U příležitosti kulturního podvečera Dvojky jsme se zase jednou mohli pokochat opomíjenými, ba přímo ututlávanými Rukopisy, "údajně středověkými", byť jejich otázka je "dávno vyřešena a uzavřena". Tentokráte to bylo něco o jejich "apelativních etických principech inspirovaných TGM" (dále jen Masaryk; jehož všechna slova jsou určena jenom pro posluchače s příslušnou aprobací).
Tak jsme se stali svědky siláckých řečí na úrovni kvarty. Vedl je oblíbený spisovatel PhDr. Zdeněk Mahler (dále jen Mahler, nar. 1928); do populárně-neodborno-úzko-širokého pojetí přednášky byl začleněn z důvodů níže uvedených herec Miroslav Horníček (dále jen Horníček, nar. 1918); připravil je režisér Radúz Činčera (nar. 1923). Výše uvedení, obnášejíce v průměru 72let, jistě měli dost času, aby si během těchto desetiletí přečetli o Rukopisech alespoň jednu odbornou knížku. Mezi ně ovšem nelze počítat tzv. knihy faktu PhDr. Miroslava Ivanova (dále jen Ivanov, nar. 1929), neboť, jak známo - i mezi polovzdělanci -, Ivanov není brán vážně ani jediným českým historikem.
Jak uvidíme v následných odstavcích, naše donkichotská trojice se vší odborné literatury zřekla a neváhala se objevit na obrazovce bez odborné přípravy. To svědčí jak o hroší kůži jejího duchovního vůdce, tak o slastné předtuše nejvyšších postavení. Jen tak můžeme pochopit otrlé přikrývání oné kůže střídavě svršky nejrůznějších barev.
"Rukopisy (...) již téměř 200 let zaměstnávají odborníky, popírající či dokazující jejich pravost," píše televizní komentátor. "V našem pořadu nebudeme zkoumat důvody žádné ze stran sporu, ale pokusíme se zamyslet nad otázkou rázu mravního: může se formovat národ a jeho sebevědomí na historickém podvodu?"
Zde se tvůrcům podařilo mistrně postavit logiku na hlavu jedinou větou složitou. V její první části se zadušují, že nad celou otázkou poplují nestranně jako Pánbůh nad vodami, zatímco ve druhé se už s chutí máchají v jejím bahně. Dotvrdila to ostatně hned první slova komentáře. "Skupina vzdělanců si sedla a nedomyšleně stvořila falzum". (Konec Mahlerova citátu, proneseného s ruměnou tváří plnou apoštolského vzruchu). Chceme věřit, že bezděčné zapýření nebylo studem nad těmito slovy, jak uvidíme dále. Jen mima Horníčka je nám vskutku líto: do soudobé "skupiny vzdělanců" byl pojat asi proto, by jako národní bard svojí přítomností popřel chatrné důkazy padělatelnosti bez důkazů; snůšky to sice polopravd, významně tajuplných polozámlk, polonedořečeností, ale zato svatého plnorozhořčení. Vizme teď blíže nosné pilíře pořadu:
1. Ah, nebohý Palacký - podle Mahlerových slov - musel "prezentovat dějiny RKZ německy" (konec citátu), aby jejich proslulost rozšířil i za šumavské hvozdy. Pilíř vskutku mohutný, jasný všem, vyjma logicky myslících. To je podvodníkem Komenský a následná smečka učenců až po Hrozného, občas píšící jinak než česky?
2. Bylo vzpomenuto i Václava Hanky (dále jen Hanka), a to s článkem v Tagesbote aus Böhmen ze dne 6.října 1858. Přednášející se škodolibou radostí celou záležitost popisuje asi takto:
Redaktor Tagesbote Kuh (dále jen Kuh) je žalován Hankou pro urážku na cti, neb tento ho označil coby padělatele. A hle, plesá vypravěč dále, jaká to objektivita tehdejšího zpuchřelého soudnictví: Němec, ač ve sporu s Čechem, je Rakušanem odsouzen... A cudná zámlka: Tagesbote neměl "etické principy", ale touhu po senzaci. Živil se totiž soudničkami a toto bylo sousto pro revolverového redaktora Davida Kuha. Ale soud zatím pracoval v čele s vyšetřujícím soudním radou Ryšánkem, majícím k ruce 9 českých soudců, z nichž dva měli německé jméno. "Objektivitu" tedy v rukou Němci neměli. Kuh byl odsouzen ke dvěma měsícům a nějakým finančním drobnostem. Pak následovaly kličky sem, kličky tam, však je známe i dnes, a obžalovaný je nečekaně a protiprávně na pokyn z nejvyšších míst Nejvyšším soudem ve Vídni osvobozen. Píše se rok 1860, a nejvyšší instance poprvé v Rakousku zasahuje do tiskového sporu; pane Mahlere, kde je "objektivita" c. k. soudnictví?
Vše bylo protiprávní, ale jen ve smyslu práva. Revolverový redaktor přece nemůže být autorem jaksi "odborného článku". Ano, ruku mu vedl - jako v té farářské anekdotě - mladistvý německý udavač, budoucí ředitel knihovny a člen musejního výboru Anton Zeidler (+1913). Tedy až sem sahají kořeny muzeální nenávisti vůči proklatým Rukopisům.
3. Další zákeřností je srovnávání Rukopisů se Zpěvy Ossianovými. Zde už nešlo o pseudovědecký důkaz, ale vědomý podvod. Jen vizme: Skotský spisovatel James Macpherson (dále jen Macpherson, 1736 až 1796) vydal v roce 1760 v Edinburgu knížku básní, jejíž sáhodlouhý nadpis začínal "Fragments of ancient poetry...", Zlomky starodávného básnictví. A ze Skota se stal druhý Dietel. Jako na běžícím pásu začal vydávat jednu básnickou sbírku za druhou, v nichž opěvoval statečné soukmenovce III. století. Seriál, řečeno velmi, velmi stručně, je pamětihodný zejména tímto, na rozdíl od Rukopisů:
a) autor básní je znám skrz naskrz; b) po Macphersonově smrti byly v jeho pozůstalosti nalezeny anglické básně, ze kterých si spisovatel dodatečně vše překládal do gaelštiny;
c) ale hlavně: citované středověké rukopisy vůbec neexistovaly (sem patří čtyři vykřičníky. Zde jsou: !!!!). Jenomže Mahler uměl se suverenitou jemu vlastní vše vysvětlit holou větou: "Také v cizině měli padělky..."
Přání je otcem myšlenky.
4. Zazněla větička o hrůze režimů postavených na lži. Přesto se dodnes stále motají ze setrvačnosti hromady blábolů chránících valse triste "etických principů", uvědomělých novinářů v to, kteří o Rukopisech naposled slyšeli v devítiletce. Krátce popíši výlev jednoho typického za všechny, jménem Vladimír Kučera, proslulého měněním redakcí jako kabáty. Asi, aby si vydělal na řádkovném, poznamenal před dvěma lety z ničeho nic v jedné ze svých moudrostí: "Masaryk rozmetal (RKZ) před tváří malých, hledaje své velké". (Konec duchaplného citátu). Uctivě jsem požádal pana redaktora, by mi sdělil, kde se mohu této překvapivé skutečnosti, nikomu dosud známé, dopídit: rád bych si rozšířil svoji knihovničku o tento spis. Samozřejmě zůstal k mé ponížené suplice něm a hluch, což je vůbec v těchto kruzích naší sametové domoviny tvrdým zvykem.
5. Padla i zasvěcená zmínka o Protokolech, záhadném to díle vyšlém ještě ze záhadnějšího prostředí pod moudrým vedením Ivanovovým, veřejnosti celkem nepovědomém z pochopitelných důvodů, jsavší dobře utajené, jako ty housle. Tajuplné dílo totiž vyniká jen svojí hmotností (vahou bratru 16 kg) a záhadnými osudy, skrze kteréž je pod sedmerým zámkem Národního musea, by doň nemohl nahlédnout zvídavý zrak, a opít se jeho dokonalostí. Normálnímu smrtelníkovi jsou všechny tyto kilogramy nedosažitelné - až na jakýsi záhadný výtah z nich. Sociolog Masaryk vše předvídal, napsav: "Mají snad literární "šmokové" rozhodovat o takových věcech národa?" (Konec citátu). A tací se hrabali po léta v originálních pergamenech, jinak před každým střežených jako Gottwaldovo oko v hlavě, aby je poničili, a posléz výsledek své záhadné práce připoukryli do muzeální nedostupné skrýše, zde ukrývané pod c.
Proč si již po drahné půl století odborníci nenašli chviličku, aby si veřejně pospolu o RKZ popovídali? Tento truchlý stav trvá už od praehitlerovských dob, a všechny čtyři následné režimy se pevně drží jeho myšlenkové osnovy, jež je již několikáté generaci smysluplně vtloukáno do hlaviček:
Rukopisy padělal Hanka. Tečka. Tři slova a dva nesmysly.
Za tento prostoduchý názor se nestydí někteří bezelstní spisovatelé, tak vysokoškolští učitelé, doprovázený bezelstným úsměvem: "Věc je přece dávno vyřešená a uzavřená". Ano, pro ně, pro duše od přírody bezelstné, a proto poddajné režimům pravdě nepřejícím. Ti druzí si raději počtou v Dalimilově kronice; třeba hned veršík v přepise dalšího poddajného hřbetu profesora Václava Flajšhanse:
"Plete se do toho neuměje".
Tím končí názor na pořad TV 2, který byl jen zbožněním starých časů bez připuštění veřejnosti, natož odborníků, s dpovědí na řečnickou otázku páně Mahlerovu:
"Národ si nemůže formovat svoje sebevědomí na historickém podvodu".