Nad K. Bednářovým přebásněním RZK (vyšlo v Praze 1961).

PhDr. J. Enders

Estetično, jak je obecně známo, je vždy něco subjektivního a iracionálního. Protože i Bednář usiloval o vzbuzení tohoto citu (se zdravým a celkem místným sebevědomým uvádí, že překlad je "do značné míry jeho vlastní básnické dílo"), nastíníme zde zásady, jichž při své práci dbal a které se ku podivu značně shodují i s mými vlastními názory. B. se nechal předlohou v é s t , nevnášel do ní - vedle přirozeného i náležitého odstupu od originálu - větší změny, dbal srozumitelnosti, věcné, mluvnické i stylové správnosti a snažil se, aby jeho verše činily na moderního čtenáře pokud možno stejný dojem jako kdysi na staročeského posluchače. Vedle toho šetřil i starobylé "patiny" RZK, a také toto úsilí je nutno kladně ocenit, i když někteří novodobí překladatelé pomíjejí tento požadavek.

Na řečnickou otázku M. Otruby, který k překladu přičinil krátký literární esej pod názvem "Co víme o Rukopisech" (t.j. po stránce literárněestetické, jak plyne jak z dalšího, tak i z autorovy vědecké discipliny) si dovolujeme odpovědět dosti kategoricky: "Málo, ba ještě méně, než co dlužíme jejich lingvistickému rozboru". Proto si ponecháváme tuto i jiné Otrubovy stati k zevrubnějšímu zkoumání při jiné vhodnější příležitosti. Předběžně jen tolik: Otruba považuje Václava Hanku za p í s a ř e obou Rukopisů, takže lze stěží nemyslit na touž osobnost i při řešení otázky autorství textů: jinak neobsahuje Otrubova studie zhola nic zvlášť pozoruhodného nebo nového.

Ilustrace, kterými vybavil knihu M. Troup, mohu ovšem jako neodborník hodnotit jen laicky, ale podle mého mínění zůstávají nekonečně daleko za tradičním způsobem, jehož použili naši velcí malíři z minulého století, leda že by tu byla chvályhodná snaha přiblížit se touto výzdobou "pravým" staročeským rukopisům většinou náboženského charakteru.

Před závěrečným hodnocením díla probereme jednotlivé skladby, jak je B. přebásnil, zachovávajíce jeho postup. Autor překladu umístil na prvních stránkách lyriku RK, po ní epiku z téhož kodexu a posléze RZ; postrádáme odůvodnění, co ho k tomu vedlo, neboť přirozený pořad by měl být - vzhledem k formě nálezu - právě opačný.

Kytice
Správně tlumočí B. "vodice" - voda, "Zemice" - země (nikoli zdrobněliny!). Nelibí se mi trochejské závěry: po chladné vodě pustil; vínek s hlavy. Verše originálu totiž končí v 15 případech z 16 možných útvarem `x x x `x x . Změnou pozbývá překlad rozmanitosti, hravosti, ale i vzrušení originálu.

Opuštěná
"Pohřben v hrobečku" - "zahřěben v rovečce". Překladatel se měl vyhnout figuře etymologické, neužít za sebou téhož slovného kořene. Originál, zdá se, má asonance, zárodky rýmů: srdce - zdě; ludie - roste; milý-mátí-sestry; lesi - miletínští. V překladu se to ztrácí. Velmi dobře vyjádřil B. verš "kto by neplakal zdě" tím, že "zdě" vypustil a nahradil dvojtečkou. Nejde totiž o germanismus "Wer möchte hier nicht weinen", jak se domníval např. Flajšhans, ale "zdě" má plný význam: na tomto smutném světě, za těchto neblahých okolností.

Róže
"Jitro" je slabší než "kuropěnie". Komposita bývají básnicky účinnější než simplicia. Dále opět figura etymologica: smekl se prstýnek - vymkl se kamnének, kdežto originál má "smekl" a "svlekl", tedy stejnozvuk asi úmyslný jako "krajiny Neklaniny", "voji moji", "pomstu a pahubu" aj.

Žežulice, Skřivánek, Zlomek písně
K prvním dvěma převedeným skladbám nemáme připomínek. Zlomek písně, který má ovšem jen tři úplná slova, je v překladu pominut stejně jako proužky, předcházející před "Oldřichem". Tuto skutečnost snad měli vydavatelé uvést ve stručném komentáři, který by nezabral více než jednu stránku.

Jahody
"Já doběhnu na palouček, kdež koníček bílý": "kdež" zní s nemístným pathosem, nevhodným pro lyrickou skladbičku; bylo lépe ponechat "pro" jako v originále. "Roba" jako "děvče" není příliš přesné. Čemu sě chovati junoší, v překladě "nač se jich uvarovat", dokonavý vid není tu správný. Bolný není "ostrý", "laskachom sě" není "tiskli jsme se", to odpovídá slovesu "přižieti", jehož stč. básník užil krátce předtím, takže slovník originálu je na tomto místě bohatší.

Jelen
"Parohy nesl", originál "nosi", tedy "nosil". V původním znění je děj neaktuální, zároveň "obvyklý" nebo "distributivní", v překladu aktuální a trvací. To však lze připustit. "V kruté boje", v orig. "lúté". Zde je překlad správný, neboť dnešní "krutý" (ač se dalo klidně říci i dnes "lítý") odpovídá originálu. Jindy však tlumočí B. jednoduše "krutý" v originálu za novočeské "krutý", podle mého názoru ne zcela správně. "Krutost" totiž souvisí s řeckým "kruó", biji, tluku, a značí spíše "válečnou zuřivost, divokost, sílu, moc, hněv" apod., nikoli svévolnou "krutost", která se v RZK vůbec nevyskytuje - ani u nepřátel!. Sem patří ovšem i "soptati krutost" v Záb., viz tam. "Houfy nepřátel", měly být ponechány "shluky" nebo volen obdobný český výraz, jichž je v RZK několik: sbory, setniny čety, zástupy, pluky, "Houf" je totiž z němčiny. Důvody, proč zrazujeme od užívání nověji přejatých slov při přebásňování RZK, nejsou ani tak "vlastenecké" (ač i to by bylo pochopitelné vzhledem k celkovému charakteru básní) jako spíše "fonologické", neboť v češtině nebývají taková seskupení hlásek jako např. v němčině: samo "f" je asi cizího původu, v RK se vyskytuje jen jednou ve slovese "úfati" jinak je patrně pouze ve slovech onomatopoických nebo převzatých. "Zaměsi zraky" přeloženo "zkalil zraky", nesprávně. Problém je ovšem stejný jako s latinským souslovím "oculos volvere", kouleti očima, protože doslovný překlad je spojován v češtině spíše s představou komickou. Básník asi měl na mysli bleskurychlé trhnutí v oku, reflex, jenž signalisuje útok; zápasníci před soubojem nesledují ruce, ale oči svých protivníků. Místo "zamíchal očima" by se dalo, arci volně, říci "zajiskřil". "Žalostné lesy" - chyba, neboť v Jelenu z druhého zachovaného rkpu (RU) je "žalostiví". Nejde o "ubohé" lesy, ale o lesy, jež projevují svůj soucit. "Duši dušicu" ponechal B. doslovně podle originálu - nejspíše proto, že kongeniální překlad by byl velmi nesnadný; "dušička" (zde jde skutečně o deminutivum) by znělo příliš "rusky". "Aj, tu leží" - správně dle RU, v básni je sloveso jednou jako praesens a jednou jako aorist. "Suk" správně překládá B. jako "větev", (původní etymologický význam).

Záboj
Proč "bojovník Záboj" místo "silný Z.?" Překladatel tím ruší úvodní desetislabičné trochejské verše, jež tu možná byly, nepřesnost je zbytečná, "Lesem dlouho pustým": Není vidět, jak B. větu členi, zda "dlouho spěchal lesem" nebo "lesem dlouho, t.j. daleko pustým. Ponechal bych kompositum beze změny. "Bozi" převádí někdy B. jako "modly". Nesouhlasíme z několika důvodů. Předně je slovo "modla" vždy trochu s příhanou. Kromě toho se tím porušuje mnoho "formulí", vlastních orální poesii, a zanedbává žádaná "úspornost" lidové tvorby, v níž má být totéž slovo nebo týž obrat vždy tlumočen pokud možno týmž výrazem. Ani věcně nejí výraz vhodný, protože "bozi" jsou v RZK jak skutečné bytosti, tak i symboly a o nějakém fetišismu není ani potuchy. Náboženství našich předků, třeba pohanských, bylo vyspělé a schopné převzít křesťanství. - Líbí se mi na překladu Záboje i Čestmíra, že B. užil krátkých veršů nebo "kól"; tím skladby nabyly na dramatičnosti i básnické účinnosti (Nověji je staroislanská "Edda" přeložena touž technikou). "Luna nocí plula" je metafora příliš moderní, odporuje duchu RK, neboť obraz je příliš vzdálen konkrétním představám středověkého člověka. Podobně lze posoudit obrat "ze tmy lesa" místo z "črna lesa"; překlad opět ruší časovou "formuli" les črn. Neobratný je převod "prohloubený úval hlubokého lesa", originál má "ponížený". "Píseň ze srdce tryská" - viz poznámku o slovech "luna pluje". Zesílení prostého "jde" tu není na místě a kromě toho tu vzniklo Bednářovi téměř "klišé", výraz je již otřelý. Nevím, proč překládá B. "jedinú družu" jako "společné zlo". Buď je to nějaký lapsus nebo se B. přidržel interpretace, případně konjektury, kterou neznám. "Družě" je "družka", je i ve Zbyh. "Krahuj" není "krahujec", ale dravec nesnadno identifikovatelný, jestřáb, káně nebo sokol, ale vždy pták větší. "Nesměli se bíti" m. stč. "nesměchu" nevystihuje smysl originálu, neboť stč. "směti" značí "odvažovati se"; i tento význam je v kontextu vhodný. "Rozhrušichu bohy" není "vyvrátili modly", ale "roztloukli". "Rozhrušiti" mohu nyní opřít kromě dosavadních dokladů též o některá vl. jména řek ze slovinské hydronymiky (Bezlaj, Slovebska vodna imena, Lublaň). "Pěvce dobra" není "smělého", ledaže by autor spojoval naše "dobrý" s praslov. "deblj", ruské doblestnyj, statečný. "Tamo pokrysta", totiž zbraně, meč a mlat. Výborný výklad a důkaz starobylosti zároveň; neboť tu nalézáme známý jev "autonomní komplexnosti" sloves; rozumí-li se předmět sám sebou, je ve starším jazykovém stadiu vynecháván. Dorostla paže - dospěla mysl: originál má dvakrát "dorostla", takže měl být volen výraz, jenž by vhodně spojil oba pojmy stejným způsobem (zpevniti, zesíliti aj.). "Když temná nastala noc" není přesný převod původního "zatemníše". "Soptati krutost - krutě soptit, viz výše. "Krutost" je tu míněna téměř jako živá bytost nebo aspoň konkrétní pojem (podobně jako děs, strach, třas); říká se ostatně i v nové češtině "vysoptil všechen svůj hněv" a pod. "Proti králevým vrahóm - královské šiky: I slovo "šik" je z němčiny a tudíž zbytečná modernisace. Nepřesnost je i v tom, že stč. básníkovi nešlo o údery proti "útvarům" ale přímo proti lidem, nepřátelům. "Ukrutník" - opět nepřesné chápání stč. pojmu, neboť toto slovo značí "latro" (podle Mater verborum), tedy lupič, loupežník, pobuda, soubojník, výtržník. "Hlas" i "slovo" přeloženo po sobě neprávem týmž výrazem "povel". "Vícestvie dajú" bych vykládal raději jako praesens od "dajati" než jako futurum, tedy "vítězství (již) dávají". "Prudkost vyrazi Luděkem" oslabuje překladatel v "prudce vyrazil Luděk", viz poznámku k "soptati krutost". "Hořúciema očima v Luděk měří", překlad "měří Luďka planoucím zrakem". Je to však instrumentál t.zv. sociativní a smysl je: "Míří na Luďka (t.j. zbraní) a oči mu planou". Proto je také v rkpu starou opravou zrušeno "zlobivo", "Dřevo" není nutné překládat jako "mocný peň", to je způsob moderní, hodný dnešního lyrika. "Zlúti (nebo "vzlúti") sě Luděk" je neúsporně přeloženo "hněvem se rozlítil", neboť jinak než "hněvem" se nelze "rozlítit"; takový "verbalismus" jsme postihli ještě na několika dalších místech. Překlad "sok" místo "vrah" opět ruší formuli, ač ovšem přesný překlad "nepřítel" naráží na metrické potíže, slovo je někdy příliš dlouhé. "Běs v tě" přeloženo" Vezmi tě běs", ale přesnější by bylo "vjeď do tebe" nebo "vjel do tebe". Verbalistické je i "strach nepřátelům vydral křik děsu z hrdel", nehledě k tomu, že je lépe vzít "skřěky" za instrumentál, tedy: strach se vydral nepřátelům z hrdel se skřeky" apod. "Búřiti" překládá B. skoro vždy jinak - neprávem, neboť většinou lze ponechat beze změny. "Krutost" přeložil B. jako "zkáza"; zde se přiblížil originálu správně. "Své zvěsty" - "své blízké": Zde platí totéž, co jsme poznamenali k "jedinú družu". "Zvěst" je tu "zvěd, posel, předsunutá hlídka". Chtěl- li B. zdůraznit t.zv. romantický sentiment RZK, zapomněl, že řeka chrání své "blízké" i v Igoru. "Zábojova vojska se rozehnala vějířem", orig. prostě "v šíř", opět dost otřelé, duchu originálu cizí. "Za nimi lúto". Zde je v originálu působivá malba zvukem a rytmem: jako dnešních "dusot, dupot" tak v Záb. "za nimi lúto" to je úmyslné střídání temných samohlásek k vyjádření hluku, který působí cválající jízda. Je to básnická ozdoba velmi stará, známá již z řeckých i latinských skladeb. Protože je dnes antická poesie již málo známa, cituji Homérovo "autis epeita pedonde kylindeto( výslovnost byla "kulindeto) láas anaidés" a Vergiliovo "Quadrupedanto putrem sonitu quatit ungula campum". V obou případech následují za sebou převážně daktyly a převládají samohlásky "U" a "o", kdežto souhlásek je co nejméně; v příslušném odstavci Záb. je tomu podobně. Překladatelovo "byla jim divoce v patách" je méně vhodné a mělo být aspoň zvýrazněno refrénem. "V radostném hluce" - překlad "v... harcování" je opět cizomluv. Vieleduš: B. se přidržel častějšího výkladu "velé duš", tedy "hodně duší", ale může se číst i "vieleduš", tedy řecký Kér, latinský lemur, mstící duch, alastór a pod. První výklad by musil akceptovat chybu "viele" místo "vele" v rkpu.

Čestmír
Správnost překladu "kníže" za stč, "kněz" by mohla být předmětem sporu. "Hrabivé meče" mělo být přeloženo "loupežné" a pod., neboť novočeské "hrabiví" má význam dosti odchylný. "Po slunci" asi není "po slunce západu", ale spíše "(táhli) za sluncem". "Pomstu i pahubu" - přeloženo "pomstu i záhubu", ale "Stabreim" nebo aliterace měla zůstat (třeba "pomstu a pobití", ač i to chybí přesné napodobení originálu, Tak i "voji moji" je zvukově markantnější než překlad "má vojska". Podáše ruku - uvádiéše biedu: v překladu mělo být užito vidu nedokonavého. "Řváše chrabrost v svoje ludi" pokládal překladatel patrně za trochu hrubé a oslabil větu "burcoval křikem chrabrost ve svých lidech". Dalo se doslovněji napodobit třeba "řval a vnášel..." Čestmír: v originálu má toto jméno formu také Čstimír, Čsmíra, Čstmír, v překladu vždy jen Čestmír". V epických básních se mnohdy užívá takových variací ke zvýšení rozmanitosti a básnické účinnosti, a to tak, že např. pro týž národ nebo kmen jsou volena i různá jména. U Homéra jsou Řekové, Myrmidoni, Danaové, Achajové, Trojané i Dardanové; dokonce i v novější próze - u Coopera - je týž indiánský kmen zván "Huroni, Migové, Vyandoti, Irokézi" atd. Jako překladatel bych byl dbal tohoto úzu i na uvedeném místě. "By sě válely klády", překladatel dokonavě "svalily", zbytečná změna. "Dotýkajíce se plecemi": v originálu tak, ale do novočeštiny bylo nutno tlumočit "rameny", neboť pří vzájemném dotyku hrudí by nebylo možno ani bojovat, ani pracovat. "Vz rané blaho - u Bednáře vz blažené jitro" Obrat originálu lze považovat za inversi, v překladě je tento tropus zrušen. "Vet ti zbraně" je chybné čtení, dnes víme, že je nutno brát za "vésti zbraně pójdi" nebo ještě lépe "vést i zbraně..." Překladatel toto nové čtení znal a je tedy vidět, že se radil s obhájci. Na to patrně naráží v závěru svého díla, kde "děkuje všem, kdo mu pomáhali". Měl však uvést své spolupracovníky jmény. "Velevele - přeloženo "velevelmi" dosti nezvykle, uvážíme-li, že třeba "lepá děva", ač je to dobře srozumitelné, je nahrazena "krásnou dívkou". Důsledně vzato by tedy stačilo "převelice" a pod. "Zezvuče nemeškáše" správně přeloženo "neopomněl udeřit o štít" proti chybnému výkladu Komárkovu "nepřestal pět". "Lánie psóv" není však "lání", ale "štěkot". "Zastúpi úval na vzchod na pól". V překladu je "na pól" vůbec vynecháno. Smysl místa je obtížný; snad chtě1 básník říci "s polovinou svých sil". Bednář se buď měl rozhodnout pro nějaký výklad, nebo připojit příslušnou poznámku v komentáři. "Morena jej uvrhla" - lépe "vrhala", týká se smrtelného zápasu Vlaslavova. Text sice dovoluje štení "sypáše" i "sýpáše", tedy "sypala" i "uspávala", ale správný je jistě druhý výklad. "Upěchu vzhóru na stráň" přeloženo "supěti", patrně správně. Vidím v základu slovesa kořen "pěš" nebo "pěch", pěchovati, pěchati, tedy "šlapati vzhůiru (namáhavě).

Oldřich
"Sedm vladyků se svými sbory" - vypuštěno "udatnými", neboť se do verše nevměstnalo, ač se to dalo provést bez obtíží "Sedm vladyků s udatnými sbory" a pod. Tak vypuštěno i dále "v útrobách", ač stačilo říci "v srdci pevnou víru ve Vyhoně". Předtím se hovoří o "nožnách", tedy pochvách, které tvoří se "srdcem" účinnou antithesi, jež je v překladě pominuta. Starší čeština je ovšem úspornější než nová (některé slovesné tvary, jmenné sklonění adjektiv, vynechávání předmětu, přechodníky aj.), ač na druhé straně užívala více citoslovců a parataktického "i", které B. právem vynechává, neboť by dnes nepůsobilo vhodně - ledaže bychom chtěli napodobit naivní primitivismus archaické poesie. "Shóry dolóv! Ticho, všetichúnko - překladatel se správně přidržel Marešovy interpunkce. "S korouhvemi houfy na most vnikly" je chybné, neboť "chorúhvy" nelze vyložit jako instrumentál: básník pravil "Sbory vetknou korouhve na most". Stč. "dav" není přímo "množství" spíše "tlačenice", tedy v překladu snad "hmota, váha" a pod. Originál Oldřicha má asi 12 metrických volností, přiznáme-li pro něj dnešní způsob přizvukování; Bednář jich má však 18, tedy mnohem více. To by by1 úzus autora Jaroslava, jehož deseterce jsou mnohdy spíše jen slabičné. Kladně hodnotím, že B. oddělil od sebe některé odstavce, jež uzavírají myšlenku (téhož způsobu užil i v ostatních epických skladbách RZK) a že se nevyhnul ani občasnému rozšíření nebo zkrácení verše o slabiku, na př. "Tu děl Vyhoň knížeti Oldřichovi", neboť také originál připouští tuto volnost, která se v lidové poesii vyrovnávala recitačním tempem.

Beneš
"Všechno nám ohněm zžehli" (Čím jiným než ohněm?) originál lépe "vyžehachu", tedy "vypálili". "Ruče sě vše proměníše" - rychlá změna ponastala. B. vystihl zde stč. imperfektum velmi dobře, zdůrazniv průběh, vedoucí ovšem ke konečnému výsledku. "Pod hrubou skalou - správně transkribováno, nikoli "Hrubou", jako by se B. sám klonil k obraně. "Les" překládá B. někdy "hvozd", asi ve snaze o vystřídání výrazu nebo o užití slova méně běžného. Ale v RK je téměř vždy "les", jen jednou "borek" v mladší lyrické písni. "Les" je totiž spíše lesem listnatým, etymologie slova "hvozd" je sporná: buď jde o "chvorst", chrastí, les neprostupný (Machek) nebo spíše o "gvozdj" - hřeb, tyčka, hranice, tedy "les pohraniční, uměle vysázený", Ponechal bych vždy "les"; též s ohledem na ustálené "formule". - Nevím, proč se překladatel takřka důsledně vyhýbal slovu "Němec" v RZK a nahrazoval je tu "cizák", tu "Sasík", jindy "cizí" atd; překlad je z roku 1961!

Ludiše
"Sluchu přejte... o půtkách": snad spíše "poslouchejte" nebo "slyšte zvěsti" apod. B. tu má anakolut. Originál "rozstúpi sě síla..., B. "rozlila", zcela správně, s reminiscencí na RZ. Překladatel se tedy brzy sžil se svými originály! "Sedě kniení zemankami" - toto čtení lze ponechat a není nutno opravovat na "s zemankami", ale B. tlumočí s pomocí příslovce "jakož", které zní příliš knižně, racionalisticky. "Hlavama v sebe vrazista" interpretuje B. jako "hlavicemi dřevců, ale snad to není nutné, jde skutečně spíše o přílby obou soupeřů. Metricky je Ludiše přeložena velmi zdařile, její volnosti odpovídají počtem i povahou originálu.

Zbyhoň
Zde zůstal naopak překladatel rytmické stavbě originálu dosti dlužen, neboť odchylky jsou na 8 místech, ač metrické schema staročeské skladby je důsledné 'x x 'x x 'x x ( 'x x 'x x 'x x se slovním přízvukem ovšem pravděpodobně penultimovým. Dvakrát akceptuje B. coruptelu - mezeru v textu, ale možná neprávem. Po věcné i básnické stránce je Zbyhoň přetlumočen velmi správně a pěkně.

Jaroslav
Tuto báseň položil B. na závěr snad proto, že "finis coronat opus", neboť dle názoru moderní kritiky je tato skladba nejcennější částí kodexu. "Veš svój um sbierajte" - hlavy otvírejte: zdá se mi přeloženo trochu obhrouble. "Nad mrkavy šumy" přetlumočeno "nad temný šum hvozdů", myslím, nesprávně: předně jde o "lesy", nikoli jejich "šum", o němž se v originále nic neříká (opět přemodernisováno) a kromě toho - vzhledem k vl. jménům Šumava a Šumice - jde asi o skutečné "temné lesy". Odchylného výrazu je užito snad proto, že má básník na mysli lesy, hory jako celek, ne jako "soubor" stromů. "Střežechu jej púti jejé drahú". Při volném překladu, který je nutno respektovat, není dost jasné, jak B. místo vysvětloval. Už staří obránci (Flajšhans) však brali správně "drahú" za instrumentál od "dráha" a "jej" za genitiv; není to tedy dativ a čtení "dráhu" s doslovným překladem "střežili jí dráhu její cesty" je mylné; proto i koincidence, jak ji vyvodil Dolanský, s jugoslávskou epikou nepadá v úvahu. Němci nestřežili "dráhu", ale princeznu samotnou, a to směrem její cesty. Přeložil bych proto např. "berouce se za ní v těsném sledu" apod. "Ve hvozdu se na ni vyřítili /zabili a o vše oloupili". Nevím, zda lze v nové češtině užít takového zeugma, předmět měl být asi opakován. - V Jar. i jinde dbá překladatel staročeského slovosledu dost málo; kdyby se chtěl v tomto směru přiblížit předloze, kladl by slovesa, jež značí skutečný děj, nový vývoj událostí, na počátek veršů, slovesa, jimiž se vyjadřuje spíše popis a vůbec statické motivy, bývají na konci, i když pevná pravidla pro báseň stanovit nelze. Nejdůslednější je v tomto ohledu RZ a tam je Bednářovo dílo přesnější. "Na dlí" - v překladu "na zem". Bednář tedy znal důvtipný výklad obránců; ač myslím, že lze ponechat i obvyklé "na délku", t.j. podél průměru kruhu, v němž se kouzlo provádí. "Trest Kublajeva svícezíše" - "prut vítězem zůstal", opět výborné vyjádření průběhu i výsledku děje; podaného staročeským imperfektem. "Rachot hroma" - "hromy hřměly". Překlad je tu slovně chudší originálu. "Postúpati brání" přeloženo "postoupiti vpřed" mylně. Předně je tu vid nedokonavý, a mimo to je stč. "postúpati" jak "postupovati vpřed", tak i "ustoupit, ustupovat", případně "pokročit stranou", zkrátka "hýbat se a místa". Obě strany jsou tak do sebe zaklíněny, že se nemohou od sebe vzdálit, i kdyby chtěly. "Křesťané", v originálu "Mnostvie křesťan". Básník objektivně uznává početní převahu evropských vojsk, v překladu tomu tak není. "Po sobě hnachu" přeloženo "před sebou", asi chybně, bylo nutno se přidržet výkladu buď Jirečkova, tedy "touž cestou, kudy přišli" nebo Komárkova "jednoho za druhým". "Tateré sě rozznojichu". B. asi převzal opravu "rozrojichu", neboť překládá "rozšířili", ale není to třeba, originál míní, že se Tataři "rozpálili nebo rozzuřili (znoj). "Nový Hrad prostran" není "mocný". Podle tohoto zdůraznění prostrannosti města snad historici a archeologové budou spíše moci rozeznat, který z Novgorodů je myšlen. "Lud sbierati stanú" není, jak vykládají odpůrci, "začali" nebo "počali sbírat", ale "neustále sbírají". "Prvý boj nám stracen, stracen vterý". B. vynechal "nám" a před větu umístil mezeru, ale nepokládám to za nutné: "Niče neby prosto pre pohany" zní u B. "Nic se před pohany neukrylo". Překladatel asi převzal čtení Flajšhansovo "před", ale protože se "pre" vyskytuje v RK i jinde, soudím, že je to varianta českého "pro" a vykládám "Nic nebylo prosto, volné kvůli pohanům, kteří pronikli všude" též s ohledem na poslední verš "I by prosta Haná Tatar vrahóv". Arci jsou i jiné interpretace možné: "Prostý" značívá totéž co "sprostý", takže by smysl byl "Nic nebylo dost sprosté, nízké pro pohany". "Bystrá kopie" tlumočí B. "ostrá kopí", asi správně. "Zapřieti zraky zapolená" - "rozdělila" u B. Překlad lze tolerovat, ale doslovně značí toto sloveso "zaclonila". "Náspy vrhú", u B. "staví", totiž křesťané, ale to je chybné: předně by musilo být stavějí, nikoli "staví" jako "zadržují", a za druhé je tu "vrhati" podle nových etymologií (Cuřím) téměř synonymem pro "vršiti". Nepřátelský "tábor" povstal a "do tří proudů se rozestoupil", Jak jsme jinde se staršími obránci odůvodnili, je nutno interpretovat jako "jízda"; o rychlých koních se mluví bezprostředně níže. "Vojenské ležení" se podle básnického úzu autorova nemohlo "rozestoupit ve tři proudy" ani "pozdvihnout". "Až do nedozíráma" B. ponechal beze změny snad reminiscencí z Bezruče, kde se tento výraz rovněž vyskytuje, tuším že v básni "Paskov". V dalším textu zápolil B. s nedostatkem místa. Vypustil "rychlé koně" a "nosili nabodané hlavy", také "Srazivše množství v jednu sílu" neodpovídá přesně originálu, který má "shluče sie mnostvie"; To může být latinismus za latinské "multitudu", t.j. později též "lid", "dav'. - "S ječivým a strašným křikem": v překladu chybí jeden trochej, jistě přehlédnutí; taková metrická volnost je již větší a vzniká - podle Lorda - leda tím, že písař špatně postřehne, co se mu diktuje. "Dodáše chrabrost", v překladu správně "vnukala", imperfekta vyjadřuje B. mnohdy skutečně zdařile. "Chám zaměsi sie hněvem", v překladu "byl jat hněvem" méně výstižně, spíše se mělo říci "V chámu tatarském hněv lítý vzkypěl" a pod. "V náspy" je chybně tlumočeno "k náspům". "Jižjiž začli náspy rozmetávat": snad ani dnešní pravidla nepřipouštějí "začli", proto bylo spíše na místě "jmou se" apod. "Smačkachu - sdrtichu"; překladatel měl volit rovněž dva výrazy, ale má jen "zdrtili". Snad se mu sloveso "mačkati" zdálo hrubé - v tom případě by bylo snad obstálo kompromisní "rozbíti". "Trapná žizn útrobu kruto smahše" přeloženo "žízeň útroby všem spalovala", ale to je chudší originálu, doporučuji třeba "krutá žízeň útroby zle žehla". "Zrádče!" Mluvnicky se dovolovalo a snad dosud dovoluje pouze "zrádce". "Vraždu" překládá B. jako "smrt" asi neprávem, jde tu o "kletbu, zlořečení, prokletí" od slovesa "(ne)vražiti". "Vstaň, ó Hospodine" je změněno u B. na "ustaň, Hospodine (ve svém hněvu)". Výklad je to možný, ale méně pravděpodobný než starší pojetí: "Vstaň proti Tatarům". Důvody jsou tyto: předně metrum, dále kontext (mluví se o zahlazení Tatarů) a konečně grafika: V RK je psáno žádané "u" jato "v" jen asi dvacetkrát, obrácený postup je mnohonásobně častější. "Hlasonosnú obět vzdámy", v překladě "se zpěvem ti budem obětovat". Originál je oslaben, ač jinde B. pěkně převádí "hlásat" jako "chvalořečit". Kompositum mělo být ponecháno a místo se dalo vystihnout třeba "vzdáme Tobě chvalořečnou oběť" (nebo chvalozpěvnou" aj.). "Větři vzdujú", u B. "vítr zvedne se" opět originál přesně a dost básnicky nevyjádřen; osobně bych plurál "větři" nahradil silnějším výrazem a přeložil "Vzdul se vichr". "Blsky raz dva bijú", podtržená slova v překladu chybějí, ač je tam šlo vměstnat dosti snadno: "Blesk za bleskem bije v stany vrahů". "Hojný přieval". Ponechán jea "příval", vynechávka není na místě, protože stč. "hojný" souviselo blíže s "hojiti" než dnes, tedy "spásný příval", příp. celý verš "spásným proudem horský pramen ožil". Mezeru před "minu búřa" položil B. s obránci právem. "K Olomúcu chorúhvy jich vějú", u B. "K Olomouci korouhve své točí není nejlepší; básnicky je výraz opět trochu ochuzen a mimo to se "netočí" k Olomouci korouhve, ale "vojska". Tedy spíše "K Olomouci vítr vlajky vzdouvá" - zde se mimoděk podařil i štěpný rým nebo aliterace, jež je však hojnější ve starších skladbách RZK. "Lesní rohy" lze vyložit spíše jako "rohy, znějící z lesa" se zřetelem k širšímu funkčnímu rozsahu stč. adjektiv. "Naliť srážajevě straně obě", v překladu "v zápětí se střetly". Toto nadmíru důležité místo mělo být přeloženo doslova, neboť nám dokazuje, že autor Jar. byl dějům, jež líčí, osobně přítomen (1 os. duálu). Řekl bych "Tu jsme s obou stran se střetli v boji". "Posledněje" - B.ův "nejposlednější boj", volně, ale správně. "Ten se skácel s koně přes druhého": takový děj si nemůžeme dobře představit a rukopis zní jinak: "prsie druhého", asi s fonetickým pravopisem místo "před" od prvního diktátu. "Lev drážlivý" a krátce před tím "zeřivý" převádí B. vždy slovem "zuřivý", ač měl k disposici mnoho analogických výrazů: lítě, sveřepě, krutě, prudce, rozkaceně" aj. (Jaroslav) "Kublajova syna mečem dostal" je trochu vulgární (originál má "zachváti") tedy: zasáhl, dosáhl, dostihl". "Ot ramene šúrem kyčlu protče", v překladě "šúrem" vynecháno, neprávem: je to jeden z nejsilnějších důkazů moravské provenience básně a nadto není zbytečné, neboť šikmá rána je v dané situaci silnější než svislá. "Uleče sie lud" - "strach dostal lid" zase poněkud prozaické, mohlo se ponechat "ulekl se". Kromě toho je "dostal" i několik řádků výše. "Tatar vrahóv" opět celé nevyšlo; přeložili bychom "Bez tatarských nepřátel je Haná".

Libušin soud
"Sesypavši mračno širých nebes" je přeloženo chybně, neboť je nutno spojit sloveso s mračnem (tuča - mrak deštivý, příval) a předložka "s" je obsažena v "sesypavši". Je to druh tmése z dob, kdy předložky měly ještě adverbiální význam; to Gebauer ještě nevěděl. Přeložme třeba "sesypavši mračno s nebes širých". "Ze starého rodu větve Popelovy": zde zase vyšel Bednářovi nadbytečný trochej, nehledě k tomu, že slovo "větve" je tu zbytečné; snad se sem dostalo reminiscencí na Hankovo chybné čtení "Jetvy Popelova". "Utr Vyšegradě", B-ovo "v zdech Vyšehradu". Synekdocha "v zdech" by byla možná v RZK v takovéto spojitosti jen tehdy, kdyby měl básník citový vztah výlučně k těmto "zdem", nebo kdyby jejich jmenování bylo vynuceno básnickými důvody (kdyby byly zvlášť pevné nebo právě postaveny). Tomu však zde není, i když adverbium nebo předložka "utr" stává při takových citovějších vztazích. Chtěl-li to překladatel vyjádřit, mohl říci "v srdci Vyšehradu" a pod., ale nezbytné to není. "Na posvátném sídle Vyšehradě" je Bednářovo zkusmé doplnění mezery v rkpu. To snad mě1 uvést v komentáři nebo opatřit verše závorkou. Tak je invencí Bednářovou i další text: "Mezi kmety svými, kdež i stály dvě.... panny." "Vyučeně věščbám Vitzovým" přetlumočeno "znalé svatých obřadů při soudech". To je dobrá parafráze nesnadného místa, jež zaslouží kříž filologů. Nyní vykládám i slovo "Vitz", jež neměním, jako "Svantovít", neboť ve slově "vit", jak plyne z několika stč. dokladů, je obsažena i "moudrost, důmysl". "Věščby" jsou "soudní výroky", nikoli "věštby" nebo "carmina heroica", B. vyložil správně. Souhlasím s ponecháním složenin "pravdodatný, svatocúdný, stříbropěnný, pravdozvěstný i zlatopíský", archaisace je vhodná a srozumitelná. "Ze zlatého stolce" - vynecháno "otňa" z originálu. Přesto je možno i zde přeložit doslovně, i když ne bez obtíží. "S otců stolce zlatého dí kněžna". "Právo rozřešíte těmto bratrům". Beru "se" v originálu za předložku k "bratroma", ač i "se" "hle" je přípustné; ale "rozřešite" je asi imperativ. "Bozi věkožizní" přeloženi "věčně živí". Ale původní význam "věko" je "síla mladistvá, stálost, životní svěžest" a "žizn" je "blahobyt, dostatek". Máme tedy před sebou spíše nadmíru starobylé označení kultovního rázu: bozi, dávající sílu a blahobyt". Snad se mohlo v překladu ponechat "věkožizný", jehož užíval s oblibou např. Třebízský. "Glasi" tlumočí ovšem B. jako "hlasy". Podle našeho nového výkladu jde o "glazy", tedy hlasovací kaménky (sortes, calculi) se zřetelem na Klareta ("Hlazec"), jiné doklady v toponomastice (Šmilauer) a ve starých ruských archiváliích; hledí sem i archeologické nálezy Píčovy. Jde zřejmě o hmotné předměty, vkládané do "svatého osudí". "Hlasy počítati - číslem preglédati". Nebylo třeba ani počítání, stačilo porovnat, kterých kaménků je více (černých nebo bílých?). Proto "preglédati - přehlížeti". "Smíříte se s dědictví": spíše bych četl "porovnáte se", neboť sloveso bezprostředněji souvisí s "míra" než s "mírem", i když obé arci etymologicky na sebe váže. Stsl. "směriti" značí též "pokořiti", být umírněný. "Vzkřikl jak býk bujný" - opět zanedbána zvukomalba (hromadění "r") zarve jarým turem. "Jarý" převádí B. vždy jinak, ač mělo být tlumočeno jednotně, nejspíš "hněvný". Značí však dokonce i "zpěněný" (o některých řekách) a snad proto máme v Písni pod Vyšehradem "Vltava jará". "Po zákonu svatém, který..." V originále se zájmeno vztahuje na "pravdu"; ne na "zákon", který je "pravdě" nadřazen. "Pravda" je u básníka výtvor lidský, měnlivý a kolísavý, který je nutno "hledat" a "ustavovat", kdežto "zákon" pochází od bohů a je "svatý" (ač toto slovo znamená i "jasný"). Hierarchické uspořádání právního systému v RZ je nadmíru pozoruhodné; autor je prvním "idealistickým" právním teoretikem. "V tyto vlasti" opět zkusmo, i když asi spávně doplněno.

Sněm
"Mužie pašu.... " Bednář toto hádankovité místo překládá "Muži chrání, ženy k dílu hledí" Právem se vyhnul "ruském" pachati, orati, ač ještě Komárek tak čte; Z desítek výkladů, jež jsou tu možné různými variacemi čtení i významů (pásti, pachati, paša - pastva; ženy, žeň i; ruby jako šaty, dřevěné stavby nebo písemné záznamy) se mi nyní zdá nejlepší spojení všech složek stč. a staroslovanského zemědělství v jeden verš: pastva - žně - kácení lesů (Všeruby, Kladruby). Tedy třeba "Muži mýtí, žeň i pastvu řídí".

Shrnutí a závěr
Překlad hodnotím kladně už proto, že by1 vůbec pořízen; Bednář jej tvořil citlivě, jako básník neměl nikdy nouzi o vhodný výraz, počínal si uměřeně, bez školometství na straně jedné a bez násilných změn textu na straně druhé. Věcně dobře zvládl i mnohá obtížná místa těchto podivných "fals", jež ani po více než sto padesáti letech nedokážeme všude bezpečně interpretovat. Naše připomínky se týkají některých jednotlivostí, z nichž by autor jistě mnohé dovedl obhájit; jindy jde o věci, které ještě v roce 1961 nemohl znát. Občas zanedbává "formule" orální poesie, jindy je zase jeho výraz naopak chudší než v originálu. Nesouhlasíme s používáním cizích nebo přejatých slov; leckdy nepronikl ke skutečným kořenům myšlení a nazírání staročeského autora a tím nevědomky dokázal, jak nesnadné je napodobovat takové věci v novém věku. - Věříme, že čtenáři těchto řádků nebudou vidět v našem posudku nechutné malicherné mistrování díla již hotového a celkem zdařilého, ale toliko příspěvek ke konstruktivní exegesi a ke zpřístupnění textů, jež jsou v každém směru tak přitažlivé a podnětné.

V Bruntále dne 7. 2. 1973.

Dr J. Enders