Rukopisné stránky Roberta J. Hřebíčka

Pod Zvičinou
Ročník XIV. - číslo 4/1996

Bělohoubek a Rukopisy
Robert Hřebíček

Strana 13 až 15:
ZE STUDENTSKÝCH PRACÍ

Jeřický rodák prof. Dr. h. c. Antonín Bělohoubek
a jeho významný příspěvek v "boji o Rukopisy".

Letos, r. 1996, připomínáme si 110. výročí počátku tzv. VELKÝCH BOJŮ O RUKOPISY - právě r. 1886 seznámil prof. Jan Gebauer českou veřejnost se svými pochybnostmi o pravosti tzv. RKZ (Rukopis královédvorský a zelenohorský). Stalo se tak v časopise Athenaeum článkem "Potřeba dalších zkoušek rukopisů Královédvorského a Zelenohorského". V tomto článku Dr. Gebauer, jenž byl až do r. 1885 Rukopisy po stránce jazykovědné hájil, volá po nových zkouškách chemických. (Prve byl RK zkoumán r. 1880, RZ již r. 1840 a nás.) Gebauer uznával, že bude-li ze strany chemie prokázána pravost Rukopisů, musí se jazykověda se svými pochybnostmi podřídit nálezům vědy exaktní.

Chemickým a mikroskopickým zkoumáním podezřelých rukopisů byl pověřen tehdy nejlepší náš chemik prof. Vojtěch Šafařík, syn Pavla Josefa Šafaříka, na jehož doporučení byl ku zkoušení přizván právě Antonín Bělohoubek. A jemu bude patřit náš článek.

Narodil se 28. dubna 1845 v Jeřicích u Hořic. Jeho otec byl správcem knížecího velkostatku v Hořicích, později (1849) přijal místo berního v Nové Pace, kam se rodina přestěhovala. Záhy Antonín a jeho bratr Augustin (jenž je dnes pohřben na Vyšehradě) osiřeli a museli se přestěhovat do Prahy. Tam se Bělohoubek potýkal s těžkými existenčními problémy, což se potom odrazilo i v jeho povaze - jak mohl, pomáhal potřebným, neboť sám poznal tíhu chudoby. Přes všechny hmotné obtíže se mu podařilo vystudovat německou reálku a již r. 1861 byl posluchačem tehdy německé pražské polytechniky. R. 1868 se stal asistentem obecné a analytické chemie u prof. Gintla. Současně žádal o připuštění k habilitaci jako soukromý docent pivovarnictví na technice. (Profesor Balling, jeho tchán, v něm vzbudil zájem i o chemii kvasnou.) Bělohoubkova žádost byla rychle kladně vyřízena, neboť o věc byl zájem i v cizině a v Čechách nebylo reprezentanta vhodnějšího než byl Bělohoubek. Tím započal kariéru vysokoškolskou. R. 1880 se stal konečně mimořádným profesorem na české univerzitě. R. 1888 se stal prof. řádným. Byl čtyřikrát volen přednostou oboru a v školním r. 1894/5 rektorem. Jako člověk byl Bělohoubek skvělý - pomáhal, hájil pravdu a nebál se ozvat nikde a před nikým, byl-li v právu. Studenti se mu ale špatně odplatili. Po nějaké roztržce byl jimi vypuzen z přednáškového sálu, což urychlilo jeho odchod z univerzity. Odešel do Vídně a r. 1898 přijal místo technického přednosty chemického oddělení patentního úřadu. To ho ale zklamalo, takže r. 1906 odešel do výslužby a vrátil se do milované Prahy. Přes střídmou životosprávu se nemohl těšit dlouhému životu - častá onemocnění po duševním přepracování podlamovala jeho zdraví natolik, že r. 1910 na Štedrý den umírá. Ještě asi měsíc před svou smrtí vykonal prof. Antonín Bělohoubek poslední návštěvu na české universitě - přišel poděkovat za to, že byl navržen na čestný doktorát věd technických.

To bylo jen přiblížení životopisu velkého rodáka z našeho kraje.

Vraťme se však k jeho účasti v rukopisném sporu.

Nejprve (po důkladném přezkoumání jiných drobnějších podezřívaných památek) zkoumali Bělohoubek a Šafařík Rukopis královédvorský. Pracovali odděleně, o svých výsledcích se navzájem ani málo nezpravili. Bělohoubek předčil všechna očekávání i samotného Šafaříka. Vytvořil soustavu zkoušek, jimiž byly rukopisy zkoumány - ve světě naprosto unikátní metoda, kterou nám Čechům zajistil Bělohoubek prvenství v metodách zkoušení středověkých rukopisných památek.

Bělohoubek srovnával chemické reakce různých složek RKZ (inkoust, pergamen, barvy atd.) s reakcemi složek rukopisů zaručeně středověkých a rukopisů z let 1780-1820. Vyzkoušel patero reakcí jak na RK, tak na oněch rukopisech - a ve všech případech R. královédvorský reagoval přesně jako rukopisy ze 14. století. Bělohoubek učinil závěr: RK chová se po stránce chemické a mikroskopické v podstatě tak jako rukopisy nepochybně staré z věku, do něhož se klade. (14. stol.) V iniciále N zjistil ale, že tato je malována berlínskou modří známou až od r. 1724. Ale pod ní zjistil vrstvu barvy zelené a pod ní vrstvu rumělky. (My dnes víme, že modř byla na iniciálu nanesena až po r. 1836, neboť z tohoto roku máme přesné faksimille, kde jest iniciála N zelená se zbytky červené, což přesně koresponduje s Bělohoubkem.)

Ale Gebauer vyzvěděl na Bělohoubkovi průběh zkoušek a lživě si vymyslil, že berlínská modř je i pod zlatem kolem písmene N a že je proto rukopis falešný, neboť pod domněle starým zlatem je nová modř. To byla ale lež, neboť pod zlatem (iniciála N jest ve zlatém čtverci) je jen starý bílý pergamen. Gebauer, ačkoli bylo dohodnuto, že se až do konečného verdiktu celé komise (Hattala, Gebauer, Tomek, Emler aj.) nezveřejní nic, celé široké veřejností oznamoval, že Bělohoubek našel berlínskou modř a Šafařík ji našel i pod starým zlatem, takže RK je falsum. To byla ovšem sprostá lež, mravně i vědecky nepřípustná blamáž. (Které se pochopitelně rád ujal Masaryk, jemuž od počátku, šlo jen o to, aby jakýmkoli způsobem dokázal nepravost RK (i RZ), což se jemu i Gebauerovi v očích široké veřejnosti díky podobným lžím nakonec podařilo). Bělohoubek se pochopitelně ohradil a celou věc logicky vysvětlíl, ale i přesto Gebauer i ostatní "Athenčíci" v čele se svým redaktorem Bělohoubka naprosto ignorovali.

Gebauer uveřejňoval kritiky Bělohoubka dle svých nejmenovaných chemiků-rádců (kteří ovšem byli zpravováni jen Gebauerem) - což bylo naprosto vědecky nemožné. Vrchol všeho ale bylo, když Gebauer požádal o "dobrozdání" Němce Wislicena. Ten RK nejenže nezkoumal ani neviděl, ale ani neprovedl zkoušky žádných středověkých památek. Gebauer ho také zpravoval zkresleně, neboť celé zkoušky Bělohoubkovy omezil jen na omývání písma destilovanou vodou (!), což byl jen úkon pomocný, jak už předem informoval Bělohoubek. Wislicenus podal tedy dle těchto G. výmyslů kritiku zkoumání prof. Bělohoubka, které se, ačkoli nebyla vědecky přípustná, ba naopak, vřele ujali odpůrci RK. Ač Wislicena vyvrátil Schneider i Bělohoubek sám, vše marno. Masaryk a Gebauer a později všichni "realisté" tvrdí, že nepravost RK byla dokázána i chemicky. Bělohoubek, ukončiv práci na RK, byl tak znechucen Gebauerem, že na RZ již nepokračoval. V. Šafařík, jenž Gebauerem pohrdal, R. zelenohorský zkoumal dál.

Rukopisná situace: r. 1886 stáli na straně pravosti RK (i RZ) skoro všichni skvělí vědci - filologové: Hattala, Bartoš, Jirečkové, Prusík, Seykora, historikové: Brandl, Kalousek, Tomek, chemici: Bělohoubek, V. Šafařík, Stoklasa, paleografové: Patera, Emler, Vrťátko. Z těch všech udělal Masaryk, neznalý ničeho z vědy a o jehož estetickém rozboru se pohrdavě vyjádříl i realistický historik Pekař, nuže ze všech udělal Masaryk augury, hlupáky, ignoranty (jediný Goll pracoval ve sporu o RKZ čestně, leč i toho vyvrátili Tomek a Kalousek).

Obránci vymírali a nová generace vychovaná a zkažená Gebauerem a pseudorealisty (jako Hanuš, Herben apod.) vyznávala přesvědčení o falešnosti RKZ. Až r. 1927 nastoupil František Mareš a vyvrátil pomocí skvělého studia otázky RKZ všechny námitky. Pak příšel Viktorin Vojtěch, světově uznávaný, a ten r. 1930 ukázal pravost RKZ (ač v ně nejprv nevěřil) pomocí skvělých metod - fotografoval RKZ (hlavně RZ) s paprsky rentgenovými, infračervenými, ultrafialovými atd. Veřejnost se za prvé republiky počala vracet k víře v pravost RKZ. Vše ale zahubila válka a pak - období komunismu. A dnes!? Dnes veřejnost ovládá další blamáž, "výzkumy tzv. Ivanovova týmu" (viz knihy Ivanovovy).

Ale již v sedmdesátých letech kriminalistický ústav ukázal nesmyslnost těchto výzkumů svou oponenturou (veřejně se krim. ústav od Ivanova distancoval v tisku).

Další oponentura je z r. 1992 - dlouho veřejnosti nepřístupná, ačkoli "oponentní posudky až na nepodstatné výjimky se shodují v tom, že "Protokoly" (tzv. Ivanovova týmu) ani v jednom ohledu nelze pokládat za vyhovující a obsahující potřebnou míru správnosti a přesvědčivosti" atd. Máme ve "stanovisku komise pro posouzení Protokolů o chemickém zkoumání RKZ" doslova toto: "...vzniká nebezpečí, že takto rozvířené diskuse by bylo zneužito zastánci pravosti RKZ." (!!!)

Ovšem líná veřejnost se raději opět podívá do "detektivního" Ivanova a jeho dvou braků, pro které dnes nemá slova uznání nikdo z vědecké obce. Ale my můžeme být hrdi, že z našeho kraje přišel někdo, kdo jako skutečný vědec, proti jehož práci není jediná námitka, přispěl k boji o RKZ před 110 lety. Ačkoli zprvu také skeptický, později se plně postavil za pravost našich staročeských literárních skvostů.

Byl to Antonín Bělohoubek, jenž si tím (až přejde doba otupělosti národa) vyslouží nádherné místo po boku skutečných velikánů našich dějin!

Výzkumy Bělohoubka i Šafaříka jsou jimi samými obšírně zaznamenány v Časopise Musea král. českého z r. 1887. Prameny, přímo se vztahující k otázce hmotného průzkumu RKZ, popř. týkající se Bělohoubka či jeho výzkumů. (Poctivě jsem je prostudoval, řadím chronologicky.) Ostatní četnou rukopisnou literaturu pro stručnost neuvádím.

1) Potřeba dalších zkoušek RKZ, napsal J. Gebauer, Athenaeum, únor 1886
2) Zpráva o mikroskopickém a chemickém ohledání některých rukopisů musejních, ČČM 1887
3) Poučení o padělaných Rukopisích královédvorském a zelenohorském; pro šiřší kruhy intelligence české napsal Jan Gebauer; tiskem a nákladem L. Masaryka v Hustopeči r. 1888.
4) Dr. Fr. Mareš: Pravda v Rukopisech zelenohorském a královédvorském, jak se jeví z dokumentárních fotografií a poznámek k nim připojených. V Praze r. 1931.
5) Dr. F. Mareš: Marnost bojů proti Rukopisům, 1933
6) Chemický OBZOR - časopis pro chemický průmysl i vědu. Ročník 20, č. 4, 1945 (celé věnováno Bělohoubkovi)
7) Miroslav Ivanov: Záhada RK. (Novinář) 1970
8) Almanach Rukopisné obrany 2, Neklan 1993.
9) Almanach Rukopisné obrany 3, Neklan 1995.
+ více než tři desítky publikací o RKZ.

Robert Jan Hřebíček, řádný člen České společnosti rukopisné, student 3. roč. gymnázia.

Pro případné zájemce o rukopisnou otázku, budiž tu dána adresa autorova:
R. J. Hřebíček, Markovická 660, Hradec Králové, 500 03

Pod Zvičinou - vlastivědná čítanka.
Vydavatel: Gymnazium Hořice, Husova 1414. Šéfredaktor: PhDr. Jan Tomíček. Tiskne FITOS Stará Paka. Založeno 1920. Ročník XIV. - 1996. Formát 20 x 29,5 cm. Počet stran 16 až 20.