Rukopisy a Český jazykový atlas

PhDr. J. Enders

Na úvod
Máme před sebou první díl Českého jazykového atlasu (dále jen "A"), vydaného v loňském roce dialektologickým kolektivem Ústavu pro jazyk český ČSAV v Praze a v Brně. Je to obsažná, pro nás, přátele Rukopisů i dalších staročeských literárních památek, jež jsou dosud neprávem vylučovány z oblasti, do níž patří, velmi cenná publikace. Každý musí kladně hodnotit množství podávaného filologického materiálu, jeho přehledné třídění, zmapování rozbíraných výrazů a jejich ekvivalentů a pečlivě provedené rejstříky. Jak se praví již v úvodu na obalu knihy, jde tu o "slovní zásobu z významových okruhů člověk, domácnost a místní prostředí". Edice má obsáhnout --- doufejme, že v době co nejkratší --- ještě další čtyři díly, které budou zaměřeny na tvoření slov, morfologii, hláskosloví a skladbu.

Uvidíme dále, že A velmi průkazně, ba někdy skvěle pravost našich Rukopisů potvrzuje. V této studii se soustředíme hlavně na ně; ostatních sporných textů si povšimneme jen letmo, ač nevylučujeme, že i jim budeme v návaznosti na A věnovat patřičnou pozornost v budoucnu. Na další díly A se upřímně těšíme, neboť jsme přesvědčeni, že nám poskytnou ještě více. Až budou zmapovány varianty "nějaký -- jakýsi" nebo "nikdy -- nigdá -- nihdýš", případně "už - již" (vybíráme příklady čistě namátkově) budeme moci ještě lépe hájit starobylost i různou provenienci RZ a RK. Stejnou službu nám prokáže rozbor afixů, třeba sufixů s komponentem -c- a -k-, neboť tyto gramatické kategorie se po staletí měnily málo nebo vůbec ne a také jejich frekvence patrně zůstává na zhruba stejné úrovni.

Dosavadní zneuznávání textů, jež nás nejvíce zajímají, vede ovšem k tomu, že jsme nuceni přijímat kriticky některé etymologie, které se nám v textu podávají; záslužné ovšem je, že je autoři do své nepochybně vynikající práce pojali. Zde zatím jen některé připomínky; ostatní viz v další speciální části našeho pojednání.

K etymologiím
Str.70: prostonárodní označení nedospělého děvčete "kurva" nebo "kurvička" je prý z "kurop7t7va", koroptev a tedy domácího původu. To je omyl, neboť domněle podvržená glosa z Mater verborum správně navazuje na německé "Hure" a zní "hurva". Ono české pojmenování je upraveno podle vulgárního "křivochcalka" se vztahem k původnímu významu latinského "curvus", křivý. Náš návrat do Evropy a úcta k velkému sousedovi by měla také mít své meze. Ponechejme si koroptve, pokud ještě žijí na našich polích, a to druhé ... Suum cuique!

Str.72: "Roba" patří k "robiti" zcela nepochybně stejně jako "rab" a "parob" z RK, Záb.

Str.104: zde mohla být zmínka o slovesu "chovat se čeho", jež je dle Machka rozdílné od "chovat něco" (dítě aj.). Ale Holub a Kopečný spojuje obojí, Holub-Lyer také. První vazba je i v RK "chovaj sě junoší" v Jah.

Str.128: K "ruju" je prý přítvořen inf. "rúti". Myslíme, že tu byl od pradávna k basi "reu,rú-" atd.

Str.190: "Oprátka" prý slovo nejasné, zvláště když jde (podle Machka) o význam "kus lesa". Odvozujeme slovo od základu "pret-". Přes sémantickou mnohotvárnost lze vyjít z významu "uvazovat", totiž ohradit kus lesa nataženým provazem. Patří sem sporný výraz z RK, Jar "zapřieti zraky" (totiž tma, která "zahradila zraky" bojujících stran).

Str.192: "Šíry" (šle) jsou prý z němčiny. Ale pravděpodobněji pochází slovo z domácího "šurý", t.j. šikmý. Shoduje se i zakreslené území obou slov. "Šurem kyčlu protče" je v RK, Jar.

Str.229: "Ležati" prý praslov. Za základ je nutno vzít "leg" nebo "legh-", tedy "léci". Původní tvary byly možná athematické.

Str.232, 246 a 374: I zde je nutno "motiti" a "smagnoti" uznat za slovesa druhotná ke starším "mót-ti" a "sma-ti". Máme přec "másti" a třeba "osmahlý". Sporné "smahše" (buď jeden z mála pěvcových neologismů, směle vytvořené imperfektum nebo snad absolutní participium místo "smahši", tak Gebauer) z RK, Jar je rovněž průkazné. Ostatně vychází A na str. 374 zcela správně od "verg-ti", vrci, vrhati atd.

Str.320: Stále se přepisuje z knihy do knihy tvrzení, že "máchati" je od "máčeti". U "máchání prádla" jde o "zbavování prádla špíny pohybem v čisté vodě", jak ostatně A správně konstatuje na téže straně. Proto je i v RK, Záb "meče (akus. plur.) mácháchu" starobylé a správné.

K lepší orientaci v dalších odstavcích této naší práce je nutno co nejstručněji popsat jazyk RK a RZ i vznik textu, jak jej máme před sebou. O RK se opatrně, ale pravdivě tvrdí, že má původ východní. Jeho nejstarší písně sahají až do dob předkřesťanských, ale soustředění a opis této památky je nutno datovat do století čtrnáctého, a to spíše k jeho konci. Také RZ byl mnohem později, než ve skutečnosti vznikl, opsán nebo spíše obkreslen; hláskování ukazuje na století dvanácté. Hlavní důvody pro východní provenienci RK jsou tyto:

Celkem se zdá (neboť při nevelkém rozsahu zlomků je vždy nutno se vyjadřovat opatrně), že z RK je nutno Jar lokalisovat na severní Moravu, Čest posunout ještě dále na východ (zásadně "drvo", nikdy "dřevo", příslovce "skad" a některé další detaily, na něž přijdeme). Ostatek RK, zejména lyrika, vznikla pravděpodobně na severovýchdě a východě Čech. Protože RZ je mnohem kratší než RK, ocitáme se při posuzování jeho jazyka na půdě ještě nejistější. Pravopis a hláskosloví je nepochybně starší a lze je charakterisovat na první pohled. Ale i systém nebo "stroj" je jiný. Snad měli pravdu Jirečkové, že tu jde o památku středočeskou proti chorvatsky zabarvenému RK. Hlavní rozdíly jsou tyto:

Vraťme se k Atlasu. Musíme se připravit na několik námitek, které budou pravděpodobně odbornou veřejností --- pokud se bude touto studií vůbec zabývat --- vzneseny. Předně se lze tázat, jakou průkaznost může mít výskyt jednotlivých výrazů, jak je zachycen na konci 20. století, posuzujeme-li češtinu starší o tisíc let? K tomu odpovídáme, že nebudeme napodobovat starší obrany Rukopisů, kdy se z nářečí namnoze mechanicky převzalo to neb ono slovo jako přímý doklad. My zde přihlédneme

  1. k podobě slova. Jestliže se třeba říká dnes "děuče, ďouče" v některých krajích místo "děvče", znamená to, že se tu udrželo obojreté "w" jako v RK, který se tedy může plně opřít o výsledky A,
  2. k významu slova. Protože je "moutev" (kvedlačka) od "mútiti", plyne z toho, že oba výrazy jsou starobylé a sloveso, jež je v RZ i v RK, je nepřímo, ale s velkou pravděpodobností doloženo pro území, do něhož obě památky klademe,
  3. k frekvenci slova: "šúr, šurý" (je v RK, Jar) je dodnes v užívání ve Slezsku a na východní Moravě.

Jistě lze také namítnout, že některé předměty denní potřeby byly v různých krajích různě kostruovány a že to bylo důvodem k odlišnosti jejich pojmenování. K tomu dle možnosti v dalších odstavcích též přihlédneme. A konečně se může říci, že se A zaměřuje na významy speciální, kdežto my se spokojujeme s významem toliko volně příbuzným; a že mnohá slova z východu naší okleštěné republiky jsou beztak i ve staré češtině, tedy v literatuře ze středních Čech a ze čtrnáctého století, bezpečně doložena. Ale tím lépe, neboť i tato námitka, je-li domyšlena do konce, potvrzuje pravost RZ a RK. Existuje-li v některém kraji dodnes třeba "moutvice", říkalo se tak kvedlačce jistě i v minulosti a sloveso "mútiti" mohlo žít jak v domácnosti, tak i v jiných oblastech lidské činnosti, v nazírání na přírodu atd. Jestliže se bude A zabývat v dalších dílech i společenskými vztahy, myšlením obyvatel, lidovou tvořivostí atd., zvýší se i možnosti dalšího poznávání RZ a RK. A tak se postupným zvětšováním jednotlivých pravděpodobností bude možno propracovávat k jistotám.

Speciální část
Povšechně lze k následujícímu výčtu sledovaných předmětů a pojmů říci toto:

  1. výrazy převzaté odjinud, nikoli domácí, nebereme v úvahu, protože Rukopisy vynikají úžasnou českostí. Cizí slova bychom v nich spočítali pomocí prstů na jedné ruce.
  2. můžeme také pominout terminologii pro rodinné vztahy. Vážná epika postrádá jakýchkoli augmenativ, deminutiv nebo hypokoristik. Výjimkou jsou jen "bratřieci" v RK (jde o Záb a chlapce teprve dorůstající, jak se ostatně v písni praví doslovně). V lyrické Op je "otčík".

A nyní k jednotlivým jevům a výrazům. Slova z RZ a RK řadíme podle abecedy, ale je to spíše naše vlastní, pro čtenáře nezávazná pomůcka. Po těchto dílčích nadpisech následuje odkaz na heslo A s udáním stránky.

Infix -a- k tvoření iterativ, viz "zabíjet" A 238. Zajímá nás dvojtvar "zabíjat" a "zabívat", k původnímu "zabíti". Na většině území včetně RK je "zabíjat", ale doklad z RZ bohužel chybí. "J" nebo "v" je antihiátové. Z důvodů již známých nemůžeme pro RK čekat -w- bilabiální, vždy jen -j-. "Zabíjati" hlavně ve Slezsku. V RK, jak již řečeno, toto sloveso není, ale vzpomínám na Flajšhansovo doporučení přidati "pije" a "piješi" k "pijěti" z původního "píjati". Obě slovesa jdou v našich textech i v odborné literatuře ruku v ruce.

Bíti sě, viz "koulovat se" v A 116. V RK nikde není "práti(sě)", vždy jen "bíti, zabíti, zbíti" atd. Ale též "Bozi chtějústepati Vlaslav", Čest. Dle mapy č.119 jen v polském pohraničí "těpati". Bylo tedy toto sloveso (dnes knižní) rozšířeno hlavně v oblasti RK, Čest., viz náš úvod.

Celovati, Jah, viz "Calovat" A 96. Proti běžnějšímu "líbat". I to asi souvisí s polštinou. Východ Slezska a Moravy.

Cesta (Čest) a púť v Záb. Se vztahem k "pěšince ve vlasech", A 122. Zde synonyma "cestička" a "poutec". "Pěšina" se v našich textech nevyskytuje. Materiál je ovšem skrovný. Přenesené významy ze základů RK se mapují jen na severu Čech a Moravy! Čuje: zde vyjímečně citujeme nikoli Rukopisy, ale Píseň pod Vyšehradem, kde je toto sloveso ve významu "cítit" (radost a žal). Atlas dokumentuje význam smyslového vnímání, hlavně čichání; PV se shoduje s polštinou, kde se blízkost slovesa "cítiti" (niterně) zdá primární, jak aspoň o tom svědčí slovník J.K. Troiaňského (polsko-německý, Poznaň, Berlín a Bydhošť 1836). Z českých zemí patří do této sféry Slezsko, Zábřežsko a Litovelsko. Atlas str. 140, "slyšet".

Dědina v RZ i v RK vždy, nikdy "ves, vesnice", A 350. Klasický případ! Rozdíl našeho východu a západu proveden takřka bez vyjímek. Etymologicky se --- podle většiny slovníků "ves" (vžs6) pokládá za všeslovanské, ale odlučuje se od "vžs6" nebo "v6s6j6" = všechen. Toto zájmeno je v Rukopisech monopolní, asi 110 případů, výslovnost ovšem "ves", nikoli "veš". Výklad, že by byla "vesnice" z lat. "vicus" je snad již opuštěn. Ale zvuková shoda zájmena i subst. zřejmě vedla k většímu uplatnění "dědiny", nemluvě ani o "vši", jakožto odporném hmyzu.

Devětikrát, Čest, zde byly námitky. Viz heslo "peřina", A 314 + "desetiloketnice, devětnice, desítnice" z původního "deviet(i), desiet(i)". Protože "krát" nebylo v době RK ještě deetymologisováno, máme tu "devětikrát" jako "devítiloketní", nikoli jako "devítník". Tvary s -i- ve švu jsou nepochybně starší. Ekvivalenty pro "peřinu" na území RK.

Děvče, viz náš úvod. I zde byly námitky! A 68 nn. Severovýchod Čech, ač i jinde. Blízkost polštiny potkáváme i zde (pol. dziewcze). Atlas dokládá slovo jako staročeské.

Dietky v RK, Záb., viz A pod "dítě" 100. "Dítě" slyšíme i dnes na severní Moravě a ve Slezsku zřídka, je proti tomu nějaký odpor, běžné je "děcko". Ve staré češtině jsou "dietky" plur. fem., a tak i v RK, zde dat. "dietkam" a akus. "dietky svoje". V RK jsou ovšem "děti", ale to je nutno vykládat jako původní masc. ve významu "mužští potomci" (Machek). Mužský rod dosvědčen dodnes pro Hlučínsko a Polsko.

Druža (nebo družě), námitka! Slovo není v A, jsou tu však jiné pozoruhodnosti. Uvádí se na str. 90 "družice" jako dívka velká, starší než čtrnáct let. Jde o severovýchodní oblast Čech. Zde ve významu "družička". Sufix "-ica, -icě" je v RK velmi oblíben : vodicě, zemicě (i toto s námitkami!), palicě, děvicě (dievka ani jednou!), děva jako "druža, družě" 12x, dušicě, chyžicě (ne žádané "chýška"), jehlicě, kyticě, ložicě (to je neutrum), nožicě (ne "nožka"), sbožicě (neutrum), srdicě (pěvcův novotvar?), větvicě, vlasticě (námitka). O archaismu sufixů s -c- proti -k- viz Rozbor, hl. na str. 130 nn. Ještě i "lubicě" rovněž s námitkami.

Dřevo, drvo, tak i v A 386. Deriváty od obou základů dosti promíchány, tak i v RK, viz dále úvod k této studii. I zde byly nějaké námitky, snad již opuštěné. Také zmapování odpovídá RK přes nános slov "kůlna, šopa". Základní výraz tu byl zřejmě "dřevník". Čím více se blížíme východu, tím častější jsou slova s "drv-", viz polské "drwalnia" a "drwalka". Původně to asi nebyla samostatná místnost s kůly a zvláštním krytem, ale jen nějaký přístřešek, viz A 388.

Dřiezhy (i lúčky) RK, Róže. A 392 s. v. třísky. "Dřiezhy" nejsou mapovány, ale citují se jako staročeské. "Třísky" po celém území, ale zdrobnělé "lúčky" nejhustěji v oblasti RK. Etymologie "dřiezhy" z "třiesky" se mi nezamlouvá, ale zde to nebudeme řešit. "Třísky" sloužily k rozdělání ohně, "lúčky" k přiložení. "Lúče" byly spíše pochodně, ale i paprsky sluneční. V seřazení obou pojmů v RK vidíme opět, jak se děj písně uvádí souběžně se slovním výrazem.

Dvé a dv, v A str. 98 dvojčata. Toto slovo se v našich textech ovšem nevyskytuje, ale v Čechách se mapují na rozsáhlém území formy zúžené "dví". V Jar (píseň je proti ostatnímu RK mladší!) nacházíme jednou "dvé", ač bychom možná čekali nestažené "dvoje". Zkrácený tvar je vynucen rytmem (pravidlo sudoslabičnosti, Est. str. 181 aj). Jinak je v RK číslovka základní "dva, dvě, dvů" atd.

Dým, "dýmem jest nám velenie jeho", Záb., k A str. 338 "kouř". Je zatím obtížné oba pojmy časově a místně lokalisovat. Skutečně je i "Vltava sě kúřie" v 01. Zdá se, že první pojem patřil spíše k výsledkům lidské (nebo i přírodní) činnosti, kdežto "kouřit" znamenalo "topit, zatápět", jako dodnes na Slovensku. Oba výrazy na celém území. "Kuriti" a "kur7" má obdoby v baltických a germánských jazycích. Dým je jaksi básničtější, viz stejnojmenný Turgeněvův román, výše uvedený citát ze Záb. a "láska mizí jako dým" atd. atd. (nikdy jako kouř). "Kúřie" snad užil pěvec i pro asonanci se slovem "v pářě".

Hromný, bývala tu námitka, žádáno "hromový". Je v Jar. Lze tu odkázat na "hladný, hladový", A 204. "Hladný" je tvar starší a zároveň i východní. Adjektiv na -n7 , -ný je v Rukopisech i v dalších sporných památkách asi 150. Z toho byly jako nedoložené nebo nemožné napadeny v RZ a v RK zejména "striebropěnný, otný, zlatonosný, rodný bratr (a sestra), ladný (Sázava), striebronosný, pravdodatný, svatocúdný, pravdozvěsten, věkožízný, sněm sboren, blahodějný, bolný (žádáno bolestný nebo bolavý), břietný, četný, drzostný, hlasonosný, jarný, jarobujný (námitka opuštěna), lepotvorný, nevzmožný, rosný, vojivný" a vlastně i "nižní, výšný" a "iskrení" (čtení nejisté). Výtky se ovšem netýkaly vždy jen sufixu.

Hrubý tj. "veliký", A 148, je v RK Ben. Námitka opuštěna. V Čechách se dnes vyskytuje zřídka (jih), hojnější v moravských dialektech (severozápad) s přesahem do východních Čech.

Huba, v A str. 96 hubička aj., RK Čest.,dat gemby = rty, Petřkovice u Opavy. Bez pejorativního podbarvení i jinde na Moravě, OJ Gamba aj., vždy Morava.

Chlap v RK 01, A str. 70 ve významu "manžel", ale praví se tu, že ve staré češtině to znamenalo "nešlechtice, prostého člověka". Proto mají "chlapi" v RK v "nožnách" (pochvách) nože, ne snad meče. Slovo je jistě všečeské, ale dle mapy na str. 71 vysunuto proti "mužskému" k východu. Chod, RK Čest aj., se druží k jiným starým o-kmenům bez sufixů; proti "chodu, tahu, prasku, praporu, hlaholu, kotu a vidu" byly vzneseny námitky. "A" na str. 200 uvádí "střív" místo "střevíc"; to v našich textech ovšem není. Ale je to starobylý jo-kmen, původně "střív" z "červ6j6". Chřest mečév, Jar se trochu váže na A 106, heslo "chrastítko". Zde nás zajímá soubor onomatopoických výrazů od základů "rach, řech". "Rachet" je v Jar, "řehtati" (o koních) v Záb. i v Jar, celkem pětkrát, mapováno na severu a na východě Čech. "Chřest" (mečév): podle A se na území RK málo vyskytuje "chřestítko" nebo příbuzná slova s náslovným k-. Možná proto, že "chřest" byl zvuk silný, pro dětskou hračku nevhodný. Ice, sufix, viz i "družicie". V A na str. 330 "pec". Zde zajímavé varianty s návazností na "hromný --- hromový" v RK: chlebová pec, ale také "zaňňice" (zadní pec) kolem Semil a Ústí nad Orlicí. "Chlebová pec" nebo "chlebovka" je tu ovšem také, ale přece je vysunuta výce k jihu. Kalené střely Jar, námitka. Sledovali jsme v A heslo "brousek na chleba" na str. 264 nn. Jen na Moravě, včetně severní, je i "zákalek" a "zákalec". Od toho jsou "kalené střely" sice daleko, znamená to totiž sraženou část chleba. Nicméně pokrývá stejné území též "kalenec", A str. 382, hřeben střechy, v hlíně máčené a pálené došky. "Zákalka" v Podještědí a Pojizeří. Lze tu vytěžit aspoň široký areál slovesa "kaliti". Klánie a přetieti, viz heslo "špalek", v A str. 319. Na Moravě je ekvivalentem "klát" s deriváty, v severovýchodních Čechách i nátoň, dle A nejasné. Lépe vykládá Machek ve starším vydání a Holub - Kopečný k "títi", je i "výtoň", vysekaný kus lesa. Deriváty k těmto synonymům v RK jsou, ke "špalku" však nikoli. Ten je asi převzat z němčiny (v Čechách častější jev). Doklady k "títi" jsou v RK dva (Lud, Záb). Ke "klánie" patří ovšem i "kláda, klaněti sě (RZ) a klas", celkem asi sedm případů. "Kláti" místo "štípati" je v A zmapováno na malém území na severovýchodě Čech (A str. 390).

Kot ve významu pád, kácení v RK (Ben), k tomu ještě několik dokladů na "kotiti sě" v Jar, Čest a Lud. Jsou tu ovšem hononyma ve významu "kost" a "kocour". O oblibě tohoto základu na námi sledovaném území však svědčí varianta "kotík" s příponou přímo u kmene bez vloženého -n-. Viz i "kůtko", východ Čech až k Zábřežsku, a "kůtek". K tomu A str. 152, "kotník". Proti "kotu" v RK byly ovšem námitky.

Kolébáše sě, Jar. Jde tu o pohyb vojska se strany na stranu, tedy význam poněkud jiný než "viklá se", A str. 142. Lokalisováno do Slezska.

Krušiti RK Záb, viz heslo "drobty" v A 272. K tomu "Krušiny", nejvýchodnější část Moravy a Slezska. Do etymologické rodiny patří ovšem i "kruch", kus soli nebo chleba; v A není. Zato "krutost, krutý, ukrutník" je v RK sedmnáctkrát, ale zde bychom musili uznat nasalisaci ke staršímu "kru-". Sem je asi nutno přiřadit i OJ Kruvoj (Čest), řecké kruó, latinské crudelis aj.

Kyj a palica nebo palicě, palice, Čest. Zde je důležité spojení obou ekvivalentů (?), viz "hůl" v A str. 156. "Kyj palicu málo kdy zadrží", praví se v uvedené písni. "Kyj" je také třikrát v Ben jako stejně účinná zbraň jako "meč", i zde se uvádí obojí za sebou. Lokalisace: nejvýchodnější část Moravy s vysunutím do Polska (A 157). Na mapce je toto území zcela začerněno značkami pro "kyj" i "palici". Tvar i účel obého je různý, v boji se užívalo toho i onoho. "Ni kiiem go ale palk\c o" říká už uvedený polsko-německý slovník (rozumí se "máš ho bíti"). K povšimnutí je i psaní "kigi" v Ben. Zdá se tedy, že český kyj v Ben byl mocnější než slezskopolský v Čest.

Kyprý, RK Kyt, námitka. K nahlédnutí A, str. 257, "kynouti". Lze lokalisovat do celých Čech s pochopitelným začleněním území RK, do něhož umisťujeme lyrické písně. Etymologicky souvisí s "kyprý", ale to si odpůrci RZK v minulosti méně uvědomovali. Příbuzné je i "kysat" a "kvasit", jejichž isoglosy A rovněž zaznamenává.

Kytice, viz stejnojmennou píseň v RK a str. 188 v A "na kličku". Zde se připomíná i "kystka" a "kýta", praslov. "kyta". Proti "kytici" ve významu dnešním i RK vznikla --- ku podivu --- námitka, jež je pokud vím nová: prý doloženo až od 16. století. Tomu však odporuje A, který cituje i pro staročeštinu významy "hrozen, svazek, kytice". Na mapě na str. 187 je "kystka" vysunuta hodně na východ, tedy patrně mimo oblast lyriky RK. To ovšem neznamená, že "kytice" jako taková je cizí import a pozdního původu, jak se domýšleli J. Němec, J. Horálek a kolektiv v knize "Dědictví řeči", Praha 1986, str. 49. Zde se také tvrdí, že "kýta" značilo ve staré češtině jen část zvířecího těla.

Ložice, RK Sbyh. K tomu heslo "postel", A str. 310. Takto na většině území, ale na východě "lože, lůžko" s menším okruhem i na západě. Atlas uznává východní úzus za starší. Námitku proti RK tvaru -i- lze vyvrátit slovesem "ložiti", jež žije na Moravě dodnes a je i staročesky doloženo, totiž v domněle apokryfickém zlomku Evangelia sv. Jana, o němž jsou přátelé Rukopisů již jinde v literatuře obránců informováni. nehledě k jiným důvodům byla by "postel" v RK jistě nebásnická, ač je i ve staré češtině doložena jak v dnešním, tak původním významu (postlání). Viz i Malý stč. slovník.

Lubica, lubicě RK Záb., odpůrci zde žádali "libičku", jistě velmi nevhodnou pro herojskou píseň. Lze to konfrontovat s A str. 88 a s hesly "slub" (pro svatební obřad, mapovaný na části Opavska). Proto i konfrontace variant "líbat" a "loubat" na str. 96. Nepřehlasované tvary, příp. změna ú-ou se hlásí ovšem na Moravu.

Mácháchu meče (akus. plur.), RK Záb, viz A str. 320 práti. O ekvivalentu "práti -- bíti" viz výše, k "máchání prádla" rovněž zde v úvodní části. O praní se ovšem v RK nikde nemluví, ale v RZ je "oplákati" a "vyplákati" o zemině snesené s vrchů vodou po bouři. Možná, že ne všude se na našem území pralo tlučením dřevěnou plácačkou.

Malitký, RK Skř. v A "malitký" a "malinký", str. 100. Je zajímavé, že forma s -i-, tedy mladší, je v RK, kdežto "malutký" je dodnes živé na východní Moravě a na Opavsku. Věc je osvětlena v Rozboru na str. 64. Viz dále i "malítek" = malík, prst na Novoměstsku (kterém?) v A str. 150. Zde je psáno k příslušné mapě "509", což by byl Vojtěchov, na Žďársku nad Sázavou.

Meškati se vyskytuje jednou v RK, Čest. Polsky "mieszkač" viz str. 350 a heslo "bydlet". To v RK není, ani moravské "bývat". "Meškati" je v Čest ve významu "pominout", dnes na severovýchodní Moravě znamená někde "bydlit".

Mknuchu sě RK Jar, viz "zamknout" v A na str. 360. Zajímavé jsou varianty "zančít" a "zamčít". Tvary s -nu-, tedy jako v Jar., jsou četnější a příslušné mapování se v RK celkem shoduje. Aoristy a imperfekta s infixem "nu, n\c o " jsou v našich textech velmi vzácně.

Mútno, mútiti v RZ relativně častěji než v RK. Viz i náš úvod k této studii a heslo "stloukat máslo" v A 232. Dále "múcic"na Uherskohradišťsku. Púvodní "mútiti" je "kaliti" a je zajímavé, že v RZ je ve významu původním (o řece Vltavě), kdežto v RK přeneseně (o zármutku, duševním hnutí). Máslo se "tluče" všude až na jižní polovinu Čech; máme ovšem "tluket silnú pěsťú" v RK, Sbyh. Z toho nelze mnoho vytěžit, lokalisace je vždy jen velmi povšechná. Významná je pro nás možná "tlukačka" místo "máselnice" na severu Čech. U "tlučení" jde vždy o pohyby, které se opakují, ať se tluče máslo nebo pěstí na dveře. U "mútiti" došlo ovšem ke mnoha hláskovým změnám, viz "moutev, moutvice" a další, náš úvod a v Atlase str. 234. Sem patří též "moutvička" místo "lžíce", A 294, staročesky "mútvicě". Na mapě ke "kvedlačce" nezachyceno. Zde je ovšem nutno vždy uvážit i případnou odlišnou konstrukci těchto zařízení. Z toho, co zde uvádíme, by se mohla vydedukovat větší frekvence "mútiti" mimo oblast RK, tedy snad spíše pro území, do něhož klademe RZ.

Mužský RK Záb., psáno foneticky "muská" (hlasy), viz A str. 70. Staročesky prý jen adjektivum, tedy shodně s našimi texty. Patří plně do oblasti RK a pozoruhodný je i fonetický přepis, jejž zde A uvádí, tedy "muský, mušckej, muscké" a "mujské". Poslední forma nepochybně nejmladší.

Nožky, RK 01. Kdysi žádáno "nožnice", ale námitka opuštěna již Gebaerem. Viz "nůžky" A str. 196. "Nožnice" místo "nůžky" zachyceny na jihovýchodní Moravě, tedy mimo oblast RK; území pro "nožice" je rozsáhlejší. Jinde běžně "nůžky". Zde je možno vyzískat jen potvrzení o starobylosti forem s "nožn-", neboť moravský jazyk, lze-li o něm takto hovořit, je v zásadě starší než český.

Obvlečena, RK Jar., námitka. K povšimnutí je "ovar" v A str. 238 a varianty "vovar, obvar, obar". Protože na území RK vládlo v době vzniku a snad i v době opisu těchto písní -w-, nebyl by tu vznikl "ovar" (slovo v RK ovšem není). Bylo by tedy buď "obvar" nebo snad "obar, obara" a mapka na str. 239 to vcelku dosvědčuje. Proto by byla pro pěvce RK nepřijatelná i forma "ovlečena", neboť "w" bylo mnohem slabší než "b". Tvar "oblečena" by snad zcela potlačil základní formu k "vléci". Z týchž důvodů nenajdeme tvar "vovar" na území RK.

Očekáváše v RK Čest. s akusativem, jak je samozřejmé. Snad tu byl i vztah k předložkové reakci u "dočkej" a "počkej" (mne) podle A str. 158.

Otmetáše RK Jar., viz A str. 342 "koště". "Metla" nebo "pometlo" převládá na celé Moravě a částečně i ve východních Čechách, tedy opět v oblasti, která nás nejvíce zajímá. Polsky "motla" praslov. "met7la", slovesný základ měl tedy na východě větší frekvenci.

Pomalu, A 203. Toto slovo nemohlo být v RK, neboť v něm se "po" jako předložka nespojuje s dativem. Toto zjištění se nepřímo váže i na tvar "pomaly", převládající na Moravě.

Pěkný, RK Jel., str. 85 aj. V Atlase ve významu "hezká dívka". "Hezký" asi není ve staré češtině! "Pěkný" je početné na západě Moravy, ale porůznu i na severu a severovýchodě Čech. Srv. i polské "p\c ekny".

Plece, viz A "záda" na str. 148. Velmi důležité. Jako neutrum dvakrát v Čest, v Jar jednou v plurále "na plecech", kde nejde o jednotlivce, ale o celý oddíl lučištníků. Slovo převládá "v přechodných nářečích česko-polských". Ale i "záda" jeví důslednost jazyka RK, tvary jsou zastoupeny devětkrát od starého masc. "zad" (jako "nad, pod"), z toho jen třikrát v plurále. Proto je i ve Slezsku výraz "záda" vzácný.

Pochládček, "slavná" námitka Flajšhansova, Komárek ji váhavě opouští. Ale už heslo A "přesnídávka" na str. 205 je tvořeno obdobně. Je tu i "posnídávka, předabědek, posnídálek", kde se dokonce změnil i rod subtantiva. "Posnídávka" je termín vyskytující se dodnes přímo v oblasti, kam klademe lyriku RK, ač je mapován i na Klatovsku. Jinak jde o východní Čechy (Hradec Králové) a části Moravy. V Českých zemích je jinde dominantním výrazem "svačina". K této námitce citujeme i "pomazánek" (Litovel, Ústí nad Orlicí), viz A str. 230 "máslo".

Pokrýti, skryto, viz v A heslo "poklička", str. 282. Základ "kry-" je v RK velmi hojný, nejméně šestkrát zastoupený. Přes vzdálenost "pokličky" od válečné epiky RK je zajímavé, že útvarů s "kry-" napočítal atlas tři a třicet, kdežto "poklička" je česká. Porubánie v RK Jar a snad " ruby" v RZ. Viz heslo "štípat", A 390. Toto sloveso, stejně jako "sekat", je rozšířeno na celém území. "Třtinu rozštípli" (převádíme do nové češtiny) je v Jar méně dobré čtení než "trsť rozcěpichu". "Rubání" se mapuje na severovýchodě Moravy a ve Slezsku. "Ruby" v RZ patří k velmi obtížnému, kriticky spornému místu, kde může jít jak o "rubání" dřeva v lese, tak o šití oděvů. Protože RZ klademe do Čech, jsou důvody pro ten i onen výklad asi v rovnováze.

Prnúti, námitka, viz "(v)operek" v A str. 379 ve významu "okap, okapový žlab" s výskytem na severu a severovýchodě Čech. Základem není jen "p6rati", ale i "per-ti", k tomu "prnúti" k vyjádření vidu. Náslovné "v-" sem proniklo později, viz i v A str. 380.

Roba, RK Jah, A str. 72. Srv. i "parob", Záb. Severní Morava, část Slezska.

Rovný, zejména "rovno" v RK, Op., viz A str. 375 "stejný". Toto slovo v RK ovšem není, kdežto "rovný" s deriváty šestkrát. Sem patří i dnešní slezské "rovnaký". "Stejný" označuje A patrně právem za nestaročeské a vzniklé z "jednostajný". Proto nemohl domnělý padělatel napsat, že "lesy se zelenají v zimě i v létě stejně".

Rozskosem RK, Záb., k obtížnému místu o dvou jinoších, kteří se po lesním výcviku ve zbraních takto vraceli do své dědiny. Jde tu buď o "rozmanité, křivolaké cesty" nebo o průsmyk, uvolněný po vysekání stromů. Slovo tedy může mít stejný základ jako "kosinka", husí křídlo na vymetání sazí, A str. 340. "Kosa" je původně zahnutý nástroj na sečení. Největší frekvence toho všeho na severu a severovýchodě Čech.

Rozrěšite (moje výpovědi), RZ, t.j. "rozvažte" nebo "rozhodněte", námitka, bůhví proč. Viz A str. 254, hesla "sítko, řešeto, řešátko, řešetko, řešítko, řešutko". Tato slova jsou monopolní v Čechách mimo oblast RK, kde nalézáme jen "viezti, svázati, úže" (houžev) apod. Přes odlišné výklady etymologických slovníků soudím, že "řešeto" souvisí s "rěšiti", neboť tu i onde jde o vázání provázků nebo drátů, aby vzniklo síto, kterým se sypká hmota pročišťuje, takže lze použít buď toho, co propadá, nebo toho, co zůstane na povrchu. Proto bych do této etymologické rodiny zařadil i keř "řešetlák", Rhamus kathartiva, ř. počistivý. Tedy snad pročišťovací prostředek. Nemusí to být název temný ani praindoevropský.

Ruče, viz A str. 160 "rychle". Takto na většině českého území, ale na Moravě "rychlo", viz zde náš úvod s poukazem na adverbia na -o. Ale v RK není "rychlý" ani jednou, kdežto "ručí, ruče" jeden a dvacetkrát! "Ruče" dokládá A jen na Novojičínsku, ale bylo staročeské a není proti němu námitek ani při našich textech. Machek zná "ručí" i z valaštiny, laštiny a slovenštiny. Velmi důležité zde je, že "rychlý" existuje jen v jazycích západoslovanských, a protože v RK není, nemůžeme jazyk tohoto textu pokládat za západoslovanský bez výhrad! "Prudký" a "prudko" je v RK pětkrát. V oblasti RK je i dnes "rychle" vzácnější než jeho ekvivalenty. Další filologická práce zde bude nutná.

Sbierati, RK Jar., k tomu heslo "sběračka" v A, str. 286. Zde nás zajímají hláskové změny, které silně upomínají na pravopis našeho textu: též "zbiračka" a "zberačka", jednou změna "i, í" a jednou depalatalisace labiály. Obé blízko území RK nebo přímo v něm.

Sieň ve Sbyh., v A "prostor za prvními dveřmi před obytnými míztnostmi", str. 360. Zde se ovšem mluví o současném stavu vesnických příbytků, ale v ostatním je plná shoda. Slovo je mapováno ba větší části Čech spolu s územím RK. Heslo "síň".

Smahše, námitka; viz také naše úvodní poznámky k etymologické části A. Uvádí se zde jako ekvivalent ke "škvařit", str. 244; ovšem jen význam, nikoli základ slova je blízký. Původně to značí opékat v rozpáleném tuku. Polsky "smažyč". Zachyceno na nejzazším východě našich zemí.

Spěti (a chvátati, chvátiti): viz A str. 158 "pospíchati". V RK i "spěchati" jako intensivum k základu. Na východě a na severu je časté, kdežto na ostatním území spíše "chvátati" a "chvátiti". tato slovesa jsou v RK také. V RK jsou tvary prvního komplexu (včetně "pospěti") desetkrát, "chvátati" jen dvakrát, ale ve významu "uchvacovati" spolu s formami slovesa "chvátiti" třikrát. Obě slovesa od základu "chvat-" patří asi do jedné rodiny přes odchylný názor Machkův. "Spěti" + deriváty se zdá východní, snad i starší. ke dvojici "chvátati" a "chvátiti" je v Čest., Ol. a Jar., nikoli v Záb. V Čest. se říká "naši kroci chvátajú vízecit", tedy se supinem. Snad se význam blíží "uchvácení" vítězství.

Stúpáchu, travička "stúpaná" v Ben., viz heslo "máselnice" v A., str. 232. Viz i "stloukat máslo", k tomu "stupka". I v Záb. je verš, že (Češi) nepřítele "stúpáchu koni", tedy šlapali. "Stoupa" se ovšem vyskytuje i jinde. Hlavně je tu podchycen východ Moravy. O rozšíření tohoto slovesa i pojmu svědčí varianta "šloupat", vzniklá kombinací se "šlapati". "Šlapat" v našich textech není, ve sledovaném významu je zaznamenáno na Písecku (Borovany). Podmětové "stúpati" a "(s)stúpiti" je velmi rozšířeno v ruštině, takže se zdá, jako by isoglosa postupovala odtud na západ jak místně, tak i časově. Z toho je vidět, co ještě zbývá vykonat při předpokládané přípravě ke všeslovanskému atlasu, dojde-li kdy k uskutečnění tohoto záměru. Ke "šlapání" viz též A str. 356.

Súmrky v Záb., námitka. Srv. "mračit se" v A na str. 132. Toto sloveso v RZK není, ač je na našem území takřka monopolní --- až na náš severovýchod! To je velmi výmluvné. Chápeme teď lépe, proč je tu třeba věta, že (tatarský chán) "zamiesi sě hněvem" a podobné obraty. "Mrak, mračiti se" si pěvci vyhradili jen pro meteorologické jevy. Na toto zjištění se váže i dávná Gebauerova námitka, že je třeba číst --- podle Hanky --- "zaměši sě", t.j. "zaškaredil se". "Kruvoj škaredý" je ovšem v Čest, ale význam je proti slovesu značně posunut.

Sypati, súti, násyp s občasnými námitkami, vyskytuje se hojně v RK i v RZ. K tomu jsou v A tato poučná hesla: sypek, str. 317, drobenka, str. 278, spalničky, str. 174 a zápraží, str. 384. K "sypku" je připojen i "sovek" s deriváty. Obé na území RK, ale přece se zdá, že "súti" (posouvati, ale i posypávati) je typičtější pro RK, kdežto "sesypati" je v RZ. Viz i v A str. 278n "drobenka". Ale jsou tu některé problémy textově kritické i etymologické. O rozšíření těchto základů svědčí to, že A tu cituje na dvacet derivátů, takže snad nebudeme obvinění z badatelského primitivismu. Jedno OJ v RZ je nutno číst "Sutoslav", nikoli "Svato-". Ke "spalničkám" uvádí A slovo "osutina" z Podkrkonoší a Podještědí. Tedy k "osuti" = obsypati, proto i "osýpka, osypky". "Osýpka" zmapována na str. 177 tak, že se téměř kryje s územím RK kromě Čest a jar, jež umisťujeme dále k východu. "Sypati" a "súti" ovšem etymologicky souvisí.

Četl jsem kdesi smělou teorii, že řecký jazyk vznikl z homérských eposů, tedy že se genese brala opačným směrem, než se obyčejně tvrdí. Buď jak buď, z jednoho jevu z A (zápraží), bychom mohli vytvořit, že i Jar z RK mohl mít přímý vliv na mluvu lidí, kteří píseň pravděpodobně znali. Jde tu o heslo "násep", resp. "náspa". Nářečové "náspa" se vyskytuje na větší části Moravy, "zásyp" a "násyp" zabírá takřka celou oblast RK. Pozoruhodné je, že se "násep" vyskytuje v RK vždy v 1., 2. a 4. pádě plurálu, takže se může brát i "náspa" za nominativ. To myslím neučinil ještě žádný vydavatel, protože "náspu" sotva kdo znal. Nový příklad, jak by byla spolupráce učenců na našich textech žádoucí. Celkem je "násep -- náspa" doloženo v Jar osmkrát.

Svatocúdná (voda), RZ, námitka. Viz A, str. 396 "čistit studnu". Zajímavý je tu i hláskový vývoj: v Čechách "cí-", na Moravě "cou-". Slovo se na území RK nevyskytuje!

Šedý: viz "šedivý vlas", A 130. V tomto sousloví je "šedý" asi jen knižní, při jiných předmětech se s ním potkáváme častěji. Tak i v RK, kde je pět dokladů, týkajících se východu slunce, hor, jitra a skály. Etymologové soudí, že slovo vzniklo kontaminací s významově příbuzným "šerý" a "sivý", ale prazáklad je "sěd7", takže tím padá námitka, jako by slovo bylo nesprávně utvořeno z jediného možného "šedivý". Na mapě na str. 131 není "šedý vlas" zachycen.

Šúrem (kyčlu protče) v RK Jar. V A se cituje ekvivalent "šurý" k "šilhavý". Původní význam je "šikmý". Nářečová forma se dokládá na severovýchodě Moravy a v části Slezska, tedy na území RK Jar.

Udeřiti, uderiti: Atlas cituje jen "udeřit se" a "uhodit se", takže význam není plně totožný. Zatím je obtížné stanovit přesnou isoglosu. V Čechách je prý častější "uhodit se". Forma s -r-, jak je zachycena na mapě, je bližší území RK než forma s -ř-, v RK je první z obou monopolní. Písaři bylo tedy toto slovo známo v útvaru s -r-, zda také pěvci, nemůžeme vědět, protože RK byl nepochybně opsán ze starší předlohy a možná z t. zv. jednoduché ortografie. Komplikace mohou nastat i z toho, že v A jde o sloveso zvratné, v RK o předmětové. Jinak viz můj Rozbor na str. 72.

Uondána, RK Lud, námitka. K srovnání A str. 306, sundati. Takto na západě, kdežto na východě "sdělati", jež nepochybně pochází ze staršího "sdieti". "Dělati" v RZK vůbec není, "sdieti" je v RK pětkrát, z toho dvakrát ve významu "říkati", ostatek jako "díti se". Vedle "sundati" jsou i varianty "zvundat, svondat, vozundat". Etymologický výklad Zubatého, že původní tvar i význam byl "ono-dieti",tedy "udělat výkal" je převzat i v A, jenže dostává tu vážnou trhlinu, nestává-li se vůbec nemožným. Autoři A totiž akceptují teorii, že napřed dostalo sloveso prothetické "v" a teprve potom prefixy "s-" a "voz", což je velmi násilné a nepravděpodobné. Doporučuji proto vrátit se ke starému výkladu Gebauerovu, jehož se nověji přidržel i Shevelov, ze starého "v7n-dati", viz i Rozbor na str. 302 aj. Tím je vysvětleno ono -v- v kompositech. Zájmeno "on", jež by mělo v těchto útvarech figurovat jako znak jakési výrazové pohodlnosti, ba někdy též obscénnosti (jako "utentovat se" aj. = unavit se), nemá zde tedy právo existence.

Ono "uondati se nedostalo v RK prothetické "w" z důvodů zde již několikrát osvětlených. Ke "sdělati" je v RK ekvivalent "snieti" =sejmouti. Je dvakrát v Čest a tomu odpovídá dnešní výskyt na Opavsku, Frýdecku-Místecku a Novojíčínsku. Ve svém slovníčku k RK udělal Flajšhans vážnou chybu, neboť pod příslušné doklady zařadil i "snieti sě", totiž "sjeti, shromážditi se".

(Náspy) vrhú, vražba: na první pohled něco zcela nesourodého, a to tím více, že tu odkazuje na A str. 296 "květináč" a str. 174 "vřed". První sousloví spojujeme s "vrhlicí" a "vrhlíkem" s významem "vršiti" totiž hlínu v nádobách na květiny. Dosavadní výklady, že "vrhlík, vrhlice" je něco, co se snadno převrhne, neuspokojují. I Machek o tom pochybuje. Objektivně však musíme připustit, že A mapuje tato slova mimo území RK, totiž do západních Čech. Nicméně existuje i "vržéní", totiž vřed, na Uherskobrodsku, ale dnes prý jen ojediněle. Dalo by se to vysvětlit jako "navršení", výčnělek z kůže. Ale vtírá se i "vražba" z RK Jar ve významu "tělesná i duchovní smrt, prokletí". Rozbor, str. 310. "Má vražby po sobě", t. j. vředy z uhranutí.

Vymýtěno RK Jar, námitka. Groteskně asi vyhlíží, odkážeme-li zde na A str. 212 "kyselé zelí". Jde nám o případnou přesnou isoglosu forem "kvasný" a "kvašený", neboť odpovídá obdobnému kolísání "vymýtěno" a "ztracen" (vedle jiných takových participií). Viz i chléb "sražený" a "zrazený", A 264.

Zmilitek, zmilitka jen v lyrice RK, námitky. Obdobných složenin je ve staré češtině více; v A jim částečně odpovídá "milý" a "milá" (str. 84). Monopolní na Moravě, západní část. Různí "frajeři" a "galáni" ovšem jsou pozdním cizím importem. Viz i heslo "pěkný" v A.

Žéci, kto sesže, doniž mrtev nesžen, RK Ben a Čest, i zde nějaké námitky. Viz heslo "rozsvítit" v A , str. 342. Tvary slovesa "žéci" (rožnout aj.) jsou ovšem východní, ale i "rozsvítit" pokrývá oblast RK. V těchto souvislostech uvádí A i "páliti". V RK často "poleti, zapoleti", ale "páliti" a "svítiti v něm doloženo" není. Jsou to útvary mladší, utvořené ke starším slovesům druhotně.

Žieti (t. j. tisknouti, ždímati), námitky proti "přižech" (děvče k srdci). Viz "ždímat" a "žmout" dodnes na starší stav, jak je v našem Rukopise zachycen, O ždímání prádla se říká na Moravě spíše "kroutit". Atlas správně konstatuje, že formy se "žď-" jsou pozdější, vzniklé disimilací ze "zž-". Praslovanské "ž\c eti".

Závěr
Vnucuje se otázka, zda tato prvotní excerpce Atlasu splnila svůj účel a zda je naše thema vyčerpáno. Odpověď: ani zdaleka nikoli! Předně je pravděpodobné, že by jiný badatel nalezl ještě mnoho jiných styčných bodů s RZ a RK z materiálů, jež se tu v takové hojnosti podávají. Ale hlavně bude nutné pokračovat na stejné cestě při dalších edicích této publikace a těsněji navázat na naše dosud pomíjené texty, z nichž to bude kromě Rukopisů hlavně slovník Mater verborum a také zlomek Evangelia sv. Jana, jež průkazněji osvětlí nejen genesi staré češtiny, ale i širší souvislosti s ostatními slovanskými a indoevropskými jazyky; přitom bude nutno se v plné míře opřít o toponomastiku a ovšem bádání etymologická, kdy musí být praslovanština plně zrovnoprávněna s jazyky ostatními; dosud se tak nestalo, protože se stále setkáváme s míněním, že je původu relativně pozdního, a protože místo pevných systémů vídáme pokusy odvozovat jednotlivá slova i širší souvislosti jakoby "bludné balvany" zanesené na naše území kdoví odkud.

Přitom je nutno vzpomenout neblahého rozdělení československého státu. Tato nešťastná událost nalézá na Balkáně a na evropském východě tak frapantní obdoby, že neúhybně vznikají domněnky o nějakém Slovanům nepřátelském centru, z něhož tyto snahy a výsledné rozpady vyústily. Kdybychom mohli pokračovat v této skrovné studii začleněním materiálů slovenských, došli bychom k podnětnějším výsledkům v jednotlivostech i v celku.

Jen namátkou připomínáme: výskyt adjektiv "nižní" a "vyšný", rozšíření a frekvence příslovce "ta" (na Slovensku dodnes běžně, v RK několikrát, v ostatní staročeštině asi nedoloženo), ověřili bychom existenci názvu "varyto" (hudební strunný nástroj, slovo snad bylo zjištěno na Šarišsku) a mnoho jiných pozoruhodných jednotlivostí. A co je snad ještě důležitější: zvěděli bychom více o pohybech slovanských kmenů a okolnostech jejich vystoupení na našem území, o tom, do jaké míry jsou oprávněny teorie autochthonistů a samozřejmě též o tom, zda se může dále mluvit o "pračeskoslovenštině", jak to bylo kdysi obvyklé, nebo o dvou zcela samostatných, jazykově a vůbec kulturně svébytných národech, hovořících ovšem velmi příbuznou řečí. Postupné vypracování jakéhosi všeslovanského jazykového atlasu se ovšem zatím jeví jako chiméra, neboť to by si vyžádalo ne snad knihy, jako je ta, která tu leží před námi, ale celé knihovny. Nicméně doufáme, že se v budoucnu po splnění výše uvedených předpokladů aspoň přiblížíme k tomuto ideálu. Ale při současném politickém, hospodářském a hlavně mravním a kulturním stavu slovanské společnosti to bude nadmíru složité a těžké. Vzpomínám tu na smutně pravdivá slova Žunkovičova (Estetika, str. 253 nn), že svět spáchal na Slovanech vedle jiných zrad posléze i zradu vědou. Mohli bychom tento výrok obrátit tak, že naše národy spáchaly vedle jiného i zradu na vědě.

Několik poznámek k pramenům a literatuře
Při krátkosti této studie, jež snad vědecké parametry ani nesplňuje, může být i výpočet výběrové, ad hoc shromážděné literatury velmi skrovný. Použil jsem svého Jazykovědného rozboru RKZ a své práce o vzniku, stylu a básnické hodnotě stč. orální poesie (cituji stručněji jako "Estetiku"). Obé vyšlo v omezeném nákladu v NEKLANU, Praha, 1993. Je mi trochu trapně při tomto citování sebe sama, ale jiné souborné spisy k daným thematům dosud nemáme, a tak zůstala jen snaha dosavadní výsledky příliš nerozmělňovat. Dále jsem užil etymologických slovníků, jež mám k disposici, tedy Machkova, Praha 1968, Holubova a Kopečného (Praha 1952) a Holubova a Lyerova (Praha 1978). Někde se opírám o Malý staročeský slovník (Bělič -- Kamiš -- Kučera, Praha 1978). Některé ojedinělé další citáty viz v textu samotném.

Pro případné čtenáře, kteří nejsou plně seznámeni s obsahem i s problémy RZ a RK, uvádím vysvětlení zkratek pro jednotlivé skladby (písně), jak se jich běžně užívá: LS=Libušin soud (hlavní část RZ), Ol=Oldřich, Bem=Beneš Hermanóv, Jar=Jaroslav, Čest=Čestmír a Vlaslav, Lud=Ludiše a Lubor, Záb=Záboj, Sbyh=Sbyhoň, Kyt=Kytice, Jah=Jahody, Jel=Jelen, Róže, Žez=Žezhulice, Op=Opuštěná, Skř=Skřivánek (všechno z RK). Úryvek "Sněmy" z RZ není ve studii zachycen.