V rámci Matice české byly konány ve dnech 9. až 23. listopadu 1995 tři přednášky k 200. výročí narození P. J. Šafaříka. Jimi asi vyvrcholilo vzpomínání na našeho velkého slavistu, kterému poprávu věnovala nejednu úvahu i Česká společnost rukopisná.
První přednášku měla PhDr. Eva Ryšavá; ústředním námětem jí byla mezinárodní vědecká konference v Prešově, o které jsme již přinesli kratší článek v 1. (V.) čísle Zpráv. - Při této příležitosti se omlouváme čtenářům za menší historický omyl v něm uvedený: po Bílé hoře si Šafaříkova bratrská rodina nemohla vybrat za místo emigrace Slovensko, neboť toto vzniklo až roku 1918. Správně má být: Království uherské, popř. horní Uhry.
Druhá přednáška PhDr. Jaroslava Vrchoty, CSc. byla věnována Šafaříkově knihovně a jeho knihovnické činnosti. Učencovo středoevropské putování skončilo, jak známo, v Praze; a tak Šafaříkova knihovna s 5 840 svazky se posléze stala ozdobou našeho Národního musea.
Závěrečnou přednášku připravila PhDr. Věnceslava Bechyňová, CSc. o Šafaříkových pražských přátelích. Patřili mezi ně všichni představitelé tehdejší české kultury, zejména Josef Jungmann (1773-1847), Václav Hanka (1791-1861), Ján Kollár (1793-1852, kterého slavný knihovník odradil od působení v Praze pro místní přísnou censuru), František Palacký (1798-1876), Karel Slavoj Amerling (1807-1884) a posléze uznávaný patriarcha českého obrození Josef Dobrovský (1753-1829). U posledně jmenovaného padla také jediná poznámka o Rukopisech, vcelku věcná: "Dobrovskému se nelíbil Šafaříkův názor na Rukopisy; sice Královédvorský uznal, ale Zelenohorský odmítal."
Jistě si nyní rádi připomeneme tehdejší stav věcí, jak jej vypsal v roce 1936 Jan Vrzalík:
"Když přišel Hanka k Dobrovskému s právě nalezeným Evangeliem sv. Jana, tu Dobrovský prohlásil: "Die Königinhofer Handschrift hab ich mir noch gefallen lassen; nun sollen sie mir aber mit nichts mehr kommen." (ČČM 1832, str. 241.) Což jest česky: "RK dal jsem si ještě líbit, ale s ničím jiným již na mne nechoďte!" V další části této alegorie naráží se na jednání Dobrovského ve věci RZ: když totiž zvěděl, že v RZ nazývá se vůdce Čechů, kteří přišli k nám dle tradice v pátém století po Kristu, Čech, jehož existenci Dobrovský zavrhoval, tož prohlásil RZ za podvržený dříve, než jej viděl. Jungmann v ČČM, 1832 o tom píše: "A pročež on jsa právě na cestách, aniž zcela zdráv, uslyše o tom rukopisu, že se tam o Čechu zmínka děje, v tu chvíli nevrle se pronesl: "Das hat mir jemand zur Schur gemacht." T.j. "To mi udělal někdo naschvál." A od té doby pravosti jeho uznati nechtěl."
(V tom případě by mohla být padělkem také Kosmova kronika.)
V závěru přednášky ještě padla poznámka, jak je téměř symbolické, že téhož dne, 23. listopadu, byla zahájena další konference, tentokráte v prvním Šafaříkově působišti, kterým byl vojvodinský Novi Sad. Ale kdo si chce dnes přečíst jeden z nejzasvěcenějších jubilantových životopisů, a to i s věcným vylíčením jeho vztahu k Rukopisům, nechť si nalistuje esej Jana Nerudy, uveřejněnou v Času č. 156, 158 a 160, ročník 1861. Znovu byla vydána v souhrnném "Díle Jana Nerudy XXIX., sv. LITERATURA I. - do konce let šedesátých" v nakladatelství Kvasnička a Hampl v Praze, 1925.