Co může zajímat přátele RKZ v Českém jazykovém atlasu II

PhDr. J. Enders

Na úvod: Z plánované pětidílné publikace, kterou v nadpise uvádíme, vyšel nyní v Akademii, nakladatelství AV ČR druhý svazek, obsahující, jak je řečeno už na obalu knihy, slovní zásobu a tvoření slov z thematických okruhů zahrada, živočišstvo, rostlinstvo, krajina, počasí, vesnice dříve a nyní a zábavy a zvyky. Komentáře provázené mapami zahrnují veliké, jistě správně podchycené a logicky uspořádané filologické materiály z nářečí, z nichž nás nejvíce zajímá oblast severovýchodočeská jako zeměpisná dominanta RK; ale je nutno přihlížet i k severním částem nářečí českomoravských, středo- a východomoravských a slezských, ba i k území dotýkajícímu se hranic polských nebo je přesahujícímu. Kromě toho pozorujeme nějaké obdoby glos ze staročeské Mater verborum, neprávem pozdější vědou okleštěného nejarchaičtějšího českého slovníku, s jazykem lužickosrbským. Tuto sbírku glos zkracujeme MV. Rozumí se, že toto vymezení je nutno brát s příslovečným granum salis. Převážná většina výrazů z RZ, RK a MV je všeslovanská. Lze zde uvažovati také o Písni Vyšehradské (PV). Tyto čtyři památky jsou orálního, ústního původu buď jako celek nebo jako jeho jádro později upravované. Je také těžké aplikovat jazykové poměry dvacátého století na století třinácté, dvanácté, ne-li dřívější. Isoglosy a isolexy jistě tehdy probíhaly jinak. Ale přesto poskytuje Atlas (zkracujeme občas jako A) přátelům našich textů nemalý užitek. S velikou pravděpodobností můžeme sledovat naše texty podle frekvencí, tendencí nebo trendů, v nichž se současné dialekty pohybují, ač jsou bohužel spisovnou i vulgární češtinou stále více omezovány. Naši odborníci nám kromě jiného vyšli vstříc také tím, že podávají výklady etymologické a hojně čerpají ze staré češtiny i z jazyků jinoslovanských. Zde si však dovolujeme kritickou poznámku, že porovnání se děje jen k západní slovanské skupině. V budoucnu bude třeba mít více na zřeteli kmenové osídlení naší vlasti s možností příbuzenských vztahů se skupinou jižní, ano i východní. Spisovné názvy jsou jen zaznamenávány a dílo se jen letmo zmiňuje o mluvě ve větších městech. Atlas uvádí mnoho synonym zdánlivých i skutečných. Mohla vznikat známými semantickými nebo semasiologickými pochody: expresivností, tlumivostí, rozšiřováním a zužováním významu, jazykovou metaforou, metonymií, synekdochou a ovšem i jinonárodními, případně civilisačními vlivy. I takovéto výrazy mohly ovšem leckdy existovat od nepaměti. Zjištění a odůvodnění těchto faktů - třebaže leckdy hypothetické - přesahuje ovšem cíl, který si Atlas vytkl. Naše další poznámky, k nimž hojně využíváme textů, které nás nejvíce zajímají, mohou být jedním ze skrovných zdrojů k této pozdější předpokládané vědecké práci. Uveďme aspoň jeden konkrétní příklad, jak bychom si takové bádání představovali: jak vysvětlit trojici výrazů ropúch (=rampouch, glosa MV pravá, protože je psána inkoustem), střechýl (dle A na str. 376 a Holuba - Kopečného z praslovanského streg - yl kontaminací se slovem střecha) a zíb (dle A ze zábsti, ale je to nejisté). Takových případů lze nalézt v materiálech Atlasu velké množství. Na závěr k této kapitolce poznamenáváme, že připravované další díly Atlasu, totiž tvarosloví a hlavně hláskosloví, nám pravděpodobně dají mnohem více možnosti k práci na Rukopisech, která je bohužel stále převážně obranného charakteru. Nevím, zda probere některý z příštích svazků Atlasu také tvoření slov jako samostatnou kapitolu; my se zatím spokojíme se stručnými okrajovými poznámkami, které by mohly vést k zevrubnějšímu rozboru. Odpůrci RKZ někdy vytýkali nedoložená nebo nemožná heteroklita a heterogena, jako třeba vrchol - vrchole. Takových slov je v A velké množství, třeba mýto, myť, mýtina, jak zjišťujeme dále v oddíle Jednotlivosti jako zvlášť výrazné přechylování; nebo dvojtvary mládí - mlází, mladina - mlazina A 212, dublety již praslovanské. Také byly Rukopisům vytýkány výrazy jako chod, vid, prask, tah, viz můj Rozbor, str. 121 nn. Jsou to slova zdánlivě nebo ve skutečnosti kořenná, případně taková, která nelze (po odpadnutí koncového jeru) dále rozkládat. V Atlase jsou hojná, třeba vrab místo častějšího vrabec, s stříž místo střízlík, hloub - hub, praslovanské glomb7 znamená košťál, nebo duc - sušeň a další. I to by si zasloužilo samostatnou studii. Některé naše předběžné postřehy k plánovanému hláskosloví v Atlase. Je samozřejmé, že styčné body našich textů s Atlasem lze sledovat jen tam, kde se dá shoda zjistit z úzu středověkého písaře. Vylučujeme ovšem i změny, jež jsou novějšího původu. Pravopis RK bývá označován jako fonetický, ač to nelze říci všeobecně. Akceptujeme thesi, že je to jev v historii jazyka neměnný a že třeba slovo mužská (hlasy, RK, Záboj) vyslovoval i opisovač RK jako muská. Atlas uvádí vokalické i konsonantické jevy v přehledu na str. 30 nn. Starší stav je možno povšechně, třebaže ne bez výjimek, charakterisovat jako východní. Zatím si povšimněme těchto jevů:

Nebudeme uvádět všechny doklady; spokojíme se upozorněním na takové, které jsou zvlášť typické nebo proti kterým byly pronášeny námitky. Velmi nás potěšilo, že se v (A 30 mluví o neprovedené přehlásce a-e. Autoři by jistě užili téhož termínu i při změně u-i a aj-ej. Od dob Gebauerových a ještě dlouho potom se táhla teorie, že tyto změny prošly ve 12., 13. nebo 14. století na celém českém území, ale že v některých nářečích bylo něco analogicky podle jiných forem nově uvedeno. Tyto teorie se tedy dnes opouštějí a z domnělého tisíce jazykových chyb v RZ a v RK je méně o nějakou stovku. Jednotlivosti: v následujících odstavcích uvádíme vždy na prvním místě typický nebo sporný výraz z našich textů a po něm příslušnou stránku z Atlasu. Příklady jsou řazeny podle abecedy.

Archaismy v MV: jde o původní tvary ženských u- kmenů tyky, raky, kony, kry, pozdější tykev, rakev, konev, krev a také n- kmeny kamy (kámen) a kory (kořen). Z této druhé skupiny nás zajímá (A 291 a 294. Jsou tu zachyceny tvary kamýk, kamýček, kamejšek, kamejček. Také ovšem kamínek, v RK, Róže kamének, forma starší. Připojit můžeme název vrchu Kamýk, tedy oronym. Doklady nejsou umístěny do areálu RK, ale na jihozápad Čech, do Polska, Slezska a Lužice. V RZ a v RK tyto formy nejsou. Atlas ovšem uznává i praslovanské k7my = kmen.

Čáp, čápě: obojí v MV odděleně. První značí ibis, druhé ardea, tedy volavka. V MV není žádný bocian nebo něco podobného. Upozorňuje se na staročeské čiepě, čěpě, základ čap7 snad k čapa, dlouhá noha. Čap je hornolužické. Na příbuznosti MV s lužickosrbštinou budeme narážet častěji. Čemel, čmel: v MV, glosa pravá. V dalším nalezneme ještě ováda a vosu, tedy hojné zastoupení bodavého hmyzu. Je tu i střeček. Viz A 147 nn.

Díra: V (A 416 ve významu jáma. MV má u této glosy latinské caverna. Jáma je v MV také. Hornolužické dzěra. Viz A 416.

Dodráchu sě k Olomúcu, totiž Tataři, RK Jar. Dodnes tu jsou uplatňovány nějaké námitky bez ohledu na velkou plodnost základu der-. V A 422 je rozbíráno draní peří, jaká je zde slovní zásoba v různých krajích. Společný sémantický znak je vždy týž, překonávání nějaké odporu, násilný počin. Máme proto slovesa dříti, dráti, (o)dírati, drhnúti a ovšem i drápati; Flajšhans vytkl dokonce dráp z RK Sbyh jako výraz staročesky nedoložený. K draní peří jsou i drapačky opět na našem ostře sledovaném území RK. Ovšemže idoderky a drhačky ukazují na početnost a rozšíření tohoto slovesného i jmenného základu.

Dráhy: v RK Záboj proráže dráhy u vraziech. Variantou jsou draha, plurál neutra, souvisí snad s drhnúti. Podle (A 322 je to vždy volné místo, cesta, prostor, kam se vyháněl dobytek. V RK tedy mezery po utíkajících nebo pobitých nepřátelích.

Dřevní hory: Slovo je hapax legomenon v RK, tedy výraz, jenž se vyskytuje jen jednou. Etymologicky k němu snad patří dřín, a to znamená na Rychnovsku, tedy v oblasti RK modřín 186.

Dúška je v MV ve významu mateřídouška. V A 248 je tu zpravidla spojení s mateří až na tvar dóška vzniklý prý osamostatněním druhé části slova. Tvar z MV se považuje po difthongisaci za knižní nebo zastaralý. Ale tomu odporuje slovo babyduška , které je hornolužické. Malý staročeský slovník uvádí stará deminutiva dúška, dušna, dušica (takto i v RK, Jel). K povšimnutí je Erbenova známá báseň. Nesouhlasím, že by šlo o Marii Magdalenu nebo P. Marii, v materiálu Atlasu není nikde přímá narážka na biblické osoby. Viz též naše úvahy k heslu Vesna . I podle Machka je lidová pověst starší než náboženské převzetí (Machkův ES str. 355). Podle MV jde o latinské thimus (sic!), dymián.

Holedba sě, správněji zřejmě holeďba sě nebo holedbáše sě, Čestmír, RK. Ke srovnání (A 314) mokřada, mokréd6. Výraz z A se vyskytuje, jak objektivně uznáváme, mimo oblast RK, ale tvoření je stejné, od holý a mokrý. Výklad v A považuji za mylný. K RK viz též goloť, A 368 prší a hned mrzně; v A 369 je doloženo přímo holeď s dalšími deriváty. K tomu i polské gololedž, vše ve významu náledí. S úvahami o haplologii holedbati sě, holeď z původního hololeď ovšem nesouhlasíme, je to prostě holina jako známe holomráz a podobně. Zaznamenáno v Podkrkonoší a jinde.

Hrubá skála: Na Moravě je výraz hrubá mše častější než v Čechách, ale říká se tak i na dosti rozsáhlém území severovýchodních Čech. Jde nám tu ovšem o stálý spor o hrubou skálu, Hruboskalsko atd. z RK, Beneš H. Hrubý ve významu velký je ovšem i v pravé stč. literaturře. Původně značilo toto adjektivum hrubozrnný. Viz A 404.

Húsenice, starší než húsenka, je v MV i v uznávané staré češtině,(A 154). Udrželo se opět v Horní Lužici, ale i v Polsku a na Valašsku. Sufixy s -c- jsou starší než ty s -k-. Jati se, A 80 k heslům přijmout, ujmout se. Blízkost polštiny konstatuje Atlas, prijanč sie, kratší a správnější formy jsou ovšem i staročeské. Proto je i v RK a ve zlomku Ev. sv. Jana aorist jach, jech a nikdy jinak. Infinitiv jieti, jíti zřejmě neobstál se stejně znícími formami od sloves jíti, jeti.

Jmelí sice v našich textech není, ale není bez zajímavosti. Původní skupina j6m - se změnila (A 200) na toto násloví: mj, jmj, jmé, m, mé, mej, jem, im, jam, gim, jym, mi, chm, hm, tm, bej, a změnám podlehly i další hlásky. Sloveso jíti, jdu se v praesentu a v aoristu jistě také měnilo. V RK je jd, id, d (ve složeninách, třeba pride), ď (poďte!). V nářečích se drželo staré i-, jež hlavně na Slovensku proniklo i do perfekta (išel). Jistě lze namítnout, že něco jiného je 12. a 14. století a pozdější, ba současný nářečový stav; čím dále do minulosti, tím starší unifikovaný systém bez vlivů jinojazkových, specificky krajových, civlisačních i dalších. Ale písně RK nevznikly ve své ústní podobě na témž území a uplatnily se tu i vlivy metrické a eufonické, nemluvě o pravopisu, jenž je občas nepochyně fonetický. Staročeské jimelo dokládá A 202, kde se cituje i starobylé jimelé, melé i jmelé.

Juhem: Máme-li tak číst sporné místo na Proužcích RK: na východní Moravě to znamená vánek, obleva (A 378). Patří sem i juhynčí, A 316, které se označuje za nejasné, ale zřejmě jde o tůňku z rozbředlého sněhu nebo ledu. Registruje se na východě Moravy, ale vzácně.

Kúzni v MV: takto se tu překládají machinas, malae cogitationes, tedy úklady, zlé úmysly. V A 338 je zaznamenáno slovo kuzňa, tj. kovárna, na Moravě, v Polsku a v pohraničním území obou oblastí. Zřejmě tedy platilo toto řemeslo také za původ magických jevů nebo úkladů.

Kyj, palica A 208 a také mé poznámky k 1. dílu Atlasu. Zde se myslí palice dřevařské, ale též (kyjánka) nástroj k pobíjení u bečváře nebo i krátký hrubý kyj na otloukání prádla, jindy je to prostě hůl. To platí opět hlavně o východě našeho území. V RK Čestmír říká že kyj palici málokdy zadrží, kdežto v témž rukopise je v písni o Beneši Heřmanově zmínka o kyjích jakožto účinné zbrani. Je tedy český kyj mocnější než slezský nebo moravský, zde je silnější palice, jak plyne z Čestmíra, který má nepochybné stopy východních nářečí.

Kytice: Četl jsem nedávno nějakou námitku proti tomuto slovu, jako by byla ve staročeštině známa jen kýta, část zvířecího těla. V Atlase 240 se uvádí kyta jako hrozen, svazek (lnu, květin) k praslovanskému kyta. Sufix -ica je nepochybně starší než -ka (kytka). Viz také A 61.

Letnice v MV, viz A 460. Ve staročeském slovníku to neznamená letní svátky (svatodušní), ale je to femininum sing. ve významu Latona bohyně léta, též matka Persefonina nebo Proserpinina. Slovníkář byl asi sveden polským slovem lato = léto. Výraz žije hlavně na jihozápadě Čech, hornolužické je lěto. V MV čteme také Děvana, Letnicina i Perunova dci.

Měšky: ve zlomku EJ, kde ovšem nejsou pytlíky. K věci viz A 397. Na Moravě, částečně na východě Čech a ve Slezsku žije i míšek, častější než pytlík z německého Beutel...Viz též A 420 pytlík, míšek na tabák. I zde se tedy uplatnil německý vilv v Čechách dříve a rychleji než na ostatních územích našeho státu.

Mýto: V RK Oldřich je psáno dostúpichu mýta, totiž mýtiny v lese; v lyrických Jah je trnie, budeš vymýtěno. Žádáno ovšem vymýceno, ale nezměkčená forma vznikla patrně velkou frekvencí substantiv na -to, ť, ti. Atlas 212 uvádí též slovo mýtník ve významu cestář.

Oklúčiti: tvary tohoto slovesa nalézáme v RK Jar, námitky proti nim nebyly vzneseny. Dodnes se udržely formy nepřehlasované, nikoli tedy obklíčiti a podobné. V A 334 se dále uvádějí výrazy okluka, zákluk(a), dosti přesně odpovídající území RK. V Čechách je již častější oklik.

Osa, ovád: obé je v MV, viz A 142. Později se předsouvalo v- a h-. V MV lze číst i osi jako ženský i- kmen. Nikoli tedy hovad, hovado, prothese s h nebo v se v našich textech nikde nevyskytuje. Původní forma snad byla obad.

Paprať v MV se má snad čísti takto, neboť tento tvar je nejsprávnější, pozdější je disimilací vzniklé kapradí a podobně. Správná forma se zaznamenává na severozápadě Čech, v Lužici, ale i na moravském východě, v Polsku a Slezsku. Může ovšem jít o archaismus, ale též o region typický pro MV. Etymologický výklad Holuba - Kopečného ke starému základu per- , perox, perti rozšířením je samozřejmý.

Pavlač je v RK Lud. Byly tu nějaké námitky, ale výklad podává Atlas 408, že jde o část budovy, vystupující ve výšce ze stěny. Základem je sloveso podvléci, jde tedy o nějaký přístěnek. Slovo má větší frekvenci na severovýchodě Moravy, kde adaptované kúr, kruchta je vzácnější.

Paša = pastva, je snad v RZ, Sněmy, ale čtení je velmi nejisté. Atlas 321 klade slovo na východ Moravy, mluví o vlivu slovenštiny a snad i polštiny.

Pelest a pelestý, obé v MV, první s vysvětlivkou pestře zbarvený kůň, druhé ve významu discolor, různobarevný. Atlas 132 uvádí slovo pelestička jako označení sluníčka sedmitečného. Podle A 136 žije toto slovo v Krkonoších, v Podkrkonoší a také na Poděbradsku. Východiskem je praslovanské peles = pestý, kropenatý. Pro tohoto pěkného, v některých čeledích nebo podčeledích užitečného broučka (hubí mšice) vymyslili obyvatelé našich krajů přes sto různých, mnohdy velmi básnických názvů. Národ, který má i měl takové výrazové bohatství, měl vždy větší schopnosti než pořizování výpisů nebo překladů z latinských nebo německých náboženských textů! Přiřaďme k tomu slovanská jména kalendářních měsíců, slovesný vid a větvící se afixy a budeme se na sporné RKZ dívat jako na samozřejmé svědectví starobylosti. - Ve staročeských slovnících pelestý není, ale u slovníkářů Miroslava a Vacerada hned dvakrát, viz výše. Naše věda však uznává peřastý nebo peřěstý od pero, ale spíše tu jde o původní -1- přechýlením k pestrý. Do etymologické rodiny je asi nutno zařadit i pelesť, slovo dle Machka neprůhledné, podle Holuba - Kopečného z německého Bettleiste, ale základem je asi base pel(e), planouti, svítit, být pestrý, nápadný. Slovo pele = plamen, je doloženo ve staročeštině jen jednou. Ale to by byla dlouhá kapitola. Staré i nové slovo pelesť, má mnoho významů.

Prask: Velím praskem, čteme v RK, Jak. Viz k tomu A 181. Na severovýchodě Čech to někde znamená jehličí, které mírně praská, jestliže se po něm jde. Konkrétně je tu uváděn Broumovský výběžek. Toto adjektivum mírný snad vysvětluje, proč pěvec mluví o velím prasku, vzniklém při lámání oštěpů. Příval v Jar., RK, viz A 354. Dnešní význam je liják, který v našich textech není. Polský příval ve významu prudký tok vody, který nemusí pocházet z deště, existuje prý blízko slezských hranic.

Plzný aj.: Zde není zcela od věci ani púž, slimák. Ve svém Rozboru jsem zachytil lašské pivo mi pluží nebo puží, tj. prospívá. U Jungmanna je i spúž. V Atlase nejsou tato slova mapována. Připomínáme, že plzný znamenalo původně dobře klouzající, totiž pluh při orbě.

Příkop, v RK jednou přiekop(a) : viz A 312 a 332, v nářečích i příkopa. Má význam pro výklad sporného místa v RK, Oldř. (Polené) trčiú ku bráně přiekopy, kde je možné vidět jak instrumetál plurálu, tak i genitiv singuláru. Myslí se hradní příkop nebo příkopy, dodnes známé jako ulice na pravém břehu Vltavy? Úzus pravidelného přiekop odpovídá dikci RK mnohem lépe, ale teorie, že se v písni mluví o útoku na pražský Hrad, nemá tu nějakou zvlášť pevnou oporu. I tvar příkopa ještě spadá do regionu potencionálního vzniku RK.

Pýr nebo pýř, MV, viz A 260. První z obou čtení je asi lepší, neboť máme i hornolužické pyr, měkčení prý nastalo vlivem slova chmýří. Připomenout lze i starořecké pyr, oheň. Dle MV je to ekvivalent k latinskému favilla, cibus ignis, tedy popel, pokrm ohně. Sem patří též slovanské pýřiti se, rdíti se. Dle Machka je původní význam spálené zbytky odpadu z pole. To souhlasí s MV, ale Atlas má jiný výklad, slovo by mohlo souviset i s řeckým pyros nebo pyron, pšenice. Pýtati sě, RK Skř. Atlas rozbírá na str. 398 ptáti, pýtati ve významu žebrati. Též chodit po ptaní, vše východní, hlavně slezské. Jako staročeské Atlas nedokládá, ale cituje z nářečí dopytovat se.

Rachet, RK: I zde byla námitka, žádáno náslovné hr-, ale A 450 a 451 svědčí o jiném. Na území RK je e- mnohem častější než hr-, které je i dle Machka mladší, hr- by bylo postverbální stejně jako jiná násloví. V Atlase viz heslo řehtačka, klapačka atd.

Rozkotati, rozkacen, obé v RK Jar. Zde lze opakovat obdobné poznámky jako při jmelí, viz tam. Tento základ byl ve středověku velmi plodný, zvláště když uvážíme tehdejší bohatství lesů. Ještě i dnes se projevuje bohatství derivátů: kácet, kácit, kácat, kátit, kátět.

Sáze, RK Kyt, aorist k sázeti, bez námitek. Přesto by tu mohlo být významné, že základ sáz, saz převládá na území RK nad sad-, viz Atlas 76 k heslu sazenice a podobně. Slova jako sadba, sáď, sádě, přísada jsou zaznamenána spíše mimo oblast našeho přednostního zájmu. Obrat v RK Lud vysadi jej z tvrda sedla ukazuje na různé použití obou základů v kraji RK.

Skora = kůra, k indeevropskému sker- řezati. V MV je nejméně dvakrát, žije dosud v Horní Lužici. Ke srovnání škraloup. Viz A 190. MV má tedy náslovné s-, tedy útvar starší. Mapováno na severozápadě Čech a ve Slezsku.

Súmrky, RK Záb, námitka, žádáno súmrak. Poukazovalo se na ruské sumerki, ač smrkati, smrknúti sě má i Gebauer. Zánikový stupeň žije opět hlavně na českém severovýchodě, stupeň plný nebo zdloužený je mimo oblast RK. Soumrká se je ovšem zaznamenáno i na českém jihu.

Sutoslav Osobní jméno z RZ je třeba čísti takto. Atlas 364 cituje slezské suteřice jako silný déšť s větrem; pokládá slovo za nejasné. Ale souvisí nepochybně se sypati, súti, hustě padat, sněžit. Význam OJ v RZ je ovšem slávou zahrnutý, pokrytý.

Ščevel, (lépe než šťavel) v MV. Není to žádná výpůjčka z ruštiny, jak říká A 230. V MV je přehláska stejně jakove slově ščevík, šťovík, které se jako staročeské uznává. Trochu jinak v A 280. Všechna tato slova souvisí se šťávou, kořen byl sak, sek, sáknouti Atlas uznává pravděpodobný domácí původ všech těchto temínů v nářečích, slova jsou to všeslovanská. Viz též A 278 šťovík, lužické ščehel. Štěvík mapován na severu Čech, tedy v oblati, jak se zdá, MV.

Škaredý (Kruvoj), RK, Čestmír. Toto adjektivum má na Moravě převahu nad ošklivý, jež je obvyklejší v Čechách. V A 354 jde o označení počasí. Ošklivý se v RK nevyskytuje, poměr obou epithet je zřejmě takový jako pěkný a hezký. Takových protikladů by se nalezlo v našich textech více, třeba i dědina (Morava, RK) a vesnice (český venkov).

Škvor nebo škvoř, MV, viz A 160 a naši MV, která má glosu, jež je mi zatím nejasná: Osiris, král egyptský, interpretatur pauper (vykládá se jako chudý?)

Tataři na Moravě. Viz A 456 nn s.v. tatar, tatarec, tatárek. Pozoruhodný je poměr Atlasu k věci. Tataři měli údajně karabáč, název je prý přenesen podle představy. Obávám se, že civilní obyvatelstvo Moravy, dá-li se to tak říci, poznalo tatarské karabáče, korbáče nebo kocary mnohem blíže než jen z představy. Všechna zde uvedená slova jsou zřejmě turkotatarského původu, výklad kocar z anglické devítiocasé kočky (slovanské kot = kocour) je zcela nepřesvědčivý. Atlas zřejmě sleduje běžný výklad, že Tataři Moravou jen rychle protáhli (v roce 1241) nebo na ní vůbec nebyli. Tomu však příkře odporuje mapa Atlasu na str. 457, kde se území výrazů tatar, tatarec (toto je starší než tatárek) přesně shoduje s tatarským tažením Moravou, jak je zachytil obránce RKZ, archeolog a historik Fr. Adámek. Uvádíme zde jen krajní lokality náčrtku. Jeseník, Šumperk (sever), Hrubčice, Tvorovice na Prostějovsku (západ), Čeladná, Staré Hamry (východ, Frýdecko- Místecko) a Uherský Brod, Uherské Hradiště (jih) - Ve svém pořadu z 27.4. 1998 zadal katolický vysílač Proglas soutěžní otázku: v kterém století se objevili Tataři na Moravě? Nežádal tedy na posluchačích přesnější vročení, snad aby se nikdo nevymlouval na zmatek se vpádem Kumánů v roce 1253; obě události jen RK a Dalimil datovali správně, nehledě ovšem ke kronikářům, kteří z nich čerpali. Někteří naši církevníci mají plná ústa svátostí, Hostýn v to počítaje, ale na historickou pravdu se příliš neohlížejí.

Vatra je v MV a v A 189. Podle prvního svědectví je to sirný plamen, podle druhého hromada smetí, které bylo ovšem páleno. Výraz žije na jižní Moravě, ale též v Polsku, na Lašsku, o Slovácích nemluvě.

Velika noc (A 448, též velka noc, prý polské. Souvislost s našimi texty vidíme v tom, že tu nacházíme náboženský archaismus, totiž přídavné jméno ve jmenném tvaru a v přívlastku. Obránci RKZ se ho dovolávali na důkaz, že i tato syntaktická vazba se ve staré češtině dlouho udržela. Zde by ovšem mohlo jíti také o ostravské krácení vokálů. V Čechách převládají modernější velikonoce, ač též o veliké noci se mluvilo, třeba při zpěvu velikonočních pašijí. Východ republiky se opět ukázal jako konservativnější, tradic dbalejší. Kromě toho znělo spojení veliká noc bude jaksi slavnostněji, pathetičtěji a působivěji co do poetické zásady rytmu v próze. O to vše arci dnešní liturgika, která se snaží být co nejlidovější nebo nejpokrokovější, neví nebo vědět nechce.

Vesna RK, viz prvosenka, A 276. Z Atlasu má vzniknout dojem, že starší název je petrklíč (Peterschlüssel), kdežto prvosenku prý převzal Presl z polského pierwosnka. Latinsky je to primula veris. Myslíme, že postup byl opačný, že tu pohanská Vesna byla později nahrazena sv. Petrem, nebeským klíčníkem. Presl by se sotva odvážil vymítnout z původního prvovesenka celou slabiku. Ostatně by se dal český výraz odvodit i ze slova vesno, jež prý historickou kontinuitu má. Snad je to náhoda, že jsem na Moravě slyšel vždy mluvit jen o prvosenkách, zřídka o petrklíčích. Atlas mapuje jen tyto.

Větvice, suk, jetva. První dva výrazy jsou v RK, ten třetí je Hankovo chybné čtení jetvy popelova místo Tetvy. K věci viz též A 194 nn. Slova větev, suk jsou všude běžná. Suk je dle Machka původně suchá větev. To potvrzuje RK Jah, kde se mluví o borkách, tedy o lese jehličnatém. Smrk má nízké větve zpravidla uschlé, takže na ně mohl jinoch uvázat svého koně (na suk). Naproti tomu sídlí holubi ve Sbyh z RK na větvici, vysoké a zelené. Hankovo čtení je nemožné mj. i proto, že náslovné je mohlo vzniknout teprve z mladší výslovnosti slova větev, tedy vjetev, staročesky by to znělo w'etev nebo podobně.Nicméně se stále uznává Dobrovského námitka, že Tetva je ukována podle tety. To bychom mohli spíše hledat tetu v dnešní grafice slova protetický, které je ovšem od řeckého protithémi. Divný návrat do Evropy, neuznává-li naše věda hlavní pilíře její kultury!

Vid, RK, před Čestmírovým videm (skrytě prchali Lučané). Námitka trvá v plné síle, abychom užili dnes již archaického vyjadřování Gebauera i jeho nástupců, a žádá se vidění nebo něco podobného. Proč je tohoto slova užito v RK jen jednou, kdežto oko, oči, zraky (vždy ve správných duálech) jsou časté? Protože vid, vidění je chápáno jaksi koplexně, nejen jako činnost smyslového čidla, hledící člověk, ale i jako předměty, jež mohou nebo nemohou být nazírány. Hloubka i přesnost vidění našich pěvců je úžasná. Základ vid na území, do něhož umisťujeme Čestmíra z RK, byl a je velmi plodný, jak dokazuje i Atlas 342 nn severovýchodní Moravou a Slezskem, kde jsou zaznamenány výrazy vidní se a rozvidňá se ve významu rozbřesku dne. Je tu citováno i polské vidnieje.

Vrch - u-kmen nebo o-kmen? RK, odpůrci žádají důsledné sklonění u-kmenové. Viz A 338 nn. Zde se říká, že staročesky bylo svrchu i svrcha, nověji z- s oběma tvary. Poučný je také úzus shóry dolóv z RK Oldř. a jinde, kde by se byl musil padělatel vyhnout mnoha novodobým úskalím: odzhora, odzhůry, odzvrchu, zezhora, zezhůry, zhora, zhůry, zvršku, zhořejška a dalším. Shóry dolóv je dnešní zhůry a odpovídá území RK velmi přesně, kdežto v jiných krajích se říká spíše zezhora nebo zvrchu, jak žádají odpůrci. Celkovou frekvenci deklinace o- kmenové a u- kmenové ve staré i nové češtině by bylo třeba ještě zevrubněšji zjistit.

Vterý (RK) a vtorý (RZ). V Atlase 445 se upozorňuje na polské Wtorek, wtóry, praslovanské v7 tor7, cituje se z Jungmanna řídké vterý (podle toho tedy nezachytil Jungmann vtorý z RZ, jehož měl být dle některých autorem). Původní význam je ovšem druhý. Atlas cituje nářeční vtorek, nejzazší východ Moravy a Slezska. Myslí se ovšem druhý den v týdnu. Na tom území existuje i vúterý, ale to mohlo vzniknout splynutím z v úterý.

Vyšný, vyšní, nižní:, (A 336--338), časté námitky proti RK, ale Atlas uznává nižní za staročeské. Dnes se udržují tato označení na nejzazším severovýchodě republiky. Vzprchú jiskry: RK, Lud. Toto sloveso se udrželo ve významu hustě padat na severovýchodní Moravě: prší sníh, viz A 362.

Zabýti: námitka říkala, že staročeština znala jen zabýti sě, zapomenout se. K tomu heslo Atlasu nezabutka, nezabudka (A 268). Existuje i nezapomínajka, opět na severovýchodě Moravy. I toto -aj- dosvědčuje stáří výrazu. Ve slovu je něco magického; tak i to, že se ztráta prstýnku nebo kamýšku, kamínku v něm považovala za zlověstnou (Róže v RK). Také -aj- ve slově nezapomínajka se udrželo od nejstarších dob. Nositel pomněnky, kamenku nebo prsténku neměl zapomínat na svou nejbližší.

Zahřésti, viz A 298, heslo hromada kamení. Viz RK Op (otčík) zahřeben v rovečce, nikoli zaryt v hrobečce nebo něco podobného. S odvoláním na Cuřína zjišťuje Atlas, že hrob byl původně násep, hromada nebo kopec. Tak i v Podkrkonoší, v oblasti RK. Tvrzení Atlasu je samozřejmé, neboť příbuzné je hrabat, ale otec zahrabán by bylo jistě nevhodné. Zato rov a rýti je zcela nepochybně něco vyrytého, hlubina v zemi. Viz ostatně Přerov, v Německu Prerau. V MV nacházíme rovi = cloace, kanál, něco vyhloubeného, příkop. Zachod slunce: RK Jar a jinde. Výraz je kryt slovesem vychodit v těchto souvislostech. Říká se tak dodnes na východě Moravy a ve Slezsku, viz A 344. Odtud i odvozenina vychádět.

Zezulice: tento tvar z RK, Zez je nejstarší, pozdější zezulka (A 108), a ovšem i kukačka. Archaické slovo žije dodnes na severovýchodě Čech, je mapováno i ve středu slezských nářečí, ojediněle u Brna a jinde. Etymologicky snad patří ke zváti; to je ve významu volati rovněž v RK, Ben. (Beneš) lud v hromadu zve. Zora RK Jar, častá námitka. Podle A 342 je prý převzato ze slovenštiny. Ale uznává se nářečové zořiti se, jež je i v Jungmannovi a Bartošovi. V Atlase není mapováno, ale jistě patří na východ. Zvyk - obyčej: toto spíše ruské. MV má zvyčaj, staročesky obyčěj, zvyčej. Druhý z obou výrazů je východomoravský a polský, viz A 416.

Dodatek: Abych nemusil znovu opisovat bibliografii k tomuto článku, jež je nadmíru skrovná, odkazuji na svou obdobnou práci k 1. dílu Jazykového Atlasu. Seznam literatury, které jsem užil, a vysvětlení nejdůležitějších zkratek najde čtenář v Almanachu rukopisné obrany (ARO) II, NEKLAN, Praha 1993, str. 45.