Sborník ČSAV je věčný
Jiří Urban

(Reprodukce článku z Almanachu rukopisné obrany č.5)

V roce 1999 jsme si připomněli 30. výročí vydání Sborníku RKZ - dnešní stav poznání Správněji řečeno vydání prvního dílu, neboť díl druhý, jenž se týká hmotné stránky Rukopisů, byl vydán ve Sborníku Národního Muzea pod názvem Protokoly o zkoumání rukopisu Královédvorského a Zelenohorského a některých dalších rukopisů Národního muzea v Praze v roce 1993.

Nebude jistě od věci, připomenout jisté partie z první části, které objasňují poměr mezi oběma díly Sborníku.

M. Otruba, v roli redaktora píše na str. 10 takto:

Rekapitulovat, hodnotit a popřípadě doplňovat dosavadní výsledky rukopisného bádání mělo smysl jen u prací humanitních věd. Metody chemického a fyzikálního zkoumání stáří a původu rukopisných dokumentů pokročily od dob posledních zkoušek RKZ natolik, že rekapitulace dřívějších závěrů může na otázku, co víme dnes o pravosti RKZ, odpovědět jen nepodstatně; bylo tedy v tomto případě nutné podrobit Rukopisy novému zkoumání. Z podnětu ředitelství Knihovny Národního muzea se ujal tohoto úkolu kolektiv pracovníků Kriminalistického ústavu Federální kriminální ústředny v Praze vedený ing. D. Srncem. Závěry těchto výzkumů a jejich vyhodnocení budou publikovány stejnou formou jako přítomný soubor studií a budou tedy tvořit s tímto sborníkem dvoudílný celek (důraz J.U.).

Pozoruhodná je též pasáž ze str. 48, kterou uzavírá svůj příspěvek politolog Kočí:

Spory o Rukopisy v české společnosti měly svou živnou půdu v kapitalistickém systému a z něho vyrůstajícím buržoasním nacionalismu. Jako citlivý seismograf signalizovaly v ideologickém odrazu a přístupu k RKZ peripetie a proměny zájmů a akcí české buržoasie a jejích jednotlivých skupin. S likvidací kapitalismu v našich zemích ztratila otázka Rukopisů téměř svou ideologickou životnost. Neznamená to však, že by Rukopisy o všechny své věřící příznivce přišly. Dosavadní zkušenosti z dlouholetých bojů o RKZ nás právem naplňují pochybností, že se tato víra dá léčit racionálními argumenty. Snad teprve výsledky nových chemických zkoušek, budou-li srozumitelné a úderné (důraz J.U.), otřesou vírou i některých skalních obránců.

Dlužno ovšem podotknouti, že tato nelichotivá charakteristika příznivců RKZ se již nevyskytuje v druhém díle Sborníku, kde naopak nacházíme tyto sympatičtěji znějící řádky:

Od let dvacátých minulého století se o jejich pravost vedly vědecké a publicistické spory. Nejdříve o Rukopis Zelenohorský, pak také o Rukopis Královédvorský. Dobrovský, Palacký, Šafařík, Masaryk a další -- každý z nich se snažil vyřešit otázku původu Rukopisů. Problém nebyl uzavřen.

Tak stojí psáno v originální verzi Sborníku . Bohužel ve variantách dostupnějších veřejnosti bychom citované doznání marně hledali. Druhý díl Sborníku je totiž vyhotoven v několika textových mutacích, které se od sebe liší jednak rozsahem připojené obrazové dokumentace, jednak i rozsahem a modifikací textu. Badatel musí rozlišovat:

Do úvahy zde nebereme beletristické zpracování problematiky hmotného průzkumu v literatuře faktu, určené k poučení nejširší čtenářské obce. Péče, s jakou je postaráno o informování různých vrstev čtenářů za různých klimatických podmínek je obdivuhodná, ale je poněkud na závadu normální odborné práci.

Nicméně moderní rukopisná obrana se s potížemi, plynoucími z různorodosti textů 2. dílu Sborníku vypořádala a zaujala kritické stanovisko, které tlumočila v přednáškách, vlastních tiskovinách, jakož i prostřednictvím Internetu.

Činnost rukopisné obrany se ovšem neomezila jen na kritiku obsahu 2. dílu Sborníku. Již od počátku 90. let předkládala odborné i laické veřejnosti výsledky svého bádání v oblasti humanitních věd, jež jsou odpovědí na první díl Sborníku. Mohla tak působit výhradně prostřednictvím nakladatelství NEKLAN. Pokusy publikovat v odborných časopisech se setkaly s nezdarem. Některé doklady toho jsou v ARO III.

Proto se v roce 1998 Rukopisná společnost rozhodla obrátit na instituci, disponující prostředky pro posouzení jak jazykovědných a historických problémů, tak i problémů hmotného průzkumu. Učinila tak zasláním nejvýznamnějších publikací a to jak na adresu Vědecké rady AV ČR, tak i presidenta AV s tímto průvodním dopisem:

Česká společnost rukopisná, jejímž posláním je řešení sporných otázek kolem Rukopisů, považuje za náležité předložit k posouzení naší vrcholné vědecké instituci některé nejzávažnější výsledky své dlouhodobé badatelské činnosti.

Především předkládáme nové poznatky o jazyku a stylu Rukopisů, jež jsou uloženy ve dvou monografiích PhDr. Julia Enderse:

Obě publikace přinášejí zcela nové poznatky, které svědčí pro zásadní přehodnocení dosavadního nazírání na Rukopisy jako na falza z doby národního obrození. Jsou zde objasněny některé skutečnosti, které byly v minulosti mylně pokládány za důkazy novodobého původu Rukopisů. Hlavně však přinášejí přímé důkazy starobylosti těchto památek.

Kromě Endersovy analýzy jazyka a stylu Rukopisů předkládáme též kritický spis:

Fakta o Protokolech RKZ, Neklan, Praha 1996, 140 stran, ISBN 80-901987-1-8, v němž ukazujeme klamnost závěrů z minulého hmotného průzkumu Rukopisů, prováděného v letech 1967 - 1971 tzv. Ivanovovým týmem v laboratořích Kriminalistického ústavu.

Věříme, že Vědecká rada Akademie věd zaujme k předkládaným zjištěním zodpovědné stanovisko, pro mimořádný kulturní a společenský význam tohoto vědeckého problému.

Odpověď přišla následující

V Praze dne 8. července 1998
č.j.: 9.105/VR/VR/98

Vážení pánové,

Vědecká rada AV ČR nepovažuje za vhodné vyhovět Vaší žádosti o posouzení Vámi zaslaných materiálů k problematice Rukopisu Zelenohorského a Královédvorského. Nové myšlenky se ve vědě zpravidla prosazují v otevřené polemice, v konfrontaci názorů příslušných odborníků v daném oboru.

Pokud je nám známo, považuje odborná veřejnost problematiku, kterou jste nastolili, za již uzavřenou, se závěry shrnutými v souborné publikaci Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský - Dnešní stav poznání (vydané v roce 1969), a Vaše publikované a přednáškami popularizované práce nedokázaly tímto přesvědčením otřást.

Se srdečným pozdravem

RNDr. Petr Harmanec, DrSc.
předseda

Prof. Zahradník, v jehož chemickou orientaci obrana skládala velké naděje, tlumočil prostřednictvím sekretariátu, že se ztotožňuje se stanoviskem Vědecké rady, (která ovšem hmotný průzkum nevzala do úvahy, když se odvolala na první díl Sborníku z roku 1969).

Uvedené prohlášení Vědecké rady AV by mohlo nasvědčovat tomu, že se AV snaží od druhého dílu Sborníku distancovat. Ovšem mlčky, bez vědecké kritiky. Doufejme, že ji nemá suplovat poťouchlé ironisování literatury faktu z prostředí spřátelených literátů. To by ovšem byla cesta Akademie věd naprosto nedůstojná.

Vzhledem k tomu, že se "chemických zkoušek z 60. let" dovolává i cizina, je v zájmu samotné Akademie věd, aby zaujala k " úderným", ale značně podivným metodám " chemického" datování, uveřejněným ve druhém díle Sborníku výraznější stanovisko, než věčné mlčení.