Pěstoun moravský.
Vychovatelský časopis.
Ročník I. (1862)
Číslo 6. (10. srpna 1862)
Můj zpěv
Muso má, povznes ducha mého výše,
Nadchni plápolným duše nitro žárem,
Bych tokem plynným slova jasná hlásal
Vlasti ku slávě.
Národe slavný Tater od vrcholných
Rozlehlý až tam Šumavou kde hvozdnou
Dávno zašlých duch vane dumně předkův,
Znov ty rodíš se.
Což jsi přečkal dob tebe juž smrtících,
Drahně jak v poutech duchamor tě třímal;
Než tu vyšší moc vrahu v odpor stála:
Národu duch to.
Duch kde předkův ctných se jeví v potomcích,
Sláva jich kdež plá v hrud řevně; otcův
Odkazu kdež syn si velebě váží:
Tam žije národ.
Kdež pojí stejná snaha lásky páskou
V celku svorném rod; vznešený kde účel
Svorná celistvosť dohoniť si pílí:
Tam v rodu síla.
Oj, rode štrastný Čechoslavské máti,
Zdaž si vážíš též minulosti slavné?
Zdaž silou svornou k blaženosti pílíš:
Poznati hleď se. -
Veškerenstvem duch vane harmonie,
Tajně vesmír zní v ladu souzvučícím,
Lásky písně zvuk lahodu v svět dýše.
V souladu mocném.
Aj, a člověk mdlý by rušil tu ladnosť,
V sváru soběctví hanobil by božství?
Svorně lidstva kruh stopovat má stále
Dráhu ku výši.
Leč hle! vášni roj v hubivém ve víru,
Zášť a závisť zlá vede vraždu v tábor;
Neb sobec žištný v slepotě své nezná
Pravdy a práva.
Proč rozum nám dán, s nebe výšin jiskra,
Láskocitná hruď, vznešeného schopná? -
Duch by poznal náš, co je pravda, dobro:
Přírody souhlas. -
Proč by nás Slavské rodu stejna družstvo,
Proč by nás, bratří, tedy různil nesvár?
Sláva máti svým by nehodným lála
Hanby potomkům.
Svorně stojmež dál, kyne nám budoucnosť,
Svorně láskou nás opojíž duch Slávy:
Pevně právo stoj, milené to vlasti
K spáse a slávě!
Z temnoty povstal duchamorné národ,
V sobě krev cítí veleslavných předkův:
Svorně stoj celý, vznešenou na dráhu
Slunce ti plá!
Blaha hosť se všíř, perutí pod orla
Dvouhlavého vzněj mluva Slávy máti,
Hájena jsouc lvem Slovany střehoucím
Útoku zrádcův.
Přál i přízniv dál cizorodcům Slavjan,
V ujmu sourodným hodoval s cizinci,
Tak že téměř stál pobaven práv ctných
Své to ve vlasti.
Než nebuď zašlé nuzoty zpomínky,
Vizme přítomnoť a budoucnosť slibnou:
Tať co dáť nám má, co jeví nám ona,
Osvětu míním.
Dějstvo přítomné měnitelno stále,
Práv chce mít dávných porobou propadlých.
Právo měj každý jako člověk stejné;
Bůh tako žádá.
Tak uvítá nás blažená budoucnosť,
Zášť, soběctví pak pomine vražedné,
V souladu zvučném se obejme v lásce
Bratr se bratrem.
Však zlomyslnosť se vrhá na národ
Náš v žalech strastných unylý, než umný,
Ctnosti nectnosti se tupí hanebnou
Slávie hancův.
Žel, že pak rod náš pokalen též uvnitř,
Syn že na svou máť směle nectu hází,
V přízni nepřátel že hledá si slávy,
Neznaje práva.
Nuž-li co slavný tedy stáť si žádáš,
Národe v spolku s jinorodci svými:
Spoj duševné své snahy ve svornosti
Světla na dráze!
Tak společně spěj k milenému cíli,
Dál a dále skvěj se počin tvůj zdárně:
Tím dosáhneš pak slavené od máti
Věnce milosti. -
Václave svatý, vojevůdce Český,
Svého vyslyš hlas lidu, věrna tobě;
Vzdej mu žehnání snahy ať ty svorné
Úkonu dojdou.
Slavomír Pustinský
(+ Alexander Balcárek).
Pěstoun. Národní časopis vychovatelský.
Redaktor, vydavatel a nakladatel: Ant. Konst. Víták, grammatický
učitel při měšťanské škole v Poličce. V Poličce 1883. Tiskem
Stanislava Pospíšila v Chrudimi. Ročník I. (6.)
Formát 21 x 15 cm.
Celkem 380 stran + obsah (2 strany).
© Společnost Aleše Balcárka