Hanka nebyl takový jelimánek - naopak: chytráček a člověk lecčehos
schopný. Ješita, jenž:
Pětkrát malovati dal se, dal se rýti,
ba i s obrázkem svým sám peníz si bíti -
zkazil Čelakovskému a Šafaříkovi profesuru v Rusku, odřeknuv jako třetí
vybídnutý, bez vědomí oněch nejen za sebe, ale i za ně "své přátele"; potom,
když 1834 ztrhal Čelakovský v Musejníku překlad jeho "Krakowiaků", na
němž si Hanka nesmírně zakládal (zakládal si ostatně nesmírně na všem, co
napsal a vydal), provedl milý Hanka něco tuze ošklivého: denuncoval u
ruského vyslance ve Vídni Čelakovského, redaktora listu, v němž byla
posměšná poznámka o ruském caru - pan vyslanec zakročil u rakouské
vlády, a Čelakovský byl zbaven nejen redakce, ale i místa na pražské
universitě. Tedy ne dobrácký Sancho Pansa v našem literárním obrození,
ale poťouchlý Jago z Othella.
Jak nechytrácká, čistá, zbožná musila by být taková předmluva
k vydání poctivě starého Rukopisu! Z rozechvělé duše byla by vyšla
a rozechvívala by všecky duše pro všecky časy. A zatím - takováhle
taškařina! Nic platno - každá pravda má svou duši a svůj dech, jichž nelze
ani nahradit, ani imitovat. Lež prozradí i sama sebe i svého původce. To už
jest axiomem v písemnictví. -
A což "zbožná lest" - neomlouvá? Ne. A věřím, že ani ta
v Hankově duši nebyla. Vyrábění padělků bylo znakem doby a zachvacovalo
lidi jako chřipka, zachvátilo Hanku, Hanka nakazil Lindu, a oba snad ještě
někoho třetího. A všichni vyráběli padělky, protože už je vyrábět
museli, protože duše jim stonaly takovou nemocí. Arciť - duše byly už
disponovány pro tu nákazu a snad pro každou nákazu. Kdo je z uražené
ješitnosti schopen denunciace, je schopen každé jiné ničemnosti. Nedovedu si
představit čestného člověka, který by z vlastenecké horlivosti prováděl
řadu padělků, vydával je tiskem a viděl by, jak úctyhodní muži, nositelé
nejslavnějších jmen té doby, dávají se oklamat, obdivují padělky ty
s nadšenou zbožností, radují se nad nimi, vynášejí je - a původce by tu
stál tiše rozradostněn, že se mu podařilo vpašovat do národní pokladnice
falešný skvost... Ne, vyloučeno - čestný člověk by takovéhle "zbožné lsti"
schopen nebyl. Hanka měl rád jen sebe, cenil jen sebe, obdivoval jen sebe,
napsal několik knížečušek, jimž dal - zase v tom sebecenění - pěknou
bibliofilskou úpravu, ale český svět je necenil tak, jak je cenil jejich
původce a tak v hladu slávy dal se cestou jinou: navlekl si masku
"Krále Václava" či "Záviše Vítkovce" - hádej národe! - a přišel znovu,
hlásaje, že našel poklad a položil poklad ten před užaslé oči národa: a mnul
si ruce, samolibec, a těšil se, že vyzrál na svou dobu a přinutil ji přec,
že se mu poklonila.
Nic víc v tom všem nebylo. -
J. S. Machara Při sklence vína
vyšlo na podzim r. 1929 v Aventinu, nakladatelství
Dr. Ot. Štorcha-Mariena v Praze II, Purkyňova 6,
jako 227. svazek edice Aventinum. Vysázeno písmem Slavoboje Tusara a
v úpravě M. Kalába vytiskla Průmyslová tiskárna v Praze.
50 výtisků na holandském papíře autor podepsal.
Macharovy spisy, svazek 48. Náklad 2500 výtisků.
Formát 19,5 x 12,5 cm. Počet stran 204.
Moravská zemská knihovna v Brně [sign. 1-93.687,48]
© Česká společnost rukopisná