Nebudeme uvádět všechny doklady; spokojíme se upozorněním na
takové, které jsou zvlášť typické nebo proti kterým byly
pronášeny námitky. Velmi nás potěšilo, že se v (A 30 mluví o
neprovedené přehlásce a-e. Autoři by jistě užili téhož
termínu i při změně u-i a aj-ej. Od dob Gebauerových a ještě
dlouho potom se táhla teorie, že tyto změny prošly ve 12., 13.
nebo 14. století na celém českém území, ale že v některých
nářečích bylo něco analogicky podle jiných forem nově
uvedeno. Tyto teorie se tedy dnes opouštějí a z domnělého
tisíce jazykových chyb v RZ a v RK je méně o nějakou stovku.
Jednotlivosti: v následujících odstavcích uvádíme vždy na
prvním místě typický nebo sporný výraz z našich textů a po něm
příslušnou stránku z Atlasu. Příklady jsou řazeny podle
abecedy.
Archaismy v MV: jde o původní tvary ženských u- kmenů tyky,
raky, kony, kry, pozdější tykev, rakev, konev, krev a také n-
kmeny kamy (kámen) a kory (kořen). Z této druhé skupiny nás
zajímá (A 291 a 294. Jsou tu zachyceny tvary kamýk, kamýček,
kamejšek, kamejček. Také ovšem kamínek, v RK, Róže
kamének, forma starší. Připojit můžeme název vrchu Kamýk,
tedy oronym. Doklady nejsou umístěny do areálu RK, ale na
jihozápad Čech, do Polska, Slezska a Lužice. V RZ a v RK tyto
formy nejsou. Atlas ovšem uznává i praslovanské k7my = kmen.
Čáp, čápě: obojí v MV odděleně. První značí ibis, druhé
ardea, tedy volavka. V MV není žádný bocian nebo něco
podobného. Upozorňuje se na staročeské čiepě, čěpě, základ
čap7 snad k čapa, dlouhá noha. Čap je hornolužické. Na
příbuznosti MV s lužickosrbštinou budeme narážet častěji.
Čemel, čmel: v MV, glosa pravá. V dalším nalezneme ještě
ováda a vosu, tedy hojné zastoupení bodavého hmyzu. Je tu i
střeček. Viz A 147 nn.
Díra: V (A 416 ve významu jáma. MV má u této glosy latinské
caverna. Jáma je v MV také. Hornolužické dzěra. Viz A
416.
Dodráchu sě k Olomúcu, totiž Tataři, RK Jar. Dodnes tu jsou
uplatňovány nějaké námitky bez ohledu na velkou plodnost
základu der-. V A 422 je rozbíráno draní peří, jaká je zde
slovní zásoba v různých krajích. Společný sémantický znak je
vždy týž, překonávání nějaké odporu, násilný počin. Máme proto
slovesa dříti, dráti, (o)dírati, drhnúti a ovšem i drápati;
Flajšhans vytkl dokonce dráp z RK Sbyh jako výraz staročesky
nedoložený. K draní peří jsou i drapačky opět na našem ostře
sledovaném území RK. Ovšemže idoderky a drhačky ukazují
na početnost a rozšíření tohoto slovesného i jmenného základu.
Dráhy: v RK Záboj proráže dráhy u vraziech. Variantou jsou
draha, plurál neutra, souvisí snad s drhnúti. Podle (A 322
je to vždy volné místo, cesta, prostor, kam se vyháněl
dobytek. V RK tedy mezery po utíkajících nebo pobitých
nepřátelích.
Dřevní hory: Slovo je hapax legomenon v RK, tedy výraz, jenž
se vyskytuje jen jednou. Etymologicky k němu snad patří dřín,
a to znamená na Rychnovsku, tedy v oblasti RK modřín 186.
Dúška je v MV ve významu mateřídouška. V A 248 je tu zpravidla
spojení s mateří až na tvar dóška vzniklý prý
osamostatněním druhé části slova. Tvar z MV se považuje po
difthongisaci za knižní nebo zastaralý. Ale tomu odporuje slovo
babyduška , které je hornolužické. Malý staročeský slovník
uvádí stará deminutiva dúška, dušna, dušica (takto i v RK,
Jel). K povšimnutí je Erbenova známá báseň. Nesouhlasím, že by
šlo o Marii Magdalenu nebo P. Marii, v materiálu Atlasu není
nikde přímá narážka na biblické osoby. Viz též naše úvahy k
heslu Vesna . I podle Machka je lidová pověst starší než
náboženské převzetí (Machkův ES str. 355). Podle MV jde o
latinské thimus (sic!), dymián.
Holedba sě, správněji zřejmě holeďba sě nebo holedbáše sě,
Čestmír, RK. Ke srovnání (A 314) mokřada, mokréd6. Výraz z A se
vyskytuje, jak objektivně uznáváme, mimo oblast RK, ale tvoření
je stejné, od holý a mokrý. Výklad v A považuji za mylný. K
RK viz též goloť, A 368 prší a hned mrzně; v A 369 je
doloženo přímo holeď s dalšími deriváty. K tomu i polské
gololedž, vše ve významu náledí. S úvahami o haplologii
holedbati sě, holeď z původního hololeď ovšem nesouhlasíme,
je to prostě holina jako známe holomráz a podobně.
Zaznamenáno v Podkrkonoší a jinde.
Hrubá skála: Na Moravě je výraz hrubá mše častější než v
Čechách, ale říká se tak i na dosti rozsáhlém území
severovýchodních Čech. Jde nám tu ovšem o stálý spor o hrubou
skálu, Hruboskalsko atd. z RK, Beneš H. Hrubý ve významu
velký je ovšem i v pravé stč. literaturře. Původně značilo
toto adjektivum hrubozrnný. Viz A 404.
Húsenice, starší než húsenka, je v MV i v uznávané staré
češtině,(A 154). Udrželo se opět v Horní Lužici, ale i v Polsku
a na Valašsku. Sufixy s -c- jsou starší než ty s -k-.
Jati se, A 80 k heslům přijmout, ujmout se. Blízkost polštiny
konstatuje Atlas, prijanč sie, kratší a správnější formy jsou
ovšem i staročeské. Proto je i v RK a ve zlomku Ev. sv. Jana
aorist jach, jech a nikdy jinak. Infinitiv jieti, jíti
zřejmě neobstál se stejně znícími formami od sloves jíti,
jeti.
Jmelí sice v našich textech není, ale není bez zajímavosti.
Původní skupina j6m - se změnila (A 200) na toto násloví:
mj, jmj, jmé, m, mé, mej, jem, im, jam, gim, jym, mi, chm, hm,
tm, bej, a změnám podlehly i další hlásky. Sloveso jíti, jdu
se v praesentu a v aoristu jistě také měnilo. V RK je jd, id, d
(ve složeninách, třeba pride), ď (poďte!). V nářečích se
drželo staré i-, jež hlavně na Slovensku proniklo i do perfekta
(išel). Jistě lze namítnout, že něco jiného je 12. a 14.
století a pozdější, ba současný nářečový stav; čím dále do
minulosti, tím starší unifikovaný systém bez vlivů
jinojazkových, specificky krajových, civlisačních i dalších.
Ale písně RK nevznikly ve své ústní podobě na témž území a
uplatnily se tu i vlivy metrické a eufonické, nemluvě o
pravopisu, jenž je občas nepochyně fonetický. Staročeské
jimelo dokládá A 202, kde se cituje i starobylé jimelé, melé
i jmelé.
Juhem: Máme-li tak číst sporné místo na Proužcích RK: na
východní Moravě to znamená vánek, obleva (A 378). Patří sem i
juhynčí, A 316, které se označuje za nejasné, ale zřejmě jde
o tůňku z rozbředlého sněhu nebo ledu. Registruje se na východě
Moravy, ale vzácně.
Kúzni v MV: takto se tu překládají machinas, malae
cogitationes, tedy úklady, zlé úmysly. V A 338 je zaznamenáno
slovo kuzňa, tj. kovárna, na Moravě, v Polsku a v pohraničním
území obou oblastí. Zřejmě tedy platilo toto řemeslo také za
původ magických jevů nebo úkladů.
Kyj, palica A 208 a také mé poznámky k 1. dílu Atlasu. Zde se
myslí palice dřevařské, ale též (kyjánka) nástroj k pobíjení u
bečváře nebo i krátký hrubý kyj na otloukání prádla, jindy je
to prostě hůl. To platí opět hlavně o východě našeho území. V
RK Čestmír říká že kyj palici málokdy zadrží, kdežto v témž
rukopise je v písni o Beneši Heřmanově zmínka o kyjích jakožto
účinné zbrani. Je tedy český kyj mocnější než slezský nebo
moravský, zde je silnější palice, jak plyne z Čestmíra, který
má nepochybné stopy východních nářečí.
Kytice: Četl jsem nedávno nějakou námitku proti tomuto slovu,
jako by byla ve staročeštině známa jen kýta, část zvířecího
těla. V Atlase 240 se uvádí kyta jako hrozen, svazek (lnu,
květin) k praslovanskému kyta. Sufix -ica je nepochybně
starší než -ka (kytka). Viz také A 61.
Letnice v MV, viz A 460. Ve staročeském slovníku to neznamená
letní svátky (svatodušní), ale je to femininum sing. ve
významu Latona bohyně léta, též matka Persefonina nebo
Proserpinina. Slovníkář byl asi sveden polským slovem lato =
léto. Výraz žije hlavně na jihozápadě Čech, hornolužické je
lěto. V MV čteme také Děvana, Letnicina i Perunova dci.
Měšky: ve zlomku EJ, kde ovšem nejsou pytlíky. K věci viz A
397. Na Moravě, částečně na východě Čech a ve Slezsku žije i
míšek, častější než pytlík z německého Beutel...Viz též A
420 pytlík, míšek na tabák. I zde se tedy uplatnil německý
vilv v Čechách dříve a rychleji než na ostatních územích našeho
státu.
Mýto: V RK Oldřich je psáno dostúpichu mýta, totiž mýtiny v
lese; v lyrických Jah je trnie, budeš vymýtěno. Žádáno ovšem
vymýceno, ale nezměkčená forma vznikla patrně velkou
frekvencí substantiv na -to, ť, ti. Atlas 212 uvádí též slovo
mýtník ve významu cestář.
Oklúčiti: tvary tohoto slovesa nalézáme v RK Jar, námitky proti
nim nebyly vzneseny. Dodnes se udržely formy nepřehlasované,
nikoli tedy obklíčiti a podobné. V A 334 se dále uvádějí
výrazy okluka, zákluk(a), dosti přesně odpovídající území RK.
V Čechách je již častější oklik.
Osa, ovád: obé je v MV, viz A 142. Později se předsouvalo v-
a h-. V MV lze číst i osi jako ženský i- kmen. Nikoli tedy
hovad, hovado, prothese s h nebo v se v našich textech
nikde nevyskytuje. Původní forma snad byla obad.
Paprať v MV se má snad čísti takto, neboť tento tvar je
nejsprávnější, pozdější je disimilací vzniklé kapradí a
podobně. Správná forma se zaznamenává na severozápadě Čech, v
Lužici, ale i na moravském východě, v Polsku a Slezsku. Může
ovšem jít o archaismus, ale též o region typický pro MV.
Etymologický výklad Holuba - Kopečného ke starému základu per-
, perox, perti rozšířením je samozřejmý.
Pavlač je v RK Lud. Byly tu nějaké námitky, ale výklad podává
Atlas 408, že jde o část budovy, vystupující ve výšce ze
stěny. Základem je sloveso podvléci, jde tedy o nějaký
přístěnek. Slovo má větší frekvenci na severovýchodě Moravy,
kde adaptované kúr, kruchta je vzácnější.
Paša = pastva, je snad v RZ, Sněmy, ale čtení je velmi nejisté.
Atlas 321 klade slovo na východ Moravy, mluví o vlivu
slovenštiny a snad i polštiny.
Pelest a pelestý, obé v MV, první s vysvětlivkou pestře
zbarvený kůň, druhé ve významu discolor, různobarevný. Atlas
132 uvádí slovo pelestička jako označení sluníčka
sedmitečného. Podle A 136 žije toto slovo v Krkonoších,
v Podkrkonoší a také na Poděbradsku. Východiskem je
praslovanské peles = pestý, kropenatý. Pro tohoto pěkného,
v některých čeledích nebo podčeledích užitečného broučka (hubí
mšice) vymyslili obyvatelé našich krajů přes sto různých,
mnohdy velmi básnických názvů. Národ, který má i měl takové
výrazové bohatství, měl vždy větší schopnosti než pořizování
výpisů nebo překladů z latinských nebo německých náboženských
textů! Přiřaďme k tomu slovanská jména kalendářních měsíců,
slovesný vid a větvící se afixy a budeme se na sporné RKZ
dívat jako na samozřejmé svědectví starobylosti. - Ve
staročeských slovnících pelestý není, ale u slovníkářů
Miroslava a Vacerada hned dvakrát, viz výše. Naše věda však
uznává peřastý nebo peřěstý od pero, ale spíše tu jde o
původní -1- přechýlením k pestrý. Do etymologické rodiny je
asi nutno zařadit i pelesť, slovo dle Machka neprůhledné,
podle Holuba - Kopečného z německého Bettleiste, ale základem
je asi base pel(e), planouti, svítit, být pestrý, nápadný.
Slovo pele = plamen, je doloženo ve staročeštině jen jednou.
Ale to by byla dlouhá kapitola. Staré i nové slovo pelesť, má
mnoho významů.
Prask: Velím praskem, čteme v RK, Jak. Viz k tomu A 181. Na
severovýchodě Čech to někde znamená jehličí, které mírně
praská, jestliže se po něm jde. Konkrétně je tu uváděn
Broumovský výběžek. Toto adjektivum mírný snad vysvětluje,
proč pěvec mluví o velím prasku, vzniklém při lámání oštěpů.
Příval v Jar., RK, viz A 354. Dnešní význam je liják, který v
našich textech není. Polský příval ve významu prudký tok
vody, který nemusí pocházet z deště, existuje prý blízko
slezských hranic.
Plzný aj.: Zde není zcela od věci ani púž, slimák. Ve svém
Rozboru jsem zachytil lašské pivo mi pluží nebo puží, tj.
prospívá. U Jungmanna je i spúž. V Atlase nejsou tato slova
mapována. Připomínáme, že plzný znamenalo původně dobře
klouzající, totiž pluh při orbě.
Příkop, v RK jednou přiekop(a) : viz A 312 a 332, v nářečích
i příkopa. Má význam pro výklad sporného místa v RK, Oldř.
(Polené) trčiú ku bráně přiekopy, kde je možné vidět jak
instrumetál plurálu, tak i genitiv singuláru. Myslí se hradní
příkop nebo příkopy, dodnes známé jako ulice na pravém břehu
Vltavy? Úzus pravidelného přiekop odpovídá dikci RK mnohem
lépe, ale teorie, že se v písni mluví o útoku na pražský Hrad,
nemá tu nějakou zvlášť pevnou oporu. I tvar příkopa ještě
spadá do regionu potencionálního vzniku RK.
Pýr nebo pýř, MV, viz A 260. První z obou čtení je asi lepší,
neboť máme i hornolužické pyr, měkčení prý nastalo vlivem
slova chmýří. Připomenout lze i starořecké pyr, oheň. Dle
MV je to ekvivalent k latinskému favilla, cibus ignis, tedy
popel, pokrm ohně. Sem patří též slovanské pýřiti se, rdíti
se. Dle Machka je původní význam spálené zbytky odpadu z
pole. To souhlasí s MV, ale Atlas má jiný výklad, slovo by
mohlo souviset i s řeckým pyros nebo pyron, pšenice.
Pýtati sě, RK Skř. Atlas rozbírá na str. 398 ptáti, pýtati ve
významu žebrati. Též chodit po ptaní, vše východní, hlavně
slezské. Jako staročeské Atlas nedokládá, ale cituje z nářečí
dopytovat se.
Rachet, RK: I zde byla námitka, žádáno náslovné hr-, ale A
450 a 451 svědčí o jiném. Na území RK je e- mnohem častější
než hr-, které je i dle Machka mladší, hr- by bylo
postverbální stejně jako jiná násloví. V Atlase viz heslo
řehtačka, klapačka atd.
Rozkotati, rozkacen, obé v RK Jar. Zde lze opakovat obdobné
poznámky jako při jmelí, viz tam. Tento základ byl ve
středověku velmi plodný, zvláště když uvážíme tehdejší
bohatství lesů. Ještě i dnes se projevuje bohatství derivátů:
kácet, kácit, kácat, kátit, kátět.
Sáze, RK Kyt, aorist k sázeti, bez námitek. Přesto by tu
mohlo být významné, že základ sáz, saz převládá na území RK
nad sad-, viz Atlas 76 k heslu sazenice a podobně. Slova
jako sadba, sáď, sádě, přísada jsou zaznamenána spíše mimo
oblast našeho přednostního zájmu. Obrat v RK Lud vysadi jej
z tvrda sedla ukazuje na různé použití obou základů v kraji
RK.
Skora = kůra, k indeevropskému sker- řezati. V MV je nejméně
dvakrát, žije dosud v Horní Lužici. Ke srovnání škraloup. Viz
A 190. MV má tedy náslovné s-, tedy útvar starší. Mapováno na
severozápadě Čech a ve Slezsku.
Súmrky, RK Záb, námitka, žádáno súmrak. Poukazovalo se na
ruské sumerki, ač smrkati, smrknúti sě má i Gebauer.
Zánikový stupeň žije opět hlavně na českém severovýchodě,
stupeň plný nebo zdloužený je mimo oblast RK. Soumrká se je
ovšem zaznamenáno i na českém jihu.
Sutoslav Osobní jméno z RZ je třeba čísti takto. Atlas 364
cituje slezské suteřice jako silný déšť s větrem; pokládá
slovo za nejasné. Ale souvisí nepochybně se sypati, súti,
hustě padat, sněžit. Význam OJ v RZ je ovšem slávou zahrnutý,
pokrytý.
Ščevel, (lépe než šťavel) v MV. Není to žádná výpůjčka z
ruštiny, jak říká A 230. V MV je přehláska stejně jakove slově
ščevík, šťovík, které se jako staročeské uznává. Trochu jinak
v A 280. Všechna tato slova souvisí se šťávou, kořen byl
sak, sek, sáknouti Atlas uznává pravděpodobný domácí původ
všech těchto temínů v nářečích, slova jsou to všeslovanská. Viz
též A 278 šťovík, lužické ščehel. Štěvík mapován na severu
Čech, tedy v oblati, jak se zdá, MV.
Škaredý (Kruvoj), RK, Čestmír. Toto adjektivum má na Moravě
převahu nad ošklivý, jež je obvyklejší v Čechách. V A 354 jde
o označení počasí. Ošklivý se v RK nevyskytuje, poměr obou
epithet je zřejmě takový jako pěkný a hezký. Takových
protikladů by se nalezlo v našich textech více, třeba
i dědina (Morava, RK) a vesnice (český venkov).
Škvor nebo škvoř, MV, viz A 160 a naši MV, která má glosu, jež
je mi zatím nejasná: Osiris, král egyptský, interpretatur
pauper (vykládá se jako chudý?)
Tataři na Moravě. Viz A 456 nn s.v. tatar, tatarec, tatárek.
Pozoruhodný je poměr Atlasu k věci. Tataři měli údajně
karabáč, název je prý přenesen podle představy. Obávám se, že
civilní obyvatelstvo Moravy, dá-li se to tak říci, poznalo
tatarské karabáče, korbáče nebo kocary mnohem blíže než jen
z představy. Všechna zde uvedená slova jsou zřejmě
turkotatarského původu, výklad kocar z anglické devítiocasé
kočky (slovanské kot = kocour) je zcela nepřesvědčivý. Atlas
zřejmě sleduje běžný výklad, že Tataři Moravou jen rychle
protáhli (v roce 1241) nebo na ní vůbec nebyli. Tomu však
příkře odporuje mapa Atlasu na str. 457, kde se území výrazů
tatar, tatarec (toto je starší než tatárek) přesně shoduje
s tatarským tažením Moravou, jak je zachytil obránce RKZ,
archeolog a historik Fr. Adámek. Uvádíme zde jen krajní
lokality náčrtku. Jeseník, Šumperk (sever), Hrubčice, Tvorovice
na Prostějovsku (západ), Čeladná, Staré Hamry (východ, Frýdecko-
Místecko) a Uherský Brod, Uherské Hradiště (jih) - Ve svém
pořadu z 27.4. 1998 zadal katolický vysílač Proglas soutěžní
otázku: v kterém století se objevili Tataři na Moravě? Nežádal
tedy na posluchačích přesnější vročení, snad aby se nikdo
nevymlouval na zmatek se vpádem Kumánů v roce 1253; obě
události jen RK a Dalimil datovali správně, nehledě ovšem ke
kronikářům, kteří z nich čerpali. Někteří naši církevníci mají
plná ústa svátostí, Hostýn v to počítaje, ale na historickou
pravdu se příliš neohlížejí.
Vatra je v MV a v A 189. Podle prvního svědectví je to sirný
plamen, podle druhého hromada smetí, které bylo ovšem
páleno. Výraz žije na jižní Moravě, ale též v Polsku, na
Lašsku, o Slovácích nemluvě.
Velika noc (A 448, též velka noc, prý polské. Souvislost s
našimi texty vidíme v tom, že tu nacházíme náboženský
archaismus, totiž přídavné jméno ve jmenném tvaru a v
přívlastku. Obránci RKZ se ho dovolávali na důkaz, že i tato
syntaktická vazba se ve staré češtině dlouho udržela. Zde by
ovšem mohlo jíti také o ostravské krácení vokálů. V Čechách
převládají modernější velikonoce, ač též o veliké noci se
mluvilo, třeba při zpěvu velikonočních pašijí. Východ republiky
se opět ukázal jako konservativnější, tradic dbalejší. Kromě
toho znělo spojení veliká noc bude jaksi slavnostněji,
pathetičtěji a působivěji co do poetické zásady rytmu v próze.
O to vše arci dnešní liturgika, která se snaží být co
nejlidovější nebo nejpokrokovější, neví nebo vědět nechce.
Vesna RK, viz prvosenka, A 276. Z Atlasu má vzniknout dojem,
že starší název je petrklíč (Peterschlüssel), kdežto prvosenku
prý převzal Presl z polského pierwosnka. Latinsky je to
primula veris. Myslíme, že postup byl opačný, že tu pohanská
Vesna byla později nahrazena sv. Petrem, nebeským klíčníkem.
Presl by se sotva odvážil vymítnout z původního prvovesenka
celou slabiku. Ostatně by se dal český výraz odvodit i ze slova
vesno, jež prý historickou kontinuitu má. Snad je to náhoda,
že jsem na Moravě slyšel vždy mluvit jen o prvosenkách, zřídka
o petrklíčích. Atlas mapuje jen tyto.
Větvice, suk, jetva. První dva výrazy jsou v RK, ten třetí je
Hankovo chybné čtení jetvy popelova místo Tetvy. K věci viz
též A 194 nn. Slova větev, suk jsou všude běžná. Suk je dle
Machka původně suchá větev. To potvrzuje RK Jah, kde se mluví o
borkách, tedy o lese jehličnatém. Smrk má nízké větve zpravidla
uschlé, takže na ně mohl jinoch uvázat svého koně (na suk).
Naproti tomu sídlí holubi ve Sbyh z RK na větvici, vysoké a
zelené. Hankovo čtení je nemožné mj. i proto, že náslovné je
mohlo vzniknout teprve z mladší výslovnosti slova větev, tedy
vjetev, staročesky by to znělo w'etev nebo podobně.Nicméně
se stále uznává Dobrovského námitka, že Tetva je ukována
podle tety. To bychom mohli spíše hledat tetu v dnešní
grafice slova protetický, které je ovšem od řeckého
protithémi. Divný návrat do Evropy, neuznává-li naše věda
hlavní pilíře její kultury!
Vid, RK, před Čestmírovým videm (skrytě prchali Lučané).
Námitka trvá v plné síle, abychom užili dnes již archaického
vyjadřování Gebauera i jeho nástupců, a žádá se vidění nebo
něco podobného. Proč je tohoto slova užito v RK jen jednou,
kdežto oko, oči, zraky (vždy ve správných duálech) jsou
časté? Protože vid, vidění je chápáno jaksi koplexně, nejen
jako činnost smyslového čidla, hledící člověk, ale i jako
předměty, jež mohou nebo nemohou být nazírány. Hloubka i
přesnost vidění našich pěvců je úžasná. Základ vid na
území, do něhož umisťujeme Čestmíra z RK, byl a je velmi
plodný, jak dokazuje i Atlas 342 nn severovýchodní Moravou a
Slezskem, kde jsou zaznamenány výrazy vidní se a rozvidňá se
ve významu rozbřesku dne. Je tu citováno i polské vidnieje.
Vrch - u-kmen nebo o-kmen? RK, odpůrci žádají důsledné sklonění
u-kmenové. Viz A 338 nn. Zde se říká, že staročesky bylo
svrchu i svrcha, nověji z- s oběma tvary. Poučný je také
úzus shóry dolóv z RK Oldř. a jinde, kde by se byl musil
padělatel vyhnout mnoha novodobým úskalím: odzhora, odzhůry,
odzvrchu, zezhora, zezhůry, zhora, zhůry, zvršku, zhořejška a
dalším. Shóry dolóv je dnešní zhůry a odpovídá území RK
velmi přesně, kdežto v jiných krajích se říká spíše zezhora
nebo zvrchu, jak žádají odpůrci. Celkovou frekvenci deklinace
o- kmenové a u- kmenové ve staré i nové češtině by bylo třeba
ještě zevrubněšji zjistit.
Vterý (RK) a vtorý (RZ). V Atlase 445 se upozorňuje na
polské Wtorek, wtóry, praslovanské v7 tor7, cituje se z
Jungmanna řídké vterý (podle toho tedy nezachytil Jungmann
vtorý z RZ, jehož měl být dle některých autorem). Původní
význam je ovšem druhý. Atlas cituje nářeční vtorek,
nejzazší východ Moravy a Slezska. Myslí se ovšem druhý den v
týdnu. Na tom území existuje i vúterý, ale to mohlo vzniknout
splynutím z v úterý.
Vyšný, vyšní, nižní:, (A 336--338), časté námitky proti RK, ale
Atlas uznává nižní za staročeské. Dnes se udržují tato
označení na nejzazším severovýchodě republiky.
Vzprchú jiskry: RK, Lud. Toto sloveso se udrželo ve významu
hustě padat na severovýchodní Moravě: prší sníh, viz A 362.
Zabýti: námitka říkala, že staročeština znala jen zabýti sě,
zapomenout se. K tomu heslo Atlasu nezabutka, nezabudka
(A 268). Existuje i nezapomínajka, opět na severovýchodě
Moravy. I toto -aj- dosvědčuje stáří výrazu. Ve slovu je něco
magického; tak i to, že se ztráta prstýnku nebo kamýšku,
kamínku v něm považovala za zlověstnou (Róže v RK). Také -aj-
ve slově nezapomínajka se udrželo od nejstarších dob. Nositel
pomněnky, kamenku nebo prsténku neměl zapomínat na svou
nejbližší.
Zahřésti, viz A 298, heslo hromada kamení. Viz RK Op (otčík)
zahřeben v rovečce, nikoli zaryt v hrobečce nebo něco
podobného. S odvoláním na Cuřína zjišťuje Atlas, že hrob byl
původně násep, hromada nebo kopec. Tak i v Podkrkonoší, v
oblasti RK. Tvrzení Atlasu je samozřejmé, neboť příbuzné je
hrabat, ale otec zahrabán by bylo jistě nevhodné. Zato
rov a rýti je zcela nepochybně něco vyrytého, hlubina v
zemi. Viz ostatně Přerov, v Německu Prerau. V MV nacházíme
rovi = cloace, kanál, něco vyhloubeného, příkop.
Zachod slunce: RK Jar a jinde. Výraz je kryt slovesem
vychodit v těchto souvislostech. Říká se tak dodnes na
východě Moravy a ve Slezsku, viz A 344. Odtud i odvozenina
vychádět.
Zezulice: tento tvar z RK, Zez je nejstarší, pozdější zezulka
(A 108), a ovšem i kukačka. Archaické slovo žije dodnes na
severovýchodě Čech, je mapováno i ve středu slezských nářečí,
ojediněle u Brna a jinde. Etymologicky snad patří ke zváti;
to je ve významu volati rovněž v RK, Ben. (Beneš) lud v
hromadu zve.
Zora RK Jar, častá námitka. Podle A 342 je prý převzato ze
slovenštiny. Ale uznává se nářečové zořiti se, jež je i v
Jungmannovi a Bartošovi. V Atlase není mapováno, ale jistě
patří na východ.
Zvyk - obyčej: toto spíše ruské. MV má zvyčaj, staročesky
obyčěj, zvyčej. Druhý z obou výrazů je východomoravský a
polský, viz A 416.
Dodatek: Abych nemusil znovu opisovat bibliografii k tomuto
článku, jež je nadmíru skrovná, odkazuji na svou obdobnou práci
k 1. dílu Jazykového Atlasu. Seznam literatury, které jsem
užil, a vysvětlení nejdůležitějších zkratek najde čtenář v
Almanachu rukopisné obrany (ARO) II, NEKLAN, Praha 1993, str.
45.
Co může zajímat přátele RKZ
v Českém jazykovém atlasu II
PhDr. J. Enders
Na úvod: Z plánované pětidílné publikace, kterou v nadpise
uvádíme, vyšel nyní v Akademii, nakladatelství AV ČR druhý
svazek, obsahující, jak je řečeno už na obalu knihy, slovní
zásobu a tvoření slov z thematických okruhů zahrada,
živočišstvo, rostlinstvo, krajina, počasí, vesnice dříve a nyní
a zábavy a zvyky. Komentáře provázené mapami zahrnují veliké,
jistě správně podchycené a logicky uspořádané filologické
materiály z nářečí, z nichž nás nejvíce zajímá oblast
severovýchodočeská jako zeměpisná dominanta RK; ale je nutno
přihlížet i k severním částem nářečí českomoravských, středo- a
východomoravských a slezských, ba i k území dotýkajícímu se
hranic polských nebo je přesahujícímu. Kromě toho pozorujeme
nějaké obdoby glos ze staročeské Mater verborum, neprávem
pozdější vědou okleštěného nejarchaičtějšího českého slovníku,
s jazykem lužickosrbským. Tuto sbírku glos zkracujeme MV.
Rozumí se, že toto vymezení je nutno brát s příslovečným
granum salis. Převážná většina výrazů z RZ, RK a MV je
všeslovanská. Lze zde uvažovati také o Písni Vyšehradské (PV).
Tyto čtyři památky jsou orálního, ústního původu buď jako celek
nebo jako jeho jádro později upravované. Je také těžké
aplikovat jazykové poměry dvacátého století na století
třinácté, dvanácté, ne-li dřívější. Isoglosy a isolexy jistě
tehdy probíhaly jinak. Ale přesto poskytuje Atlas (zkracujeme
občas jako A) přátelům našich textů nemalý užitek. S velikou
pravděpodobností můžeme sledovat naše texty podle frekvencí,
tendencí nebo trendů, v nichž se současné dialekty pohybují, ač
jsou bohužel spisovnou i vulgární češtinou stále více
omezovány. Naši odborníci nám kromě jiného vyšli vstříc také
tím, že podávají výklady etymologické a hojně čerpají ze staré
češtiny i z jazyků jinoslovanských. Zde si však dovolujeme
kritickou poznámku, že porovnání se děje jen k západní
slovanské skupině. V budoucnu bude třeba mít více na zřeteli
kmenové osídlení naší vlasti s možností příbuzenských vztahů se
skupinou jižní, ano i východní.
Spisovné názvy jsou jen zaznamenávány a dílo se jen letmo
zmiňuje o mluvě ve větších městech.
Atlas uvádí mnoho synonym zdánlivých i skutečných. Mohla
vznikat známými semantickými nebo semasiologickými pochody:
expresivností, tlumivostí, rozšiřováním a zužováním významu,
jazykovou metaforou, metonymií, synekdochou a ovšem i
jinonárodními, případně civilisačními vlivy. I takovéto výrazy
mohly ovšem leckdy existovat od nepaměti. Zjištění a
odůvodnění těchto faktů - třebaže leckdy hypothetické -
přesahuje ovšem cíl, který si Atlas vytkl. Naše další poznámky,
k nimž hojně využíváme textů, které nás nejvíce zajímají, mohou
být jedním ze skrovných zdrojů k této pozdější předpokládané
vědecké práci. Uveďme aspoň jeden konkrétní příklad, jak bychom
si takové bádání představovali: jak vysvětlit trojici výrazů
ropúch (=rampouch, glosa MV pravá, protože je psána
inkoustem), střechýl (dle A na str. 376 a Holuba - Kopečného
z praslovanského streg - yl kontaminací se slovem střecha)
a zíb (dle A ze zábsti, ale je to nejisté). Takových
případů lze nalézt v materiálech Atlasu velké množství.
Na závěr k této kapitolce poznamenáváme, že připravované další
díly Atlasu, totiž tvarosloví a hlavně hláskosloví, nám
pravděpodobně dají mnohem více možnosti k práci na Rukopisech,
která je bohužel stále převážně obranného charakteru. Nevím,
zda probere některý z příštích svazků Atlasu také tvoření slov
jako samostatnou kapitolu; my se zatím spokojíme se stručnými
okrajovými poznámkami, které by mohly vést k zevrubnějšímu
rozboru. Odpůrci RKZ někdy vytýkali nedoložená nebo nemožná
heteroklita a heterogena, jako třeba vrchol - vrchole.
Takových slov je v A velké množství, třeba mýto, myť, mýtina,
jak zjišťujeme dále v oddíle Jednotlivosti jako zvlášť
výrazné přechylování; nebo dvojtvary mládí - mlází, mladina -
mlazina A 212, dublety již praslovanské. Také byly Rukopisům
vytýkány výrazy jako chod, vid, prask, tah, viz můj Rozbor,
str. 121 nn. Jsou to slova zdánlivě nebo ve skutečnosti
kořenná, případně taková, která nelze (po odpadnutí koncového
jeru) dále rozkládat. V Atlase jsou hojná, třeba vrab místo
častějšího vrabec, s stříž místo střízlík, hloub - hub,
praslovanské glomb7 znamená košťál, nebo duc - sušeň a
další. I to by si zasloužilo samostatnou studii.
Některé naše předběžné postřehy k plánovanému hláskosloví v
Atlase. Je samozřejmé, že styčné body našich textů s Atlasem
lze sledovat jen tam, kde se dá shoda zjistit z úzu
středověkého písaře. Vylučujeme ovšem i změny, jež jsou
novějšího původu. Pravopis RK bývá označován jako fonetický, ač
to nelze říci všeobecně. Akceptujeme thesi, že je to jev v
historii jazyka neměnný a že třeba slovo mužská (hlasy, RK,
Záboj) vyslovoval i opisovač RK jako muská. Atlas uvádí
vokalické i konsonantické jevy v přehledu na str. 30 nn. Starší
stav je možno povšechně, třebaže ne bez výjimek,
charakterisovat jako východní. Zatím si povšimněme těchto jevů: