V předminulých Zprávách ČSR nalezli čtenáři moji úvahu Dalimil, Pulkava a bitva u Olomouce1); jednalo se o jakýsi úvod k článku tomuto a článkům, jež budou následovat ve Zprávách dalších. Proto ta římská dvojka v názvu přítomného zastavení nad nejkrásnější skladbou královédvorského sborníčku staročeské orální poesie, obvykle, velmi prakticky a zcela nenáležitě zvanou Jaroslav.
I dnes bych rád zopakoval, že nejsem školeným profesionálním historikem; bylo by ode mne proto drzé, kdybych své úvahy nazýval „rozborem“ Jaroslava. Ostatně ani formou nehodlám napodobovat historické rozbory, spíše se bude jednat o jakési fejetony, ve kterých spolu nahlédneme do kuchyně historiků, respektive do jednotlivých hrnců, v nichž se připravovalo poznání Jaroslava z RK.
Trvám také na tom, že i poučený laik smí vstoupit v případě RK s historiky ve spor, a to z jednoho zásadního důvodu: Mnohdy stačí jen zdravý rozum, aby člověk mohl ukázat na logické rozpory a interpretační přemety v argumentaci proti starobylosti RK – nejen v oblasti historie,jazykovědy a ostatních zúčastněných vědních disciplín. V minulém článku jsem to, myslím, dostatečně demonstroval na příkladu F. M. Bartošova převráceného či na hlavu postaveného čtení jednoho z údajů Dalimilovy kroniky.
Jaroslav z RK se původně netěšil přílišnému zájmu historiků, například Jaroslav Goll ve své slavné práci2) této skladbě věnuje jen málo místa, většinu svého díla vymezil Oldřichovi; časem se však situace obrátila a zpěv O velikých bojéch křesťan s Tatary se ukázal býti nejproblematičtější skladbou RK. Naše úvahy v těchto Zprávách tedy zdaleka nejsou poslední; postupně probereme tato témata:
Jaroslav, hrdina od Olomouce. V této oblasti hodlám čtenáře seznámit se stařičkým, avšak skoro zapomenutým řešením Hermenegilda Jirečka3), který nastínil možnost, že se nejedná o Jaroslava (Velikého) ze Šternberka, nýbrž o Jaroše ze Slivna či Bušperka. Spolu s Jirečkem a koneckonců všemi historiky-odpůrci také sdílím názor, že Jaroslav ze Šternberka jako vítěz nad Tatary r. 1241 a jakýsi patriarcha rodu nikdy neexistoval. Protože se mnou asi ledaskdo z obce zastánců starobylosti RK nebude souhlasit, bude jistě přínosné, rozpoutá-li na stránkách Zpráv nebo v internetové konferenci o RKZ nějaká nová válka o Jaroslava; svou výzbroj pro toto klání hodlám čtenářům předvést v dnešním příspěvku, částečně jsem si připravoval terén již minule, kdy jsem mimo jiné ukazoval (opět zejména s Jirečkovou pomocí), že ani Pulkava, s RK zhruba souvěký, nepřináší doklady pro Jaroslavovu existenci, ačkoli se za to dlouho mělo.
Hostýnské události. Těm se budeme věnovat příště. Povíme si, jaké problémy přináší tato část zpěvu, bude řeč o jezuitských učencích, pověstech o Tatarech, o Hostýně a jeho okolí a o tom, jak asi vypadal a probíhal vpád Mongolů na Moravu. Svedeme bitvu o kapličku na Hostýně (respektive o její stáří) a zmíníme tamní mariánskou úctu.
Zpěv O velikých bojéch křesťan s Tatary jako celek. Zde už hodlám přinést nějaké vlastní novorozené poznatky o této skladbě. Základní myšlenka této části – totiž že skladba je kompilací, nikoli původním dílem, dále že jako celek rozhodně není souvěká s opěvovanými událostmi – byla již mnohokrát vyslovena; já jí byl však natolik uchvácen, že jsem trávil hodiny počítáním spřežek a zkratek, žonglováním s veršíky a kreslením tabulek, tož doufám, že výsledek bude stát za to. Konečně si projdeme i úvodní část Jaroslava, cestou potkáme i svatou Hedviku, dále vnučku Michala Vsevolodoviče, Kublaje Chána a proslulého milionáře Marka Pola.
Milion. Zprávy čSR nejsou nafukovací a proto si záhadnou paralelu díla Markova s naším RK podrobně probereme v samostatném fejetonu. Prozkoumáme i další paralely, ty domnělé i ty skutečné.
Je vidno, že uplyne mnoho vody, než se dobereme konce naší práce; a abych milé čtenáře neumořil už tímto úvodem, začnu rychle plnit plán.
Minule jsem ukazoval, že nejstarší tradiční svědectví o Jaroslavovi ze Šternberka jako vítězi nad Tatary, svědectví Pulkavovo, se v této věci ve skutečnosti nedá brát vážně; Přibík Pulkava, dvorní kronikář císaře Karla IV., smíchal vpád kumánský (1253) a tatarský (1241) tak dokonale, že vlastně nevíme, kdy a proti komu Šternberk bojoval; kronikář dokonce ani neuvádí, jak se „jistý vznešený Šternberk“ jmenoval, takže jsme dospěli k závěru, že to byl první historicky doložený „pravý“ Šternberk - Zdeslav, bojovník proti Kumánům r. 1253. To bude ten Pulkavův olomoucký „kapitán“. Bojů se koneckonců mohl účastnit i jeho syn, Jaroslav „Historicky Doložený“.
Dodejme, že Pulkava si strašlivý spletenec uvědomoval, v další redakci své kroniky už obě události jakž takž odděluje a „vznešeného Šternberka“ opouští docela, protože zmatky kolem jména zjevně nedokázal vyřešit.
Dnes si uvedeme další podrobnosti. Tedy: první, kdo se psal „ze Šternberka“, je právě Zdeslav (popř. Zdislav); před polovinou 13. století se nazýval „z Chlumce“. On bránil Olomouc před Kumány, on vystavěl hrad podle tehdejšího obyčeje nazvaný německy Sternberg; jeho otec Diviš z Divišova měl ještě dalšího syna Alberta, o nějakém třetím potomkovi Jaroslavovi není v historických pramenech ani zmínka. Zajímavé je, že Zdeslav je jmenován v průvodu Václava I., to když se král vracel r. 1241 z Moravy a na podzim krátce pobyl v Hradci (Králové). Zdeslav Šternberk se účastnil r. 1260 bitvy u Kressenbrunu, byl mužem nemalého významu a zásluh a zanechal po sobě šest synů; jedním z nich byl i Jaroslav.
Jaroslav ze Šternberka byl významným mužem éry Přemysla II. Otakara, pánem českých rodových statků; podle Jirečka to mohl být právě on, kdo se jako mladý muž účastnil po boku svého otce obrany Olomouce r. 1253; ovšem věkem se nehodí k tomu, aby válčil už r. 1241. Pokud budeme trvat na tom, že RK má na mysli Šternberka, museli bychom uznat, že i náš zpěv podlehl všeobecnému zmatení a vydává Kumány za Tatary.
Kdybychom uznali, že 1) zpěv RK není s událostmi r. 1241 souvěký a 2) že se jedná o kompilát několika upravených zpěvů (Kumáni u Olomouce byli, ale těžko je poženeme na Hostýn, ani je nebudeme spojovat s Kublajchánem, dobytím ruských měst atd., což by naše skladba činila), mohli bychom za hrdinu RK považovat právě tohoto šlechtice. Jméno „Tataři“ zde nevadí, jednak byli s Kumány příbuzní, jednak se s nimi skutečně v pramenech pletou – jak už víme – a jednak Evropané ve východních nájezdnících neměli příliš jasno (ostatně zmatky byly vzájemné). Koneckonců kdyby byli kronikáři a skladatel RK skutečně korektní, neříkali by Tataři, ale Mongolové.To od nich však nikdo soudný chtít nemùže, ačkoli se toho dožadovali někteří z odpůrců RK; naštěstí drtivá většina historiků dobře ví, že touto holí královédvorského psa bít nelze. Mně osobně se toto řešení – ač jen jedno z možných – velice zamlouvá.
Uvedeme ještě, že Jaroslav Šternberk je v některých pramenech 13. století uveden i jako Jarossius de Sternberg, tedy Jaroš ze Šternberka (ono je to v podstatě totéž); nemalý význam této skutečnosti vyjde najevo později.
Několik dalších pánů s hvězdou ve znaku neslo jméno Jaroslav, Zdislav či Diviš; ti jsou však už mimo oblast našeho zájmu.
Nyní se podívejme, jaké argumenty jsou v oběhu ve prospěch historické existence Jaroslava Velikého ze Šternberka, domnělého bratra Zdeslavova a údajného vítěze nad Tatary u Olomouce r. 1241. Budeme vycházet z toho, co napsal historik a archeolog František Adámek4), badatel „rukopisné obci“ dobře známý. Adámek uznává, že v soudobých pramenech tento Jaroslav Šternberk schází; nicméně přesto pokračuje v obhajobě jeho existence. Adámkovi je prvním dokladem samotný Rukopis královédvorský. Zde stačí poznamenat, že RK uvádí jen jméno „Jaroslav“, bez jakéhokoli bližšího určení. Adámkův argument by platil jen v případě, kdyby byl Jaroslav Šternberk – vítěz nad Tatary doložen odjinud tak, abychom nebyli na pochybách, koho si představit pod prostým „Jaroslavem“ v RK; to by ovšem RK v argumentaci nebyl potřebný a my se takto pohybujeme v kruhu.
Dále se Adámek tradičně odvolává na pána ze Šternberka u Pulkavy a jeho následovníků; my už jsme v minulém článku ukázali, co jsme dnes jen doplnili, totiž že s Pulkavou jako svědkem se v tomto případě musíme definitivně rozloučit.
Potom přicházejí na řadu pozdní prameny. Adámek si je však vědom problematičnosti užívání pozdních (a dodejme velmi pozdních) pramenů; pokouší se proto na několika příkladech ukázat, že i pozdní prameny mohou být nepochybné.
Uvedu jeden příklad za všechny – doslova za všechny, protože se jedná vždy o týž případ: První staroslověnská legenda o svatém Václavu. Pochází z 10. století (malá část badatelů ji klade na počátek 11. století, to však není podstatné), je běžně užívána jako významný historický pramen (v mezích, jaké jí vymezuje její žánr), nejstarší její exempláře máme však až ze 14. (hlaholské chorvatské verze) a 16. (ruské rukopisy) století. Podle Adámka se jedná v případě pozdních dokladů Jaroslavovy existence o týž případ.
Zde však jde o něco jiného. Pozdní svědectví ve prospěch pozemského bytí Jaroslava ze Šternberka, vítěze nad Tatary, jsou skutečně pozdní – někdy i známe jejich pozdní autory. U „První staroslověnské“ (a u všech dalších uvedených příkladů) jde naproti tomu o to, že máme staré dokumenty v novém či pozdním opise. To je veliký rozdíl.
Uvedu pro jistotu ještě jeden příklad; bude poněkud drastický, takže předem upozorňuji, že v žádném případě nehodlám ironizovat zasloužilého badatele Adámka, z jehož práce koneckonců přečasto čerpám; jde mi jen o co nejsrozumitelnější ozřejmení jeho omylu v této věci.
Pokud třeba za 200 let najdou historikové lístek v mém zápisníku a na něm mojí rukou napsánu větu „Tatary u Olomouce porazil roku 1241 Jaroslav Hřebíček z Hradce“ a u toho datum 1. dubna 2003, jistě se budou tázat (nebo v to alespoň doufejme), jak jsem na to přišel. Nejprve si zjistí, že k r. 1241 žádný Hřebíček v Hradci (a asi nejen v Hradci) doložen není, potom poukáží na to, že po dobu více než sedmisetšedesáti let o takovém pokořiteli Tatarů nikdo nemá potuchy; možnost spolehlivé ústní tradice o mém vítězném předkovi vyloučí jako velmi málo pravděpodobnou; pak zápisník rozdupou a budou se sami sebe ptát, proč se tím vůbec zabývali. Něco jiného by bylo, kdyby nalezli – byť v mém zápisníku a mojí rukou pořízený – zápis, který by se tvářil jako opis nějaké starší listiny se všemi náležitostmi starších listin, třeba ze 13. století; pokud by vnitřní svědectví toho textu uznali dostatečným, to jest bylo by alespoň pravděpodobné, že je to starý dokument opsaný novou rukou r. 2003, byl by to stejný případ jako 1. stsl. legenda o sv. Václavu.
Šternberská tradice o Jaroslavovi Velikém je samozřejmě poněkud jiné kvality než můj příklad, ale pokud nevíme, na čem přesně se zakládá Majestát5) z r. 1661 a podobné dokumenty, lze se domnívat, že starý omyl kronikářů vešel i do rodinné tradice Šternberků – a není se co divit, vždyt spojení „Jaroslav“ plus „ze Šternberka“ přináší už o nějakých 120 let dříve Hájek z Libočan, k němuž se ještě vrátíme. Závěrem tohoto oddílu však ještě můžeme poznamenat, že „omyl kronikářů“, pozdějších historiků a rodinných tradic není ani nijak velký, vždyt Šternberk skutečně hájil Olomouc a dokonce mohl (viz Jireček) nést jméno Jaroslav; jen to nebylo r. 1241 ale 1253. Ovšem mám za to, že tisíce českých vojáků a rozhodující vítězství nad mongolskými hordami patří do kategorie „velké oči“, stejně jako líčení olomoucké bitvy už v RK je silně nadsazeno, jak jsem se pokusil v předminulých Zprávách ČSR dovodit z Dalimila.
Je na čase, abychom se v našich úvahách vrátili o něco zpět a konečně se spolu s Hermenegildem Jirečkem pokusili najít řešení problému „Jaroslav z RK, Tataři a Olomouc r. 1241“. Uvedli jsme, že abychom „Jaroslava“ mohli chápat jako Šternberka, museli bychom děj olomoucké části RK posunout k roku 1253 a Kumánům a předpokládat, že se Jaroslav účastnil obrany Olomouce spolu se svým otcem. S touto možností sice také vyrukoval Jireček, ovšem základ jeho výzkumu je jinde: Jaroslav z RK není Jaroslav ze Šternberka, nýbrž Jaroš ze Slivna.
Jaroš ze Slivna (později Bušperka, Vuhsperka) se narodil asi r. 1210, byl tedy již r. 1241 v nejlepších letech válečníka; připomíná se často v okolí krále Václava I. („Jednookého”) a za celý život se ve válce nejednou vyznamenal. Navíc máme důvod se domnívat, že roku 1241 na Moravě byl, připomíná se v listině, vydané v Hradci (dnes Králové), kde se při návratu z Moravy na podzim zmíněného roku zastavil král Václav. Tu se Jaroš jmenuje jako jeden z předních členů králova průvodu (kde je zmíněn, jak jsme podotkli už výše, také Zdeslav) a tu poprvé vystupuje jako dvorský číšník.
Zemřel r. 1272 a již roku 1289 je označen jako „Jarossius Magnus“ (Jaroš Veliký), což vypovídá o tom, jaké úctě se těšil. Nemáme přímého dokladu pro jeho účast na událostech u Olomouce r. 1241, vyloučeno to však není, o což koneckonců jde.
Jméno „Jaroš“ je, jak už jsme řekli, prakticky totéž jako „Jaroslav“, je to jeho zkrácená forma; také se v listinách hojně tato dvě jména zaměňují, a to třeba i v jediném dokumentu. I Jaroslav ze Šternberka je označen jako „Jarossius (Jaroš) de Sternberg“ a to několikrát. A co se týče přímo našich dvou hrdinů – už koncem 13. století ve formuláři Zdeňka z Třebíče byli Jaroslav ze Šternberka a Jaroš z Bušperka zaměněni!
Proč RK říká „Jaroslav“ a ne „Jaroš“? Poměrně zbytečná otázka, jednak proto, že jména jsou zkrátka zaměnitelná, a jednak proto, že takovou otázku nepoložili Jirečkovi (pokud vím) ani odpůrci jeho teorie a dokonce ani odpůrci RK, nemusíme ji tedy klást ani my. Přece mne napadají dvě možnosti: jméno Jaroslav je o slabiku delší než Jaroš a autorovi přísně desetislabičných veršů naší skladby mohlo lépe sedět do počtů; nebo, což se mi zdá pravděpodobnější, plná forma jména dává zaznít komponentu -slav, což hrdinovi sluší (v předchozí části zpěvu, hostýnské, jsou dva hrdinové tohoto typu, Vratislav (který mohl skončit klidně jako „Vratíš“) a „slavný Vněslav“. Závěr jistě málo vědecký, leč naštěstí pro jádro věci nedůležitý.
Vyhovuje Jirečkova teorie „dnešnímu stavu poznání“? Jinými slovy – co na to Jaroslav Mezník v pověstném Sborníku? Tento badatel poukazuje na to, že Jaroslav ze Šternberka není doložen a říká6):
Diletantům tato věc nevadila, ale historikové se nad tím museli zamyslet. Proto vystoupili bratří Jirečkové s domněnkou, že jde ve skutečnosti o významného šlechtice Jaroše ze Slivna, který je v polovině 13. stol. bezpečně doložen.“
Uvědomme si, že Jireček hlásá tuto myšlenku od r. 1860, kdy proti „Jaroslavovi“ a obecně RK nebylo vážnějších námitek, pokud nepočítáme neštastná a nikým vážně nepojímaná tehdy ani dnes vystoupení „odborníků“ typu Max Büdinger. František Palacký byl tehdy při plné síle a ačkoli si uvědomoval obtíže spojené s historickými doklady (resp. s jejich absencí) ohledně Jaroslava ze Šternberka jako vítěze nad Tatary r.1241, přece se držel „tradičního“ výkladu; Palackého snad nebudeme označovat jako diletanta a ve srovnání s bratry Jirečky teprve ne. Hermenegild Jireček nebyl hnán nějakou nutností k „překonstruované domněnce“ (tak Mezník o několik řádků dále); opakuji, že v době, kdy stačilo zaštítit se Palackého autoritou a kdy téměř nebylo důvodů k pochybnostem o pravosti RK, nebylo také potřeba vymýšlet žádná vysvětlení, natož překonstruovaná. Jirečkův výklad vznikl proto, že byl jednodušší a hodnotnější než výklad tradiční.
Tato teorie ovšem naráží na značné obtíže, jakmile si uvědomíme, že jméno Jaroslav bylo dodáno Hájkem k přesněji neurčenému pánu ze Šternberka,“ říká dále J. Mezník7).
Tak tedy Václav Hájek z Libočan. Byl to vskutku on, tento neprávem proklínaný renesanční kronikář, kdo poprvé vítěze nad Tatary nazval Jaroslavem ze Šternberka. Tvrzení, že je-li něco jen u Hájka, jedná se automaticky o jeho výmysl a že Hájek je lhář, považuji za omluvitelné jen u starších historiků, kteří nedokázali brát zřetel na žánr Hájkova díla; pokud takto s Hájkem někdo nakládá dnes, lze hovořit o primitivismu. Vždyt Hájek byl poměrně klasickým příkladem kronikáře své doby a pokud je jeho dílo plné omylů a nesmyslů, jde o výsledek kronikářské práce před ním – a jeho vlastní nekritičnosti, jež je u něj s ohledem na dobu docela pochopitelná.
Jaroslav Mezník tvrdí, že „jméno Jaroslav bylo dodáno Hájkem k přesněji neurčenému pánu ze Šternberka“. Toto sdělení můžeme chápat dvojím způsobem. Buď si představíme Hájka, jak sedí u stolečku a píše svou kroniku a vymyslí si pro „jakéhosi Šternberka“ jméno Jaroslav, protože má jakés takés povědomí o existenci Jaroslava, syna Zdeslava ze Šternberka (viz výše); nebo dokonce „střelí od boku“. Pak by byl Hájek strůjcem toho spojení a RK by byl v divné situaci, protože by vítěze nad Tatary nazval stejným jménem, jaké pro něj vymyslel (vybral) až Hájek. Mám takové tušení, že takhle nějak si někteří představují Hájkův postup a souvislost mezi Hájkem a RK.
Hájek ovšem postupoval jinak a nejen v tomto případě. Několikrát se mu stalo, že narazil na zmatené podání a musel si pro své dílo „udělat pořádek“, byt obvykle s nevelkým úspěchem. Uvedu nyní zajímavý příklad takové Hájkovy činnosti, který navíc může sloužit jako hezká paralela k „případu Jaroslav“.
Záhy po tragické smrti Jana z Pomuku (1393) se v pramenech objevují nejasnosti, které posléze přerůstají únosnou mez a stávají se nekontrolovatelným zmatkem, s nímž si staří autoři dovedou jen těžko poradit. Odděluje se domnělý zpovědník královny Žofie od generálního vikáře arcibiskupa Jenštejna, Jan Nepomucký od Jana z Pomuku, navíc kdosi poplete letopočty a máme tu dvě úmrtí, jedno r. 1383 a druhé o deset let později. Toto „rozdvojení“ probíhá postupně u různých autorů, až mu Hájek nasadí korunu: zmatky v historickém podání vyřeší tím, že nebohého Jana rozdělí – samozřejmě nikoli záměrně – definitivně, hezky přehledně a naprosto chybně. Královnin zpovědník Jan Nepomucký je umučen r. 1383 a arcibiskupský úředník Jan z Pomuka umírá r. 1393. Přitom není pravda, ačkoli se tak často uvádí, že by si toto rozdělení vymyslel Hájek. On jen dovršil, co před ním začali.
Podobný postup, jenomže jaksi „inverzní“, může vysvětlit i Jaroslava ze Šternberka u Hájka. Zatímco Jana z Pomuka tradice prakticky „rozsekla na dva“ a totéž učinila s datem jeho smrti, mohla Jaroše/Jaroslava ze Slivna (Bušperka) spojit s Jaroslavem/Jarošem ze Šternberka, stejně jako mohla spojit události z r. 1241 s událostmi o dvanáct let pozdějšími. A my víme, že obojí se i stalo – „Šternberk“ byl ojediněle spleten s „Bušperkem“ už koncem 13. století a vpád Mongolů 1241 s vpádem Kumánů 1253 nejpozději o sto let později (Pulkava), pravděpodobně však mnohem dříve.
Je vcelku pochopitelné, že vítězného hrdinu nakonec tradice definitivně přiřkla proslulému a silnému rodu Šternberků. Tak už to znal i Hájek a koneckonců v nějaké formě i Pulkava. Co se týče jména Jaroslav, lze trvat na tom, že potřebu „přiřadit“ nějaký přesnější údaj k pulkavovskému „jakémusi vznešenému Šterberkovi“ jistě necítil až Hájek více než 150 let po Pulkavově nejistotě. Ani rodová tradice Šternberků se tak dlouhou dobu nemohla smířit jen s „jakýmsi“ členem rodu, tvrzení, že to byl až Hájek z Libočan téměř v polovině 16. století, kdo Šternberkům ukázal prstem na Jaroslava, je naprosto absurdní. Tento závěr považuji za nezpochybnitelný.
Mezník požaduje vysvětlení souvislosti mezi Hájkem a RK. Slavné „souvislosti“ mezi těmito dvěma díly obvykle existují jen ve fantasii těch, kteří si je přejí vidět, ale budiž. Pokusím se o určitou rekapitulaci. Roku 1241 se u Olomouce zastavili Tataři (jejichž tažení si probereme příště), Olomouc ovšem nepadla a zjevně došlo jen k nějaké drobnější potyčce, v níž však přišel k úhoně někdo významný z mongolských hord (viz Dalimil). Je možné, že při těchto událostech se vyznamenal významný šlechtic Jaroš ze Slivna, o němž hovoří i Rukopis královédvorský. Roku 1253 bránil Olomouc „jakýsi vznešený Šternberk“, jímž byl zjevně Zdeslav ze Šternberka; je dobře možné, že tradice jej spletla s jeho synem Jaroslavem, stejně jako je možné, že i Jaroslav se podílel na obraně města po boku svého otce. Zde přišel k úrazu zase významný kumánský předák. Z těchto událostí pak podání vytvořilo slavné vítězství. Jaroslav ze Šternberka, syn Zdeslavův a vnuk Diviše z Divišova, byl dědicem českých rodových statků, významný člen rodu a vážený muž na královském dvoře; mimo to se dožil vysokého věku. Je přirozené, že jej tradice, hotová jistě dlouho před Hájkem, učinila patriarchou rodu a vítězem od Olomouce; vzhledem k tomu, že do hry vstupovalo i datum 1241, stal se z Jaroslava nikoli vnuk, ale syn Diviše z Divišova. Tak vešel do dějin Jaroslav Veliký ze Šternberka, o generaci posunutá a zkreslená, byt původně historická osobnost. Omylu podlehl ještě Palacký a na něj navazující obránci RK. Zmatení událostí (a samozřejmě i zkreslení) z r. 1241 a 1253 bylo v podstatě spojením těchto událostí; obětí toho se stávali kronikáři a staří historikové ještě dlouho potom. Jaroslav ze Šternberka se stal vítězem z r. 1253 (tak Hájek) a díky onomu dokonalému spletení i z r. 1241. Jarossius Magnus, Jaroš ze Slivna, později Bušperka, také významný muž a válečník, byl jako účastník událostí r. 1241 zapomenut a nahražen Jaroslavem ze Šternberka, z nějž se stal jakýsi „absolutní vítěz od Olomouce“, a bylo už jedno nad kým, kterého roku a jestli vůbec. Jaroš ze Slivna (později Bušperka) a Jaroslav ze Šternbeka byli oba významnými muži, oba se jmenovali stejně, byli v podstatě současníky a už koncem 13. století se stalo, že byli náhodou zaměněni. Pulkava po r. 1370 v prvé recensi své kroniky podlehl zmatkům docela a uvedl, že se jednalo o „jakéhosi vznešeného Šternberka“. Asi měl na mysli Zdeslava, ovšem jeho nejistotu si můžeme vyložit i tak, že tehdy už bylo v oběhu i jméno Jaroslavovo. Zmatek se mu nepodařilo vyřešit a v recensi další Šternberka pro jistotu vynechává úplně. Rukopis královédvorský, respektive skladba O velikých bojéch křesťan s Tatary, hovoří o Jaroslavovi a Mongolech, má tedy na mysli události z r. 1241. O Jaroslavovi nám neříká nic konkrétního, toliko že se utkal v osobním souboji s „Kublajevicem“ (Dalimilovým „králevicem“). Pravda to být nemusí, jednak je celá událost zveličena, jak je zvykem v hrdinské epice, jednak souboj vůdců, hrdiny a antihrdiny, je obvyklým, téměř nezbytným (tam, kde to jde) prvkem žánru. „Jaroslav“ může být ještě stále Jaroš/ Jaroslav ze Slivna. Jak už jsme řekli, v průběhu času dále tradice všelijak kvedlá událostmi z r. 1241 a 1253, Jaroslav ze Šternberka i díky Pulkavovi zcela vytlačí Jaroše ze Slivna z historické paměti o olomouckých událostech. Hájek z Libočan ve své kronice pokračuje ve zmatcích, ovšem kodifikuje tehdy už jistě dlouho živou tradici o Jaroslavovi ze Šternberka jako vítězi od Olomouce. Hájek je tedy významným mezníkem v tradičním podání, ovšem spíše než tvůrce tradice je její obětí, jako všichni po něm. Shoda mezi Hájkem a RK je jen shodou jmen, přičemž tato shoda jmen vedla k omylu už autora z konce 13. století, jak do omrzení opakujeme. Hájek vůbec nemusel znát zpěv RK (a asi ani neznal), stejně jako skladatel RK nepotřeboval Hájka ke jménu „Jaroslav“. Toto jméno figuruje v celé tradici už od počátku, ačkoli jednou je ze Slivna a potom ze Šternberka. Pěvcům je rodové jméno poněkud ukradené, ovšem kronikářům nikoli. Jirečkova teorie na žádné potíže nenaráží, ačkoli víme, že jméno Jaroslav bylo dodáno Hájkem k Pulkavovu jakémusi Šternberkovi. Proces „dodání jména“ totiž proběhl poněkud jinak, než jak se nám pokouší Mezník vsugerovat. Z toho, co jsem se dozvěděl, už lepší řešení neumotám. Mám ovšem za to, že jakkoli jsem třeba nestřílel do černého, alespoň jsem trefil terč. Na chvíli si vydechneme a nastoupíme poslední fázi naší dnešní cesty. Tou je olomoucká bitva. Jaroslav Mezník popisuje, jak postupem času v historických dílech přibývají detaily o bitvě a zkoumá, kam v této linii zařadit podání RK. Dochází k závěru8), podle něj, „k jedinému možnému závěru: na konecV.
VI.
Představme si řadu písmen: a – ab – abc – abcd. Podle Mezníka je „a“ Dalimil,„ab“ stojí v kronice Pulkavově, postupně přibývá detailů a informací (písmenek), až dospějeme k Beckovskému (r. 1700), jemu podobným a jeho pozdějším, kteří mají už plnou řadu písmenek; „abcd“ má prý i Rukopis královédvorský.
Představa jakési „plné tradice“ u velmi pozdních autorů a zároveň v RK se předkládá v pracích odpůrců starobylosti RK nejen v případě bitvy u Olomouce; na obráncích se tradičně požaduje, aby tento jev vysvětlili. Trvám ovšem na tom (a myslím, že znám-li RK jako své boty a literaturu významnějších odpůrců jakbysmet, mohu si to dovolit), že se jedná o uměle udržovanou fikci už od časů Gollových (ostatně celé se to v těchto souvislostech nazývá Gollova metoda).
Zůstaňme u našeho „písmenkového podobenství“. Záboj, Čestmír a Beneš, tedy tři historické zpěvy RK tradičně takto nazývané, bychom vyjádřili docela jinými písmenky, než má celá česká historická tradice; tím chci říci, že děj Záboje a Beneše není znám „odnikud odjinud“ než z RK, Čestmír je podáním Lucké války natolik samostatným a svérázným, že s ostatními historickými prameny sdílí tak leda „a“ (základní motiv, tedy trojice Neklan – jeho vojevůdce – zlý lucký kníže), zatímco zbytek jeho písmenné řady se už zcela odlišuje (chybí Straba a čarodějnice, hlavní hrdina – Neklanův „generál“ – nakonec nezemře, oproti tomu je zde unikátní motiv zrádce Kruvoje, zajatého Vojmíra a jeho dcery). Nějaký „růst“, tedy přibývání písmenek ve shodě s růstem české historické tradice, zde nenajdeme.
Jiná situace je u Oldřicha, dalšího historického zpěvu RK. Tady spolu obránci a odpůrci dlouho zápasí. Obránci tvrdí, že Oldřich obsahuje písmenka „ab“, zhruba jako Dalimil; odpůrci zase trvají na tom, že se jedná o kombinaci „abc(d)“ jako u Hájka (Beckovského). Na skladbě Oldřich ostatně brousil Goll svoji metodu a my si proto možná někdy v budoucnu věnujeme i Oldřichovi místečko ve Zprávách či jinde.
Jaroslav, tedy naše skladba, jako celek takovouto „plnost tradice“ rozhodně nejeví. Přespříště ukážu, že úvodní část zpěvu se nevymyká konci 14. století (tedy opět dalimilovské „ab“); hostýnská část, kterou rozebereme příště, je ovšem unikum – a tedy nejproblematičtější část celého RK. Zde skutečně došlo k podivnému jevu: o hostýnských událostech se hovoří v RK (pro obránce 14. století) a potom až ve století 17. u barokních dějepisců. Ale nebudu předbíhat.
Jak vypadá bitva u Olomouce? Stačí sledovat Mezníkův výklad ve Sborníku a jen z něj samotného jasně plyne, že jednak řada písmenek (stále se jich držíme) nikdy takto plynule nenarůstá, že občas nějaké písmenko vypadne, občas je nahrazeno nějakým novým a později už neopakovaným. Jednotlivé momenty jsou tyto:
Samotná bitva u Olomouce. Rukopis královédvorský zde přináší popis obyčejné středověké řežby, jaký najdeme kde si zamaneme; barokní i jiní dějepisci vyprávějí o tom, že se jednalo o velikou bitvu (jeden proud tradice), jiní zase o tom, že šlo o noční výpad z Olomouce (druhý proud). RK neříká prakticky nic, pěvec nás uvede rovnou na bitevní pole. Že je bitva v RK velká a nikoli malá, plyne z pravidel žánru (která Mezník a ostatní autoři Sborníku vytrvale ignorují); považuji za zbytečné opakovat, že pěvec událost zkrátka zveličí, aby narostl význam události, aby narostl význam nepřátel a celé se to děje proto, aby narost význam porážky nepřátel a zásluhy hlavního hrdiny. Ve zpěvu Beneš došlo k témuž – z nějaké původně drobné půtky mezi bandou plenících nepřátel a tlupou českých domorodců se mávnutím ruky stane nevídaná bitva; bitva u Olomouce prošla v RK tímtéž. Minule jsme si řekli, že z podání Dalimilova můžeme usuzovat na drobnou bitku, čemuž by ostatně dobře seděl „noční výpad z Olomouce“. To by ovšem posluchače hrdinského zpěvu nebavilo; a k tomu, aby se udělal z komára velbloud, není třeba staleté evoluce historické tradice, k tomu stačí vrátit se z bitvy domů a vyprávět o ní dětem. Ostatně dnešní rybáři nebo hospodští rváči jsou v tomto „nafukování“ (ryb nebo soubojů) stále ještě mistři.
České posily. Jediný konkrétní údaj, o který se můžeme opřít, je veršík, v němž zjistíme, že „Češie za niem (Jaroslavem) jako krupobitie“, z čehož můžeme usoudit, že Jaroslav k Olomouci přivedl české posily. Ale: jednak to není jisté, jistě by se to dalo vyložit i jinak, a jednak tu není ani slova o tom, že by s sebou přivedl nějakých osm tisíc mužů a že jej poslal král Václav. O Jaroslavovi se nedozvídáme nic, o počtu Čechů (budeme-li je tedy chápat jako posily na pomoc moravským vojskům, ačkoli ještě jednou zdůrazňuji, že to není nutné) taky nic... Podrobnosti chybí – ty nalézáme až u pozdějších a pozdějších autorů... Kdybychom se zase vrátili k „literickému podobenství“, zjistíme, že zatímco barokní autoři znají podrobností celou abecedu, RK neuvádí skoro ani to pověstné „ň“. I zde se jeví RK spíše jako počátek tradice než jako její pozdní plod.
Souboj náčelníků. Souboj hrdiny s antihrdinou, nejlépe rozhodující a na závěru celého díla, je motivem prakticky pravidelným ve většině kusů hrdinské epiky. Známe to i z amerických velkofilmů, ovšem buďme si jisti, že sluchu našich předků líčení takového souboje také náramně lahodilo. Jediný zpěv RK, kde tento moment chybí, je Oldřich (tato skutečnost je fascinující a ve skutečnosti odstřeluje všechny teze o tom, že RK čerpá z Hájka, ovšem na to teď naneštěstí nemáme čas; teď sledujme Kublajevice v souboji s Jaroslavem). Souboj je tuhý („pótka ovšem velelutá“), náročný („Jaroslav veš (všecek) ve krvi s ořem zbrocen“), a náš hrdina z něj vyjde jako totální vítěz, protože z jednoho Kublajevice udělá prakticky dva, jenomže poloviční a mrtvé. (Napůl žertem mohu poznamenat, že tutéž scénu jsem viděl nedávno ve filmu Rob Roy, podle logiky našich odpůrců z toho nezvratně plyne, že režisér ji okoukal u Jaroslava.)
Mezníkovi se souboj nelíbí, protože k němu také našel paralelu. Zjistil totiž, že padělatel to našel u Beckovského. V RK jdou do sebe oba bojovníci kopím, když je zlámou, pokračuje se mečem. I Beckovský je nechal válčit „nejdříve kopěmi, potom i s šavlemi“. Sice tu není slovní paralela (RK má oščepy a meče, Beckovský kopí a šavle), ale je to totéž. Ano, je to totéž, protože to je normální líčení souboje, jaký ve středověku znali a praktikovali na bojišti i na cvičišti. Tataři měli asi jiný postup, ale – jak poukázal Letošník9) – autor RK používal domácí reálie. Stejné situace jsou v Alexandreidě, ve Smrti Artušově, nu a skoro všude kde se bojuje, včetně samého RK, kde podobně probíhá „sědání“ v Ludiši (tady to pro změnu podle odpůrců padělatel opsal ze Štylfrída). Mezník10) však necouvne, naopak, jde dál – zjištuje, že se bojuje „podobně jako u Beckovského“, zatímco umře se „jako u Pubičky“. Nemám už sil na další komentáře.
Pak se není čemu divit, že při takovém postupu Mezník dochází „k jedinému možnému závěru“, a to takovému, že RK patří na sám konec tradice. Ve vybroušeném paradoxu pravda převrácená na hlavu zůstává pravdou a jeví se zajímavější; ovšem v díle historika převracení pravdy znamená jediné – klam. A tímto poněkud patetickým závěrem se spolu rozlučme; asi za půl roku se sejdeme znovu, tentokrát na Hostýně.
Poznámky
1. Hřebíček, R. J.: Dalimil, Pulkava a bitva u Olomouce. Zprávy české společnosti rukopisné VI/1 (1. června 2002), str. 11–15. 2. Goll, J.: Historický rozbor básní Rukopisu králodvorského: Oldřicha, Beneše Heřmanova a Jaroslava. Praha, Ed. Valečka 1886. 3. Jireček, H.: Báseň „Jaroslav“ Rukopisu králodvorského. Studie historicko-literární. Praha-Brno, nákladem vlastním 1905. Pozn. bude-li dále řeč o Jirečkovi a jeho poznatcích, půjde o tuto práci, ačkoli tento svůj pohled na věc prezentoval Jireček i jinde a daleko dříve. 4. Adámek, F.: Tataři na Moravě. Praha, Neklan 1999, str. 95–106 5. Enders, J.: Několik poznámek k Majestátu Šternberků z roku 1661. Almanach rukopisné obrany II. Praha, Neklan 1993, str. 65–69. 6. Mezník, J.: Rukopisy z hlediska historie. In: kol.: Sborník RKZ–Dnešní stav poznání. Sborník Národního muzea, C–literární historie, 13/14, 1968/1969, str. 175. 7. Mezník, J.: cit. dílo, str. 175. 8. Mezník, J.: cit. dílo, str. 175. 9. Celý souboj je podrobně a fundovaně rozebrán v: Letošník, J.: Dějepisný rozbor Rukopisu Kralodvorského. Brno 1910. Ostatně knížka Letošníkova zaslouží celá naší pozornosti, ačkoli bývá neprávem opomíjena. 10. Mezník, J.: cit. dílo, str. 174.