V minulých zprávách jsem slíbil předložit druhou část příspěvků k poznání zpěvu Jaroslav, zde tedy je. Dnes se nedozvíme mnoho nového, spíše si pokusíme utřídit poznatky, které jsou důležité pro pochopení a dataci druhé části zpěvu O velikých bojéch křesťan s Tatary; jedná se o verše 115 (117) – 236 (237 a), jež si pracovně nazveme Boje na Hostýně. Nebudeme se zde – nebo alespoň ne v prvním plánu – věnovat otázkám, které souvisejí se strukturou a stářím celého zpěvu Jaroslav, to totiž bude naším úkolem v příští části; dnes si probereme, co nám o Bojích na Hostýně může prozradit historie, jaké byly a jsou základní námitky proti starobylosti tohoto zpěvu (a odtud celého Jaroslava a odtud celého RK). Opět tedy bude centrem naší pozornosti práce Jaroslava Mezníka ze Sborníku1) opírat se budeme téměř bezezbytku o dílo Františka Adámka2) protože přese všechny nedostatky, kterých ovšem není mnoho, je to práce vyčerpávající a nejnovější, slovem tedy nejlepší. Tedy do toho.
Čtenáře snad zarazí nejasné vymezení – co se veršů týče – této části zpěvu. Ovšem stačí pohlédnout do textu a vidíme, že přechod od „historického úvodu“, tedy počátečních veršů zpěvu Jaroslav, k Bojům na Hostýně je více než nezřetelný a že plynulosti textu se zde učinilo značné násilí. Poměrně svižný a do jisté míry obecný ráz veršů, v nichž se popisují mezinárodní okolnosti vpádu Tatarů do Evropy, je vystřídán zcela jiným typem líčení, kde se konkrétně ukazuje zápas konkrétních křestanů v okolí Hostýna, aniž by byl nějak naznačen počátek toho zápasu. Prvá část končí sdělením, že nakonec se Tataři dodrali až k Olomouci. Důležité jsou verše 116 a 117, kde se dovídáme, že „bieda vstane tužšia po krajinách, niče neby prosto pře pohany“. Tím se ukazuje, že následující líčení se netýkají jen Olomouce jako takové, nýbrž krajin, kde „Olomúc vévodí“, tedy širšího okolí. Ostatně čtenář v tuto chvíli jistě pilně listuje některým z vydání RK a posuzuje sám; později totiž uvidí, že je to důležité, protože z tohoto nezřetelného a násilného přechodu mezi jednotlivými částmi Jaroslava se, jak už asi nikoho nepřekvapí, dovozovaly závěry o padělanosti RK.
Další dvouverší už sděluje, že „váleno den, váleno den vterý, vícestvie se nikamo nekloni”. Poněkud kostrbatý úvod (či skoro žádný úvod); po něm už ale následuje jádro celého zpěvu o vítězství nad Tatary, básnicky čarokrásné a neskutečně silné líčení událostí na Hostýně, plné zdařilých obrazů, nádherně znějících veršů, mocných emocí, zrady, víry, důvěry a dobrodružných scén. Vzhledem k odlišnosti od části první a části poslední našeho zpěvu soudíme, že hostýnská část byla samostatným zpěvem, že byla po menších úpravách opatřena později „historickým úvodem“ a že na ni byl nakonec naroubován závěr nějakého jiného líčení, k čemuž se ještě dostaneme.
Okolnosti tatarského vpádu jsme si už částečně osvětlili a ještě se k nim vrátíme příště, zde jen zopakujme, že současná historická česká věda má obvykle za to, že Tataři Moravou jen protáhli. Mnohdy se dokonce zapomíná, že i při takovém protažení, jakkoli netrvalo dlouho, došlo k nějakým půtkám, bitkám a konfliktům s křestanskými vojáky, ale to je snad téměř každému jasné, tatarská vojska nebyla mezinárodním rychlíkem, ale musela si nějak obstarávat potravu, občas si odpočinout, plenit a znásilňovat, zkrátka respektovat středověký válečnický bonton. Podle veršů 122 až 125
i u povodňu sich Tatar lutých
kolébáše sě voj křěsťan střědem,
úsilno sě drúce k siemu chlumku,
na němž Máti Božia divy tvoří.
můžeme soudit, že nějaký z menších oddílů křestanských srazil se – zjevně nechtěně – se spoustou Tatarů (at už to byla spousta skutečná či přibásněná), kteří se na chvíli usadili v okolí Hostýna; křestané, jichž je zjevně dosti málo, hledají útočiště na „siem chlumcě“, tedy na Hostýně. I z toho je zřejmé, že zpěv Jaroslav je kompilací, protože netušíme, co to bylo za křestanská vojska, kdo je vedl, jak k tomu křestané vůbec přišli atd.
Dále si to čtenář jistě pamatuje: křestané se provizorně opevní na Hostýně v okolí kaple a nějaký čas vzdorují útokům rozzuřených Tatarů. Vyvstane ještě další problém – žízeň. Na rozpáleném nebi ani mráček, takže za chvíli někteří křestané začnou hledat spásu v myšlence na kapitulaci. Jeden z hrdinů však podobné postoje rázně odsoudí (přičemž nezapře v sobě zdatného básníka) a hledá spásu jinde – u Boha. Jdou tedy ke kapli a z ochraptělých hrdel zní zpěv k Matce Boží. Na nebi se objeví mráček a za chvíli již tu zuří bouře. Déšt oživí pramen na Hostýně a bouře zdevastuje tatarské ležení. Tolik stručný obsah.
V barokní době se v literatuře poprvé objevuje rozpracovaná podoba hostýnské pověsti (jistě je vám divné, jako je divné skoro každému, že první zmínky máme až z doby takto pozdní – jde o 17.století – k tomu však záhy dojdeme). Maria Panna „bleskometná“ zachránila křestanské bojovníky před Tatary, na Hostýně vytryskl zázračný pramen a z vděčnosti byla postavena kaple. O událostech hovoří zejména Balbín a Crugerius. V době mezi světovými válkami to v českém prostředí stačilo, aby na RK i na celou poreformační dobu čpěl ohněm a sírou každý, kdo chtěl být nějak, jak se dnes říká, „in“. Do sporu se tedy vložili ještě historikové katoličtí, kterým nešlo ani tak (ba vůbec) o RK, ale o tradici jako takovou.
Nejdříve se však zastavme na chvíli u V. Flajšhanse. Ten poukázal na Turecký vpád na Moravu r. 1663, na to, že Turci byli poraženi r. 1664 a Morava tak zachráněna a že lid na Moravě spojil porážku Turků, jejichž útoky rok před tím trpěl, s pomocí Panny Marie. Balbín pak tuto tradici přenesl hned obratně na Hostýn a do dob tatarského vpádu k r. 1241 a přidal ještě Jaroslava ze Šternberka. „Stvořil tak novou tradici.“ Dále Flajšhans ukazuje na to, že Balbín v knize Diva Montis Sancti hovoří o Panně Marii hostýnské. „Jsme na počátku mariánského kultu.“
Proti takovým tvrzením vystoupil zejména katolický prof. A. Neumann, kterému nedalo ani mnoho práce ukázat, jak tuze se Flajšhans v této věci plete. Tak jednak Balbínovo dílo o událostech pojednávající bylo hotovo dosti dlouho před vpádem Tureckým, imprimatur dostalo již 15. září 1663, Turci vtrhli na Moravu až 6. října téhož roku; navíc Flajšhans spojil událost z r. 1664 (bitva u sv. Gottharda, Turci poraženi) s knihou, hotovou už r. 1663! A tak se Václavu Flajšhansovi podařilo ušít si takový z ostudy kabát, jaký na poli historie nebyl vídán od časů Maxe Büdingera a jeho bubnů (které prý češi v 11. století neznali). Spojovat vznik svatohostýnské pověsti a mariánského kultu s díly jezuitských historiků není právě vědecky štastné, což si ukážeme později. Nyní projdeme základní témata, jimiž se musí zaobírat historie při rozboru Bojů na Hostýně.
Tak je to třeba místo konání. Na počátku celého zpěvu se jmenuje Hostajnov, hora nevysoká, na níž Matka Boží koná divy. Potom následuje část – námi pracovně nazvaná – „historický úvod“, která končí sdělením, že Tataři „dodrachu sě lúto k Olomúcu“. Pak začíná část hostýnská, kde křestané jako své útočiště mají ten chlumek, na němž Matka Boží koná divy, tedy jsme zpět na Hostýně.
Pochybnosti budí obvykle už samo jméno hory – Hostajnov, protože by prý mělo znít jednoznačně Hostýn. Tvar z RK je pozdní a je ještě se sufixem -ov. Zmíněný sufix, dosti starý a velmi plodný, je zde použit zjevně z důvodů metrických, na tom věru nic není, námitky jsou zbytečné. Co se pak týče samotného tvaru Hostajn, již Ant. Vašek a po něm mnozí jiní (včetně M. Komárka) poukazují naň jako na novotvar z 16. století (Hosteyn a podobně), navíc potom doložený u Beckovského ve formě Hostayn, podle některých vzal padělatel tvar z německých knih či novin. My jednak můžeme poukázat na to, že jestliže se falzátor vyhýbal německým slovům, tvarům a jménům, jak se RKZ někdy vytýká, těžko by hledal jména v německých novinách; a jestliže se u dotyčného falsaria projevuje také „tendence k archaisaci“, což se RKZ také vytýká, těžko by staré, dobře doložené Hostýn jen tak měnil na Hostain-ov. Navíc autor celého Rukopisu královédvorského bezesporu (at už si o původu památky myslíme cokoli) znal staročeštinu dostatečně na to, aby jen tak od oka sázel do textu tvary z Beckovského (rok 1700!).
Vůbec je s podivem, že „falzátor“ Hanka se v naší odborné literatuře jeví jako podivný šílenec, jakýsi schizofrenik, který každý veršík čerpá odjinud a každou chvilku projevuje jiné „tendence“, to jak se právě komu hodí. Jak vidíme právě na příkladu Hostajnova, měly by to být „tendence“ velmi protichůdné, a to tak, že o žádných tendencích se v podstatě nedá mluvit. Vidím tu jedinou tendenci: nikoli u Rukopisu královédvorského, ale u jeho kritiků.
Výklad tvaru Hostajn podává nejnověji J. Enders3), s poukazem na doklad z r. 1378 (Hoštejn) a na skutečnost, že tvary jako Pernštajn, Holštajn a jiné, obvyklé už od století, snadno mohly svést už středověkého pisatele k utvoření tvaru Hostajn.
Podle Královédvorského rukopisu je Hostajnov hora nevysoká. Podle některých autorů to svědčí o tom, že autor Jaroslava krajinu okolo Hostýna neznal. V návaznosti na verš „ve vlasti, kde Olomúc vévodí“ se říká, že skladatel našeho zpěvu zmátl Hostýn se Svatým Kopečkem u Olomouce. Hostýn má nadmořskou výšku 736 metrů, Sv. Kopeček naproti tomu má jen 382 metrů a okolní krajinu mnoho nepřevyšuje, o nějakých 140 metrů. Pokud se jedná o tu polohu u Olomouce, je sice Svatý Kopeček od zmíněné metropole kousek a Hostýn podstatně dále, ovšem skladba říká jasně, že Hostajnov je ve vlasti, kde Olomúc vévodí, čímž se nepraví, že je u Olomouce. Verš z úvodu Jaroslava se tedy může dobře vztahovat na oba vrchy.
Jinak ovšem Svatý Kopeček je pořád jen kopeček, a autor RK má na mysli horu, byt nevysokou. Na obranu vyjádření básníkova mohli bychom uvádět nadmořskou výšku jiných vrchů, od Hostýna nepříliš vzdálených a z něj viditelných, abychom ukázali, že Hostýn mohl být nazván horou nevysokou i při znalosti krajiny kolem něj. Bylo by to ovšem asi zbytečné. Vždyt básník Jaroslava nebyl žádný zeměměřič, označení „hora nevysoká“ je projevem jeho subjektivního vnímání tohoto vrchu. Představme si člověka, který by celý život zůstával pod řípem – říp by mu byl bezesporu horou a horou vysokou, protože z nedalekého okolí působí velmi majestátně. Ale kdybychom tohoto člověka vyvezli třeba do Krkonoš, byl by mu nadosmrti říp jen horou nevysokou. Stejně je tomu i s Hostýnem. Pokud někdy skladatel spatřil nějaké skutečně vysoké hory, těžko bude o Hostýně říkat něco jiného, než že je to „hora nevysoká“, protože Hostýn je hora nevysoká. To je, myslím, každému jasné a není tedy důvod tvrdit, že básník Jaroslava krajinu a Hostýn neznal. A navíc je to v podstatě jedno, celé ty dlouhosáhlé diskuse o znalosti krajiny a Svatém Kopečku namísto Hostýna byly opět jednou z těch příslovečných „holí“, kterou si, chcete-li psa bíti, vždycky najdete.
Dále musíme upozornit, že místům, kde se v hostýnské části hovoří o chlumu a chlumku se musí obecně věnovat zvýšená pozornost. Zdá se totiž, že v RK se obojí pečlivě rozlišuje, na což bralo zřetel jen málo dosavadních vykladačů. Tak třeba verš „tabor sen (tady „tabor“ tatarský) bě strašný kolkol chluma“ se vykládal tak, jako kdyby Tataři byli rozloženi kolem Hostýna. Ale to není pravda – jak ukázal poměrně nedávno zejména František Adámek, pro Hostýn se v básni užívá stále označení „chlumek“. Podívejme se ještě jednou na ta místa. Nejprve verše 122–125 a pro srovnání verše 7 a 8:
...i u povodňu sich Tatar lutých
kolébáše sěvoj křěsťan střědem
úsilno sě drúce k siemu chlumku, (hora) nevysoká, Hostajnov jéj imě, na němž Máti Božia divy tvoří. Máti Božia divy tamo tvoří.
V uvedeném případě a také ve všech případech neuvedených, kde je užito slova chlumek, myslí se tím jasně útočiště křestanů, kde navíc „Máti Božia divy tvoří“. Nejsme tedy na pochybách, že chlumek = Hostýn. Co je tedy chlum? Ten se naskýtá jen jednou, ve verši 148, který si musíme uvést v širším kontextu:
Tabor sien (tatarský, -rjh-) bě strašný: Kolkol chluma
až do nedozíráma daleka
na rúčiech tu koniech vňuž hemžechu
nosúce na kopiech napíchané
hlavy křesťan vzvýš k chámovu stanu.
Tatarská jízda (protože „tabor“ zde, jak si ukážeme jindy, znamená tatarskou jízdu) se hemžila kolem chlumu až do „nedozíráma daleka“. Kolem celého Hostýna by se hemžili stěží a také jejich další útočné akce ukazují, že Hostýn nebyl Tatary obklíčen. Naproti tomu chánův stan byl na vyvýšeném místě. Nejenže je zřejmé, že chlum není Hostýn a tedy ani chlumek, můžeme jít spolu s Fr. Adámkem dále a domnívat se, že básník zmínil vrch či vyvýšené místo, kde se nacházel chánův stan (a tatarský chán sotva seděl v kapličce na Hostýně). Adámek upozorňuje, že: „Daleký rozhled (do nedozíráma daleka, -rjh) u Hostýna je možný pouze západním směrem do středomoravské rozsáhlé roviny. Zde ve vzdálenosti téměř 3 km od Hostýna u vsi Bílavsko malebně vyčnívá z roviny dnes zalesněný vrch Chlum (421 m) ... Mezi Chlumem a Hostýnem ... je u Slavkova kopec Bedlina (450 m), vzdálený od Hostýna jen 1,5 km ... Chlum a Bedlina bývaly zvány lidově Tatarské kopce." Tolik Adámek4). Je tedy možné, že skladatel hostýnské části zpěvu měl na mysli Chlum, Bedlinu neb oba; a je jisté, že „chlumem“ nemyslel Hostýn. A tak se hezky ukazuje, že skladatel zpěvu O velikých bojéch křesťan s Tatary znal krajinu docela dobře, lépe než – jeho kritici.
Jaroslav Mezník říká: „Pro otázku, zda byla báseň sepsána ve 14. nebo 19. století, nejsou tyto topografické nesmysly rozhodující.“ Jsme sice přesvědčeni, že ve skladbě nejsou topografické nesmysly, ale to je teď vedlejší a skutečně to není rozhodující. O rozboru Mezníkově se zmiňuji na tomto místě z jiného důvodu. Praví se v něm totiž:
K první bitvě na Moravě došlo u Olomouce, křesťané odtud ustupují „středem Tatarů“ k Hostýnu. Mezi Olomoucí a Hostýnem je vzdušnou čarou 40 km, obě vojska by přitom musela překračovat řeku Bečvu. Proč se křesťané „drali“ tak daleko?
My se spíše ptejme, kde je v RK napsáno, že křestané od Olomouce a po olomoucké bitvě ustupovali „středem Tatarů“ k Hostýnu? A proč by si to vůbec měl myslet autor skladby Jaroslav, když o Olomoucké bitvě se píše až po líčení událostí hostýnských? A proč od „první bitvy“ (u Olomouce) ustupovali, když ji podle RK vyhráli? A patří k dnešnímu stavu poznání, že se v literárních památkách čte, co tam není, a dělá se zmatek tam, kde nebyl? Dodejme, že takovému vytváření zmatků se pokoušel zamezit už Jaroslav Goll ve svém Historickém rozboru5).
Dalším problémem, jímž se zabývali historikové, jsou valy na Hostýně. V Jaroslavu se hovoří několikrát o náspech. Zmínky o opevnění na Hostýně jsou podle Josefa Skutila dalším hrubým anachronismem Královédvorského rukopisu a dokladem jeho padělanosti – valy na Hostýně jsou totiž podle archeologických zjištění velmi starobylé, prehistorické, a v době tatarského vpádu už dávno na Hostýně byly. Námitku opakuje i J. Mezník.
Ovšem od té doby některé vědní obory zase pokročily, naštěstí je to i případ archeologie; od konce šedesátých let 20. století tak naše znalosti o opevnění na Hostýně dovolují učinit i jiné závěry. Informuje nás o tom i moravský archeolog Fr. Adámek ve své zde již několikrát citované práci Tataři na Moravě; kniha byla dokončena r. 1987, poučí nás tedy o novějším stavu bádání6):
Výzkumy AÚ Brno od roku 1969 zpřesnily vznik, stáří a způsoby konstrukce opevnění Hostýna.
Základní, nejspodnější část fortifikace vznikla ve starší době železné v období lidu slezsko-platěnických polí. V sedmém století před Kristem bylo temeno hory obklopeno mohutnou hradbou, sestávající z komor z dubových a jehličnatých klád, dosud výborně zachovalých, vyplněných kamením a hlínou.
Opevnění bylo přebudováno Kelty v laténském období 1. století, kdy do něho byla vestavěna oboustranná na sucho lícovaná zeďs jílovitou výplní.
Vrcholová, nejmladší a nejslabší vrstva náspu vznikla až ve středověku.
Z údobí Velké Moravy byly nalezeny četné části keramiky, také známé z dřívějších pravěkých cest a staveb křížových zastávek, kromě nich sekery s ostny, typická zbraň velkomoravských bojovníků.
Přítomnost Slovanů na Hostýně po zániku Velké Moravy v 10. století dokazuje keramika, jejíž časově další výskyt náleží 11. až 13. století a dalším stoletím středověku. Tyto nálezy nejsou dokladem souvislého četného osídlení, které výzkumy nebylo doloženo, nýbrž jsou dokladem z dob, kdy Hostýn stával se v neklidných dobách útočištěm obyvatelstva ze širého okolí.
Výsledkem nového archeologického prozkoumání mohutného opevnění je zjištění nejhořejší vrstvy středověkého původu.“
Odkazy na literaturu najde zvídavý čtenář v citované knize. Dále si Adámek všímá právě nahoře uvedeného verše RK, kde se mluví o náspech zakopaných. Podle tohoto údaje se jednalo: „... o srubovitou dřevěnou zeď ‚zakopanou‘ základem do pevného valového podloží a v husté tmě křesťany vyplňovanou na místech, kde bylo třeba. Z toho by vyplývalo, že zde stála pevnostní hradba už dříve. Tataři, několikrát útočící od západu na Hostýn, měli před sebou po zdolání svahů nejprve suchý příkop, za ním šikmý svah tělesa valu, s nevysokou dřevěnou zdí na jeho vrcholu, takže opevněný a na náspech chráněný ‚chlumek‘ s kaplí byl nedobytný. Rekonstrukce a doplnění dříve vzniklého a porušeného náspu během jedné noci bylo možné. ... Celková délka náspů je zhruba 1800 m, jestliže byly ‚všudy‘ obsazeny obránci, tedy shromáždění vojsk a lidu dostačovalo k rekonstrukci náspů během noci.“ Více už o Hostýnském opevnění nemusíme hovořit.
Také víme, že podle RK na Hostýně stála kaple – a ta je důležitá a tou se budeme zabývat nyní. Její existence ve 13. (či 14.) století byla několikrát různými odborníky (zejména V. Flajšhans) popřena. Zprávy o ní totiž nacházíme až v 17. století, kladli tedy někteří její vystavění až sem. Nemusíme však chodit daleko pro doklady, že kaple stála na Hostýně dávno, dávno před 17. stoletím. Informace o kapli přinášeli již katoličtí historikové a obránci RKZ v době meziválečné, naposled tyto doklady uvádí Fr. Adámek ve své knížce, odkud si i některé uvedeme.
Roku 1633 píše farář z Bystřice pod Hostýnem o tom, že na Hostýně je „chrám starý nekonsekrovaný“; r. 1641 jezuita Schmidl zase uvádí, že na Hostýn putují poutníci ku prastarému (antiquissimum) kostelu; matrika v Holešově zase v poslední čtvrti 17. věku uvádí, že kaple byla vybudována před více než 400 lety.
Jistě lze proti těmto dokladům namítnout, že faráři v 17. století těžko měli patřičné znalosti k tomu, aby dokázali určit stáří nějaké architektonické památky. Ano – ale na druhou stranu ještě těžší je představa, že farář z roku 1633 by nepoznal, že kostel je vystavěn nedávno, a měl by jej za starý, jezuita r. 1641 by dokonce užil spojení „antiquissimum templum“, tedy prastarý chrám. Lidé v 17. století sice nebyli kovaní v dějinách stavebnictví, ovšem také nebyli tak zabednění, aby nepoznali, který chrám je „prastarý“ a který byl postaven před pár lety. Už jenom kvůli uvedeným tvrzením tehdejších duchovních je směšné tvrdit, že kaple tehdy nebyla stará, ba prastará.
Dále: Roku 1650 koupil panství hrabě Jan Rotal a nechal kostel rozšířit a upravit. Jeho sekretář při tom uvádí, že chrám byl „několikrát přistavován, tím znetvořen a na spadnutí“, což si lze také těžko představit u novostavby. Podobných zpráv bychom nalezli několik – a skutečnost, že o kapli se začíná psát v 17. století, je logickým důsledkem obnovené a velmi zintensivněné katolické zbožnosti a mariánského kultu. A než necháme kapli kaplí, upozorníme ještě na jednu věc: Prameny barokní doby se jednoznačně shodují v tom, že kaple byla vystavěna na památku zázračného vítězství nad Tatary – naproti tomu zpěv RK počítá s kaplí už před tatarským vpádem a její vystavění neklade do souvislosti s vítězsvím nad Tatary. To je skutečnost nedozírného významu.
Dále tu máme pramen na Hostýně, další ze sporných bodů. Napsalo se toho o něm mnoho, nás bude zajímat zejména skutečnost, že ve zpěvu RK o bojích s Tatary není nic o nějakém zázračném prameni, je zde jen „pramen chlumský“, který na Hostýně pochopitelně vyvěrá od nepaměti. Tvrdit, že slova „Máti Božia divy tamo tvoří“ „nepochybně souvisejí“ s barokním pojetím zázračného, léčivého pramenu, je krajně opovážlivé a je smutné, že tak činí jeden z posledních vykladačů RK a dokonce tím reprezentuje „dnešní stav poznání“. Barokní autoři byli zajedno v tvrzení, že pramen na Hostýně vytryskl zázračným zásahem Panny Marie – v RK je pramen pouze obživen hojným deštěm po období sucha, což žádný zázrak není. Spory o to, v které době se o prameni hovoří jako o zázračném, jsou zde pro nás nezajímavé.
Hostýnská část Jaroslava obsahuje také několik zmínek o mariánské úctě. Je sice pravda, že v období rekatolisace českých zemí se mariánský kult rozmohl snad až příliš; ovšem není důvod tvrdit, že mariánská úcta okolo Hostýna je pozdního data. Už od časů Velké Moravy a počátků křestanství v čechách jsou projevy úcty k Panně Marii (včetně zakládání kostelů) velmi hojné a typické jsou právě pro středověk a jeho ideál rytířství. Praví-li tedy RK, že na Hostýně Matka Boží koná zázraky, že je jí tam zasvěcena kaple a že se k ní zoufalí křestanští bojovníci modlí, není na tom nic divného, podezřelého ani „nestředověkého“.
Hostýnská událost jako celek má v RK velmi daleko k podání barokních dějepisců. Kaple už tu stojí, pramen není zázračný a je pouze obživen deštěm, vůbec celá zázračnost události spočívá v RK v tom, že pomoc přijde po modlitbě křestanských bojovníků, což je běžný středověký motiv. Jaroslav Goll vytýkal tomuto rukopisnému podání „novověký racionalismus“. Proč? Jednak má-li být skladba souvěká, těžko bude líčení jiné, těžko v něm bude méně „racionalismu“. Přistupují i důvody literární, žánrové – v hrdinské epice bývá zvykem, že si hrdina musí pomoci – až na výjimky – víceméně sám, musí mu být ponechána volná ruka; na druhou stranu je pravidlem, že jednání skutečného hrdiny, jak bychom dnes řekli „klaďasa“, je v souladu s vůlí bohů či Boha. (Nejnověji je této problematice věnována kapitola v Endersově Estetickém rozboru7), odkazujeme tedy zvídavější čtenáře tam.) Tak je tomu i v Jaroslavu – pomoc „shora“ sice přišla, ovšem jen korunovala předchozí úsilí bojovníků a odměnila jejich zbožnost. Hostýnská část je vůbec svým způsobem „výchovná“, staví do popředí ctnosti křestanského rytíře (například mocné „mrzkost jest poroba Hospodinu, hřích v porobu samochtiec dáti šíju!“) a „kauza pramen“ je toho součástí. A je to, mimochodem, velmi, velmi „středověké“.
A všimněme si drobného rozdílu – v křesťanském zpěvu o vítězství nad Tatary je pomoc vyšší moci daleko nejzřetelnější a nejmasivnější z celého Rukopisu královédvorského. „Pohanský“ Čestmír toliko konstatuje, že „bozi chtějú stepati Vlaslava“ a obětuje jim; v „pohanském“ Záboji nalezneme jen zmínky o věrnosti domácím bohům, ale o nějakém přímém zásahu není řeči; v Jaroslavu je již přímá pomoc nepochybná. Zajímavý doklad toho, že s „pohanským duchem“ některých skladeb RK to není zas tak horké, naopak akcentovány jsou zde prvky křestanské a navíc typicky v Jaroslavu, skladbě časově poslední.
Jak již bylo řečeno, Jaroslav Goll si styl podání RK vysvětloval „moderním rationalismem, který vůbec básním RK oproti opravdu středověkým moderního rázu dodává“, zatímco dle Jaroslava Mezníka „pro nezaujatého pozorovatele je zřejmý barokní původ pověsti, která se zde líčí“ (důrazy v citaci ode mne); máme-li brát oba pány vážně, a jejich nekompromisní formulace nás k tomu nabádají, dozvíme se, že baroko vynikalo moderním racionalismem. A pokud se to někomu nelíbí, pak není „nezaujatý pozorovatel“. Vida.
Jak se to tedy má s původem pověsti u barokních učenců? Zajímají nás zejména Balbín a Crugerius. Podivuhovné pokusy připsat vznik (tj. vymyšlení) pověsti Balbínovi jsme už viděli, a také jsme viděli, jak neslavně takové kejkle dopadly; jako hlavní podezřelý dnes zůstává Crugerius. Budeme se držet Jaroslava Golla, který má za to, že pověst si Crugerius nevymyslel. Naproti tomu odmítneme zcela teze některých historiků (Novotný, též Flajšhans) či spisovatelů (Ivanov) o tom, že pověst si jezuité vymysleli dokonce ze zištných důvodů, aby mohli z poutníků tahat peníze. Takové domněnky spíše než o historické skutečnosti vypovídají poměrně zřetelně o charakteru těch, kteří je pronášejí, ovšem to už není předmětem naší práce. Kde se tedy pověst v 17. století vzala a jak souvisí s verzí Rukopisu královédvorského, hlásícího se do 14. století?
Ústní tradice je sice schopna zachovat mnohé důležité informace po mnohá staletí, ovšem nikdy ne přesně, skutečně by bylo těžko předpokládat, že se pověst držela v té formě, jak ji zachytili jezuitští učenci, od dob tatarského vpádu. Spíše se zdá pravděpodobné, že tito učenci lidové, zmatené pověsti zasadili do konkrétní historické doby. Pověstí o (zázračných) zachráněních bylo mnoho, mnoho bylo i těch, které se vázaly k tatarskému vpádu.
Tak třeba pověst o událostech na hoře Kotouč. I o tu se rozpoutala bitva mezi A. Neumannem a J. Šebánkem. Jezuita Tanner r. 1660 vyslechl pověsti místního lidu, podle nichž ukrutní pohané, „černé vojsko“, vtrhli do údolí a chtěli na Kotouč (jezuity hora přejmenována na Olivetskou, tak i u Tannera) zaútočit; v noci okolní obyvatelé rozkopali hráze okolních rybníků a nepřátelské ležení zaplavili; „černé vojsko“ potom odtáhlo.
Matěj Tanner potom dal pověst do souvislosti s Tatary (či spíše v této souvislosti už pověst vyslechl, označení „černé vojsko“ o tom dobře svědčí) a zařadil k roku 1253 (chybně, mínil samozřejmě tatarský vpád a zase jej zmátl s kumánským). Mnozí zase tvrdili, že si pověst vymyslel Tanner nebo že ji přetvořil k nepoznání (Flajšhans jako tradičně operoval s rokem 1663 a tehdejšími tureckými nájezdy, se stejným ovšem úspěchem jako v případě Balbínovy knihy, viz výše); doklady historické věrohodnosti opět snesl Fr. Adámek v citovaném díle, odkazujeme tedy tam. Důležité je, že podobných pověstí, jako je ta o Kotouči, bylo zjevně daleko více.
Jedna z takových pověstí se zjevně vázala i k Hostýnu; a jak je možné, že se uchovala informace snad až ze 13. století? A, co je ještě divnější – jak to, že o ní píší až barokní učenci? Na Hostýně stála stará kaple (o níž jsme psali výše) zasvěcená Matce Boží, udržela se souvislost s mariánskou úctou; je tam pramen – udržela se tedy i informace o významu tohoto pramene; byly tam patrny valy (o tom též výše), udržela se tedy i povědomost o opevnění křestanů. Hmotné památky (valy, kaple, pramen) nemusejí přece být příčinou vzniku pověsti – spíše mohou být příčinou toho, proč pověst přetrvala staletí. Hmotné památky se staly jakýmsi „nosičem“ pověstí a díky tomu pověst vydržela. Byla to jen pověst místní, jedna mezi mnohými, proto dlouhou dobu nebyla zaznamenána. Nebyl k tomu totiž důvod. Kronikáři ji neznali, leda by se narodili pod Hostýnem, a i kdyby, nezajímala je. Je proto logické, že záznam pověsti máme až z doby, kdy byl o podobné zájem. Barokní učenci pověst nalezli, protože hledali, a tvrdit, že si ji vymysleli, protože ji potřebovali, je postup vědecky neoprávněný.
Pověst asi dlouho nebyla spjata s nějakými masovými projevy lidové zbožnosti – to by o tom skutečně musely být záznamy z doby dávno před 17. stoletím, a ty nejsou, zde mají kritici pravdu; byla to nenápadná pověst podobného ražení, jako ta o hoře Kotouč; a ani jednu si nevymysleli jezuité, ani Crugerius, ani Tanner; ti pověsti jen uvedli do patřičných dějinných souvislostí.
Rukopis královédvorský podává události tak, jak se mohly docela dobře přihodit, nebo jak se o nich mohlo vyprávět třeba ve 14. století; nejsou tu prakticky zázračné prvky, kaple (mariánská, proto se křestané modlí k Matce Boží) už stojí a pramen dávno tryská – zásadní rozdíl od pověstí barokních, kde kaple a pramen počínají svoji existenci až v souvislosti se zázračným zásahem Panny Marie. Zde stojíme na počátku pověsti, která se v blízkém okolí Hostýna díky scenerii dochovala až do 17. století, aby byla oprášena v pozměněné formě horlivými katolíky.
Události hostýnské a jejich líčení v RK jsou velmi důležité nejen pro posouzení pravosti či nepravosti zmíněného manuskriptu, ale i pro informace o tatarském vpádu, o hodnotě pověstí, o kvalitě pobělohorského dějepisectví atd. Proto je nanejvýš důležité, aby se hostýnskou pověstí někdo zabýval a aby to byl někdo nestranný; doufejme, že se někdy najde.
A my se sejdeme příště nad poslední částí našich příspěvků k rozpoznání Jaroslava z Rukopisu královédvorského.
Poznámky 1. Mezník, J.: Rukopisy z hlediska historie. In: Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Dnešní stav poznání. Red. M. Otruba. Sborník Národního muzea v Praze, řada C – Literární historie, 13/14, 1968/1969, str. 147–178. 2. Adámek, F.: Tataři na Moravě. Praha, Neklan 1999, 136 str. 3. Enders, J.: Jazykovědný rozbor Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského a dalších staročeských textů s nimi spojovaných. Praha, Neklan 1993, str. 328 4. Adámek, F.: op. cit., str. 68–69. 5. Goll, J.: Historický rozbor básní Rukopisu králodvorského: Oldřicha, Beneše Heřmanova a Jaroslava. Praha 1886, nákl. vlast., str. 83. 6. Adámek, F.: op. cit., str. 78. 7. Enders, J.: Rukopis Zelenohorský a Králové- dvorský. Vznik, styl a básnická hodnota staročeské orální poesie. Praha, Neklan 1993, str. 258–261.