Dokumenty rkp. sporu

Jiří Karásek ze Lvovic
Příspěvek k historii Mánesova RK

Není tragičtějšího díla v Mánesově tvorbě nad Rukopis Královédvorský. On sám pokládal jej, jak dosvědčuje K. B. Mádl, za své dílo úhelné a také tento mánesovský kritik jej pokládá za takové. Rukopis vskutku, třeba nedokončený, působil "na následující generace snad nejvlivněji ze všeho, co Mánes vytvořil a na veřejnost vydal" - toto mínění Mádlovo můžeme i dnes potvrditi.

Mánes se zabýval myšlenkou ilustrovati Rukopis, jak svědčí Makovec, již v srpnu 1857 a zdá se, že již delší dobu před tím. Tou dobou se dorozumíval Mánes s nakladatelem K. Bellmannem, jenž chtěl svému podnikání vyměřiti vyšší cíle. V "Erinnerungen" Mánes svými ilustracemi pomohl rodinnému listu k uměleckému rázu tou měrou, že i dnes bibliofilové touží míti tyto ročníky, kde Mánes spolupracoval, v svých kolekcích beze zření k podřízenému textu. Tak se brzy dohodl Mánes s Bellmannem, že vydají ilustrovaný Rukopis Královédvorský, třeba právě v tento rok dokončil Mat. Trenkwald s K. Svobodou své ilustrace k Rukopisu. Ale Mánesovo dílo mělo býti monumentální. Mánes byl na vrcholu své tvůrčí síly.

Více než tři léta trvala přípravná práce. Teprve roku 1861 vyšel první sešit Rukopisu - a zároveň poslední. Veřejnost zabila dílo geniovo svou neúčastí. Katastrofální neúčastí při díle tak nákladném, neboť se přihlásil sotva tucet odběratelů. A nakladatel sám byl znechucen podle svého domnění, ovšem nesprávného, příliš liknavou prací umělcovou a další vydávání zastavil, byť už třináct dřevorytů bylo připraveno nehledíc ani k ornamentálním obrubám...

Jediný sešit se ocitl na veřejnosti. Vzácný sešit, touha dnes všech bibliofilů, těžce ovšem splnitelná, když náklad tohoto sešitu šel skoro celý do stoupy pro nevšímavost veřejnosti. Podnes se nevědělo, že existují zkusmé otisky Mánesova Rukopisu. Zachoval je malíř Petr Maixner ve své sbírce a z ní laskavostí dcery umělcovy slečny Boženy Maixnerové přešly darem do grafického kabinetu Karáskovy galerie. Zachvívaly se mi ruce, když jsem tuto relikvii ukládal do mánesovské vitriny. Vždyť jsem se dotýkal listů, jež měl s tolika nadějemi v ruce jejich tvůrce - jenž na jednom z nich tužkou vepsal schvalovací doložku, a podpis... Zajímavé je srovnávání těchto zkusmých otisků s definitivní versí dřevorytů v prvním sešitě. Je vidno, že Mánes ještě zařizoval různé změny v dohodě s rytcem, ale to už je věcí odborného studia. Jsem šťasten, že se první otisky dřevorytů navždy zachovaly a rozmnožily naši mánesovskou kolekci.

Marginalie
Věstník spolku českých bibliofilů v Praze, 15, 1941, č. 1, červenec-září, str. 1-5.