Pěstoun moravský.
Vychovatelský časopis.
Ročník I. (1862)

Číslo 4.    (10. května 1862) 

       Vlasti mé.

   O Moravo, kdy vzejde pak
     ti jednou slunce spásy?
   Kdy vstaneš opět v slávě své,
     ve záři nové krásy?

   Ach, prsa má se bolem dmou,
     když na tvůj pomním osud;
   než krev vře ve mně, pomním-li,
     že v jarnu úpíš posud.

   To jarmo ne tak tělo tvé,
     jak ducha tvého moří -
   Ha! svrhni pouta otroctví,
     vždyť otrok jen se koří.

   Či chceš snad býti otrokem
     a v poutech hnusných hníti?
   Ne, ne ty dýcháš svobodu
     a v svobodě chceš žíti.

   Nuž, povstaň tedy ze mdloby
     a chvátej pro svobodu:
   hle, kyne tobě: osvěta
     a sláva tvému rodu!

Strana 159-161:     Z p r á v y.
Z Prahy. Zdař Bůh, volám k Tobě, čacký Pěstoune, přijmi vřelé, bratrské pozdravení jež tobě vzkazuje z královské, stověžaté Prahy krajan Tvůj! Potěšil jsem se nemálo Tvým jarým, rázným duchem, jakéhož jsem z třech Tvých návštěv v Tobě poznal. Tvoje heslo jest pravda a s tímto heslem povztýčil jsi prapor osvěty a vzdělanosti hledaje bojovníky duševné, pracovníky "na národu roli dědičné". I já jsem praporu osvěty a vzdělanosti zapřísahl duši, tělo své, veškerý život svůj a hlásím se tedy k praporu Tvému; přijmeš-li mne laskavě, přátelský a bratrský, chci být v pluku Tvém věrným vojinem a přispívati k úkolu a účelu Tvému, seč mé skrovné síly jsou, maje na mysli že "spojenými silami" vykonati se dá, čehož jednotlivec nedovede, jakož se řídě zlatými slovy našeho Kollára:
        "Pracuj každý s chutí usilovnou
         Na národu roli dědičné. -

Ano, nás nespasí, než práce a to práce námi vykonaná. Osvětou a vzdělaností vybředeme z kalu poroby duševné i tělesné: jen tak se octne jednou národ náš na výsluní svobody, slávy, v sídle blaha a štěstí. Základ však a podmínka vší osvěty a vzdělanosti národní jest poznání veškeré pravdy, to pak poznání činí se na počátku svém vyučováním, děje se školami, školami národními: z těch vychází národ a proto musí býti zřetel k těmto hlavně a předně obrácen, jelikož tyto jsou základ velkolepé budovy, osvěty národní. Velká pak budova míti musí pevný základ, na němž se pak stavěti může s prospěchem dále. To jest ne snad jen můj náhled, to jest pravda, kterouž tuším, každý vzdělanější našinec dávno uznal, to jest pravda, jižto svět vzdělaný uznává, než ač uznána jest všeobecně tato pravda, přece toto slovo pravdy posud tělem učiněno není, nám jest teprv dle lidských práv a zákonů domáhati se uskutečnění té pravdy. Pravil jsem nahoře, že "spojenými silami" se vykoná čehož jednotlivec sám nedovede a proto od Tebe, čacký, jarý "Pěstoune" mnoho očekávám, doufaje v uskutečnění mnohých našich nadějí. Přál bych si, by Tvá slova každý učitel národní na Moravě slyšel, by Tě každá obec ráda viděla, tak by se bohdá pravda k nim dostala, poznala a ve skutek uvedena byla. Skutek pravdy koruna jest pravdy. Kdykoliv si zpomenu na svou milou vlasť, mou drahou Moravu, tu vidí duch můj velikánská lada, jichžto se posud rádlo života nedotklo, ba vidím ještě dosti pouští kde jen blín a býlí roste, avšak žádný blahodárný klas. Proto vzhůru, kdo jsi zdráv a síly máš, chop se rádla a vzdělávej spustlou půdu, avšak úrodnou vlasti naší krásné, jenž druhdy tak slavnou byla, dokud ještě vládnul spravedlivý Svatopluk, dokud skvěl se Velehrad náš slavný, mocný! Pracujme všichni na poli tom národním, každý ovšem dle povolání a síly, jakéž mu Bohem přáno; nás neodstrašíš to, že snad my nepožijeme chleba ze zrnatých klasů, nám budiž to dostatečnou odměnou, když pracujíce z lásky pro potomstvo naše - my pohyneme, avšak národ náš bohda nezahyne - uvidíme pouze klasů zrnatých, z nichž potomkové naši chutný chléb jídati budou: tak se zbavíme výčitky, jakouž by nám právem činiti mohli. Nám velký úkol uložen avšak jen "z hlavy, ruky činné nám spása, sláva kyne!" Končím tentokráte podávaje takřka úvod k svým bohda dalším dopisům a vyslovuju ještě přání, bys, můj milý, čacký a jarý "Pěstoune," vítaným byl hostem, poslem pravdy v každé obci naší moravské, přeju Ti, bys provedl skutkem krásnu myšlenku "jednoty národního učitelstva," bys vymohl národu našemu ústav, jenž by pro národ vzdělal učitele, učitele národní tak zvaný kurs či praeparandu. Podruhé snad něco o poměrech školských v Čechách, zejmena o Praze, pajkli pan redaktor dovolí, tedy na shledanou!
Sl. P.

Re. Spisovatel tohoto rázného dopisu jakož i úvodní básně "Vlasti mé" pseudonym Slavomír Pustinský jest Alexander Balcárek +. Nemohu opomenouti abych o svém drahém příteli, kterýž k nejhorlivějším vlastencům na Moravě náležel, v našem Pěstounu chvalnou zmíňku k věčné památce jeho neučinil; a poměry jeho, jak dalece mi známé jsou, k objasnění něšťastného jeho činu neobjevil. Alexander Balcárek narodil se r. 1840 v Šumbaldě na Moravě; studoval gymnasium v Olomúci, kdežto jsem se s ním, když r. 1860 v 8. třídě byl seznámil. Téhož roku o prázdninách byvše oba mimo ještě mnoho jiných našinců z Olomúce a z okolí (redaktora "Hvězdy," prof. Vaňka atd.) na prvotinách rázného kněze Vrby v "Pivíně" u Prostějova pozváni, poznali jsme se spávajíce po celý týden v jedné posteli tak zevrubně, že na důkaz souhlasu našich tužeb pobratimy jsme se stali. Předešlé prázdniny tedy r. 1861 cestoval skrz Jevičko aniž věda, že já učitelem 4. hlav. třídy v Jevičku jsem. Avšak v hostinci "Panském domě," kdež se po národním ruchu darmo sháněl, dozvěděl, že ten nový učitel Víták vlastenec jest. Našelť mne, a já jsem ho vyprovodil, maje právě pokdy, víc jak hodinu cesty. Na cestě v čistě národní rozmluvě pravil mi, že an nyní stálou existenci mám, mnoho ode mne očekává, ano mnoho i ode mne žádá, neboť mám prý vychovávání mládeže, koníčka svého, na starosti; a pročež lze prý se nadíti, že Jevičko brzy k poznání a k národnímu sebevědomí přijde! - Sám ale vypravoval mi, zápasil tenkráte s bídou a nouzí, kteráž ho jak se zdá ani letos neopustila a do oné šílenosti, jež nám tak záhy ho odňala, přivedla. Skočil totiž tento nadanný mladík dne 30. dubna s koňské brány v Praze a tak mocně se poranil, že v noci na to zemřel. Slavný pohřeb, kterýž vedl důstojný p. kanovník Štulc, dosvědčuje nejlépe, kterak Praha, ocenila snahy mladého Moravana. Balcárek studoval letos na technice; výtečné jeho práce ponejvíce plody básnické objevily se ve Hvězdě, Dunaji a v Lípě Slovenské. 6. března b.r. poslal mi mimo dopis z Prahy ještě několik básní (kteréž všechny uveřejním) s následujícím přípisem. "Velectěný pane Redaktore! Posílám Vám, pravím Vám - ač jsme se jednou stali pobratimy, než k vůli redaktorské cti - tuto několik řádků... Ležel jsem tuto dobu asi 14 dní nemocen, pročež teprv nyní jsem psáti mohl. Volám Vám sláva, že jste svou rázností do tak mnohoslibného díla se pustil. Zdař Bůh! Jindy víc, mrzne ruka skřehlá..." Z řádků těchto poznat lehce neduživce s nouzí a bídou zápasícího, kteréž smysly jeho, jak následující báseň dosvědčuje, náramně znepokojovati musela: 

        "Labutí můj zpěv.

     Ach, mé srdce, tebe juž
       osud ve hrob stlele
     ač jsi mladé, bujaré,
       zhyneš jako stlele.

     Mladé jsi a bujaré? -
       Smrti to nebrání;
     vždyť když bouře zuřivá,
       i mlaz vadne v strání.

     Či juž poupě život má,
       když se porozvíjí? -
     Přijde mráz a poupě se,
       v loktech smrti svíjí.

     Tak se jabloň zelená:
       ovocně můž kvésti
     jen když slunce zářívá,
       když jí přeje štěstí.

     Proto tobě, srdce mé,
       Morana juž pěje,
     že ti bouře, slunce, mráz
       života nepřeje."
Slavomír Pustinský.

Odpočinutí lehké dejž mu Pane, a světlo věčné ať mu svítí. Amen.

Pěstoun. Národní časopis vychovatelský.
Redaktor, vydavatel a nakladatel: Ant. Konst. Víták, grammatický učitel při měšťanské škole v Poličce. V Poličce 1883. Tiskem Stanislava Pospíšila v Chrudimi. Ročník I. (6.) Formát 21 x 15 cm. Celkem 380 stran + obsah (2 strany).
©  Společnost Aleše Balcárka