Popis korrektur a rasur v Rukopise Kralodvorském

Ignác B. Mašek

Že v textu Rukopisu Kralodvorského místy se nalézají opravy a mezery, o tom již v prvních desetiletích po objevení Rukopisu bedlivá autopsie nikoho nemohla zůstaviti v pochybnosti, však také vzdálenějšímu čtenářstvu staví již první Hankovo vydání z r. 1819 (Editio princeps) na str. 52. ve větě: naíeíe wr… obíetuí (Čst.) na oči fragment wr…, ve větě: kdíe obíetuoíe pouíeíe … pech dímu (Čst.) fragment pech…, na str. 88. Pak mezeru mezi slovy: bursí … whí  (Záb.), konečně i snímek lithografovaný při vydání z r. 1843, stránku 14. originálu představující, podává patrnou mezeru v řádku 22.  po slově nan…

Již tyto úkazy mohly vzbuditi otázku, u památky tak drahocenné zajisté oprávněnou: Jaké povahy jsou dotčená místa v originále a není-li tu podobných mezer více? Než k této stránce Rukopisu Kr. nebyl v prvním třicetiletí po objevení jeho náležitý zřetel obrácen, protože nedoufáno odtud pro kritiku textu jakés kořisti, to patrno jest ze slov P. Jos. Šafaříka, jenž v znamenitém úvodě svém k vydání Thunovu r. 1845, popsav formu a písmo originálu, dí: „Da der Text mit sichtbarem Fleisz und aeuszerst correct geschrieben ist – nur an einigen, uebrigens nicht zweifelhaften Stellen ist die Hand des gleichzeitigen Correctors sichtbar - , so bietet das Lesen derselben fuer den nur einigermaszen der alten Schrift Kundigen keine Schwierigkeiten dar und der Conjecturalkritik ist zum Glueck kein Spielraum gelassen.“1)

Kdyby byl Šafařík úmysl svůj, projevený na str. 16. výše jmenovaného úvodu, provedl kritickým vydáním Rukopisu Kr., zajisté by existenci častějších i značnějších oprav byl uznal. –

Vždyť již V. Nebeský ve svých studiích o RK (souborné vyd. z r. 1853, str. 29-30) seznává, že „ačkoli písmo o pilnosti a šetrnosti písaře svědčí, přece mu několik chyb vyklouzlo, dílem ovšem, jak se zdá, hned opravených, dílem ale ještě tam stávajících.“ – Načež takových oprav některé příklady uvádí.  Tím tedy korrektury jsou konstatovány. – O něco dále týž zasloužilý badatel uznává, že „místy jsou v rukopise malé mezery“, kde písmo vymizelo, ale tak nepatrné, že málokde pochybnosť povstati může, co tu psáno bylo.“ – Přes to však na str. 116. sám připouští, „že by i kritika textu Rukopisu Kr. všelikou kořisť dala.“ –

Povahu těchto „vybledlých“ míst tím bedlivěji ohledal Ant. Jar. Vrťátko, čím zřetelněji většina z nich vynikla ve fotografii rukopisu, učiněné r. 1862, i podal nám v úvodu k fotografickému vydání zevrubný a důkladný popis originálu, v němž veřejně na jevo vynesl, že na mnohých místech i škrabáno bylo, ku kterémuž výroku i V. Nebeský v Slovníku Naučném (Ruk. Kralodvorský, díl IV. str. 941-942) přistoupil. –

Důležitější z oprav (korrektur i rasur) takto uznaných v náležitou úvahu vzal J. Gebauer (Slovo o rasurách v RK, ve Sborníku hist.-filolog.-filosofickém, čís. II., str. 113.-128) a došel stran povahy, stáří a původu těchto oprav k resultátům zajímavým a důležitým.

Když pak minulého podzimku mně se událo, že jsem kodex Kralodvorský mohl důkladně ohledati, užívaje při tom laskavosti pana Ant. Jar. Vrťátka, prvního bibliotekáře musejního, zvláštní pozor obracel jsem ke konstatovaným již korrekturám i rasurám, prohlédaje bedlivě lístek po lístku, řádek po řádku. Takto paběrkuje, snad jsem nalezl také ještě některý klásek plný a neváhám, hledě k převysoké důležitosti naší památky, výsledky svého ohledání tuto předložiti, ačkoli vím, že některé z nich menší váhy jsou, některé pak z oboru pouhých domněněk nevycházejí.

Úkolem mým bude předkem popisování textovní části Rukopisu Kr., při čemž se také tu a onde příležitosť podá i pro kritiku textu některé kořisti se domáhati.  Aby pak pro budoucí potřeby veškerá látka byla pohromadě, uvedu v přítomném článku i takové případy korrektur a rasur, kteréž již svého ocenění došly, nevylučuje ani těch, jichžto bytnosť není úplně jista.

Pojednáme tedy:

A) o korrekturách vlastních, písmem učiněných,

B) o rasurách.

A) Hledíce ke korrekturám, uvážíme

I.           korrektury za čerstva, před dopsáním slova vykonané,

II.        takové, které se později staly,

III.     místa, kde nejisto, zda korrektura byla činěna neb obmýšlena.

Výčet korrektur za čerstva vykonaných:

1) 7/52)  , B. H. 49: obíe, písař napsav obu, z u utvořil íe.

2) Na str. 7/30, Jsl. 13. čte se lude. Vrťátko dí: „ l předěláno tuším z o.“ – Je to věc pravdě podobná, neboť mezi písmenem l a první nožkou písmene u nikdy nebývá v rukopise našem spojovací vodorovná čárka, která se zde spatřuje. Napsav tedy písař, jak se zdá, literu o, ihned chybu svou znamenal a do levého obloučku napsané lit. o postavil l, jež proto silnějším se býti jeví, z pravého pak obloučku utvořil prvou nožku písmene u. Tato oprava stala se zajisté za čerstva, dříve než psána byla druhá nožka litery u.

3) 12/26, Jsl. 229. ve slově vzdamí vidíme zvláštní z, jež i nad čáru i pod ni značně sahá a místo ostrých úhlův tupé má. Vrť. praví: „Zvláštní z, učiněno z d.“ – Myslím, že tomu v skutku tak jest a vysvětluji si toto povstání toho zvláštního písmene tak: Písař náš psával písmeno d dvěma tahy: nejprvé totiž učinil nižší, levý oblouček, pak vyšší, pravý shora začav, k onomu dole připojil. K tomuto domnění vede nás pozorování tlouštky v obou obloučkách písmene d, kdyby je písař byl psával jedním tahem, tedy by, tuším, jeden oblouček byl slabší, utvořen jsa čárkou vlasovou, však d rukopisu našeho v obou obloučkách mívá čárku stínovou. – Již se tedy domnívám, že písař na místě našem, na mysli své maje následující d, učinil levý oblouček, pak pravý shora táhl, ale – nedotáhl, nýbrž chybu svoji znamenav, přivedl jej toliko k hořejší části pravého obloučku, načež dolejší šavličkou dodal podivné své liteře podoby z. Patrně vykonána byla i tato korrektura za tepla, dříve nežli psáno následující d.

4) 12/27, Jsl. 230: neprsíatelí. – Vrť.: „s na začatém a zděláno“ Také to je velmi podobno, písař po r již začal psáti levou kličku písmene a, maje zase již následující a v mysli, nedopsal však písmene a, nýbrž z kličky hned učinil točené s, za nímž pak jde: íatelí.

5) Podobně se zmýlil a v zápětí chybu opravil též 17/26, Čst. 180, ve slově rsadí napsav totiž po r písmeně a, toto ihned přetvořil na točené s, načež dále psal –adí.

6) 17/23, Čst. 176. cztírsíe. Vrť: rs z předělaných jiných písmen.“ – Myslím, že pouze r předěláno, a sice z písmene s omylem anticipando napsaného.

7) 21/32, Záb. 77. lesem. Vrťátko i Gebauer právem znamenají, že písař místo l počal psáti z (viz zase následující zaslauoíem), že však chybu svou v čas napravil.

8) 23/21, Záb. 168: zaíískrśí. Vrť.: „s přepraveno z í, proto nad s čárka zůstala a poslední i je bez čárky“.  – I tato oprava vykonána byla tak, že písař, napsav zaíískrí a chyby své dostihnuv, hned poslední í změnil v točené s, po čemž teprvé napsal koncové í. Že tato korrektura stala se za čerstva, tomu svědčí ta okolnosť, že koncové í docela volně si stojí.

9) 24/29, Záb. 230: neboíasíe. Docela zvláštní a, jehož povstání z e důmyslně objasněno jest ve Slově o ras. §. 2. a 1. Korrektura provedena jest skalením.

10) Téhož prostředku užito, tuším, také 25/28, Zbyh. 35. ve slově síeníu. Za prvním í spatřuje se totiž litera značné šířky, jež jest skalena a čte se nyní jako e, ježto však jest na e příliš široká, tedy myslím, že písař po í hned psal n, že však odchýlku svou od originálu znamenav, toto n skalil, vpravo nahoře i dole růžkem opatřil a tak na e upravil. – Příčinu tohoto omylu viděti můžeme v pouhém přepsání, v jakési anticipaci písmena n, dosti však možná, že písaře zavedlo k zamýšlenému síníu úžení hlásky ie v í, kteréž v RK již místy se naskýtá: zapouídá a obdobné změny u slov: zízn, tursí hlaua, vecíerní tma, zalním srdece atd. (Srov. Gebauer, Sborn. II, §. 36.) Že skalení i jinde bylo prostředkem opravy, o tom nížeji.

11) 28/23, Opušč. 12: neí. Pohled na formu písmene e k tomu vede, že písař omylem napsal m, že však třetí nožku písmene m včas změnil na e.

Opravy tyto způsobeny byly jistě písařem rukopisu samého, z nich zvláštní pozornosti hodno jest číslo 9, 10 pro hláskosloví, pak 4, 5 a 8 proto, že písař původně místo ř psal r.

II. Jiné korrektury učiněny byly později, totiž buďto po napsání slova anebo při pozdější revisi, a to rozličným způsobem:

Opominuté písmě vysazeno bylo nad řádek:

12) 6/24, BH. 19: í ve slově howíedce, srov. Nebeský str. 29, Vrť. popis, Geb. o ras. §. 2., b, alfa, čís. 3.

13) 10/18,  Jsl. 129: u ve slově wzmuzí, srov. Vrť. popis, Geb. 1. c. čís. 5. – Korrektura naznačená zde, jakož i u čís. 14 – 17 dole vrškem.

14) 12/22, Jsl. 223: e ve slově suoíem, srov. Neb. str. 29, Vrť. popis, Geb. 1. c. čís. 6.

15) 16/20, Čst. 121: w, před slovem pdíe opominuté, nad řádek napsáno, srov. Neb., Vrť., že prvá nožka písmene w radována, viz doleji.

16) 17/5, Čst. 147: o ve slově suoí, srov. Vrť. popis, Geb. 1. c. čís. 7.

17) 25/13, Zbyh. 17: r ve slově twrdí, srov. Vrť. popis, Geb. 1. c. čís. 8.

Vynechaná litera i naznačena jest nad řádkem jen čárkou:

18) 13/23, Jsl. 272: první í ve slově zrsíe-tí naznačeno čárkou položenou nad s, tak že ś = si, srov. Vrť. popis.

19) Větší váhy však a důležitosti může býti v této příčině 25/13, Zbyh. 17. Tu má totiž Editio princeps a všechna vydání: a otnese. – Avšak v orig. vidím nad a čárku barvy textu, totiž zlatorezavé, kteráž čárka stojí nad a poněkud v levo. Čárka tato vidna jest i na fotografii i na litograf. snímku, nebyla však posud nikde konstatována. Myslím, že dlužno ji míti za korrekturu. Naskýtá se nám nyní otázka: Zdali písař, napsav původně a, toto nezměnil v í, čili napsané í proměnil v a? -  Pozorujíce tvar písmene í v rukopise našem, znamenáme, že nožka jeho obyčejně kolmo padá na vodorovnou linii, kdežto litery a přímka se klonívá hořejškem svým na levo,  srov. na této str. v ř. 2. wrka, v ř. 3. íaz letauach, v ř. 6 ach atd., u našeho a jest pak tento sklon v levo patrný: proto se domnívám, že písař psal původně a otnese. Chtěje však naznačiti, že má býti čteno í otnese, jako v parallelním místě 25/5, Zbyh. 6., učinil nad a čárku, na jinou opravu však pozapomenul. – I myslím, že třeba čísti 25/13: í otnese.

Opominuté písmeno vepsáno bylo v řádek:

20) 13/23, Jsl. 272: kdíz. Vrť. praví: "k pominuto a pak písařem vtěsnáno." Dosti možná; předchozí koncové í (slova drazlíuí) jest opravdu dosti blízko. - Jest-li zde skutečně oprava místo napsaného díz (dyž), měli bychom doklad zajímavý, že pro pohodlí zanedbáváno již tenkráte, kdy náš RK byl psán, správné výslovnosti.

21) 23/27, Záb. 178: takoív prsíecz. Vrťátko praví: "w předěláno na í a v." - Však podoba tohoto w byla by tak zvláštní, zejména pro střední čárku stínovou, že nemyslím, že by bylo psáno w. Psalť asi písař: tako v prsíecz (před p předložka v dvojitým w psána jest jen 6/32 wprsíedu, 20/26 wponízení, 22/11 w' puo; o 16/20 níže promluvíme) a znamenaje z originálu, že vynechal spojku i, vepsal ji před v, odkudž to těsné lnutí písmene í k násled. v. - Posavadní čtení se tím ovšem nemění.

Písmě chybně napsané proměněno v jiné:

22) 7/28, Jsl. 10: obíh. Vrť.: "h předěláno z o." Možná; někdy však hořejší kolmá čára písmene h vybíhá dole v okrouhlinu, srov. 12/12 hospodíne, 18/12 bohatí, 24/33 kníh.

23) 15/14, Čst. 65-66 čteme: i meč jeho padáše v Pražany jako drvo se skály; a po horách mnoho silných dubóv… Posud nebylo k tomu poukázáno, že v originále nad spojkou a jemná čárka barvy originálu se spatřuje, taková totiž čárka, jaká bývá nad í; také ve fotografii lze ji znamenati. - Otázka jest: Zda písař, napsav í změnil v a, či z napsaného a udělati chtěl í jako 25/13, či napsané a maně, bez úmyslu čárkou opatřil? - První případ zdá se mi pravdě podobným, a to z tohoto důvodu. Uveďme si i zde na paměť, že písmeno í bývá obyčejně kolmo na dolejší horizontálku postaveno, litery pak a přímka že mívá nahoře v levo sklon (srov. čís. 19.) někdy značný, někdy méně značný; pozorujíce toto naše a, shledáváme, že jeho přímka jest v skutku nakloněna v levo, jsouc nahoře patrně tlustší, nežli dole. A právě z poslední okolnosti se domnívám, že písař napsal původně í; omyl pak ten znamenav, nejspíše sám tak jej opravoval, že toto í nahoře v levo sesíliv, dal mu sklon v levo, jaký mívá nožka písmene a, dále že před ně udělal kličku; zapomněl však čárku nad tak vzniklým a odstraniti. - Význam pak tohoto v místa v Čas. Č. M. 1871, str. 420 Vrťátkem zcela přirozeně podaný pro naše čtení: a po horách úplně svědčí.

24) 17/18, Čst. 167: ísdíese. Vrť.: "První s předěláním pošlé".

25) 20/7, Lud. 124: prsíbocí. Vrť.: "s předěláno." - Mimo to hořejší čárka prvního í spojuje se s jeho dolejší nožkou.

26) Podobně zdá se, že přeměna se stala 25/26, Zbyh. 33: otuorsíe; utvořeno-li toto s z í, tedy se to stalo za čerstva. Srov. též 22/9.

27) 20/17, Záb. 4: síe. Vrť.: "s předěláno tuším z c."

28) 25/14, Zbyh. 19: tobíe. Vrť.: "t nepodařené nebo z s předělané." - Že by původně bylo napsáno s, nezdá se; neboť to mívá nahoře háček dolů obrácený, čehož zde není; spíše myslím, že písař napsal omylem b, které pak opravil v t, opatřiv kolmici nahoře v pravo šikmou čárkou.

Oprava stala se skalením písmene omylem napsaného.

O dvou případech korrektury skalením za čerstva vykonané již řeč byla u čís. 9, 10.

Později pak stala se taková korrektura

29) ve slově holedbasesíe, 14/7, Čst. 5. - Dle Vrťátkova popisu střední e  jest zakaleno a předěláno z přenáhleně napsaného íe. A tomu za pravdu dá, kdo na toto místo v orig. nebo fotogr. řádně popatří. Bylo tedy původně napsáno: holedbasíesíe = holědbáše sje.3)  Proč však mělo í v příponě imperfekta býti odstraněno?

Toho bych jen tento důvod věděl: Písař rukopisu našeho psal tuto příponu imperfekta tak důsledně písmeny se (na rozdíl od zájmena zvratného síe), že jediný případ tomu zvyku odporující by byl na str. 24/6 a 24/17, Záb. 194, 210: wsíesíe hnasíe, ač nemá-li se tu čísti s N. Někrasovým (Kral. Ruk. 1872, str. 100): vsje sje (= to) hna sje. - Patrně stalo se ono skalení od toho, jenž onoho zvyku tak důkladně šetřil, tj. od písaře našeho originálu. Ed. princ. má: holedbasiesie.

30) 15/33, Čst. 91: pod sekíru. Vrťátko praví v popisu: "sekíru ve vydáních posud chybně jinačeno na sekeru; í čárkou vrchem položenou z orig. a ještě patrněji z fotogr. je pojištěno." - V pravdě má čtení sěkerú Ed. princ., Thun, Výb. a Jirečkovy Anthol. 1. vyd.; Někrasov v opisu sekiru, v přepisu však sekerú; Kořínkova vydání a Anthologie Jirečkovy vyd. druhé a třetí: sěkyrú. - Jest pak podoba písmene í taková, že snadno tomu dáme, písař že napsal skutečně e, kteréž však skalením změnil na í. Napsal tak písař snad dle dialektické výslovnosti své krajiny; forma sekera slýchá se posud ve východních Čechách, srov. J. Jireček: O podřečí východních Čech v Čas. Č. M. 1863, str. 331, J. Kouble: Podřečí severních Čech v témže časopise 1864, str. 50 a 250. - V jižních Čechách žije forma původní: sekyra.

Korrektura způsobena byla tečkou pod ta písmena položenou, která písař odstraniti chtěl.

     O obou takých opravách, a sice

31) 17/16, Čst. 165: wzdad m. v zad,

32) 22/31, Záb. 128: zlobíuo zmínku učinil Vrťátko i Gebauer; této druhé dotýká se i Nebeský ve své monografii na str. 29, dokládaje, že "snad slovo to neplatí."  - Zajisté neplatí: kolik písmen, tolik teček. -  Ostatně tento způsob korrektury nalézá se nejednou v leg. Kateř., srov. vyd. Erben. str. 38., 62., 67., atd.

Že konečně i chybný slovosled míst:

33) 19/10, Lud. 65: í kaze kníez "suím" zemanoˇ,

34) 19/29, Lud. 103: otnesu íeí "zdrahí" chlapí,

35) 20/12, Lud. 135: "zduboueho" uíenec lístíe

husími nožkami tak opraven jest, že slovo nožkami opatřené za následující slovo položeno býti má, na to již od Nebeského, Vrťátka a Gebauera bylo poukázáno. Podobně písař Evangelia sv. Jana sevřel slovo -dle párem husích nožek, chtěje naznačiti, že náleží za následující slovo Isusa; srov. Aelt. Denkm. S. 152, snímek I/14. Jak si v této příčině písař leg. Kateř. počínal, viz str. 60. a 70. vyd. Erbenova.

        Korrektury, o nichž posud byla řeč, činěny byly inkoustem takým, jakým psán byl text.

I.           Jest nám zmíniti se o těch místech, kde ohledatelé rukopisu spatřovali korrektury, jejichžto existence aby byla uznávána, není důvodův úplně dostatečných:

a)  6/24, BH. 19: ve slově otehnachu, není n vypsáno, nýbrž označeno nahoře malou horizontálkou; takové čárky užívali však písaři za abbreviaturu místo m a také místo n; srov. též 27/17, Jel. 11. nˇa, kdež písař nevypsal n koncové, snad aby nemusil psáti příliš přes řádek. - (Dobrovský zde chybně četl nám; v. Gesch. der boehm. Spr. r. 1818, str. 403.) Též v urbáři Žďárském nalezl jsem znak skrácení - místo n.

b)  Na sedmi místech čteme v RK zvláštní rs; totiž s jest zavěšeno dole k nožce písmene r; tato místa jsou: 2/9 otworsíe, 23/22 darschíchu, 23/25 bratrsíe, 25/27 otworsíe, 25/30 ne-otuorsí, 27/4 zastrsíebrnu, 28/27 skrsíuancíe. - Popisovatelé našeho rukopisu vidí v tomto zavěšeném s korrekturu; ale možná také, že to je jen abbreviatura.

c)  O písmeni r ve slově cestmír 16/16 tvrdí Vrť., že vypravováno od opisovače. Toto r je sice značně veliké a silné, avšak pohled na dolejší n v ř. 17. vzbuzuje domněnku, že obě písmena pro jinou příčinu (snad povahu pergamenu?) této tloušťky  nabyla. Srov. též 6/10 Jarmír.

d)  Důležito pro kritiku textu jest místo 18/2, Čst. 195: po zelene trawíe wsíru zemíu tecíe. - Vydání Rukopisu Kr. vyšlá před vydáním fotografickým mají: po zelené trávě, jakož pak v skutku nad druhou nožkou písmene n nahoře malá čárka se jeví, tak že by jen z nedopatření literám n a í o jednu nožku méně se bylo dostalo.  - Po té přijato čtení zeleně od J. Jirečka a J. Kořínka; Někrasov má v opise zelenie, v přepise zelené.

Jakož jsme shledali u čísla 18. a 19. korrektur, bylo vynechané písařem í naznačeno čárkou nad písmě položenou; nebyla by tedy podobná oprava ani na našem místě neobyčejnou. - Avšak nad druhou nožkou písmene n (ve slově zelene) nachází se v 1. řádku litera p (sípase): pozorujíce již formu písmene p v našem rukopise, shledáváme, že přímka jeho bývá dole opatřena někdy háčkem více méně ostrým, např. 5/9 prsíes, 9/32 popleníchu, 11/16 íwzupíchu, 12/30 po, 12/31 prsíeual, 16/33 plapolase, 18/5 upíechu, 19/1 pawlací, 24/30 spasˇa atd.; tupější jest háček 10/24 pˇuo, 12/13 pomoc, 14/1 prosta, 14/21 posledníe, 15/14 prazaní; jinde jest p zcela přímé, např. na str. 10. řád. 2, 3, 7, 23, str. 17, řád. 11, 12, 14, 17, 21, 26 atd. - I písmena r, h mají někdy dole takový háček, např. 5/2 sborí, 5/7 víeru, 6/2 trubí, 18/3 síru, 18/4 druo, 10/30 wrrhu, 11/22 proboh, 13/33 sehodluhe, 14/1 hana, jindy bez něho jsouce 10/29 hustíe, 11/28 rozhorsíeua, 19/10 vtersí, 19/11 srpose atd.

Nemůže tedy pouhá existence této čárky býti dostatečným důvodem pro čtení: zeleně; ba naopak, uvažuji-li že v 13/23 a 25/13, kde čárkou korrektura se stala, tato značnější jest a že písmě p, kde k němu náhodou dole čárka přiléhá, docela jiný habitus má, jako 15/8 pokríchsíe, 18/4 podruech, 20/11 pod: spíše k tomu mínění se kloním, že by písař, obmýšleje zde korrekturu, patrněji a rázněji ji byl provedl. Také této okolnosti slušno povážiti: čárka nad í obyčejná bývá nahoře silnější, vedena jsouc shora dolů; háček pak u našeho p jest dole tlustší, veden byl tedy zdola nahoru a celý pohled na souvislosť tohoto háčku s kolmicí nás poučuje, že dělán byl nejspíše hned při psaní písmene p.  Proto zůstáváme při čtení: po zelené trávě.4)

e)  25/20, Zbyh. 27: tobíe. Vrť.: "í předěláno z e, jež opisovač zmatkem nejprve byl napsal." - Možná sice, avšak někdy kloní se í k následujícímu e, o čemž bude řeč později při boístíe 23/29.

f)   26/25, Jah. 10: uímítíe-no. - Není tu zřejmo, že by se tu byla dála přeprava; písař napsav u, nespojil ho jedním tahem s í, nýbrž ustal a spojení v hořejší části písmene způsobil.

g)  27/6, Jah. 34: bolní. - Vrť. myslí, že místo o bylo prvé í, čárka nad í ještě prý patrna. - Pochybovati o tom lze; písmeno o, jež zde těsně s b sloučeno jest, nezdá se k í poukazovati; mimo to by ona čárka příliš vysoko byla.

h)  Důležitější však místo jest 27/30, Jel. 29: zeusía lesa. - Vrťátko praví: "Přeprava jakási stala se ve slově tomto." - Gebauer: "Jak se zdá, zůstala chyba také zeusía" m. ze vsěho, na kterémž místě dosud prý chybně se čtlo: ze vsja lěsa, poněvadž nadepsáno jest o (ale málo patrné), z něhož by vysvítalo, že písař chtěl míti zeusíe" (ze vsěho), ale omylem že napsal a nechal a místo e.  (Slovo o ras. paragraf 6.)  Poněvadž místo naše v příčině tvarosloví jest zvláště důležito, bedlivě prohlížel jsem je v originále i shledal jsem, že pergamen jest zde velmi tenký, průhledný a skvrnitý; písmě s v prostředku trochu vybledlo: k čárce nad í stojící druží se skvrnka, dodávající zdánlivě oné čárce podoby zakrnělého r; koncové a v orig. se sice dozírá, ve fotogr. je však jasnější (podobné a: 6/11 rado-, 28/19 radabích); v prostoře mezi a-l nahoře jest malý kroužek, který někteří za abbreviaturu -ho pokládajíce, čtou: vsjeho.  Však na abbreviaturu -ho jest tento kroužek nepatrný, srov. 7/33, 8/3, 8/15, 12/16, 13/14, 15/14, 16/11, 17/16, 20/29, 22/32 zevsíe^olesa, 26/29, 28/25, 28/31. Považuji tento kroužek spíše za pouhou skvrnku, jakož na tomto listě i jinde se nacházejí, např. po slově dubíe 27/31 a na str. 28/1 nad z jsou podobné kroužky. Mimo to dávám na uváženou, zdali do našeho domnělého kroužku neproráží z protější strany končina písmene s (slova písala 28/31), skvrnu tu sesilující; jestiť, jak jsem již řekl, pergamen zde tenký. - Myslím tedy, že není příčiny nečísti: ze vsja lěsa; srov. ještě 17/25 a snad také 2/2 síu ludu.

Na konci této úvahy o korrekturách stojte taková místa, která nějakou zvláštnosť podávají; aby bystřejšímu zraku a domyslu byla na snadě, tuto je uvádíme:

a)  10/16, Jsl. 127: suím; v orig. spatřuje se na levé straně písmene s asi v prostředku spočívající znak barvy něco jasnější, nežli jest text originálu, totiž asi takové barvy, jaká se vidí na str. 5 v červených větších písmenech.  Na tento znak padá čárka k předchozímu í náležející v pravém úhlu. - Snad pochází ten znak odtud, že písař omylem začal psáti jiné písmeno?

b)  15/1, Čst. 48. Skalené í ve slově hustíe vzniklo asi povahou péra nebo pergamenu; srov. e v íez a lese.

Jiné bezúčelné skaleniny: 12/31 woíe, 14/29 stoía, 20/24 nocí, 21/15 p, 26/4 wlesí, 26/31 nescastna, 28/3 rozkwetla atd.

c)   15/26, Čst. 81: rsad; zdali po liteře r počal písař psáti a, jež ihned v s proměnil, jako 12/27, 17/26, tvrditi nesmím.

d)  17/13, Čst. 160: víehla - zvláštní v.

e)  18/9, Pocínasíe o slaunem síedaní; načež těsně následuje proplítka, o níž Vrťátko v popisu praví, že jest nová. Budiž ona nová, černým inkoustem učiněna, budiž původu staršího: není nemožno, že proto tak těsně k poslednímu í slova síedaní zavěšena byla, aby snad omylem napsané e se zakrylo. Bývajíť proplítky takové v našem rukopise od předchozího slova více vzdáleny; srov. 7/20, 14/3, 20/13, 14, 24/33.

f)    18/12, Lud. 4: bohatí; zdali b předěláno z načatého h či částka jeho vybledla?

g)  20/7, Lud. 125: kruto; v o zvláště velikém slabá čárka.

h)  20/25, Záb. 15: czrn; není-li n z jiné litery uděláno?

i)    21/8, Záb. 38: wsumrkí; zdali nepsal písař místo w původně u, kteréž pak změnil na w?

j)    22/5, Záb. 88: níníe. Vrť.: "Nad prvním n tečka náhodná." Spíše řekl bych, že tu čárka byla omylem napsána.

k)  Podobně omylem napsána byla čárka také 24/31, Záb. 234: hlasat mílích nad prvou nožkou písmene m. Vrť. praví: "Na první nožce písmene m omylem čárka, jako by í býti mělo a přenáhlením potaženo k předešlému hlasat na formu infinitivu." - N. Někrasov na str. 102. píše, že ta čárka jest kolmější než ona, jež obyčejně nad í bývá; neznačí-li prý, že tu vypuštěno í, aby se četlo: hlasat í mílích slow nebo hlasatí mílích slow? - Myslím, že předcházející supina i zde žádají supina; smyslu pak spojky í před mílích nepochopuji.

l)    22/9, Záb. 94: potrsieti. Zdali s předěláno?

m)23/29, Záb. 180: boístíe. Písmě po t následující podobá se úplně liteře c; poněvadž pak nad ním jest čárka, mohla by tu korrektura písmene c v í býti spatřována, jako u čísla II, 19. - Však slušno podotknouti, že písmeno í někdy hořejškem k následujícímu e se kloní; srov. 17/31 síecz, 18/9 síedaní, 19/19 síedaníe, 19/20 kníezna, 21/23 bíwsíe. - Čtení: boístíe trvá při obojím výkladu. - Edit. pr. zboisce, Někrasov str. 99. bojištče, ostatní vyd. bojišče.

n)  24/11, Záb. 200: rozehnachusíe. Zde napsal písař anticipando m. r původně z, jako v ř. 9. zozepíe m. rozepíe?

o)  27/16, Jel. 9: rozraze. Nad e slabá čárka.

p)  27/20, Jel. 14: zalostní. Není-li v n jakás přeprava? Dobrovský (Gesch. der böhm. Spr. S. 403) čte: zalostni; Edit. pr., nevím proč, zalostíui. -

B) Aby místa chybně napsaná došla opravy, bylo v textu našeho Rukopisu též škrabáno; tedy i rasury byly prostředkem oprav.

Uvedeme

I.           takové případy, kde rasurou nemístného písmena již úplná korrektura se stala;

II.        takové, kde nejen nemístné znaky byly vyradovány, ale i positivní oprava učiněna byla, a to buď barvidlem originálu anebo černým inkoustem;

III.     kde sice nemístné znaky byly rasurou odstraněny, ale místo nich jiné nebyly napsány;

IV.       na konec učiní se také zmínka o rasurách pochybných.

I. Rasurou nemístného písmene dosáhlo se opravy:

36) 5)  5/24, Oldř. 31. po slově spaní že jest rasura, dosvědčuje Vrťátko, Nebeský, (Slovník Nauč. IV., str. 942.), Gebauer o rasuře § 4., čís. 1.; však co radováno, není zřejmo v originále; ve fotografii spatřují se jakési stopy, jež připadají nejvíce na e; srov. 13/2 mecí a 18/9 síedaní. - Že by bylo psáno spaníu, na to zdá se, že stíny v rasuře neukazují.

37) 5/25, Oldř. 34: za wrchí. Vrť.: "Na konci škrabáno." Jest tu v pravdě lehounká rasura; ale co radováno bylo, nelze říci. Hanka v Star. Skl. I. předmluva str. X. i v Edit. pr. píše za wrchi.

38) 13/2, Jsl. 240: tezcí. - Nad znakem, jenž se již v Edit. pr. čte na c, nachází se v originále velmi jemná rasura; vyzírajíť v ní nad nynějším c, kteréž neobyčejného jest tvaru, stopy barvy jasně žluté, totiž takové, jaká z rasur obyčejně prokmitá. - Vizme jen dále: Pod písmenem í (v řádku 1.) spatřuje se tečka, v pravo odtud k slabounké čárce vedlejšího í vidíme háček jakýsi: bez nesnáze spojíme tyto stopy dozíratelné ve fotografii s dolejším znakem neradovaným v písmeno k, tak že by se podala forma: tezkí. - Takto místo v originále pilně opatřiv, shledal jsem později, že i N. Někrasov na str. 52 čte tezki.

39) 13/2. I následujícího slova mecí konec že radován byl, doznává Vrťátko a Gebauer; mají za to, že tu škrábáno bylo e. Pozorujeme-li stopy tohoto radovaného písmene, jež nahoře v ostrý úhel vybíhalo, dole pak obloučkem se končilo, snadno tomu dáme, že tu skutečně e bylo psáno; srov. zemíe 13/1 a okolní e; ještě ostřejší e nalézáme v Evangeliu sv. Jana. - Bylo tedy původně snad napsáno tezkí mecíe, totiž přídavné buď sklonění nominálného anebo tježký m. tježké; tedy by se tu jevilo již pravidlo stran rozdílu mezi nom. plur. mužských životných a neživotných; rozdíl tento se ovšem teprvé v XVI. stol. ustálil, ale v řeči obecné asi již záhy se tvořil a do spisův semo tamo proskakoval (Gebauer, Hist. samohl. str. 53.), jakož toho právě v básni naší, totiž v Jaroslavu, máme příklady:

    Jsl. v. 235. blsky (blskí 12/30) ráz! ráz! bijú v stany Tatar; v. 255. vzezvučaly (wzezuucíalí) hlasy (hlasí 13/4) rohóv lesních. Šafařík v Poč. § 33 ze Žalt. Klem. přivádí: vzradujú sje ostrovy mnohé. - Oprava, kterou zde spatřujeme, předpokládá u písaře originál, dle něhož ji rasurou provedl.

40) 14/22, Čst. 27: nan…nesu. - Na konci slova nan nalézá se v originále rasura, stopy písmen íeí ve fotografii patrněji vynikly, zejména spatřují se obě čárky nad í. Srov. Nebeský monogr. str. 30; Vrťátko dí: "Na konci vyškrábáno íeí, prve bylo naníeí, jakož verš toho žádá." Čeho? Jaký verš? - Gebauer příčinu rasury spatřuje v tom, že forma naň jest starobylejší nežli na něj; obsahujíc v sobě starší akusativ ji místo pozdějšího jej. - Hanka tyto formy znal; tak např. v písni r. 1813 složené píše: proň, naň (Čas. Č. M. 1871, str. 305).

Důležity v příčině tvarosloví jsou takové rasury, jimiž forma genitivu jedn. jmen muž. bytostí živých proměněna byla v akkusativ. Tak se stalo

41) 15/1, Čst. 47., kde čteme: uíezí Voí-mír. - Po r jest rasura; na místě radovaném spatřujeme ve fotografii stopy, vedoucí na písmeno a: klička končila se v levo u dolejšího háčku litery r, přímka byla v levo nakloněna, což poukazuje na a. Od přímky jde dolů v levo jakýsi stínek, o němž nevím, co souditi. - O rasuře této srov. Nebeský, monogr. str. 30, Slovn. N. IV., str. 942, Vrťátkův popis, Gebauer § 4., čís. 11. - Edit. princ.: voimir.

42-43) 15/2, Čst. 49.: i pohaníe neklan kníez. - Za oběma posledními jmény jest rasura, a sice za prvním z nich lze v originále sklem dozříti sledův písmene a, za druhým stop písmene e. Srov. Vrťátko, Nebeský, v Slovn. N. IV., str. 942, Gebauer o rasurách § 4., čís. 10. - Edit. princ.: neklan kniez.

44) 16/3, Čst. 94: í zrsíe krwacetí w´h suoí kruuoí. Vrťátko: "Na konci vyškrabáno e." Tak i Nebeský v Slovn. N. IV., str. 942. - Rasura to dokonalá, neboť ve fotografii není ani stopy v ní znamenati; že však učiněna byla, tomu nasvědčuje značná mezera mezi slovy kruuoí - í posla. Odstranění jedné slabiky žádal i verš 10slabičný i předchozí formy: wrah suój. - Edit. princ. str. 50.: kruuoi.

45) Tohoto ohledu na verš určitý nešetřil však rasor 16/8, Čst. 102: bozí chtíeíu stepatí Vlaslau. Forma Vlaslaua dá verš 10slabičný, jakož i sousední verše jsou desítislabičné. 6)  Že a radováno bylo, možno říci na dohad, z rasury nelze určitého písmene se dopatřiti. Srov. Vrťátko str. 20., Nebeský ve Slovn. N. IV., str. 942, Gebauer o ras. § 4, čís. 13. - Edit. princ. má Vlaslau.

46) V témže slově, a sice ve verši neurčitém spatřujeme rasuru na 17/32, Čst. 190: srazí Vlaslau dolow. Zde však stopy písmene a, zvláště v dolejší části, naskýtají se zraku bez velikého namáhání. Srov. Vrťátko, Gebauer o ras. § 4., čís. 17. - Edit. princ. Vlaslau.

47) 22/1 Záb. v. 80: wsak zbran bístru na kral. Vrťátko: "Na konci vyškrabáno nepochybně íe". Gebauer (§ 4, č. 18) domnívá se, že radováno bylo e. Edit. princ. nakral. - Rasura tu jest patrně; co však bylo radováno, najisto tvrditi nesnadno; poněvadž pak v hořejší části rasury spatřuje se hlubší místo, jež ve fotografii jasnějším se jeví, ta domněnka budiž nám dovolena, že na onom místě byla čárka nad í obyčejná, že tedy psáno bylo íe; mimo to je rasura na jediné e příliš široká. - Tedy psáno bylo tuším: kralíe, ač velmi řídké jsou případy, aby v rukopise našem ě nebo je po l označeno bylo; to se stalo 8/28, 8/30 políe = polě. - Jisto však jest, že rasurou odstraněna byla forma mladší.

Konečně sem hledí též rasury pod čís. 60-61. Důvodně podotýká Vrťátko na str. 19., že písař řečí obecnou k napsání forem genitivních přiveden byl; formy tyto v době napsání našeho kodexu zajisté v mluvě obecné značně vládly; vždyť pak již v RZ. v. 104. čteme: volte muža mezi sobú rovna, v Evang. sv. Jana ř. 148.: abychu poznali tje samégo boga věrna; v našem pak Rukopise: Záb. 49: pěvce dobra milujú bozi, 94: kdaž hada potřieti chceši, v Jsl. Kublajevica, Věstonja, v Skř. zmilitka, zvláště pak často v Lud.

48) 15/29, Čst. 86: skad síe rsíutíchu b-ursíecíe kladí. - Vrťátko: "Je škrabáno, snadže e." Gebauer o ras. § 4. čís. 12: "Zdá se, že z kladí (klády) vyradováno jest e. Je-li tomu tak, tedy rasurou z nesprávné formy učiněna správná."

Právem oba výroky jsou podány jen ve formě možnosti, neboť rasura jest na tomto místě úplná. - Edit. princ.: kladi.

Bylo-li však napsáno původně kladíe, nebyla by ta forma nesprávná, kdyby se dokázati mohla v našem rukopise synesis numeri; souborné stč. kladjé = tigna zná i Dalim. kap. 105. zvieřata na kladí plovjéchu.

49) 16/20, Čst. 121: za uícestuíe w pdíe. - Vrťátko: "w z řádku výš vysazeno, přední jeho částka vyškrabána a tudíž w na v přeměněno." - Srov. č. 5. Ptáme-li se však, proč radována byla první nožka písmene w, nevíme si dáti zatím jiné odpovědi nežli tu, že písař náš, jenž předložku v = in před p obyčejně, tj. na 22 místech prostým v znamená, i zde před p chtěl míti jednoduché v. Jest to zajisté známka zvláštní bedlivosti; rasura ta patrně od toho pochází, kdo tohoto zvyku šetřil, totiž od písaře samého; neboť že by někdo jiný tato místa byl srovnával, nesnadno připustíme. - Srov. č. 29.

50) 17/5, Čst. 147: vzkocí Voímír na suoí rucí komon. Vrťátko: "Na konci rucí škrabáno nepochybně e;" srov. Gebauer o ras. § 4., čís. 16.; Edit. princ.: ruci. - V rasuře vidíme u samého í těsně přiléhající zbytek nějaké čárky, na konci pak rasury tři tečky, z nichž nejvyšší z hořejší hrany, dvě dolejší z dolejšího obloučku písmene e pocházeti mohou. - Zdá-li se toto domnělé e býti velikým, vizme, že i okolní písmena snad povahou péra hruběji jsou napsána.

51) 17/14, Čst. 161: cíe´ cíelo ptíw skale wzpcí. Vrťátko: "Před slovem cíe´ škrabáno." Zajisté, ale co? - Na písmě c dopadá od levé strany značná čárka; mimo to vidíme v rasuře ještě tečky. Ona šikmá čárka a celý habitus místa uvádí mne mimovolně na mysl písmě k; ono sice v rukopise tak značnou šikmou čárku zřídka mívá, srov. 10/23 k spodu, 10/28 k zemí, 12/29 m´cíek; avšak znak ten na místě, o němž jednáme, nejvíce jen do k připadá; že by to byla skvrna v pergamenu, nezdá se. - Přes to vše záhodno jest, místo toto v originále náležitým sklem ohledati a vyšetřiti, jaké barvy je ta šikmá přímka. - Edit. princ.: cíe´.

Že původně k cíemu psáno bylo, smím tedy jen za domněnku zde položiti, přidávaje k ní tuto poznámku. Nynější syntaktikové na tom se snášejí, že užívání pádův prostých na označení rozličných vztahův jest starší nežli užívání pádův předložkových; u nás upozornil na tento dativ M. Hattala (O ablativě ve slovančině a litvančině, zvl. výtisk r. 1858, str. 61.), uváděje doklady z pol. a malorušt.; srov. také Miklosich, Vergl. Syn., S. 613. - Zajímavo v té věci srovnati některá místa v biblí; překlady její, z rozličných věkův pochodíce a k jednomu originálu se nesouce, velmi dobře zobrazují nám proměny jazyka; tak např. v Evang. sv. Jana čteme v kap. XII, 5: čemu ta masť neprodade sie - (Aelt. Denkm. S. 113 a 126), v evangeliu Olomúckém (z r. 1421) též: Čemu ta masť nenie prodána; však ve Čtení zimního času (z konce XIV. věku): Proč tato masť neprodána jest; v Novém zákoně od r. 1465: Proč ta masť nenie prodána. (Viz J. Jirečka spis o českém prvotním překladu sv. evangelií, 1859, str. 16-17). Musejní Nový Zákon z r. 1422, jejž cituje Šafařík (Aelteste Denkm. S. 119), má také proč, jakož i Kralická z r. 1593. - Než v bibli Benátské (tišt. 1506) nalézá se dle Šaf. Aelt. Denkm. (126, 2. sloup.) ještě čemu: Isai I., 5., Oz. 14, 9. - Dle Šemberovy Dialektologie (Předml. V, str. 58) zná posud obecná mluva v Oravě, u Plzně, na Hané a v Opavsku dativ cíle čemu. - V rukopise Kralodvorském čte se toto čemu vcelku osmkrát: 22/6 Záb. 89, 23/14 Záb. 154, 17/14 Čst. 161, 6/16 BH. 3, 26/24 Jah. 8, 27/1 Jah. 25, 28/2 R. 2, 28/18 Opušť. 3. - Však i předložka k brána k sesílení tohoto příčinného čemu; tak čteme v nejst. úplném překladě biblí (Výb. I., sl. 333, ř. 35.): K čemu mi množstvie obětí vašich; - srov. také Mikl. Vergl. Synt. S. 624. Soudím-li o povaze této rasury dobře, tedy písaři vklouzlo na 17/14 do péra k neologismem, který rasurou odstraněn jest a sice podporou originálu, z něhož psáno.

52) 24/15, Záb. 206: sedím úítré. Vrťátko: "Čárka na pravé nožce písmene u omylem položená, je vyškrabána." - Škrabána zajisté jest, ale ve fotografii posud jest patrna. - Náhodou písař v témže slově 5/29 napsal: uítrsíe m. íutrsíe, jen že o nápravu se nepokusil.

53) 27/4 Jah. 31: obíech díewcíe. Vrťátko: "Před slovem obíech vyškrabáno snadže v?" Rasura tu je tak dokonalá, že nelze bezpečně jistiti, co radováno bylo; spatřují se v ní tři tečky, nad sebou stojící, z nichžto nejvyšší nezdá se poukazovati k liteře v; snad bylo tu vyškrabáno velké I, jež se do verše ovšem nehodilo. - Edit. princ.: obiech.

Ta jsou tedy místa, kde oprava již vyškrabáním zbytečně nebo chybně napsaného písmene úplně byla vykonána.

II. Jinde však, měla-li oprava dokonalá býti způsobena, nestačilo radování, nýbrž i náležité znaky byly napsány, a to

a)  barvou originálu zlatě rezavou:

54) 12/9, Jsl. 206: ot boha - Edit. princ. ot boha. Vrťátko: "V slab. ot z přenáhlení opisovače napsané d vyškrabáno a vepsáno t." - Gebauer o ras. § 4., čís. 6. Drsnatá to rasura mezi o-b; v místě radovaném vidí se znak vysoký, vrchem svým až nad hořejší linii sahající (v levo od něho jest háček písmene n na konci slova krsiestan); radované písmě bylo d, k němuž těsně lnulo b. - V rasuře vidí se oprava učiněná barvou originálu. O příčině rasury viz dotčené místo u Gebauera. Srov. též 6/13, 16/32. O tom, kdy od v literatuře se vyskýtá, srov. Šafaříkovy Poč. § 23., § 86; Hattalovo Zvukosl. § 81., Gebauerovo Slovo o ras. § 4., čís. 6.

55) 12/17, Jsl. 217: wrazbu nad sobu spachamí. Vrťátko: "o předěláno nepochybně z e, fotografie ukazuje patrně rasuru." - Nebeský v Slovn. N. IV., str. 942, Gebauer v Slově o ras. § 4., čís. 7. a v Příspěvku k hist. českých samohl., Sborn. II., § 46.

b)  černým inkoustem:

Nebeský v monografii své na str. 30. praví: "Na několika místech p. Hanka černým inkoustem vybledlé litery opravil;" týž výrok opakuje i v Slovníku N. IV., str. 941. V Echtheit der Königh. Handschr. § 82., 3 tato místa se uvádějí s dodatkem: "Das Errathen der richtigen Leseart lag am Tage, so dasz darüber, selbst wenn die Schrift vollkommen verblichen wäre, nicht der mindeste Zweifel entstehen könnte." 7)  Že však na těchto místech rukou Hankovou stala se oprava na místě radovaném, určitě tvrdí bedlivý popisovatel rukopisu, p. bibliothekář Vrťátko, jenom při místě 18/29 nemluví o rasuře.

Již toto nežádané občerstvování a rozdílný úsudek o povaze těchto míst nás vyzývá, abychom těmto případům zvláštní pozornosť věnovali. Probeřme je tedy. Dvě taková místa čtou se na str. 7. blízko sebe, totiž

56) 7/6, BH. v. 51: íak blesk hroma ponebí,

57) 7/7, BH. v. 52: tako blesk mecíew.

Vrťátko na 13. straně popisu dí: "Inkoustem rukou Hankovou v ř. 6. opravena slabika ble v slovci blesk na místě vyškrabaném; taktéž v ř. 7. ve slovích tako blesk písmena o bles na místě vyškrabaném." - Gebauer v § 6. Slova o ras. s velikou reservou těchto míst se dotýká: "Snad tu mělo z blesk uděláno býti blsk nebo naopak;" avšak rovněž seznává, že na obou místech radováno bylo. - Pohled v originál skutečně bez odporu na obou místech rasury nám jeví.

Co se týká 7/6, jest prostor rasury dosti značný, a písmena b, l, volně si na něm stojí; mezi nimi spatřuje se tečka, zbytek radovaného písmene. - Proto nemyslím, že by tato písmena byla jen občerstvena; nezdají se na svém původním místě státi. - Poněvadž pak ten prostor i pro nynější blesk nad míru volný jest, tím méně podobnosti má do sebe domněnka, že psáno bylo blsk; hádám tedy, že napsáno bylo o jedno písmě více, např. íako blesk, což ovšem verši určitému o jednu slabiku nad potřebu přidávalo a proto odstraněno bylo. - Edit. princ. podává: iak blesk hroma ponebi.

Aby původní čtení s větší podobností mohlo býti ustaveno, třeba v originále náležitě vyšetřiti:

a) sahá-li rasura i pod pravé křídlo písmene k (ve slově íak).

b) Spatřuje-li se na základě nynějšího b, kteréž obyčejně v dolejší své části bývá hranaté, zde však jest kulaté, stopa barvy žluté, jest-li tedy b skutečně jen občerstveno?

c) Možno-li mimo tečku mezi b-l dozříti stínu nějakého, který by tečku tu v přímku prodlužoval?

d) Zdali l jest jen občerstveno, jakož se mi to o písmeni e zdá?

e) Jaké to tečky mezi l-e?

Na vyšetření těchto otázek závisí váha naší domněnky, že snad původně bylo psáno íako blesk.

Vzhledem pak k 7/7 tako blesk seznáváme pohledem v originál, že o jen částečně jest občerstveno, s jen občerstveno (dole v pravo proráží asi původní písmo?), b že od l značně vzdáleno a v mezeře té jakési stopy prokmitávají, jakož i ve vršku písmene b. - Na blsk bylo by to místo příliš široké. - Co však zde asi psáno bylo, o tom ani domněnky nedůvěřuji si postaviti. Edit.princ.: tako blesk meciew.

Podivno, že na obou místech sebe tak blízkých v témže slově radováno bylo, z čehož se domnívám, že se tu nestalo pouhé přepsání, nýbrž že tu tvaroslovná vada byla odstraněna. Samohláska e ve slově blesk jest pohybliva, mizíc, přibývá-li slovu o slabiku více; tak např. 12/30 blskí, 22/21 blska, 9/6 blsket; v leg. Apošt. blsketu (Šaf. Sebr. Sp. str. 331, ř. 32), v leg. Kateř. verš 1000: bleskt. - Jungmann sice uvádí blsk, však bez doložení místa.

58) 12/12, Jsl. 210: boh ny sílíl w rozharale pold-ne. Tak čte se v Edit. princ. a ve všech vydáních. Vrťátko: "První a na vyškrabaném místě černým inkoustem psáno od nálezce." - Jest pak toto a, jak pohled sám jedním rázem nám ukazuje, podoby v rukopise neobyčejné; kdyby byl Hanka tahy původního písmene skutečně byl jen občerstvil a kdyby tímto písmenem bývalo a, tedy jiná by se nám asi skýtala forma. - Vrťátko tvrdí, že rasura se stala a originál to též na oči staví; proč bylo radovati, bylo-li původně psáno a? Tuť dostačilo pouhé občerstvení. To vše na mysli maje, bedlivě prohlížel jsem lupou originál na tomto místě i dohleděl jsem se v dolejší části nynějšího a polokroužku bledě žlutého (barva textu v rasurách mění se v jasnější), nahoře otevřeného. I domýšlím se, že původně bylo napsáno: rozhorale. - Avšak slovesa rozhorati v češtině není. Což nenapsal-li písař rozhorale m. rozhorsale? Onť nezřídka místo ř napsal r: 5/11 Oldríe, 10/15 tuorí, 10/16 bratrí, 11/11 wzíetrí, 13/8 chrest, 13/11 bístríní, 13/15 dreua, 15/22 príec, 20/22 ríecíe, 20/30 whorí atd.; možno tedy, že i zde rozhorale m. rozhorsale. Ve formě rozhořalé jest a hláskoslovně úplně korrektní, nejsouc assimilováno; ostatně drželo se a v adjektivu participiálném tohoto slovesa dosti dlouho; Jungm. uvádí: rozhořalý, vyhořalý i vyhořelý, shořalý i shořelý, ohořalý i ohořelý, pohořalý (r. 1558) i pohořelý, zahořalý (r. 1597) i zahořelý. - Význam též dobře se hodí; vždyť v Jaroslavu samém máme téhož slovesa rozhořěti další formací ve verši 186.: deň sje rozhořieva na poledne.

Sloveso rozhárati se dokládá Jungmann ve Slovníku právě jen naším místem. Nemyslím však dokonce, že by bylo nesprávné (srov. Mikl. Lex. razgoreth sa i rozgarath sa); podobá se mně, pozorujícímu sloveso hárati i složeniny jeho, že s oblibou užívají jich spisovatelé slovenští. V nové češtině spisovné stalo se jaksi moderním i nedivím se, že ruka, která zde nově psala, zamítajíc napsané rozhorale, přednosť dávala formě rozharale.

59) 18/29, Lud. 39: wmírsíe ualku mudro zdatí. Vrťátko: "o slova mudro v rukopise černým inkoustem provedeno." - Edit. princ. mudro. - Okolní písmena jsou dosti silně znamenána, že by ani o náhodou bylo nevymizelo, nýbrž bylo tu radováno. Mimo to vidíme vně levého i pravého obloučku nynějšího o dole znaky barvy jasně žluté, barvy v rasurách obyčejné; tyto znaky nepřipadají nijak na písmeno o, jež v sobě jsouc zavřeno, nevybíhá v končiny, které se zde spatřují. - Z toho soudím, že nebylo původně napsáno o, nýbrž jiné písmě. Které to však bylo písmě, nebylo mi možno dopátrati se na jisto; snad by silnějším sklem bylo možno nějakého výsledku dojíti; zbylé znaky zdály se mi dopadati do u nebo do a. Čtení: v mířě válku múdru ždáti, t. j. moudrému jest čekati války, moudrý má v míru čekati války a k ní se chystati, - dává ovšem dobrý smysl; čtení: v mířě válku múdra ždáti, t. j. moudrého jest v míru čekati války, - podává vazbu, o jejíž původnosti v češtině nejsem úplně přesvědčen; neboť příklady uvedené v Zikm. Skladbě na str. 655., a v Miklos. Vergl. Synt. str. 470. mohly býti psány za vlivu latiny; Miklosich sice l. c. uvádí též dva příklady ze stblh.: tvojego to jest člověkoljubstvija = hoc tuae humanitatis est; se jest blagaago ježe bližnjuumu smotriti = id est boni hominis; o jejichžto povaze úsudku sobě nedovoluji. Srov. též Jungm. Slovn. I., str. 635, 1. sloupec. - Posavadní čtení: múdro jest ovšem syntakticky správné; mámeť v RK: věhlasno to mluviti, trudno nám váljeti, nevzmožno nám tráti atd. - Tato správnosť a obyčejnost mohla však právě opravovateli místa býti příčinou, aby nalezené čtení, jež se mu správným nezdálo, přeměnil. - Ustanovení původního čtení zůstaveno jest tedy vydatnějšímu ohledání místa v originále.

60-61) Na str. 25/17, Zbyh. 22.: tíbísí bíl zabíl krahuí(e)(c) zlobn(í). Písmeny (e)(c)(í) značili jsme záhadné litery, o jejichž původní tvar nám jde. Ohledávaje slovo krahují(e)(c) bedlivě v originále seznal jsem, že v posledních dvou písmenech udála se jakási přeměna. V písmeni prvém (e) nevidím rasury; znamenám tu v originále tahy barvy dvojí: základní, původní písmeno psáno bylo barvou textu; dílem v něm, dílem mimo ně vidí se tahy inkoustem černým učiněné: jím veden byl oblouček níže nežli byl u litery původní, jím vedena byla také čárka, jež na pravé straně nahoře tvoří očko nynějšího e. Od těchto nových tahův abstrahujíce, dostaneme c. - V liteře pak (c) zřejmá jest i rasura, a sice škrabáno bylo směrem čárky, kterou si v mysli táhneme mezi hořejším výběžkem nynějšího c k čárce, jež předcházející písmě s posledním pojí. Představíme si tuto radovanou čárku býti skutečnou, objeví se nám původní e. Toto e bylo tedy částečnou rasurou přetvořeno na c a zbylé tahy byly černým inkoustem od Hanky občerstveny. Bylo tedy původně napsáno krahuíce.

Že i na konci druhého slova zlobn(í) rasura se stala, i z originálu jest patrno i popisovatelé rukopisu svorně vyznávají. Nyní se nám písmě (í) představuje jako í, kteréž i v rasuře nahoře v pravo do vnitřku se zahýbá; v centru obloučku spatřuje se posud tečka, zbytek to čárky šikmé; dole pak vidí se volný oblouček, jehož konec též byl radován, aby takto zbylý znak podobal se písmenu í. Domyslíce si tyto radované čárky, dostaneme e. Dále vidíme v prostoře mezi (í) a následujícím k v rasuře nahoře čtyři tečky, z nichž tři, totiž levé, doplňují se u volný oblouček, čtvrtá pak v pravo od nich se jeví; že jsou tyto tečky zbytkem původního o = ho, jest sice možno, však určitě to netvrdím; bylo by to o velmi oválné; hledíce k jeho formám 2/5, 28/25 můžeme to za možné pokládati a popisovatelé Rukopisu tak soudí. Tak jsme tedy dobyli původního písmene eo = ého, t. j. zlobného. Tímto výkladem odchyluji se od dřívějších popisovatelův, kteří nynější í uvádějí buď na o, buď na a; srov. Vrťátko, popis na str. 27., Nebeský, Slovn. N. IV, str. 942, Gebauer, Slovo o ras. § 4., čís. 20. - Bylo tedy původně psáno krahujce zlobneho a tak dlužno i čísti, jakož to činí i Thun, Výb., Kořín. a Někrasov. Hanka v Edit. princ. podává docela libovolné čtení: Krahuiec zlobiui, chtěje tak vyhověti metru, kteréž rasurou a korrekturou jedné slabiky pozbylo.

Patrně chtěl korrektor formu genitivnou změniti na starší akkusativ, srov. čísla 41-47; jsou však v RK i četné formy genitivné místo akkus., srov. některé příklady u čísla 47. rasur uvedené. - Opisovatel pak Starobylých Skládání a žák Dobrovského mohl r. 1817-1818 o formě staročeského akkusativu míti vědomosť.

62) 26/30, Jah. 21. čte se nyní: ach cíers-íekne moíe matí. Vrťátko poznamenal v popisu: "cier inkoustem černým na místě zlehýnka škrabaném vepsáno; nezdá se, že by pouhé oživení písma bylo, nýbrž přejinačení jakési. Snadže co? Předešlých liter ani pomocí skla dozřeti nelze." - Ohledávaje toto místo v orig. sklem, znamenal jsem právě tu, kde nyní íe psáno jest, slaboučkou rasuru, která se v podobě okrouhlé až k hořejší linii nese a v níž i čárka nad nynějším í se nalézá; na základě nynějšího í vidí se dole v levo tah původní litery, která mi připadá na s, tak že čárka nad nynějším í stojící do vršku domnělého s padá; mezi písmeny í, e shledl jsem lupou namáhavě nahoře i dole po jednom obloučku, dutina jich obrácena jest k sobě, tak že uzavírají původní písmeno o. - Domnívám se tedy, že bylo původně napsáno: csors-íekne.

Forma čso vznikla z česo a tvoří k poslednímu tvaru co střední fasi; náležejíc vlastně genitivu usadila se místo nomin. a akkus. če. O vysutí samohlásky e mezi č, s svědčí též tvary jména Čestmír v našem rukopise: cstímír, cstmír, csmír; ve slově nic (níc dozdatí, 28/6, R. 8.) máme i poslední fasi. Srov. Šafařík Poč. 76; v leg. sv. Alexia též cso, srov. Šembera, Dějiny lit. české, str. 476-477. Přehled podává § 31.-32. Gebauerovy Historie českého pravopisu.

Změna napsané formy csor v csíer stala se asi tak: na místě znaku s, jehož ohyb rasurou zmizel, napsáno Hankou í; na místě jemně radovaného o psáno e; konečně písmena c, r černým inkoustem byla obnovena. - Že Hanka znal starší formy: če, něče, niče, vysvítá z Uvedení k I. dílu Star. Skl., kdež píše: "Také se psávalo: če, něče, niče m. co, něco, nic."

V těchto 7 slovích (čís. 56-62) sáhl tedy nálezce RK nemístnou pečlivostí o starobylosť RK byv sveden, na text. - Škoda, že v listu, který hned po objevení RK poslal Dobrovskému, nevypsal čásť takovou, kde nyní nacházíme rasuru nebo korrekturu!

II.          Nemístné znaky byly vyradovány, ale náležité nebyly na jejich místo napsány, tak že oprava jen napolo učiněna byla.

63) 6/3. Oldř. 47.: sborí na most wrazi. Po wrazi čistém, neradovaném následují dvě nožky, kteréž mají do sebe patrně ráz písmene u; první z nich jest rasurou poněkud setřena; k ní přiléhá nahoře čárka tenčí, poněkud v pravo nachýlená, kteráž první nožku zdá se prodlužovati v lomené l; po obou stranách této tenčí čárky spatřuje se po jedné slabé čárce: levá je výše, pravá něco níže; i tyto tři čárky nadřádkové leží v rasuře. - Uvažujíce povahu popsaných právě znakův, nedivíme se, že místo to rozdílně bylo čteno: ve Výb. I. sl. 30. ř. 22 píše se vražú. Gebauer v Slově o ras. § 4., čís. 2. čte vraziu; Šafařík v Poč. stč. ml., na str. 43, 101. vrazjá, v Aelt Denkm. S. 165.: vrazia; J. Jireček v Rozpravách na str. 44. vrazia a v Anthologii vraziá, kdežto v Echtheit na str. 148. a v Nákresu na str. 99. píše vraziú; v Čas. Č. M. 1873, str. 96. pak wrážiú. Že psáno bylo vrazili, soudí Vrťátko (str. 12. popisu), Nebeský v Slovn. N. IV, 942, Kořínek a Někrasov. Hanka pak v Starob. Skl. II, v úvodu na str. XI. píše vraziu, ale v Edit. princ. vrazia. Z toho patrno, jak nesnadno jest čísti toto místo.

Rozmnožujeme posavadní domněnky o jednu, ale činíme to v tom vědomí, že podáváme jenom domněnku. Myslím si totiž povstání těchto znakův a rasury takto: Písař patrně napsal u; vidímeť v první tlusté nožce nahoře v té výšce, které dosahuje druhá neradovaná nožka, místo, kde písař péro zasadil; napsal tedy wrazíu; však chtěje tuto formu odstraniti, změnil ji (snad z paměti?) na lí, tedy wrazílí, přičiniv k prvé nožce písmene u nahoře čárku nachýlenou, tak že dostal l (nachýliti ji musil v pravo, neboť mu na kolmou vadila čárka ku předchozímu í náležející); konečně nade druhou nožkou písmene u učinil čárku, tak že dostal slabiku lí. - Ačkoli pak forma vrazili (bez sú) nebyla by v RK neobyčejná (srov. hovořili také v Oldř. 12. a jinde), nehodila se do 10slab. verše i odstraněna rasurou. - Rasura ta zasáhla jen první nožku dřívějšího u a ony tři čárky nadřádkové, druhé nožky nechávajíc beze změny. Z toho soudím: Na radovaném místě měl býti napsán znak, s nímž by neradovaná nožka tvořila písmě nové. Písař toho znaku nenapsal i nesnadno uhodnouti, kterak by byl asi provedl opravu. Z toho, že druhé nožky nechal, skoro bych tušil, že mu měla sloužiti základem k a; však na druhé straně třeba konstatovati, že slovesa IV. třídy v 3. os. množn. přít. času v RK vesměs mají koncovku: jé; Záb. 218. ti- prosjé, 222. vojsky búřjé; Zbyh. 33. otvořjé sje vrata, 34. otvořjé vteré. - Původní forma jest -já, kteráž se čte v RZ strojá a v Evang. sv. Jana: obrátjá sje; ale v RK tedy jest tu již přehláska, kdežto slovesa III. třídy tyto tvary poskytují: Záb. 230. nebojá sje, Čst. 39., 40. stojá, Jsl. 240. visjá, Oldř. 53. trčjú.

Vším tím nenabyli jsme pro naše místo jistého čtení; však ať vydavatel píše starší vrazjá nebo mladší vrazjé - jen poznamenej, že obojí je konjektura.

64) 6/13, Oldř. 61. konána rasura mezi o-radostneí, a sice škrabáno d, jehož kroužek ve fotografii se dozírá. V tom se snášejí popisovatelé. O účelu rasury viz Gebauer, Slovo o ras. § 4, č. 3.

65) Podobného účelu jest rasura na 16/32, Čst. 136., kde v předložce od radováno asi také d; k tomu nás vede dolejší čárka rovná (srov. 16/4 díeua, 16/13 drua, 16/16 wsed-ní, 16/21 twrdostí), jakož i tečka v hořejší části rasury, kterážto tečka byla zakončením pravého znaku písmene d. Srov. Vrť., Geb. - Edit. princ. na obou místech ot.

66) 8/5, Jsl. 24.: po íutr síe síeíe. Po r jest rasura, v níž však napsané písmeno u jak v originále, tak i ve fotografii vysvítá. Srov. Nebeský, monografie str. 30, Vrťátkův popis, Gebauer § 4., čís. 4., kdež i o účelu této rasury pojednáno. Hanka v Edit. princ. podávaje úplnou korrekturu: po iutrsie sie sieie, věděl, která jest původní forma tohoto lokálu.

67) 11/27, Jsl. 185.: kl  no. Že íd škrabáno, patrno i z originálu i z fotografie a seznáno také popisovateli textu; srov. Nebeského monogr. str. 30, Vrťátkův popis, Gebaurovo Slovo o ras. § 4, čís. 5. - Bylo tedy napsáno: klídno, tj. forma přehlásená, srov. pod ocelí Jsl. 268. - Proč nejen í, nýbrž také d radováno bylo, o tom Gebauer l. c. - Dotýkám se k tomu ještě jedné věci: Písmě n není psáno těsně za d, nýbrž po jakési mezeře; není-li tato mezera středoslovná tak nahodilá, jako 16/29 naíe-íe….ob-íetuí, tedy to poukazuje k tomu, že písař, napsav klíd a chybu svou znamenav, aby pro ud více místa nabyl, trochu podál psal. Z toho by se mohlo souditi, že rasura jest jistě od písaře; korrektury však neprovedl. - Edit. princ. kludno.

68) 16/19, Čst. 119: naíeíe wr... obíetuí. Po wr jest rasura; ač namáhavě, přece však bezpečně v ní se spatřují slabé stopy písmen chu; ve fotografii jsou patrnější. Že třetím písmenem bylo u, jde na jevo z čárky zbylé na konci rasury. - Srov. Nebeského monografii str. 30., Vrťátkův popis, Gebauerovo Slovo o ras. § 4., č. 14., kdež i o účelu rasury pojednáno. Edit. princ. podává jen fragment slova wr.

69) 16/25, Čst. 126: obíet tuoíe pouíeíe… upech dímu. Po slovese jest rasura a to tak důkladná, že z radovaných písmen zbyly jen malé stopy: 1. na počátku rasury v levo spatřuje se zbytek nožky, která měla takový háček v levo, jaký vidíme 16/22 u slova nebes; 2. jest stín druhé nožky; po té 3. stín příčné čárky; tyto tři čárky vůbec považují se za w; 4. vidí se dole tečka a 5. v samé hořejší linii také tečka, konečně 6. od této směrem k u značek podoby podlouhlé, kterýž pochází z písmene l, jež v rasuře žlábek po sobě zůstavilo, tak že pode sklem prokmitává. Pocházejí-li znaky 1-3 z litery w, 4-5 z s, tedy bylo psáno: w slupech. - Ve slově slúp představuje se nám forma mladší, jež povstala ze starší stlúp, starobulh. stlp vysutím zubnice t. Tak zlomek Alexandr. Jindřichohradecký má stlúpem (Výb. I., sl. 1111., ř. 15.). Písař tedy náš napsav formu mladší, kterouž ve své krajině znal 8) (V doudlebštině dle Kotsmícha, Sborn. I., str. 14. posud stloup), chtěl učiniti opravu, avšak nedokonal ji. - O této rasuře srov. Nebeský, monografie str. 30; Vrťátko v popisu str. 20; Gebauer, Slovo § 6. - Hanka v Edit. princ. nechal fragment.

70) 16/31, Čst. 135: srst cz…uena. Nebeský, monogr. str. 30: "czruena"; Vrťátko v popisu: "Bylo-li czer nebo czr, nedá se rozhodnouti." Gebauer § 6.: "Radováno tak důkladně, že nelze poznati, bylo-li tam r či er; jest ovšem podobno, že rasor místo czeruena chtěl míti czruena anebo naopak, ale spoléhati na to nechceme." - Edit. princ. má czruena.

Pohled v originál poučuje nás, že mezi c  ena bylo radováno, kterážto rasura znak před ena stojící tak málo zasáhla, že se nám u dosti dobře na oči staví, srov. 16/25; také písmě po c bez násilí doplníme na z, srov. cz 9/25, 14/13, 18/2, 19/15, 20/15, 20/25; nejsilněji dotknul se rasor prostoru mezi z-u; ve středu rasury viděti tu znaky, o nichž jistě nevím, kterému písmenu náležely: abych jich neměl za e, překáží jednak velký prostor na jediné e, jednak ta okolnosť, že mezi tímto hypotetickým e a u nebylo by místa pro r; pro r pouhé zase ten prostor příliš je široký; mám-li nějakou domněnku pronésti, tedy nejspíše vedou ještě k liteře v (psané tak, jako 16/30 vpdíe, 23/25 vdatí, 23/28 vwrazech), kterouž písař omylem anticipando napsal a znamenav omyl svůj, vyradoval. Tím jsme ovšem pro stanovení formy hláskoslovné: črvená či červená ničeho nedosáhli.

71) 16/31, Čst. 136: íal…wku. - Vrťátko: "Bylo-li o, jak Výbor klade, není patrno." Též Edit. princ. má ialowku.

V pravdě není patrno, co vůbec původně bylo psáno mezi l-w a radováno; ale proč by kdo byl radoval o, kteréž starší jsouc než uo, ů ve slovostředí bez výjimky až do první čtvrti 14. věku panovalo? Srov. Gebauer o samohl. § 57. - Však slušno na druhé straně uvážiti, že první dosud známé přechody samohlásky ó v uo nejsou od doby, kdy náš RK opsán byl, příliš vzdáleny 9).

72) 17/7, Čst. 149: voí…sko. Vrťátko: "Poslední písmě o škrabáno." Edit. princ. voiska. Škrabáno, a sice nahoře v pravo. Snad radováno proto na tom místě, aby mohla tu učiněna býti oprava v a přidáním nožky, která se u litery a hořejškem v levo klonívá?

73) 22/4, Záb. 85: kranemu slun…. Že konec podstatného jména jest rasura, srov. Nebeský, monogr. str. 30; Vrťátko: "Na konci vyškrabáno cí a sledy čárky nad í ještě jsou patrné"; Gebauer § 4., čís. 19. - Edit. princ. slun(cu). V originále nelze radovaných písmen na jisto se dopatřiti; ve fotografii však spatřuje se stín, jenž na písmena cí ukazuje; ostatně má tu pergamen mnoho skvrnek. - O účelu této rasury srov. Gebauer, l. c.

74) 23/8, Záb. 145: mecz síe smecíe po koze-níe scítíe. V originále vidna jest mezi slovy koze-níe scítíe velmi jemná rasura, v níž se spatřuje posud čárka vodorovná, abbreviatura to za m, řídčeji za n. Tedy bychom měli formu: po koženjém ščítě. Jest dosti důležita, abychom u ní prodleli. Že by se tato forma odnášela k nomin. kožení (jako: dnešnjém slunci, nižnjém chvrastí, jutřnjém spaní) nelze připustiti; neboť přídavná jména, utvořená od podstatných látkových příponou -ěn (jer n jer) tvrdě doznívají. Dosti však možno, že tu máme vzácný případ skloňování archaického, o němž Šafařík v Poč. § 53 učí, že příd. jm. určitá tvrdými souhláskami zavřená skloňují se někdy v jednotném dat. ženském a lokálu všech tří rodů archaicky, přijímajíce východy ěj, ěm a tvrdé souhlásky před ě v měkké měníce. Určitěji objasňuje Šafařík tyto formy v Poznám. Pravidlem jest toto skloňování v stblh., srov. Miklosichovu Formenlehre, § 95., Altslovenische Formenlehre in Paradig. str. 26.- Však na lokál muž. a stř. nepřivádí Šafařík žádného příkladu ze staré češtiny; J. Jireček v Nákresu § 159. cituje z Jelena v. 21.: po žalním srdečcě, kdež í stažením vzniklo; mimo to uvádí z Podkoní (Starob. Skl. 1823, str. 194): až bude o světiem Václavie. Výbor I., sl. 954, ř. 13. klade: světém, při čemž by ovšem assimilace v první slabice tak byla nemožná, jako není možný nominativ sviet položený v Jung. Slovn. a Aelt. Denkm. S. 59; o čemž Hattala v Obraně RZ, Čas. Č. M. 1858, str. 609-610. Jiný příklad béře Nákres z Beneše Hoř.: o světiem Jakubě. - V urbáři Žďárském již uvedeném nalezl jsem dva příklady této (?) deklinace: vo svjetím (swietym) Jakubě, o svjetím (sveitim) Jiří.

Na otázku, proč tu radováno bylo, nesnadná jest odpověď. Snad kdo radoval, té formě nerozuměl? Edit. princ. a ostatní vydání mají: koženě.

75) 23/26, Záb. 175: nevpuscíeí bursít vw*hí. - Vrťátko v popisu: "t, v vyškrabáno, jako by mělo býti bursi whí." Řekl bych, že jen slabě škrabáno, tak že i v originále písmena t, v čísti lze; snad písař z přenáhlení počal zde radovati, jako 17/12 čárky ve slově kíí? Přestáváme tedy na čtení: búřiť u vrahy. - Tato forma infinitivná psána jest ještě 26/14 Kyt. 6. louít; však 18/33, Lud. 45. vypsáno slísetí, 12/19 Jsl. 219. datí, 26/24 Jah. 6. wstupítí, 27/2 Jah. 25. chowatí, ač tu verš žádá koncovky kratší - ť.

Zajímavo jest popatřiti, jak si vydavatelé Rukopisu Kr. v této příčině vedli: Edit. princ. podává čtení: nevpusciei bursi w*hi; vyd. z r. 1829: buřiu vz vrahy(!), Polygl. bursit v w*hi; Thun a Výb.: búřit u vrahy; Kořínek a Jireček: búřiť u vrahy; Někrasov: búřiť v vrahy, pokládaje na str. 324. tuto formu za supinum.

76) 28/2, Jel. 32: íunose plakachu wsíe díeuí…. Vrťátko: "Konec slova díeuí patrně škrabáno, snadže prvé díeuícíe bylo? Tak myslí i Hanuš (Schriftwesen, S. 93). - Edit. princ. i Dobrovský (Geschichte d. böhm. Spr. S. 403): dieui.

V originále jsem spatřil po slově díeuí silnou rasuru, tak že nelze se dohleděti písmen radovaných. Pod rasurou jsou tečky tři; takovými tečkami značí písař někdy konec básně, viz 26/10, 26/21, 28/11, 28/27, 28/32; do rasury jich snad proto nenapsal, aby nepovstala v rozdrásněném pergameně skalenina.

III.       Rasury pochybné:

a)   5/25, Oldř. 33: wrrsí; ve fotografii vidí se po í jakýsi stín; zda to vybledlá čárka náležející k í a pro nakloněné s místa nemající, či to rasura omylem vysazeného e? V originále není patrno.

b)   6/2, Oldř. 47. Není-li po slově sborí velmi jemná rasura?

c)    9/18, Jsl. 85, že v záhadném roznoíchu radováno bylo, soudí Vrťátko (Čas. Č. M. 1871, str. 418); originál i fotografie ještě zřetelněji ukazují prý rozhodně, že vyškrabané písmě, na jehož místě vepsána byla zadní čásť písmene v (p. bibliothekář čte totiž: rozvoíchu), bylo s výběžkem nadřádkovým nepochybně k. - Však pochybuji o existenci tohoto k; obrátiv originál na tomto místě proti světlu, shledal jsem, že onen výběžek pochází z písmene u, kteréž na protější straně 10/18 nad slovo wzmzí (srov. č. 13.) vysazeno bylo; toto u sem proráží.

d)   10/9, Jsl. 117. Za slovem pohaní vidím sice v originále jasnější místo a větší mezeru, nežli bývá jinak před velikým písmenem; však nedůvěřuji si zrovna tvrditi, že tu rasura jest a obracím sem pozornosť jiných.

e)   10/26, Jsl. 139 ve slově mrakí nad i místo čárky jen tečka; zdali čásť vybledla či počata rasura?

f)     12/21, Jsl. 221-222, mezi bozí-eí a Ide mezera; Vrťátko klade otázku, nebylo-li v ní radováno?

g)   14/9, Čst. 7.: slova mec í ohen jsou slabší; Gebauer, Slovo o ras. §. 6.: "Zajisté bez úmyslu, náhodou nebo nehodou."

h)   14/30, Čst. 41.: nawísokeí; zdali na konci škrabáno?

i)     18/23, Lud. 27.: není-li ve slově pkní mezi p a k dole malá rasura?

j)     21/9, Záb. 40.: hlasat. Vrťátko: "Jako by na konci škrabáno bylo."

k)   21/20, Záb. 58: paze íeíu bíese dorostla. Druhé e slova bíese jest slabší. Zda tu počata rasura? Edit. princ. má biesta.

l)     22/6, Záb. 89. Není-li po slově tudí rasura?

m) 26/24, Jah. 6-7: stupítí -- ach; nad a vidí se malá horizontálka, jež nezdá se býti celou. Není-li v levo škrabána?

n)   17/12, Čst. 157. Ve slově kíí podniknuta rasura obou čárek, poněvadž, jak Vrťátko myslí, slovo to pokládáno přenáhlením nepochybně za předložku ku.

Však i po četných rasurách a korrekturách na úplných listech RK učiněných - na proužcích neznamenali jsme žádných! - zůstaly chyby v textu Rukopisu Kralodvorského.

Některé z těchto chyb vznikly nedopatřením písařovým, a sice vypuštěno jest písmě: 4/10 twda snad m. tvrda; 9/25 Jsl. 95: czní = črný; 14/28 Čst. 37: kutost = krutosť; 6/23 BH. 17: uízehach = vyžehachu; 15/8 Čst. 58: pokríchsíe = pokrychu sje; 19/15 Lud. 75: mcí m. mečí;

celá slabika vypuštěna: 8/21, Jsl. 45: na rowní walneí polozíchu; 12/16 Jsl. 216: wzdamílí mecíem; 16/14, Čst. 111: nezíarste bozí; 25/27, Zbyh. 84: otworsíe wtere.

Přidáno jest omylem písmě nebo slabika: 6/17-18, BH. 3: kn-kníez; 11/18, Jsl. 173: suualíchu; 18/5, Čst. 199: Vlaslaslaua; 21/11, Záb. 43: zaboííu.

Nepravé písmě napsáno: 19/16, Lud. 78: sípose = Srpoše; 23/25, Záb. 174: zauoí = Záboji; 24/9, Záb. 198: zozepíe = rozepje; 28/18, Op. 2: sesí m. lěsi; 28/27, Skř. 5: mo-chla m. mohla; za chybu též se pokládá 14/11, Čst. 10: Ctsmírsíe, ač se v t pohřešuje čárka vodorovná u t obyčejná;

celá slabika přepsána jest 13/27, Jsl. 278: srazístasta.

Písmena napsána mimo pravidelný pořádek (?): 8/23, Jsl. 47: czarodeííem; 12/12, Jsl. 209: naíluteíeí m naílutíeíe.

Jiné chyby: 5/29, Oldř. 38: uítrsíe m. íutrsíe; 21/8, Záb. 38: íestí; 24/20, Záb. 215: aí; 24/24, Záb. 223: p´uo a snad též 10/24; 20/11, Lud. 133: pd … p není podtrženo; naopak zase 18/30, Lud. 41: prsetrze, p je podtrženo, takže ře dvakrát naznačeno jest.

K jiným chybám svedla písaře snad obecná mluva jeho krajiny anebo pohodlné vyslovování; na příklad uvádíme jen některé: 5/1, Oldř. 2: kamsíe = kamo sje; 6/27, BH. 25: uence, kuetow = věnce, květóv; 7/8, BH. 54 a 9/14, Jsl. 80: zuers = zvěř, ale 24/28 zuíers; 18/15, Lud. 10: rumencí = ruměnci; 21/14, Záb. 50: peí = pěj; 22/23, Záb. 117: speí = spěj; 28/4, R. 5: usuíedewsí = usvjeděvši; 12/21, Jsl. 222: swíeteí = svjetěj; 10/15, Jsl. 125: nemz = njemž; 11/30, Jsl. 190: k neí = k njej; 28/23 Op. 12: na neí = na njej; 18/29 Lud. 38: naíplzneí = najplznějí; 11/29, Jsl. 187: zíznu = žíznjú; 26/27, Jah. 12: bore-ce = borečcě; 27/25, Jel. 21: srdece = srdečcě; 28/22, Op. 10: rouece = rovečcě atd. Chyby tohoto druhu mohou býti pro historickou grammatiku a dialektologii dosti důležity (v. Listy filol. 1875, 176 poznam.).