Hagen Keller (*1937) je německý historik středověkých dějin. Po dobu dvaceti let byl profesorem na Westfälische Wilhelms-Universität v Münsteru.
Kniha krátce shrnuje historii saské dynastie Otonů. Zakladatelem tohoto rodu se stal Jindřich I. Ptáčník (919-936); po něm následovali Ota I. Veliký (936-973), Ota II. (973-983), Ota III. (983-1002) a Jindřich II. (1002-1024).
Otonská říše navazovala na franckou říši. Ve francké říši vládli po roce 500 po dobu 250 let příslušníci rodu Merovejců. Podle počtu žijících příslušníků dynastie – bratrů, strýců, synovců a bratranců – byla říše dělena na oblasti podléhající vládě vždy jednoho Merovejce. V následující dynastii Karlovců tomu bylo stejně. Každý královský syn, uznaný za legitimního, získal přechodným rozdělením celé říše své vlastní království. V závěru 9. století Karlovci vymírají a jejich říše se rozpadá. Ve všech částech říše jsou voleni za krále muži z nejvyšších šlechtických kruhů.
Tak se ve východofrancké říši dostává k moci Jindřich I. Ptáčník. Jeho vláda přináší něco nového: „Králi se však nestanou všichni jeho synové, nýbrž jen jeden, prvorozený Ota.“
To je velmi zajímavé zjištění pro obhajobu pravosti RKZ, která se již přes sto let potýká s problémem „primogenitury“. Lítý Chrudoš, jak známo, požadoval jako prvorozený syn dědictví po otci a na něj pravděpodobně reaguje Ratibor slovy: „Nechvalno nám v Němciech iskati pravdu.“ Již Šafařík si kladl otázku, zda u Němců existovalo právo dědictví pro prvorozence. Našel doklady u germánského kmene Tenkterů z 1. století a u Skandinávců v 6. století. Jiné doklady neměl, a proto upozorňoval na potřebu dalšího pátrání.
Šembera (Libušin Soud 1879) měl za to, že „teprve Zlatou bullou císaře Karla IV. z roku 1356 ustanoveno jest, že se mají světská kurfiřství děditi podlé řádu prvorozenství (primogenitury), dle kteréž bully potomně toto pravidlo, pokud se týče posloupnosti v teritorie, přijato jest do domovních zákonů knížecích rodů, načež když vzešly v 17. st. fideikomisy, užili ho také šlechticové, kteří zřizovali fideikomisy, vedle jiných řádů posloupností.“ (citováno dle Masaryka, Athenaeum 1886, s. 412, Laiske 398).
Na stejném stanovisku zůstává sborník Dnešní stav poznání, stať Vladimíra Procházky: „skutečnou primogenituru přináší až šlechtický fideikomis na úsvitu novověku, předtím byla praktická jen v panovnických rodinách.“ Procházka tím naznačuje dřívější existenci primogenitury v panovnických rodinách, ale podrobněji tuto věc nerozebírá. Uvádí pouze jediný doklad, citovaný již Masarykem: v polské kronice Martina Kromera1 se líčí sezení polského sněmu, v němž se Vladislav II., nejstarší syn Boleslava Křivoústého (+1139) dovolává německého práva následního proti domácímu. Žena Vladislavova Kristina (dcera německého císaře Jindřicha V.) dokládá při tom, že v Německu je pravidlo „aby nejstarší nastupoval v dědictví otcovské“, polští pánové tomu se vzpírají a dovolávají se domácích zákonů. Podle Masaryka bylo toto místo z polské kroniky přímou předlohou pro Libušin soud2.
Z toho plyne, že v dosavadní rukopisné literatuře nenajdeme téměř žádné informace k otázce prvorozenství u Němců v době možného sepsání Rukopisu zelenohorského. Stejně jako Šafařík tedy musíme zdůraznit potřebu dalšího zkoumání této otázky.
Kniha Hagena Kellera je nám v tomto ohledu vítaným pramenem. Autor říká: „V rozpadající se karolinské říši se v královských a vévodských rodinách vytvářely nové struktury: vláda nad královstvím či nad vévodstvím se již nedělila; pokud měla být dědičná, mohl po otci následovat vždy jen jeden syn. Nikoli náhodou poskytují ve východofrancké říši Otoni, nová královská rodina, jeden z prvních příkladů tohoto vývoje.“ Král Jindřich I. Ptáčník měl tři legitimní syny – Otu, Jindřicha a Bruna. Jako budoucího následníka trůnu určil král Jindřich pouze Otu. Stanovil, že „starší syn dostane nerozdělenou královskou moc a říši, zatímco mladší – nehledě na jistě bohaté vyrovnání – nezískal postavení, jaké by odpovídalo tradičním představám královského syna.“ Mladší Jindřich se po epizodě vzpoury Otovi zcela podrobil. Nejmladší Brun byl určen pro duchovní dráhu.
Takže aspoň v německé panovnické rodině platilo „prvencu dědinu dáti pravda.“ Lze namítnout, že menší selské usedlosti se dědily jiným způsobem. Uvažme však, že v Rukopise zelenohorském nemáme soud nad dvěma prostými rolníky, ale nad Chrudošem na Otavě křivé a Staglavem na Radbuze chladné, přičemž oba jsou z významného šlechtického rodu Tetvy Popelova. Ovládali větší území, a proto se k soudu sjeli významní zástupci rodů z celé země. K tomu bude nutné přihlédnout, pokud chceme aktualizovat „dnešní stav poznání“.
1 Martin Kromer: De origine et rebus gentis Polonorum. Procházka chybně uvádí, že jméno kronikáře je Kraner.
2 S tímto typem uvažování se u odpůrců setkáváme častěji: pokud pro spornou věc existuje doklad, padělatel čerpal právě odtud.