Dokumenty rkp. sporu

Universální dějiny falšování
přeložila Dana Mentzlová

Ota Filip
Rukopis Královédvorský a Zelenohorský

Kapitola z knihy Universalgeschichte des Fälschens.
33 Fälle, die die Welt bewegten. Von der Antike bis zur Gegenwart.
Univerzální dějiny falšování.
33 případů, které pohnuly světem. Od antiky po současnost.

Vydal Karl Corino.
Frankfurt am Main, Eichborn Verlag 1996.

Úryvek uvádíme výhradně pro studijní účely.

str. 218 až 228:

Po dvousetpadesátileté duchovní temnotě byl český jazyk na počátku 19.století zakrslý a ochuzený, vlastně degeneroval na několik nářečí. Následky rekatolizace, která, mírně řečeno nebyla vždy šetrná, a současně též germanizace českých protestantů po třicetileté válce byly zhoubné: nebyla česká literatura ani básnictví, žádné české divadlo, žádné české školy. Doba rozkvětu české literatury, která dosáhla svého vrcholu krátce před a během husitské reformace, byla zapomenuta, přesněji řečeno, oficiálně potlačena a zakázána.

Ve třicetileté válce a v následující protireformaci ztratil český lid svou šlechtu a své vzdělance, převážně přívržence reformátora Jana Husa. Elita lidu byla buď popravena, vyhnána do exilu, vyvlastněna, nebo se musela sklonit pod tlakem protireformace. Od té doby ovládala obraz města Prahy a celý kulturní a umělecký život šlechta "importovaná" do Čech a na Moravu z Itálie, Francie, Španělska a Rakouska, která - až na nějaké výjimky - až do rozpadu habsburské monarchie v roce 1918 zůstala národu cizí. Přístup do vzdělané vrstvy měli jen Rakušané nebo německy hovořící, mocné katolické církvi a Habsburkům oddaní Čechové a Moravané. Také v tomto případě potvrzují jednotlivé výjimky nemilosrdné pravidlo.

Obrození českého jazyka, kultury a českého a moravského národa je v určitém smyslu paradox: Inspirace a myšlenkový základ ke vzkříšení dvěstěpadesát let "zapomenutého národa", jeho kultury, literatury a umění, přišly z německy hovořících zemí, přirozeně ne z Vídně, ale z univerzit v Jeně a Výmaru. Tam se mohli na konci 18.století někteří čeští studenti, jimž bylo v Rakousku příliš těsno, seznámit s Johannem Gottfriedem Herderem, mohli se naučit obdivovat hnutí "Sturm und Drang" a německé romantiky. První čeští "herderiáni" probudili doma velký, nejprve čistě jazykovědně-romantický zájem o minulost české literatury, o dějiny a kulturu.

Josef Jungmann vydal v Praze r. 1800 první česko-německý slovník, sbíral česká přísloví, avšak musel je vysvětlovat a interpretovat německy, neboť česká řeč tehdy nebyla se svou zakrnělou slovní zásobou schopna klást a odpovídat jazykovědné otázky. Katolický kněz Josef Dobrovský vydával na konci 18. století v německém jazyce časopis Česká literatura a roku 1791 vydal první, samozřejmě německy psané, Dějiny českého jazyka a literatury. Je příznačné, že první česká mluvnice byla vytvořena také v německém jazyce.

Obrození české řeči a literatury, od r. 1648 germanizované, bylo tedy podstatně ovlivněno a inspirováno Němci Johannem Gottfriedem Herderem, Johannem Wolfgangem von Goethem, později také Schillerem. Je pochopitelné, že národní a kulturní obrození českého lidu bylo pro Rakušany, pro šlechtu a z velké části též pro nejvyšší církevní hodnostáře, kteří pocházeli převážně z rakouských šlechtických rodin, přinejmenším nevítané. Každé srovnání mezi vysoce vyspělou německou literaturou, jež se mohla odvolávat na více než tisíciletou kontinuitu a tradici, a zakrslou českou literaturou a řečí muselo pro Čechy dopadnout nepříznivě, muselo deprimovat. Na svou husitskou literaturu se Češi nemohli a nesměli odvolávat, protože byla na počátku 19.století stále ještě tabuizována.

A protože střet mezi Rakušany a Čechy v první fázi českého obrození vzplanul v oblasti jazykovědné, byli převážně pangermánsky smýšlející němečtí obyvatelé, kteří se cítili v Čechách a na Moravě jako panující národ, ve výhodě: Mohli vždy upozornit české, vycházejícím panslavismem nadšené vlastence na 2400 veršů své písně o Nibelunzích, na hrdinský epos a na svědectví slavných dějin. Hrdinský epos, podobný písni o Nibelunzích, který by dokládal velikost českých raně středověkých dějin a literatury, nemohli čeští vlastenci předložit. Kulturní, především jazyková a literární nadřazenost, kterou Němci a Rakušané dovedli v Čechách dosti šikovně nasazovat proti českým snahám o národní obrození, musela být pro Čechy skličující.

Dva významní čeští básníci se proto rozhodli vyplnit raně středověkou mezeru v českém jazyce a dějinách a zbásnit hrdinský epos. Příběh české národní mystifikace s Rukopisem Královédvorským a Zelenohorským je absurdní; začal vlastně dílem Ossian, které zfalšoval Macpherson.

Oba básníci a falzátoři, Josef Linda a Václav Hanka, znali Ossiana, nalezeného a přeloženého do angličtiny r. 1760 Jamesem Macphersonem. Staré keltské a irské hrdinské písně, zfalšované Macphersonem, byly sice velmi brzy po jejich uveřejnění zpochybněny, ale kritici Ossiana nemohli zabránit jeho vítěznému tažení všemi evropskými jazyky. Je tedy téměř samozřejmé, že se Ossian také v české jazykové oblasti, ve které byli nejprve odkázáni na německé překlady a na ruské přebásnění, nemohl minout svým účinkem. Macphersonovy hrdinské písně o mytickém Ossianovi odpovídaly plně české - a nejenom české - zálibě pro preromantické texty o hrdinských činech starověkých rytířů. Zjednodušeně řečeno, můžeme tvrdit: V německé jazykové oblasti byl sice Ossian čten a obdivován, ale jeho účinek nebyl srovnatelný s českým nadšením pro keltské rytíře ze 3.století. Češi by se sice mohli dobře obejít také bez staročeského hrdinského eposu, ale středověký, ve staročeštině vytvořený text jim chyběl jednak při snahách, obnovit téměř dvěstě let zanedbávanou českou řeč a navázat na staroslovanské a staročeské, jednak bezpodmínečně chtěli postavit proti písni o Nibelunzích český hrdinský epos.

V pravý čas, v roce 1816, objevil tehdy sedmadvacetiletý básník Josef Linda píseň Vyšehradskou, lyrickou báseň ve staročeštině. Její původ byl neprodleně položen do 13. století. Zde je píseň Vyšehradská v německém překladu z roku 1824:

"Ha ty naše slunce...
...pěje i mutno,
jaké city právě
- radost nebo žal -
srdce jeho cítí.
Tako stásta obě straně,
protiv sobě bez hnutia...
....i by Němcem prnúti
i pobitie jim."

O rok později, přesně 16. září 1817, nalezl šestadvacetiletý Václav Hanka ve sklepě v kostele ve východočeském městě Dvoře Králové takzvaný Rukopis Královédvorský, údajně ze 13.století. A znovu o rok později se stal ještě další zázrak: české Královské Muzeum v Praze obdrželo anonymní balíček s takzvaným Rukopisem Zelenohorským, jehož původ se kladl do 9. nebo do 10. století.

Mezera v českém hrdinském eposu, středověké lyrice a dějinách se tak uzavřela; čeští vlastenci mohli od této chvíle stavět vedle německé písně o Nibelunzích a vedle anglického Ossiana vynikající hrdinský epos z raných českých dějin. Nadšení a radost byly velké. Ale brzy, především po překvapivém nálezu Rukopisu Zelenohorského, se přihlásili kritici a pochybovači. Katolický kněz Josef Dobrovský, jeden z vedoucích duchů českého národního obrození, jazykovědec evropské úrovně, sice nejdříve nepochyboval o pravosti Rukopisu Královédvorského, označil ale Rukopis Zelenohorský, především báseň Libušin Soud, ve svém článku z roku 1824 jako literární podvod.

"Už když jsem rukopis četl poprvé, byla mi nápadná některá ruská slova, která se v české řeči nemohla vyskytovat. Moji pochybnost o pravosti rukopisu posílil vyumělkovaný pravopis. Rukopis Zelenohorský je špatný pokus o falzifikát - zbásněný lidmi, kteří jsou vedeni svou nenávistí k Němcům a chtěli by svést i jiné... Falzifikátory znám osobně, studovali u mě staročeštinu a ruštinu."

Josef Dobrovský, dobromyslný muž, nezmínil jména falzátorů; každý však věděl, koho mínil: Josefa Lindu a Václava Hanku, kteří skutečně u Dobrovského studovali.

Všichni ostatní velcí muži českého národního obrození byli však pevně přesvědčeni o pravosti nalezených rukopisů. A.V.Svoboda, jeden z nejdůležitějších mužů té doby, odpověděl Josefu Dobrovskému se zřetelnou narážkou na anglického mystifikátora a falzátora Thomase Chattertona, který své mladistvé verše vydával za dílo neexistujícího středověkého mnicha Rowleye.

"Byli bychom šťastni, kdybychom měli českého Thomase Chattertona a prosili bychom jej, aby nám zbásnil další hrdinské písně bez ohledu na historickou pravdu. Geniální dílo v českém jazyce, které bychom mohli měřit s Chattertonem, by bylo pro nás užitečnější, než kverulanti, kteří chtějí svou přehnanou kritikou český středověk opět smésti se stolu."

V předmluvě prvního německého vydání Rukopisu Královédvorského z roku 1824 píše J. V. Svoboda:

"Hankův šťastný nález uspokojil touhu, ukázal nám, co také v této věci znamenala síla starých Čechů. Z toho to nadšení, se kterým byl přivítán tento řídký nádherný úkaz, zářivé světlo z našeho pravěku.- To ale nebylo ještě přese všechno oprávněno jen hodnotou básní o sobě, bez ohledu na místo a čas, ze kterého pocházejí.
Všechny výtvory lidu vycházejí od nadšených proroků, od bohatě nadaných básnických duchů. Že to u Čechů nebylo jinak, tak usuzovat vyžaduje nejen ohled na všeobecné zákony lidského a národního vývoje, ale zde i svéráznost lidu, jenž se především vyznačuje láskou ke zpěvu. Minulost bohatá na činy nemohla projít okolo tak silných duchů, jako byli oni, kteří je vytvořili, aniž by je podnítila jak k mužným činům, tak k povznášející pochvale v písni a slovu. Ale píseň a slovo odezněly, výroky věštců, jako u Sibylly kumské - jak jsme se báli - neodvratně odlétly v mocném vanu bouří času."

Spor o pravost Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského trval až do 20. století. I když již v osmdesátých letech 19. století se vysvětlilo, že se jedná o padělky, inspirovaly především české malíře, spisovatele a hudebníky ke stále novým dílům. Jen několik příkladů: Dvě opery Bedřicha Smetany Braniboři v Čechách a Libuše - spočívají na Hankových a Lindových padělcích a mystifikacích. Český malíř Mikuláš Aleš se nechal ještě v osmdesátých letech 19.století, kdy už byly Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský jednoznačně označeny za padělky, jimi inspirovat a namaloval pro foyer pražského Národního divadla hrdiny, postavy a obrazy z fiktivních raně středověkých českých dějin. Alois Jirásek, dodnes nejčtenější český spisovatel 19. a 20.století, zpracoval Lindovy a Hankovy padělky v části svého vlastenecky-literárního díla. Velký Rakušan Franz Grillparzer byl falšovanou legendou o české kněžně Libuši tak nadšen, že ještě v r. 1872 jí věnoval jedno ze svých mistrovských děl. Zde je počátek falšovaného eposu Libušin Soud:

Aj, Vltavo, če mútíši vodu,
če mútíši vodu striebropěnú?
Za tě lútá rozvlajáše búra
sesypavši tuču šira neba,
oplákavši glavy gor zelených,
vyplakávši zlatopieskú glinu?
Kak o bych jáz vody nemútila,
kegdy sě vadíta rodná bratry,
rodná bratry o dědiny otné.
Vadíta sě kruto mezu sobú
lútý Chrudoš na Otavě krivě,
na Otavě krivě, zlatonosně;
Staglav chraber na Radbuzě chladně.
Oba bratry, oba Klenovica
roda stara Tetvy Popelova,
jenže pride s pleky s Čechovými
v sieže žírné vlasti prěs tri rěky.
Priletieše družná vlastovica,
priletieše ot Otavy krivy,
sěde na okénce rozložito
v Libušině otně zlatě siedle,
siedle otně,světě Vyšegradě.
Běduje i naríkaje mútno.
Kdy se slyše jejú rodná sestra,
rodná sestra v Lubušině dvorě,
sprosi kněžnu utr Vyšegradě
na popravu ustaviti pravdu
i pognati bratry jejá oba
i súditi ima po zákonu.

Paradoxy českých padělků Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského ale nespočívají v tom, že až dodnes podněcují četná česká výtvarná díla, že stále inspirují k novým dílům hudbu a také literaturu, nýbrž skutečnost, že bezpochyby podstatně přispěly k obnově a obrození českého literárního jazyka; hluboké stopy padělků Lindy a Hanky se dají v českém jazyce zřetelně rozeznat dodnes.

A byl to také řečový výraz, slovní zásoba a mluvnice rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, které prozradily své autory a padělatele. V dosti složitém příběhu falšovaných rukopisů hrál podstatnou roli ruský překlad Macphersonova Ossiana.

Ossian byl již v roce 1792, tedy více než pětadvacet let před zázračnými nálezy českých rukopisů, přeložen Jermilem Ivanovičem Kostrovem do ruštiny a vydán v Moskvě. Kostrov však nepřeložil Ossiana z anglické verze, zbásněné Macphersonem, ale podle francouzského překladu, takže ruský Ossian sice neodpovídá úplně přesně falšovanému originálu, přesto však patří dodnes mezi nejkrásnější díla ruského básnictví v 19. století.

Kritičtí čeští duchové, kteří pochybovali o pravosti rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, zjistili opravdu velmi brzy podobnost mezi ruským, Kostrovem zbásněným Ossianem a rukopisy Královédvorským a Zelenohorským. Podobnosti se týkaly především slovní zásoby a pravopisu.

Na otázku: Odkud mohli oba padělatelé, Josef Linda a Václav Hanka, znát ruský překlad Ossiana z roku 1792, není těžká odpověď: Jermil Ivanovič Kostrov věnoval svůj překlad Ossiana tehdy známému, v Čechách oblíbenému ruskému vojevůdci Alexandru Vasiljeviči Suvorovovi, a tohoto vojevůdce a jeho hrdinské činy ve svém věnování srovnával s údajným keltským Ossianem.

Generalisimus hrabě Suvorov strávil na zpátečním tažení ze Švýcarska zimu 1799-80 v Praze. Ve "zlatém městě" byl Suvorov oslavován, Kostrovovo věnování bylo přeloženo do češtiny, čteno a v kruzích českých vlastenců také diskutováno. Josef Linda a Václav Hanka, v roce 1800 devíti- a jedenáctiletí, nebyli o patnáct let později, když začali falšovat rukopisy, odkázáni jen na zprávy o Suvorovovi v Praze a o živých diskusích ruských důstojníků s českými vlastenci o vynikajícím ruském překladu Ossiana. Oba přátelé, Josef Linda a Václav Hanka, uměli totiž velmi dobře rusky a je téměř nepředstavitelné, že by jim vynikající ruský překlad Ossiana nebyl znám. Josef Linda, který hovořil také anglicky, se již jako student staročeštiny a ruštiny u abbé Dobrovského seznámil s německým překladem Critical dissertation on the poems of Ossian od Hugo Blaira. Linda byl tedy velmi dobře poučen o šancích a nebezpečích literární mystifikace. Jeho přítel Václav Hanka studoval v letech 1813 a 1814 ve Vídni. Kdyby byl Hanka nečetl Ossiana předtím, pak by jej musel číst ve Vídni, buď v německém překladu, nebo v Kostrovově ruském přebásnění. Ruské knihy tehdy nebyly ve Vídni žádnou vzácností a ruský Ossian byl k dostání ve dvou tamějších knihkupectvích, která prodávala také ruské knihy. Zájem českých vlastenců o ruskou literaturu byl tehdy enormní. Je tedy pravděpodobné, že Václav Hanka si přivezl Ossiana s sebou do Prahy a se svým nejbližším přítelem, Josefem Lindou, se kterým sdílel byt, jej četl a studoval. I kdyby tato domněnka nebyla správná, je jisté: v tehdejší Praze bylo nemožné přehlédnout tak vynikající ruský překlad Macphersonova Ossiana. A Linda měl oproti jiným českým vlastencům jako padělatel velké výhody: hovořil anglicky a přirozeně rusky, a tak mohl porovnávat Kostrovovův překlad Ossiana s Macphersonovou skladbou. Navíc si již udělal jméno jako tvůrce staroslovanských příběhů.

Také pokud chceme zapomenout otázku, jak se dostal ruský Ossian do Prahy před rokem 1817, zůstává jasná rozhodující skutečnost: Podobnosti mezi ruským Ossianem a mezi českým Královédvorským a Zelenohorským rukopisem jsou přesvědčující. České falšované rukopisy se podobají ve svém řečovém výrazu a stylu ruskému překladu Ossiana, jsou na něm bezprostředně geneticky závislé. Početné archaické výrazy a obrazy v padělaných českých rukopisech jsou totožné s odpovídajícími obraty z Kostrovova ruského překladu Ossiana. Josef Linda a Václav Hanka si vypůjčili pro své falšování četná slova z ruštiny, přejali je takříkajíc do nedoložitelné, autory nově zbásněné středověké české řeči a nejen to: Ve své formě jsou české rukopisy ruskému Ossianovi ještě bližší než jejich řeč.

Padělatele nakonec prozradila také srbština. Oba, Josef Linda a Václav Hanka, hovořili dobře srbsky a vyznali se především dobře v srbské lidové písni a hrdinském eposu. Píseň Vyšehradská, údajně nalezená v r. 1816 Josefem Lindou, prozrazuje tedy opět bez pochyby řečovou a stylistickou podobnost se srbskou písní Pesnarica.

Všechny argumenty proti pravosti rukopisů Královédvorského a Zelenohorského byly už známy nejpozději dvacet let po zázračných nálezech. V první fázi sporu mezi kritiky a nadšenými přímluvci rukopisů nešlo vlastně tolik o to, zda jsou skutečně pravé nebo padělané, ale o, jak bychom řekli dnes, ideologický spor mezi konzervativním a pokrokovým křídlem tehdejší české společnosti a o otázku stejné úrovně německo-rakouské a české národní kultury.

Čeští konzervativci byli pevně přesvědčeni o tom, že Rukopis Královédvorský dokládá a historicky správně líčí vytrvalost a statečnost Čechů v jejich tisíciletém boji proti německým vetřelcům; Rukopis Zelenohorský byl pro ně znovu důkaz pro samostatnost a suverenitu českého lidu a státu, sahající až do raného středověku. Ještě v roce 1912 jeden český nakladatel v Kremsieru opatřil nové německé vydání Rukopisu Zelenohorského touto předmluvou:

Tak zavrhoval např. berlínský univerzitní profesor Wattenbach paleograficky Královédvorský rukopis, aniž by jej kdy viděl, a vysvětlil na otázku, zda by si přece nepřál vidět fotografickou kopii, že k bližšímu studiu nemá ani čas ani chuť. Wattenbach byl ale také jediný, kdo rukopis prohlásil z paleografického stanoviska za padělaný. - Dr. Knieschek v Praze oproti tomu nedovedl dost často a nahlas upozorňovat, že rukopisy byly zhotoveny snad úmyslně proto, aby u Čechů podporovaly nenávist k Němcům, aby především otravovaly mládež aj., což konečně také nezůstalo bez následků.

Ale onen pokrytecky podezřívaný a cynicky vysmívaný poetický domácí poklad je dnes opět ospravedlněn a českému národu nesporně navrácen, doufejme že navždy.

"Obraťte se proto nyní zpět, vy umělci s dlátem, paletou a houslemi, a pokračujte ve své omylem přerušené práci; ukažte znovu, vy učitelé lidu, všemu světu slovem a písmem, že v básnickém umění čarovná moc našich předků nezaostává nijak duchem a silou za oněmi klasickými svědky; obraťte se znovu, vy blahoslavení vůdci lidu, kteří jej tak dobře znáte a cítíte, že nejzázračnější talisman trvalého národního blaha může být jen dodržování tradic; osvětlujte, vy vlastenečtí mužové, odvážně dále naši velkou minulost; rozhazujte nová semena lásky k vlasti, úcty k rodné hroudě a ušlechtilého nadšení pro vše dědičné vznešené a krásné; mučednickou smrtí pro pravdu je - život!"

Abbé Dobrovský, rozhodnutý protivník a kritik padělaných rukopisů, napsal již roku 1824:

"Nesmíme se chlubit vylhanými dějinami. Nám stačí to, co je v našich dějinách pravdivé. Lži bychom měli přenechat těm, kdo kromě nich nemají nic jiného."

Současná česká literární historie, odhlédneme-li od její marxisticko-leninské varianty, která sice pohlíží na Rukopisy také jako na padělky, ale přesto je stále oslavuje jako "tradici třídního boje v českých dějinách", zaujímá dnes, sto sedmdesát let po zázračném nálezu Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, k padělkům jediné možné a správné stanovisko: Nazírá falšovaný hrdinský epos o kněžně Libuši, o vítězství nad Poláky, nad Tatary, nad Branibory a Sasy, kteří byli v r. 1203 pobiti v Čechách, jako vynikající básnické dílo prvních dvou desítek 19.století, jako součást preromantického českého básnictví a jako obohacení českého jazyka, jenž se na počátku 19.století chystal procitnout z letargie.

Dějiny omluvily dva padělatele známých rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, bouřlivý vývoj a obrození české řeči a literatury dokonce plně rehabilitovaly Josefa Lindu a Václava Hanku. Politický střet mezi Rakušany, německými obyvateli Čech a českými vlastenci v 19.století jsou dnes už jen částí dějin, která je dávno za námi. Jediné, co zůstalo, jsou právě zfalšované rukopisy a jejich poezie.