ani jediné osady, odkud pocházeli lechové. Je to opět kritický postřeh. Svému rozhořčení dává autor výraz: "A o takových básních jsme se kvůli té slátané staročeštině domnívali, že mohou pochazet z 9.-13. století!"

V Oldřichu chtěl být Hanka určitější, ale jeho nevědomost z dějepisu a místopisu Prahy mu prokázal Tomek. [78] Všechny výklady obhájců jsou nekritické.

V poměrně dlouhé kapitole zabývá se Vašek objevením Rukopisů. Zdůrazňuje, že všechny tyto památky mají stejného objevitele - V. Hanku a jeho pomocníka Lindu. Soustřeďuje se na RK a potírá myšlenky o tomto "nalezení". Nepravdivost dokazuje několika okolnostmi:

1. Hanka nemluvil pravdu, když vykládal, že nalezl ještě proužky odstřižené a na střelách upevněné. Hanka chtěl tak vysvětlit domnělou ztrátu většího rukopisu.

2. Hanka opravoval a vpisoval na místech, kde škrabal nebo radoval. Vašek se tu dovolává Nebeského, Jirečka, Vrťátka, Maška i Gebauera ve Slově o razurách; Hanka je původcem korektur začerstva vykonaných. Opravoval, když zpozoroval chyby, později radoval prý jen proto, aby dodal svému výtvoru zdání většího stáří. Vašek se tu dovolává Hanuše, v dalším Gebauera, který dokázal, že Jaroslav nemohl být sepsán dříve než Milión (po r. 1320). Pravopis však představuje dobu o půl století starší.

3. Pozastavuje se nad tím, že RK byl ve sklepě uchráněn před prachem a neladem; sarkasticky se o tom vyjadřuje.

4. Odvolává se na paleografa Wattenbacha, který RK pokládal za podvrh. Takových chyb mohl se dopustit jen písař zvyklý diakritickému způsobu psaní; diakritická znamení pak zase vyškrabal. Upozorňuje, že nikdo by nedělil tak různé básně na kapitoly a knihy. Užívá nesprávně řadové číslovky, neboť sklonění první části se zanedbávalo až v 15. stol.

Že RZ pochází z téže dílny, vidí v tom, že RK a RZ pocházely z Hankovy a Lindovy domoviny, jejich rekové také. V další části se zabývá Vašek Hankou jako původcem Rukopisů. Vyvrací mínění, že Hanka nebyl schopen takové dílo složit.

Hanka sice neznal dobře staročeskou mluvnici (srov. např. jeho vědomosti o praeteritech), aby se však kryl, vpašoval tvary a potřebná slova do Mater Verborum i jinam. A právě pro svou nedostatečnou znalost "onu staročeštinu slátal". Co se týče jeho schopnosti básnické, dovolává se jeho ocenění v Riegrově Slovníku naučném III. Vašek mu přiznává dokonce i tvůrčí schopnost, zdůrazňuje, že se v jeho básních projevuje hluboký cit básníka lyrického. Uvádí některé jeho písně, zvláště píseň Poděbradskou. [79] Usuzuje, že kdo složil Poděbradskou, dovedl sepsat i Libušin soud. Domnívá se, že byl i schopným básníkem epickým; uvádí paralely mezi básněmi Vděčnost Kralohradečan(!) určeným Čechům a Libušiným soudem. Vysoko staví Hanku nad Lindu, jemuž Hanuš vytýkal naivnost a nedostatečné vzdělání, u Hanky naproti tomu vyzdvihuje sloh, ušlechtilé myšlenky, lásku k vlasti a svobodě. Podvržené básně jsou prý oblíbeny právě pro novověkou humanitu. U RK ukazuje, že byl složen básníkem lyrikem, z nedostatku epického nadání prýštila i matnost opěvovaných dějů. Skladateli se nepovedlo líčení válečných výprav. Vašek to dokládá, na Sedání ukazuje neznalost starých mravů, což svědčí o moderním původu. Zdůrazňuje, že jsme na RK nezpozorovali dosud hojné poklesky gramatické, a vyvozuje, že básně RK nejsou výtvory bezvadné, a je tedy pochopitelné, že básník, jakým bezesporu Hanka byl, je složit dovedl.

Na důkaz Hankova autorství uvádí Vašek psychologické důvody: chtěl mít starší památky k oslavení české minulosti, a to zvláště básně epické. [80] Ve filologii se stavěl Hanka neumělejším než byl, aby oklamal Palackého a Šafaříka, byl však "mistrem" ve skládání slov. Hankovi se podařilo přetvařování, jen Dobrovský mlčel, aby mu neuškodil v jeho funkci bibliotekáře; Lindu by prý nebyl tak šetřil. Po smrti Dobrovského vydal Hanka RKZ, PV, PMil. Linda byl podle Vaška Hankovi nápomocen. Dobrovský psal Kopitarovi list, v němž ho žádal, aby se postavil proti EJ, kdyby vyšlo. Kopitar měl tedy po něm převzít tento boj za pravdu. Již za života Dobrovského vpisoval Hanka glosy do Mater Verborum a do žaltáře musejního, jednak aby podezřelým jevům v rukopisech jím "objevených" zjednal autorizaci a omluvu a jednak aby podal svědectví o vzdělanosti starých Čechů.

Tyto glosy jsou psychologickým důvodem, že Hanka byl autorem RZ a PV. Obrněn těmito glosami vystupoval Hanka směleji a zvláště v obhajobě Palackého a Šafaříka a po smrti Kopitarově (1844) se neměl čeho obávat.

Vašek cituje také Hanušovo mínění o Hankovi. Příznačně prý o něm říká Hanuš: "On zavinil pověst, že je falšovatelem, svým vlastním tajnůstkářstvím, svými neurčitými odpověďmi na dané otázky." Z Legis-Glückseligova [81] životopisu inspirovaného samým Hankou, v němž se projevuje jeho povaha, zvláště jeho domýšlivost a velikášství i vůči Jungmannovi, Čelakovskému, Palackému, Šafaříkovi, shledává další doklady Hankova falsátorství (záliba v napodobování staročeského písma). Tedy ne Linda, nýbrž Hanka psal podvržené rukopisy.

V exkursech a dodatcích rozvádí Vašek poučení o čtyřech staročeských praeteritech, o složených slovech (Hanka vynikal ve skládání slov nad Jungmanna i Čelakovského), dále, jak skladatel Libušina soudu kořistil ze Slova o polku Igorěvě a konečně v druhém dodatku opravuje Brandlův výklad o významu předpony roz-.

Vystoupení A. Vaška proti RK způsobilo veliký rozruch; vždyť Vašek byl první Čech, který se opovážil popřít pravost RK.

První vystoupil proti Filologickému důkazu Fr. Vymazal, [82] diletant, popularizátor vědomostí z různých oborů, později známý brožurkami Snadno a rychle; byl pravděpodobně naveden Brandlem a Bartošem. V dopise Hattalovi [83] se chlubil, že svou nepříznivou kritiku napsal hned příští den po vyjití Vaškova spisu. Vymazal napsal svou kritiku do Hlasu [84]: "Prof. Vašek o našich starých Rukopisech". Postižený autor uveřejnil svou věcnou odpověď proti tomu a obhájil své názory, [85] v následujícím čísle se pak opět Vymazal snažil Vaškovu odpověď vyvracet. Stalo se to tak. Dovedl se vlichotit v přízeň Vaškovu a pod záminkou, že se chce poučit o staročeštině, vyloudil úskočně na Vaškovi čtyři tiskové archy dosud nevydaného spisu, a tak se mohl těsně po vyjití spisu o něm pohotově (přirozeně nepříznivě) vyjádřit.

Zprávu o jeho kritice pak uveřejnily jiné časopisy, např. Jirečkův Světozor, [86] kde je rovněž zpráva o Brandlově kritice Vaškova spisu. [87]

V témže dopise Hattalovi Vymazal se škodolibě raduje, že Vašek prodal v Brně pouze jeden exemplář, a to ještě náhodou. Protože se Vymazal dopustil urážky na cti výrokem "Sousede, já vás zmažu, ba já udělám písničku o chytrém Hankovi a o hloupém [88] Vaškovi", Vašek jej žaloval; Vymazal byl odsouzen k pokutě 10 zlatých a k náhradě soudních útrat; [89] v této korespondenci se vyjadřuje o Vaškovi velmi neuctivě. Vymazal byl tehdy ve vleku Bartošově, avšak jejich přátelství se prý proměnilo v nenávist od té doby, kdy Vymazal chystal jakousi nauku o větě a "dělal" tedy do Bartošova oboru. [90] Že Vymazal neměl vlastního úsudku na věc, je vidět z jeho dopisu z 1.6.1884, kde píše: "Já mám RK za velice podezřelý." Takové byly poměry v brněnské kulturní společnosti.

V Brně samém odporoval Vaškovi, jako předtím Šemberovi, archivář Brandl [91] v Časopise Matice moravské; též Fr. Bartoš v "Obzoru" [92] dal otisknout svůj "Filologický důkaz, že Moravské národní písně jsou podvrženým dílem Františka Sušila", a s krutým posměchem ho nazýval "náš don Vaško z Dygamy". [93] Prohlásil zároveň, že jakživ nebude mluvit "s tím chlapem, jenž vydal vědecký spis, který mu není po chuti". [94] Vědecká obrana všech památek byla očekávána od J. Gebauera - méně od M. Hattaly, jehož slib, že vydá obšírný vědecký obranný spis, zůstal nesplněn.

Nejvíce však se Vaška dotýkal Jos. Jireček, jenž ho nešetrným způsobem zlehčoval.

Vaškovi se dostalo vědeckého uznání v Jagičově Archivu für slavische Philologie, jenom s výhradou, že autor nezachoval dosti klidu. [95] Prasek sám vytýkal Vaškovi, že hlavní důvod, totiž nečeské skloňování přívlastkových adjektiv, nevyčerpal, proto odpůrcové se snažili porážet jednotlivé podružné výtky. Z nepodstatných výtek syntaktických mohl kořistit Fr. Bartoš; proti hláskoslovným námitkám mohl vystoupit Brandl a dovolávat se gramatického puntičkářství. Prasek uvedl, že ve Filologických listech 1879 se jednotlivé tvary dokazují za možné a zneužívá se Jagičova výtka.

Tehdejší kritikové (Gebauer) vytýkali Vaškovi často jen jednotlivé chyby z rukopisů, jako by Vašek byl se omezil jen na jednu chybu. Prasek správně podotýká, že obhájcům poskytl více možností Šembera, aby se spokojovali refutacemi méně vážných a někdy i jalových důvodů. Pozdější spor nabyl rázu "špendlíkové" vojny, což se projevilo i v Gebauerově (jak se ukázalo) pochybené obraně EJ. Prasek z tohoto případu vyvozuje, jak nesnadno bylo čelit závažným důvodům Vaškovým a Šemberovým.

Když se Vašek rozhodl odpovědět svým odpůrcům a vydat dodatky k Filologickému důkazu, dopisuje si s ním Šembera o tomto spise. Radí mu, aby těch "Dodatků" bylo více než jeden arch. [96] Vašek však již nehodlal vydat obšírnější spis po pracích Petruševiče a Lamanského. Předtím Šembera už nadhodil, aby chystaný otevřený list Jirečkovi [97] publikoval v Opavském týdeníku. [98]

Vašek nalezl nové důvody [99] (vl. neografické), že Rukopis je dílem 19. století, a prokázal, že razury v Sedání (proplitka nad i) byly již před nalezením. Korektorem byl Hanka. Vašek složil fejeton Povstání poděbradské. [100]

Teprve teď dochází k úzké spolupráci obou učenců. Vašek navazuje na činnost Šemberovu, hlásí se svými poznatky k němu a svěřuje se mu jako staršímu příteli. [101] Je přesvědčen, že musí sám vystoupit, [102] i když prvenství v boji (ze zdvořilosti) přiznává Šemberovi. Předvídá, jak bude boj pokračovat [103]: "Poněvadž nám tedy jistě delší čas bude zápasiti s nedouky i protivníky pravdy a poněvadž kaceřování a tupení nás obou teprv po konečném vítězství svaté pravdy přestane a v hanbu našich nepřátel se obrátí: jestiť nanejvýš potřebí, abychom se neopouštěli." Píše o prostředcích boje, [104] jichž odpůrci proti nim používali:

"Boj, který jste Vy začal a v kterém jsem já jediný, nedbaje křiku facáků, Vám po boku se postavil, bude ještě dlouho trvati. Neboť jak doslýchám, nemají se v Praze k vyšetření podvržených rukopisů, a vystoupením Gebauera ve prospěch Rukopisu Královédvorského i evangelia sv. Jana dodalo se chuti i takovým lidem, kteří by pro obmezenost svou v takovém boji nikdy zúčastniti se neměli."

Šembera dodával Vaškovi chuti k dalšímu boji a poskytl mu útěchu. [105] Vašek měl na Šemberu rozhodující vliv, což se projevovalo obratem v Šemberově vědeckém přesvědčení [106]: "Důvody mé silně podvrátily důvěru Vaši v pravost Rukopisů a důvěřuji, že i u jiných čtenářů spisu mého tak bude a že tím pravda brzy na světlo vyjde." Vašek si přál: "Kéž by se jen hlasy podobné jako Váš z více stran ozvaly, aby výbor musejní byl tím donucen podezřelé rukopisy prozkoumat a tím sporu konec učinit nám k zadostiučinění a našim odpůrcům k hanbě."

Starší, známý a všeobecně respektovaný vědecký badatel radí Vaškovi. Pronáší své mínění o původcích RKZ. O Hankovi jako o skladateli RK píše, že byl mystifikován. Zdůrazňuje opětovně dopis Hankův [107] ze 17.9.1817. Naznačuje už pochybnosti, že kdo skládal písně, nemusel skládat epické básně. Uvádí unika v RK. Dal mu připomínky k jeho zprávě o Hankově písni Moravo, Moravo. [108] Domnívá se, že Hanka rozdělil básně na kapitoly podle Dalimila.

Svoboda podle Vaška [109] nemohl být skladatelem "z příčiny mravní a vědecké". To, že si Svoboda osvojil slova, fráze i celý způsob básnictví RK, vysvětluje tím, že RK překládal do němčiny. O Svobodově ódě Nat mir Evropy mu Šembera podal výpisky. Jsou tu dvě možnosti: buď tyto partie přešly ze Svobodovy ódy do Rukopisů, nebo naopak. Vašek si vyžaduje proto ódu vytištěnou r. 1815 v Pražských novinách. [110] Šembera pro informaci Vaškovu připojuje Svobodův životopis.

Vašek se pozastavuje nad ojedinělými jmény. Zbihon se vyskytuje v Klicperově dramatu Blaník, jež bylo provozováno již r. 1815. Vašek upozorňuje, že tento Zbihon je vzorem Zbyhoně z RK do nápadných podrobností, je tedy Klicperův Zbihon prius, Královédvorský Zbyhoň posterius. O Zbyhoni napsal Vašek fejeton [111] do Moravské orlice.

Vašek nadhazuje účast Lindovu: "Spíše bych ještě soudil, že jednu nebo druhou epickou báseň mohl složit Linda, [112] jehož nyní, po přečtení Záře nad pohanstvem, za mnohem schopnějšího pokládat musím, než jsem prve měl. Vždyť přebývali v jednom bytě, a tak byla výměna myšlenek a společné pracování třeba o jedné a téže básni umožněna." Vašek tak dobře rozpoznává účast obou spolupracovníků.

Šembera obstarával Vaškovi potřebnou literaturu [113] nebo mu ji zapůjčoval; tak mu zaslal Langrovu báseň České lesy a zároveň fotografické vydání RK i některé známky "fabrikace" Hankovy. Podle něho vysvětlení osobních jmen by se mělo rozšířit.

Vaškova důkladnost je zřejmá i z toho, že chce po Šemberovi ukázku Hankova písma, zkoumá tu diakritická znaménka, jak je Hanka psal. Jde mu o jeho autograf z let 1816-1818.

Oba vědci se museli bránit proti nepříznivým kritikám společných nepřátel, jež Vašek charakterizuje těmito slovy [114]: "Samí lidé, kteří nemají kousek kritického smyslu. Ostatní chovají se v reservě, jsouc opatrní."

Vaškovi se zdálo, že v článcích Gebauerových je zřejmá buď "nedostatečnost kritická, nebo zúmyslné zatajování pravdy". [115] Šembera uznává, že není třeba zvláštního vyvracení proti Brandlovi, neboť co on píše, je nevědecké a pravdě odporující. Brandl nazývá Hanku dřevěným duchem. Toho bude moci Vašek užít proti němu. Protivníci jejich, Brandl a jeho společníci, se vzájemně vychvalují v domnění, že vyhráli. [116]

Vašek se dovolává Lamanského, jenž napsal, že se Jireček vyznamenává snahou zničit všelikou kritiku. [117] Vašek bolestně nesl vystoupení Jirečkovo, jež nazývá hanebným útokem. Snižováním vědecké ceny jeho spisu zastavil se jeho odbyt. [118]

Pod vlivem Vaškovým změnil Šembera své mínění o Fejfalíkovi. [119] Šembera připomíná stanovisko významných slavistů. Kopitar i Miklosič pokládali RK za nepravý, poněvadž v něm jako v RZ je užito srbského metra. Jagič pak pokládá za nepravý i LS. Rozhodovaly u nich (jako u Vaška) důvody filologické, kdežto důkazy z paleografie a historie neznali. [120]

Šembera pochyboval o tom, že Palacký a Šafařík věděli, že PV je skladba Hankova. Vašek chtěl po Perwolfovi [121] při psaní Důkazu články Makuševovy o falsifikátech, neznal je tedy pro svůj spis. [122] Kotsmích [123] byl první, kdo uznával důvody podvrženosti.

V souvislosti s otázkou o vyšetření pochybných rukopisů (s nímž se otálelo) vytasil se Šembera s pochybnostmi o Mastičkáři. [124] Vašek však nemohl s ním souhlasit a prokazoval, že Mastičkář nevykazuje žádný znak běžných chybných zvláštností Hankových. Vyvrací Šemberovo podezření: "Nenalezl jsem (v Mastičkáři) ani jedné známky Hankových falsifikátů"; k nim podle Vaška patří mj., že Hanka píše ie za í, že nezná rozdíl mezi staročeskými praeterity ani pravidla, podle kterých se tvoří imperfektum; že užívá velmi rád substantivního sklonění přívlastkových adjektiv atd. V korespondenci s Lamanským hájí Vašek Šemberu do určité míry v otázce Mastičkáře, projevuje však skepsi.

Vliv Vaškův na Šemberu byl patrný i zde. Šembera vynechal na jeho radu některé gramatické námitky proti Mastičkáři. Vašek se staví i tu kriticky ke Gebauerovi [125]: "Vystoupení Gebauerovo a jeho hájení Evangelia sv. Jana dodalo jim (odpůrcům) zase chuti. Jaké však důvody Gebauer pronesl, o tom se všude mlčí. Já také znám nově objevené glosy Paterovy a prohlédl jsem je důkladně: avšak nalezl jsem jen potvrzení náhledů mých o staročeské mluvnici, proto jsem velmi dychtiv, odkud as Gebauer své důvody vykroutil. Až jeho přednášku budu míti, nezůstanu mu dlouho odpovědi dlužen."

Vašek v otázce Mastičkáře zdůrazňuje jazykovou stránku, kterou považuje za dostatečnou k důkazu, že jeho spisovatelem nemůže být Hanka, který v jiných staročeských památkách má tolik poklesků. [126] Dokazuje, že Mastičkář nenáleží k falsifikátům Hankovým - chyby v Mastičkáři jsou jiné a ne tak hrozné. Pravopis Mastičkáře - předpokládáme-li, že náleží do 14. stol. - není tak slátaný. Zařazuje je chronologicky a žádá po Šemberovi, aby prozatím odložil útok na něj, "až nadejde doba, kdy se s chladnou myslí k takým literárním otázkám přihlížeti bude". [127] Pro neshodu v názoru na Mastičkáře nastává mezi oběma badateli rozladění ve stycích. Vzápětí pak prokázal Gebauer, že Vašek měl pravdu i zde.

* * *

Proti svým odpůrcům napsal Vašek obranu, k jejímuž zamýšlenému vydání nedošlo pro jeho předčasnou smrt. V tomto obranném spise [128] obrací se Vašek nejobšírněji proti Brandlovi, také proti Bartošovi a nejostřeji proti Jos. Jirečkovi. Tento druhý spis Vaškův zachovaný v rukopise je významný tím, že Vašek proti námitkám vzneseným v kritikách proti němu zdůvodňuje své stanovisko a přináší nové důkazy podvrženosti.

Proti Brandlovi, jenž mu vytýkal, že neuvážil všechny důvody z různých vědních oborů (kromě filologických paleografické, historické, věcné, staví se Vašek na jasné přesvědčující stanovisko, že jeden podstatný důvod [129] postačí, aby prokázal podvrženost. Takovým příkladem by mohl být důkaz, že rukopis je palimpsest nebo z filologie průzkum praeterita všech pravých staročeských památek.

Proti převládajícímu mínění o Hankově indolenci, o jeho malé znalosti staré češtiny, o neschopnosti padělat prý tak dovedným a dokonalým způsobem, prokazoval Vašek, že Hanka byl schopen takových falsifikátů; proti tomu, co tvrdili Vrťátko, Jireček i Brandl, vyvrací Vašek obšírně jednotlivé námitky: dovolává se Dobrovského, jenž byl přesvědčen, že Hanka složil RZ a EJ; proti mínění, že jeho lyricko-epické mladistvé básně nejsou zdařilé, dokazuje, že Ludiše a Lubor není pravá poezie. Vašek se odvolává na příslušnou literaturu, některé dříve pronesené námitky rozvádí. Odhaluje tu základní neznalosti i zlou vůli svých odpůrců.

Vyslovuje své zásady, jež osvětlují jeho postoj ke kritické práci. Vyznává se, jak studoval staročeské památky a jak docházel k svým závěrům. Vyvstává před námi ušlechtilý, nezištný, obětavý bojovník za vědeckou pravdu, potírající autoritářství, hluboce fundovaný filolog, žák Miklosičův a Šemberův, ostrý kritik, stojící na stanovisku nesmlouvavé vědy a mravní neúplatné čistoty. Dobrý metodik, jenž promyšleně a přesně postupoval ve své práci jako nikdo před ním. Objasňuje se jeho vztah k Fejfalíkovi, jehož spis v době psaní svého Důkazu vůbec neznal a s nímž ho spojují jen, jak sám vysvětluje, tři věci. [130] Jinak však spočívá meritum jeho práce v jazykovědné argumentaci, zatímco Fejfalíkovy důkazy jsou kulturně a literárně historické.

Tento Vaškův rukopis dává nahlédnout do postupu Vaškovy vědecké práce. Zvlášť průkazně dokazuje velikou metodickou a odborně filologickou vyspělost autorovu. Vašek odhaluje tu své odpůrce, ukazuje je ve zcela jiném světle, než je známe z běžných životopisů. Spis je ostrou a nebojácnou kritikou autoritářství, proti němuž se Vašek staví nekompromisně. Jako středoškolský učitel neměl takovou pozici a nebyl ve vědeckém světě tak znám a vážen, aby vlastní svou autoritou mohl dodat své práci žádoucí váhy.

Toho využili odpůrci, mezi nimi také jeho kolega prof. Fr. Bartoš, [131] jenž ho zlehčoval a zesměšňoval a připojil nakonec výsměšek, že by byl ochoten dokázat, že i jiné staročeské památky jsou podvržené.

To Vaška pobouřilo. Zaujal postoj bojovníka. Zdůraznil, že odhaluje podvody a staví na pranýř podvodníky pro čest české vědy, aby se neřeklo, že se u nás vědomě podporuje lež a že čeští odborníci neumějí rozeznávat pravé od nepravého. Prokazoval naopak, že dovede ocenit pravé "skvosty" české literatury a svým odpůrcům vytýká chyby v jejich pracích (Bartošovi v učebnicích).

Vašek proti běžnému mínění o prospěšnosti rukopisného boje, hlásanému Jirečkem a později jinými a tradovanému do nedávné doby, byl přesvědčen o jeho škodlivosti. Zdůrazňoval, že dlouholetý boj zdržoval vědecký vývoj. Hrubé chyby Hankovy se udržovaly po padesát let a z podvrhů se vyvozovaly špatné konsekvence i v historickém díle samého Fr. Palackého, rovněž i ve staročeské mluvnici, v Jirečkově [132] Nákresu staročeské mluvnice aj. Vašek je tedy přesvědčen o škodách, způsobených podvrhy. Věnovalo se prý neúměrně mnoho píle podvrženým památkám a zanedbávaly se literární produkty pravé. Domnělými staročeskými památkami bylo zavedeno stokrát tolik bludů do české filologie a historie.

Vašek je přesvědčen, že v určité době vykazovala stará čeština přísnou pravidelnost, od níž se právě odchylují jen Hankovy falsifikáty. Tak odpovídá na Brandlovu výtku proti svému mínění, jakoby stará čeština již před Husem měla tak ustálenou "v určité formy mluvnické skřehlou řeč". Naproti tomu Hankovy falsifikáty se nehodily k organismu staré češtiny; právě ony "prozrazují tu takovou organickou vyumělkovanou tvořivost, tu zas takovou chudičkou zakrnělost, že ten, kdo pravý staročeský organismus zná, ty zlodějské výstřelky jako ty zaschlé krně jasně poznával."

Básně RKZ byly psány původně jazykem novočeským a pak teprve pracně překládány do staročeštiny. Autor uvádí poklesky proti staročeštině.

Hájí se ze svého úmyslu, že měl při sepsání na zřeteli "leč svatou pravdu a čest spisovatelstva českého, aby se nevytýkalo Čechům, že kryjí literární podvod". Hájí tím i svou čest. Nešetrná a nespravedlivá a nevědecká kritika Jirečkova [133] dotkla se ho velmi bolestně.

Badatel uvedl i rozumné důvody proti paleografické dovednosti. Přesvědčoval své protivníky, že dovednost písaře a iluminátora RK "není tak veliká, aby Hanka nebyl na ni dorostl".

Vašek mohl operovat svými znalostmi nejen ze staročeštiny, nýbrž i z moravských nářečí. Např. při výkladu nesprávného tvaru Hostajnov uvádí příklady dialektu a dokazuje, že v RK jsou znaky dialektu podkrkonošského, a ne moravského. Vyvrací Šafaříkovy hypotézy o dialektu. Uvádí jako zvláštní znaky chytrosti, jak padělatel svým výtvorům dodával starobylý ráz. Tím však jen rozmnožil chyby a nesmysly. Potíral také etymologické výklady Hankovy.

O obtížnosti vědeckého postupu poučuje Brandla, že znalec nesbírá vědecké doklady jako chlapec houby v lese, nýbrž rozeznává a "zkouší to, co takový učenec jako Miklosič tvrdí".

Autor odmítá výtky, jež mu činí Brandl přirovnáním o učeném lékaři, jenž konstatoval, že všechny chyby a nedostatky se vyskytují porůznu i u jiných nemocných - podobně tak nemohou obhájci RKZ pomoci falsifikátům, i kdyby dokázali, že všechny hojné, také jazykové chyby se vyskytují porůznu i v jiných staročeských památkách. Vedle toho poukazuje na hojné chyby v Brandlově úvaze. Dále uvádí prý Brandl, že podle má též význam adverbiální, ale neudává správné příklady.

Brandl, jenž cituje úmyslně neúplně, neuvádí totiž místa, odkrývá tak svou neznalost. Vašek mu ukazuje, že staročeštině nerozumí, a přece si prý troufá psát celé spisy a knihy o staročeských rukopisech. Odmítá jeho výklady jednotlivých slov, (uondati, zaměšiti). Přirovnáním jeho obrany ke kalné, ale mělké povodni míří na podstatu jeho osobnosti. Dovolává se toho, co o něm řekl Petruševič, že je špatný etymolog, a naučí-li se etymologii, uzná také RKZ za podvrhy. Vašek odmítá rovněž názory o vzdělanosti starých Čechů, jež mu Brandl neprávem přisuzoval, a tak jeho vývody překrucoval (o názorech Kosmových a Dalimilových, o pohanských předcích a o hankovském parlamentarismu). Hájí Petruševiče jako vynikajícího odborníka (rovněž i Lamanského), že mu stačí pět minut, aby posoudil Hankův paleografický škvár.

Vašek dovozuje, že Hanka nepochopil povahu umělé strofy středověké a napodobil jen štólu a přitom zkomolil celou sloku. Metrika je u něho nejslabší stránkou.

Zvláště ostrá a nebojácná je odpověď Jirečkovi, jenž se ho dotýkal nešetrným způsobem a zlehčoval ho. Vašek mu vytýkal nespravedlivost a neschopnost k literární kritice. Některá jeho tvrzení snaží se vyvrátit a vytýká mu nedostatečnost. Nebojí se Jirečkovu kritiku charakterizovat. Odhaluje jeho záměrnost. Jireček totiž chce na maličkostech každému dokázat, že Vašek není dost důkladný. Vašek odhaluje Jirečkovu povrchnost; zesměšňuje jeho argumentaci, pozastavuje se s posměchem nad tím, že Jireček k Hankovým falsům počítá i PV a neuvádí falsa MV a v bibli Jaroměřské. Vašek pak shrnuje stanovisko Jirečkovo v rukopisném boji a přičítá mu za vinu, že "obecenstvo české fanatizuje a štve proti zastavatelům pravdy".

O Jirečkově povaze píše toto: Své nedostatky kritické nahrazuje "zevnější uhlazeností a noblesností čili šetrností k protivníkovi". Jinak píše pod svým vlastním jménem, jinak v nepodepsaných článcích. Jireček se dotýkal také Šembery tvrzením, že každý se držel v mezích slušnosti, jen Šembera ne. Vašek ho bere v ochranu. Jako další důkaz nepravosti Rukopisů uvádí, že jsou slátaninou gramatiky z různých dob a se změnami a pozdějšími opravami.

Zkoumá uměleckost RK a popírá jeho uměleckou hodnotu. Všímá si lyriky a ptá se po vlastnostech Rukopisů. Co se týče metriky, dochází k závěru, že není pravděpodobné, že by Češi byli opustili dokonalý desetislabičný verš, jenž se vyskytuje v RZ, a že by psali později nepravidelným způsobem (v Záboji, Neklanu).

Vašek se zabývá také vztahy RK k jiným památkám. Povrchnost a ledabylost Jirečkových důvodů (např. o Miliónu) vyvrací Dobrovským; ukazuje přímo na vliv Miliónu na Hanku.

Velkou pozornost věnuje vlastním jménům (proti Brandlovi). Odmítá jeho výklad o spojitosti Zbyhněv-Spytihněv jako opisovačské chyby. Zabývá se námitkou proti Hostýn-Hostajnov, přičemž tvar Hostajnov odmítá jako monstrum. Vyčítá obhajovatelům RKZ liknavost. Vytýká musejnímu výboru a odboru Matice české, že dosud nedaly Rukopis paleograficky vyšetřit. Uvádí paleografický popis a zhodnocení (o iniciálkách). Vaškovy paleografické postřehy jsou pozoruhodné.

Hájí se proti Jirečkovi (který zlehčoval jeho práci), a uvádí svůj úmysl. Je nucen rozebírat poměry v Brně, kde ho odpůrci ostře napadli. Ohrazuje se proti snižování Filologického důkazu v Obzoru.

Vašek necouvl před žádnou vědeckou autoritou. Právem se mohl dovolávat Dobrovského. K Šafaříkovi, jehož vysoce ctil, se stavěl kriticky. Přehodnocoval dosavadní bádání a tehdejší stav, výslovně odpověděl Brandlovi, že se nezmiňuje o autorech, kteří nic nového nepřinesli (jako o Vrťátkovi), kriticky se stavěl ke každé autoritě, ne jako Bartoš, [134] jenž zlehčoval a zesměšňoval Vaška, ale kapituloval před Gebauerem a tak se přiznal, že nemá o rukopisné otázce svůj vlastní úsudek.

Vašek se projevil jako jedinečně důmyslný metodik. Ve svém jazykovém výzkumu postupoval tak, jak to v jeho době nedělal nikdo - Gebauera nevyjímaje. Zkoumal na jedné straně pravé památky literární, na druhé podezřelé rukopisy; shodami a odchylkami v jejich jazyce docházel k neklamným závěrům, které podal ve svém Filologickém důkaze. Vašek svým spisem ukázal cestu dalšímu vědeckému bádání v rukopisné otázce.

Docházel k zásadním požadavkům a k základním poznatkům, ovšem i méně důležitým jednotlivostem, jinak však přímo k organickým závěrům, které pak převzali jeho následovníci, aniž se ho dovolávali.

Vašek zpracoval své důvody za poměrně krátkou dobu jednoho roku stručně a přesvědčivě, přece však neopomíjel přitom mnoho podružnějších momentů, z nichž některé nebyly ve své době zcela jednoznačně průkazné.

Kladl hlavní důraz na důkazy filologické, přece však se dotýkal i jiných důkazů nebo žádal, aby byly podány.

Svým spisem dal jasně najevo svou naprostou víru ve filologii a v její přesnou zákonitou pravidelnost a organičnost. Bylo to přesvědčení klasického filologa. Projevil se jako velmi dobře fundovaný filolog, znalec staročeštiny, staročeských literárních památek po stránce filologické, literárněvědné, estetické (hl. metrické). Vašek se ukázal jako dobrý žák velkého Miklosiče. Znal světové slovanské kapacity, byl podnícen Petruševičem, posílen Lamanským, jehož překládal; dovolával se Miklosiče, došel uznání u Jagiče. Jen u nás v Praze a zvláště v Brně narazil na odpor, nesouhlas, nepochopení.

Vašek podal poprvé důkladný jazykový rozbor, z něhož vyplynulo, že organismus jazyka je v RKZ nestaročeský. Tímto rozborem předstihl svou dobu a "anticipoval pozdější mínění i faktický stav" [135] (Trávníček). Podal však i rozbor po jiných stránkách a podle Trávníčka prokázal nepravost této památky. Přinesl řadu nových poznatků o starším jazyce (o pres. historicum, rozdíly mezi imperf. a aoristem).

Veřejné mínění podléhalo autoritářskému despotismu několika oficiálně uznávaných představitelů české filologické vědy. V té době v jazykové otázce byli to bratří Jirečkové, universitní prof. Hattala, na Moravě Brandl a Bartoš. Tito ztrpčovali život již rok před tím A. V. Šemberovi.

Vašek se uvádí v literatuře neprávem jako Fejfalíkův následovník. - Nemůžeme nevěřit Vaškovi, že Fejfalíkův spis před dopsáním svého Důkazu vůbec nečetl. Dospěl sice ke shodným názorům, pouze však, jak uvádí, ve třech věcech. Závažnost a původnost Vaškova spisu spočívá v jeho jazykovědné stránce, kdežto Fejfalík posuzoval RK jako kulturní a literární historik.

Rukopisným bojem z let 1886 a násl. [136] za vedení Gebauera, Masaryka a Golla byly zásluhy Vaškovy (i Fejfalíkovy) neprávem zastíněny. Nikdo z účastníků boje jeho průkopnictví nepřipomněl, ani Gebauer, jenž byl jeho Důkazem podnícen. To přiznává místy sám, ale mnohem upřímněji a obšírněji jeho dcera Marie Gebauerová v Rodinných pamětech. [137] Ale to až v době, kdy Vaškův význam byl vyzdvihován následkem slávy jeho syna Petra Bezruče.

Fr. Trávníček i Zd. Nejedlý [138] uznali Vaškův spis za vynikající, svědčící o neobyčejné znalosti staročeských památek a o bystrosti. Vašek byl přesvědčen o neblahém vlivu rukopisného boje na naši vědu a umění a těžce nesl, že otázka se přenášela z vědy na pole národní a politické - odpůrci RK byli označováni za zrádce.

Šest let, jež dělí vystoupení J. Gebauera od vystoupení A. Vaška, bylo pro Gebauera dobou utrpení a přerodu: z odpůrce Vaškova se stal náledovník, pokračovatel. Vašek zemřel 1860 chrlením krve. Gebauer v něm ztratil "druha v letech práce, následujících po vlastním vystoupení".

Vaškovy výklady převzal Gebauer, necitoval ho však. Vztah Gebauer-Vašek osvětluje Trávníček ve prospěch Vaškův. Protože Gebauer Vaškovy námitky proti Rukopisům neantikvoval, je Vaškův průkopnický spis nedoceňován. Gebauer pak pokračoval v naznačené cestě a jeho vědecké dílo osvětluje normální staročeský jazyk; Podle Trávníčka Vaškova účast v tomto "nejdůležitějším ryze kulturním boji nové doby" zaručuje mu v dějinách české jazykovědy velmi čestné místo.

Rovněž vysoce hodnotil Vaškovu účast i Praskův podíl na rukopisném boji Nejedlý, píše-li:

A tu Vašek to byl, který se nyní nejen postavil za Šemberu a proti Rukopisu zelenohorskému, ale i proti Rukopisu královédvorskému. Ne náhodou. Především jistě na něho působilo právě to, že byl Slezan. I Vincenc Prasek byl Slezan, Vaškův žák v Opavě i jeho tam spolupracovník. A proto jako Slezani stáli ještě méně pod tlakem pražské rukopisové pověry než Moravani... Ale i vědecky byl Vašek k tomu veden. Nevydal sice žádné velké práce filologické, ale filolog byl znamenitý, z tehdejších našich filologů jeden z nejlepších, nejvzdělanějších a nejkritičtějších... Jeho spis je nejlepší ze všech, jež až dotud proti některému z Rukopisů vyšly.

P o z n á m k y:

[1] Dějiny boje o RKZ v letech 1847-1920 vypsal Jos. Hanuš v Listech filologických 1906 a v Novém Athenaeu II (1920). Viz též J. Jakubec, Dějiny literatury české II (1934), 341-379; naposled Fr. M. Bartoš, Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský (1946), 101n.

[2] Jar. Goll, T. G. Masaryk, Jar. Vlček, Jindř. Vančura, Jos. Pekař, Jos. Truhlář.

[3] Jan Gebauer (8.10.1838 v Obyslavicích u Nové Paky - 25.5.1907 na Král. Vinohradech), významný filolog, zakladatel české bohemistiky, universitní profesor (o něm viz Jos. Zubatý, Dr. J. Gebauer. Almanach České akademie 18, 1908, 133n.).

[4] Charakteristika podle J. Gebauera v Ersch-Gruberově encyklopedii a podle J. Jakubce, l. c.

[5] Václav Hanka (10.6.1791 v Hořiněvsi - 12.1.1861 v Praze), český spisovatel, knihovník Národního muzea, falzátor.

[6] Jos. Linda (1789 v N. Mitrovicích na Blovicku - 10.2.1834 v Praze), český spisovatel, druh V. Hanky a V. A. Svobody. Autor prózy Záře nad pohanstvem (1818) a div. hry Jaroslav Šternberk v boji proti Tatarům (1823). Účast na RKZ viz J. Hanuš, Český Macpherson a další svědectví o vynikající účasti J. Lindy na složení RKZ. LF 1900, 1903.

[7] Dobrovský ve svém dopisu z 9.2.1819 faráři Zahradníkovi prohlásil přímo, že autory rukopisu Zelenohorského jsou J. Jungmann, V. Hanka a Jos. Linda. Autorita Dobrovského byla v tom směru tak veliká, že muzejní výbor vyřadil RZ ze sbírek muzea jako falsum (Kočí, České obrození, 159, 160).

[8] Václav Hájek z Libočan (zemř. 9.3.1553 v Praze), autor Kroniky české.

[9] Jan N. Václ. Zimmermann (5.5.1788 v Tomicích - 27.8.1836 v Praze), český spisovatel, skriptor univ. knihovny v Praze, cenzor českých knih. Nalezl padělek Milostné písně.

[10] Jul. Fejfalík (1833-1862), vynikající literární historik, zvláště znalec středověké literatury, psal německy proti pravosti Rukopisů; již r. 1857 prokázal, že Milostná píseň krále Václava je podvržená. Jeho hlavní spis je Über die Königinhofer Handschrift (Vídeň 1860). Proti němu se ostře obrátil i A. V. Šembera. Burgersteinův paskvil Veselé rozjímání o nejnovější fejfalíkiádě zošklivil jeho jméno.

[11] Johann Ludwig Tieck (1773-1853), německý básník romantik.

[12] Mater verborum (matka slov) - středověký slovník.

[13] Jernej (též Bartoloměj) Kopitar (1780-1844), slovinský slavista, spoluzakladatel slovanské filologie, úředník v dvorní knihovně vídeňské, tvůrce spisovného jazyka slovinského.

[14] Václ. Al. Svoboda (Navarovský) (1791-1849), básník z družiny Hankovy; nejproslulejší byla jeho óda Na mír Evropy 1815 (proti Napoleonovi). Z jeho básnických prací stojí nejvýše jeho německé překlady obou Rukopisů (1818, 1824).

[15] Moritz Haupt (1808-1874), německý filolog klasický a germanistický, univ. profesor v Lipsku, Berlíně, kritický editor.

[16] David Kuh (1818 v Praze - 1878 t.), německý novinář a politik, centralista, nepřítel českého národa; vydával časopis Der Tagesbote aus Böhmen.

[17] Max Büdinger (1828-1902), německo-rakouský dějepisec, krit. autor rakouských dějin. Napsal Die Königinhofer Handschrift und ihre Schwestern (1859) aj. práce proti pravosti Rukopisů.

[18] W. W. Tomek (31.5.1818 v Hradci Král. - 12.6.1905), český dějepisec konserv., pomocník Palackého v pracích historických, univ. prof.

[19] V. B. Nebeský (18.8.1818 v Novém Dvoře u Kokořína - 17.8.1882 v Praze), český básník, překladatel a lit. dějepisec, psal polemiky o RK.

[20] JUDr. Jos. Helfert, svob. p. (1820 v Praze - 1910 ve Vídni), státník konzenrv., dějepisec rakousko-český, působil na reorganizaci školství, věnoval se obraně Rukopisů.

[21] Jos. Jireček (1825-1888), úředník v ministerstvu kultu a vyučování ve Vídni, doč. ministr, literárně činný, měl rozhodující vliv v české kultuře, známý chráněnec hrab. Lva Thuna, pověstný renegát, redaktor protihavlíčkovského Vídeňského deníku. "Vyznamenává se snahou zničiti všelikou kritiku" (Lamanskij). Napsal spis O nejnovějších námitkách proti pravosti našich starých památek (Praha 1878); Básně staronárodní rukopisův Zelenohorského a Králodvorského (Praha, Řivnáč 1879). [22] Jan Erazim Vocel (23.8.1803 v Kutné Hoře - 16.9.1871 v Praze), č. národní buditel, básník, archeolog, kulturní dějepisec.

[23] Ant. Jar. Vrťátko (1815 v Nových Benátkách n. Jiz. - 1892 v Praze), český spisovatel beletrista, bibliotekář knihovny Českého muzea v Praze (po Hankovi), vydavatel staročeských památek a studií o nich, hájil RKZ v Příspěvcích k polyglottě RKZ (ČČM 1862) a vydal je ve fotografické reprodukci (1862).

[24] Vatroslav Jagič (6.7.1838 Varaždín - 5.8.1923 Vídeň), vynikají slavista, univ. profesor v Oděse, Berlíně, Petrohradě, Vídni, vydával Archiv für slavische Philologie. Vydavatel starých textů.

[25] Ant. Baum (1830-1886), český archeolog a architekt.

[26] Adolf Patera (1836 v Hudlicích - 1912 v Praze), český filolog, bibliotekář, knihovník Českého muzea v Praze, vydavatel starých textů. Podal rozbor českých glos v Mater verborum (ČČM 1877) a prokázal padělek dvou třetin těchto přípisků.

[27] Antonij Petruševič (1821-1913), spisovatel haličsko-ruský; kanovník ve Lvově, bibliograf, histonk a filolog. R. 1877-78 uveřejnil v čp. Haličskoje slovo několik polemických článků proti RKZ. Jireček ho zostouzel v ČČM 1878 (sv. 1, p. 122).

[28] V. V. Makušev (1837-1883), ruský slavista, zabýval se archívním studiem jihoslovanských dějin, profesor ve Varšavě. Je mezi vyznavači podvrženosti LS, jeho posudků si Šembera vážil, jeho recenzi přeložil i do svých poznámek.

[29] Vladimír Ivanovič Lamanskij (1833-1914), ruský slavista, od 1865 profesor v Petrohradě, teoretik slavjanofilství. Přijal názor Dobrovského o rukopise Zelenohorském a EJ a pod dojmem pádu MV vzkřísil staré podezření na jejich nepravost.

[30] Georg Heinrich Pertz (1795-1876), německý dějepisec, knihovník v Berlíně.

[31] Th. Siekel, paleograf, univ. profesor ve Vídni;

[32] Wilhelm Wattenbach (1819-1897), německý dějepisec, univ. prof., od 1872 v Berlíně.

[33] Vincenc Brandl (1834-1901), český dějepisec, zemský archivář moravský, editor a autor životopisů.

[34] Ign. B. Mašek (1837-1901), český filolog. Od r. 1875 uveřejňoval v odborných časopisech četné studie, v nichž se zabýval hlavně literaturou staročeskou a zůstal obráncem RK. O sedanie v LF 1879.

[35] Martin Hattala (4.11.1821 v Trstenej - 11.12.1903 v Praze), čs. jazykozpytec, univ. prof., známý neplodnými polemikami. Jeho Obrana rukopisu Královédvorského byla vydána až po smrti (1911).

[36] Fr. Bartoš (16.3.1837 - 10.6.1906), český filolog a národopisec, dialektolog, autor čítanek a Malé slovesnosti, sběratel lidových písní.

[37] Fr. Miklosič - viz pozn. k II. kap. {Fr. von Miklosič (1813-1891), zakladatel moderní slavistiky; 1850-1886 prof. ve Vídni. Hlavní dílo "Vergleichende Grammatik der slavischen Sprachen" (4 sv., 1852-75), "Etymologisches Wörterbuch der slavischen Sprachen" (1886).}

[38] Stať byla uveřejněna ve výroční zprávě Programm des k. k. Gymnasiums in Troppau 1872.

[39] Tomáš Bílek (30.9.1819 - 6.3.1903), český dějepisec, autor spisu Dějiny konfiskací v Čechách po roce 1618 aj.

[40] Kneifel - viz pozn. ke kap. I, III. {Reginald Kneifel: "Topographie des k. k. Anteils von Schlesien" (Brno 1804).}

[41] Ens - viz pozn. ke kap. I, III. {Faustin Ens: "Das Oppaland" (1835).}

[42] JUDr. Hermenegild Jireček ze Samokova, rytíř (13.4.1827 Vys. Mýto - 29.12.1909 t.), český a slovanský právní dějepisec, konzervativní, (bratr Jos. Jirečka). Slovanské právo v Čechách a na Moravě 1863-72, Io 64.

[43] O povahopisných jménech osad staročeských. ČMM 8 (1876), 25-35.

[44] ČMM 9 I (1877), 62-79; II 10 (1878), 146-161; 11 (1879), 64-72.

[45] Profous, Svoboda, Šmilauer, Místní jména v Čechách V 77 (v soupisu onomastické literatury o českých zemích).

[46] Prasek l. c. 97.

[47] Píše Šembera Praskovi 20.5.1879.

[48] Prasek l. c. 101.

[49] Říká "neurbanista".

[50] JUDr. Jan Kožaný (9.9.1846 v Neplachovicích ve Slezsku - 3.11.1927 v Táboře), český národohospodář, profesor na hospodářské akademii v Táboře.

[51] V obraně proti Jirečkovi (rukopis - II. spis.)

[52] Libušin soud, domnělá nejstarší památka řeči české, jest podvržen, též zlomek Evangelium sv. Jana, čehož důkazy podává Al. V. Šembera. Se dvěma světlotisky. Ve Vídni 1879. Nákladem spisovatelovým.

[53] Šembera v Dějinách řeči a literatury československé (1878) a pak ve spise Libušin soud... (1879).

[54] Adolf Patera - viz pozn. 26.

[55] Viz V. Prasek, Ant. Vašek a A. V. Šembera v rukopisném boji. VMO

[56] Izmail Ivanovič Srezněvskij (1812-1880), ruský slavista, univ. prof. v Charkově, v Petrohradě, studoval lidové písně, vydal drobné spisy o jazyku staroslověnském a staroruském. Spolupracoval s Hankou, publikoval též v ČČM.

[57] Občan (Brno), roč. 10, č. 79 a 80 z 2.10. a 5.10.1879; č. 81 z 9.10; č. 82 z 12.10; č. 84 z 19.10.1879.

[58] Padělaných glos bylo na 800.

[59] Josef Emler (10.1.1836 - 10.2.1899), český dějepisec, archivář města Prahy, univ. prof. pomocných věd. hist., editor.

[60] Marco Polo (1254-1323), Benátčan, středověký cestovatel po východní Asii. Jeho cestopis byl přeložen do češtiny jako Milión (rkp. v Nár. muzeu)

[61] Gaston Paris (1839-1903), francouzský romanista, všestranně činný v jazykovědě i literární historii.

[62] Zmiňuje se i o Janu Šafránkovi (5.5.1852 v Táboře - 29.12.1924), český klasický filolog a pedagog).

[63] Ve Vaškově fejetonu o slově plzný ve IV. části.

[64] Was sie gestern gelernt, das wollen si heute lehren.

[65] M. Gebauerová, Rodinné vzpomínky na J. Gebauera I (1926) 208n.

[66] V. Prasek l. c. 105.

[67] Prasek psal o Štítném na počátku své učitelské dráhy: K syntaxi Tomáše ze Štítného. Výr. zpráva slov. gymnasia v Olomouci, I 1870, II 1874; Nauka o pádech výrokových objasněna ze spisův Štítného (Olomouc 1874).

[68] Podle Zd. Nejedlého, Masaryk II (1932), 216.

[69] Prasek l. c. 94.

[70] Amicus Plato... Mým přítelem je Plato, ale větším přítelem pravda.

[71] Václav Al. Maciejowski (1793-1883), polský právník a literární dějepisec, universitní profesor ve Varšavě, idealizuje obraz právní kultury starých Slovanů.

[72] Prasek l. c. 105.

[73] J. Gebauer to vysvětluje jako písařskou chybu.

[74] Viz Mašek, LF 1876.

[75] Prasek uznává jako Vaškovu bystrost (Prasek l. c.).

[76] Therese Albertina Louise Robinson (26.1.1797 v Halle - 13.4.1870 v Hamburce), manželka amerického orientalisty E. Robinsona, spisovatelka americko-německá, též badatelka o lidových písních a podvrzích.

[77] James Macpherson (1736-1796), skotský spisovatel, vydal domnělé zpěvy Ossianovy, svůj novodobý padělek, v anglickém překladu.

[78] Tomek v ČČM 1849.

[79] O Poděbradské písni napsal Vašek fejeton do Moravské orlice.

[80] Podle Nebeského, ČČM 1852, 145.

[81] Gustav Thormund Legis-Glückselig (1806 v Praze - 1867), německý spisovatel žijící v Praze, napsal životopisy Dobrovského a V. Hanky (Libussa, 1852) a spis Königinhofer Handschrift (Const. österr. Zeitung, 1863).

[82] Fr. Vymazal (6.11.1841 v Topolanech u Vyškova - 5.4.1917 v Brně), český spisovatel, filolog-polyglot a popularizátor, autor jazykových příruček "Snadno a rychle". Vydal Rukopisy Zelenohorský a Královédvorský (1879).

[83] Dopis z 23.7.1879.

[84] č. 47 z 18.6.1879.

[85] č. 49 z 25.6.1879.

[86] Roč. 13 (1879), 311.

[87] Tamtéž na str. 431.

[88] Podtrhl Vymazal.

[89] Píše o tom v dopise z 9.10.1879.

[90] Podle dopisu z 11.4.1881.

[91] ČMM 1879.

[92] Obzor 1879, 236-239.

[93] M. Gebauerová l. c. I 209.

[94] H. Rull Šemberovi 9.7.1879 (muzeum ve Vysokém Mýtě).

[95] Roč. IV, 538.

[96] Vašek Šemberovi 25.7.1879.

[98] Šembera Vaškovi 18.7.1879.

[99] Vašek Šemberovi 22.10.1879.

[100] Vašek Šemberovi 1.8.1879.

[101] Dopis z 9.6.1879.

[102] V dopise Ant. Vaška Šemberovi z 9.6.1879.

[103] Vašek Šemberovi 13.1.1880.

[104] Tamtéž.

[105] List z 9.6.1879.

[106] Vašek Šemberovi 25.7.1879 a Šembera Vaškovi 29.7.1879.

[107] List byl uveřejněn v ČČM (1870), 226, 9.

[108] Vaškova stať měla být vytištěna v Moravské orlici nebo jinde; nebylo zjištěno, kde.

[109] Vašek Šemberovi 8.12.1880.

[110] Vašek Šemberovi 22.10.1879.

[111] 22.10.1879. Nehylo zjištěno, byl-li uveřejněn.

[112] Vašek Šemberovi 8.12.1880.

[113] Srv. ostatní jejich vzájemnou korespondenci z l. 1879-1880.

[114] Vašek v dopise Šemberovi 31.10.1879.

[115] Vašek Šemberovi 5.9.1879.

[116] Šembera Vaškovi 18.7.1879.

[117] Vašek Šemberovi 5.9.1879.

[118] Vašek Šemberovi 25.7.1879.

[119] Šembera Vaškovi 29.7.1879.

[120] Šembera Vaškovi 3.8.1879.

[121] Josef Perwolf (1841-1892), český slavista, působící v Praze, ve Varšavě.

[122] Viz též V. Prasek, Obnovené spory o Rukopisy. OT XLIII (1912), č. 6.

[123] Vojtěch Kotsmích (1835-1906), český filolog bohemista.

[124] Srv. vzájemné listy z r. 1880.

[125] V dopise z 26.12.1879.

[126] Vaškův list z 3.11.1879.

[127] V dopise z 3.11.1879.

[128] II. spis je zachován v rukopise v LANM; byl sem věnován radou V. Tůmou (podle poznámky řed. J. Volfa). Jan Věnceslav Tůma (16.11.1846 v Benešově u Prahy - 6.6.1910 v Brně), český spisovatel a klasický filolog, básník, literární vědec, ředitel gymnasia v Brně (Šedesát let č. gymnasia v Brně). Napsal studii O významu Alexandreidy české po stránce estheticky-básnické a několik statí o RKZ.

[129] Vašek rozeznával podstatné od podružného (viz korespondenci Vašek-Šembera), viz pozn. 86.

[130] Posouzení "sedání" RK; dovozování, že RK je dílo jednoho básníka; výklad chybného jména Hostajnov.

[131] U dětí Vaškových zůstala hořkost proti Bartošovi po celý život, jak vzpomíná syn Vít Šedivec (Lad. Vašek) v rodinné kronice (II 30, 42); viz též edici Petr Bezruč píše příteli z mládí (koresp. s Jar. Kunzem), vydal J. Urbanec 1963, zvláště dopisy ze 7.5.1886, z 23.6.1886 a z 5.8.1886, kdy Ant. Vaškovi dáno za pravdu.

[132] J. Jireček napsal Nákres staročeské mluvnice a jiné práce gramatické, spolu s bratrem H. Jirečkem napsali spis Die Echtheit der Königinhofer Handschrift kritisch nachgewiesen (Praha 1862).

[133] Ve Světozoru 1879.

[134] F. M. Bartoš to kvitoval s obdivem, že Fr. Bartoš změnil své stanovisko a ustoupil autoritě Gebauerově. Ve skutečnosti však podle korespondence nastalo mezi nimi značné ochlazení ve styku. Viz pozn. o dodatcích (Spis II. rkp.).

[135] Trávníček v čp. Bratislava k stému výročí Vaškova narození.

[136] Gebauer o RKZ v LF uveřejnil: (spolu s I. Maškem) Příspěvky k výkladu RK II (1875), 97-114; III (1876), 157-163, 274-279; IV (1877), 86-94, 243-250; V (1878), 232-237; VI (1879), 230-243; v těchto článcích se některé tvary uznávají za možné. Staročeský Mastičkář a páně A. V. Šembery námitky VII (1880), 90-91; Rozhodnutí p. A. V. Šembery o Mastičkáři, tamtéž, 259-261; Adverbia na o-ě v RKZ XXII (1895), 130-133; O nové obraně padělaného RK XXIII (1896), 275-379; E. Denis, o posledním sporu rukopisovém XXX (1903), 251-252. O přepisování textů staročeských se zvl. ohledem na RK II (1875), 167-180.

[137] Gebauerová, l. c., I. 207-212.

[138] Zd. Nejedlý, T. G. Masaryk II (1932), 190-245.

Viktor Ficek: Antonín Vašek v boji za práva lidu a za vědeckou pravdu
Publikace Slezského ústavu ČSAV v Opavě. Vydalo Krajské nakladatelství v Ostravě 1964. Vydání první. Náklad 500 výtisků. Formát21 x 15 cm. Počet stran 296 + 16 stran ilustrací.