(Reprodukce článku z Almanachu rukopisné obrany č.5)
V roce 1999 jsme si připomněli 30. výročí vydání Sborníku
RKZ - dnešní stav poznání
Správněji
řečeno vydání prvního dílu, neboť díl druhý, jenž se týká
hmotné stránky Rukopisů, byl vydán ve Sborníku Národního Muzea
pod názvem Protokoly o zkoumání rukopisu Královédvorského a
Zelenohorského a některých dalších rukopisů Národního muzea v Praze
v roce 1993.
Nebude jistě od věci, připomenout jisté partie z první
části, které objasňují poměr mezi oběma díly Sborníku.
M. Otruba, v roli redaktora píše na str. 10 takto:
Rekapitulovat, hodnotit a popřípadě doplňovat dosavadní výsledky
rukopisného bádání mělo smysl jen u prací humanitních věd. Metody chemického a
fyzikálního zkoumání stáří a původu rukopisných dokumentů pokročily od dob
posledních zkoušek RKZ natolik, že rekapitulace dřívějších závěrů může na
otázku, co víme dnes o pravosti RKZ, odpovědět jen nepodstatně;
bylo tedy v tomto případě nutné podrobit Rukopisy novému zkoumání.
Z podnětu ředitelství Knihovny Národního muzea se ujal tohoto úkolu kolektiv
pracovníků Kriminalistického ústavu Federální kriminální ústředny v Praze
vedený ing. D. Srncem. Závěry těchto výzkumů a jejich vyhodnocení budou
publikovány stejnou formou jako přítomný soubor studií a budou tedy tvořit s
tímto sborníkem dvoudílný celek (důraz J.U.).
Pozoruhodná je též pasáž ze str. 48, kterou uzavírá svůj příspěvek
politolog Kočí:
Spory o Rukopisy v české společnosti měly svou živnou půdu v
kapitalistickém systému a z něho vyrůstajícím buržoasním nacionalismu.
Jako citlivý seismograf signalizovaly v ideologickém odrazu a přístupu k
RKZ peripetie a proměny zájmů a akcí české buržoasie a jejích jednotlivých
skupin. S likvidací kapitalismu v našich zemích ztratila otázka Rukopisů
téměř svou ideologickou životnost. Neznamená to však, že by Rukopisy
o všechny své věřící příznivce přišly. Dosavadní zkušenosti z dlouholetých
bojů o RKZ nás právem naplňují pochybností, že se tato víra dá léčit
racionálními argumenty. Snad teprve výsledky nových chemických zkoušek,
budou-li srozumitelné a úderné (důraz J.U.), otřesou vírou
i některých skalních obránců.
Dlužno ovšem podotknouti, že tato nelichotivá charakteristika příznivců
RKZ se již nevyskytuje v druhém díle Sborníku, kde naopak nacházíme tyto
sympatičtěji znějící řádky:
Od let dvacátých minulého století se o jejich pravost vedly vědecké
a publicistické spory. Nejdříve o Rukopis Zelenohorský, pak také o
Rukopis Královédvorský.
Dobrovský, Palacký, Šafařík, Masaryk a další -- každý z nich
se snažil vyřešit otázku původu Rukopisů.
Problém nebyl uzavřen.
Tak stojí psáno v originální verzi Sborníku .
Bohužel ve variantách dostupnějších veřejnosti bychom citované doznání marně
hledali. Druhý díl Sborníku je totiž vyhotoven v několika textových mutacích,
které se od sebe liší jednak rozsahem připojené obrazové dokumentace, jednak i
rozsahem a modifikací textu. Badatel musí rozlišovat:
Nicméně moderní rukopisná obrana se s potížemi, plynoucími z
různorodosti textů 2. dílu Sborníku vypořádala a zaujala kritické stanovisko,
které tlumočila v přednáškách, vlastních tiskovinách,
jakož i prostřednictvím Internetu.
Činnost rukopisné obrany se ovšem neomezila jen na kritiku
obsahu 2. dílu Sborníku.
Již od počátku 90. let předkládala odborné i laické
veřejnosti výsledky svého bádání v oblasti humanitních věd, jež jsou odpovědí
na první díl Sborníku. Mohla tak působit výhradně prostřednictvím
nakladatelství NEKLAN. Pokusy publikovat v odborných časopisech se setkaly s
nezdarem. Některé doklady toho jsou v ARO III.
Proto se v roce 1998 Rukopisná
společnost rozhodla obrátit na instituci, disponující
prostředky pro posouzení jak jazykovědných a historických problémů, tak i
problémů hmotného průzkumu. Učinila tak zasláním nejvýznamnějších publikací a
to jak na adresu Vědecké rady AV ČR, tak i presidenta AV s tímto průvodním
dopisem:
Česká společnost rukopisná, jejímž posláním je řešení sporných otázek
kolem Rukopisů,
považuje za náležité předložit k posouzení naší vrcholné vědecké instituci
některé nejzávažnější výsledky své dlouhodobé badatelské činnosti.
Především předkládáme nové poznatky o jazyku a stylu Rukopisů, jež jsou uloženy
ve dvou monografiích PhDr. Julia Enderse:
Kromě Endersovy analýzy jazyka a stylu Rukopisů
předkládáme též kritický spis:
Fakta o Protokolech RKZ, Neklan, Praha 1996, 140 stran, ISBN
80-901987-1-8,
v němž ukazujeme klamnost závěrů z minulého hmotného průzkumu Rukopisů,
prováděného v letech 1967 - 1971 tzv. Ivanovovým týmem v laboratořích
Kriminalistického ústavu.
Věříme, že Vědecká rada Akademie věd
zaujme k předkládaným zjištěním zodpovědné stanovisko, pro mimořádný
kulturní a společenský význam tohoto vědeckého problému.
Do úvahy zde nebereme beletristické zpracování problematiky hmotného
průzkumu v literatuře faktu, určené k
poučení nejširší čtenářské obce. Péče, s jakou je postaráno o
informování různých vrstev čtenářů za různých klimatických podmínek je
obdivuhodná, ale je poněkud na závadu normální odborné práci.
Obě publikace přinášejí zcela nové poznatky,
které svědčí pro zásadní přehodnocení dosavadního
nazírání na Rukopisy jako na falza z doby národního obrození.
Jsou zde objasněny některé skutečnosti,
které byly v minulosti mylně pokládány za důkazy novodobého původu Rukopisů.
Hlavně však přinášejí přímé důkazy starobylosti těchto památek.
V Praze dne 8. července 1998
Vědecká rada AV ČR nepovažuje za vhodné vyhovět Vaší žádosti
o posouzení Vámi zaslaných materiálů k problematice Rukopisu
Zelenohorského a Královédvorského. Nové myšlenky se ve vědě
zpravidla prosazují v otevřené polemice, v konfrontaci názorů
příslušných odborníků v daném oboru.
Pokud je nám známo, považuje odborná veřejnost problematiku,
kterou jste nastolili, za již uzavřenou, se závěry shrnutými
v souborné publikaci Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský -
Dnešní stav poznání (vydané v roce 1969), a Vaše publikované
a přednáškami popularizované práce nedokázaly tímto přesvědčením
otřást.
č.j.: 9.105/VR/VR/98
RNDr. Petr Harmanec, DrSc.
předseda
Uvedené prohlášení Vědecké rady AV by mohlo nasvědčovat tomu, že se AV snaží od druhého dílu Sborníku distancovat. Ovšem mlčky, bez vědecké kritiky. Doufejme, že ji nemá suplovat poťouchlé ironisování literatury faktu z prostředí spřátelených literátů. To by ovšem byla cesta Akademie věd naprosto nedůstojná.
Vzhledem k tomu, že se "chemických zkoušek z 60. let" dovolává i cizina, je v zájmu samotné Akademie věd, aby zaujala k " úderným", ale značně podivným metodám " chemického" datování, uveřejněným ve druhém díle Sborníku výraznější stanovisko, než věčné mlčení.