Vojtěch Šafařík
Libušino proroctví

V neděli 6. května 1859 odebral jsem se o ½9 té ráno do městského archivu Pražského, byv - po předběžné úmluvě s p. Tomkem - dnem předtím od p. archiv. Erbena k tomu vyzván. Měl jsem při sobě svůj Ploesslův mikroskop a reagentie. Pan Erben ukazoval mi staré listiny a knihy (téhož asi věku co proroctví) s písmem lesklým černým, mimoto zlomek proužků z Dalemila, tétéž asi doby (jen asi 25 mm dlouhý a 10 mm široký, z obou stran popsaný, zvící 1½ řádku.)
V 9 h přišel p. Tomek a dali jsme se do zkoušení Lubušina proroctvie. První pohled na proužky v knize vložené a všité, ale okolo nítí prostřižené, tak že zase vyndati se mohly, nebudil podezření; ale na bystřejší pohledění viděla se mi ruka nejistá, nerovná, a písmo nepřisvojené nážlutlé, nikoli hnědé, vlastně strakaté, ze žlutých hnědých a černých partikulí v jedné a tétéž liteře složené. Na proužku námi výhradně zkoušeném jsou první řádky jm. 1ní (Rub...íšek) temnější nežli ony spodní, bledě žluté.
Provázky, jimižto kniha sešita, tlusté, nové, nic nestlačené, jakož porovnání se 5 - 6 rukopisy a knihami na místě předsevzaté ukázalo; nebo v těch všude nit sploštěna, ač ovšem zřetelněji u tenkých [nití] než u tlustých. Proužek vyňatý ještě zřetelněji jevil známky již vytčené, a krátké prohlédnutí lupou vyneslo na jevo, že téměř ve všech literách, psaných barvou jasně žlutohnědou, temnější tenký nákres viden, jenž někdy poněkud formou od litery pérem tažené se liší (ř. 7 kazdym), a z většího dílu barvou zakryt (id. ib., ř. 9 Jiz, ř. 14 krzie), u některých ale vedlé běží, a sám o sobě může býti stopován (nejlíp ř. 16 Wsady, ř. 7 kazdym). Popatření Ploesslovým mikroskopem (zvětšením 30, 70, 100) potvrdilo věc tu docela i patrně.
Nemohlť jsem jinak za to míti, nežli, že písmena nejprv tužkou naznačena a pak teprvé pérem tažena, když pak se několikráte přihodilo, žeť péro čárky tuhové se minulo a ji nezakrylo. PP. Erben a Tomek, mnou o té nepříjemné okolnosti zpravení, též, i lupou i (později, pro nezvyklost mikroskopického hledění) mikroskopem se o tom přesvědčili, a mně přisvědčili, že ductus tu dvojí, ač nechtěli tvrditi, že by to právě tužka byla. A v skutku, mohloť i černé křídy užito býti, ač obzvl. čárka v písmeně W (ř. 16 Wsady) čárce ostrou tužkou na pergameně tažené k nerozeznání podobna. Také pod mikroskopem nerozeznati od takových čárek.
Chemická zkouška počala smytím písma vodou. Proužek Dalemila vodou hned a lehko se smyl, ale smyté písmo sulfhydratem ammonatým potřené dříve jedné minuty zřetelně a temně zelenošedé zase vystouplo; na jiných blánách, obzvl. písma lesklého (v němž gumma věkem ještě nespráchnivěla), písmo ani smýti se nedalo, jenom pomocí vody sedříti, a pak ještě (ačkoli slabě) reagentiemi na světlo vyšlo. Na druhé stránce proužku Dalemilova slovo od p. Erbena nehtem vyškrábané taktéž, sulfhydratem jsouc natřeno, dříve 1 minuty temně vylezlo.
Na proužku Lib. pror. ř. 12 slovo sejze chomáčkem bavlny do vody omočeným slabě třené tak zbledlo, že jsem - nechtěje je pro důležitost filologickou docela zničiti - ustal; p. Tomek pak vyhledal ke druhé zkoušce slovo (ř. 2) [W]ěšč[kyně]: sešlotě třením lehkým asi ½ minutovým docela, že téměř jen slabé sledy e...e zůstaly (W jsem nedotknul). Pergamen na tom místě velmi zbělel. Nechav mu zběžně uschnouti, potřel jsem místo sulfhydratem. Po delším a opětovném působení skumadla jen slabé a takořka pochybné sledy zelenavé se vynořily. Natřevše pak slovo (vodou nemyté a původně zachovalé) wecs (ř. 14) sulfhydratem silně, nepozorovali jsme ani po několika minutách nejmenší změny, nýbrž zdálo se, že rudne a bledne, i usušené bylo pak patrně bledší nežli před tím. Písmo leskle hnědé, ale částečně odřené na vazbě jednoho kvartantu z archivu zčernalo silně skumadlem, nebyvši [dříve] vodou smyto, ovšem jen tam, kde bylo inkoustu, ne tam, kde již bylo sedřeno.
Nyní pak již pp. Tomek a Erben, ač ještě před ½ hodinou (před začetím zkoušek) za to byli měli, že věc přesná, i ani filologické pochybnosti (sejže! mohyla!), ani nedostatek lůžka od niti vtištěného (ve vazbě několikastoleté), ani povaha děr do proužků patrně nožíkem vřezaných (rhombických), nikoli jehlou vpíchnutých atd. nevadily jim v té domněnce: nyní se přesvědčili, a uznali, že to "hřích Hankův" [slova Erbenova]. Nyní mi ještě sdělil p. Tomek, že přepis a otisk českého textu, (p. Hankou učiněný) bez chyby jediné, kdežto v latinském textu (jak známo) jich nemálo.
Pergamen sám dosti hladký, ale tenký, vetchý, a beze vší pružnosti, takořka hadrovitý, jen na jedné straně popsaný, jakoby z úmyslu pošpiněný. Kraje proužků viděly se mi příliš ostré na proužky staré. Pan Erben ukazoval pak proužky ve všelijakých knihách městského archivu obsažené, a nad pochybu staré, popsané i nepopsané. Jsoutě vesměs velmi pružny, dlouhým ležením a tlakem tak ve dví slehlé, že jich jenom násilím lze rozložiti, pak obyčejně propíchnuty a nití násilně ke hřbetu přitaženy, mimoto sledy nití (jako žlábek nebo lůžko) do nich vtlačeny a třebas sebe méně předc patrně vidny.
Schůze ukončila se slibem a úmluvou jmenovaných pánů, vrátiti rkps. p. Hankovi a nepromluviti o tom nikomu, jenom p. Palackému pod rukou sděliti resultát a jméno chemika, pro výstrahu jeho, anť prý - jsa potud o přesnosti té památky přesvědčen - obranu její němčinou spisuje. Rozešli jsme se po 10 té, a já výsledek ihned otci sdělil, jakož i tuto zprávu napsal.
Skoumali jsme opatrně jediný proužek, a sice asi z prostředku knihy, jenž obsahuje začátky všech 19 řádků. Červené okrasy iniciálek bohužel jsem zkoušeti opomenul (zda miniem neb rumělkou psány), ač na nich nezáleží, kde falsissimum patrné.
Knížka p. Hankova, ve které Lib. pror. vloženo (12º), patrně nezavírá se dobře, složky patrně vnově sešity, kniha nezavírá se dobře, rozchlipuje se, nejsouc [přeskami] stažena; zvenčí pak hned viděti mezery listů (tam kde proužky). Toho při knihách archiválných patrně tak není.

Tento věrný přepis ze svých zápisek učinil jsem pro pana prof. Hattalu dne 16. února 1880.

Prof. Vojtěch Šafařík

PhDr. Julius Enders:  Libušino proroctví

Archiv Akademie věd ČR
osobní fond Vojtěcha Šafaříka, karton 1 III c) 86

©  Dana Mentzlová
©  Česká společnost rukopisná