Obrana RKZ v letech 1886-1896
základní charakteristika
v rámci semináře CD "Vymyslet své dějiny?" (ZS 2001/02)

vypracoval: Robert Jan Hřebíček
vedoucí semináře: Dr. Peter Morée

Evangelická teologická fakulta UK

Úvodní poznámka

Účelem této práce je podat základní informace o vědecké obraně rukopisů Královédvorského a Zelenohorského (RKZ) spolu se zběžnou charakteristikou nejvýznamnějších postav obrany a to od roku 1886 do r. 1896.
V této dekádě, ohraničené na jedné straně zásadním vystoupením Jana Gebauera v časopise Athenaeum a na straně druhé prací Václava Flajšhanse v ČČM (viz níže), podle našeho názoru došlo víceméně ke konečnému vyjasnění pozic příslušníků české vědecké elity a byly vzneseny nejdůležitější vědecké [1] námitky proti starobylosti RKZ; dění okolo Rukopisů se pak po dlouhá léta odehrávalo v hranicích vytyčených během tohoto desetiletí prakticky až do obnovení sporu Františkem Marešem r. 1927 [2].
Středem našeho zájmu budou jednak osobnosti rukopisné obrany v této době a jednak také situace v rámci vědních disciplín majících místo při řešení otázek okolo RKZ. Nebude se tedy jednat ani o historii rukopisného sporu v letech 1886-1896, ani o výčet všech těch, kteří ve sporu o RKZ zastávali mínění o starobylosti těchto textů.
Zároveň je třeba poznamenat, že přítomná práce není ani zdaleka vyčerpávající, protože k dokonalému poznání situace a osob v dění okolo RKZ by bylo potřeba prostudovat obrovský počet pramenů, namnoze již velmi obtížně dostupných (např. denní tisk, korespondence atd.).
My budeme vycházet především z významnějších projevů obránců pravosti a samozřejmě také z další literatury k našemu tématu se vztahující; nejvíce nás z této kategorie bude zajímat, co o obráncích r. 1886 stojí ve Sborníku NM "RKZ - dnešní stav poznání", Akademia 1969 (dále jen Sborník).

1)  Obecná charakteristika rukopisné obrany r. 1886

Když Jan Gebauer vznesl své námitky proti rukopisům Královédvorskému a Zelenohorskému, byl prakticky jediným českým renomovaným učencem, který těmto památkám upíral starobylost, pravost. Na jeho stranu se nepřipojil ani J. Kvíčala, který vlastně stál na počátku rukopisného sporu r. 1886; po Gebauerově boku stál pouze mladý šéfredaktor Athenaea T. G. Masaryk, poté se přidali další převážně velmi mladí badatelé a až později Jaroslav Goll, uznávaný a zkušený historik. Naproti tomu většina národa, od středoškolských pedagogů přes žurnalisty a umělce k universitním profesorům, hleděla na Rukopisy jako na pravé památky staročeského písemnictví z X. a XIV. století.
Je třeba si také uvědomit, že kvalita celého sporu, po vystoupení Gebauerově následujícího, byla do jisté - velmi značné - míry dána tím, jak a kde byl tento spor započat. Nevoli Gebauerových oponentů nebudila ani tak skutečnost, že proti RKZ bylo vystoupeno v nepříliš významném časopise Athenaeum; pohoršení budil spíše styl, jakým udal první tóny polemiky Gebauerův spolubojovník T. G. Masaryk [3]. To do značné míry ovlivnilo i způsob, jakým se na obranu Rukopisů ozvali zastánci jejich pravosti. Ještě uvidíme, že na tyto skutečnosti v současné době není obvykle brán zřetel.
Dalo by se předpokládat, že podobně jako odpůrci pravosti RKZ i obránci vystoupí jednotně, že předloží svá stanoviska a společnými silami se pokusí vyvrátit námitky zejména Gebauerovy a Gollovy; tak se ovšem nestalo. Dostáváme se k prvnímu poznatku o charakteru rukopisné obrany r. 1886: Chybí jednotné vystupování, obránci RKZ nejsou nijak sjednoceni či sdruženi, ba dokonce nalezneme mezi některými o i nepochybné známky řevnivosti a osobní zášti. (Klasickým příkladem jsou vzájemné osobní útoky F. X. Prusíka a F. Bačkovského [4].) Pokusy o ustavení jednotného obranného orgánu tak ztroskotaly.
Hovoříme-li jsme o nejednotnosti obránců, musíme ještě upřesnit, že se samozřejmě nejednalo jen o jejich osobní postoje, ale i o různost přístupů vědeckých. Obránců bylo mnoho, byli odlišných vědeckých kvalit a přístupů a proto neudiví, že zejm. v otázkách filologických - o které šlo po r. 1886 téměř v prvé řadě - se velmi odlišovali. Nestáli tedy v "jednom šiku" jako jejich protivníci.
Ovšem obrana RKZ je do jisté míry sdružena kolem některých novin či časopisů - Osvěty Vácslava Vlčka (J. Kalousek, F. Zákrejs, J. Jireček, F. X. Prusík), Národních Listů Julia Grégra (Grégrovi při přípravě obranných článků byli nápomocni např. M. Hattala, J. Emler, J. L. Píč, Jar. Čelakovský, Jan Neruda a mnozí jiní), či "Muzejníka" - ČČM (zejména W. W. Tomek, též A. Patera, vyšly zde práce chemiků A. Bělohoubka a V. Šafaříka). Podívejme se nyní na jednotlivé postavy rukopisné obrany konce XIX. století.

2)  Osobnosti rukopisné obrany a jejich přínos ve sporu o RKZ

Staré pořekadlo nás poučuje, že "historii píší vítězové". Nejinak je tomu i v případě sporu o RKZ. Zde historii sporu nepíší sice pouze "vítězové", ale po dlouhou dobu mohli pouze oni své "historie" publikovat a už více než sto let se pouze z jejich "historií" přepisuje do učebnic. A tak se stalo, že i ti vzdělanější lidé u nás mají jen velmi chabé a mlhavé povědomí o tom, kdo byli obránci Rukopisů po r. 1886. Spíše než jednotlivá jména znějí všelijaká paušální označení, jako "vlastenecké komando" [5], či "nacionální oportunisté" [6], šířící kolem sebe "dým nacionalistické kanonády" [7] atd. Jaký pak nastane údiv, když se ukáže, že obránci z r. 1886 nebyli jen agresivní nacionalisté, ale že to byli lidé, jejichž jméno se i dnes v jiných souvislostech vyslovuje s úctou: Jan Neruda, W. W. Tomek, Mikoláš Aleš, Karolina Světlá, Josef Kalousek... [8]
Začneme těmi dnes už méně známými. Prvním z nich je prof. Martin Hattala (4.11.1821 - 11.12.1903), jehož jméno znají dnes již spíše jen studenti na Slovensku. Tento katolický kněz se zapsal zejména do dějin slovenského jazyka, je jedním z jeho kodifikátorů; působil však většinou v Praze, byl universitním profesorem slovanské filologie a v rukopisném dění se více angažoval spíše jen v dřívějších fázích sporu, zejména vystoupil proti Juliu Fejfalíkovi (Über die Königinhofer Handschrift, Vídeň 1860).
Rukopisná obrana si od tohoto učence r. 1886 mnoho slibovala. Hattala prakticky celý život ohlašoval, že připravuje monumentální obranu Rukopisů, z níž vydával postupně jen jednotlivé články, ukázky. Tak ještě J. Grégr mohl psát o ukázkách "z většího, k tisku připravovaného díla, jež slovútný jazykozpytec M. Hattala na obranu rukopisu Královédvorského v prosinci 1885 a v lednu 1886 v "Národních listech" byl uveřejnil" [9]; když M. Hattala koncem r. 1903 zemřel, aniž by stačil "Obranu" vydat, hledalo se v jeho pozůstalosti, ovšem nenašlo; až r. 1911 vyšla - "jako anachronismus" [10] - pod jeho jménem "Obrana RK", poskládaná z jeho dříve uveřejňovaných článků v češtině a (zejména) němčině; ovšem i tak se jedná o mohutné dílo, čítající přes 400 stran většího formátu.
V Hattalově "Obraně RK" ovšem (na rozdíl od M. Komárka [11]) nespatřuji žádnou "celkovou neplodnost jeho stanoviska". Články se nečtou vůbec snadno, jsouce psány velmi "nabubřelým", košatým jazykem, s častými invektivami na adresu Hattalových vědeckých protivníků; Hattalovy myšlenky však pro pochopení RK mají nemalý význam. Upozorňuje se zejména na nutný rozdíl mezi jazykem prozaickým a poetickým, na skutečnost, že ve středověké české památce nesmí chybět špetka protiněmecké zášti, zdůrazňuje se, že RK není žádná lidová poesie v tom smyslu, že by si jeho zpěvy prozpěvoval lid na poli, jak si někteří obránci do jisté míry představovali.
Na druhou stranu ovšem postrádáme prakticky docela dokladový materiál pro odpůrci podezřívaná slova či vazby; je zajímavé, že Hattala jazykovědě v takové formě, jak ji představoval J. Gebauer, nepřikládal pro rozřešení sporu velkou váhu. Proto se v rukopisném sporu v letech 1886-1896 angažoval jen velmi málo, protože o J. Gebauerovi neměl valné mínění a bojovat s ním jeho zbraněmi považoval za "hádání se o slovíčka"; jak už jsme však výše řekli, byl nápomocen obráncům (zejména J. Grégrovi) při jejich vlastní práci [12]. Můžeme tedy částečně poopravit Marešův názor, že Hattala zasloužil posměšné nekrology, neboť "nedovedl obhájit Rukopisů proti filologickým námitkám.... sám nedovedl a jiným překážel, nepodepřel ani Seykoru ani Flajšhanse" [13].
Důležitý - pro celý rukopisný spor! - byl osobní vztah Hattalův k Janu Gebauerovi. Když Gebauer začínal svou vědeckou dráhu, studoval u Hattaly slovanské jazyky a jako učitele si jej zprvu vážil; v jednom z dopisů Hattalovi hovoří Gebauer o vděčnosti a úctě, "kteroužto Vám jako učiteli svému navždy zavázán zůstanu"; Hattala byl ovšem věru divná povaha, jízlivý podivín se sklonem k samochvále, tak jej alespoň charakterisují někteří jeho současníci [14]; a poměrně brzy to počal pociťovat i Jan Gebauer. Po určité době panovala mezi oběma učenci nesmiřitelná zášť. Tvrdit, že tato zášť byla příčinou Gebauerova vystoupení proti RKZ by byla neskonalá troufalost, ba drzost; svoji roli však u Gebauera odpor k Hattalovi sehrál - sám Gebauer říká, že pokud se vytýká, "že bych nebyl vystoupil v únorovém Athenaeum 1886, nýbrž že bych to byl učinil někdy jindy nebo jinak, v tom smyslu má výtka pravdu... Ano, nebýti útoků Hattalových, nebyl bych vystoupil v únoru 1886, nýbrž snad o čtvrt nebo půl roku později, a nebyl bych vystoupil hned veřejně, nýbrž byl bych dříve předložil věc pánům Jirečkovi a Tomkovi..." Tolik a ještě více Jan Gebauer ke svému poměru k M. Hattalovi v Listech filologických nedlouho po Hattalově smrti [15].
Martin Hattala přes všechny nesporné vědecké kvality k řešení sporu o RKZ příliš nepřispěl, ačkoli mohl; jeho neméně nesporné nedostatky osobní navíc zjevně zabránily klidnějšímu - a vědečtějšímu - způsobu "boje o RKZ". Zastavili jsme se u Hattaly tak dlouze, protože bylo nutno vysvětlit jeho vztah ke Gebauerovi, protože jak jsme viděli, tento vztah měrou nemalou ovlivnil kvalitu sporu r. 1886.
Dalším z "tradičních" obránců Rukopisů, od nějž se mnoho čekalo, byl Josef Jireček (9.10.1825 - 25.11.1888). Tento aktivní činitel českého národního života, učenec, pedagog a politik (r. 1871 ministrem kultu a vyučování), zeť P. J. Šafaříka, účastnil se aktivně obrany RKZ spolu se svým bratrem Hermenegildem již v padesátých letech XIX. století, zejména vystupoval proti Šemberovi (např. O nejnovějších námitkách proti pravosti našich starých památek, ČČM 1878). Zabýval se vztahem RK k moravským středověkým památkám, řešení jazykových problémů RK hledal tedy v dialektu [16]; v tom jej posléze následoval V. Flajšhans (viz dále).
Jirečkova účast na rukopisném sporu byla ukončena jeho předčasnou smrtí - již r. 1888; už od r. 1886 ovšem vystupoval na obranu RKZ v časopise Osvěta, zabýval se osobními jmény v RKZ i jednotlivými tvary jazyka sporných památek. Důležitý je také jeho příspěvek k diskusím o názorech P. J. Šafaříka, Jirečkova tchána - v době, kdy zejména T. G. Masaryk vystupoval s tvrzením, že PJŠ koncem života nevěřil v pravost RZ (tvrzení založeno na zcela mylném pochopení některých Šafaříkových výroků a na překroucené citaci z jedné z jeho posledních prací o RZ), uveřejnil J. Jireček v Osvětě soukromou korespondenci se Šafaříkem týkající se Rukopisů, odkud jasně vysvitlo, že velký učenec nepřestal do konce života pevně stát za starobylostí Zelenohorského (a samozřejmě též Královédvorského) rukopisu, ačkoli na rozdíl od Palackého odmítal jako padělky některé menší sporné památky (Píseň Vyšehradskou, Libušino proroctví a snad i další).
Obránci hodně očekávali od jeho práce o moravisujících textech staročeských, měla být dle jejich očekávání úplnou obranou Rukopisů; práce vyšla r. 1888 v Rozpravách Král. české spol. nauk a nese název "O zvláštnostech češtiny ve starých rukopisech moravských". O RKZ je v této práci velmi málo, nejedná se o obranu jako takovou, ale o pokus nastínit obraz moravské varianty staročeštiny. M. Komárek ve Sborníku oceňuje klidný a věcný styl práce, ale vytýká Jirečkovi přecenění či nedokonalé pochopení některých jevů moravských rukopisných památek [17].
Hermenegild Jireček (13.4.1827 - 29.12.1909) pokračoval v rukopisném bádání a obraně ještě dlouho po smrti svého bratra Josefa, ovšem spíše jako historik [18]; v "hlavních bojích" o RKZ se však angažoval jen málo.
Zajímavý je postoj dalších osobností obrany RKZ, starších moravských badatelů V. Brandla a Fr. Bartoše; ti, ačkoli se velmi aktivně podíleli na vyvracení námitek V. A. Šembery a A. Vaška v dřívější fázi rukopisného boje [19], nyní. kolem r. 1886 víceméně mlčí. Oba badatelé byli přáteli Jana Gebauera, z jejich mlčení snad spolu s M. Komárkem [20] můžeme dovozovat, že Gebauer jim zůstal autoritou ve filologii i po svém vystoupení proti RKZ; na druhou stranu by bylo nemístné domnívati se, že oba po Gebauerově vystoupení přestali stát na pozicích obránců RKZ; dle Fr. Mareše Vincent Brand "nesl jeho (Gebauerovo) vystoupení proti Rukopisům velice těžce; Gebauer musil oželet jeho přízeň" [21]; z Bartošovy korespondence zase víme, že byl velmi znechucen stylem, jakým se proti Rukopisům v Athenaeu vystupovalo; nezdráhal se také vydat zpěv RK "Jaroslav" jako středověkou památku v čítance [22].
Významný historik W. W. Tomek je už širší české veřejnosti více znám. Jeho studie o Královédvorském rukopise byly pro poznání této památky - a zejména skladby "O pobití Polanóv i vyhnání jich z Prahy" (Oldřich) - zásadní už dávno před vypuknutím "velkých bojů" r. 1886; Tomek například proti Palackému ukazoval, že zpěv "Oldřich" nemůže pocházet z XI. století, protože počítá s takovým stavem Prahy, jaký byl cca. v polovině XIII. století [23]; tato Tomkova zjištění stala se později podkladem pro Jaroslava Golla, který zejména zde založil svůj důkaz padělanosti RK [24].
W. W. Tomek odpovídal Jaroslavu Gollovi, především na námitky proti "Oldřichovi" [25], protože zde byl Tomek na slovo vzatým odborníkem, námitky se totiž týkaly zejména místopisu Prahy v historických dobách, přičemž na poznání vývoje Prahy měl Tomek zcela lví podíl. S Gollem se shodl - jako později Letošník - na tom, že kníže Oldřich útočí na Staré město, jež ovšem bylo opevněno až ve XIII. století, a že Malá strana ještě v RK opevněna není, tudíž zpěv nemohl - pokud je středověký - vzniknout později než kolem r. 1300. V tom se oba shodli. Tomek dále korigoval Gollův výklad tam, kde Goll poněkud nepochopitelně předpokládá v skladbě "Oldřich" bránu na staroměstském konci mostu přes Vltavu, brána je spíše na konci malostranském. To jsou však víceméně drobnosti, nemající pro RK valného významu.
Závažnější je věc shod "Oldřicha" s líčením Hájkovy kroniky. Oba badatelé předpokládali souvislost mezi oběma texty, Tomek však měl za to, podobně jako už kdysi V. B. Nebeský, že Hájek čerpal z "Oldřicha", Goll samozřejmě tvrdí opak. Diskuse velmi zajímavá, ovšem nelze se jí na tomto místě déle zaobírat, vyžaduje podrobné znalosti rozboru Gollova i Tomkova.
Vytýká se Tomkovi, že s Gollem polemisoval v jednotlivostech, ale nebral již zřetel na metodu, s níž J. Goll přistupoval k rozboru RK a "Oldřicha" zejména, a Gollovy záměry zde bagatelisoval [26]. Proti tomu lze namítnout alespoň tolik, že pokud J. Goll přikládal velkou důležitost shodám RK s Hájkovou kronikou, nekonal Tomek zbytečnou práci, dávaje si záležet na obrácení Gollova verdiktu o vzájemné závislosti zpěvu a kroniky.
Jinak Tomek vystupoval v rukopisném sporu jen málo, byl to koneckonců zejména spor vedený na poli filologie a později chemie; ovšem i tak Tomkovo převážné mlčení zaráží. Poněkud jinak se choval alespoň v počátcích sporu jiný z našich historiků, u nějž se zastavíme déle.
Tím historikem je Josef Kalousek. Již od prvních "okamžiků" sporu účastnil se velmi živě diskusí o pravosti našich sporných památek, a to několika obsáhlými články v časopise Osvěta. I on však několikráte zdůraznil, že se sporem nehodlá příliš dlouho zdržovat od svých historických prací a po urč. době ještě r. 1886 polemiky zanechal, když se alespoň nějakým způsobem vyjádřil prakticky ke všem základním námitkám proti pravosti RKZ - z oblasti filologie, paleografie, historie, sociologie, matematiky. Úroveň jeho odpovědí byla různá, daná hlavně různou úrovní jeho protivníků v diskusi.
Kalousek byl myslitelem nesmírně bystrým a pohotovým, měl bohaté zkušenosti žurnalistické, čímž si lze vyložit svěží a vtipný sloh jeho polemik, vyzdobených nejedním šlehem ironickým a přece však věcných; byl zběhlý i v matematice, což se projevilo na jeho polemice s vývody Seydlerovými o "počtech pravděpodobnosti", ačkoli tyto výklady seriózní polemiky ani nezasluhovaly, dokázal dobře polemizovat i o jazykovědě, ačkoli zde se již projevovalo, že není profesionálním filologem. Dnes se mu vytýká příkrý poněkud (spíše velmi ironický) tón, jakým odpovídal především na výklady Masarykovy, mám však za to - a snad se to zde podaří i ukázat -, že se tak dělo zcela poprávu.
První Kalouskův článek (Osvěta 1886, str. 286 a n.) je krátký, reaguje pouze na Gebauerovu "Potřebu dalších zkoušek..." z únorového Athenaea; Kalousek přinesl odpověď na tento článek prakticky jako první. Vytýká Gebauerovi, že jakkoli požaduje na základě určitých - a ne nových - pochybností o jazyce Rukopisů nové zkoušky chemické a paleografické, přece už místy jako kdyby nad Rukopisy lámal hůl, jako kdyby už vyhlašoval RKZ za padělky; tato výtka je bezesporu na místě, ovšem dodejme, že spíše než Gebauera měla by se týkat vystoupení Masarykova.
Už v tomto článku také Kalousek uvádí, co v polemice s Gebauerem později stále zdůrazňoval, že hledají-li se shodyb s jazykovými chybami Hankovými (a odtud Gebauer později vede nejdůležitější svůj důkaz padělanosti RKZ, důkaz z koincidencí chyb), mělo by se také poukázat na zjevné neshody mezi Hankovými představami o staročeštině před r. 1817 a jazykem Rukopisů. To považuji za největší Kalouskův přínos stran filologických námitek Gebauerových. Jakkoli se J. Kalousek, nejsa filologem, několikrát dopustil omylu (např. při hledání a dokládání odchylných imperfekt i jinde), podařilo se mu podkopat velmi silně Gebauerovu stavbu z "koincidencí", jak ostatně uznává i filolog M. Komárek [27].
Další polemiky mezi Gebauerem a Kalouskem se tedy týkají především koincidencí - zde je Kalouskův přínos nesporný; dále otázek kolem chyb RKZ - i zde Kalousek většinou zastává (alespoň z našeho pohledu) stanovisko správné a pro další poznávání jazyka RKZ jedině plodné stanovisko, když požaduje, aby všem památkám bylo měřeno stejným metrem, tedy aby se na RKZ nekladly nároky vyšší než na ostatní památky (k tomu J. Gebauer často sklouzával, jak názorně předvedl později Flajšhans [28]), což se týkalo třeba Gebauerových požadavků na pravidelnost pravopisu (spor o to, jak číst v RK zájmeno "veš" - veškerý, všechen. Kalousek ukázal velmi přesvědčivě, že i v RK lze číst bez problémů nikoli ves, vsě, což Gebauer měl za chybné, ale i veš, všě, tvary správné. Ostatně na tom se shodli i pozdější odpůrci RK; spor o e - ě, snadno rozřešitelný pochopením orthografie RK, jedno z nejslabších a zároveň nejdůležitějších míst Gebauerovy argumentace atd.) Naznačil také pozdější obraně cestu k řešení jiných problémů, jakými jsou např. imperfekta sloves dokonavých na místě aoristu nebo mnohokrát diskutované verbum "zaměsiti". Ačkoli tedy Kalousek místy pochybyl, tvrdím, že jeho vystoupení na poli filologie je v zásadě přínosné.
Proti T. G. Masarykovu sociologickému rozboru Kalousek vystoupil už daleko ostřeji, ironičtěji. Ukázal na nepochybné logické rozpory v Masarykově argumentaci a na jeho celkovou nezpůsobilost k vědecky podepřené a smysluplné argumentaci proti RKZ; zde se nemusíme ani příliš rozepisovat, protože věc už je dávno vyřešena a není už nikoho, kdo by byl schopen odvolávat se proti RKZ k Masarykovi [29].
Ani Kalouskovo vystoupení nebylo bez chyby. Máme teď na mysli zejména velmi nedostatečnou a zbytečně příkrou odpověď na Historický rozbor Jaroslava Golla [30]. Goll, píšící klidně a věcně, si jednak nezasloužil tónu, jakým Kalousek odpovídal poprávu některým jiným protivníkům (Král, Seydler, Masaryk), a jednak by si naopak zasloužil daleko obsáhlejší a věcnější odpovědi od kolegy historika [31]. Také s Kalouskovým přílišným důrazem na verdikt paleografie ve věci pravosti RK nemůžeme souhlasit [32]. Jinak ovšem uzavíráme stať věnovanou Josefu Kalouskovi tvrzením, že jeho vystoupení v rukopisném sporu 1886 bylo pro poznání RKZ ne-li zcela zásadní, tedy alespoň velmi důležité.
Dalším z těch, kdo pohotově vystoupili na obranu RKZ, byl Julius Grégr v Národních Listech. Jeho vystoupení je snad nejproblematičtější. Na jednu stranu nás nepříjemně udivuje Grégrův styl: Jsme sice přesvědčeni, že ironie či nešetrné výrazy někteří obránci užívali poměrně oprávněně, protože diskuse okolo Rukopisů byla r. 1886 až příliš živá a prakticky stejnými prohřešky proti vědecké polemice se vyznačovali i odpůrci RKZ (mýtus o tom, že na čistě vědeckou kritiku RKZ provedenou mladými vědci z Athenaea odpovídali obránci nepřípustnou sprostotou, se rozplyne okamžitě komukoli, kdo otevře Athenaeum na libovolné stránce), ovšem Grégrovy výroky ledaskdy přesahují únosnou mez. Ovšem na druhou stranu Grégrova obrana RKZ je věcně těžko napadnutelná a dobře podložená. Bylo to způsobeno zjevně tím, že za Grégrem, jak už jsme několikrát řekli, lze tušit několik kompetentních obránců, kteří pro jeho obranné články dodávali podklady. Tak například jazykovědec M. Hattala či paleograf Josef Emler.
Grégr do své obrany, vydané později dvakrát knižně pod názvem "Na obranu RKZ", shromáždil veliký počet informací z valné většiny zúčastněných vědních disciplín. Tak - naboural podobně jako Kalousek Gebauerovy koincidence chyb - poukázal na neznalosti Hankovy a jeho neschopnost padělat RKZ z hlediska vědeckého i básnického - upozornil (pod vlivem Hattalovým) na rozdíly mezi RK a RZ - a taktéž na rozdíly mezi jednotlivými skladbami RK, odporující tvrzení, že vše je dílem jednoho autora - snesl mnoho nedoložených slov a tvarů - porovnal tvrzení slavných estetiků, paleografů atd. o RKZ - vyvrátil mnoho "paralel" mezi RKZ a spisy Jungmannovými - upozornil na pravidla lyriky a odsoudil tak správně věčné hledání "paralel" mezi lyrikou RK a tím, co "Hanka znal" před rokem 1817
atd. Na druhou stranu jeho přečasté poukazování na národní čest a hrdost, osočování odpůrců z nečešství či protičešství téměř opravňuje Masarykova příkrá slova na adresu obránců z února 1886.
Není prakticky možné objektivně zhodnotit vystoupení Grégrovo. Záporů je příliš a taktéž i kladů. Spíše můžeme upozornit na skutečnost, že na výše popsané zápory vystoupení a chování J. Grégra se ukazuje až příliš často - čekali bychom také, že se nadějeme také věcného vyvrácení Grégrovy obrany. To jsou nám ovšem Grégrovi kritikové dlužni již více než jedno století.
Dalším obráncem RK (pouze RK), jemuž je naše věda mnoho dlužna, je Oldřich Seykora. M. Komárek jej označil za "outsidera" v rukopisném sporu [33] - a zdá se téměř, že se tak pojímal i on sám [34]. Seykora je významný m.j. tím že jako obránci RK mu byla Gebauerem znemožněna habilitace a že jediné, co mu byl jeho učitel Gebauer schopen vytknout (a co mu jako jediné vytkl), bylo to, že kdysi "mluvil frivolně o Leg. o sv. Kateřině" [35]. Krom různých článků, jež vycházely až do jeho smrti r. 1927 (Marešova vystoupení se již nedožil), vydal Seykora dvě publikace knižní: "Ad RK 1886" a "Na obranu RK české intelligenci na uváženou" r. 1893 (je to vlastně soubor článků, uveřejňovaných toho a předchozího roku v časopise Čech). Výstižnou, ba nedostižnou charakteristiku Seykory podal již V. Flajšhans:

"Ze všech obránců jediný schopný boje je pan O. Seykora. Jeho obran se také nejčastěji dokládám. Tím ovšem netvrdím, že jeho filologické výklady, jak jich podává, jsou správné. Nikoli: je z nich viděti dilettanta. Dilettanta však v pravém smyslu. On miluje RK, on věří pevně, že je pravý, on ví, že jsou námitky chybné. RK je pravý, tedy musí býti námitky chybné. To je velice krátká, ale v našem sporu jedině k vítězství vedoucí filosofie. On ovšem také trochu, jako všichni milenci, přestřeluje; on nenávidí, opovrhuje, zamítá odpůrce RK-ho. Není dovoleno o pravosti RK-ho pochybovati; kdo pochybuje, kope si hrob. On nečiní rozdílu mezi námítkami odpůrců - všechny jsou stejně vážné (lépe řečeno - stejně neplatné). On nestuduje RK (jako prof. Mašek) jen za odvrácením námítek, nýbrž kvůli RK samému; námítky jsou mu vedlejší věcí, nepatrným podnětem ke studiu. Za to jeho studium RK je tím širší a hlubší; on si spočítá případně všechna -u v RK, prohlédne si je lupou, jen aby mohl říci, že tu a tam je u trochu jiné. On si odpočítá v a w v RK; pro nikoho, pro sebe a pro RK. On si přečte pro doklad smiešeno všechny české bible, kterých může dostoupiti; nepotřebuje to sice k vyvrácení námítky, ale on to nedělá kvůli námítce, ta mu za to nestojí: kvůli RK-mu. ..... Ostatní obránci čtou čtou texty staročeské, mají na paměti Gebauerovy námítky a tu jim tu a tam vynikne odpor proti těm námítkám. Ale oni nemají všech 200 námítek najednou v hlavě, přeskočí tu doklad, tam doklad. Docela jinak Seykora; jeho upomíná tvar takový ne na námítky Gebauerovy, nýbrž na RK; jeho paměť je jako struna v jistý tón laděná, hned se rozechvívá, slyší-li tón podobný..." [36]
Nedostatky Seykorovy plynou ovšem z této chvály také jasně. Nemíním Seykorovi vytýkat, že nedbal Gebauerovy autority. Seykora mnohokrát ukázal, že Gebauer se zhusta pletl, že vytýká RK nedoložené výrazy, které jsou přitom doloženy ve spisech, které sám Gebauer vydal atd. [37] Seykorovi lze vytknout jedině to, že RK nehájil prakticky. Vybral si několik Gebauerových námitek, které Gebauer měl za důležité, rozebral je tak, že z nich nezbylo zhola nic, ukázal na Gebauerovy nedostatky - ale to bylo všechno. Slovesu "zamiesiti sě" věnuje několik desítek stran své obrany, porovnává kvůli němu všechny dostupné verze Alexandreidy ve staročeštině, němčině a latině, ukáže, jak nesmírně se Gebauer mýlí - ale desítky dalších námitek nechá být. Četbu jeho spisů navíc ztěžuje skutečně hluboká nenávist ke Gebauerovi, dávaná najevo na každé stránce minimálně jednou. Ovšem pokud od toho odhlédneme a pozorujeme-li Seykorův postup při rozebírání těch několika námitek Gebauerových, jimž věnoval pozornost, žasneme nad důkladností, bohatstvím dokladového materiálu a snahou o skutečně hluboké porozumění středověkým textům a RK. Proto také Seykorovy texty byly a stále jsou pramenem důkladného poznání rukopisu Královédvorského.
Ve Flajšhansově citaci byl zmíněn i prof. I. B. Mašek, další z významných obránců. Býval Gebauerovým spolupracovníkem v dobách, kdy Gebauer ještě hájil pravost RKZ proti Vaškovi a Šemberovi. Jeho obranné články [38], ačkoli měly vysokou úroveň jak co se stylu, tak co se vědecké stránky dotýká, nestačily k obraně RK: i Mašek se totiž omezoval spíše na jednotlivosti; velmi důkladně se mu ovšem podařilo vyvrátit Gebauerův "proužkový důkaz".
Další z obránců můžeme zmínit jen letmo. F. X. Prusík podal v Osvětě či Světozoru nejedno vysvětlení Gebauerových námitek, ovšem často a poprávu se mu vytýká, že příliš zhusta chodil si pro pomoc do jino- či ne- slovanských jazyků, včetně sánskrtu. Fr. Zákrejs v Osvětě Rukopisům proti Gebauerovi nijak výrazně nepomohl a navíc překroutil nepěkně Gollovy vývody [39]. Podobně i F. Bačkovský přes spoustu elánu a přes skutečnost, že jako jeden z mála se pokusil o komplexní obranu RKZ [40], neuspěl. Jen dílčích úspěchů se podařilo dosáhnout J. Ošťádalovi, V. Piskáčkovi a jiným.
V naší práci nemůžeme také podrobně rozebírat práci chemiků, tedy A. Bělohoubka, V. Šafaříka a J. Stoklasy, ačkoli tito se také jednoznačně postavili na stranu obrany - a dodali pro toto stanovisko argumenty, jež jsou platné dodnes, protože se je dosud nepodařilo vyvrátit, naopak každým seriozním výzkumem v oblasti chemie byly jen potvrzeny. Zabývat se jimi však vyžaduje mnohokrát více místa, než jsme doposud obraně Rukopisů v r. 1886 a násl. věnovali.
Také jména umělců patřila do řad obránců pravosti RKZ: J. Vrchlický, E. Krásnohorská, K. Světlá, Z. Winter, M. Aleš...
Poslední, o kom budeme hovořit, je Václav Flajšhans. Jak jsme už řekli na počátku naší práce, jeho vystoupení uzavřelo první desetiletí "velkých bojů o RKZ". Flajšhans patřil podle Gebauera k jeho nejnadanějším žákům, byl nejdříve obráncem (jak sám říká, neméně vřelým jako O. Seykora), posléze odpůrcem (přispíval do Athenaea po boku svého učitele), poté obráncem (1896) a před válkou stal se zase odpůrcem RKZ, a to hlavním odpůrcem RKZ na dlouhá léta.
Jeho obrana, tedy spis "Boj o Rukopisy", vydaný v ČČM r. 1896, není ani obranou v pravém slova smyslu. Je spíše jakousi rekapitulací - rekapitulací dosavadního dění, rekapitulací Gebauerových námitek a protinámitek obrany. Flajšhans se při tom omezuje jen na RK, protože RZ má za padělaný (stejný postoj zastával snad i Seykora, jenž to ovšem - alespoň ve svých knihách - nikde výslovně nepraví).
Flajšhans při obraně RK zvolil cestu prošlapávanou již Jirečkem a kdysi i Gebauerem - cestu obrany RK pomocí památek moravských. Flajšhans také vytyčuje důležitá kriteria pro posuzování RK: musíme si uvědomit, že jde o památku moravisující, že to není překlad, ale původní tvorba, a že je to původní tvorba národní, ba - v případě lyriky - tvorba lidová. Odmítá tedy RK hájit všemi možnými doklady ze všech koutů Čech či dokonce odjinud.
Výjimkou mezi ostatními obránci je Flajšhans v tom, že uznává téměř bezmezně autoritu Gebauerovu (a opakuje to až nevkusně často), proto se snaží vyložit RK tak, aby se co nejvíce přiblížil požadavkům Gebauerovým (tento postoj je zřejmý zejména o rok později v "Podrobném seznamu slov RK"). Percentuálně vypočítává, nakolik se mu podařilo Gebauerovu námitku oslabit či vyvrátit.
Přínosem je bezesporu veliké množství dokladů a to právě z památek moravského dialektu; o to se lze opřít mnohdy i dnes. Také ukazuje na logický rozpor v důkazu z koincidencí - pokud Hanka dle Gebauera učí něco špatně (duálová koncovka -tě pro feminimum) a v RK je táž chyba ("srazistě sě obě straně), jak to, že je tam i tvar správný ("strazista sě obě straně")? Proč by Hanka - nebo kdokoli jiný - přesvědčen o správnosti nějakého tvaru, najednou jinde použil tvar jiný? Atd.
Na druhou stranu se zdá, že Flajšhans jako kdyby ani nebyl obráncem jako takovým, jako by šlo spíše o vystoupení advokáta než přesvědčeného obránce RK. Má asi pravdu Komárek, když říká, že si Flajšhans nechal "pootevřená zadní dvířka" [41].

3)  Situace sporných památek v letech 1886-1896

Jako obecně uznané padělky se uvádějí Píseň Vyšehradská, Milostná píseň krále Václava, Libušino proroctví, Paterou označená část glos v Mater verborum a po zkouškách chemických i meziřádkový český překlad zlomku Ev. sv. Jana.
Podivné postavení má rukopis Zelenohorský: část badatelů jej zcela odmítá, ač jinak brání RK (Flajšhans, snad i Seykora); množí se pochybnosti paleografické, rukopis není oficiálně zkoumán chemicky ani mikroskopicky, věnuje se mu podstatně méně místa než RK (výjimku tvoří z významnějších snad jen Kalousek).
Rukopis Královédvorský byl naproti tomu stále většinou badatelů všech oborů přijímán jako pravý.

Poznámky:

    [1]  Pověstný "kryptogram" V. Hanka fecit (který se stal na určitou dobu hlavním důkazem padělanosti RZ a pod jehož vlivem přestala věřit v pravost RZ větší část národa, než jaká byla před tím přesvědčena důvody vědeckými) vyšel na světlo sice až roku 1899, ovšem v žádném případě se nejedná o důkaz vědecký.

    [2]  To samozřejmě neznamená, že by se spor v letech 1896-1927 nevedl vůbec - znamená to však, že v těchto letech většinou obránci vyvraceli námitky z let 1886-1896 a noví odpůrci tyto námitky vytrvale opakovali, jakkoli výjimky lze nalézt i v tomto období.

    [3]  Viz například dopisy Jana Nerudy Juliu Grégrovy z této doby.

    [4]  Např. viz F. Bačkovský, Jak znamenitým učencem byl by padělatel RKZ, Praha 1889

    [5]  J. Kočí: Spory o Rukopisy v české společnosti, Sborník NM 1969, str. 37

    [6]  tamtéž

    [7]  o.c. str. 39

    [8]  Když se v tisku např. právě o Kalouskovi r. 1938 u příležitosti 100. výročí jeho narození více psalo, nebyla jeho účast na rukopisném boji příliš zmiňována; tehdejší obránci proto hovořili o "naší zbabělé žurnalistice" (Zprávy ČSR I., č. 15/16, str. 10); a určitě bychom chtěli i dnes nemožné, kdybychom požadovali, aby se v souvislosti s Nerudou uváděly jeho výroky na Masarykovu adresu či aby byla někde uveřejněna báseň o odpůrcích RKZ od Elišky Krásnohorské. I tak se dělá historie.

    [9]  J. Grégr: Na obranu RKZ, II. vydání, 1886, str. 3

  [10]  M. Komárek: Jazykovědná problematika RKZ, Sborník NM 1969, str. 204

  [11]  tamtéž

  [12]  Uvedeme si dva příklady. Archeolog a historik J. L. Píč ve svém posledním, takřka osudném článku vzpomíná: "V době rukopisného boje obdržel jsem od dra Julia Grégra dopis, ve kterém mne žádal, abych působil na prof. Hattalu, zdali by nemohl alespoň dvě nebo tři slova z oněch prof. Gebauerem popíraných doložiti. Téhož dne navštívil mne prof. Hattala i tlumočil jsem mu bolest dra Grégra. - "Ale třeba deset, jestli chcete," odpověděl prof. Hattala; "pro mne takové doklady nemají žádné ceny, neboť podobným slovíčkářstvím se nic nedokáže, ani nic nevyvrátí." Následujícího dne navštívil jsem prof. Hattalu. První hodinu psal jsem pouze, co by dr. Grégr principielně měl uvésti, pak ale došlo k dokladům, na něž jsme všichni toužebně očekávali. S virtuositou obdivuhodnou nosil prof. Hattala z tištěných starých spisů doklady, jež jsem vždy prověřiti musel. Snesl jich, tuším, dvanácte, a podotkl: "Ty jsou bezsporné; mohli bychom jich ještě jednou tolik uvésti, ale tu bychom musili již přičinit výklad, a hádat se s Gebauerem o slovíčko nestojí za to. Dr. Grégr otiskl je den na to s některými jinými slovíčky v N. L." (J. L. Píč, Rukopis královédvorský před mezinárodním soudem paleografickým skvěle obstál; in: J. Kryštůfek a J. Waněk, Píčův poslední odkaz, Praha 1914, str. 9-10).
Druhý příklad je vzpomínka Seykorova: "Když jsem kdysi při nahodilém hovoru vyprávěl panu prof. M. Hattalovi své mínění o tomto páně Gebauerovu "nehýbaj mne" (Geb. vytýkal RK vazbu "pohýbal" + akusativ jako novověký germanismus, přitom je už v Žalt.Witt. "nehýbaj mne" - středověký latinismus; pozn. rjh), tuť mne pan Hattala výslovně upozornil, že v panem Gebauerem žádané větě z RK "jako Lumír, ký slovy (1) i pěniem (2) bieše pohýbal Vyšehradem (3) i všemi vlastmi (4)" (RK má akk. "Vyšehrad i všiu vlasť", pozn. rjh) setkaly by se čtyři instrumentály, při čemž mi pan Hattala zároveň uvedl analogii, kde kumulace těchtýž pádů také jest zamezena. Zaznamenávám zde tuto páně Hattalovu myšlénku s jeho laskavým dovolením jmenovitě i proto rád, že myšlénka ta dosud nebyla nikým vyslovena." (O. V. Seykora: Na obranu RK, Praha 1893, str. 288); z dokladu Seykorova jasně vysvítá Hattalův názor na jazykovědnou problematiku Rukopisů a na jazyk obecně; z obou dokladů pak vidíme, že Hattala měl co říci, ovšem neučinil tak. Můžeme v tom spatřovat hrdý vzdor či skromnost?

  [13]  F. Mareš: Pravda o RKZ, Praha 1931, str. 266

  [14]  V mém archivu nachází se vlastnoruční zápis jednoho z méně známých buditelů, setníka Čenského (pořízený u příležitosti úmrtí K. J. Erbena), kde se Hattala zmiňuje v týchž souvislostech.

  [15]  Viz F. Mareš: Pravda o RKZ, Praha 1931, str. 265, kde je i přesný odkaz

  [16]  K RZ se takto ovšem přistupovat nedá, je to památka ryze středočeská, jak ukazují i nejnovější rozbory filologické (J. Enders: Jazykovědný rozbor RKZ, Neklan 1993).

  [17]  M. Komárek: Jazykovědná problematika RKZ, Sborník NM 1969, str. 205

  [18]  Za pozornost stojí zejména jeho práce "Báseň «Jaroslav» RK", Volných rozprav sv. 1., 1905, řešící velmi zajímavě některé problémy okolo pochopení tohoto zpěvu RK; H. Jireček také za to sklidil posměch nižší sorty "realistů".

  [19]  Zejména na V. Brandlovi víceméně stála obrana RZ kolem r. 1879

  [20]  M. Komárek: Jazykovědná problematika RKZ, Sborník NM 1969, str. 205

  [21]  Fr. Mareš: Marnost bojů proti RKZ, Praha 1933, str. 187

  [22]  tamtéž

  [23]  ČČM 1849, sv. II.

  [24]  Ovšem ani Tomek, ani Goll nemohli vědět, že do Hradu vedl ještě třetí, jižní vchod, a to již v XI. století, jak ukázaly novější archeologické průzkumy, a skladba "Oldřich" se tak dá vyložit jako souvěká s popisovanými událostmi.

  [25]  W. W. Tomek: K objasnění básně o Oldřichovi v RK, ČČM 1886

  [26]  Tak např. J. Mezník ve Sborníku NM 1969, str. 149

  [27]  M. Komárek: Jazykovědná problematika RKZ, Sborník NM 1969, str. 206; dodejme, že Komárek sám Gebauerův důkaz z koincidencí chyb zcela opouští (str. 217 a n.).

  [28]  V. Flajšhans: Boj o Rukopisy, Praha 1896, str. 4 a 5

  [29]  Přece snad nebude od věci porovnat alespoň na příkladu argumenatci Masarykovu s výklady Kalouskovými. Tak jednou z prvých věcí, které Masaryk považuje za důvod k pochybám o RZ, je volba hospodáře po smrti předchozího ve "Sněmech" (- "i umre-li glava čeledina / děti vše tu sbožiem v jedno vladú / vládyku si z roda vyberúce" -); TGM pochybuje o takové volnosti u starých Čechů a domnívá se, že o silně omezené volnosti dětí u Slovanů vypovídá fakt, že "u Srbů v Lunenbursku syn zval se voatrik (= votrok, otrok), jak Dobrovský dosvědčuje ve Slovance 1824 p. 13." J. Kalousek namítá: To, že syn byl označován jako otrok je známo již dlouho a z lepších pramenů, než je dávno vyhynulý jazyk, z nějž se dochovalo jen několik málo vět - stačí nahlédnout do pramenů církevněslovanských či staroslověnských (1. stsl. legenda o sv. Václavu); slovo "otrok" ve slovanských jazycích užívané ale vypovídá velmi málo o postavení syna ve společnosti, podobně jako studentský pozdrav "servus" či titul papeže "servus servorum Dei" vypovídá jen pramálo o tom, co byl ve starém Římě servus = otrok. Krom toho Slované žijící v Lunenbursku se nejmenovali Srbové.

Dále TGM vzpomíná několik prací jinojazyčných, které se zabývají zádružním zřízením - práce zejména ruské, ale i jiné, a vytýká českým učencům, že u nich tyto práce nenalezly ohlasu a že vůbec se málo nad společenským zřízením u nás bádá - podle Masaryka je to důkaz určité liknavosti českých vědců; Kalousek ovšem ukázal, že o nějaké liknavosti nemůže být řeči a že Masaryk sám nečetl a nezná mnohé věci zejména bratří Jirečků a W. W. Tomka; jiné výtky Masarykovy proti rukopisu Zelenohorskému plynou z nejasnosti pojmové, jakou se vyznačuje líčení RZ. Tak třeba Sněmy obsahují zprávu, že děti si volí otce, což je podle TGM nemožnost, leda že by u starých Slovanů panovala "promiskuita pohlavní"; Kalousek ovšem ukazuje podobné prvky ve zprávách o zádruze, kterých podává sám Masaryk. Tedy v RZ je ot v podobném smyslu, jako např. djado u Bulharů; dále tímto označením se samozřejmě nemyslí funkce tělesného zploditele potomstva, v různých jazycích a společenstvích je užívání slova otec časté i při označení hlavy společnosti nebo důležitého činitele obecně (papež, opat, pater a pod.). (srov. Osvěta 1886, str. 817 a 818 + Athenaeum 1886, str. 409 a 410)

  [30]  J. Kalousek, Ve sporu o Rukopisy III, Osvěta 1886, str. 721 - 736

  [31]  Zde víceméně souhlasíme s kritikou J. Mezníka, Sborník NM 1969, str. 149

  [32]  J. Kalousek, O potřebě dalších zkoušek..., Osvěta 1886, str. 287

  [33]  M. Komárek, Jazykovědná problematika RKZ, Sborník NM 1969, str. 206

  [34]  O. V. Seykora: Na obranu RK, Praha 1893, str. 277 ř. 7. shora

  [35]  obojí bylo zdůrazněno několikrát, např. i polským badatelem J. Miszewským (Walka o czeskie rekopisy, Kraków 1937, str. 20)

  [36]  V. Flajšhans, Boj o Rukopisy, str. 19

  [37]  Tak např. již zmiňovaná akusativní vazba u slovesa "hýbati" v RK; Gebauer ji označuje jako novověký germanismus a dovozuje z ní padělanost RK, a ona je přitom doložena v Gebauerem vydaném Žaltáři Wittenberském; Gebauer vytýká slovo "panstvo" pravě, že jako kolektivum je pro středověkou památku nemožné, že tehdy znamenalo jen "panství" - a ono přitom jako kolektivum je doloženo u Štítného a v Legendě o sv. Kateřině atd. atd.

  [38]  I. B. Mašek: O čem svědčí proužky RK? ČČM 1889 + Příspěvky k obraně RK, ČČM 1893

  [39]  V doslovu ke krásnému vydání RKZ s ilustracemi Alšovými z r. 1889 (č. 41 v Leiskeho bibliografii)

  [40]  F. Bačkovský, RKZ ve světle pravděpodobném, Praha 1888

  [41]  M. Komárek, Jazykovědná problematika RKZ, Sborník NM 1969, str. 208

Literatura:

časopis Osvěta (šéfred. V. Vlček, 1886)
časopis Athenaeum (šéfred. T. G. Masaryk, 1886)
Goll, J. Historický rozbor básní RK... (Praha, nákl. spis. 1886)
Grégr, J. Na obranu RKZ (2. vyd., J. Otta, Praha 1886)
Seykora, O. Ad Rukopis Králodvorský (Praha 1886)
Tomek, W. W. K objasnění básně o Oldřichovi v RK (ČČM 1886)
Bačkovský, Fr. RKZ ve světle pravděpodobném (Praha 1888)
Mašek, I. B. O čem svědčí proužky RK? (ČČM 1889)
Bačkovský, F. Jak znamenitým učencem byl by padělatel RKZ    (Praha 1889)
Gebauer, J. Poučení o padělaných Rukopisích (nákl. L. Masaryka v Hustopeči, 1888)
Seykora, O. Na obranu RK... (Praha 1893)
Flajšhans, V. Boj o Rukopisy (ČČM 1896)
Kryštůfek - Waněk    Poslední Píčův odkaz (Praha 1914)
Mareš, Fr. Klamnost důkazů padělanosti RKZ (Praha 1928)
Mareš, Fr. Pravda o RKZ... (Praha 1931)
Mareš, Fr. Marnost bojů proti RKZ (Praha 1933)
časopis Zprávy ČSR (I. řada, 1935-1938)
Sborník Národního muzea RKZ - dnešní stav poznání (Akademia 1969)

©  Robert J. Hřebíček
©  ETF UK Praha