Ale nepředbíhejme. Teď ještě, proč se článek o RKZ objevuje v našem
časopisu. Má to jeden pádný důvod - velice často byla pozornost věnována
našemu kraji. Ať už proto, že v samých Rukopisech čteme o místech našeho
kraje (Trosky, Miletín, Krkonoše atd.), nebo proto, že jazyk RK (ne
však RZ) má velice silné rysy východočeského dialektu, nebo konečně
proto, že mnoho slavných lidí z východních Čech vidíme v rukopisné válce
takřka v první linii: K. J. Erben, V. Hanka,
A. Bělohoubek, J. Gebauer, J. Goll... (A ještě takovou
perličku: naše gymnázium má družbu se slovenským Gymnáziem Martina Hattaly,
jenž byl jedním z nejvýznamnějších obránců RKZ v minulém století).
Turnovští rodáci by nám jistě měli za zlé, že jsme nezmínili Josefa Pekaře.
A co nedaleký Dvůr Králové nad Labem? Vždyť přece
16. září 1817
nalezl šestadvacetiletý právník Vácslav Hanka, rodák z Hoříněvsi, v kvelbu
věže kostela královédvorského několik lístků pergamenových. Přítomní pánové
myslili, že to jsou nějaké modlitby latinské. Ale jakmile maličký svazeček
na světlo vynesli, tu pan Hanka užasl - vždyť je to česky! Jak sám psal
Dobrovskému, celou noc nad tím oči trudil a něco přečetl. K svému úžasu
zjistil, že to jsou čarokrásné hrdinské zpěvy, většinou opěvující vítězství
Čechů nad nepřítelem, ať už nad Němci, Poláky, Tatary či v dobách pohanských
nad "domácími" Lučany. Máme tu i básničky milostné, k našim srdcím asi
nejvíce přirostla "Opuštěná: Ach vy lesi, tmaví lesi, lesi
miletínští..."
Rukopis Královédvorský, RK, jak se manuskriptu počalo říkat, si
zamilovali všichni naši obrozenci - Dobrovský, Jungmann, Hanka, Linda...
Vzbudil ohlas i v cizině - Goethe se obdivoval kráse lyrických plsniček, v
Itálii se někteří nadšenci učili česky, aby mohli čísti hrdinský zpěv
"Jaroslav" v originále. RK byl přeložen do mnoha jazyků, např. i do
maďarštiny, latiny či klasické řečtiny. Nebylo tehdy nikoho, kdo by o jeho
pravosti pochyboval.
Roku 1818 bylo založeno České muzeum. V listopadu obdržel poštou hrabě
Kolowrat balíček, jenž obsahoval německý průvodní dopis, kde zasilatel
omlouval svoji anonymitu tím, že jeho pán, z jehož bibliotéky zásilku, tedy
prastarý rukopis, zcizil, je zarytý německý Michl a že by jej za tento čin,
zaslání rukopisu do Musea, vyhodil. Zaslaný rukopis vypadal ale úplně jinak
než maličký a úpravně psaný RK. Byly to dva místy červotočem proděravělé a
plísní poškozené dvojlisty s podivným a takřka nečitelným písmem, které
navíc vzbuzovalo nedůvěru svým zeleným zabarvením. Kolowrat uložil
Antonínu Puchmajerovi, aby rukopis přečetl - to bylo však nad jeho síly.
V tom podivném rukopise nebyla dělena slova mezerami, takže "Puchmír"
spojoval písmena do nemožných slov; k tomu se ještě připojilo to, že P.
četl listy v nesprávném pořadí. Takže celek nedával smysl. Puchmajer tedy
rukopis podle možnosti omaloval - tedy pořídil první faksimili čili kopii -
a poslal omalování Dobrovskému: a tady začíná nejdelší literárně-vědný
spor na světě. Dobrovský se totiž v omalování dočetl o příchodu "pluků
Čechových", což byl hlavní důvod prohlášení rukopisu padělkem. Nešťastná
památka se mezitím dostala k J. Jungmannovi a V. Hankovi, kterým
se za tři dny usilovného luštění a díky tomu, že se jim náhodou podařilo
přehodit stránky, povedlo celý rukopis přečíst jen s drobnými chybami.
Výsledek? Dobrovský prohlásil Jungmanna a Hanku za skladatele a Josefa Lindu
za písaře. Rukopis - nazývaný od té doby Libušin soud (dál jen LS) neboť
jeho původ nebyl dosud znám - byl tedy označen za padělek. Šířil se mezi
několika příznivci v opisech, až byl uveřejněn v Polsku (kam proto Hanka
píše, že "My u nás rukopis ten v podezření máme") a v Rusku. Až
roku 1822 se Josef a Antonín Jungmannové odhodlali v časopisu Krok
uveřejnit LS - byť s i některými chybami.
Vidíme tedy, že Václav Hanka nalezl jen RK a Josef Dobrovský
podezříval jen RZ, kterážto skutečnost je některým autorům učebnic žel
Bohu neznámá.
Tak tedy poprvé vzplála vřava rukopisná. Dobrovský prohlašuje za padělek
jak LS, tak "Píseň vyšehradskou" (PV), kterou nalezl Hanka již
roku 1816. Svoboda mu ostře odpovídá, Dobrovský odpovídá ještě ostřeji.
J. W. Zimmermann nachází roku 1819 "Milostnou píseň krále
Václava" (MPKV), kterou Dobrovský též zavrhuje. Pro nás je důležité, že
na druhé straně toho pergamenu je trochu odlišná verze písně "Jelen"
z RK. Roku 1829 umírá Dobrovský - Libušin soud vychází po
boku RK jako pravá památka středověké literatury. Žák Dobrovského
Kopitar prohlašuje za padělek jak LS, tak RK - proti Kopitarovi
vystupují Palacký a Šafařík, neboť Kopitarovy útoky směřovaly spíše na ně.
Roku 1840 Palacký a Šafařík vydávají vynikající dílo "Nejstarší
památníky české řeči", kde provedli detailní rozbor RZ (tehdy
ještě LS) a Evangelia sv. Jana, resp. českého jeho překladu asi z
desátého století, které mělo tu smůlu, že ho nalezl Hanka a bylo tudíž
prohlášeno za falzum. (Později hájeno filologem Janem Gebauerem.) Kniha
dodnes v němčině (dosud nepřeložená) zastavila Kopitarovy útoky
na RKZ.
Spor narůstá
v 50. letech, jež byla pro náš národ nešťastná jak v tomto, tak minulém
století. Pomocí německého chemika je uznána za padělek PV a MPKV.
Filolog Feifalik: "A váš Rukopis královédvorský je také padělek - teď to
dokázat ještě nemohu, ale já to dokážu." Německý historik Büdinger dokazuje
padělanost RK - námitky toho typu, jako že Češi ve středověku neznali bubny.
Dnes se již nepochybuje, že tyto útoky byly vyvolány německou stranou.
Vrcholem byl takzvaný "Kuhův proces". Redaktor německého časopisu David Kuh
napadl RK a za jeho autora prvně prohlašuje Hanku. Na radu Palackého
Hanka Kuha žaluje, soud po velice pečlivém pátrání uznal, že Hanka RK
nalezl a ne padělal. (Zajímavost: Hankovým advokátem byl J. Frič.)
Císař sám Kuha omilostnil, ačkoli v tomto případě to zákon nedovoloval. Píše
se rok 1859. V rámci Kuhova procesu se ozývají svědkové nálezu Libušina
soudu - W. W. Tomek zjišťuje, že LS byl nalezen na zámku Zelená
Hora na podzim 1817 Josefem Kovářem, důchodnlm knižete
Coloredo-Mansfelda. Od té doby sluje Libušin soud Rukopisem
zelenohorským. Ani ne dva roky nato leží Václav Hanka na smrtelném loži.
V bolestech dává knězi na srozuměnou, že nikdy nic nepadělal, a
stvrzuje to přísahou na kříž v přítomnosti několika děkanů. Nemůže již
mluvit - trpí rakovinou. Váceslav Váceslavovič Hanka umírá
12. ledna 1861 ve věku necelých sedmdesáti let.
To byla jen jakási předehra - její součástí bylo i protirukopisné
vystoupení filologa Antonína Vaška (otec Petra Bezruče), jenž Hanku označil
za padělatele českého překladu Evangelia sv. Jana, RK a RZ. Obrany
památek se ujímá - Jan Gebauer. Obhajuje Ev. sv. Jana, Mastičkáře
- ale o Rukopisech se najednou přestává šířit.
Dostáváme se k jádru věci:
15. února 1886
vychází v časopise Athenaeum článek Jana Gebauera, kde tento volá po nových
chemických zkouškách RKZ. Pronáší své pochybnosti o jazyku RKZ, ale
sám je nepovažuje za přesvědčivý důkaz podvrženosti. K článku je ale
připojen antedatovaný dopis T. G. Masaryka, kde je chemie
odmítnuta jako v této věci nespolehlivá, obránci nazváni "augury" a
"literárními šmoky". Tento dopis vyvolal odpor i u ostatních redaktorů
Athenaea a u obránců RKZ pochopitelně bouři. Proti několika profesorům
české university (k TGM a Gebauerovi se záhy připojili
O. Hostinský, J. Goll a jiní) stojí takřka celý národ, včetně
tehdejších vědeckých špiček. Akce odpůrců byla ale skvěle zorganizována, což
se nedá říci o nesvorných a nepřipravených obráncích. Dochází k požadované
zkoušce chemické. Toho se ujímá syn P. J. Šafaříka, náš tehdejší
nejuznávanější chemik, Vojtěch Šafařík. Jiným zkoumatelem na Šafaříkovi
nezávislým je jmenován Antonín Bělohoubek, rodák z Jeřic, o němž jsme psali
v jedné z minulých Podzvičin. Ten předčil mnohokráte samého Šafafíka -
vytvořil soustavu mnohých zkoušek a pokusů, kdy srovnával chemické reakce RK
(RZ měl být zkoumán později) s reakcemi rukopisů starých i nových. Dospěl k
závěru, že RK se po stránce chemické a mikroskopické chová jako zaručeně
pravé rukopisy ze XIV. století.
Mezitím se ale v Athenaeu psalo o RKZ jako o jasných padělcích, už se
vznášely otázky, jak to vypadá pro naši národní čest a vědu, že se hájí
padělky, odpůrci všechny své důminky proti RKZ prohlašovali za "vědecké" a
"kritické" a proti RKZ se užívalo všeho, včetně botaniky a počtu
pravděpodobnosti. Vroucí obránce Jan Neruda prohlásil ironicky: "Ostatně
padělanost RK se dá dokázati i se stanoviska řeznického...". A do takové
atmosféry přichází Bělohoubek se svými přesnými, objektivními závěry, k nimž
došel mnohými zkouškami a bez vášní. Pochopitelně bez šance na úspěch.
Athenaeum si vybralo berlínskou modř a vyložilo ji jaksi po svém - přesně
podle metody slavného kardinála z Richelieu: "Dejte mi dva řádky psané rukou
toho chlapa a já ho dostanu na šibenici". Nutno ovšem uznat, že obě
strany postupovaly méně vhodně, než by se v podobné situaci dalo
očekávat. Mnozí obráncí až příliš zlehčovali např. Gebauerovy námitky,
ačkoli on byl odborníkem na slovo vzatým. Nu a Gebauer zase přehlížel
obranu, ačkoli i ta mnohdy přišla s vynikajícími poznatky.
Není možno na tomto malém prostoru nějak analyzovat metody toho či onoho
tábora, zvláště proto ne, že celá věc je dnes nesmírně zpolitizována -
doufejme, že za dalších 111 let budou se vědcové dívati vědečtěji.
Výsledek byl zhruba tento: každá ze stran se domnívala, že vítězství
je na její straně. Odpůrci to měli jednodušší - byli mladší a na jejich
straně stála německá věda a hlavně vídeňská vláda, jejímž zásahem, byly RKZ
staženy z čítanek jako středověká památka. U širší veřejnosti vyhrála
strana odpůrců, a to pomocí důkazů, které J. Gebauer označil jako "tři
důkazy pro idioty". Ačkoli tyto tři hlavní sloupy odpůrců RKZ padly,
podařilo se jimi dokonale přetáhnout českou veřejnost k nevíře v Rukopisy.
Byly to: 1) důkaz berlínskou modří, 2) důkaz proužkový,
3) kryptogram. U posledního se zastavíme. Roku 1899
prof. Dolanský našel v RZ nápis "V. Hanka fecit" -
V. Hanka udělal. Rozluštil jej z červených čar, jimiž je porušen jeden
řádek RZ. Všichni to vzali jako skutečnost, nikdo se nebyl na
"kryptogram" podívat. Až roku 1911 Slovinec Žunkovič zjistil, že
Dolanský neviděl originál RZ, ale jen faksimili, kde se složitými
kombinacemi může číst "V. Hanka fecit" - ale v originálu to není možné.
Toto zjištění zapříčinilo sice pád tohoto "důkazu", ale 25 let výchovy
v nevíře v RKZ udělalo své. V této době bylo také velice
obtížné ozvat se ve prospěch RKZ - obránci hovořili o skutečné tyranii.
Žukovič byl v tisku označen jako "blbec", historik Letošník prohlášen
senilním. Julius Grégr je pro změnu oceněn jako "novinář ani ne průměrné
inteligence". Největší tragédie je z roku 1911 - náš vynikající
archeolog J. L. Píč se pokusil rehabilitovat RK s hlediska
paleografie - v ten moment začal být v tisku (hlavně v Herbenově "Čase") tak
pronásledován a haněn, že raději výstřelem z revolveru ukončil svůj život.
Zkrátka Rukopisy začínaly být "tabu". Obránci byli v mnohem horších
pozicích než odpůrci před r. 1886 - ti měli alespoň podporu vídeňské
vlády, zatímco obránci se vznikem republiky museli počítat s tím, že
budou označeni jako nepřátelé TGM a extremisté, kterýžto pohled se traduje
dodnes. Od konce dvacátých let se ale situace začínala trochu měnit: na
obranu RKZ vystupuje vynikající fyziolog a filosof, dvojnásobný
rektor UK a senátor František Mareš. Podrobil ostré kritice "metody
realismu" a to hlavně v otázce RKZ. (Jeho knihy byly dlouhá léta "na
indexu"). Ve prospěch obránců hovořily ale hlavně výsledky vědecké
fotografie - univ. prof. V. Vojtěch zkoumá RKZ metodami
vědecké fotografie, aby zasadil poslední hřebíček do rakve Rukopisů - jeho
výzkumy ho ale přesvědčují o pravosti RKZ a Vojtěch se stává vedle
Mareše nejvýznamnějším obráncem, později předsedou Československé
společnosti rukopisné. V porovnání techniky výzkumu Vojtěchova s výzkumy
tzv. Ivanovova týmu (viz dále) je kupodivu zřejmé, že Vojtěchova práce
je mnohem kvalitnější. Až do své smrti provádí V. několik
tisíc (!) zkoušek s mnohými materiály a technologiemi, což ho jen
utvrzuje v jeho názoru na RKZ.
Doba válečná a poválečná byla pro rukopisnou obranu tragická - jako pro
většinu lidí. Za války pronáší K. H. Frank přednášku o RKZ,
Hankovi a Palackém, kde je hodnotí pochopitelně "po svém", není rovněž možno
vydávat literaturu. Doba poválečná sice přála studiím slovanským, velký
pokrok učinila archeologie a v mnohém se názor na naši nejstarší minulost
změnil k lepšímu, ale obraně RKZ to nebylo mnoho platné, mj. kvůli
osobě velkého odpůrce Zdeňka Nejedlého. Také nějaké hlášení se k odkazu
F. Mareše nebylo možné, neboť Mareš byl předním odpůrcem bolševismu, a
proto byly údaje o něm zkreslovány a jeho filozofie nebyla chápána. Tento
stav do jisté míry trvá dodnes, ačkoli zase z jiných důvodů. Časopis
Rukopisné společnosti byl z důvodu hospodárného zacházení s papírem zastaven
a posléze musela zaniknout celá Společnost. To obraně opět přitížilo, bylo
totiž rozbořeno centrum a obránci se stáhli do jakési ilegality a jejich
počet rapidně klesal.
Dalším důležitým mezníkem v rukopisném sporu bylo vystoupení
tzv. Ivanovova týmu. Spisovatel lvanov spolu s kriminalisty,
restaurátorem a právníkem zkoumali RKZ i ostatní památky pomocí různých
metod. Veřejnost tím tenkrát (na konci šedesátých let) byla značně zaujata,
obrana očekávala další potvrzení pravosti RKZ a konečné rozřešení sporu.
Ale co se nestalo - protokoly o zkoumání RKZ ne a ne vyjít a byly
dokonce nepřístupny. Veřejnosti se dostalo jen dvé knih Miroslava
Ivanova, které stojíce na hranici beletrie nemohly ukojit touhu badatelů, a
rovněž s informacemi v nich podaných nemohla být obrana spokojena, ačkoli
Ivanov se pokusil "slyšeti i druhou stranu" - zkrátka Rukopisy dopadly asi
jako svatý Václav v jiné Ivanovově knize. (Zajímavo jest, že oba sloupy
našeho národa, prastará tradice svatováclavská i nověji nalezené RKZ,
staly se terčem útoku naší nové a od předsudků se oprostivší vědy.)
Faktem zůstává, že výsledky tzv. Ivanovova týmu neprošly v
sedmdesátých letech oponenturou a Kriminalistický ústav se od nich v tisku
distancoval. A dodnes jsou dvě polobeletristické knihy užívány co důkaz
nepravosti RKZ. V téže asi době vychází Sborník Národ. muzea s honosným
názvem "RKZ - dnešní stav poznání", kde je snílkům a fanatikům z
řad obrany vysvětleno, jak to vlastně je. I přes podtitul má bedlivý a
v literatuře alespoň částečně zběhlý čtenář pocit, jako by se jednalo o
výtah protirukopisných prací z let 1818-1940. Čestnou a připomenutí
hodnou výjimku tvoří práce Leiskeho a Kašpara, do jisté míry i jazykovědce
Komárka. Jinak se odborníci rozhodli opisovat, opisovat, vpravo vlevo
nehledět.
Jiná situace nastává po roce 1989: obrana může publikovat tiskem
a místy i v tisku, jsou konečně byť zlomkovitě vydány protokoly Ivanovova
týmu, ke kterým po dlouhých studiích obrana zaujímá stanovisko, které
později publikuje dokonce s podporou Ministerstva kultury.
O tom a i o jiných věcech můžete se dočíst v rozhovoru s tím
nejpovolanějším, předsedou obnovené České společnosti rukopisné
ing. Jiřím Urbanem, který uveřejníme v příští Podzvičině.
Robert Jan Hřebíček
I l u s t r a c e:
- Mánesova ilustrace k básni Záboj z RK
- RK odráží útoky svých odpůrců - reakce Mikoláše Alše na rukopisný boj v
r. 1886
- Stránka Rukopisu královédvorského - skutečná velikost je asi
12.5 x 9 cm
Pod Zvičinou - vlastivědná čítanka.
Vydavatel: Gymnazium Hořice, Husova 1414. Šéfredaktor: PhDr. Jan
Tomíček. Tiskne FITOS Stará Paka. Založeno 1920. Ročník XV. - 1997. Formát
20 x 29,5 cm. Počet stran 32 (rozšířené prázdninové
vydání).
© Robert J. Hřebíček
© Česká společnost rukopisná